9788024952840

Vceli kralovna_001 az 003.qxp_Sestava 1 09.02.2024 17:15 Stránka 3

22. května, 4.00 Příznaky: Nespavost, vztek, podrážděnost, noční pocení, podrážděnost

Stačí to pro začátek? Co ještě? A jo, podrážděnost. Už jsem ji zmiňovala?

23. května, 4.00 Příznaky: Nespavost, vření (horko a vztek) Mozková mlha: Začíná moje telefonní číslo na 086, nebo 087? Také: Podrážděnost

Všichni ostatní v tomto domě tvrdě spí. Moji synové (jako neodstěhovali jste se už takhle náhodou, vy dva?). Můj otec, uložený ve volném pokoji, v křečích své sakra trochu pozdní krize středního věku. A Luke vedle mě v posteli má tu drzost usmívat se ze spaní. Jako by se mu zdálo o slanině se zelím, kterou bude zítra vařit v hospodě. A taky chrápe. Nemá tušení, jak blízko je tomu, aby ho někdo udusil polštářem z paměťové pěny.

24. května, 4.00 Příznaky: Nespavost, vztek, podrážděnost, návaly horka, podrážděnost Také: Opakuju se. Jakože mám být spisovatelka, a nedokážu ani vymyslet nová slova pro své příznaky? Také: Frustrace. Jak mi má tohle pomoct? Tenhle idiotský deník příznaků? To mi teda vysvětlete, zpropadená doktorko Lennonová. 7

Vceli_kralovna_blok.indd 7

09.02.2024 15:22:49

C IAR A G E R AG H T Y

A ne, NEBUDU vám říkat Susie. Jste moje praktická lékařka, ne kamarádka. Kromě toho už teď je pro mě těžké brát vás vážně, s těma vašima dětskýma ručičkama a vytrvalým dodáváním naděje. Jdi do háje, „Susie“.

25. května, 4.00 Příznaky: Únava, pocení Také: Podrážděnost. Tohle je naprostá ztráta času, mohla bych místo toho sledovat První rande. Nebo Televize vás vidí. Nebo Queer tým.

Mohla bych dokonce psát. Myslím tím pořádné psaní. Koneckonců jsem smluvně zavázána, že do deseti týdnů odevzdám své vydavatelce první verzi svého šestnáctého románu. Což, jak jsem ji samozřejmě během našeho posledního rozhovoru ujistila, pro mě není žádný problém: ANNA: Jak to jde s knihou, Agatho? JÁ: Super! Doslova to ze mě prýští… jako… já nevím… láva! Láva ze sopky! ANNA: Výborně! Moc ráda bych si pře… JÁ: NE! Chci říct… ne. Ještě ne. Ještě to není úplně… víte… ANNA: Stále platí dohodnutý termín? JÁ: ANO! Určitě. Naprosto mi vyhovuje. Je to tak… zvládnutelné… víte? ANNA: Kéž by všichni moji autoři byli tak disciplinovaní jako vy. JÁ: Hahahahahahahaha… Pauza. JÁ: Jo. To by bylo… hezké. MÁMA: Vidíš? Neměla jsem pravdu, Agatho? „Ach, jak zamotanou síť splétáme, když poprvé zalžeme…“ Přísně vzato, v tomto ohledu měl pravdu sir Walter Scott. 8

Vceli_kralovna_blok.indd 8

09.02.2024 15:22:49

VČELÍ KRÁLOVNA

V každém případě je Anna redaktorkou už desítky let, takže by určitě měla být méně důvěřivá, pokud jde o spisovatele a báchorky (rozuměj: zjevné lži), které vyprávějí.

26. května, 9.05 Příznaky: Netrpělivost

Vše, co opravdu potřebujete vědět o té nové praktické lékařce – doktorce Lennonové alias Říkejtemisusie –, je, že když zavolám na kliniku, vždycky zvedne telefon ona. Teda jakože na to má přece lidi. Recepční a tak. Nejspíš dala všem den volna a zvýšila jim plat. Od odchodu doktora Hardimana do důchodu to tam šlo do kopru. I když on ani tak neodešel do důchodu, jako spíš na odpočinek (rozuměj: věčný), protože už byl hodně starý. Doktor Hardiman mi chybí. Byl málomluvný. Taková nedoceněná vlastnost. Návštěva u něj trvala pět minut, poté vám přes stůl přistrčil recept na antibiotika bez ohledu na to, co vás trápilo. Dokud jsem nechytila menopauzu. Tehdy svůj bloček s recepty s klapnutím zavřel. DOKTOR HARDIMAN: Jste prostě v přechodu. Je to součást procesu stárnutí. Budete v pořádku. JÁ: Kdy? DOKTOR HARDIMAN (pokrčí rameny): Těžko říct. JÁ: Slyšela jsem, že by mohla pomoct hormonální léčba. DOKTOR HARDIMAN: S vaší rodinnou anamnézou s největší pravděpodobností dostanete rakovinu prsu a zemřete, pokud budete brát hormonální léky. Díky moc, mami. „Susie“ je naopak toho názoru, že mluvit je dobré. „Dobré ráno, Dům zdraví, u telefonu Susie, jak vám můžu pomoct?“ 9

Vceli_kralovna_blok.indd 9

09.02.2024 15:22:49

C IAR A G E R AG H T Y

To je další věc, která se týká „Susie“. Působí dojmem, že vám opravdu, opravdu chce pomoct. JÁ: Zapisování příznaků menopauzy nepomáhá. „SUSIE“: Berte to spíš jako deník. JÁ: Vypadám snad jako žena, která si píše deník? Nebyla si jistá, co na to říct, a tak se jen tak trochu zachichotala. Dokázala jsem si představit její andělský úsměv. Takový, jaký nejspíš používá, když si navléká latexové rukavice. Úsměv značky „Nebude to ani trochu bolet“. Tohle rozhodně není deník. Ve skutečnosti je to zápisník Doká­ žeš přestat, který mi Luke koupil před pár lety poté, co mi doktoři našli bulku. Jak má někdo přestat kouřit, když zjistí, že by mohl být prolezlý rakovinou? Každopádně se nakonec ukázalo, že nejde o zhoubný nádor, takže přestávat kouřit by byla jen velká ztráta času. „SUSIE“: Dejte tomu šanci, Agatho, jsou to teprve čtyři dny. JÁ: Čtyři dny jsou dlouhá doba, když jste v přechodu. „SUSIE“: Dejte tomu dva týdny. Do prdele.

27. května, 11.00 Příznaky: Spisovatelský blok

Kdykoli mě nějaký začínající autor požádá o radu ohledně psaní, vždycky říkám: „Usaďte se na židli. Dívejte se prázdné obrazovce přímo do očí. Seďte tam. Zůstaňte tam. Nějaký nápad se objeví.“ A tak jsem seděla u svého psacího stolu v podkroví. Obvykle je to pro mě příjemné místo. Dokonce svým způsobem uklidňující. Koupila jsem si ho za druhou zálohu z nakladatelství. První záloha byla mizerná, což znamenalo, že jsem si musela ponechat své „řád10

Vceli_kralovna_blok.indd 10

09.02.2024 15:22:49

VČELÍ KRÁLOVNA

né“ zaměstnání. Pořádat historické prohlídky hřbitova Glasnevin nebylo zase tak špatné. Vlastně nebýt těch turistů, možná by se mi to dokonce líbilo. Druhá záloha byla jackpot. No, jackpot je možná přehnané slovo. Díky ní jsme si mohli dopřát: – přestavbu jednoho pokoje v podkroví; – prodloužený víkend v Neapoli s Lukem; – dalekohled pro Aidana (ptáci a hvězdy); – fotoaparát pro Colma (hlavně selfie, jako jeden z prvních); – to, že už jsem nemusela turistům připomínat, aby nešlapali na hroby. Fajn, řvala jsem na ně. Ale řekněte, kdo sakra šlape po hrobě Lukea Kellyho? No turisti, kdo jiný. Takže jo, svým způsobem nám to dost změnilo život. Z podkrovní pracovny jsem se radovala nejvíc. Nikdy jsem neměla vlastní pokoj. Jako děti jsme s Bartem pokoj sdíleli. Když mi bylo třináct, dostala jsem svůj, protože jeden jsme měli „navíc“. Ale ani jsem se v něm neohřála, protože máma začala ubytovávat studenty. Byli to převážně Španělé vyslaní do Dublinu, aby se naučili anglicky. Říkali jsme jim „cizinci“ a naučili jsme je všechna sprostá slova, která jsme znali. Pak jsem bydlela pár let s Carol v jednom špinavém bytě v East Wall. Potom jsme se s Lukem sestěhovali. I s Carol. Protože mi nepřišlo fér nechat ji v tom vlhkém, ošuntělém brlohu. Pak jsem podepsala druhou smlouvu s nakladatelem a teď mám vlastní pokoj. Virginia Woolfová měla pravdu. Žena by opravdu měla mít peníze a vlastní pokoj, aby mohla psát. Ačkoli jakmile jsem získala vlastní pokoj, už jsem neměla peníze. Ale přesto jsem psala. A teď se na mě podívejte, jak tu sedím a civím do zdí. A ony na mě civí taky, a to tak nějak, že mi to připadá jako… zklamání. 11

Vceli_kralovna_blok.indd 11

09.02.2024 15:22:49

C IAR A G E R AG H T Y

Což je mnohem horší než hněv nebo nesouhlas. Je moje chyba, že jsem stěny tak hojně pokrývala svými „úspěchy“. Visí na nich obálky všech mých knih, pěkně zarámované. Luke na tom trval. Říkal, že když budu mít v psaní špatný den, můžu se na ně dívat a ony mi poskytnou útěchu a povzbuzení. Což až dosud fungovalo skvěle. Pak je tu moje nástěnka. Tu mi koupila máma. MÁMA: Copak jsem nemusela? Vždyť už to byla katastrofa, ty útržky papíru a další věci rozházené všude po zemi. JÁ: To jsou kartičky, fotografie a výstřižky z článků. A byly strategicky a pečlivě rozmístěné po podlaze. Nástěnka je přecpaná nápady na knihu, kterou nepíšu. Zřetelně si vzpomínám, jak jsem byla nadšená Ellen a Clarou, svými hrdinka­ mi ze šestnáctého století, nařčenými z čarodějnictví. Mělo to být pojednání o feminismu, náboženství, patriarchátu a samozřejmě o té staré známé věci, misogynii, zabalené do příběhu napínavého až do morku kostí, aby se dobře četl i mužům. To byla moje nejoblíbenější část procesu. První náznaky nápadu. Snaha sáhnout po nitkách. Přesvědčit ho, aby mi přistál v hlavě, chvíli zůstal, abych ho mohla zapsat. Je to trochu jako točit se s rozpaženýma rukama a obličejem obráceným k nebi, když jste malí. Tolik se vám motá hlava, že se pak nejspíš pozvracíte. Ale ten pocit, když to děláte. Jako by všechno na světě bylo pro vás. Prázdná stránka, která na mě kouká, jako by říkala „pojď sem ke mně“, a já, až po krk v bádání, zaplňuju nástěnku fotografiemi těch, kdo by mohli hrát mé čarodějky Claru a Ellen ve filmu (Rachel Weissová v roli Clary a Jessie Buckleyová v roli Ellen). Jasně barevné lístečky s náhodnými slovy nalepené po celé ploše. „Kodaň“, „Bridget Clearyová“, „Galeona“, „cukimono-suji“.

12

Vceli_kralovna_blok.indd 12

09.02.2024 15:22:49

VČELÍ KRÁLOVNA

12.00 Nic se nenaskytlo. Zatím jsem: 1) Snědla půl balíčku malinových sušenek. 2) Uvařila si konvici mátového čaje. 3) Nalila mátový čaj do květináče s – možná mrtvou? – jukou v rohu pokoje. Protože, víte, rostliny se musí zalévat atd. A mátový čaj taky chutná odporně. 4) Vygooglila si „Je máta dobrá pro rostliny?“. 5) Uvařila si konvici čaje Barry’s. 6) Otevřela soubor „Román č. 16“. 7) Přerovnala máminu sbírku románů Agathy Christie podle způsobu smrti: ubití, utopení, otrava, zastřelení, pobodání, uškrcení atd. Netrvalo to tak dlouho, jak bych si přála. Také: zdá se, že jsem vstřebala některé z máminých encyklopedických znalostí všeho kolem Agathy Christie. 8) Dopila konvici čaje Barry’s. 9) Přerovnala svých patnáct vydaných románů podle počtu prodaných výtisků. Je to přesně tak, jak jsem předpokládala. Moje hvězda je rozhodně na sestupu. 10) Vygooglila si „Jsou sestry Nolanovy ještě naživu?“. (Odpověď: Některé.) Jakože jak se jim podařilo to s těmi tanečními pohyby dotáhnout tak daleko? 11) Nostalgicky si zavzpomínala: Jak jsem navštěvovala Akademii pro mladé dívky slečny Lyleové. Teď to zní tak kuriózně. A trochu vychloubačně, když jsem to napsala. Všichni byli překvapeni, že umím tančit. Bylo mi třináct, když jsem začala chodit do tanečních lekcí. Urostlá, vysoká a neohrabaná třináctiletá holka, co se mračí, jako by chtěla vraždit. Tyto vlastnosti jsou nedoceněné, ale hodí se, zejména když tančíte paso doble. 12) Vygooglila si slečnu Lyleovou, abych zjistila, jestli ještě žije. 13

Vceli_kralovna_blok.indd 13

09.02.2024 15:22:49

C IAR A G E R AG H T Y

13) Zapálila svíčku za slečnu Lyleovou, R. I. P. 14) Sentimentalita musí být nakažlivá, protože poté co jsem překonala smutek kvůli slečně Lyleové, začala jsem myslet na Carol a naše čtvrteční večery, kdy jsme tančily sambu ve Wigwamu, předtím než ji zlanařili Kaliforňané. Nemůžu se Carol divit, že odešla. Kdo by dokázal říct ne tak nádherně opáleným stvořením s bělostnými zuby? 15) Závist. Taková ošklivá vlastnost. Zanechala mi kyselou pachuť v ústech. Ale Carol se dá snadno závidět. Když jsme byly mladé, nikdy neměla dlouhodobou známost s chlapcem. Ani s dívkou. Jen řadu krátkých. Teda ne že by ti přátelé a přítelkyně byli krátcí. Byli vysocí. Nebo někdy průměrně vysocí. Vždycky krásní. Krátkodobé známosti, to je to, co mám na mysli. Vždycky říkala, že se nikdy nenechá vázat kluky nebo dívkami či dětmi. Stydím se přiznat, že když se narodili Aidan a Colm, bylo mi Carol trochu líto. Že nikdy nezažije prudkost toho závěrečného zatlačení. Jeho nezastavitelnou sílu. Jak to bylo divošské. A jak maličké bylo pak dítě v mém náručí. Jak ochranitelsky jsem se cítila vůči těm zvláštním stvořením schouleným na mé hrudi. A ne že bych byla jednou z těch matek, co se zavřenýma očima vdechují vůni hlavičky svého dítěte. Ale musím přiznat, že sentimentalita se umí vkrást i do poporodní mysli, chytře maskovaná přílivem hormonů, které po porodu zaplaví vaše tělo. Chybí mi hormony. A chybí mi Carol. Možná jí zavolám. 16) Vygooglila si „Kolik je v LA hodin?“. Jsou tam čtyři ráno. Bude spát, ta šťastná kráva. I když je o dobrých šest měsíců starší než já, jsem si docela jistá, že není v přechodu. Kdyby byla, řekla by mi to. 14

Vceli_kralovna_blok.indd 14

09.02.2024 15:22:49

VČELÍ KRÁLOVNA

Jediný člověk, kterému jsem to pověděla, je doktor Hardiman, a ten se nepočítá, protože je mrtvý. „Susie“ to samozřejmě ví. Doktor Hardiman to určitě napsal do mé karty a ona si to určitě přečetla. Myslí si, že je ve své práci tak dobrá. Nesnáším slovo „menopauza“. Působí jaksi ošuntěle a opuštěně jako pomačkaný a ohmataný paperback v antikvariátu. Je to jako říct, že máte zarostlý nehet. Lidé sebou cuknou, svraští obličej. Carol nejspíš tvrdě spí, zabalená v teplém kokonu estrogenu a progesteronu s jemnou příměsí testosteronu, které udržují oheň v domácím krbu. Přesto je možná lepší, že jí nemůžu zavolat. Protože ať už jsem jakkoli zdeptaná, můj život se mi bude zdát ještě bezútěšnější, až mě Carol zasype tím, jak si žije v Los Angeles. Včetně – ale nejen tímhle: – jóga za úsvitu; – snídaně s kolegy viceprezidenty, kde nikdo nejí čokoládové croissanty; – milenci (mnozí a různí); – další profesní postup; – plány na víkend (včetně jízdy kabrioletem, humřích polévek, experimentálního divadla, vzrušující a lehce nebezpečné hádky s mezinárodním špionem nebo zlodějem šperků, koupání při východu slunce, objevení pohřbeného pokladu). To jako nikdy nepere a nežehlí? 17) Dostala jsem dopis od fanouška!!! No, byl to ve skutečnosti tweet od jednoho profesora historie, který označil můj poslední román Exil za „docela uspokojivé čtení“ a můj popis vývařovny, kde se rozdává polévka pro chudé a lidi bez domova, za „nepřesný“. Není pochyb: Recenzenti bývali laskavější v dobách, kdy museli olizovat poštovní známky a plahočit se s dopisem do schránky. 15

Vceli_kralovna_blok.indd 15

09.02.2024 15:22:49

C IAR A G E R AG H T Y

18) Lehla jsem si na gauč, že si na chvíli zdřímnu. Probudila jsem se za hodinu, kniha o čarodějnických procesech, kterou čtu, se mi přilepila na jednu stranu obličeje. Předstírat, že nemám menopauzu, je při nesepisování historického románu vyčerpávající. 19) Zažila jsem akutní křeč úzkosti. Jakože mám psát knihu, a ne předstírat, že ji píšu. Obojí je zatraceně stejně časově náročné. Řekla jsem Lukeovi, aby si nedělal starosti s opravou střechy hospody, kterou je potřeba provést. „Já to vyřeším, až dostanu zaplaceno za rukopis.“ Dokonce si pamatuju, jakým tónem jsem to řekla. Lehkým jako vánek. Jako by o nic nešlo. Napíšu román. Dodám ho do nakladatelství. Dostanu zaplaceno a zálohu použiju na opravu děravé střechy restaurace. Jednoduché. Já se postarala, aby to vypadalo tak jednoduše. A Luke přikývl. Jako by si taky myslel, že je to jednoduché. Prostě něco řeknu a pak jdu a udělám to. Tak jak to bývalo dřív. 20) Vykouřila jsem na zahradě dvě cigarety za sebou, abych zmírnila stres. Doktorka Lennonová, Říkejtemisusie, tvrdí, že cigarety stres nezmírňují. Zmínila jsem se jí, že doktor Hardiman v den své smrti vykouřil jen za dopoledne krabičku cigaret značky Benson & Hedges. „SUSIE“: Jsem si jistá, že váš stres souvisí s menopauzou. Uvažovala jste o hormonální léčbě? Odpovídám slovy doktora Hardimana. 16

Vceli_kralovna_blok.indd 16

09.02.2024 15:22:49