Jediné osobě, které tahle kniha může být věnována.
Tarryn Fisherová, díky za to, že máš pochopení pro temné stránky lidské povahy stejně jako ty světlé.
Milí čtenáři, odkud mám vůbec začít?
Když jsem v roce 2018 psala román Pravda, nebo lež, byla jsem tak nervózní. Byl to hodně velký krok stranou od knih, které píšu obvykle a na které jste ode mě zvyklí. S touhle knihou jsem se připravovala na mnohem skromnější náklad. V jednu chvíli jsem byla přesvědčená, že ji bude číst snad jen má matka, ale i tehdy mě to tak bavilo psát, že jsem se nedokázala zastavit.
Když došlo na vydání, čekala jsem, že ti, kdo mi vyjadřovali přízeň předtím, budou váhat, jestli mě mají následovat do nového žánru. Jenže jsem se nemohla víc mýlit. Podpora čtenářů byla od začátku taková, až mi to bralo dech, a dech mi bere i podpora všech těch nových čtenářů, které si příběh od té doby našel.
Díky, že jste tady.
Mým jediným cílem coby spisovatelky je bavit, ale nikdy jsem si nepředstavovala, že čtenáři budou na oplátku zase bavit mě. Všechny ty debaty v Team Manuscript a Team Letter mi poskytly hodiny zábavy, stejně jako chytré tiktoky na Pravdu, nebo lež, diskusní skupina Verity i ty úžasné grafiky, které jste sdíleli. Nemůžu vám dostatečně poděkovat za to, že jste tenhle šílený příběh a jeho
postavy přijali a že jste mi na oplátku poskytli tolik potěšení.
Napsat pro nové vydání románu Pravda, nebo lež bonusovou kapitolu mě velmi bavilo. Doufám, že si její čtení užijete.
Děkuju vám za tuhle práci snů.
Srdečně
Colleen Hooverová
P1rasknutí lebky jsem uslyšela ještě předtím, než mě pokropila krev.
Za l ap a la j se m p o d e c hu a r y ch l e u co u vl a zp át ky na chodník. Jeden podpatek se mi zachytil za obrubník, takže jsem se přidržela sloupku značky Zákaz parkování, abych neupadla.
Ten m u ž by l j eš t ě p ř e d p á r v t e ř i na m i p ř ede mn ou .
Oba jsme stáli v hloučku lidí čekajících na přechodu na z el en ou , j e n že o n vs t o u p il d o v o z o v k y p ř edč a sn ě –a smetl ho kamion. V poslední vteřině jsem po něm skočila, abych ho strhla zpátky, ale moje ruka už hrábla jen do prázdna. Zavřela jsem oči těsně předtím, než se jeho hlava ocitla pod pneumatikou, ale to prasknutí jsem slyšela. Jako když vyletí zátka ze šampaňského.
Te n c h ud ák si za t o mo h l sá m , d í v al se do m obil u místo před sebe, nejspíš jednal automaticky. Zřejmě tuhle ulici přecházel často a nikdy se nic nestalo. Smrtící rutina.
L i d é za la p ali po d e c hu , a l e n i kd o ne v ykř ik l. Z k amionu vyskočil spolujezdec a vrhl se k tělu. Couvala jsem od toho výjevu, zatímco někteří lidé se naopak rozběhli blíž ve snaze pomoct. Já se ale nemusela dívat na muže p od p n eu ma ti kou , a b y c h v ě d ě l a , ž e t o n e mohl př e ží t.
Stačil mi pohled na mou původně bílou blůzku, teď postříkanou krví. Tady se místo sanitky bude rovnou volat pohřebák.
Snažila jsem se dostat dál od přechodu – někam, kde bych se mohla trochu vzpamatovat –, jenže na semaforu už pro chodce naskočila zelená a dav se začal valit do silnice. V téhle manhattanské řece těl se nedalo plavat proti proudu. Někteří procházeli kolem nehody, aniž odtrhli oč i o d m ob i lů . P ř e s t a la j s e m s e p o ko u š et vz dorovat proudu a jen jsem čekala, až nával opadne. Ohlédla jsem se k nehodě a dávala si přitom pozor, abych se nepodívala na toho sraženého chudáka. Řidič kamionu už stál za autem a s vytřeštěnýma očima telefonoval. Kolem postávali další lidé. Asi tři nebo čtyři se snažili pomáhat, ale ostatní zřejmě přilákala jen morbidní zvědavost a natáčeli si tu příšernou scénu telefony.
Kdybych žila pořád ve Virginii, probíhalo by to úplně jinak. Všichni kolem by se zastavili, zavládla by panika, lidi by ječeli, během pár minut by dorazil zpravodajský štáb. Jenže tady na Manhattanu srazí auto člověka tak často, že se to bere jen jako nepříjemnost. Pro někoho dopravní komplikace. Pro někoho zničené oblečení. Je to tady tak běžné, že si to nejspíš ani nezaslouží zmínku v novinách.
Lhostejnost obyvatel v tomhle městě mi sice vadila, ale právě kvůli tomu jsem se sem před deseti lety přistěhovala. Týpci jako já patří do přelidněných metropolí. Na t ak hle v el kém mí st ě ne s e j d e n a t o m , v j akém s tavu j e můj život. Je tu tolik lidí s mnohem žalostnějšími osudy, než je ten můj.
Tady jsem neviditelná. Bezvýznamná. Manhattan je příliš přecpaný lidmi, než aby se o mě staral, a za to ho miluju.
„Jste poraněná?“
Vzhlédla jsem k muži, který se dotkl mé ruky a zkoumavým pohledem přejížděl moji blůzku. V obličeji měl s il ně u st ar a n ý výr a z , kd y ž si m ě d ů k la dn ě p roh l íže l a pátral po možných příčinách krvácení. Podle jeho reakce bylo zřejmé, že nepatří k těm Newyorčanům s tvrdým srdcem. Teď tady možná žije, ale ať už pochází odkudkoli, tohle místo z něj ještě soucit úplně nevytlouklo.
„Jste poraněná?“ zopakoval a podíval se mi do očí.
„ N e , to n en í mo j e k r e v. S t á l a j s e m ko u sek od n ěj , když…“ Zarazila jsem se. Zrovna jsem viděla zemřít člověka. B y la j se m u ně j t a k bl íz ko , že m á m na s obě j eho krev.
Přestěhovala jsem se sem do města, abych byla nevid i te ln á , a l e r oz h od ně n e j s e m n e p r o nik nu t el ná. N e ž e bych se nesnažila. Pracuju na tom, abych byla tak tvrdá jako beton pod mýma nohama. Ale zatím se mi to nedaří.
Cítila jsem, jak se mi to, čeho jsem právě byla svědkem, usazuje v žaludku.
Za k r y la j s em s i p u s u r u ko u , a l e r y c hle jse m j i dal a pryč, když jsem na rtech ucítila něco lepkavého. Další krev. Podívala jsem se na svoji halenku. Tolik krve, a žádn á m oj e. C hy ti l a j s e m lá t ku d o p r s t ů a o d táhl a s i ji od hrudi, ale košile se mi přilepila k tělu tam, kde už krev stačila zaschnout.
Napadlo mě, že potřebuju vodu. Začala se mi točit hlava. Chtěla jsem si zamnout čelo, štípnout se do nosu, ale
bála jsem se sama sebe dotknout. Vzhlédla jsem k tomu cizinci, který mě pořád držel za ruku.
„Mám to na obličeji?“ vypravila jsem ze sebe.
Stiskl rty a uhnul očima, jako by zkoumal ulici kolem nás. Pak ukázal ke kavárně o pár domů dál.
„Tam budou mít toalety,“ prohlásil, přiložil mi dlaň dolů na záda a postrčil mě tím směrem.
Podívala jsem se přes ulici na budovu Pantem Press, kam jsem měla namířeno, než se to stalo. Byla jsem tak blízko. Patnáct, možná dvacet kroků od místa, kam jsem se nutně potřebovala dostat na schůzku.
Napadlo mě, jak daleko byl asi od svého cíle ten mrtvý?
Když jsme došli ke kavárně, cizí muž mi přidržel dveře. Žena s kelímky kávy v obou rukou se kolem mě chtěla protáhnout ven, ale pak uviděla moji blůzku. Okamžitě ucouvla zpátky dovnitř, takže jsme oba mohli vejít. Zamířila jsem k dámským toaletám, ale dveře byly zamče-
n é. M ů j z ac h rá n c e o t e v ř e l d v e ř e p á ns k ýc h zá ch odk ů a ukázal mi, abych šla s ním tam.
N ez a m k l za ná m i d v e ř e , a l e še l hn e d ke kohou tku a pustil vodu. Zadívala jsem se do zrcadla a ulevilo se mi, že to není tak hrozné, jak jsem se bála. Na tvářích jsem měla pár kapek, které už začínaly tmavnout, a trochu taky nad obočím. To nejhorší schytala blůza.
Neznámý mi podal namočené papírové ručníky a já si začala otírat obličej, zatímco on namáčel další. Teď už se mi do nosu dostal i pach krve. Jeho odporná nasládlost mě okamžitě vrátila do doby, kdy mi bylo deset let. Pach krv e b yl t a k vý ra zn ý, ž e j s e m ho n e za p o mně la an i p o všech těch letech.
Pokusila jsem se zadržet dech, abych zabránila dalšímu návalu nevolnosti. Nechtěla jsem zvracet. Ale chtěla jsem ze sebe sundat tu halenku. Hned.
Roztřesenými prsty jsem si rozepnula knoflíčky, stáhla si blůzku přes hlavu a strčila ji pod tekoucí vodu. Tam j se m j i n ec h al a od m á če t , v z a l a si o d sv é h o s p olečn í ka další navlhčené papírové ručníky a začala si omývat krev z hrudi.
Zamířil ke dveřím. Myslela jsem si, že mi chce dopřát s o u k r o m í , kd y ž j s e m t a m t a k s t á l a v e s v é n e j m é n ě atraktivní podprsence. Místo toho za námi jen zamkl, aby sem někdo nevtrhnul, když jsem polonahá. Bylo to až znepokojivě rytířské gesto, které ve mně vzbudilo poc i t n e j i s t o t y. N a p j a t ě j s e m s v é h o z a c h r á n c e s l e d o v a l a v zrcadle.
Někdo zaklepal.
„Moment!“ zavolal můj společník.
Uklidnilo mě vědomí, že někdo čeká za dveřmi. Že by mě slyšel křičet, kdyby něco.
S ou s t ř ed i la j se m s e na s mý v á n í k r v e a b rz o j s em j i z kr k u a h r u d i v š e c hn u d o s t a l a . Pa k j s em s i p roh l édla vlasy, natočila se k zrcadlu ze stran, ale kromě tmavých kořínků pod vybledlým přelivem karamelového odstínu jsem nic neobjevila.
„Tady,“ ozval se můj rytíř a rozepnul si poslední knoflíček své bílé nažehlené košile. „Vezměte si to.“ Ani jsem si nevšimla, že už si sundal sako. To teď viselo na klice. K d y ž s i sv lé k l koš i li , o d h a li l p o d n í či st ě bílé t ílko. By l svalnatý, vyšší než já. V jeho košili se ztratím. Nemůžu v ní jít na tu schůzku. Jenže jsem neměla na vybranou.
Vz a la j s em s i j i o d ně j , o su š i la s i t ru p da l š ími r u č ník y a ob lé k la s e . V pá ns ké ko š il i j s e m vy p a dal a s měš ně.
Aspoň že to nebyla moje lebka, která explodovala na něčím o b le če ní . Člo v ě k s e m u s í ko u k a t na v ěci z té lep š í stránky.
Když jsem vzala svou blůzku z umývadla, pochopila jsem, že tu už nezachráním, a nacpala jsem ji do koše.
Pak jsem se chytila za umývadlo a zadívala se na sebe v zrcadle. Zíraly na mě dvě unavené prázdné oči. Hrůza, kte r o u pr á v ě v idě l y, zt ma v i la j e j i ch o b vy kl e oř íš kov ou barvu na kalně hnědou. Zamnula jsem si tváře dlaněmi, abych do nich dostala trochu barvy, ale nebylo to k ničemu. Stejně jsem pořád vypadala jako smrt.
Odvrátila jsem se od zrcadla a opřela se o zeď. Můj zachránce si uvolnil kravatu a nacpal ji do kapsy saka. Pak si mě chvíli prohlížel. „Nedokážu poznat, jestli jste tak klidná, nebo jste v šoku.“
V šoku jsem nebyla, ale pochybovala jsem i o tom, že bych vypadala klidně. „Taky nevím,“ přiznala jsem. „Co vy? Jste v pořádku?“
„Jo, jistě,“ přikývl. „Bohužel už jsem viděl horší věci.“
Naklonila jsem hlavu ke straně a pokusila se rozebrat vrstvy jeho záhadné odpovědi. Uhnul očima, což mě jen p řim ělo z ír at n a n ě j j e št ě u p ř e ně j i . Co a s i vi děl kr omě hlavy rozdrcené pneumatikou kamionu? Možná je přece jen rodilý Newyorčan. Nebo pracuje v nemocnici. Vzbuzoval takový ten přirozený respekt jako lidé, kteří rozhodují o jiných.
„Jste doktor?“
Zavrtěl hlavou. „Ne, pracuju v realitách. Totiž praco-
val jsem.“ Natáhl se a smetl mi něco z ramene. Ze své košile. Když spustil ruku, na chvíli se mi zadíval do obličeje, než ucouvl.
Jeh o oč i m ěl y s t e j n o u b a r v u j a ko kra va t a, kt er ou s i nacpal do kapsy. Zelené s nádechem dožluta. Byl hezký, ale připadalo mi, jako by mu to vadilo. Jako by mu vlastní atraktivita byla na obtíž. Něco v něm si přálo, aby si toho li d é n evš í m a l i. C h t ě l b ý t v t o m h le mě s t ě nevi di te lný. Přesně jako já.
Většina lidí přichází do New Yorku, aby byli objeveni. A pak je tady ten zbytek – my, kteří se sem přicházíme schovat.
„Jak se jmenujete?“
„Lowen.“
Na okamžik se zarazil, ale trvalo to jen pár vteřin.
„Jeremy,“ představil se. Přistoupil k umývadlu, pustil zase vodu a začal si mýt ruce. Dál jsem na něj zírala, neschopná potlačit svou zvědavost. Jak to myslel, že viděl už horší věci? Tvrdil, že pracuje v realitách, ale realitní ma k lé ř obv yk le v p r á c i ne za ž í v á v ě ci , kt e ré by h o naplnily temnotou. A Jeremy ji v sobě měl.
„Co se vám stalo?“ zeptala jsem se.
Podíval se na mě do zrcadla. „Jak to myslíte?“
„Říkal jste, že jste už viděl horší věci. Co jste viděl?“
Zastavil vodu, otřel si ruce a otočil se ke mně. „Vážně to chcete vědět?“
Přikývla jsem.
Zahodil papírový ručník do koše a zastrčil ruce do kapes. Jako by se zachmuřil ještě o něco víc. Podíval se mi do očí, a jako by se mezi ním a tímhle okamžikem vytvo-
řila propast. „Před pěti měsíci jsem vytáhl z jezera svou utopenou osmiletou dceru.“
Prudce jsem se nadechla a přitiskla si dlaň zespodu na krk. To v jeho výrazu nebylo zachmuření. Bylo to zoufalství. „Je mi to tak líto,“ vypravila jsem ze sebe. A bylo. Bylo mi líto jeho dcery. Litovala jsem, že jsem byla tak zvědavá.
„A co vy?“ zeptal se. Opřel se o desku vedle umývadel, jako by tohle byl rozhovor, na který je připravený. Na který čekal. Na někoho, kdo dokáže, že jeho tragédie nebude vypadat tak tragicky. Tohle lidé dělají, když zažili to nejhorší z nejhoršího. Vyhledávají ty, kteří jsou na tom stejně špatně… nebo ještě hůř… a využijí je, aby se cítili trochu líp po tom, co se jim stalo něco děsivého.
Polkla jsem, než jsem promluvila, protože moje tragédie se s tou jeho nedaly srovnat. Pomyslela jsem na tu nejnovější, ale skoro jsem se to styděla vyslovit, protože vedle jeho zážitku to vypadalo tak bezvýznamně. „Minulý týden mi umřela matka.“
Nereagoval soucitně jako předtím já na jeho slova. Nereagoval vůbec, a mě napadlo, jestli doufal, že moje tragédie trumfne tu jeho. Netrumfla. Vyhrál.
„Jak umřela?“
„Na rakovinu. Rok jsem se o ni starala u sebe v bytě.“
Jeremy byl první člověk, před kterým jsem o tom začala mluvit. Cítila jsem, jak mi v jednom zápěstí poskakuje pulz, a sevřela jsem si ho druhou rukou. „Dneska jsem poprvé po týdnech vyšla ven. “
Nějakou chvíli jsme na sebe zírali. Chtěla jsem dodat ještě něco, ale dosud nikdy jsem se s někým úplně cizím