DALNICE_BLOK_sazba_ANET.indd 5
13.02.2024 13:50
RICHARD Podzim 1984 1. Ráno pršelo a na chodnících se tvořily kaluže. Listí na stromech začínalo získávat zlatavý nádech. Podzim byl zase tady. „Dobrýtro, pane inženýre.“ Starý Pěnkava ho takhle zdravil kaž dé ráno, když měl službu a on procházel vrátnicí. „Dobré ráno,“ pousmál se. „Dneska to tam nestojí za nic, co?“ Pěnkava se dotkl pohledem jeho bundy, na které byly znát stopy deště. „Pěkně tam prší.“ Znovu vynutil úsměv a pak přidal do kroku, protože si všiml, že Pěnkava už zase otevírá pusu a chystá se pokračovat v konverzaci. Richard Toman neměl tyhle okamžiky rád. Chápal, že Pěnkavovi je ve vrátnici dlouhá chvíle, ale nebyla mu sympatická jeho vlezlost, s níž se vrhal na přicházející zaměstnance a snažil se s nimi zavést řeč. Uvařil si kávu a otevřel desky, které mu včera přinesli z účtárny. Rozpočet byl věčný problém. Čísla se mu roztančila před očima. Kancelářskou práci svým způsobem nenáviděl. Mnohem raději byl přímo v terénu, na stavbě, na místě dění. Zvuk drnčícího telefonu ho vrátil zpátky do reality. „Prosím, Toman,“ odříkal mechanicky do černého sluchátka. V příštím okamžiku mu na čele naskočila vráska. „Ano, hned tam přijdu.“ Co může chtít? Zavřel desky a vstal ze židle. „Soudruhu Tomane, můžete se prosím dostavit k soudruhu řediteli?“ Hlas sekretářky Haničky zněl v telefonu naléhavě. Jde na kobereček, napadlo ho, když kráčel chodbou. Něco nesedělo v rozpočtu? Neschválil dodaný materiál? Něco nepodepsal? Proč tam jde, se stejně dozví až tam.
7
DALNICE_BLOK_sazba_ANET.indd 7
13.02.2024 13:50
Zaklepal a vešel dovnitř. Hanička seděla u psacího stroje a ukazováčky a prostředníky vyťukávala na papír text, který si četla z ručně psané předlohy. „Dobrý den,“ pozdravil. „Dobrý den, už na vás čekají,“ pronesla s křečovitým úsměvem. Čekají? Kdo? Ťukl na ředitelovy dveře a vešel. „Ahoj, Milane,“ pozdravil a v příštím okamžiku se zarazil. „Čest.“ Hlas Milana Pokorného zazněl trochu křečovitě. Pak si jich všiml. Náměstka Zahajského a dvou cizích mužů v šedých oblecích. Kontrola, napadlo ho okamžitě, a zpozorněl. Cizí muži drobně kývli hlavami a Zahajský zadrmolil něco jako „Ahoj, Richarde“. Seděli u jednacího stolu a dívali se na něj, jako by se dopustil největšího zločinu na světě. „Pojď dál a posaď se,“ ukázal Milan Pokorný na volnou židli. Odlepil se ode dveří a přijal nabízené místo. Oba cizí muži položili na stůl kulaté odznaky. „Státní bezpečnost, soudruhu Tomane,“ představil je ten podsaditější. Vyměnil si nechápavý pohled s Milanem Pokorným. Státní bezpečnost. Doufal, že se s nimi nikdy v životě nesetká. „Nevím, jestli víte, proč jsme za vámi přišli?“ pokračoval ten podsaditější, jako by byl jejich příchod naprosto samozřejmou věcí a on s ním měl počítat. „Ne,“ zakroutil hlavou. Čím míň jim toho řekne, tím líp. „Vaše žena se jmenuje Renata Tomanová?“ Druhý estébák se sklonil k aktovce, kterou měl položenou vedle židle, a vytáhl odtamtud desky, jež následně otevřel. „Ano. Stalo se jí něco?“ vyhrkl a tázavě se podíval z estébáka na Pokorného. Byl to týden, co Renata odjela na zájezd. Na Západ. „Občanský průkaz máte, předpokládám, v kanceláři, soudruhu Tomane,“ vzal si zpátky slovo ten podsaditější. „Ano. Ale stalo se něco Renatě?“ Uvědomil si stoupající nejistotu. „Vaše žena pracuje v podniku zahraničního obchodu Škoda export?“ Zdálo se, že podsaditý estébák záměrně přeslechl jeho otázku. „Ano.“ Proč se ho ptají na Renatu? A proč tady? „Vaše žena se účastnila zájezdu do Rakouské republiky, který Škodaexport pořádal, že je to tak?“ „Ano, ale… Stalo se jí něco?“ Nejistota se vystupňovala.
8
DALNICE_BLOK_sazba_ANET.indd 8
13.02.2024 13:50
„Abyste rozuměl, soudruhu Tomane, vaše žena Renata Tomanová opustila vídeňský hotel, kde byli účastníci zájezdu ubytovaní.“ Všiml si, jak si ho podsaditý estébák zkoumavě prohlíží. „Opustila? Jak opustila?“ „Se všemi svými věcmi,“ doplnil ten druhý. Renata to udělala. To byla první myšlenka, která mu probleskla hlavou. „Říká vám něco jméno Zdeněk Janeček?“ Estébák s deskami převrátil nějaké papíry a pak se na něj zadíval. V hlavě mu proběhl seznam známých jmen a tváří. Zdeněk Janeček tam nějak nepasoval. Zakroutil hlavou. „Ne.“ „Nadřízený vaší ženy,“ zareagoval zase ten podsaditý. Janeček. Tak přece jen. Už se mu začínalo rozsvěcet. „Tak znáte ho?“ podsaditý se nenechal jen tak odbýt. „V téhle souvislosti. Renata, tedy má žena… Občas to jméno padlo,“ připustil. „Tak pro pořádek, soudruhu Tomane, Zdeněk Janeček z hotelu zmizel taky.“ Sjel pohledem z estébáka na Pokorného a Zahajského. Proč mu to vykládají tady? Před jeho nadřízeným a kolegou? „Zmizel? Jak zmizel?“ Napadlo ho, že je to hodně hloupá otázka. „Stejně jako vaše žena, pravděpodobně s ní.“ Ten s lejstry se zatvářil, jako by mu odhalil tajemství. „Tím mi jako chcete říct, že tam… že tam zůstali?“ „Chápete to dobře. A já se vás ptám, mluvila vaše žena někdy o emigraci, o tom, že by chtěla zůstat na Západě?“ Podsaditější na něm doslova visel pohledem. „Ne,“ zakroutil hlavou. „Nebyl důvod.“ „Jak vidíte, byl,“ rýpl si druhý estébák. „Zná tam někoho?“ Odmítavě znovu vrtěl hlavou. „Třeba… třeba je to všechno jenom nějaký omyl.“ Nechápavě zíral na Pokorného a Zahajského. „Omyl to rozhodně není. Měli se přece vracet dnes? Nebo ne?“ Lejstra znovu zašustila v estébákových rukou. „Ano,“ kývl. Čekal ji odpoledne. Až se vrátí z práce, bude už jistě doma a pak jim bude vyprávět, jaké to tam je. Na Západě. Marek a Simona budou hltat každé slovo. „Takže nevíte, ke komu by se tam mohla uchýlit? Nebo kde by tam mohla být?“ Podsaditější si promnul prsty. Zakroutil hlavou.
9
DALNICE_BLOK_sazba_ANET.indd 9
13.02.2024 13:50
„Tak to je všechno, soudruhu Tomane, a odpoledne ve dvě přijďte do Bartolomějské, ať sepíšeme protokol. Já se jmenuji kapitán Kudláček a kolega je kapitán Adamovič,“ představil je konečně ten podsaditý. Adamovič zaklapl desky a strčil je zpátky do aktovky. „Soudruhu řediteli,“ Kudláček napřáhl pravici k Pokornému. „Děkujeme vám za spolupráci,“ nabídl pravici i Zahajskému. Spolupráce. Mnohovýznamové slovo, napadlo ho. Oba se měli k rychlému odchodu a Adamovič mu znovu připomněl odpolední návštěvu Bartolomějské. Najednou byli pryč. Udělala to. Renata to udělala. Myšlenka, která mu začala tepat v hlavě. „Je to trapná situace, Richarde. Vůbec jsem nevěděl, co máme s Pepíkem dělat. Přišli, ukázali odznaky, usadili se tady, a že prý tě mám nechat zavolat.“ Hlas Milana Pokorného ho pomalu vracel zpátky do reality. „Renata tam zůstala,“ vzhlédl k němu a pak se otočil k Zahajskému. „Věděl jsi, že to chce udělat?“ zadrmolil Zahajský. „Vůbec ne. Jela na zájezd. Dneska se měla vrátit. Říkala mi, co to dalo práce, aby tam vůbec mohli jet, a kdyby nebyli pézetko, tak měli možná smůlu. Prý to nějak napasovali na vývoz a obchod, potřásl nechápavě hlavou. „Jestli si potřebuješ něco zařídit? Říct to dětem. A odpoledne máš tu Bartolomějskou. Seber se a jdi domů.“ Pokorný mu drobně pokynul. „Vůbec nevím, proč přišli sem a proč ti to říkali před námi. Než jsi přišel, ptali se, jestli jsi ve straně, jaký jsi zaměstnanec.“ „Nějak tomu pořád nevěřím.“ „Lidi tam prostě zůstávají,“ hlesl Zahajský. „Lidi… ale Renata a… Janeček?“ Nešlo to dohromady. Nebo šlo?
2. To ráno před sedmi dny. Renata měla veselou, skoro povznesenou náladu. V koupelně už byla dobrou půlhodinu, česala se, malovala, když vešel dovnitř, přejela si rty červenou rtěnkou. „Tak a můžu vyrazit,“ vyzývavě se usmála. Přistoupil k ní a objal ji. „Těšíš se?“ „Kdo by se netěšil. Konečně to uvidím. To, čemu soudruzi říkají imperialistický západ.“ Vymanila se mu a vyšla do předsíně.
10
DALNICE_BLOK_sazba_ANET.indd 10
13.02.2024 13:50
Proč měl pocit, že se mu nějakým zvláštním způsobem vzdaluje? „Mára ať dlouho neponocuje a Síma ať se naučí tu matiku,“ otočila se ještě k němu a potom si začala oblékat tmavě modrý baloňák. „V kolik odjíždíte?“ „V devět,“ zkontrolovala pohledem hodinky. „To mám co dělat.“ „Mohl bych tě tam hodit.“ Nabízel jí to už včera, ale odmítla to. „Už jsme o tom mluvili, zvládnu to sama.“ Přistoupila k němu a zlehka mu položila ruce na ramena. „Tak se tu opatruj, Richarde,“ políbila ho krátce na rty. „A dej pozor na děti.“ Vyloudila úsměv a pak mu prsty přejela přes ústa, aby setřela červeň rtěnky. Chtěl ji k sobě přitáhnout a políbit ji mnohem intenzivněji, ale to už se shýbla pro kufřík a stiskla kliku vstupních dveří. Ještě jednou se otočila, a najednou byla pryč. Přešel rychle do kuchyně, aby ji ještě zahlédl z okna. Vycházela z domu, pospíchala ulicí a pak zahnula za roh. Prohrábl si vlasy a vrátil se do koupelny. Nejvyšší čas, aby se dal dohromady a vyrazil do práce. Zelenooká blondýnka Renata, studentka střední ekonomické školy se zaměřením na zahraniční obchod. Seznámil se s ní krátce po dokončení stavební fakulty přes svého kamaráda Petra Hoffmanna. Byla to spolužačka jeho sestry. Byl na jejím maturitním plese, kde mu svěřila, jak jí ho ostatní holky ze třídy závidí. Jemu bylo pětadvacet, jí devatenáct, když se brali. On začal pracovat jako projektant, ona byla krátce v kanceláři, než otěhotněla. Rok po svatbě se narodil Marek, osm let po něm Simona. Myšlenky ho vracely do minulosti a odhalovaly věci, na které, jak si myslel, už dávno zapomněl, ale přesto mu nesmazatelně utkvěly v paměti. Pak začal pracovat na Ředitelství dálnic. Výstavba rychlostních komunikací měla zelenou. Jak se dalo očekávat, v budoucnu bude o automobilovou dopravu stále vyšší zájem, a proto je třeba vybudovat kvalitní síť, která spojí celou republiku. Postupně se vypracoval až na současnou pozici náměstka pro výstavbu. Měl výsledky, a ač nevstoupil do strany, ředitel Pokorný ho vždycky podržel, když se začaly objevovat názory, že na takovém místě by měl sedět uvědomělý soudruh. Renata nastoupila po druhé mateřské do podniku zahraničního obchodu Škodaexport. Vývoz a dovoz strojírenských zařízení a technologických celků. Uměla rusky, německy a anglicky, a tak
11
DALNICE_BLOK_sazba_ANET.indd 11
13.02.2024 13:50
neměla problém najít v pézetce uplatnění. Nejprve v referátu pro Polsko a pak se díky výborné znalosti němčiny dostala do referátu pro Rakousko. Kariéra byla jedna věc a rodina druhá. Mnohdy chodili oba domů později, než by měli přicházet, a zvláště na Markovi bylo znát, že ho to trápí. Simona byla mnohem tvárnější a přizpůsobivější. Marek byl v mnohém po něm, Simona po Renatě. Marek hned po základní škole věděl, že chce jít na gymnázium a pak na lékařskou fakultu, obor kardiochirurgie. Měl vysoké cíle, stejné jako míval on. Byl citlivý, vnímavý, houževnatý. Viděl v něm sebe, když byl v těch letech. Simona byla lehkovážnější. Až skončí základní školu, chce jít na oděvní průmyslovku. Chce navrhovat šaty. Sháněla „Ženu a módu“, vytrhávala odtamtud střihy a některé zkoušela realizovat. Nepřipouštěla, že by ji nepřijali. Prostě to musí vyjít. Byla spíš po Renatě, která se vždycky nějak přizpůsobila okolnostem. Jsou šťastná rodina? ptal se mnohdy sám sebe, když seděli u společného oběda nebo večeře a povídali si o tom, co kdo přes den zažil v práci nebo ve škole. Když byly děti malé, tak určitě ano. Vybavoval si okamžiky, kdy se Renata smála jeho vyprávění, až se jí v zelených očích rozsvěcely blýskavé ohníčky. Pak to najednou pominulo. Někdy byla podrážděná. Věci, kterým se dříve smála, jí už veselé nepřišly. Změnila se. On se také změnil. Simona byla z matčiny cesty na Západ s velkým „Z“ nadšená. Pořád jí opakovala, co chce přivézt a že by tam nejraději jela s ní. Pro holku v pubertě by to bylo něco jako výlet do říše snů, napadalo ho, když pozoroval její nadšení. Marka to zajímalo tak napůl, třetím rokem studoval medicínu a ta momentálně převažovala nad vším. Možná z něj jednou bude znamenitý doktor. Renata občas sehnala bony do Tuzexu, protože v pézetce měla víc šancí. Jak vypadá zboží odtamtud, tedy moc dobře věděli, i když v Rakousku to bude docela něco jiného a určitě lepšího. Promítal si v hlavě pořád dokola ten poslední den, než odjela. Věděla už tenkrát, že to udělá? Nebo se rozhodla až tam? Taková rozhodnutí nedělá člověk přece ze dne na den. Nebo ano? Zase tak moc lehkovážná Renata nebyla. Takže to věděla, a přitom se vůči němu chovala, jako by se vůbec nic nedělo a ona se za týden vrátila zpátky.
12
DALNICE_BLOK_sazba_ANET.indd 12
13.02.2024 13:50
Všiml si něčeho? Změnila se? Mohl poznat, že se k tomu chystá? Nevzala si s sebou nic než kufřík a kabelku. Úplně všechno, co měla ráda, nebo si alespoň myslel, že to ráda má, tady nechala. Včetně jich samých. Jich především. Opustila svoji rodinu. Jeho jako manžela. Svoje děti. Jak mohla opustit děti? V poslední době byl příliš ponořený do své práce, možná přehlížel prvotní varovné signály, namlouval si, že je všechno v pořádku, a zatím se všechno roztříštilo. Najednou byla pryč. Dozví se, proč to udělala? Pokusí se jeho nebo děti nějakým způsobem zkontaktovat? Co tam s ní bude? A jakou roli v tom hraje Zdeněk Janeček, vedoucí referátu pro Rakousko?
3. Kudláček s Adamovičem nebyli příkladem hodného a zlého estébáka, jak si to vždycky představoval. Tihle dva spíš působili jako šedé kancelářské krysy, které se přehrabují v lejstrech a dávají si pozor na to, aby si neumazaly rukávy od cyklostylu. I když zdání mohlo klamat. Sepisovali s ním protokol a vyptávali se znovu na to, co už jim řekl dopoledne. Adamovič datloval dvěma prsty do psacího stroje značky Consul a co chvíli prstem vracel zpět zaseknutá písmenka. Ředitelova sekretářka Hanička proti němu psala jako kulomet. Než protokol podepsal, pečlivě si jej přečetl, protože měl strach, aby mu nepodstrčili něco, s čím by nesouhlasil. Kudláček mu připomněl, že kdyby se Renata ozvala, je jeho povinností to okamžitě ohlásit, protože oni by se to stejně dozvěděli a měl by z toho nepříjemnosti. Pokud se naopak něco dozví oni, rovněž jej vyrozumí. Musí stejně ale počítat s tím, že si ho ještě mohou zavolat, pokud se vyskytne něco, k čemu budou potřebovat vysvětlení. Když opouštěl policejní budovu v Bartolomějské, začínalo zase drobně pršet. Na refýži stálo pár lidí a on se kolem nich protáhl k sloupku s jízdním řádem. Pohledem zkontroloval hodiny. Jeho tramvaj jede za tři minuty. Jak to vezme Marek se Simonou? Doma bude asi dřív než oni. Pokud si pamatoval, Marek měl školu do pozdního odpoledne a Simona chodila na nějaké cvičení.
13
DALNICE_BLOK_sazba_ANET.indd 13
13.02.2024 13:50
Tramvaj ho unášela po nábřeží a on sledoval plynoucí řeku a auta projíždějící kolem. Lidé na ulicích se choulili do kabátů, ženy se skrývaly pod deštníky. Deštivé odpoledne, které ani v nejmenším nedokázalo přidat na náladě. Činžák v Podolí, kde bydleli, měl šedivou fasádu, ale oproti ostatním domům nevypadal ošuntělý. Renata často nadhazovala, že by bylo fajn, kdyby bydleli v domě se zahradou a že by nebylo od věci, kdyby se po nějakém takovém poohlédli. Buď tady v Podolí, nebo na druhém břehu, kde byly staré vilové čtvrti. Tu a tam o tom mluvili. V jednu dobu to bylo dokonce téma dne. Pak Renata přišla s tím, že od nich z pézetky zná pana Holana, který by měl možnost jim takový dům dohodit. Teď už to ale nemělo žádný smysl. Bylo odemčeno, a to znamenalo, že už je někdo doma. Marek? Simona? „Ahoj. Jsem doma.“ Dal si záležet, aby se v jeho hlase nezazněly emoce. Nikdo mu neodpověděl. Trochu ho to zaskočilo. Kdyby nevěděl, že Renata zůstala „tam“, myslel by si, že mu každým okamžikem vyjde vstříc z kuchyně. Došel ke dveřím Markova pokoje a stiskl kliku. „Ahoj,“ zopakoval pozdrav a tím na sebe strhl synovu pozornost. „Ahoj, tati.“ Marek zvedl hlavu od knihy, která ležela na psacím stole před ním. „Myslel jsem, že je to máma. Má se přece dneska vrátit. Doufal jsem, že už tady bude. Dneska nám odpadla přednáška, takže jsem doma dřív.“ „Jedl jsi něco?“ Jako by otázka jídla byla nejdůležitější. „Zatím ne,“ zakroutil hlavou Marek. „V kolik se má máma vlastně vrátit?“ „Marku, máma tam zůstala, nevrátí se.“ Překvapilo ho, jak klidně to dokázal vyslovit. „Jak zůstala? Co to povídáš?“ V Markových zelených očích se zračilo zděšení. „Máma opustila zájezd a zůstala v Rakousku.“ Vešel do synova pokoje a zavřel za sebou dveře. „To je nějaký nesmysl. Jak by mohla zůstat v Rakousku? Co by tam dělala? Vždyť tam nikoho nezná. To není možné. Kdo ti to řekl?“ Bylo znát, jak ho to rozrušilo. Co to pak udělá se Simonou? Došel k němu a opřel se o jeho psací stůl. „Dneska za mnou byli.“ „Kdo?“
14
DALNICE_BLOK_sazba_ANET.indd 14
13.02.2024 13:50
„Estébáci. Dva estébáci. Přišli za mnou do práce. A tam mi to pěkně za tepla sdělili. Že máma opustila hotel, kde byl jejich zájezd ubytovaný, a zůstala tam. Teď odpoledne jsem byl v Bartolomějské sepsat protokol. Jdu zrovna odtamtud.“ „Estébáci?“ Marek vypadal vyděšeně. „Jak to můžou tak rychle vědět? Měla se vrátit dneska. A oni už to vědí. Co když je to jenom nějaká provokace?“ Bylo vidět, jak moc si přeje, aby to všechno byl jenom planý výmysl. Richard potřásl hlavou. „Nemysli si, že tam nemají svoje lidi. Třeba s nimi spolupracuje někdo z toho zájezdu.“ „Ale to není možné, to by máma přece neudělala.“ Marek vstal ze židle a oči mu potemněly. „Věř mi, Marku, že já sám tomu pořád dost dobře nedokážu porozumět. Ale kdyby se máma vrátila, už by tu přece byla, nebo nám nějak dala vědět, co s ní je.“ „Co když se jí něco stalo?“ hledal Marek možné východisko. Zakroutil hlavou a natáhl se po Markově rameni. Syn se ošil a odtáhl. „Pokusím se zjistit něco víc, ale nevím zatím kde a jak.“ Z předsíně se ozvalo cvaknutí dveří. „To je Simona,“ hlesl Marek. „Ahoj. Je někdo doma?“ Simonin hlas k nim dolehl přes dveře. Zašla zřejmě do kuchyně a pak stiskla kliku Markova pokoje. „Ahoj. Tati? Marku? Co jste tady tak potichu? Neslyšeli jste, že jsem přišla a zdravila?“ měřila si je trochu dotčeně. „Představte si, že budeme nacvičovat na spartakiádu. Jako starší žákyně, naše skladba se bude jmenovat Poupata a budeme mít fajn písničku od Michala Davida. No posloucháte mě vůbec?“ Na okamžik měl Richard pocit, že tam stojí Renata v mladším vydání. Simona se jí začínala hodně podobat. „Símo, máma zůstala v Rakousku.“ Markův hlas zazněl nezvykle vážně. „Cože?“ přejela pohledem z bratra na otce. „Co to povídá, tati?“ Visela na něm pohledem, jako by od něj čekala, že ten nesmysl vyvrátí. „Marek má pravdu, Simonko, máma tam zůstala.“ „Emigrovala, rozumíš, zdrhla, vykašlala se na nás.“ Markův výbuch vzteku byl najednou nemístný. „To není pravda. To jste si oba vymysleli. Kde je máma? Co je s ní? Co se s ní stalo? Vrátí se! Dneska se má přece vrátit.“ V Simonině hlase se mísilo zděšení s pláčem. Její prvotní radost, s níž vstoupila do pokoje, byla ta tam.
15
DALNICE_BLOK_sazba_ANET.indd 15
13.02.2024 13:50
„Simonko, dneska za mnou přišli ze státní bezpečnosti, teď odpoledne jsem musel do Bartolomějské. Je to pravda, máma se nevrátila do hotelu ve Vídni, zůstala tam.“ Přešel k ní a pokusil se ji obejmout. „To není pravda! To není pravda!“ začala hystericky křičet a rozplakala se. „Kdyby se vrátila, už by tu dávno byla. Nebo ji tady někde vidíš?“ V Markově hlase se odrážel jeho vztek. „To by přece neudělala. Proč? Slíbila mi, že mi přiveze džíny, svetry,“ vzlykala. „Prosím tě, tvoje nesmyslné hadry. Jdi s nimi do háje.“ Marek se odvrátil k oknu. „Nechte toho, oba.“ Richard pochopil, že je nejvyšší čas, aby zasáhl. „Zůstala tam a na tom nic nezměníme. Pokusím se něco víc zjistit,“ hlesl, jako by hlavně sám sobě potřeboval říct, co bude dělat dál. „S estébáky za zády,“ zakroutil Marek nevěřícně hlavou. „Proč to udělala?“ Simona hlasitě vzlykala a zdálo se, že ji nic dalšího nezajímá. „Nevím, proč to udělala. A je to pro mě stejný šok jako pro vás. Nevím, co k tomu víc říct.“ Došel ke dveřím a stiskl kliku. To nejhorší měl za sebou. Drnčení telefonu ho vrátilo zpátky do reality. „Prosím, Toman.“ Zvedl sluchátko a všiml si, že se otevřely dveře od Markova pokoje a on i Simona stojí na prahu a nedočkavě se na něj dívají. „Dobrý večer, tady Helena Böhmová, kolegyně vaší paní.“ Hlas zněl trochu zadýchaně a tlumeně, jako by se volající bála, že ji někdo uslyší. „Dobrý večer,“ pozdravil. „Pane inženýre, Renata, tedy vaše paní, nepřijela se zájezdem… zůstala tam… ale po telefonu… chápete. Zastavte se zítra za mnou ve Škodaexportu. Bude to tak lepší. Na shledanou.“ V aparátu cvaklo, jak položila sluchátko. „Haló,“ plácl ještě úplně zbytečně a pokrčil rameny. „Kdo to byl?“ V Markově hlase zazněla naděje. „Mámina kolegyně ze Škodaexportu. Mám se za ní zítra zastavit.“ V očích Marka i Simony uviděl zklamání. Nedokázal usnout. Díval se na prázdnou polovinu postele vedle sebe, kde ještě minulý týden spávala Renata. Teď bylo její místo
16
DALNICE_BLOK_sazba_ANET.indd 16
13.02.2024 13:50