Všem, kteří byli nezištnou osádkou Shetlandského autobusu či ho podporovali, a neznámým masám těch, kdo pracovali pro svobodu ve stínu druhé světové války.
Poznámka autorky
Bezprostřední myšlenky ohledně druhé světové války se často týkají velkých dějišť konfliktu, tedy těch, která se soustředí v Evropě a Pacifiku, jako je třeba vylodění v Normandii či boje v jihovýchodní Asii. Ale chapadla této obrovské bitvy sahala daleko do všech stran, až k polárnímu kruhu, kde se odehrával boj méně nápadný. Jako země, kterou rychle přemohla nacistická pohroma, zažilo Norsko ve srovnání s jinými zeměmi jen málo přímých bojů; přesto však jeho lid silně trpěl. Svobodu mu vyrval nepřítel, který dorazil v ohromných počtech; ze všech okupovaných národů museli právě Norové přestát největší koncentraci německých vojsk. Ukázalo se, že jde o nepřítele, který má v úmyslu nejen ovládat, ale též přátelit se. V rámci úsilí o vybudování tisícileté Velkoněmecké říše měl Hitler v hlavě jeden konkrétní plán – dalekosáhlou strategii s cílem vytvořit novou a nadřazenou rasu světlovlasých a modrookých občanů. A k tomu potřeboval značné počty lidí.
Dlouho předtím, než skvělá Margaret Atwoodová vytvořila ve svém románu Příběh služebnice svůj dystopický svět žen určených výhradně k plození těch správných dětí, Hitler a jeho pravá ruka Himmler už svou vizi realizovali. Program Lebensborn byl zahájen v Německu, svá střediska měl však rozesetá po celé Evropě; Norsko mělo největší počet těchto speciálních porodnic a obtíže dětí, které se narodily norským matkám
a německým otcům jsou dobře zdokumentované. Méně známá
jsou mrazivá fakta o tom, jak daleko chtěli nacisté zajít – brožury detailně se zabývající otázkou dokonalých Hitlerových „Kinder“ jsou bohužel až příliš reálné, stejně jako případy dětí
vytržených ze svých biologických rodin a umístěných do rodin německých, s dlouhodobými následky v jejich dospělosti.
Když jsem psala Dívku v odboji, chtěla jsem ještě jednou zdůraznit, jak nemilosrdná vlna války dokázala smést jednotlivce, kteří se jí ocitli v cestě, což mělo dalekosáhlé důsledky pro jejich rodiny a budoucnost. Zdůraznit jsem chtěla rovněž odvahu obyčejných lidí, kteří vystoupili do popředí v době, kdy nejen jejich přátelé, ale také neznámí lidé v nebezpečí potřebovali pomoc. Shetlandský autobus – jehož osádku tvořili britští i norští námořníci – byl jedním takovým příkladem typické statečnosti v době války, kdy se kurážní muži odvažovali do nemilosrdných vod a až moc dobře věděli, že už se nemusí vrátit. A přesto to dělali. Jejich odvaha je nepopsatelná.
Rumi a její „posádka“ jsou, doufám, fiktivní reprezentací této statečnosti, bolesti i humoru, který obklopoval nesčetné rodiny v době války, když bojovaly proti okupantům. Mnohé z událostí podrobně popsaných v této knize – včetně hrůz Televågu – jsou založeny na skutečných událostech, ale my spisovatelé je proplétáme a zdobíme, a proto jsem si nutně pohrávala s daty a událostmi. Navzdory svým nejlepším snahám (dvě zrušené cesty) se mi uprostřed lockdownu nepodařilo navštívit Bergen, a tak doufám, že prostřednictvím nekonečné četby popisů z pera očitých svědků a studia starých map, fotografií a filmových týdeníků jsem vypodobnila Bergen jako živé a krásné město, jakým se zdá být. Moje neskonalé díky směřují k mnoha Norům, kteří věnovali čas odpovědím na mé hnidopišské otázky, jež se týkaly vlny, potravin, ryb a obecně života v Bergenu
za války. Bez jejich trpělivosti by Rumi a Jens neměli jeviště, na kterém by mohli vystupovat, a já se mohu jen omluvit, pokud jsem se dopustila nějakých do očí bijících chyb.
Tato kniha pro mne znamená návrat k tématu porodů; ačkoli se mi nelíbí, když mě označují za „bývalou porodní asistentku, která píše“, měla jsem pocit, že tenhle příběh si zasluhuje hezkou porodní scénu, a já jsem si nesmírně užila, když jsem se pohroužila do vzpomínek na domácí porody, abych otevřela Ruminy oči směrem k tomuto zázraku. Aniž bych chtěla cokoli dopředu prozrazovat, musím říct, že se zde krásně spojila fikce a mé zkušenosti porodní asistentky.
Také doufám, že jsem náležitě zdůraznila maličký kousek tohoto obřího válečného konfliktu a znovu ho oživila, abych ukázala, že bojiště druhé světové války bylo skutečně celosvětové, a že ačkoli všichni do jisté míry prohráli, vždycky najdeme pozitiva, která se z veškerého toho smutku a chaosu vynořují.
PROLOG Kraken
Bergen, jihozápadní Norsko, 14. listopadu 1941
Rumi
Obzor, normálně tak stálý a dokonalý – její celoživotní jistota –, dnes chybí. Jeho plochá uklidňující ostrost byla vymazána příkrou výškou kypících, zuřivých vln. Moře se oddává pěstnímu souboji samo se sebou, všude v té nevelké vzdálenosti, kam Rumi jen dohlédne. Vlny se s temně modrou, modřiny připomínající oblohou setkávají se stejnou divokostí, s jakou bojují pod obraz zpití námořníci, kteří se do sebe pouští kladivem a kleštěmi po týdnech strávených na břehu.
Náhlý poryv prudkého větru vrazí do Rumi ve chvíli, kdy stojí sama na výběžku přístavní hráze, a jeho síla ji v pase vychýlí do strany. Skoro se svalí, ale v pravý čas se zase narovná. Ona, moře a s ním spjaté vichry se navzájem znají celý její život. Živly budou potřebovat víc munice, aby narušily ženin pevný postoj – anebo její tichou hlídku. Prudké poryvy větru s deštěm mění svůj směr a pleskají a bičují ji po hlavě. Pohazují jediným těžkým copem sem a tam, jako kdyby to byl nějaký vzteklý had, až nakonec Rumi popadne jeho konec a stáhne si
ho na prsa, aby se tím uklidnila. Takhle to dělávala, když se jí stýskalo po matce. Teď se jí stýská po někom jiném.
Magnus je někde tam, někde v té strašné bouři, nejhorší, jakou za poslední dobu viděla; dokonce i větrem ošlehaní starci na nábřeží to říkají a v zoufalství vrtí hlavou nad tou nevyhnutelnou zkázou, která přichází. Přemítá o tom, co asi Magnus cítil na té nechráněné palubě maličkého trauleru, rybářské lodi, jež čelila tyčícím se vlnám, které se vždycky za několik vteřin rozlily, jako když dojde k sesuvu půdy. Plavidlo sebou kymácelo na hřebeni vzedmuté vody, maličká skvrnka v ohromném, zlostně kypícím kotli. Svíraly ho v té poslední předsmrtné chvíli strach a hrůza? Nebo cítil zvláštní vnitřní klid plynoucí z toho, že moře dokáže být milosrdné, že ho buď ušetří, anebo si ho rychle vezme?
Magnus často říkal, že se moře nebojí; byl si jistý, že si ho jednou vezme, ale ne dřív, než z něj bude starý mořský vlk, oni spolu budou mít pět dětí a on zcela splatí svou vlastní loď, sítě a všechno.
„Pak mě může pohřbít do svých hlubin,“ vtipkoval dost často. „Až budu připravený odejít.“
„Chceš říct, že se budu muset smířit s tím, že jednou budeš prošedivělý starý vousáč, co pořád nosí odpornou čapku, která sice páchne mořskou vodou, ale on se jí odmítá vzdát?“ dobírala si ho Rumi.
„Přesně tak. Ale znamená to snad, že si mě nevezmeš? Protože já se klidně oholím, ale té čapky se nevzdám?“
„Ty jeden!“ Chystala se šťouchnout do jeho statného trupu, do svalů, které tam zapustily kořeny někdy v dětství, kdy trávil léto na člunu svého dědečka. Místo toho ho jen na hrudi pohladila svou silnou rukou a opřela si hlavu o tlustou vlnu jeho svetru, štiplavě páchnoucího prací a mořskou solí.
Na co si tehdy mohla stěžovat? Magnus nebyl žádná filmová hvězda, ale Rumi se sama taky neviděla jako námět pro olejomalbu. A ani jeden z nich nebyl zrovna křehký, silou se vyrovnali všem na lodích jejího otce, a proto i pokožka její ruky, položené na jeho hrudi, byla hrubá, prsty drsné a nehty ulámané od lopoty. Její ruka určitě nebyla rukou dámy. Rumi je všechno, jen ne roztomilá a plachá partie. Ale je to Magnusovo děvče a budoucí žena.
Anebo spíš byla. Než si ho moře vzalo. Příliš brzy.
Když hledí do toho proměnlivého chaotického vření v dálce za přístavem, není už o čem pochybovat. Tahle bouře zuří už čtyři dny. Magnus je pryč. Pohltilo ho to. Celý trauler s jeho posádkou zmizel v černém víru. Kdyby byla Rumi ženou sedmnáctého století, kdyby žila před staletími, pevně by věřila, že to běsnění moře přivodil hněv nějaké vypuzené velryby, anebo že se vynořil ohromný, četnými končetinami oplývající kraken, který stáhl všechny lodě do svého doupěte v hlubinách. Takové mýty nepochybně pomáhaly osamělým, ovdovělým ženám skrývat svůj žal. Ale Rumi věděla, že za tragický konec rybářů ve vodách dnes může příroda, smůla a novodobý kraken Adolf Hitler.
Rumi nebude z Magnusovy smrti nikdy vinit rodinnou tradici, ani to nebude klást za vinu běsnění oceánu. Může za to válka – tenhle krvavý, dusivý vpád do života Norů. Bez války, bez potřeby pomoct v boji, by Magnus nenastoupil na trauler a nezištně nevyplul do Severního moře zachránit jiné. Stál by jí v tuhle chvíli po boku, žasnul by nad běsněním oceánu a děkoval osudu, že nemusí být na moři.
Takže je obětí války, stejně jako mnozí jiní. Byl zabit kořistnickými, parazitickými Němci, kteří sem prostě napochodovali a zmocnili se jejich města a země, jako kdyby na to měli
právo. A kdyby k nim už dávno necítila nenávist za tuhle krádež, začala by je nenávidět teď. Odpor, který se v ní vzedmul, je stejně vysoký a silný jako vlny vystupující na moři.
Rumi Orlstadová truchlí a je rozzuřená. Rozlícená.
„Za tohle zaplatí!“ nešťastně ječí do poryvů větru, jež ustavičně mění směr. „BUĎ SI JISTÝ, MAGNUSI – DONUTÍM
JE ZA
TO ZAPLATIT!“ Její slova jsou větrem shrabována
a vkládána do jakéhosi tajného oblačného prostoru, vtahována do úschovy na onu pohřební oblohu, takže Němci jí nebudou moct prokázat její zradu.
A jediné, co Rumi dokáže udělat, je osamoceně stát na molu, usedavě plakat a nechat se bičovat tím nekonečně vzteklým mořem, které ona miluje a nenávidí zároveň.
ČÁST PRVNÍ
Mrazivé přivítání
Okraj Bergenu, 2. ledna 1942
Jens
Není to výhled, jaký si představoval, i když nekonečná bílá deka je možná to, co tak daleko na sever od rovníku očekával. Větve jedlí spíš sahají k nebi, než aby se skláněly k hladkému bílému koberci, a několik minut ten pohled jen umocňuje jeho zmatenost. Ještě dlouho poté, co se vzpamatoval z bolestivého škubnutí při seskoku, je jeho mozek roztřesený jako rosol právě položený na tác. V tom venkovním chladu musel určitě strávit nějaký čas. Teď nastává úsvit, který hrozí tím, že ho ještě víc odhalí, tedy nebýt shluku stromů, v němž přistál, pokud se to vůbec dá za přistání označit. Ačkoli je Jensen Parkes zmatený, dochází mu, že se ještě musí technicky vzato dostat na pevnou zem. Visí-li člověk potupně na norské borovici jako ozdoba na vánočním stromečku, nepočítá se to za přistání na terra firma. A navíc je hlavou dolů. Nic z toho se mu při výcviku nikdy nestalo.
Tahá za popruhy padáku, pevně natlačené na tělo tíhou jeho visícího trupu a těžkého batohu. Již zmrzlé prsty v tlustých
rukavicích sotva dokáže vtlačit pod popruhy, natož aby byl s to uvolnit západku.
„Do háje!“ zakleje a už nedokáže zabránit tomu, aby se ozvěna jeho hlasu neodrazila od stromů, ačkoli ji vzápětí udusí zvukotěsný sníh. Zuřivě sebou škube, jako šílenec ve svěrací kazajce, který doufá, že se vyprostí, a připravuje své tělo a hlavu na závěrečné žuchnutí do sněhu o necelé dva metry níž. Ale popruhy se ještě víc utáhnou, strom dá zavrzáním najevo svou nechuť a shodí na něj všechen sníh z jedné větve. Ledově studený sníh. Jako kdyby už sám dost nemrznul.
Když Jensovi dojde, že je jeho snažení marné, přestane a poslouchá. Přemýšlí. To je učili; systematicky se tím propracovávat. Alternativ je málo, a ne všechny jsou vítané. Mohl by počkat, až tu nechráněný umrzne; anebo až ho objeví nějaká přátelská pátrací skupina, i když to může trvat dny. Jinou možností je, že ho nalezne německá hlídka, a pak ho bude čekat nevyhnutelný trest; tady v té syrové, zmrzlé pustině většinou nedochází k oficiálnímu zatčení, postavení před soud nebo uvěznění podle Ženevských úmluv. Výslech, soudce a porota –to vše se na zasněžených kopcích odehraje během několika minut. Německé pistole Luger jsou natažené a připravené vystřelit na jakéhokoli zatoulaného příslušníka hnutí odporu a skvrny od krve pak snadno překryje čerstvá vrstva sněhu. Je si bolestně vědom důsledků zajetí. A třesoucí se, chvějící se strom ho prozradí každému kolemjdoucímu, příteli či nepříteli.
Jens pomalu začíná pohybovat každou částí svého těla, nejdřív se snaží rozproudit skoro zmrzlou krev ve svých končetinách, aby znovu získal cit. Pak se chce pomalu vyprostit ze svých popruhů, jako nějaký přerostlý brouk, který se líhne z jemně utkané kukly. Má co dělat, aby se při představě toho, jaký pohled musí nabízet, nahlas nerozesmál.
Deset minut soustavných pohybů má za následek jen to, že je udýchaný a moc velkého pokroku nedosáhl, jen způsobil, že se jeho tělo kýve jako kyvadlo a jemu je z toho stále hůř od žaludku. Protože visí vzhůru nohama, v hlavě se mu od toho usazuje přemíra krve jako nějaký sediment, a vidí proto dvojmo. Horečně vrtí hlavou, aby pocit odehnal, a ze všech sil se snaží zůstat při vědomí.
Už znovu neomdli, už nemůžu znovu omdlít.
Navzdory všem snahám se bílo kolem něj začíná rozmazávat a slévat, větve už jsou nerozlišitelné. V uších mu něco sviští, hučivá vlna, která – jak ví – není skutečná, ale nedokáže ji zahnat. Nedokáže zahnat nic, fyzicky ani jinak, dokonce ani pocit, že pa…
Zapraskání větví vylétne z tlumené bílé mlhy a způsobí, že Jens zdvihne svou volně visící hlavu do pozoru a se znepokojením prudce otevře oči. Napíná uši a přes vnitřní turbulence se snaží zaslechnout hlasy, hrdelní akcent, rozkazy a ono „ano, pane“ a „ne, pane“ typické pro vojenskou mluvu. Ale odpovídá mu jenom ticho – tedy kromě vlastního namáhavého dýchání uvnitř jeho padákového vězení.
Ale pak to uslyší zase, zřetelné zapraskání a šustot pohybujícího se sněhu. Jens se ze všech sil snaží vyprostit, protože když udělá hluk teď, nemá už co ztratit. Kde má sakra zbraň? Hluboko v bundě a teď je navíc nedostupná kvůli škrtícímu popruhu. Zatraceně! Tenhle pitomý padák mě měl zachránit před smrtí, a ne mě posouvat směrem k definitivnímu konci. Lepší bylo, když používali delší trasu – rybářskými loděmi ze Shetland, tedy až na ztráty, které si to poslední dobou vyžádalo; víc plavidel, námořníků a agentů padlo v poslední době za oběť počasí než Říši. Šustot se mění v těžkou chůzi, kroky jsou už teď zřetelné, maximálně dvě nohy. Není to zvíře – sob by byl moc plachý
na to, aby se přiblížil k neznámému lidskému zápachu. Nemá
na vybranou, musí úplně ztuhnout a nehybně tam viset jako vykuchané zvíře na lovecké chatě a doufat, že německé hlídky jsou slepé, líné či hloupé. Anebo všechno dohromady.
Zdá se, že ne. Cvaknutí hlavně se nese ozvěnou až za skupinku stromů. Jens Parkes v sobě zadržuje tu trochu ledového vzduchu, kterou uvnitř ještě má, a dělá jediné, čeho je schopen: čeká na svůj další osud, věří ve štěstí a modlí se, aby přišlo obojí.
