Úvod
Když jsem př ijel do Pa ř íže, rtuť teploměru vystoupala na 36 stupňů Celsia. Ve vlaku z letiště Charlese de Gaulla plakaly děti; postarší lidé se krč ili, zpocení a vyčerpaní. Mně se lepila košile na záda, zmáč ená potem. V metru cestou z Gare du Nord panovala ještě větší výheň . Jedna africká žena si všimla, že mi není dobře, a podala mi svou termální vodu Vichy ve spreji, kterou má v Pa ř íži snad každý. Bylo př íjemné cítit na tvá ř i ten jemný opar chladivé vody.
P ř iletěl jsem z Londýna, abych se sešel s Michele Kerszovou, matkou Laurence Kerszové, nejdražší a nejstarší př ítelkyně mé ženy, a jejím partnerem Ronem, s nimiž trávíme téměř každý srpen v Hamptons ve státě New York. Za ta léta jsme byli svě dky, jak se z Micheliných vnouč at, batolat brodících se na mělč ině, stali mladí chlapci a posléze dosp ělí muži vrhající se do vln. Kerszovi si užívají dovolenou u moře už od dob, kdy byla Michele ještě dítě.
Když jsem dorazil do Michelina prostorného bytu na Montmartru, posadili jsme se k velkému jídelnímu stolu pokrytému dopisy, novinovými č lánky a Annettinými fotogra fiemi. Michele, ta energická 91letá dáma, která stále jezdí na turnaje v bridži, je mladší sestrou Annette Zelmanové, hrdinky naší knihy. Oble čená v bílé sukni a blů zce zdobené
rudými tulipány, s ř ídnoucími rezavými vlasy s č esanými
dozadu, mi podala fotogra fi i devatenáctileté Annette, poř ízenou v roce 1941 před Akademií krásných umění v SaintGermain-des-Prés, kde její sestra studovala. Zá ř ící Annette stojí před mramorovým sloupem, zahalená v rozevlátých, hnědo-bíle kostkovaných šatech, stažených v pase. „Ty šaty jsem jí pomáhala šít,“ pronesla Michele s úsmě vem. „Všechny šaty si šila sama.“
V následujících p ěti hodinách na mě Michele chrlila své vzpomínky, zatímco jsem to všechno natáč el a nahrával.
V obavách, že musí být z toho horka vyčerpaná, jsem navrhl, že si dáme v poledne pauzu, ale Michele trvala na tom, že budeme pokračovat. Toužila vyprávět Annettin př íb ěh už mnoho let, tak ji teď nemů že zastavit ně jaká vlna veder.
Rozlouč il jsem se s Michele až v p ět odpoledne, klasicky po francouzsku, polibky na ob ě tvá ře. Řekl jsem jí, že Heather a já si myslíme, že v jejím archivu je dost materiálu na knihu, kterou bychom rádi napsali. Michele se pousmála a př ikývla. „Je moc dů ležité, aby svět znal Annettin př íběh.“ Pak se dotkla mé paže a řekla: „Ale nečekej moc dlouho. Je mi 91.“
Te ď už je jí 94.
—Simon Worrall, 2023
Annette pózuje p řed Akademií krásných um ě ní v šatech ve stylu „zazou“, které si ušila s pomocí své mladší sestry Michele.
D
ĚJSTVÍ PRVNÍ:
Annette
Flore bylo n ě co mezi d ě lnickou jídelnou a klubem, kde se setkávali „fascinující“ a „šílen ě zajímaví“ lidé.
—SIMONE SIGNORETOVÁ
PA Ř ÍŽ, LEDEN 1941
Annette Zelmanové je teprve devatenáct let a slaví své př ijetí na Akademii krásných umění, nejslavně jší uměleckou
školu v celé Francii. Je v Pa ř íži sotva mě síc a už se tu cítí jako doma. H ř íva hustých, tmavě blond vlas ů se t ř pytí na slunci, sepnutá v jejím charakteristickém stylu. Vlasy po stranách nato čené a čelenka, která je stahuje dozadu. Stále je to pubertální dívka s tvá řemi naducanými jako u malé holč ič ky. Oč ima mžourá proti zimnímu slune č nímu světlu a v úsměvu je mhou ř í. Venku je chladno, ale je to ideální den na focení. Dnes je co oslavovat. Annette zač íná sv ůj první semestr na Akademii. Je rozhodnuto. Bude z ní umělkyně!
Další nově př ijatý student, Salvatore Baccarice, má fotoaparát a zlákal ji, aby mu pózovala se sochou, kterou kreslila pro př ijímací zkoušky. Salvatore chce vyvolat fi lm a zbylo mu ještě pár nevyužitých snímk ů , tak by tu chvíli rád zvěčnil. Už si temperamentní Annette stihl zamilovat.
Nádvoř í Akademie krásných umě ní (École des Beaux -Arts) je lesem antických řeckých a ř ímských soch. Annette rychle odkládá sv ůj vlněný kabát a šplhá na podstavec sochy Diskobola . Objímá svými pažemi jeho mohutný mramorový krk, tiskne hlavu k té soše a prohýbá se jako luk, který on drží ve svém náruč í. Ještě nikdy nic tak složitého nekreslila. Její rodiče jsou krejč í, a tak se Annette vyzná spíš ve vzorech než v anatomii. P řesto rozmazala a vystínovala jeho vyrýsované varhánkovité bř išní svaly, nalité bicepsy i zadek s ďolíč ky. A taky jeho penis. Ještě nikdy nemalovala penis. Vypadá, jako by se do sochy zamilovala. A možná že zamilovala. Díky němu je teď tady. On je důvod toho úsp ěchu. Annette se usmívá. Vždycky se usmívá. Během spojení v tomto pas de deux s partnerem zmrzlým v č ase fotoaparát cvakne a Salvatore navíjí fi lm.
Te ď ty! jako bychom slyšeli Annette ř íkat své nové kamarádce Yannick Bellonové.
Yannick, krásná šestnáctiletá brunetka, objímá diskobola a usmívá se dolů . A Annette, zbrusu nová umělkyně, se dívá vzhů ru na svou př ítelkyni a celá zá ř í. Zazní další kovové
cvaknutí a pak svištivý plastový zvuk, jak Salvatore převíjí fi lm na další záb ěr.
Když Salvatore znovu pohlédne vzhů ru, Annette si už zase zapíná kabát, aby se chránila př ed mrazivým vzduchem. Tvrdí se, že to byla jedna z nejchladnějších zim, jakou lidé pamatují, i když zatím v Pa ř íži nenapadl sníh. Annette tam stojí s rukama napů l zaboř enýma v kapsách, jako by byla v pozoru. Nohy drží tě sně u sebe a má na nich světlé punčocháč e a silné ponožky v praktických botách. Nic ji nemů že vytrhnout z té chvíle. S nakloněnou hlavou a tázavým výrazem malého štěněte, jako by její o č i ř íkaly: Co p ř ijde dál? Kudy se vydám? A z jejího úsmě vu vyza ř uje tajné pobavení.
Zů sta ň takhle!
Salvatore zaost ř í objektiv a její výraz se v mžiku změní na hlubokomyslný. Zadívá se do fotoaparátu a je zachycena v okamžiku, kdy se jí na tvá ř i zrač í myšlenky na dnešní den a všechny jeho možnosti. Všechno v jejím životě se děje z nějakého důvodu, dokonce i to, že v onen den ji př ítel zvěč ní na černobílém fi lmu Agfa.
I ta kudrlina, která jí spadne do tvá ř e, když cvakne spouš ť , má sv ůj význam. Je to dokonalé.
Všichni se teď smě jí. A pro č by se nesmáli? Jsou ti nejlepší z nejlepších. Pat ř í sem. A přestože je Annette ve mě stě nová – a navíc je uprchlík – Pa ř íž jí otev řela svou náruč , aby ji př ijala. Jsi te ď moje, šeptá jí Pa ř íž. Jsi um ě lkyn ě. Nic víc si Annette nepř ála.
Někdo měl nápad jít do kavárny a oslavovat. Možná to navrhla Yannick. Její slavná matka, surrealistická fotogra fk a Denise Bellonová, č asto navště vuje Café de Flore, kavárnu jen pár blok ů odsud.
Annette jednou rukou tiskne k tělu své desky, druhou si přehodí svou černou kabelu přes rameno a vydá se po Rue
Bonaparte s rostoucí skupinkou dalších student ů umění.
Yannick a Annette se do sebe zavě sí a pospíchají dopředu, až je nakonec slyšet jen klapání podpatk ů doprovázené jejich př erývaným smíchem. Kudrliny jim rytmicky povlávají kolem krku ovázaného šátkem a pohupují se v rytmu ramen a bok ů . Ó la lá.
Dívky procházejí kolem kostela z 11. století s jeho válkou poničenou zahradou a zastaví se na Boulevard Saint-Germain. Je to srdce Latinské č tvrti, nejmódně jší č ásti Pa ř íže, kde se v zakou řených hudebních klubech stále smí hrát americký jazz a ve vzduchu je cítit touha, ne-li láska. Pro Annette je tě žké uvěř it, že se ocitla jako studentka ve Mě stě světel.
P řed kavárnou Les Deux Magots postává hlouček „Zelených fazolí“, jak se ř íká voják ů m wehrmachtu kv ů li barvě jejich uniformy. Spolu s nimi tam jsou „Šedé myši“, jejich ženské protě jšky. Němce vždy snadno poznáte podle toho, že se tvá ř í, jako by jim pat ř ilo i slune č ní světlo. Annette se nehodlá o slabé zimní slunce dělit s nepř ítelem. Yannick, které to př ipomnělo, jak ji válka př ipravila o dospívání, se zarývá o č ima do země. Nejd ř ív z hlavního mě sta uprchla před blížící se invazí, a teprve nedávno se do Pa ř íže vrátila s matkou a mladší sestrou Loleh. Ale Annettin entuziasmus a sebedůvěra jsou nakažlivé. Annette se ke své mladší kamarádce chová jako starší sestra, vezme Yannick kolem pasu a zpomalí, aby je chlapci mohli dohnat. „ Sale Bosch,“ zamumlá jeden z nich, když se k dívkám př idají. Špinaví Ně mci. Ostatní se odvážně zasmě jí.
Od chvíle, kdy Němci před více než osmi mě síci vpochodovali do Pa ř íže, probíhá na Champs-Élysées neustálá přehlídka vojenské síly, tank ů a pochodujících voják ů , jako by jim pat ř ily ulice. Ale dnes tu mají pr ůvod studenti Akademie krásných umění. Ve mě stě, jehož hrdost byla pošlapána
invazí, pomáhá nadě je a nevinnost mládeže oživit ducha Pa ř íže.
O pů l bloku dál už je vítají vlnité bílo-zelené markýzy Café de Flore. V této kavárně pojmenované po soše antické bohyně květin a zahrad, matce jara Floře, se scházejí umělci a spisovatelé. Komunisté a antifašisté. Malí ř i a tane č níci. Pokrokoví lidé. Nenajdete tu žádné Němce. Mosazné dveře se otevírají a studenti se vzájemně pouští dovnit ř. Nikdo nepohlédne vzhů ru.
Je doba aperitivu a ve Flore je narváno. Všichni, kdo něco znamenají, tu jsou nebo se sem chystají. Kterékoli odpoledne by tu Annette mohla narazit na žhavě intenzivního Picassa, jak zu ř ivě kou ř í gitanky s Brancusim a Dorou Maar. Výjime č ně elegantní tmavovlasá žena s vlasy svázanými do drdolu a s turbanem na hlavě, Simone de Beauvoir, tu sedí se skupinkou svých důvěrník ů . Chybí tu její moudrý a obrýlený milenec Jean-Paul Sartre, kterého zav řeli do německého uprchlického tábora. V dalším koutě sedí romský kytarista Django Reinhardt, který se vrátil do Pa ř íže poté, co se pokusil utéct přes švýcarskou hranici. Ty mladé jiskry proudící do kavárny vnímá jako nevi ňátka, jejichž srdce budou brzy zlomena jeho milostnými písněmi.
Na strop ě visí šest velkolepých lustr ů znač ky Lalique, které zalévají tvá ř e „Florist ů“ tlumeným žlutým světlem. Chlapci zabrali st ů l uprost řed, odsunuli židle dívkám a pak se poprali o nejlepší místo. A objednali si u č íšníka. Náhražku kávy. Uprost řed stolu je „celuloidový zvon“ makronek. Annette vzala jednu do úst, ale záhy zjistila, že se v ůbec nepodobají předvále č ným makronkám z jejího rodného mě sta. Tyhle měly ně jaké záhadné složení a chyb ěl v nich kokos, mandle i pravý cukr. Že by tajný recept, v němž byly použity piliny a ještě ně co?
Studenty to táhne do Café de Flore z dobrého důvodu: Je to jediná kavárna v Latinské č tvrti, kde mají slušné topení.
Velká kamna na uhlí ob č as chrlí kou ř a plameny, ale i tak jsou úst ředním prvkem kavárny. O Simone de Beauvoir se ví, že za chladných zimních rán př ichází ještě před otev řením, aby si zabrala místo blízko u ohně a mohla tam psát. Trp ět zimou je stejně b ě žné a nepř íjemné jako trp ět hlady, ale na zimu existuje snadnější lék. Studenti a umělci v ošuntělých manšestrových kabátech se nakláně jí ke kamnů m, aby se oh ř áli, a hýč kají si svou náhražku kafe. Šet ř í si lógr celé hodiny, aby odložili ten nevyhnutelný exodus do mrazivého po č así a ledového větru vanoucího od Seiny. Je to přehlídka tvá ř í, z nichž některé jsou svraštělé obavami, zatímco jiné pů sobí hladce a sebejistě. Všichni hosté přes t ř icet pů sobí unaveně. Žít v dob ě okupace je vyčerpávající.
Po celé kavárně zu ř í debaty mezi surrealisty a dadaisty, anarchisty a trockisty. P ř idat se k odporu, oddat se paci fismu, nebo uprchnout? Jak nejlépe bojovat proti fašismu?
Umě ním, nebo zbraně mi? Mě lo by být umě ní politické, nebo se nad kon fl ikty povznést? Annette zaslechla konverzaci, která ji zaujala: umění, jazz, př ídělové lístky. Odposlouchávání je umění samo o sob ě. Hlasy jsou tu stejně pestré jako věkové zastoupení. Jedni mluví s tlumenou naléhavostí, zatímco jiní se znuděnou nad ř azeností. Francouzština s polským, českým, ruským i španělským př ízvukem je tu stejně b ě žná jako nosovky pravých Pa ř ížanů . Co se týče Annette, ta má zase provinč ní př ízvuk. Měla by se ho zbavit, pomyslela si. Měla by se zbavit té staré Annette, která sem př išla z dalekého Nancy na východě Francie. Měla by se stát novou a zá ř ivě jší Annette – à la Parisienne. Annette nepat ř í k těm, co se dají snadno ohromit. Možná uprchla z venkova, ale nejsou snad všichni uprchlíci? Když vás okupují, stáváte se cizincem ve vlastní zemi. Zákony a duch vaší vlasti už vám nepat ř í. Pat ř í někomu jinému.
Uprost řed tě ch chudých student ů z Akademie krásných umě ní to Annette táhne blíž ke kamnů m, kde probíhá
nejintenzivně jší diskuse. Chce být uprost řed dění a v centru diskuse. Café de Flore je jako droga – když ji jednou zkusíte, chcete poř ád víc a víc.
Její zasvě cení je kompletní. Annette sleduje vzrušenou debatu, která ji obklopuje ze všech stran. V zrcadle zahlédne efekt mise en abyme: vícero odraz ů Annette, která sleduje Annette. Každá Annette je v samostatném obraze, jako by se pohybovala zpátky v č ase, anebo se postupně př ibližovala a vstupovala do světa kolem sebe. Annette pozorovala odraz sebe i ostatních lidí v zrcadlech na stěnách kavárny.
Ztratila se v myšlenkách a př emýšlela, jak tuto realitu nakreslit, ale ne realisticky. Chtěla by to znázornit abstraktně a posunout hranice odraz ů svého já. Kdyby tak ty lidi tady dokázala napodobit, modulovat sv ůj př ízvuk a osvojit si jejich světácké vystupování pouhým nasátím zakou řené atmosféry tohoto místa, mohla by se stát novou Annette. Jinou Annette. Nechce být pouze tolerovaná, nebo ještě hůř, přehlížená.
Chce někam pat ř it. Byl by velký úsp ě ch dosáhnout toho, že vejdete do dveř í pa ř ížské kavárny a lidi vás poznají a zaregistrují vaši př ítomnost. Stač í př ikývnutí k potvrzení toho, že existujete.
