József Debreczeni u svého pracovního stolu
Mrazive_krematorium_08_(imprimatur).indd 2
02.01.2024 17:34:25
József Debreczeni
MRAZIVÉ KREMATORIUM VZPOMÍNKY NA OSVĚTIM
Mrazive_krematorium_vstupni_strany.indd 3
03.02.2024 0:56:12
József Debreczeni s manželkou a rodiči
Mrazive_krematorium_08_(imprimatur).indd 6
02.01.2024 17:34:25
Jaký smysl všechno dává, když dál tu bují tráva, ani suť ten plevel nezdusí.
Nadarmo matky rodily, v plynu pak mnohé skončily, vedle dětí, nemluvňat.
K čemu léto, zima a zas zpátky, když nacista, vrah mé matky, o život bát se nemusí.
Kostlivec se znovu šklebí, kouř už opět stoupá k nebi, tiše nové peklo strojí pasti.
Nejspíš si tu stále někde žije, v klidu dýchá, jí a pije. Za hříchy vinu necítí.
Vraždění a atom smrti nás svým žárem zase drtí v příšerné součinnosti.
Přízraky ho nepronásledují, i k němu písně doléhají, i na něj někdy slunce svítí.
Osud si tu s námi hraje, odvaha už zbytečná je a slepá cesta zpátky.
Básník, prorok, vědec, hrdina… Jak vysoká je jejich cena? Lze na dobro spoléhat?
Vina patří minulosti. Novou uniformu teď obléká vrah mojí matky.
Mrazive_krematorium_08_(imprimatur).indd 7
02.01.2024 17:34:25
1. ČÁST
Mrazive_krematorium_08_(imprimatur).indd 9
02.01.2024 17:34:25
1.
Dlouhá vlaková souprava sestávala z nízkých nákladních vagonů s německým označením. Právě se chystala za stavit. „Zastavujeme,“ zašumělo mezi vysílenými, apatickými lidmi. Tušili jsme, že se blížíme k místu určení. Do vagonů nás naložili před dvěma a půl dny ve městě Bačka Topola; od té doby jsme zastavili na déle než minutu nebo dvě pouze dvakrát. Jednou nám dali jakousi řídkou polévku, škvírou, do které se vešla jen ta podávající ruka. Podruhé vlak zpomalil na otevřené trati. Závory se se skřípotem otevřely a hlasy německých polních četníků v uniformách zelených jako tráva velitelsky zaburácely: „Aussteigen! Zur seite! Los! Los!“ Postávali jsme na kraji maličkého lesíka pokrytého květinami. Kdo ví, kde už jsme mohli být: v Maďarsku,
11
Mrazive_krematorium_08_(imprimatur).indd 11
02.01.2024 17:34:25
JÓZSEF DEBRECZENI
na Slovensku, nebo třeba na území Polska? Pochopové oblečení v zeleném vyhlásili, že tu lze vykonat potřebu. „Vejít do lesa je zakázáno! Při každém podezřelém pohybu budeme střílet!“ Stovky a stovky lidí se klopýtavě rozeběhly k určenému úzkému prostranství. Vyhasínající oči stařenek jsou groteskním odrazem hrůzy. Ještě před šesti dny seděly ve svých pěkných starých křeslech a povídaly si o nedělním obědě. Poslouchaly rádio v obývacím pokoji venkovského domu se zahradou a čekaly na zprávy od svých vnoučat vykonávajících pracovní službu. Ženy. Ještě včera si stříkaly na ňadra a paže kolínskou, a když se posadily, pečlivě si zakrývaly kolena sukní. Dívky. Patnácti, šestnácti, sedmnáctileté. Naučily se způsobně vystřihnout pukrle. Nechaly doma učebnice a možná i pár ostýchavých milostných psaníček v krabičce od čokolády s papírovou krajkou a stužkou. Polní kvítí vylisované mezi stránkami památníčku. Muži. Staří i mladí. Zevlující studentíci, střapatí výrostci. Muži. Zralí, stárnoucí, staří. Běží, běží. Dva dny neměli možnost vykonat potřebu. Roztahují nohy, dřepnou si. Netečně dřepí, po zvířecku. Moč stéká do loužiček. Kolem nich polní četníci oblečení do zbrusu nových, trávově zelených uniforem, kteří z nich nespouštějí zrak. Na čerstvě oholených tvářích se nepohne jediný rys. Nejsou to lidé. A nejsou jimi už ani ti, co před nimi dřepí na bobku. Myslím, že kdesi ve východní Evropě, na okraji kvetoucího lesa, podél železničního náspu, proběhla udivující metamorfóza. Tam se z lidí z olověného pekelného vlaku stala zvířata. Tak, jako i ze všech ostatních; ze statisíců lidí z patnácti zemí, které šílenství vehnalo do továren na smrt a plynových komor. V tuto chvíli nás poprvé postavili na všechny čtyři.
12
Mrazive_krematorium_08_(imprimatur).indd 12
02.01.2024 17:34:25
MRAZIVÉ KREMATORIUM
Vlak zpomaluje… V přítmí vagonů se probouzí zbytky života. Z šedesáti lidských bytostí v našem vagonu, které sem nahnali v Topoli, jich padesát šest stále jeví nějaké známky života. Většina z nás je z jižní a střední Bačky. V jednom rohu vozu jsou mrtvoly naházené jedna na druhé. Se čtyřmi z nás už cestou skoncovala ta zvířecí hrůza, hlad, žízeň a nedostatek vzduchu. Strýček Mandel, starý tesař, dobrý přítel mého otce, byl první. Strýček Mandel vyrobil v Bačce nábytek pro nejednu dívku na vdávání, vždy solidně a poctivě. Starý tesař, myslím, zemřel na to, že mu sebrali cigarety. Po šedesát let byl jeho denní příděl padesát kusů. Žádný smrtelník nikdy neviděl strýčka Mandela bez doutnající cigarety. A teď mu v topolském táboře spolu se šperky a penězi zabavili i zásoby tabáku. Strýček Mandel čtyřiadvacet hodin zíral před sebe, umíněně, nepříčetně. Zíral na tu masu, na masu lidských těl, z nichž stoupala páchnoucí pára. Jeho stará ruka vyhoblovaná šedesáti lety práce do mahagonové barvy se občas mechanicky pohnula. Tak, jako kdyby v ní držel cigaretu. Strýček Mandel vzal nic mezi ukazováček a prostředníček a zvedl imaginární cigaretu ke svým povadlým rtům. Jako dítě předstírající kouření, dokonce i vyfukoval kouř. Špulil rty. A za Novými Zámky se pak stará hlava naklonila na stranu. Jeho smrt nebyla událostí. Tady už smrt nemohla být událostí. Doktor Bakács z Nového Sadu na okamžik sklonil svou zmučenou hlavu nad opelichanou kožešinovou vestu. Netečně mávl rukou. I doktor Bakács už byl ve špatném stavu. Možná myslel ta to, že za dvanáct hodin další lékař ve voze takto konstatuje i jeho smrt. Dva lidé zešíleli a zuřili nepřetržitě celé hodiny. Z voskových tváří se jim děsivě vyvalovaly krvavé oční bulvy, všude stříkaly zpěněné sliny; sekali nehty do obličejů těch, kdo se k nim přiblížili, oháněli se po jejich
13
Mrazive_krematorium_08_(imprimatur).indd 13
02.01.2024 17:34:25
JÓZSEF DEBRECZENI
očích. Ty a další vězně, které vytáhli z ostatních vagonů, nahnali táboroví četníci bez okolků do lesa, když jsme zastavili vykonat potřebu. Po několika minutách jsme uslyšeli třesk kulometů. Jeden z těch trávově zelených se hlasitě rozřehtal a odplivl si. Ne, nepodívali jsme se na sebe. Na to jsme byli na cestě už příliš dlouho. Na cestě… kam…? Vlastně jsem se sám sobě divil. Ta cesta… Subotica, Budapešť, Nové Zámky. Vida, ještě jsem naživu a ani jsem nezešílel – problesklo mi hlavou. Jinak jsem moc nepřemýšlel. K přemýšlení jsem i já – jakkoliv jsem se držel – potřeboval cigarety. A cigarety nebyly. Z malého vězeňského okénka vagonu jsou vidět neklidné zelené vlny Balatonu. V tento větrný, deštivý první májový den se za vlakem znechuceně vrhají vlny s vyplazenými jazyky. Vidím Nagykanizsu. Projíždíme městem bez zastavení, i když nám policista č. 6626 v Topoli říkal, že nás vezou na práci sem. „Nebojte se,“ kradmo zašeptal č. 6626, „jedete do Kanizse a tam budete vykonávat zemědělské práce.“ 6626 byl srdečný, rozvážný maďarský sedlák. Hlasitě křičel na internované, kteří se motali po dvoře, vláčeli kotlíky, nabírali vodu ze studny nebo se jen tak unaveně potáceli, ale přitom, když se německý hlídač nedíval, tak na nás – trochu jako Záletník Marci – nezbedně pomrkával a kroutil hlavou. Psal se květen 1944 a v té době bylo už jen málo maďarských rolníků tak omámených nacistickými bludy, aby neviděli, že Stójay, Baky, Endre, Imrédy a další katani tuhle hru prohráli. Za krev, slzy a kopance musí někdo zaplatit. Ale v tom se 6626 mýlil. Nejeli jsme do Kanizse. Hladina Drávy se nesmyslně leskne. Na protějším břehu je Pavelićovo Chorvatsko. Tedy smrt. Z ničeho
14
Mrazive_krematorium_08_(imprimatur).indd 14
02.01.2024 17:34:26
MRAZIVÉ KREMATORIUM
nic, ze samého středu kypícího života. Kývnu rukou, tak jako před deseti dny kývl můj bývalý profesor řečtiny, pan učitel Lendvai, z okna sborovny somborského gymnázia s výhledem na ulici. Na nákladní auta nás naložili přímo před gymnáziem. Já stojím v autě. Mám na zádech batoh a na kabátě vlastnoručně vyrobenou žlutou hvězdu. Předpisové velikosti. Pan profesor Lendvai, který mi udělil v roce 1924 vyznamenání, a ostatní učitelé celí zkoprnělí hledí na náklaďák a na lidi tísnící se na něm. Naše pohledy se setkávají a pan profesor Lendvai mi sotva znatelně mávne. Pochopil jsem. Konec světa, konec všeho, naznačuje pan profesor Lendvai. Nenikekas, Judaie… Nenikekas, Judaie… * Procházka vězňů na prostorném nádvoří topolského internačního tábora. Starší muži se šourají s rukama sepnutýma za zády. Někteří lidé se s uslzeným úsměvem poznávají. Je tu téměř celá garda velkého maďarského deníku z někdejší Jugoslávie: redaktoři, spolupracovníci, staří i noví. Zoufalství zakrýváme cynismem. Na tváři tělnatého Lajose Jávora trpícího srdeční vadou zmrzl jeho věčný úsměv. „Včera shromáždili ženy a děti,“ říká a jeho bezkrevné rty sebou podivně škubnou, „v Subotici, v Somboru, v Novém Sadu, všude. Sebrali všechny.“ Dr. János Móricz, bývalý šéfredaktor, kterému jsem kdysi s nadějí a úzkostí odevzdával své první výtvory, si otře cvikr a oboří se na mě: „Tohle přelož do maďarštiny, když jsi ten překladatel.“ Beznaděj se v očích svléká donaha. Uvnitř ošklivé červené kamenné budovy se zplihle válejí vlhké slamníky. Štvanci sedí na hromadách kufrů
15
Mrazive_krematorium_08_(imprimatur).indd 15
02.01.2024 17:34:26
JÓZSEF DEBRECZENI
a tašek a zírají před sebe. Někteří z nich mají ještě cigarety, po příjezdu je dokázali před strážemi schovat. Ti teď marnotratně kouří. O zítřek se tady nikdo nestará. Nestará se ani o následující čtvrthodinu. Zoufalství nelistuje v kalendáři a nevede plánované hospodářství. Zítřek se rýsuje v tak beznadějné dálavě, jako příští tisíciletí, kdy možná lidé budou chodit v sukních nebo v tunikách, nebudou žádné koncentrační tábory a možná nebudou trestáni ti, co jsou nevinní. Zítřek… Koho to zajímá, když včera sebrali i ženy. A děti. Ale proč? Pro Boha živého, proč? Nemáme odvahu ani domyslet odpověď. Tam v Topoli jen málokdo slyšel něco o Osvětimi. Sice k nám tu a tam dorazily kusé zprávy o mrazivých hrůzách polských ghett, s drkotajícími zuby vzpomínáme na deportace žen na Slovensku, ale ještě včera to vše bylo tak vzdálené a neuvěřitelné. Neodvážili jsme se ani pomyslet na to, že bychom my, tisíce a tisíce nevinných lidí, byli odvlečeni za hranice. Představami technických potíží jsme se snažili utěšit jeden druhého i sami sebe. „Nacisté mají teď jiné problémy. Kde by vzali uhlí, vagony, lokomotivy a lidi na tak velké stěhování ná rodů?“ Zrovna tohle nekompromisně poznamenal právník a publicista Béla Maurer. Vskutku, zprávy z bitevní čáry byly povzbudivé. Myšlení maďarského dělníka či rolníka ještě nebylo definitivně zatemněno hnědým šílenstvím. Instinktivně cítil, že s panstvem to vypadá špatně. Ti odvážnější mluvili v hospodě o tom, že se dějí ničemnosti. Už se usmívali nad velkohubými zprávami z bojiště, nad nucenými květnatými řečmi o „úhybných manévrech“, „operativních ústupech“, „přeskupování“ a „přesunech na nové pozice“. Na maďarské půdě už byli nadutí Němci častováni temnými pohledy. Lid už viděl, co panstvo
16
Mrazive_krematorium_08_(imprimatur).indd 16
02.01.2024 17:34:26
MRAZIVÉ KREMATORIUM
nechtělo: unavené, ztrhané a neoholené příslušníky domobrany Wehrmachtu, otupělé, apatické příslušníky SS, jejichž kruté oči už zapadly hluboko pod přilby naražené do čela, dovádějící patnáctileté a šestnáctileté děti v košilích z celtoviny, vojska „spojeneckých“ Němců, která obsadila zemi. Viděli, že by se měli vrátit, a věděli, že není cesty zpět. Prázdné ulice, zavřená okna, vzdorovitě zasmušilé tváře. Mlčení neodvratné hrůzy se choulilo i ve vesnicích Bačky. Ticho před bouří bylo všudypřítomné. Když jsme se vydali na čtyřkilometrovou cestu ze dvora topolského tábora na nádraží, starci s ranci, cupitající batolata i unavené ženy ještě o Osvětimi nevěděli. Ale maďarští policisté s bajonety, které Němci rozmístili v padesátimetrových rozestupech po obou stranách silnice, už ano. V očích policistů se zračila nenávist. Pečlivě pěstovaná nenávist, po jejíchž důvodech lidé naučení poslouchat příkazy příliš nepátrají. Byli však i tací, jejichž zdravá, venkovská lidskost se pod vlivem otřesného zážitku probudila. „Bůh s vámi!“ Umdlévající, potácející se zástup na ně ani nepohlédne, ale ta zlověstná věta na rozloučenou mi stále zní v hlavě, když daleko před nádražím spatřím na jedné z vedlejších kolejí náš vlak. Vozy s označením DR promlouvají ještě němečtější němčinou, než jakou mluví doprovodný oddíl německého táborového četnictva. Takže nás čeká deportace. V lepším případě plynová komora. V horším – nelidská dřina do naprostého vyčerpání. Vida, a jak jsme pohrdali našimi osmi druhy, kteří spáchali sebevraždu, když přišel rozkaz k odchodu a bylo jasné, že maďarský tábor není nic jiného než prozatímní shromaždiště. Dokud jsme se mohli ukájet nadějí, že nás tu nechají, nebo nás pošlou na jiné místo v Maďarsku, bylo to přece jen snesitelnější. Topola, Bačka...! Tyto
17
Mrazive_krematorium_08_(imprimatur).indd 17
02.01.2024 17:34:26
JÓZSEF DEBRECZENI
dva známé pojmy; myšlenka na ně nějak zaháněla hrůzu z naprosté beznaděje. Topola byla stále ještě kusem domova. Před našima očima, pátrajícíma po nějaké naději, se na opasku maďarských policistů stále ještě blýskalo čtyřmístné „maďarské královské“ osobní bezpečnostní číslo, pochybné, ale stále ještě ne zcela bezvýznamné. Chytali jsme se stébel naděje známé scenérie a doufali, že stále ještě nejsme úplně mimo zákon. Maďarský nácek může být stejně krutý jako německý. Může být stejně odhodlaný, ale jeho vynalézavost, jak jsme cítili, se ještě nezvrhla v sadismus plynových komor.
18
Mrazive_krematorium_08_(imprimatur).indd 18
02.01.2024 17:34:26
2.
Vlak zpomaluje… Na špičkách se tísníme u malého okénka s železnými mřížemi. Okno se stalo opět zajímavým. Za posledních čtyřiadvacet hodin už jsme sotva vykoukli ven. Co by nás ještě mohlo zajímat? Jen Rubinfeld se jako jediný občas ven podíval. Rubinfeld se octl ve vagonu předminulou noc za podivných okolností. I tehdy vlak zpomalil a pak zastavil. Dveře vozu se prudce rozevřely a neznámé ruce dovnitř strčily muže celého od krve. Hned poté jsme se zas rozjeli. To byl zřejmě jediný důvod zastavení. Za svítání dovnitř pronikl paprsek světla velikosti dlaně a někteří z nás poznali Rubinfelda. Uprchlý Žid ze Lvova, jeden z mnoha tisíc nešťastníků, kterého Hitlerova rozpínavost vyhnala z domova a pronásledovala přes půl Evropy. Během své kalvárie se dostal do Vídně, do Prahy, do
19
Mrazive_krematorium_08_(imprimatur).indd 19
02.01.2024 17:34:26
JÓZSEF DEBRECZENI
Varšavy, do Bělehradu a do Pešti. A tak se ocitl i v Bačce. Několik měsíců žil, nebo se spíše skrýval, tady v Novém Sadu. Částečně obelhával a částečně podplácel detektivy z cizinecké policie. Trvalo dvě hodiny, než se probral a řekl nám, co se stalo. V Topoli Němci jmenovali v každém vagonu takzvané Wagenälteste, velitele vagonu. Jmenování probíhalo tak, že zařvali na nejbližšího třesoucího se internovaného: „Smradlavý Žide, budeš Wagenälteste! Tak čím budeš, ty smradlavý Žide?“ dodali káravým tónem. „Wagenälteste.“ „Správně. Víš, co to je?“ „Ne.“ „No, to ti vysvětlím,“ odvětil pobaveně trávově zelený četník. „Wagenälteste ručí za každého smradlavého Žida z vozu vlastní hlavou. Jestli některý z nich cestou uteče, budeš zastřelen na místě. Ist es jetzt klar?“ „Jawohl,“ zakoktal nešťastník. V našem voze se smrtící „pocty“ dostalo Sonnenthalovi, starému obchodnímu cestujícímu trpícímu pokročilou arteriosklerózou. V tom ubožákovi už ani doma skoro nezbýval žádný život, ale náhodou byl nejblíže dveřím, když dovnitř vtrhl ten trávově zelený a „jmenoval do funkce“. Sonnenthal nic nenamítal. Spokojil se s tím, že po nás prosebně přejel uslzenýma očima a zakoktal: „Neuděláte žádnou hloupost, že ne? Protože pak… vždyť víte… mě zastřelí.“ Tady nikdo žádné „hlouposti“ nedělal. Stejně existoval jen jeden způsob útěku a ten se rovnal téměř jisté smrti. Kdyby někdo vypáčil mříže malého obdélníkového okna umístěného ve výšce hlavy a byl na tuto produkci dostatečně vychrtlý, mohl případně své tělo tou úzkou škvírou protáhnout. Teoreticky tedy existovala možnost, že by lidská bytost mohla opustit toto uhánějící peklo. Co by následovalo,
20
Mrazive_krematorium_08_(imprimatur).indd 20
02.01.2024 17:34:26