RODIČE A DĚTI Nový Zéland – Epona Station, Ellerslie Austrálie – Perth Amerika – Boston, Wisconsin 1955 – 1957
ZVEROLEKARKA_03_Odvazne cesty.indd 5
5.2.24 13:22
kapitola 1
Mohlo to být jaro… Nellie si pobrukovala melodii z Hammersteinova muzikálu, když odbočovala ze silnice vedoucí do městečka Onehunga nedaleko Auck landu na příjezdovou cestu k Epona Station. Neměla sice moc dobrý hudební sluch, ale jejímu kříženci vlčáka Jamiemu, který ležel roztažený přes celé zadní sedadlo jejího terénního vozu, to bylo jedno. Hlavně že má jeho paní dobrou náladu. Nellie se těšila z paprsků slunce, které v okolním deštném lese proměňovaly lišejníky a kapradí v kouzelnou pohádkovou říši. Ještě víc ale Nellie potěšil pohled na koně na louce za lesem, kde už vyrostla vysoká tráva. Některé klisny se tu popásaly se svými hříbátky. S prvními hřejivými slunečními dny je sem vypustili Gerstorfovi, majitelé hřebčince. Plnokrevné a teplokrevné klisny si tu požitkářsky pochutnávaly na čerstvé trávě, zatímco je jejich dlouhonohé děti zvědavě pozorovaly. Nellie se snažila rozeznat jednotlivé klisny – znala prakticky každého koně z Epona Station – a uhodnout otce těch překrásných hříbat. Na cestu nemusela dávat moc pozor. Znala ji víc než dobře, projížděla ji nespočetněkrát v době, kdy tu po přistě hování na Nový Zéland bydlela a pracovala ve veterinární ordinaci v New Lynnu. Teď ale žije v Ellerslie ve vile nedaleko dostihové dráhy, kterou řídí její muž Walter. Jako veterinářka se stará především o dostihové koně a do Epona Station jezdí jen na návštěvu. April von Gerstorf se před pár lety provdala za mladého veterináře Alexe Rawlingse, takže o veterinární péči tu mají postaráno. Předešlého dne jí ale Alex zavolal a požádal o konzultaci, týkající se dvou koní z jejich hřebčince. Už se nemohla dočkat, až se zase uvidí se starými přáteli. Když dojela ke statku, padl jí pohled na dobře udržovanou jízdárnu 7
ZVEROLEKARKA_03_Odvazne cesty.indd 7
5.2.24 13:22
pro drezuru koní, kde právě Julius von Gerstorf trénoval mladou dívku a chlapce. Julius už nebyl nejmladší, ale stále se držel zpříma jako správný pruský důstojník, kterým kdysi býval. Prošel vojenskou jezdeckou školou v Hannoveru a své znalosti teď předával svým vnoučatům. Na hřbetě elegantní černé klisny rozpoznala Aprilinu půvabnou adoptivní dceru Henny, už skoro třináctiletou dívku, která si dlouhé černé vlasy spletla do copu. Rozevláté lokny se při drezuře netrpěly. Nellie sledovala Henny s láskou v očích – byla to její vnučka, biologické dítě dcery Grit, která se ovšem o koně a ježdění nikdy moc nezajímala. Henny ukázkově seděla na mladé klisně Meloře vzpřímená, uvolněná a citlivě držela uzdu – byl na ni krásný pohled. Také jezdec, podobně starý jako vnučka, udělal na Nellie dojem. Už se dlouho nesetkali, ale i kdyby nevěděla, že je to vnuk Julia a Mii Gerstorfových Noah, musela by to uhodnout, tak nápadná byla jeho podoba s Juliem. Noah měl světlé vlasy jako Julius, i když tomu už hojně prokvetly šedinami, a jeho ostře řezané rysy tváře. Vyrostl ve vysokého silného mladíka a jezdil se samozřejmou lehkostí podobně jako Julius von Gerstorf a také Nelliin manžel, Walter von Prednitz. I on byl důstojník a sloužil v německém vojsku za první světové války. Noah byl dítě Juliova a Miina syna Jonathana, který žil v Austrálii a byl docela jiný než jeho syn. V Noahově věku býval zasněný knihomol, který měl víc společného se svým dědečkem, vzdělaným komerčním radou a privátním bankéřem, než se svými prakticky zaměřenými rodiči. Julia to velmi trápilo, protože si přál, aby po něm Jonathan převzal vedení hřebčince, ale syn od koní utíkal, jak jen mohl. Dědictví po dědečkovi mu nakonec umožnilo odjet už v mládí do Austrálie, kde se stal podílníkem v bance svého prastrýce, a byl tam šťastný. Ze svazku se sestřenicí se jim narodili dva synové, z nichž ten starší, Ira, byl celý po otci, zatímco Noah nikdy nechtěl nic jiného než jezdit na koni. Po mnoha sporech s rodiči mu nakonec rodina dovolila, aby žil na Epona Station. Chodil na střední školu v Aucklandu a učil se jezdeckému umění, zatímco jeho starší bratr studoval na univerzitě. Nellie zamávala Juliovi a jeho žákům, kteří si jí ale sotva všimli. Jejich přísný učitel od nich vyžadoval plné soustředění na vedení koně. 8
ZVEROLEKARKA_03_Odvazne cesty.indd 8
5.2.24 13:22
Pokračovala proto v jízdě kolem obytného domu ke stájím. Předpokládala, že tam najde April. Nemýlila se, April spolu se svým synkem čistila na úvazišti shetlandského poníka. Nicholasovi bylo teprve šest let, ale už pilně hřebelcoval svého ryzáka, a dokonce se mu snažil zvednout kopyto. Koníček, který nebyl o moc větší než její vlčák Jamie, poslušně držel. April ho při tom krmila mrkvičkou. „Nellie!“ April, drobná štíhlá žena v jezdeckých kalhotách a vysokých botách, se rozzářila a objala ji. Vlčák Jamie na ni začal vesele vyskakovat, až ho Nellie musela okřiknout. April se k němu sklonila a podrbala ho za ušima. „Už jsme se dlouho neviděly, viď? Ale za chvíli začne dostihová sezona, pak budeme jezdit do Ellerslie častěji.“ Nellie přikývla a pozdravila se s Nicholasem. Klučina zdědil po April zrzavé vlasy a se svou rozčepýřenou hlavou vypadal jak rozpustilý skřítek. Rysy tváře měl ale spíš po svém otci Alexovi a jeho matce Wilhelmině, která bývala vyhlášená krasavice. Jednou z něho bude pohledný muž. „Jde ti to výborně, je vidět, že se chceš pořádným koňákem!“ pochválila ho Nellie a s úsměvem sledovala, jak se Nicholas snaží rozčesat hustý poníkův ocas. „On se opravdu snaží. Zdá se, že se geny opravdu dědí ob generaci, jak tvrdí maminka,“ souhlasila pyšně April a ukázala bradou směrem k jízdárně. „Ale my jsme spíš měli s našimi dětmi štěstí. Jestli ovšem člověk může mluvit o štěstí, když má potomek v hlavě jen koně. Někteří lidé by to asi viděli jinak… A co tvoji chlapci? Mají ještě vůbec čas posadit se do sedla?“ Nelliini synové Peter a Martin často jezdívali koně z Epona Station na různých turnajích. To ale bohužel skončilo, když začali studovat vysokou školu. Nellie zavrtěla hlavou. „Už jen zřídkakdy. Peter se ponořil do studia inženýrství a Marty se chystá příští rok do Evropy. Já to chápu. Když studuje cizí jazyky, musí taky poznat země, kde se jimi mluví.“ April se usmála. „I v Evropě mají koně…“ „S těmi by si ale moc nepopovídal.“ Nellie se usmála. „Myslím, že ho budou víc zajímat tamní děvčata.“ 9
ZVEROLEKARKA_03_Odvazne cesty.indd 9
5.2.24 13:22
„Já chci jezdit…,“ vmísil se jim Nicholas nespokojeně do hovoru. „Už jsme měli začít!“ April, která mu osedlala jeho malého valacha, jen pokrčila rameny. „Slyšíš ho. Chce svou hodinu jízdy. Nic není důležitější, i když je na to vlastně ještě moc malý. Chodíme na to malé cvičiště hned vedle drezury. Tam na něho táta může občas z dálky křiknout nějaký povel. To je pak strašně hrdý.“ Odvedla poníka k pískovému čtverci, kde se koně zahřívali před výcvikem. Jamie je následoval a lehl si na kraj cvičiště. Nellie ho pochválila a April psa pohladila po hlavě. Zatímco April pomáhala svému synkovi do sedla, sledovala Nellie jezdce při drezuře. Julius právě kritizoval Henny za provedení jednoho cviku a dívka měla co dělat, aby se nerozplakala. Nellie to překvapilo. Henny nebývala taková citlivka. April si té malé scénky také všimla. „Henny má v poslední době pořád slzy na krajíčku. A každou chvilku kvůli něčemu vybuchne. Maminka si myslí, že je to věkem…“ „A co si myslíš ty?“ zeptala se Nellie. „Seď rovně, podpatky nízko, hlavu nahoru!“ komandovala April Nicholase, který se snažil o předpisový sed. Pak teprve odpověděla na Nelliinu otázku. „Myslím, že to má co dělat s Noahem. Je přesvědčená, že mu táta dává přednost.“ Nellie se zamračila. „Myslíš? Ale to se mu vůbec nepodobá. Na vás byl přece vždycky přísný, ale spravedlivý.“ Často přihlížela hodinám jízdy, které Julius dával April, jejímu nevlastnímu bratru Jonathanovi a Nelliiným synům. „Mně se to taky nezdá,“ souhlasila s ní April. „Možná mu skutečně věnuje víc pozornosti, koneckonců ho trénuje teprve pár týdnů. Musí mu hodně věcí vysvětlovat, zatímco Henny cepuje od jejích sedmi nebo osmi let. Když udělá nějakou chybu, ačkoli při troše pozornosti by cvik zajela líp, tak ji pokárá…“ „Že by na Noaha žárlila?“ uvažovala Nellie. April si povzdechla. „Henny si asi uvědomuje, že s Noahovým příjezdem se tu situace změnila. Už od dětství vždycky básnila o tom, že 10
ZVEROLEKARKA_03_Odvazne cesty.indd 10
5.2.24 13:22
hřebčinec jednou zdědí a bude ho řídit. I Julius o ní často mluvil jako o své nástupkyni. Přirozeně v žertu. Je tu ještě Nicholas a první na řadě jsme my s Alexem. Než bude Henny dost velká, aby to tady mohla řídit, naskytne se jí ještě tisíc možností si to rozmyslet a třeba se vydat jinou cestou. Ovšem Noah, ten je Juliův potomek v přímé linii…“ April sice byla legitimní dítě Gerstorfových, ale její biologický otec byl anglický důstojník, který její matku za první světové války znásilnil. Dlouhou dobu to nehrálo roli, Jonathan, její nevlastní bratr, Julia spíš zklamal – ale Nellie chápala, že má teď velkou radost z vlastního vnuka, který se mu navíc hodně podobá a sdílí jeho vášeň pro koně. „No a jaký vlastně je?“ zeptala se. „Tedy Noah…“ April právě chválila svého malého syna, jak už dokáže samostatně vodit poníka po cvičišti. „Je milý,“ obrátila se pak k Nellie, „dobře vychovaný, velmi zdvořilý, a především je strašně šťastný, že tu může být. Nezavdává Henny jedinou záminku k tomu, aby se na něho zlobila, ale ona s ním mluví tak otráveně, až je to urážlivé. Jenže se tak chová i ke všem ostatním, je prostě naštvaná na celý svět. Maminka má s tou začínající pubertou asi pravdu.“ „Neměla bych si s ní promluvit?“ navrhla Nellie. V tomto směru se chovala vždycky velmi opatrně, nechtěla, aby si April myslela, že jí chce mluvit do výchovy. Zpočátku, kdy ještě doufala, že si její dcera Grit přece jen k té malé vytvoří mateřský vztah, nebyla moc ráda, že se April stará o miminko s takovou láskou. Ona, stejně jako Aprilina matka Mia, měla pocit, že Grit mateřství příliš usnadňuje a brání jí tak, aby převzala za své dítě zodpovědnost. Jenže Grit o Henny nikdy neprojevila zájem, a když začala zase vystupovat jako koncertní pianistka a úspěšně pokračovala ve své kariéře, s úlevou přijala nabídku April a Alexe, že Henny adoptují. April ji samozřejmě ujistila, že může dítě kdykoli navštívit a být součástí jeho života, ale Grit se omezovala jen na posílání pohlednic, když si zrovna vzpomněla, že má dceru. „To budu ráda,“ souhlasila April. „Možná že tebe poslechne. My tady na ni všichni působíme jak červený hadr na býka… Vůbec si nevzpomínám, že bych v jejím věku tak vyváděla.“ Nellie se neubránila úsměvu, protože měla třináctiletou April 11
ZVEROLEKARKA_03_Odvazne cesty.indd 11
5.2.24 13:22
v dobré paměti. „Tak o tom bych ti mohla vyprávět. Ale asi se nejdřív půjdu podívat na ty koně, které mi Alex chtěl ukázat. Prý jde o dvojitou březost a nějaké neobvyklé zchromnutí.“ Po chvíli, kdy si Nicholas mohl ještě jednou vyzkoušet klus, April výcvik svého synka ukončila a šla Nellie oba pacienty ukázat. Prohlídka hezké klisny Elviry dopadla k úlevě obou žen dobře, Nellie nahmatala jen jedno hříbě. Dvojitá březost znamenala u koní vždycky velký problém. Ale příčinu kulhání mladého hřebce Eagla nedokázala odhalit. „Musíte ho přivézt na dostihovou dráhu, udělám mu tam rentgen.“ Rentgenový přístroj pro koně pořídila do veterinární ordinace na dostihové dráze teprve nedávno a byla na něj moc pyšná. Mobilní ten aparát ovšem nebyl. Když se vracely od koňských pacientů, končil Julius svou hodinu jízdy. Něco ještě probíral s Noahem, zatímco Henny už odváděla svého koně do stáje. „Že bych teď zkusila štěstí?“ usmála se Nellie, odložila brašnu do auta a vykročila za vnučkou. „Ani by mě nepřekvapilo, kdyby se jen někomu potřebovala vyplakat na rameni.“ A skutečně, vzápětí našla Henny, jak vzlyká ve stáji. Objímala krk svého koně a plakala Melory do hřívy. Klisna ještě měla na hřbetě sedlo, Henny se tedy rozplakala hned, jak zmizela Juliovi a Noahovi z očí. Její chlupatý stařičký voříšek Flokati, který na ni během tréninku trpělivě čekal vedle jízdárny, kňučel spolu s ní. „Božíčku, Henny…,“ řekla soucitně Nellie a pohladila ji po vlasech. „To je ten svět opravdu tak zlý?“ Henny se otočila a na její uplakané tváři se objevil vzteklý výraz. „Svět ne, ale dědeček Julius! Ten je zlý, a moc! Pořád jen Noahu sem, Noahu tam, Noahu, Noahu! Nicholas už pro něj vůbec neexistuje a mě pořád jen kritizuje.“ Nellie se rozhodla, že to nebude komentovat, a jen nešťastnou dívku objala. Také jí neušlo, že si Julius Nicholase na cvičišti hned vedle jízdárny nevšímá, i když musí vědět, jak ten malý na jeho připomínky čeká. To může mít tisíc důvodů, nejspíš se hlavně soustředí na své dva žáky, usoudila. 12
ZVEROLEKARKA_03_Odvazne cesty.indd 12
5.2.24 13:22
„A máma mi pořád říká, že to tak není, ale já přece nelžu, já…“ Henny se znovu na Nelliině rameni rozvzlykala. „Věříš mi alespoň ty?“ zeptala se s nadějí v hlase. „Já ti věřím, že nelžeš,“ ujistila ji Nellie. „Někdy se stane, že si člověk jen něco špatně vyloží. Noah je přece začátečník, takže se o něho dědeček musí starat o něco víc. Možná by neměl učit vás dva pohromadě.“ „Navíc Noah dostává vždycky lepšího koně. S Early Birdem bych určitě nedělala chyby, já…“ Early Bird byl skvěle vycvičený kůň, zatímco mladá Melora sama ještě potřebovala výcvik. Ale před půl rokem byla přece Henny hrdá, že Julius věří v její jezdecké umění a přidělil jí toho bujného koně… Asi si to i ona uvědomila, protože zmlkla. Nellie k tomu obvinění nic neřekla a Henny najednou změnila téma. „A jaká vlastně je, babičko Nellie? Myslím Grit, moje skutečná matka…“ „Tvoje biologická matka,“ opravila ji Nellie. „Je to mimořádná žena, velmi nadaná, odvážná a hezká. Ty se jí ale moc nepodobáš, jsi spíš po svém otci. No, vždyť jsi Grit viděla na fotografiích. Ale ona je úplně jiná než ty nebo já. Myslím, že bys u ní nebyla šťastnější než tady.“ „Jak to můžeš vědět?“ namítla Henny a konečně začala rozepínat řemeny sedla. „Protože nejezdí na koni? Mě už to taky přestává bavit…“ Nellie se musela zasmát. „Tím se ale těžko staneš muzikálnější, Henny. Vzpomínám si, jak ses jako malá vždycky rozeřvala, jakmile Grit začala hrát na klavír. A posloucháš snad ty nahrávky na deskách, které nám někdy posílá?“ Henny se kousla do rtu. Klasická hudba ji opravdu ani za mák nezajímala. „Grit je víc jako její otec Philipp, můj první muž,“ pokračovala Nellie. Připadalo jí zvláštní, že tenhle rozhovor se svou vnučkou vede teprve teď. Vždycky předpokládala, že se Henny začne vyptávat na svou matku mnohem dřív. „Oba staví hudbu ve svém životě na první místo. On je houslista, ona pianistka a všechno ostatní je vedlejší…“ „Jako jsou u nás koně,“ poznamenala Henny. 13
ZVEROLEKARKA_03_Odvazne cesty.indd 13
5.2.24 13:22
Nellie se usmála. „Tak nějak. Koně, to je taky vášeň. Tu mám já společnou s babičkou Miou a dědečkem Juliem, s April a Alexem. A taky s Noahem a s tebou…“ Henny se znovu rozvzlykala. „A Noah teď dostane všechny, úplně všechny koně z Epona Station,“ naříkala. „Dědeček Julius ho má radši než mě a Nicholase. Protože on je jeho pravý vnuk… Nicholas je alespoň vnuk babičky Mii. Jen já… já nejsem nic…“ Nellie držela nešťastnou dívku v náručí, dokud se neuklidnila. Těžko pro ni mohla udělat víc, žádné konejšení by nepomohlo. A přitom byla Nellie přesvědčená, že Mia a Julius dívku milují stejně jako April s Alexem. Nikdy nedělali rozdíl mezi jejich adoptivní dcerou a vlastním synem. Ale Henny teď všechno viděla jen černě. Nakonec to byla Melora, které se podařilo Henny znovu rozesmát. Klisna jí začala něžně dýchat do vlasů a pak vzala její cop do pysků a zatahala za něj, jako by chtěla Henny upozornit, že ona je tu také. I Jamie, který přiběhl do stáje za Nellie, do ní začal strkat čumákem. Henny ho pohladila, konečně odsedlala Meloru a dala jí jablíčko, které si kobylka za výcvik zasloužila. Nellie políbila vnučku na čelo. „Ta zvířata dobře vědí, kdo jsi. A já to vím taky. Jen ty si to ještě někdy úplně neuvědomuješ. Ale to se změní, Henny. Jen tomu dej čas.“
14
ZVEROLEKARKA_03_Odvazne cesty.indd 14
5.2.24 13:22
kapitola 2
Nellie rozhovor s vnučkou vězel v hlavě ještě večer, když odpočívala na pohovce se skleničkou červeného vína a s odborným veterinárním časopisem v ruce. Odložila ho, když slyšela přijít domů svého muže. Walter se vracel ze schůzky s trenéry dostihových koní a pak ještě jistě obešel stáje, aby zjistil, zda je všechno v pořádku. Když vstoupil do obývacího pokoje, všimla si, že má mokré vlasy – venku se zřejmě zase rozpršelo. „Ty už jsi doma?“ zkonstatoval potěšeně. „Myslel jsem, že budeš ještě u Gerstorfových.“ Nellie se na něho usmála a pak mu vyprávěla o Henny. Walter dívčí pubertální nálady nebral moc vážně – dost dlouho pracoval jako trenér jízdy, takže ho nic podobného nemohlo překvapit. „Třeba by měla uvažovat o tom, že by si vzala Noaha za muže. To by bylo skvělé spojení. Alespoň co se hřebčince týče,“ zasmál se. Nellie se jen ušklíbla. „Jestli chceš zažít pořádný výbuch, tak jí to navrhni. Nemůže ho ani vystát. A jeho by to asi taky moc nenadchlo.“ Walter se svalil do křesla a napil se jejího vína. „Proč by se mu to nemělo líbit? Je přece krásná a chytrá, jen trochu nevyzrálá. A podle mě se podobá mnohem víc tobě než své matce. Kromě těch jejích tmavých vlasů. Až vyroste, bude z ní neodolatelná krasavice.“ „Tak ty si myslíš, že jsem neodolatelná?“ zeptala se Nellie polichoceně. „Už je mi přece přes šedesát! A Henny se spíš podobá svému otci, nebo ne?“ Na rozdíl od ní poznal Walter Leonida Fotakise osobně. Vstal, posadil se k ní na pohovku a objal ji kolem ramen. „Pro mě jsi pořád nejkrásnější. A Henny… Ano, nejspíš z ní bude ten typ řecké bohyně. Ale nosánek…,“ cvrnkl Nellie do jejího pihovatého nosu, „ten 15
ZVEROLEKARKA_03_Odvazne cesty.indd 15
5.2.24 13:22
má rozhodně po tobě. A hezké světlehnědé oči. Leonidas je měl tmavé. Po Grietje a Philippovi má jen vlnité vlasy, ale já dávám přednost rezatým a rovným.“ Pohladil Nellie po hlavě. Byla ostříhaná nakrátko, a aby si udržela zrzavý tón vlasů, musela si je už barvit. Nellie se zasmála. „Ty seš ale lichotník, Waltře von Prednitz! I když se to dobře poslouchá… Ale zpátky k Henny. Říkala jsem ti, že se mě začala vyptávat na Grietje?“ Nellie a Walter byli jediní, kteří pro dceru z jejího prvního manželství s Philippem de Grootem stále používali jméno Grietje, což byla zdrobnělina jména Margarete, které dostala po své babičce. Od doby, kdy se odstěhovala s otcem do Ameriky, vyžadovala, aby jí všichni říkali Grit. „Henny se nikdy předtím na svou matku nezeptala. A já hloupá jsem jí musela hned vykládat, že po ní nezdědila hudební sluch, právě když mi plakala na rameni, že je k ničemu.“ „To bylo lepší, než kdyby se začala učit hrát na klavír. Přinejmenším pro uši Julia a Mii. April je naštěstí stejně nemuzikální jako Henny. A Alex… ten si to Gritino brnkání na klavír užil ažaž.“ Nellie na něho vrhla káravý pohled. „Grit je světově proslulá koncertní pianistka. Ona nebrnká…“ Přitom během těch měsíců, které Grit naposled strávila na Novém Zélandu, trpěla stejně jako Walter, když musela celé hodiny poslouchat její cvičení na klavír. A Alexovu lásku k ní bezbřehá ctižádost její dcery úplně zničila. K radosti celé rodiny se pak Alex sblížil s April. Walter se proto ani nenamáhal s odpovědí, jen se zašklebil. „Však ona se zase uklidní,“ uzavřel diskuzi o nešťastné vnučce. „A Noah je milý kluk. Neřekl bych, že ji nějak záměrně provokuje, právě naopak. Jen si vzpomeň, v tomhle věku byli April a Alex na sebe jako pes a kočka. To se poddá. A co takhle večeře? Nebo si mám taky nalít víno a ještě ti vykládat, jak jsi krásná?“ Nellie se k němu přivinula a jeho polibky jí vyhnaly starost o Henny z hlavy. Sice už nebyli nejmladší, Walterovy vlasy pomalu šedivěly a od doby, kdy netrénoval koně, přibral pár kilo. Přestože měli za sebou i bouřlivé roky, bylo jejich manželství šťastné. *** 16
ZVEROLEKARKA_03_Odvazne cesty.indd 16
5.2.24 13:22
Nellie a Walter už hluboce spali, když kolem třetí ráno zazvonil telefon. Nellie měla stále ještě aparát na svém nočním stolku, i když v posledních letech ji v noci už jen zřídka volali k nemocným zvířatům. Když zrovna nešlo o koně ze stájí dostihové dráhy, řešil případy velkých zvířat v regionu Alex a malá zvířata ošetřovala Nelliina bývalá kolegyně Justynka, která převzala její ordinaci v New Lynnu. Nellie se zavřenýma očima tápala rukou po sluchátku, zvedla ho a zamumlala: „Prosím?“ Na to se ozval jasný a věcný hlas spojovatelky: „Máte tu mezinárodní hovor. Možná ho budete muset doplatit. Chcete ho přijmout?“ Mezinárodní hovor? Její údiv vystřídaly obavy. Přátelé Maria a Bernhard žijí v Austrálii a Grit se svým otcem jsou s bostonskými filharmoniky na turné po Evropě. Telefonát v tuhle noční hodinu nemůže znamenat nic dobrého. „Ano, samozřejmě, spojte mě!“ vyhrkla netrpělivě a vzápětí slyšela, jak na druhém konci drátu někdo pláče. „Mami…“ Nellie se okamžitě posadila, když mezi vzlyky rozpo znala hlas Grit. „Mami…“ Grit se zoufale rozplakala naplno, zdálo se, že ze sebe nedokáže vypravit jediné slovo. Než se jí ale Nellie stačila zeptat, co se děje, zaslechla, jak dcera říká: „Mami… tatínek… tatínek je mrtvý…“ „Cože?“ Nellie ztuhla hrůzou. Philipp… Phipps, jak mu vždy říkala, byl jen o dva roky starší než ona. Jak mohl zemřít? „My… my jsme zrovna zkoušeli… a on hrál své sólo…“ Grit ze sebe obtížně vyrážela jednotlivá slova a pořád znovu propukala v zoufalý pláč. „A pak…“ Zasténala. „Co se stalo pak, Grietje?“naléhala Nellie. „Nějaká nehoda?“ „Ne, ne, on…“ Grit už ze sebe nedokázala vyrazit ani slovo. „Paní De Grootová? Tady je Vincent…,“ uslyšela energický mužský hlas. „Nevím, jestli víte, kdo jsem…“ Phipps se o něm kdysi zmínil a Nellie si dokonce vybavila jeho tvář na fotografii. Grit jí často posílala snímky, na kterých byla s jinými hudebníky a přáteli. Vincent Langdon byl štíhlý mladík s trochu zasněným výrazem, sympatickou tváří a rovnými světlými vlasy. U bostonských 17
ZVEROLEKARKA_03_Odvazne cesty.indd 17
5.2.24 13:22
symfoniků hrál na violoncello. Phipps si ho velmi cenil a nepřestával doufat, že by se do něho jeho dcera mohla zamilovat. Jenže Grit se nikdy nevzpamatovala z traumatu, které utrpěla kvůli smrti Leonida Fotakise, a děsila se představy, že by mohla znovu otěhotnět a musela se vzdát hudební kariéry, takže se necítila připravená na nový vztah. Phippsovi to dělalo velké starosti a často je v dopisech sdílel s Nellie. „Paní von Prednitz,“ opravila ho bezděky a potvrdila jeho domněnku. „Já… Grit… možná byste mohl vy…“ Jen pomalu jí docházelo, že je Phipps opravdu mrtvý. Začínalo ji mrazit, ale odmítala tomu uvěřit, dokud neuslyší všechny okolnosti. „Kde… kde teď vůbec jste?“ Ta nešťastná událost se musela odehrát někde v Evropě. „V Paříži,“ informoval ji Vincent Langdon. „Měli jsme dnes večer hrát tady v Opeře, v jedenáct jsme měli zkoušku. A Philipp právě hrál své sólo, když najednou spustil ruku s houslemi, s nechápavým výrazem se rozhlédl a pak… se prostě zhroutil.“ Slyšela, že se Grit znovu hystericky rozplakala. „Zhroutil se a umřel?“ zeptala se Nellie omráčeně. „Ano, téměř okamžitě. Snažili jsme se ho oživit. Velmi rychle se dostavil lékař… Ale už se nedalo nic dělat. Doktor říkal, že to byl infarkt, nebo a…“ „… aneurysma,“ napověděla mu Nellie. „Přesně tak,“ potvrdil Vincent. „On… netrpěl, povídal doktor. Něco takového jde… dost rychle.“ Nellie přikývla. „Ano,“ podotkla tiše. „A nedá se nic dělat…“ Do očí jí vstoupily slzy. Walter se už teď také posadil a snažil se z jejích slov uhodnout, co se děje. Grit nedokázala zastavit pláč. Nellie si dovedla představit, jak ji Phippsova náhlá smrt zasáhla. „Co bude dál? Co Grit…“ Vincent si odkašlal. „Dnešní večerní představení bylo zrušeno. Ale turné musí samozřejmě pokračovat… Philipp… domluvili jsme se, že by měl být převezen do Bostonu. Tam má přátele, své příznivce… Bude mít velkolepý pohřeb…“ 18
ZVEROLEKARKA_03_Odvazne cesty.indd 18
5.2.24 13:22
Phippsův pohřeb Nellie moc nezajímal, hlavně chtěla vědět, jak je na tom její dcera. Po smrti Leonida ji trápily výčitky svědomí a reagovala tenkrát tím, že se úplně uzavřela do sebe. Celé měsíce s nikým nekomunikovala, ztratila zájem o všechno kolem, dokud se nevrátil Phipps z turné, který ji dokázal vytrhnout z deprese. Kdyby se to mělo nedej bože opakovat… „Co bude s Grit?“ upřesnila svou otázku. „Myslím, že by měla přijet za mnou. Na pár týdnů si odpočinout a získat odstup…“ V pozadí slyšela zoufalý Gritin pláč, do kterého se vzápětí vmísil vzdorovitý výkřik: „Ne!“ „To jsem jí už také navrhoval, paní De Grootová,“ ujistil ji Vincent. Nellie už se nenamáhala ho opravit. „Dokonce jsem se chtěl uvolnit, abych ji mohl na Nový Zéland doprovodit. Ale ona to kategoricky odmítá, chce jen…“ „Tatínkovi by se nelíbilo, že jsem utekla,“ vzlykala v pozadí Grit. „Vždycky mi vysvětloval, že angažmá znamená závazek… a teď… kdybych vypadla i já…“ „Grit, každý by to přece pochopil…“ Nellie a Vincent řekli tu větu současně, aby ji uchlácholili, ale zdálo se, že se Grit vzpamatovala a zopakovala své rozhodnutí. „Dokončím celé turné!“ slyšela Nellie dceřin hlas. „A pak se vrátím do Bostonu. Já… budu místo otce pokračovat v jeho díle, já…“ Znovu se rozplakala. Nellie si povzdechla. „Dejte mi prosím ještě jednou dceru k tele fonu, Vincente. Musí se ze všeho nejdřív uklidnit. Zítra to možná bude vidět jinak. Kde teď jste? Ještě v Opeře?“ Vincent jí vysvětlil, že doprovodil Grit do hotelu a volají z apartmá, které sdílela s otcem. „Dobře. Můžete zůstat u ní? Teď by neměla být sama. A nenajdete tam někde v lékárničce valium? Nebo prášky na spaní? Při tom vašem neustálém přejíždění z jednoho časového pásma do druhého snad něco takového vozíte s sebou. Pokud to najdete, objednejte jí hodně oslazený čaj, rozpusťte v něm tabletu a dohlédněte, aby to vypila. Musí se uklidnit.“ 19
ZVEROLEKARKA_03_Odvazne cesty.indd 19
5.2.24 13:22
Vincent ji ujistil, že s ní zůstane přes noc a postará se, aby se vyspala. Po chvíli hledání ohlásil Nellie, že prášky našel. Nellie dceři šeptala do telefonu uklidňující slova, dokud Grit posléze neusnula. Walter mezitím vstal z postele a přinesl Nellie také čaj. Vděčně se na něho podívala a chystala se ukončit hovor. „Zítra si zase zavoláme, Vincente. Zatím vám moc děkuju.“ Walter se na ni podíval. „Phlipp?“ zeptal se. Přikývla. „To je mi líto,“ pronesl tiše. „Mně je to taky moc líto,“ zašeptala Nellie a utřela si slzy z tváří. „Já… já jsem sice nikdy nebyla jeho opravdovou ženou, ale…“ Walter ji vzal do náruče. „Nellie, za to se vůbec nemusíš omlouvat. Já ti přece nemůžu mít za zlé, že ho oplakáváš… Vždyť byl otcem tvé dcery.“ „Především byl můj přítel,“ podotkla smutně. „Můj nejlepší přítel, jakého jsem kdy v životě měla. A jsem mu vděčná za všechno… Bez Phippse…“ Nellie se už v dětství rozhodla, že bude zvěrolékařka, jenže v té době to byl obor, který ženy nemohly studovat. Jen díky tomu, že jí Phipps dovolil, aby se podílela na jeho studiu veterinářství, mohla získat potřebné znalosti. Teprve mnohem později se jí podařilo tento obor dostudovat na německé univerzitě a získat doktorský titul. „Já vím,“ ujistil ji Walter. „Je to tak smutné…,“ vzlykala Nellie. Teprve když se rozešli, si Philipp uvědomil, jak moc Nellie ve skutečnosti miluje. Od té doby si už další ženu do života nepustil. Kromě dcery Grit. „Co si bez něho Grit počne?“ uvažoval Walter nahlas. Neptal se na to Nellie, dobře věděl, že ona si tu otázku klade také. Jen tušil, že je nevyhnutelně čekají problémy. *** 20
ZVEROLEKARKA_03_Odvazne cesty.indd 20
5.2.24 13:22