9788024952970

Rebecca Gablé

Strázˇ ci ru˚ zˇ e

EUROMEDIA GROUP

STRAZCI RUZE.indd 3

05.01.2024 14:49:47

Pro MJM jako vždy s láskou a vděčností

„Liebe ist ein alsô saelic dinc, ein alsô saeleclîch gerinc, daz nieman âne ir lêre noch tugende hât noch êre. Sô manec wert leben, sô liebe vrumet, sô vil sô tugende von ir kumet, owê daz allez, daz der lebet, nâch herzeliebe niene strebet.“ Gottfried von Straßburg, Tristan

STRAZCI RUZE.indd 5

05.01.2024 14:49:47

První přemluva

Během výzkumné výpravy při přípravách tohoto románu jsem jela vlakem z Warwicku do Coventry. Nedaleko svého cíle jsem musela přestoupit v nějakém bohem zapomenutém hnízdě a ke svému zděšení jsem zjistila, že přípoj mi jede až za hodinu a půl. Tři pánové v proužkovaných oblecích na nástupišti řešili tentýž problém. Rozhodli jsme se, že se podělíme o taxíka. Cestou se ukázalo, že jeden z nich je starosta Coventry. Po příjezdu mi velkoryse věnoval část svého drahocenného času, zjednal mi vstup do historických budov, do kterých se za normálních okolností návštěvníci nedostanou, a už jen svým přátelským přístupem mi z této kratičké návštěvy učinil nezapomenutelný zážitek.

Dne 14. listopadu bylo Coventry německými bombardéry srovnáno se zemí. Nálet zničil historické jádro města a katedrálu a připravil o život množství lidí. 13. a 14. února potkal stejný osud Drážďany, zasypané bombami z anglických a amerických letounů. Dnes jsou Coventry a Drážďany partnerskými městy. Přestože v Coventry dodnes připomíná ruina katedrály ničivý nálet a všude jsou dosud k vidění stopy války, nikde v Anglii jsem se coby německá spisovatelka nesetkala se vřelejším přijetím. Tento román se válčením a strastiplnými snahami o smíření zabývá víc, než jsem si v době své přípravné cesty uvědomovala. Proto mu předesílám citát z bible, který jsem v Coventry našla v ruinách katedrály a na stěnách mnohých domů: Tehdy ze svých mečů ukují pluhy a ze svých kopí srpy. Národ proti národu nepozvedne meč, už nikdy se nebudou chystat do boje. Izaiáš, 2:4

7

STRAZCI RUZE.indd 7

05.01.2024 14:49:47

Praktická předmluva

Stále znovu dostávám dotazy na správnou výslovnost anglických jmen. Jelikož jsou v tomto románu některá jména lidí a míst vyslovována jinak, než bychom čekali, zdá se mi vhodné uvést pár vysvětlivek. Z krásného francouzského jména Beaufort udělali Angličané – nejspíš z pomsty – „bífet“. Podobně se vedlo příjmení hrabat z Warwicku: Beauchamp se vyslovuje jako „bítšem“. Warwick ostatně jako „worrik“. Mluvená podoba jména Gloucester je „glostr“, stejně jako Leicester je „lestr“. A konečně jméno Scrope se vyslovuje jako „skrúp“. A pak je tu ten zvláštní fenomén výslovnosti „-er-“ ve jménech – zní jako „á“ –, například ve slovech Berkley, Berkshire a Derby (což se týká i označení koňských dostihů). Naproti tomu Lancaster vyslovujeme dle očekávání „lenkestr“. Velšská jména vyslovíme bez pomoci fonetického přepisu jen nepřesně. Davydd ap Llewelyn zní přibližně „davith (anglické th) ap luellenn“ a Owain ap Meredydd zhruba jako „owein ap meredith“.

8

STRAZCI RUZE.indd 8

05.01.2024 14:49:47

1. díl 1413 – 1415

STRAZCI RUZE.indd 9

05.01.2024 14:49:47

STRAZCI RUZE.indd 10

05.01.2024 14:49:47

Waringham, duben 1413

Z

rovna na královu korunovaci se musí všichni čerti ženit.“ „ Zahřmělo a bubnování deště zesílilo. Janek se zvedl ze slámy, kopl do zavřené dolní půlky dveří maštale a vykoukl ven do tmy. „Teď navíc ještě padají i kroupy,“ houkl přes rameno. „Sedláci z toho nebudou mít radost…“ Obrátil se ke slotě venku zády, klekl zase do slámy, vzal do klína zpocenou hlavu klisny a pohladil ji po prameni hřívy. „Pšš, ničeho se neboj, Kirké.“ Odfrkla si a její velké tělo se zachvělo. Jako většina koní se bála blesků a hřmění, ale dnes to nebylo počasí, co jí tak dávalo zabrat. Kirké rodila. A jako každý rok i tentokrát to byl zdlouhavý a těžký porod. Stájmistr ho sem poslal, hned jak se začalo stmívat, aby na ni dohlédl, a Jankovi připadalo, že už se blíží půlnoc. Byl unavený. Oči ho pálily a v jednom kuse zíval. Ale jak to teď vypadalo, do postele se před rozedněním nedostane… Venku opět prořízl oblohu blesk a v jeho krátké záři zahlédl Janek u dveří jakousi postavu. „Jsi to ty, Konráde?“ zeptal se. „A kdo jiný?“ odvětil mladý stájmistr posměšně. „Bezhlavý rytíř?“ Janek se zahanbeně ušklíbl. Sám slyšel, jak úzkostně jeho hlas zní, a zlobil se na sebe. Ale nebylo snadné ubránit se strachu, když je jednomu třináct a samotinký v noci za bouřky bdí u rodící kobyly. Konrád vstoupil dovnitř a s hlavou nakloněnou na stranu si klisnu prohlížel. Byl spíše menší postavy, hubený a stejně jako Janek měl vlasy černé jako uhel. Tím ale veškerá podobnost mezi nimi končila, přestože byli bratranci. Zatímco Konrád zdědil keltský zevnějšek svého otce, Janek vlasy a rysy své akvitánské matky. Jen jasně modré oči prozrazovaly, že je Waringham. Konrád si ke Kirké klekl a prohlížel si ji ve světle olejové lampy, kterou Janek postavil na zem, když předtím pečlivě umetl slámu na stranu. „Co myslíš?“ otázal se chlapec. Stájmistr zvedl úzká ramena. „Jak na tom je, víš asi ty líp než já, ne?“ Konrád kdysi doufal, že i jeho Bůh ve své dobrotě obdařil tím zvláštním citem pro koně, kterým se vyznačovali někteří Waringhamové – koneckonců jím taky napůl byl a měl na starost hřebčinec. Jenže Bůh ve své 11

STRAZCI RUZE.indd 11

05.01.2024 14:49:47

nekonečné moudrosti rozhodl jinak a Konrád se naučil, že se musí spokojit jen s tím, co mu radí zkušenost a selský rozum. „Řekl bych, že to ještě potrvá. Jako obvykle. Neřekl tvůj tatík, že tě přijde vystřídat?“ Janek zavrtěl sklíčeně hlavou. „Myslím, že stráví noc v kapli. On… velmi se rmoutí královou smrtí.“ Konrád přikývl a potlačil povzdech. Věděl, že strýce trápí více věcí než jen žal nad mrtvým Jindřichem. Vzplál další blesk a ve stejném okamžiku se ozvalo ohlušující zahřmění. „Kristepane…,“ zamumlal Konrád. „Ten určitě udeřil někde ve vsi.“ Janek pokrčil rameny. Bouřka mu naháněla čím dál větší strach. Byl proto nesmírně vděčný za Konrádovu společnost, i když by to nikdy nahlas nepřiznal. Stájmistr ho ale stejně prohlédl. „Jdi se vyspat, chlapče. Ušetři si dalekou cestu přes Mnichovu hlava nahoru do hradu a ulož se v mém domě. Já už se o Kirké postarám.“ Mladík však zavrtěl hlavou. „Říkal jsem, že tu zůstanu, dokud nebude hříbě na světě. Při tom božím dopuštění venku bych stejně neusnul.“ Konrád přikývl a zamyšleně hleděl čtvercem v horní polovině vrat do noci. Bouře zuřila celý den a ten předchozí nasněžilo. I on se ptal, co to podivné, strašidelné počasí zrovna v tak osudový den může znamenat. „Jaký z něj bude král, když při jeho korunovaci řádí všechny živly?“ pronesl polohlasem. „Hm. Když se narodil, padaly z nebe hvězdy.“ Konrád překvapeně vzhlédl. „Cože?“ „Vyprávěl mi to otec. Tu noc, co princ Harry – chci říct král – přišel na svět, byl můj otec spolu s tím jeho v Londýně. Seděli v zahradě a viděli nespočet padajících hvězd.“ „To mě neudivuje!“ poznamenal Konrád. Pak se zadíval na Janka pozorněji. „Pro tebe musela mít králova smrt zvláštní význam. Copak ses nenarodil zrovna v den jeho korunovace?“ Chlapec přikývl. „A proto mi vždy připadalo, jako by to byl tak nějak můj král. Odjakživa jsem snil o tom, že jednoho dne vstoupím k němu do služby jako jeho rytíř nebo snad i něco malinko víc. Tak jako můj otec nebo bratr Eduard. Představoval jsem si, jaké to asi bude. A teď ho už nikdy nepoznám.“ „Ale můžeš sloužit jeho synovi, je-li to tvým přáním.“ 12

STRAZCI RUZE.indd 12

05.01.2024 14:49:47

„Ach ano, je. Raději dnes než zítra, věř mi. Ale otec…“ Nedořekl a prudce zvedl hlavu. Oči měl najednou velké a pohled strnulý. Jako by úplně zapomněl, o čem právě mluvil. Konrád ten výraz znal. Chytil chlapce za paži a lehce jím zatřásl. „Co je?“ Janek zamrkal, ale stále se nehýbal. „Troilus… dvojročci.“ „Co je s nimi?“ Janek se pomalu zvedl ze slámy. „Nevím… mají strach.“ Konrád vyskočil na nohy a vyběhl s bratrancem ven do nevlídné noci. „Promiň, holka, chvíli to musíš vydržet bez nás,“ zavolal přes rameno. Dlouhými kroky si to rázoval přes dvůr. Janek už mezitím procitl ze svého podivného snového stavu a spěchal po jeho boku. Uviděli tu hrůzu, ještě než došli na konec uličky mezi oběma řadami stájí. Noc před nimi byla až příliš světlá. Vyměnili si zděšené pohledy a rozběhli se. Když dorazili k výběhu, prudce se zastavili, jako by narazili do zdi. „Dobrý Bože, stůj při nás,“ zašeptal Janek. Blesk, který je předtím tak vylekal, neudeřil ve vsi, ale tady v hřebčinci. Stodola s krmivem hořela plamenem. A mocné nárazy větru hnaly oheň, až přeskočil na novou stáj dvojročků. Navzdory provazcům deště se oheň rychle šířil po slaměné střeše. Konrád se vzpamatoval první. „Utíkej, Janku. Vzbuď pacholky. Jeden z nich musí do vesnice a přivést sem muže, aby nám pomohli hasit. Ostatní ať přijdou sem. Rychle, pospěš si.“ Ale Janek zavrtěl hlavou a vydal se směrem k stáji. „Jdi sám,“ zavolal. „Já je vyvedu ven.“ Štolba ho dohnal, chňapnul za rameno a smýkl jím k sobě. „Udělej, co říkám! Ty dovnitř nepůjdeš, rozumíš?“ Janek setřásl jeho ruku z ramene. „Mrháme vzácným časem. Já je vyvedu rychleji než ty, protože za mnou půjdou, i navzdory ohni.“ Konrád věděl, že chlapec má pravdu. Jestli se koně báli něčeho ještě víc než blesků a hromu, byl to oheň. V panice ztuhli strachem a odmítali nechat se odvést do bezpečí. Proč, proč jen jsou ta nejkrásnější boží stvoření takoví strašpytlové? ptal se sám sebe už po tisící. Váhavě přivolil. „No dobrá. Vrátím se sem co nejrychleji. Ale řiď se výjimečně rozumem, Janku. Když to bude moc nebezpečné, nechoď už dovnitř.“ 13

STRAZCI RUZE.indd 13

05.01.2024 14:49:47

„Jo, jasně,“ zavrčel chlapec netrpělivě a odvrátil se. Konrád se rozběhl do sedlárny, kde spali na patře pacholci. Nemusel je budit. Bouřka nebo nezvyklý jas venku je už probral, a když doběhl k budově, spěchali mu ti první v ústrety, někteří poskakovali po jedné noze, jak se snažili za chůze natáhnout holínku. „Dvojročci,“ oznámil jim stručně štolba. „Jime, ty jsi nejrychlejší běžec. Utíkej do vesnice. Ostatní pojďte se mnou.“

Staré stáje se skládaly z řady k sobě přilepených jednotlivých velkých stání, z nichž každého vedla ven dvoukřídlá vrata. Hřebčinec se však neustále rozrůstal, takže se hrabě z Waringhamu a stájmistr coby majitelé chovu rozhodli, že při stavbě nových stájí budou více šetřit místem. Nové budovy se proto zvenku podobaly dlouhým stodolám a uvnitř se nacházely napravo a nalevo od středové uličky jednotlivá stání. Krmení i kydání hnoje bylo tak jednodušší a cesty kratší. Jen jediná situace nesměla v takto postavené stáji nastat: když vypukl požár, stala se pro své obyvatele smrticí pastí. Janek vstoupil do stáje bránou ve východní čelní stěně. Obklopilo ho vyděšené řehtání ne nepodobné lidskému křiku. Okamžitě viděl, že požár vypukl na západní straně. Tam už jako déšť padala k zemi žhavá stébla slámy a hrozilo, že zapálí podestýlku na podlaze. Cestou na druhou stranu zadusil Janek nohama malá ohniska požáru a vyvedl ze stání první dva mladé hřebce. Pohladil po ohlávce nejprve Arcitase a pak Achilla. Nebylo to vůbec snadné, protože zvířata ve svém strachu uhýbala před důvěrně známou rukou, ale chlapci se podařilo – přesně jak slíbil – zklidnit je svým tichým mumláním. „Jen pojďte, pojďte, moji hrdinové. Není to tak zlé, jak to vypadá.“ V to alespoň doufal. Ale popravdě neměl tušení, kdy se začnou dolů řítit první trámy. Pod střechou se nahromadil hustý dým, jelikož mokrá sláma tvořila mnoho kouře. Janek vyvedl oba mladé hřebce střední uličkou k bráně. Následovali ho bez odporu, avšak jak byli vyděšení, nohy jim na jílové zemi pokryté slámou podkluzovaly a oni postupovali zoufale pomalu. Teprve až byli venku, Janek je pustil a oni pádili pryč. Bude nám trvat věčnost, než je zase najdeme, pomyslel si, ale to teď bylo jedno. Dva. Dva vyvedl ven. Třicet čtyři jich stálo ještě vevnitř… 14

STRAZCI RUZE.indd 14

05.01.2024 14:49:47

Když znovu vběhl do hořící budovy, pocítil větší horko než před několika okamžiky a také dým zhoustl. Konrád a pacholci už mu byli v patách. Chlapci sice vydávali vyděšené výkřiky, avšak stejně jako on běželi na druhou stranu, aby osvobodili zvířata. Jeden ze starších, Greg, který měl v zacházení s koňmi už mnoho zkušeností, si strhl halenu a zakryl jí hřebci oči. Jen tak se kůň nechal přinutit, aby opustil smrticí past. Když Janek vyvedl ven už třetí dvojici, rozpoznal v dálce otce, jak běží dolů po příznačně holém úbočí Mniší hlavy. Nepřekvapilo ho, že ho tu vidí. Přesně jako on i otec dokázal vycítit, když se v hřebčinci dělo něco podivného. Ve výběhu mezi hořícími budovami se hrabě zastavil. Byl to statný širokoplecí muž držící se navzdory bílým vlasům zcela zpříma. Mezitím se ve výběhu shromáždily téměř dvě desítky osob, které vyváděly koně ze stáje, a stejně tolik zvířat pobíhalo kolem v panickém strachu, rozběhlo se po okolních loukách nebo bezhlavě odcválalo směrem k řece. Vytvořil se řetěz mužů podávajících si vědra s vodou. Z vesnice přispěchaly celé houfy pomocníků, kteří se hned zapojili do hašení. Jedna skupina se bez odkladu pustila do polévání střech okolních budov, aby je ochránila před běsnícími plameny. Navzdory panujícímu zmatku stačil Robinu z Waringhamu jen okamžik, aby v záři ohně rozpoznal svého nej­mladšího. „Janku!“ Přispěchal k němu. „Kolik jste jich už vyvedli?“ Chlapec k němu obrátil sazemi pomazanou tvář a těžce oddechoval. „Asi třicet, řekl bych.“ „Výborně. Vrať se ke Kirké. Do stáje už nechoď, rozumíš?“ „Ale otče…“ „Žádné odmluvy. Pomůžu Konrádovi. Ty utíkej.“ Přiblížil se k budově, jejíž prkenné stěny už jasně hořely. Konrád k němu vedl vzpínajícího se ryzáka, který hrůzou koulel očima. Stájmistr dusící se dýmem kašlal, přesto ze sebe chroptivě vyrazil pár slov. „Už to nemá cenu, strýče. Střecha… se každou chvíli zřítí.“ „To vidím. Kdo je ještě uvnitř?“ „Alexandr, Odysseus a Troilus.“ Když uslyšel Janek, zatím pořád poblíž, poslední jméno, vydal ze sebe zoufalý pokřik a bez rozmýšlení se rozběhl zpět do hořící stáje. Jeho otec pohotově natáhl ruku, aby ho zarazil, ale chlapec ho odstrčil a unikl mu. 15

STRAZCI RUZE.indd 15

05.01.2024 14:49:48

„Janku, okamžitě se vrať,“ zařval Robin, a Janek moc dobře chápal, že otec má o něj strach a že si to zle odskáče, když neposlechne. Ale nemohl jinak. Robin mu rozuměl, protože sám nebyl jiný, a tak se za synem rozběhl. „Mylorde!“ křikl Konrád, ale Robin jeho protest ignoroval stejně, jako Janek před chvilkou ten jeho. Uvnitř stáje šlehaly ze stěn plameny a dýchat bylo najednou nemožné. „Janku!“ chtěl Robin zavolat, ale vyšlo z něj jen dusivé zakašlání. Nad sebou uslyšel zlověstné zapraskání, a když vzhlédl, uviděl, jak se dolů snáší hořící trám a otáčí se zvolna kolem vlastní osy. Naštěstí mu stihl včas uhnout a následoval Janka hlouběji do nitra stáje. Dým tam byl hustší a oheň už téměř udušený. Neviděl na krok. V narůstajícím zoufalství hmatal před sebe a v hlasitém běsnění plamenů nezaslechl, jak se dolů řítí další trám. Jen kousek před ním dopadl dunivě na zem a rozpadl se na podlouhlý ostrov plamenů. Najednou bylo o něco světleji a Robin zahlédl pod hořícím trámem tmavou kštici a nehybnou paži. Z hrdla se mu vydral zoufalý sten. Uchopil paži a táhl své dítě ven z ohně. Jankovi hořely vlasy. Robin je uhasil holýma rukama a odnášel bezvědomého hocha směrem k vratům. Nedostávalo se mu však dechu a kolena se mu podlamovala. Zmocňovalo se ho zoufalství a nebyl si jistý, zda by se mu podařilo syna z ohnivého pekla zachránit, kdyby se vedle něj najednou neobjevil Konrád, nepřevzal jeho břemeno, aby chlapce vynesl ven, a dokonce ještě volnou rukou vyvlekl ven svého strýce. V bezpečné vzdálenosti od ohně uložili Janka do trávy. Nebylo třeba přesvědčit se, jestli mu bije srdce. Chlapec se pohnul a rozkašlal. Nějaký dobrák přinesl vévodovi vodu v dřevěném poháru. Robin se vděčně napil, pak podepřel synovi hlavu a snažil se nalít mu do hrdla osvěžující tekutinu. Ale Janek jen kašlal. Robin vzhlédl a našel vedle sebe jednoho ze starších stájníků. „Utíkej nahoru k hradu, Gregu. Ať hlídka vzbudí správce. Pověz mu, co se stalo.“ „Ano, mylorde.“ Greg se dal do běhu. Robin pohladil Janka po čele. „Dýchej, chlapče. Snaž se klidně dýchat. Uvidíš, za chvilku ti bude lépe,“ chlácholil ho a skutečně kašel pozvolna ustal, takže se hoch mohl napít. Pak si Robin uložil synovu hlavu do klína a opatrně mu ohmatal údy. Levá paže spočívala v podivném úhlu, a když se jí dotkl, Janek vykřikl bolestí. 16

STRAZCI RUZE.indd 16

05.01.2024 14:49:48

„Zatraceně…,“ mumlal Robin. „Kde vězíš, Fitzroyi?“ „Tady jsem, mylorde.“ Správce poklekl vedle vévody do trávy a převzal od něj chlapce. „Je to zlé? Můžeme ho odvézt na hrad?“ Fitzroy byl už druhým správcem tohoto jména na Waringhamu a stejně jako u jeho otce si u něj Robin vážil hlavně jeho rozvážného přístupu v krizových situacích. „Myslím, že bychom měli. Má zlomenou ruku. Nevím, jak to schytala hlava. Ale tady pro něho stejně nemůžeme nic udělat.“ Fitzroy se s hochem v náručí postavil a Janek slabě zasténal. „Je mi to líto, Janku,“ zamumlal správce soucitně. „Ale vsadím se, že si za to opět můžeš sám.“ Robin se smutně usmál a přikývl. Nerozhodně se rozhlížel, zatímco Fitzroy už spěchal nahoru do kopce. Konrad přistoupil ke strýci. „Tady toho už nedá moc udělat. Stodola a stáj shořely, ale zbylým budovám nic nehrozí, řekl bych. Pošlu kluky, aby sehnali hřebce, pokud se jim je ve tmě podaří najít, a vrátím se ke Kirké.“ Robin přikývl. „V pořádku.“ Nesnažil se Fitzroye dohnat. Přestože si dělal starosti o svého syna, kráčel zvolna, neboť rychleji to nešlo. Útrapy uplynulých dní a týdnů, hrůzy dnešní noci, přemíra kouře, kterého se nadýchal – to vše si vyžádalo svoji daň. Je ti pětašedesát, Robine z Waringhamu, připomínal si. A kdo se dožil tak požehnaného věku, musel se smířit s tím, že pohřbil mnohé jeho srdci drahé. A to se taky stalo: přežil dvě manželky, jednu sestru, mnoho přátel, pár nepřátel a v neposlední řadě tři krále. Ale prosil Boha, aby jej ušetřil toho, že by musel do hrobu uložit některého ze synů. Když se Robin vrátil na hrad, opětoval poníženou úklonu strážného roztržitým pokývnutím. Zvolna vystoupal po schodech obytné věže a u dveří do Jankovy komnaty mu vyšla naproti Johana. „Ach, otče…“ Beze slova ji sevřel do náruče a ona mu přitiskla tvář na rameno, jak to vždy dělávala její matka. „Jak to s ním vypadá?“ otázal se Robin klidněji, než jak se ve skutečnosti cítil. „Cestou omdlel a ještě se neprobral. Ed říká, že je to tak lepší, protože by mu bolest jinak brala mnoho síly.“ Robin přikývl, překročil s dcerou práh komnaty a znepokojeně hleděl na bezvládného chlapce, který ve světle jediné svíce vedle lůžka působil 17

STRAZCI RUZE.indd 17

05.01.2024 14:49:48

hrozivě bledě. Někdo mu vysvlékl propálenou halenu a odhalil pár ošklivých spálenin táhnoucích se přes hruď a zlomenou paži, kde na něm ležel hořící trám. Ramena měl hladká a mléčně bílá, ale už silná. Podobně jako jeho bratři před ním trávil Janek každou volnou chvíli v hřebčinci a při těžké práci mu zhrubly ruce a tělo se obalilo svaly. Už to není dítě, pomyslel si Robin teskně a láskyplně pohladil hocha po tváři. „Co to máš s rukama?“ zeptala se Johana vyděšeně. „To nic není,“ potřásl Robin hlavou. „Jankovi hořely vlasy, musel jsem je uhasit.“ „Ed poslal jednoho z mužů pro Liz Wheelerovou. Určitě ti na to dá nějakou mast.“ „Nepochybně. Přesto chci, aby teď zajel někdo do Canterbury a přivedl lékaře. Tu paži mu musí napravit a dát do dlahy zkušený člověk, aby mu nezůstala ochrnutá.“ U dveří se s další svící v ruce objevil Fitzroy. „Tristan Fitzalan už vyjel, mylorde.“ Robin se chabě pousmál. „Děkuji ti, chlapče. Ty myslíš na všechno.“ Správce přistoupil za nimi k lůžku a položil Johaně ruku kolem ramen. Před rokem se ti dva vzali, a přestože to byl svazek pod Johaninu úroveň, byl s ním Robin nanejvýš spokojený. Společenské postavení pro něj stále ještě nemělo ten význam, jaký mu přikládali ostatní. Kromě toho mu dcera tímto sňatkem zůstala nablízku, a toho si cenil. Po chvíli otevřel Janek oči. Byly zarudlé a panenky nepřirozeně rozšířené. „Otče…“ Hlas se dral z hrdla zasaženého kouřem chraptivě. „Jsem tady, chlapče.“ Janek na něj pohlédl a zamračil se. „Co se stalo… s Troilusem?“ Robin jen beze slova zavrtěl hlavou. Janek prudce odvrátil hlavu a hleděl do tmy na druhé straně lůžka. „Chtěl jsem ho vyvést ven jako prvního. Ale pak jsem si řekl, že by to bylo nespravedlivé. Jen… proto, že byl můj nejmilejší. Ti druzí měli stejně velký strach a byli dál ode dveří než on…“ „Pšš, nemluv tolik, Janku. Moc mě to mrzí. Vím, jak je to pro tebe těžké. Ale tvůj smysl pro spravedlnost ti dělá čest. Jsi pravý rytíř.“ Janek se ze všech sil snažil potlačit slzy. Ostatně jako vždycky. Měl tři bratry, z nichž ten nejmladší byl o dvacet let starší než on a všichni tři byli zasloužilí královi rytíři. Kromě toho měl množství dospělých bratranců 18

STRAZCI RUZE.indd 18

05.01.2024 14:49:48