HELENA RUBINSTEIN.indd 3
11.1.24 13:45
Birgit Hanke HELENA RUBINSTEIN und das Geheimnis der Schönheit Copyright © 2022 by Wilhelm Goldmann Verlag, a division of Penguin Random House Verlagsgruppe GmbH, München, Germany Alle Rechte vorbehalten Jacket design © by UNO Werbeagentur GmbH Translation © 2024 by Jana Pecharová ISBN 978-80-249-5304-5
HELENA RUBINSTEIN.indd 4
11.1.24 13:45
New York, 31. březen 1965
Ozvalo se zaklepání na dveře. Třikrát jasné a hlasité ťuknutí.
„Jen pojď klidně dál, Malo!“ zavolala Helena, aniž zvedla pohled od firemního časopisu před sebou. Mohla to být jedině její neteř, která se ohlašovala domluveným znamením. Trojí zaklepání jako tři slabiky jejího jména. He-le-na! Nikdo kromě Maly neměl tu výsadu, aby k ní mohl takhle přicházet. Dokonce ani Patrick, oddaný tajemník, společník, trpělivý posluchač, za celé ty roky téměř spřízněná duše. Tento mladý Ir věrně doprovázel „madame“ výšinami a propady uplynulého desetiletí. A osud si toho od ní nemálo vyžádal. „Tak už pojď, Malo!“ vyzvala ji Helena netrpělivě a odložila pero, s kterým právě pečlivě kontrolovala každodenní účetní záznamy. Večer v osm se zavíraly obchody její newyorské pobočky. Už příští ráno, přesně v osm hodin místního času, dostávala aktuální prodejní čísla – nejen z místních salonů, ale z celého koncernu. V účtárně v přízemí firemní centrály nepřetržitě jely dálnopisy. Na nekonečný papír vyplivovaly příslušné denní výsledky, které pilní úředníci rychle vyhodnotili a předložili podnikatelce. Přesně! Pokud ne, rozčilila se. A „madame“ uměla být hodně rozčilená. To věděli všichni 7
HELENA RUBINSTEIN.indd 7
11.1.24 13:45
její spolupracovníci, od ředitelů jejího koncernu přes vědecké spolupracovníky v laboratořích a kosmetičky v salonech krásy rozesetých po celém světě až dolů k učednicím. Všichni se před ní třásli, včetně vlastních synů, ano, všichni členové rodiny, které Helena v průběhu let zapřáhla jako poslušná tažná zvířata do svého neustále rostoucího světového byznysu. Ne, ne všichni. Oba její manželé tvořili velkou výjimku… Heleně se nedařilo po celý život potlačit svůj sklon ke křiku a láteření. Jistě, jak by jinak tehdy sama ještě jako dítě mohla zkrotit své mladší sestry, když ne silným hlasem? Avšak když jako mladá manželka použila takový tón proti Edwardovi, okamžitě zmlkl. Málokdy se dal vyprovokovat k ostré odpovědi na její výtky – přinejmenším v prvních šťastných letech jejich manželství. Jen se na ni podíval velkýma vědoucíma očima a mlčky se vzdálil. To se ale později změnilo. A Archil? Manžel číslo dvě? Gruzínský princ svou zuřící manželku prostě objal a bezstarostně se zasmál jejím tirádám. Vždycky se mu podařilo Helenu zklidnit, většinou skleničkou šampaňského, nebo navrhl, aby si raději na rozptýlení zahráli partii bridže a chvíli nemysleli na obchod. Ano, říkal jí „Heleno“, často také „princezno“, ale nikdy „madame“. Helena si při vzpomínce na něho povzdechla. „Co je ti?“ zeptala se Mala starostlivě a konečně vstoupila. Opatrně za sebou zavřela dveře kanceláře. „Můj Archil už je deset let mrtvý,“ odvětila Helena smutně. „Bylo by mu teď sedmdesát. Už tak dlouho jsem ho přežila.“ „Ty přežiješ nás všechny,“ tvrdila Mala. „Nikdo by nevěřil, že ti je už hodně přes devadesát. To bude obrovská sláva, až budeš slavit stovku.“ „Malo, prosím tě! Není mi hodně přes devadesát, ale…,“ 8
HELENA RUBINSTEIN.indd 8
11.1.24 13:45
odporovala popuzeně. Co se týče jejího skutečného věku, reagovala vždycky přecitlivěle. Mala to věděla, občas na to téma zažertovala a trochu si dobírala svou milovanou tetu, které tolik vděčila. „Ach tetičko,“ pronesla teď opatrně. „Wos sol nischt sajn, mir zwej wejsn beser.“ Když zazněla řeč jejího dětství, Helena překonala stoupající zlost. „Tak už vyklop, co chceš,“ vyzvala svou neteř. „Sog wos du mejnst,“ zdůraznila v jidiš. Mala vzala židli, přitáhla si ji k Heleninu psacímu stolu, položila před ni černé kožené desky a posadila se. „Chtěla jsem si s tebou promluvit o našich příštích obchodních cestách. Tvrdou newyorskou zimu už máme za sebou a jaro je přede dveřmi. Už se nemusíme bát sněhových vánic. Takže je načase, abychom se zase jednou vydaly na turné.“ „Říkáš turné. Nejsem přece žádná umělkyně!“ namítla skromně Helena. „Tak já to vidím jinak.“ „Nikdy jsem nezpívala, nejsem houslistka ani klavíristka, ani malířka nebo herečka, ale miluju umění, to je pravda. Ano, umění patří celá moje láska.“ „A hned potom tvému obchodu,“ konstatovala s úsměvem Mala. Helena se zamyšleně zadívala na svou neteř. Byla tak hezká… jako ostatně všechny ženy z rodiny Rubinsteinů a Silberfeldů, ovšem kromě jí samotné. Co se jí týče, nebyl Pánbůh při rozdávání přirozené krásy právě velkorysý. Avšak ona už jako mladá dívka, během doby ve Vídni, našla prostředky a cesty, jak zvýraznit své vnější přednosti, tak vhodně je vyzvednout, že už nikdo nevnímal to ostatní, co nebylo právě nejlepší, a tak 9
HELENA RUBINSTEIN.indd 9
11.1.24 13:45
tomu bylo až do vysokého věku. Všechny triky a možnosti ke zkrášlení, které v mládí objevila, později systematicky vložila do vývoje a marketingu svých kosmetických produktů. Jeden dar přírody přece jen měla, dodnes vypadala podstatně mladší, než skutečně byla. Helena napřímila záda a vystrčila bradu. Ve svém věku se už skutečně nemusela cítit jako ošklivé káčátko. O tom svědčila spousta jejích portrétů od významných umělkyň a umělců v posledních desetiletích. „Nejsi sice tvůrčí umělkyně, ale přesto jsi něco vytvořila,“ vrátila se Mala ke své myšlence. „Žiješ pro svůj podnik a miluješ krásná umění.“ „Ano, to máš pravdu. Jsem provdaná za firmu a umění je mou milenkou,“ souhlasila s ní Helena. Mala se zasmála. „To je vhodný příměr. Takže teď nejdřív vyřiďme nutné povinnosti, než se budeš věnovat své milence. Už sis vyhlídla nějaké nové umělecké dílo?“ „Nejdřív povinnost!“ připomněla Helena. Teta a neteř se svorně zamýšlely nad různými cestami, které Mala připravila společně s jejich PR-oddělením. Už léta spolu navštěvovaly salony krásy koncernu Heleny Rubinsteinové, rozmístěné po celém světě, představovaly příslušným spolupracovnicím nově vyvinuté produkty, seznamovaly je s nejnovějšími technikami péče o obličej a tělo a dlouho se věnovaly zákazni cím. Ucho vždy těsně u klienta – to bylo pro Helenu od počátku neodmyslitelné, přece jen přímým kontaktem s dámami se mohla dozvědět, jaké mají potřeby. Už víc než šedesát let slibovala Helena Rubinsteinová svým zákaznicím, toužícím po kráse a věčném mládí, že jim tato přání splní – a ještě trochu víc. Její zákaznice jí věřily. 10
HELENA RUBINSTEIN.indd 10
11.1.24 13:45
„Zůstaneme tady, ve Státech? Nebo bys chtěla zase jednou zaletět tam, kde to všechno začalo? Do Austrálie?“ ptala se Mala. S očekáváním hleděla na svou tetu a urovnávala podklady před sebou. „Kterou trasu mám zajistit?“ „Kde to začalo?“ opakovala Helena zamyšleně. „To nebylo v Austrálii. Byl to začátek, jistě. Ale vzniklo to úplně jinde…“
11
HELENA RUBINSTEIN.indd 11
11.1.24 13:45
Kapitola 1 Krakov 1892
Žalostným tónem se na obvyklém místě odmlčel signál
trumpetisty ve věži. Chaja sebou trhla. Kradmo se skrčila ještě trochu víc za rameny svého spolužáka a posunula si kšilt studentské čepice víc do čela. To už mezitím zase uběhlo tolik cenného času? V každou celou hodinu pronikal úzkými okny posluchárny hluboký zvuk zvonů z kostela Panny Marie, stojícího naproti univerzitě. Pokaždé bezprostředně nato následoval jasný varovný signál trumpety, který se náhle odmlčel. Chaje připadalo, že cítí bolest tatarského šípu přímo vedle svého vlastního srdce. Přitom už uplynulo půl tisíciletí od té doby, kdy onen šíp zabil mladého trumpetistu, který vysoko nahoře z věže kostela chtěl varovat strážné u bran Krakova před Tatary útočícími ze všech čtyř světových stran. „Pánové, právě jsme všichni slyšeli signál. Možná ho už mnozí z vás ani nevnímají. Já bych ale chtěl dnes využít tuto starou legendu, abych promluvil o různých smrtelných zraněních v hrudi.“ Profesor Rudzinsky zase pokračoval ve své přednášce, přerušené dunivým zvoněním. „Pokud to byly v minulých staletích ještě luky a šípy, které způsobovaly smrt statečných bojovníků, jsou to nyní zranění střelných zbraní, která…“ 13
HELENA RUBINSTEIN.indd 13
11.1.24 13:45
Studenti, kteří dosud podřimovali v temném sále posluchárny, se se zájmem narovnali. To mohlo být zajímavější než to, co profesor Rudzinsky právě přednášel o krevním oběhu. I když Chaju toto téma také zajímalo, bylo načase, aby se nepozorovaně vytratila. Koneckonců musela být doma včas k večeři. Opatrně a současně neochotně se zvedla ze svého sedadla v poslední řadě. V šeru pozdního odpoledne si nikdo nevšiml, jak se krade po špičkách k vysokým dveřím přímo za sebou. Musela se natáhnout, aby dosáhla na kliku. Vší silou otevřela jedno těžké křídlo a vyklouzla ven. Když tiše přivřela dveře, úlevou si vydechla. Zase jednou se jí nejen podařilo nepozorovaně se vkrást v časném odpoledni na lékařskou přednášku v sále starodávné Jagellonské univerzity, ale také dokázala o několik hodin později stejně nepozorovaně zase zmizet. Nikdo o tom nevěděl. No jistě, téměř nikdo! Protože Chaja měla komplice, Davida, starého kamaráda z dětských her, který jí při těchto manévrech pomáhal, jak jen mohl, než odjel do Vídně. Od něho rovněž pocházela studentská čepice, pod kterou skrývala své černé vlasy svázané do uzlu. V raném dětství vyrůstali Chaja a David v jedné z úzkých uliček Kazimierze, v těsné blízkosti, ale za naprosto odlišných podmínek. Jako nejstarší z pozdějších osmi sester, musela Chaja nemilosrdně už jako čtyřletá pomáhat v domácnosti. Nejdřív krmila a přebalovala Paulinu a vláčela ji ven. Za ní následovala Regina, pak Rosa. Na páté místo v houfu sester se zařadila S tella. A to už byla Paulina dost velká, aby dohlížela na malé – postupně Cesku, Manku a Ernu. Chaju poslal otec vařit do kuchyně a vyžadoval 14
HELENA RUBINSTEIN.indd 14
11.1.24 13:45
také, aby pomáhala v obchodě. V domě Rubinsteinů vládl tvrdý řád. Dětství Chaji určovala jen práce, povinnosti a zodpovědnost. Tušení o tom, že existuje i jiný život, poprvé získala jako desetiletá, když se jí podařilo podívat se do okna sousedů. Ti už měli v domě elektrický proud. Někdy zapomněli zatáhnout tmavé těžké závěsy. V takových večerech se malé dívce ze sousedství naskytl fascinující pohled na knižní regály, velké obrazy na stěnách, obrovský lustr, oheň v krbu a dvě mohutná křesla před ním. V nich seděli pán a paní Steuermannovi, bavili se spolu nebo se věnovali svým zálibám. Zatímco on většinou zmizel za obrovskými novinami, ona listovala v knize, začetla se, tu a tam nechala knihu ležet v klíně a zasněně hleděla do plamenů v krbu.
Jednou Chaja neodolala. Tajně si vypůjčila z otcova železářství kovové vědro, postavila je přímo pod okenní římsu sousedů, vylezla na ně a přitiskla nos na chladné sklo. Tak měla mnohem lepší výhled do nitra místnosti. V jejím čele objevila obrovský, čerstvě prostřený stůl. Služka právě rovnala k tomu patřící židle s vysokými opěradly, poté upravovala damaškové ubrousky a stříbrné příbory vedle lesknoucího se nádobí. V tom okamžiku vešla do místnosti paní Steuermannová. Měla na sobě slavnostní róbu z temně zeleného moaré, která tvořila působivý kontrast k jejím světlým vlasům elegantně vyčesaným nahoru. Jak nádherná to byla žena: tak naprosto jiná než její usou žená matka, kterou Chaja znala většinou jen jako tiše bědující a ležící v posteli. 15
HELENA RUBINSTEIN.indd 15
11.1.24 13:45
Bylo se ale čemu divit? Vlastně byla, co si jen Chaja dokázala vybavit, nepřetržitě těhotná a v šestinedělí. V současné době to s ní bylo zase hodně špatné. Zázrak, že dávno nezemřela na poporodní horečku! Celkem dvanáct dětí přivedla matka Gitel na svět, ale žádný ze čtyř synů nepřežil. Pokaždé, když jeden z nich zemřel, smutek se položil jako těžký černý závoj na celý dům. Pak Chaja opatrovala matku, která celé týdny nevstala z postele. Už jako pětileté se jí podařilo vyhublou matku donutit, aby se najedla. Ano, dokázala být velmi rezolutní, ale nikdy by se neodvážila použít takový tón k takové dámě, jako byla jejich sousedka. S očima úžasem vykulenýma Chaja pozorovala, jak paní Steuermannová sáhla po krabičce na římse krbu, vzala z ní dlouhou zápalku, škrtla s ní a zapálila svíčky ve třech stříbrných svícnech na stole. Trvalo delší chvíli, než se rozzářily v celé nádheře a světlým vlasům paní domu daly dodatečný lesk. „To je krása!“ vydechla Chaja. Okenní tabule před ní se zamlžila. Chaja chtěla rychle vzniklou skvrnu odstranit látkou rukávu, ale ztratila rovnováhu a spadla na zem. Vědro se překotilo a odkutálelo se s hlasitým rámusem. „Au!“ naříkala tiše. Ale to už se nad ní otevřelo okno a spatřila červený obličej služky. „Co tu děláš, prokletá uličnice? Co tu máš co pohledávat? Koukej, ať zmizíš, ty proklatej židovskej spratku!“ nadávala. Chaja si mnula bolavý zadek a s námahou se zvedla. I když stála, byla okenní římsa ještě daleko nad ní. Dívala se nahoru. Vedle hlavy láteřící služky se objevila tvář krásné sousedky. „No tak, Euphrosino,“ pronesla paní Steuermannová chlá16
HELENA RUBINSTEIN.indd 16
11.1.24 13:45
cholivě, odstrčila děvče stranou a vyklonila se ještě kousek víc dopředu. „Nejsi jednou z těch mnohých odvedle?“ zeptala se s úsměvem. „Ano,“ přisvědčila Chaja nesměle. „A která? Je tolik malých Rubinsteinových u vás v domě!“ „Chaja, nejstarší.“ „Správně, teď tě poznávám. Už jsi mě jednou obsluhovala ve vašem obchodě. A co děláš tady u nás u okna?“ „Přilákalo mě světlo,“ přiznala Chaja. „Tak jsem prostě chtěla vidět víc a stoupla jsem na vědro.“ „A co jsi viděla?“ ptala se sousedka pobaveně. „Krásný pokoj, pestré obrazy na zdi, spoustu tlustých knih, krásně prostřený stůl a překrásnou ženu,“ ujelo Chaje. Úsměv sousedky se prohloubil. „Ty malá lichotnice,“ řekla shovívavě. „Ráda bys někdy seděla u takového stolu?“ „Ó ano!“ „Teď to bohužel není možné, ale počkej chvilku.“ Obrátila se a zmizela v místnosti. Jen po několika vteřinách se vrátila, vyklonila se hluboce z okna a napřáhla k Chaje pravou ruku. „Tady, vezmi si něco na dlouhou cestu domů.“ Vtiskla Chaje do dlaně něco teplého a křupavého. „Pozor, ať to nezlomíš. To je čerstvý piroh, specialita naší Euphrosiny. Tak si nech chutnat.“ „Ale já přece bydlím hned vedle, nemám to domů nijak da leko,“ protestovala Chaja. Přesto opatrně všemi prsty svírala malou tučnou vzácnost. Takový poklad už by nikdy nedala zpátky. „To já přece vím, dítě,“ zasmála se paní Steuermannová. „Nemyslela jsem to vážně, to byla ironie.“ „Ironie? To slovo jsem ještě nikdy neslyšela. Co je to?“ zeptala se Chaja zvědavě. 17
HELENA RUBINSTEIN.indd 17
11.1.24 13:45
„Jak vidím, chceš toho hodně vědět. Bohužel na tebe nemám teď čas, ale ráda tě uvidím někdy v příštích dnech. Prostě se později dopoledne u nás zastav.“ „To nejde, to stojím v kuchyni a musím vařit pro rodinu,“ vysvětlovala Chaja s lítostí. „Tak pozdě odpoledne,“ navrhovala sousedka. „To už zase musím připravovat večeři pro nás všechny. Nás je vždycky deset, když ne víc, protože máme hodně příbuzných, a ti se u nás často objeví bez ohlášení a až příliš rádi zůstanou na jídlo.“ Chaje samotné byl v tomto okamžiku trochu trapný její žalující tón, ale bylo toho opravdu hodně, co každodenně musela udělat. „Ubohé dítě! Nicméně vidím, že máš silnou vůli,“ pokračovala paní Steuermannová. „Pokud budeš skutečně chtít přijít, najdeš si pro to čas a taky cestu k nám. Na shledanou, Chajo! Doufám, že se brzy uvidíme!“ Zavřela okno a zatáhla těžký závěs. Ani nejmenší světlo už neproniklo temnou látkou ven. Chaja nahmatala převrácené vědro, zvedla je a kradla se naproti na pozemek rodičů. Podařilo se jí ho zase nepozorovaně uložit do skladu a vkrást se do domu. Při té spoustě osob, které se tu každý den tlačily, si nikdo nevšiml, že byla na c hvíli pryč. Stejně se o ni nikdo moc nezajímal, natož aby se někdo zeptal, jak se má. Chaja měla jen fungovat. Ty víš, dcero, že když není jídlo pinktlech na stole, tak je se mnou grimzorn, říkával otec. Často ještě používal jidiš svého dětství, koneckonců u něho nakupovali židovští zákazníci z okolních vesnic. Tito prostí lidé neuměli polštinu, ruštinu nebo němčinu, natož francouzštinu 18
HELENA RUBINSTEIN.indd 18
11.1.24 13:45
polské aristokracie. V domě Rubinsteinových se domlouvali směšnou směsicí řečí, které se používaly v obchodním městě Krakově.
Po tomto prvním památném setkání se Chaje skutečně podařilo vždycky krátce uprchnout k sousedům, kde ji srdečně přijímali. Tak se seznámila s Davidem, téměř stejně starým synem paní domu, a dokonce se s ním spřátelila. Jeho matka, jemná, zdrženlivá dáma, poznala potlačovaný hlad Chaji po vzdělání a poskytla jí velkoryse přístup ke své obsáhlé knihovně. Půjčila jí mnohou knihu, kterou pak Chaja schovala doma pod polštář a v několika málo ukradených chvilkách ji hltala v prádelně nebo ve skladišti otcova železářství. Když ji vracela, Davidova matka ji zase s úsměvem postavila do regálu a přejížděla ukazováčkem pomalu po zlatých písmenech hřbetů knih při hledání další četby pro sousedovic dcerku. Paní Steuermannová měla pro malou Chaju slabost. Možná proto, že si vždycky přála dceru, ale měla jen jediného syna. David byl ale pro ni vším. Zbožňovala ho a rozmazlovala všemi způsoby, dcera jí však přesto chyběla. O to přísnější byl Davidův otec, úspěšný právník, který se vypracoval z malého městečka v Galicii. A ještě výš to měl jednou dotáhnout jeho syn. Když už ne na důstojníka rakouské armády, císařsko-královské domobrany, tak přinejmenším na významného právníka nebo lékaře. Samozřejmě ne tady v provincii, ale ve vzdálené Vídni, zářivé metropoli habsburské monarchie Rakousko-Uherska. David už přečetl téměř všechny knihy, které Chaja tak 19
HELENA RUBINSTEIN.indd 19
11.1.24 13:45
ladově hltala. Často se přeli, protože měli rozdílné názory na h jejich obsah. Když byl Davidův otec jednou svědkem takové vášnivé debaty, pozval oba pobaveně do své pracovny. „Co se temperamentu a přesvědčivosti týče, mohl by sis od této mladé dámy ukrojit krajíc,“ řekl svému synovi. Chaja napřímila záda a stále ještě se na Davida rozzlobeně dívala. Co to právě řekl za nesmysl o Anně Karenině! „A ty, má milá, by ses měla naučit, že máš nechat Davida domluvit a vážně se zabývat jeho argumenty…“ „Ale, ale, ale…,“ vpadla mu Chaja do řeči. „Sic!“ pochlubil se David svými znalostmi latiny a provokativně se šklebil. „Nebuď tak domýšlivý!“ pokáral ho otec a opět se obrátil na Chaju. „Je důležité lidem naslouchat. Umět naslouchat je jeden ze základních předpokladů, pokud to chceš v životě někam dotáhnout,“ poučoval ji se zvednutým ukazováčkem. „Co chceš později dělat? Co chceš udělat se svým životem?“ Co je to za otázku! Nikoho v rodině Rubinsteinových by nikdy nenapadlo, aby ji položil jedné z početných dcer. „Vlastní život? To přece nemám. Co můžu mít v plánu? Ráda bych se něco naučila. Ale budu se muset vdát,“ odpověděla Chaja stísněně. Přes okraj svého cvikru se Davidův otec na mladou dívku ostře zadíval. „A to chceš?“ ujišťoval se. „Copak mám nějakou volbu? Rodina určuje, co musím udělat.“ „O tom bys měla ještě jednou uvažovat. Jestli dospěješ k nějakému rozhodnutí, mohli bychom se o tom v klidu pobavit.“ 20
HELENA RUBINSTEIN.indd 20
11.1.24 13:45