patříme k sobě
PATRIME K SOBE.indd 3
14.12.23 14:04
1 Jak jsem se řítila venkovskou okreskou, zoufale ztracená a napůl oslepená strachem o holý život, zdravý rozum a dost možná i duši, nebylo se vlastně čemu divit, že jsem si té ovce nevšimla včas. Deštěm vydatně zkrápěné čelní sklo auta najednou osvítil blesk a ukázalo se, že je asi o pět metrů blíž, než kolik činila brzdná dráha v apokalyptických podmínkách připomínajících tornádo. Vyděšeně jsem vykřikla, automaticky strhla volant doprava, dupla na brzdu, smykem se ocitla v protisměru a modlila se, aby se nenašel druhý takový blbec, co by tudy jel v pět hodin ráno. O několik děsivých vteřin později, když jsem se pokoušela vzpomenout si, jak se rozepíná bezpečnostní pás, jsem vyměnila modlitbu za naději, aby někdo nejen jel stejným směrem, ale taky s sebou měl tažné lano a všechny ty ostatní věci, které budou potřeba k tomu, aby vytáhl tuhle hromadu šrotu z příkopu, v němž jsem skončila. Zavřela jsem oči, hlavu opřela o volant, snažila se zklidnit dech a ignorovat skřípění kol, otáčejících se mezi travnatou strží na jedné straně příkopu a bahnitým úvozem na druhé. „Sakra, Eleanor, seber se,“ vyhrkla jsem nakonec. „Přece tu nemůžeš zůstat až do rána.“ Anebo bych mohla? Choulila jsem se na sedadle, do zad mě píchala uvolněná pružina, a přemýšlela, jestli nebude lepší vydržet, než se bouře přežene a nevyjde slunce. –7–
PATRIME K SOBE.indd 7
14.12.23 14:04
beth moran
Z mrákot mě vytrhlo náhlé buch! do okna u spolujezdce. Se směsí obav a naděje jsem šmátrala po vnitřním vypínači, abych rozsvítila; pak se mi konečně podařilo rozepnout bezpečnostní pás, prosmýknout se na druhou stranu a vyhlédnout ven přes zamlžené sklo. „Bééé!“ Ovce – pravděpodobně ta samá, napoprvé jsem neměla možnost si ji důkladně prohlédnout – přimáčkla čumák na sklo a přivodila mi tak další otřes. Znovu jsem se sesula na sedadlo řidiče, opřela se hlavou o volant a čekala, jestli se mi nenaskytne nějaké zázračné řešení situace. Byl začátek ledna. Před čtyřmi dny jsem na jednom hradě ve Walesu oslavovala nový rok, plný příslibů a možností, obklopena bohatými, slavnými a skutečně skvělými lidmi. Měla jsem na sobě šaty, které obdivoval mladý sexy módní návrhář, popíjela sofistikované koktejly, ochutnávala jídlo, připravené s jasným cílem udělat na mě dojem, a když se hlučná partička chystala přivítat půlnoc, sklonila jsem se, abych políbila svého báječného přítele, který mi šeptal do ucha, že to bude ten vůbec nejlepší nový rok. A já s ním souhlasila. Teď, napůl pohřbená v příkopu, se zbytky svého života rozsypanými na zadním sedadle, když mi v uších hřměla bouře s blesky a kosti mi chřestily strachem a vyčerpáním, jsem změnila názor. Dávalo to smysl, protože se ukázalo, že prakticky všechno, co mi řekl, byla lež. Ale už dost toho utápění se ve vzpomínkách. Protože ovce mi nijak nepomohla, je třeba vymyslet jiný plán. Popadla jsem kabelku, vytáhla telefon a otevřela seznam kontaktů. Fajn… tak komu zavolat? Rodičům ne. Jsou odtud moc daleko, a ještě nejmíň hodinu budou klidně spát. Marcusovi samozřejmě taky ne, protože je to zasraný lhář, se kterým už nehodlám nikdy promluvit ani slovo. Prst se mi zastavil nad Lucy. Mohla bych takhle brzo ráno –8–
PATRIME K SOBE.indd 8
14.12.23 14:04
patříme k sobě
probudit někoho, kdo pro mě pracuje, a požádat ho, aby mi přišel na pomoc? Možná, ale vzhledem k tomu, že ještě dnes hodlám její stáž ukončit, nepřišlo mi to tak úplně fér. Navíc nemá řidičák. Co by asi tak měla dělat? Objednat Uber, aby mě vyzvedl z „mělkého příkopu na klikaté silnici někde v prdeli světa, uprostřed ničeho“? Má člověk v podobné situaci volat policii? Otočila jsem se, abych zjistila, jestli zadek auta trčí do silnice. Nezdálo se mi, protože krajnice byla dost široká. Měla bych je zavolat i tak, nebo by to bylo mrhání časem policie, když o žádnou mimořádnou událost nešlo? Kromě pár boulí a modřin jsem nebyla nijak zraněná a rychlá kontrola dveří auta potvrdila, že jsem z něj schopná vystoupit úplně bez pomoci. Jenže to bych taky musela uvést svoje jméno, nemluvě o dalších podrobnostech, jako proč jsem tady, proč tudy uprostřed noci jedu i přes výstrahu před špatným počasím, ve voze, co byl možná kdysi ukradený… Nechtěla jsem jim volat. Ideální osoba, které bych mohla zavolat, byla Charlie. Nebylo sice pravděpodobné, že by mi sama mohla pomoci, jako někdo, koho jsem chtěla po cestě navštívit, ale přinejmenším bydlí někde v okolí a určitě by věděla o někom, kdo by mi pomoci mohl. V každém případě, než by náš hovor skončil, proměnila by celou záležitost ve veselou historku a až bych konečně dorazila na její farmu, čekala by tam na mě napuštěná vana a horká čokoláda. Ale Charlie jsem zavolat nemohla, protože poslední telefonní číslo, které jsem na ni měla, přestalo fungovat víc než před rokem, zhruba tehdy, kdy už asi posté od doby, co jsem ji znala, zmizela ze sociálních sítí. Otevřela jsem aplikaci Mapy, abych zjistila, jak se jmenuje silnice, na které se nacházím; čistě pro případ, že bych mohla přesvědčit místní taxislužbu nebo nonstop havarijní pohoto–9–
PATRIME K SOBE.indd 9
14.12.23 14:04
beth moran
vost, aby mi přijela na pomoc. Dozvěděla jsem se, že jsem na Ferrington Lane. Protože Charliina rodinná farma stojí na samém okraji vesnice jménem Ferrington, začala jsem vyhledávat, ale než obrazovka mobilu zčernala, podařilo se mi napsat jenom „taxi“. Jo. Když jsem před čtyřmi hodinami pobíhala po bytě a náhodně házela věci do tašek, na nabíječku jsem zapomněla. To nebyla zrovna dobrá zpráva. Posunula jsem se na sedadle o kousek níž, ruce schovala do rukávů kabátu a přetáhla si přes hlavu kapuci. Možná mi ukápla nějaká ta slza – měla jsem tváře příliš promrzlé na to, abych cokoli cítila. Měla jsem v tuhle chvíli dvě možnosti: vyškrábat se z auta, brodit se příkopem plným vody a bloudit v bouři, dokud nenajdu pomoc, někdo nenajde mě nebo dokud neumřu vysílením. Nebo můžu počkat do rána a zbývající čas strávit promýšlením dalšího postupu, nebo ještě líp, spánkem. Smířila jsem se s druhou možností; opatrně jsem si přelezla dozadu a zahrabala se pod hromadu oblečení. Auto se mírně naklánělo, takže jsem se musela zaklínit do polosedu, abych nepřepadla dopředu do prostoru pro nohy. Do auta dál ze všech stran bušily kapky deště, i když blýskání sláblo a bouře postupně utichala. S očima upřenýma do černočerné tmy jsem vyhlížela první známky východu slunce. •••
O něco později mě probudila zář světla, doprovázená klepáním na okno a mužským hlasem: „Haló?“ Trhla jsem sebou, narovnala se, vymotala ztuhlé končetiny z kupy svetrů a spěšně si protřela rozespalé oči. Trvalo mi několik vteřin, než jsem si dokázala vybavit, kde jsem, co se stalo a kdo jsem. Přetáhla jsem si kabát přes dva různé díly pyžama – 10 –
PATRIME K SOBE.indd 10
14.12.23 14:04
patříme k sobě
(odcházela jsem ve spěchu) a pokoušela se vzpamatovat. Muž otevřel dveře auta a vycházející slunce vrhalo stín na jeho tvář. „Jste v pořádku? Můžete se hýbat, bolí vás něco?“ „Jsem v pořádku.“ Naklonil se ke mně a pomohl mi vylézt ven. Držel mě, když jsem zdolávala mezeru mezi zadkem vozu a promáčenou trávou. Au. Odpověď na jeho druhou otázku zní ano, něco mě bolí. Prakticky všechno. Ztuhlými prsty jsem nahmatala bouli na čele, pokrytou rozmazanou krví, a matně si vybavila, jak jsem narazila hlavou na čelní sklo, když se auto odrazilo od příkopu. Muž povolil sevření mého lokte a já se zapotácela a podlomila se mi kolena; znovu mě chytil a s obavami se mi zadíval do tváře. „Zvládnete jet v mém autě? Do nemocnice je to asi půl hodiny. Když zavolám záchranku, bude to trvat věčnost, než dorazí.“ „Ne!“ zavrtěla jsem hlavou a okamžitě toho litovala, protože mi lebkou projel záblesk bolesti, ale můj hlas byl jen chroptivý šepot a já potřebovala, aby mi rozuměl. „Nepotřebuju do nemocnice. Jsem jenom celá ztuhlá a trochu to bolí.“ Jako důkaz jsem se napřímila, zaťala zuby, vysmekla se z jeho sevření a o krok poodstoupila. Po několika vteřinách jsem se přestala kymácet. „Vážně myslím, že byste se měla nechat prohlédnout.“ Zatřásla jsem hlavou. „Ne, díky.“ Chvíli jsme tam stáli obklopeni tichem po bouři. Po obou stranách krajnice se rozprostírala kalná pole a obzor lemovaly siluety holých stromů na pozadí jemně růžového a zlatého mlhavého oparu zimního svítání. Muž, který vypadal tak na třicet, se podíval na zablácený džíp, zaparkovaný o pár metrů dál, a pak znovu na mě. – 11 –
PATRIME K SOBE.indd 11
14.12.23 14:04
beth moran
„Můžu vás tedy vzít aspoň k praktikovi. Sestra vás dá do pořádku.“ Ukázal na moji hlavu a zamračil se. „Upřímně, je to jenom pár boulí a škrábanců. To, co opravdu potřebuju, je horká sprcha… a převléknout se.“ Ze všech sil jsem se snažila nasadit normální, milý úsměv. „Včera večer se mi vybil telefon, takže nemůžu nikomu zavolat. Měl byste čas zavézt mě na Damsonovu farmu? Úplně jsem se včera ztratila a ani nevím, kterým je to směrem.“ Založil ruce na prsou a zamračil se. „Blízko Ferringtonu. Víte, kde je Salters Lane?“ „Vím, kde to je.“ No, tak aspoň pro začátek. I když se nezdálo, že by mě tam chtěl vzít. „Jestli nemáte čas, mohla bych si na chvilku půjčit váš telefon a zavolat si taxík?“ Unavené nohy se mi znovu podlomily a prudce jsem se nadechla, jak mi do zad vystřelila bolest. Odbelhala jsem se pár kroků zpět a opřela se o bok auta, které okamžitě sjelo o pár centimetrů hlouběji do příkopu. „Pojďte.“ Muž mě chytil za rameno právě včas, abych nespadla dozadu, tam, kde předtím stálo auto. Objal mě jednou rukou kolem pasu a doprovázel mě ke svému vozu. Opřela jsem se o jeho tlustý kabát, příliš vyčerpaná na to, abych se s ním dohadovala. „Potřebuju svoje věci!“ Tahle zásadní věc mi došla, až když jsme byli u džípu a pomohl mi usadit se na sedadlo spolujezdce. Než jsem stačila říct cokoli dalšího, odběhl zpátky a přinesl moji kabelku. Zjistil, že klíče jsou pořád ještě v zapalování, a zamkl auto. „Ne, moje věci zezadu. A z kufru.“ „Vezmu je později.“ Posadil se na sedadlo vedle mě. „Vážně se potřebuju převléknout. Přesněji řečeno, vzít si na sebe něco, co by nevzbuzovalo dojem, že jsem utekla z domova důchodců.“ – 12 –
PATRIME K SOBE.indd 12
14.12.23 14:04
patříme k sobě
„To je v pořádku.“ „Ne, to fakt není v pořádku!“ Nastartoval džíp a rozjel se; zanechal mě v úvahách o tom, s kým jsem to vlastně dobrovolně vlezla do auta na opuštěné silnici v době, kdy se to všechno odehrálo zcela beze svědků. Jediné, co jsem věděla, bylo, že je nějak součástí celé té věci – Eleanor, ty jsi tak blbá! Otočila jsem bolavým krkem, abych si ho pořádně prohlédla. Hmmm. Zpod vlněné čepice mu vykukovaly prameny tmavých vlasů. Tvrdě působící čelist s pevně sevřenými ústy mu pokrývalo více než třídenní strniště. Ostražité oříškově hnědé oči upíral na silnici před sebou. Husté, zakroucené řasy mi nepřišly pro hodnocení relevantní, ale tenká jizva, táhnoucí se od obočí až k ušnímu lalůčku byla bezesporu zajímavá. A jeho ruce byly každopádně ruce fyzicky pracujícího. Byly to drsné ruce. Ruce vraha, připraveného uškrtit ženu a pohodit její mrtvolu do příkopu, dost daleko od opuštěného auta, aby nevzbudil podezření? Pak se za mnou začalo ozývat tiché kvílení, jako by to byla ozvěna mých stále děsivějších myšlenek. Řidič si jen povzdychl. Otočila jsem hlavu ještě víc a objevila dítě v autosedačce. Moc jsem toho o dětech nevěděla, ale podle toho, čeho jsem si mohla všimnout na tomhle, kterému vyčuhoval obličej z obrovské oranžové kombinézy, do níž bylo zabalené, bylo ještě malé na to, aby umělo mluvit nebo chodit. Zhluboka se nadechlo, zavřelo oči a vydalo další nářek, poškrábalo se na drobném obličejíku a zamávalo ručkama schovanýma v rukávech kombinézy. Aniž by muž spustil oči ze silnice, stiskl tlačítko rádia a auto naplnily tvrdé tóny taneční hudby. „To jako vážně?“ neodpustila jsem si otázku. I mně bylo jasné, že tohle není běžná ukolébavka. Ale dítě za pár vteřin přestalo plakat, nacpalo si do pusy manžetu kombinézy a zíralo na mě velkýma oříškově hnědýma očima, stejně vážnýma a znepokojivýma jako byly ty jeho otce. – 13 –
PATRIME K SOBE.indd 13
14.12.23 14:04
beth moran
Z té divoké hudby mě sice rozbolela hlava, ale z výběru melodie jsem pocítila jisté vzrušení. Byla to jedna z Charliiných oblíbených. Náhoda – nebo znamení? Měla jsem v plánu to zjistit. První písnička ještě ani nedohrála a my sjeli ze silnice na polní cestu k Damsonově farmě. Opřela jsem si hlavu o opěrku sedadla a dlouze si povzdechla. Hodiny na palubní desce mě informovaly o tom, že je 8:17; Charlie bude buď ještě v posteli, nebo minulou noc vůbec nešla spát, anebo bude zrovna na cestě ven z domu, aby stihla vrtulník – všechny možnosti byly zhruba stejně pravděpodobné. Ale ať už je to jak chce, doufala jsem, že tu bude. Zoufale jsem potřebovala koupelnu, šálek čaje a místo, kde bych mohla nechat v klidu spočinout svoje potlučené kosti. Můj zachránce k mému překvapení nejen vystoupil z džípu, ale odepnul ze sedačky i dítě a šel se mnou k hlavní budově. Statek nevypadal tak, jak ho popisovala Charlie. Vypravovala mi o místě kypícím životem a barvami, s hejnem slepic, polodivokými kočkami, plížícími se za každým rohem, kde psi vítají návštěvníky vrtěním ocasů. Tohle místo mi přišlo opuštěné. Jako farma duchů. Zavřená okna a zašlý, oprýskaný nátěr na dveřích. Vedle nich na zrezivělé mříži visel uvadlý plamének. Počasí sice výslednému dojmu moc nepomáhalo – v šedých kalužích na štěrkem vysypaném dvoře se odrážela pochmurná obloha –, ale jinak tu nebylo prostě nic. Ani jedna květina v květináči nebo závěsném košíku. Ani někde v dálce prozpěvující pták nebo šňůra vánočních světel. Jen spousta hnijícího plevele. Tohle nevypadalo jako místo, kde by mohla žít moje nejlepší kamarádka. Poprvé se mě zmocnila úzkost z toho, že by tu nemusela být. Setřásla jsem ji, belhala se dál a soustředila se na to, aby mi tenisky neuklouzly na mokrých deskách tvořících čtverec přede dveřmi. Damsonova farma patřila Charliině rodině po generace. – 14 –
PATRIME K SOBE.indd 14
14.12.23 14:04
patříme k sobě
A ona patřila k farmě. Kdyby se odstěhovala, řekla by mi o tom. Zatím to vždycky udělala. Stačilo ale jen trochu zaváhat, aby muž prošel kolem mě, otevřel dveře a vešel dovnitř. Po chvilce otálení mě můj močový měchýř donutil ho následovat. Prošla jsem chodbou a ocitla se v kuchyni, o které mi Charlie tolikrát vyprávěla. Obraz, co jsem si vytvořila o shonu, vaření, vždy rozpálených kamnech a konvici, z níž stále stoupá pára, byl na hony vzdálený realitě téhle přeplněné, bezduché, rozhodně špinavé a smutně působící místnosti. Muž hodil klíčky od auta na hromádku krámů na komodě. „Koupelna je naproti.“ Kývl směrem k předsíni vydlážděné stejnými tmavě červenými dlaždicemi jako kuchyně. Když jsem se ohlédla, všimla jsem si dětské židličky. Prázdné kojenecké lahve mezi kupou špinavých hrnců u dřezu. O jednu ze stěn byl opřený kočárek. Tohle byl jeho dům. Jeho a dítěte. Ale kde je tedy Charlie? Mozek se mi na tom zasekl, neschopen jakkoli zpracovat, co by mohl znamenat muž s dítětem v Charliině domě. Přeběhla jsem do koupelny a během pěti minut se snažila dát se tak moc do pořádku, jak jsem to jen dokázala – což vzhledem k materiálu, se kterým jsem pracovala, nebylo zrovna mnoho. Po prvním pohledu do zrcadla jsem musela pořádně zocelit, než jsem se odhodlala k dalšímu průzkumu. Během noci jsem někde ztratila čepici a moje tmavohnědé mahagonové vlasy byly teď matné. Apatické, krví podlité modré oči obklopovaly obrovské šedohnědé kruhy. Na čele jsem měla bouli, pomazanou zaschlou krví; skvrny od krve jsem měla po celém obličeji. Kdybyste hledali podkladovou bázi vhodnou k aktuálnímu odstínu mé pleti, jmenovala by se „mrtvolný nádech“. Nádhera. Opláchla jsem si tvář vodou, toaletním papírem jemně otřela krvavé skvrny a přemýšlela, proč mě ten člověk proboha vzal do auta, natož do domu. Nedivila jsem se dlouho. Můj roztěkaný mozek měl v tu – 15 –
PATRIME K SOBE.indd 15
14.12.23 14:04
beth moran
chvíli na starosti daleko důležitější věci. Upřímně řečeno, i kdyby se ukázalo, že je to vrahoun, pokud by mě před umlácením k smrti nechal posadit se a napít se něčeho horkého, nenašla bych v sobě dost energie na to, aby mě to zajímalo. Když jsem se vrátila do kuchyně, našla jsem na stole hrnek, ze kterého stoupala pára. On seděl naproti se stejným hrnkem, dítě v židličce vedle něj. Působili dojmem velmi neortodoxního týmu na pohovor. Teď když neměli čepici ani kapuci, všimla jsem si, že mají oba stejně husté, tmavé a zacuchané vlasy. Opatrně jsem se usadila na židli, a než jsem usrkla několik doušků horkého, sladkého čaje, brodila jsem se mlhou při přemýšlení o tom, co bych měla říct. „Ještě jednou děkuju. Bojím se jen pomyslet na to, co by se stalo, kdybyste nepřijel, když jste přijel.“ Muž pokrčil rameny. „Spala byste o něco déle, než by vás objevil někdo jiný.“ „Ale ten by nebydlel na Damsonově farmě.“ Tázavě jsem se odmlčela. „Vy tu předpokládám bydlíte?“ Přikývl. „Trochu mě překvapuje, že jste mě sem vzal a ani se nezeptal, kdo jsem.“ „Nebyla jste ve stavu, kdy byste zvládla odpovídat na otázky.“ Znovu jsem se napila čaje; sotva jsem dokázala zvednout hrnek k ústům. „Takže, teď když už jste se zahřála a sedíte, proč jste tady?“ „Jsem kamarádka Charlie. Charlie Perryové.“ Povytáhl trochu obočí, ale pak se jeho výraz rychle změnil zpět na neutrální. „Není tu.“ Ulevilo se mi, že alespoň ví, kdo je, že je to ta správná Damsonova farma; že si to celé nevymyslela, aby zamaskovala nudné dětství v třípokojovém rodinném domku na předměstí. „No, to mě vlastně nepřekvapuje. Nevíte, kdy se vrátí nebo – 16 –
PATRIME K SOBE.indd 16
14.12.23 14:04