9788024953977

KAPITOLA PRVNÍ

Někdo se pokoušel vloupat do mého bytu.

No dobrá. Technicky vzato nešlo o můj byt, jen byt, v kterém jsem momentálně přebývala. To ale na věci nic neměnilo. Pokud jsem si totiž vzala nějaké ponaučení z bydlení v několika pochybných newyorských čtvrtích, byla to skutečnost, že ten, kdo neklepe, nemá v úmyslu se ptát, jestli smí vstoupit.

Důkaz číslo jedna: vytrvalé cloumání – díkybohu zamčenými –vchodovými dveřmi.

Cloumání ustalo. Konečně jsem přestala tajit dech a tiše vydechla.

S pohledem upřeným na zámek jsem čekala, co bude dál.

Tak jo. Třeba se mýlím. Možná je to soused, který si spletl dveře. Anebo ať už je za nimi kdokoli, přece jen zaklepe a –

Bouchání, jako když někdo naráží do dveří ramenem, mě vylekalo a přimělo uskočit.

Kdepak.

Žádné ťukání. A nejspíš ani žádný soused.

Nadechla jsem se tak mělce, že jsem sotva nasála nějaký kyslík. Ale z toho jsem kruci nemohla vůbec vinit svoje plíce. Ani mozku jsem nemohla vyčítat, že po dni, jaký jsem zažila, není schopen zajistit tak základní funkce, jako je dýchání.

Před pár hodinami se mi můj útulný a krásně udržovaný byt, v kterém jsem posledních pět let bydlela, v podstatě zřítil nad hlavou. Doslova. A tím nemyslím nějakou malou trhlinu ve stropě a trochu spadaného prachu.

Část mého stropu povolila a zhroutila se. Zhroutila. Přímo před mýma očima. A málem rovnou na mě. Zůstala po ní tak velká díra, že jsem měla nezakrytý výhled na přirození pana Browna, souseda, který na mě shlížel z horního patra. A zjistila jsem se něco, co jsem vědět rozhodně nepotřebovala ani nechtěla: Můj soused středního věku chodí doma naostro. Neměl na sobě pod županem vůbec nic.

Ten pohled byl skoro stejně traumatizující jako skutečnost, že mě cestou k pohovce málem srazil kus betonu.

A teď tohle. Vloupání. Poté co jsem se vzchopila natolik, abych si – za bedlivého dohledu pana Browna a jeho pořád ještě nezakrytě plandajícího… onoho – sbalila svých pět švestek a přesunula se na jediné místo, které mi za daných okolností přišlo na mysl, se teď do něj někdo pokouší silou dostat.

Dovnitř proniklo cosi jako zaklení v cizí řeči a zámek znovu zařinčel.

No do háje.

Proč to z těch víc než osmi milionů lidí žijících v New Yorku musím být zrovna já, koho se někdo chystá okrást?

Stoupla jsem si na špičky a našlapovala po nich dál od dveří garsonky, do níž jsem se uchýlila, když jsem potřebovala střechu nad hlavou. Těkala jsem pohledem po důvěrně známém prostředí a zvažovala svoje možnosti.

Otevřený prostor garsonky neskýtal žádný slušný úkryt. Jediná místnost s dveřmi, koupelna, ani neměla zámek. Nebylo tu nic, co by šlo použít jako zbraň, až na křivý hliněný stojan na svíčku, výsledek zahálčivé, kutilské neděle, a křehkou boho stojací lampu, kterou jsem si nebyla moc jistá. Únik oknem taky nepřicházel v úvahu, vzhledem k tomu, že jsem se nacházela v druhém patře a dům neměl požární schodiště.

Znechucené nadávky pronikaly dovnitř o něco zřetelněji. Hlas byl hluboký, melodický a slova, která jsem nepoznávala, ani jim nerozuměla, doprovodilo velmi hlasité zasupění.

S bušícím srdcem jsem si tiskla ruce ke spánkům ve snaze potlačit rostoucí paniku.

Mohlo by to být horší, říkala jsem si. Ať je tam venku kdokoli, očividně mu tohle moc nejde. To vloupání. Navíc netuší, že jsem vevnitř. Může si klidně myslet, že je byt prázdný. To mi skýtá –V mobilu mi zapípalo upozornění, hlasitý, pronikavý zvuk, který přerušil ticho.

A prozradil mou přítomnost. Do háje.

Zamračila jsem se a vrhla se po přístroji, který spočíval na kuchyňském ostrůvku. Nemohlo to být dál než tři či čtyři kroky. Jenže můj mozek, který pořád ještě zápolil s jednoduchými úkoly, jako dejme tomu postup o tři čtyři kroky vpřed, vzdálenost špatně odhadl a já jsem bokem narazila do barové židle.

„Ne, ne, ne,“ slyšela jsem ze svých úst vycházet úpěnlivou prosbu a honem jsem se po židli natáhla. Marně. Protože –

Se s rachotem zřítila na podlahu.

Oči se mi samy od sebe zavřely. Jako kdyby se můj mozek snažil mě aspoň ušetřit pohledu na zmatek, jaký jsem způsobila.

Po tom velkém třesku se v místnosti rozhostilo ticho, o kterém jsem věděla, že je jen klidem před bouří.

Otevřela jsem jedno oko a pohlédla směrem ke dveřím.

Třeba to je nakonec dobře. Třeba jsem ho (je?) vyděsila? Zahnala?

„Haló?“ zavolal ten hluboký hlas za dveřmi. „Je někdo doma?“

Sakra.

Napřímila jsem se a velice pomalu se otočila. Pořád ještě tu byla možnost, že –

Bytem se už podruhé rozeznělo cinkání, které jsem si během dne nastavila na tu pitomou motivační appku.

Ježíši. Někdo mi jde dneska po krku. Karma, sudičky, osud, štěstěna či nějaká všemocná bytost, kterou jsem očividně nasrala. Možná dokonce i Murphy a ty jeho stupidní zákony.

Konečně jsem sebrala ten pitomý telefon a nastavila tichý režim.

Bezděčně jsem zabloudila zrakem k rádoby inspirativnímu citátu na displeji: POKUD PŘÍLEŽITOST NEKLEPE, ZBUDUJ SI DVEŘE.

„To jako vážně?“ zašeptala jsem proti své vůli.

„Já to slyšel, víte?“ pravil vetřelec. „Ten telefon, tu ránu a pak zas telefon.“ Odmlčel se. „Jste… v pořádku?“

Zamračila jsem se. Na pravděpodobného lupiče byl nějak moc ohleduplný.

Naléhal dál. „Vím, že je někdo uvnitř. Slyším vás dýchat.“

Zlostí jsem se zajíkla. Já přece nefuním.

„No dobrá, tak poslouchejte,“ pronesl vetřelec a zasmál se. Zasmál. Copak se mi vysmívá? Baví se na můj účet? „Já jen –“

„Ne, vy poslouchejte,“ vyhrkla jsem nakonec rozechvělým hlasem. „Je mi úplně jedno, co chcete. Já… já…“ Já tu stojím jako  pitomec, místo abych něco udělala. A to teď skončí. „Volám poldy.“

„Poldy?“

„Přesně tak.“ Roztřesenými prsty jsem odemkla telefon. Měla jsem dost téhle… téhle… situace. Měla jsem už zatraceně dost celého dnešního dne. „Máte pár minut na to, abyste odešel, než přijedou. Policejní stanice je hned za rohem.“ Nebyla za rohem, ale doufala jsem, že to neví. „Takže být vámi, vezmu nohy na ramena.“

Udělala jsem jeden maličký, opatrný krůček ke dveřím, načež jsem se zastavila a poslouchala, jestli uslyším nějakou reakci. Pokud možno zvuk vytrácejících se kroků.

Ale neslyšela jsem nic.

„Slyšel jste mě?“ zavolala jsem a pak jsem pokračovala pevnějším hlasem. „Mám známé u NYPD.“ Neměla jsem. Nejblíž tomu byl strýček Al, který dělal bezpečáka u jedné společnosti na Páté Avenue. A na vetřelce to zřejmě neudělalo žádný dojem, protože po mém prohlášení bylo dál ticho. „Tak tedy dobrá. Já jsem vás varovala. Vytáčím, takže to je na tobě ty jeden po… dělanej lupiči!“

„Cože?“

Snažila jsem se nepřemýšlet nad svou nešťastnou a nijak zvlášť hrozivou volbu slov, zapnula v telefonu hlasitý odposlech a pár

vteřin nato se bytem rozlehl hlas dispečera z pohotovosti. „Devět

jedna jedna, co máte za problém?“

„No,“ odkašlala jsem si. „Zdravím. Tady… někdo se pokouší vloupat do bytu, ve kterém jsem.“

„Počkat, vy jim vážně voláte?“ vyjekl vetřelec. Ale vzápětí dodal: „No jo, jasně.“ Načež se znovu zasmál. Už zase. Se chechtal. Tak jemu to přijde k smíchu? „To je jen vtip.“

Hruď se mi nadmula zlostí. „Jen vtip?“

„Haló?“ ozvalo se z telefonu. „Paní? Pokud nejde o nic naléhavého –“

„Ale ne, jde,“ vyhrkla jsem honem. „Jak jsem říkala, volám, abych nahlásila vloupání.“

Vetřelec promluvil dřív než dispečer. „Stojím na chodbě. Copak jsem se někam vloupal? Ani jsem se nedostal dovnitř.“

Teď když řekl naráz víc než pár slov, jsem zřetelněji slyšela jeho přízvuk. Způsob, jakým vyslovoval některé hlásky, mi něco připomínal a z nějakého důvodu to v mé hlavě spustilo alarm. Ale na poslouchání alarmu jsem momentálně neměla čas ani sílu.

„Pokus o vloupání,“ opravila jsem se.

„Tak dobře, paní,“ pronesl dispečer. „Budu potřebovat vaše jméno a adresu vašeho bytu.“

„Už to chápu,“ řekl vetřelec tak hlasitě, až jsem bezděky o krok couvla. „To je takový ten šprým. Kdysi jsem tenhle televizní pořad viděl doma. Jakže se jmenuje ten chlápek? Ten moderátor. Má hezké vlasy.“ Nastala pauza. „Ale to je fuk.“ Další pauza. „Dostala jste mě! Fakt se to povedlo. Slyšíte, jak se směju,“ dodal, načež propukl v řehot a vylekal mě tak, že jsem málem upustila telefon. „Můžete teď prosím otevřít ty dveře a nechat toho? Je po půlnoci a jsem utahaný.“ Z hlasu se mu vytratil humor. „Řekněte jí, že to bylo k popukání. Budeme na to vzpomínat jako na jeden z nejvydařenějších žertů všech dob.“

Řekněte jí?

Komu?

Zamračila jsem se, ztlumila hlas a promluvila přímo do telefonu. „Slyšel jste to? Myslím, že je asi nepříčetný.“

„Nepříčetný?“ Vetřelec si odfrkl. „Nejsem blázen, jsem jen… unavený.“ Za dveřmi něco zadunělo o podlahu a já se modlila, aby to nebyl on, protože jsem nebyla připravená řešit k tomu všemu ještě člověka v bezvědomí.

„Slyšel,“ odpověděl dispečer. „Ale paní, já –“

„Spletl jsem si snad dveře nebo něco takového?“ přerušil nás vetřelec.

Spletl si… dveře?

To upoutalo mou pozornost.

„Paní,“ zasyčel dispečer z pohotovosti. „Vaše jméno a adresu k vám domů prosím.“

„Rosie,“ pronesla jsem honem. „Jmenuju se Rosalyn Grahamová a… no, technicky vzato nejsem u sebe doma. Jsem u své nejlepší kamarádky. Teď je zrovna pryč a já jsem potřebovala… někam složit hlavu. Ale já se sem samozřejmě nevloupala. Mám klíč.“

„Já mám taky klíč,“ přidal se vetřelec.

Rozbolela mě hlava.

„To není možné,“ zamračila jsem se na dveře. „Mám jediný náhradní klíč, který existuje.“

„Paní Grahamová.“ Dispečerův hlas byl říznutý podrážděním. „Potřebuju, abyste přestala komunikovat s osobou za dveřmi a sdělila mi, kde se nacházíte. Pošleme k vám jednotku to zkontrolovat.“

Otevřela jsem ústa, ale než jsem z nich mohla něco vypustit, vetřelec opět promluvil. „Tentokrát se fakt překonala.“

Překonala. Zase ten ženský rod.

Pár sekund nikdo z nás nic neříkal. Pak ticho prolomilo těžké zadunění. Znělo to, jako by se o dveře ztěžka opřel.

„Překonala?“ zeptala jsem se nakonec a ignorovala „Paní Grahamová?“ vycházející z telefonního reproduktoru.

„Jo,“ odvětil vetřelec prostě. „Moje velmi zábavná a nesmírně kreativní sestřenka.“

Dech mi uvízl někde mezi hrudním košem a ústy.

Sestřenka.

Ten ženský rod.

Vetřelcův silný přízvuk, který mi byl tak strašně povědomý.

V hlavě se mi rodilo jediné možné vysvětlení.

Že bych –

Ne. Až tak tupá přece nejsem.

„Paní Grahamová?“ ozvalo se znovu z dispečinku. „Pokud nejde o naléhavou událost –“

„Promiňte, já –“ Zavřela jsem oči. „Zavolám znovu, pokud to bude… zapotřebí. Děkuju vám.“

Sestřenka. Ach bože. Bože to ne. Jestliže jde o některého z Lininých bratranců, tak jsem to podělala. Totálně.

Ukončila jsem hovor, zastrčila si mobil do zadní kapsy u džínů a přiměla se zhluboka nadechnout v naději, že se k mým očividně vadným mozkovým buňkám dostane potřebný kyslík. „Kdo je tedy ta vaše sestřenka?“ zeptala jsem se, přestože jsem si byla poměrně jistá, že odpověď znám.

„Catalina.“

Takže je to jasné. Fakt jsem to podělala. Ale protože šlo o New York a já jsem se setkala se značným počtem divných lidí a ocitla se v ještě divnějších situacích, stejně jsem dodala: „Budete to muset trochu rozvést. Jméno jste si mohl přečíst na poštovní schránce.“

Z druhé strany dřevěné bariéry, která nás oddělovala, se ozval dlouhý a hlasitý povzdech. Kyselý pocit v mém žaludku z toho ještě zesílil.

„Je mi líto,“ vyhrkla jsem, protože jsem si nemohla pomoct. Bylo mi to líto. „Potřebuju se jen ujistit, že –“

„Že nejsem nepříčetný,“ vložil se do toho vetřelec, než jsem mohla omluvu dokončit. „Catalina Martínová, narozená dvaadvacátého listopadu. Hnědé vlasy, hnědé oči, hlučný smích.“ Zavřela jsem znovu oči a cítila, jak mi kyselost stoupá z žaludku do hrdla. „Je drobná, ale když kopne člověka do koulí, stejně mu vyrazí dech. Což vím z vlastní zkušenosti.“ Nastala krátká pauza. „Co ještě? Tak

třeba… No ovšem, nesnáší hady a všechno, co se jim byť vzdáleně

podobá. I kdyby šlo o několik ponožek sešitých dohromady a vycpaných toaletním papírem. Chytré, co? Jenže tohle právě vedlo k tomu kopnutí do koulí. Takže tím posledním, kdo se smál, byla vlastně ona.“

No jo.

Podělala jsem to. Totálně.

Totálně jsem to podělala.

A cítila jsem se hrozně. Příšerně.

Tak hrozně, že jsem ho ani nezarazila, když pokračoval: „Teď je na pár týdnů pryč. Užívá si líbánky… někde v Peru?“ Čekal, že mu to potvrdím, ale toho se nedočkal. Nezmohla jsem se na slovo. Propadala jsem se hanbou. „Tím šťastlivcem je Aaron. Podle fotek, které jsem viděl, vysoký a namakaný chlápek.“

No počkat. To znamenalo –

„Osobně jsem se s ním nesetkal. Zatím.“

On že se s Aaronem ještě nesetkal?

Já –

Ne. Ne, ne, ne. Tohle musel být jen sen.

Jenže pak dodal: „Neměl jsem to potěšení zúčastnit se svatby.“

Čímž potvrdil, že se mi to vůbec nezdá. A rázem se veškerý předchozí šok a zahanbení nedaly vůbec srovnávat s tím, jak jsem se cítila právě teď.

Protože tenhle člověk nebyl jen tak nějaký náhodný vetřelec či nepříčetné individuum, které se ocitlo před bytem mé nejlepší kamarádky.

Ten člověk, na kterého jsem zavolala poldy, byl Linin příbuzný.

A to nebylo to nejhorší. Kdepak. Musel to být jediný bratranec, který se ještě nesetkal s Aaronem.

Jediná osoba z dlouhého seznamu Lininých španělských příbuzných, která zmeškala svatbu.

Musel to být zrovna on.

„Slyšel jsem, že to byla skvělá zábava,“ pokračoval. Měla jsem pocit, jako bych dostala ránu pěstí. „Škoda že jsem o to přišel.“

Uvědomila jsem si, že držím kliku vchodových dveří, aniž jsem věděla, jak k tomu došlo. Jako kdyby mě sem nějak dotáhla jeho slova – vědomí, že to je on – a přiměla mě pevně kliku sevřít prsty volné ruky.

To nemůže být on, vyzpěvoval hlásek v mé hlavě. Přece nemůžu mít takovou smůlu.

Jenže to on byl. Byla jsem si tím jistá. Sudičky, osud, štěstěna či co to bylo za síly, které měly na starosti rozhodování o tom, co se mnou bude, si sbalily svých pět švestek a nechaly mě, ať se o sebe postarám sama.

Protože tenhle člověk byl právě onen bratranec, v jehož přítomnost na svatbě jsem tajně doufala. Ten, kvůli kterému se mi žaludek svíral vzrušením při pouhém pomyšlení, že se s ním setkám. Že od něj dostanu ty dvě povinné pusy, na každou tvář jednu. Že spolu prohodíme pár zdvořilých slov. Třeba si s ním i zatančím. Uvidí mě v šatech družičky. Konečně se setkáme tváří v tvář.

Co všechno se mohlo stát.

Moje prsty se pohnuly, zámek klapl a dveře se odemkly.

Srdce mi bušilo jako splašené z toho, že to opravdu je on. Dychtivě, nedočkavě a s hrdlem sevřeným úzkostí jsem vzala za kliku. Bláhovost všeho toho, co jsem si v duchu vymyslela během měsíců, které svatbě předcházely, se mísila s čerstvými emocemi ze zmatku, jaký jsem právě způsobila. Nedočkavost brzdily výčitky svědomí. Zahanbení kalilo vzrušení.

S tlukoucím srdcem jsem otevřela dveře dokořán a…

Něco mi spadlo k nohám.

Sklopila jsem zrak a moje oči okamžitě rozpoznaly zdroj té rány.

Na zádech tam ležel on. Jako by se předtím plnou vahou opíral o dveře a svalil se, když jsem je otevřela.

Jen stěží jsem dokázala dostat vzduch do plic, když jsem si prohlížela kštici kaštanově hnědých kudrn. Neladila s obrázkem, který jsem měla pečlivě uložený v paměti. Ani se záběrem potají uloženém v mém mobilu. Znala jsem ho pouze ostříhaného na ježka.

„Jsi to vážně ty,“ slyšela jsem se mumlat, zatímco jsem na něj zírala. „Opravdu jsi tady. Ale máš jiné vlasy. Delší a –“

Zaklapla jsem ústa a cítila, jak se mi po tvářích rozlévá tmavý nach.

V tom hezkém obličeji, který jsem si prohlížela na displeji svého mobilu víckrát, než bych kdy byla ochotná připustit, se objevil užaslý výraz. Ale hned nato jeho čokoládové oči pobaveně zajiskřily.

„My se… známe?“

„Ne,“ vyhrkla jsem. „Ovšemže ne. Myslela jsem to tak, že vypadáte jinak, než jsem čekala. Chápete, podle hlasu. To je vše.“ Zavrtěla jsem hlavou. „A já se – bože. Omlouvám. Za tohle všechno. Jen jsem –“

Jen jsi co, Rosie?

Cítila jsem, jak mi rudnou uši, a v duchu jsem si říkala, že kdyby se pode mnou otevřela zem a pohltila mě – což bylo něco, o čemž jsem už věděla, že se to stát může –, moc bych se nevzpírala.

„Je mi to hrozně líto,“ zajíkla jsem se. „Můžu vám pomoct vstát? Prosím.“

Jenže se nezdálo, že by on – ten muž, který ani netušil, že existuju, ačkoli já jsem si jeho rysy dokázala vybavit i se zavřenýma očima –měl se vstáváním nějak na spěch. Místo toho si prohlížel můj obličej a dával si s tím načas, jako kdybych já byla tím, kdo se právě odněkud vynořil a padl mu k nohám.

A když už jsem si myslela, že jsem se sebrala natolik, abych byla schopna ze sebe vypravit něco dalšího – pokud možno aspoň trochu chytrého –, jeho rty se zvlnily. Zmatený výraz se úplně vytratil a nahradil ho úsměv. Cokoli jsem měla na jazyku, rázem vyšumělo.

Protože se usmíval. A jeho úsměv byl srdečný a zářivý, a mám-li být naprosto upřímná, krásný takovým tím do očí bijícím způsobem, s kterým si člověk neví rady.

Možná se usmíval ještě krásněji než na jednom z těch screenshotů, které jsem si dovolila uchovat a na které jsem se tu a tam pořád dívala.

„V tom případě,“ začal s tím svým vřelým úsměvem obráceným

vzhůru nohama. „Pokud se vlastně ještě neznáme, tak ahoj. Já jsem Lucas Martín. Linin bratranec.“

No ovšem.

Tohle jsem věděla. Věděla jsem přesně, kdo to je. A on neměl nejmenší tušení, jak dobře to vím.