PROUDU ČASU Audrey Burgesová
Mým rodičům, Dennisovi a Jeně: mým prvním vypravěčům, mým prvním čtenářům, mým prvním redaktorům, mému prvnímu milostnému příběhu A Nině: naší Trixie, která nám nikdy nepřestane chybět
·1· Nepředvídatelný začátek (Úryvek ze stránky Minivilka Myry Maloneové, 2015)
Bylo nebylo, byl jednou jeden dům. Ještě chvíli počkejte, než budete číst dál. Zhluboka se nadechněte, jestli vám to pomůže, a zamyslete se. Chci, abyste navštívili to místo, které se vám vybavilo, když jste četli ta slova, protože jimi začínal skoro každý příběh, který jsem slyšela, když jsem byla malá. A pokud budete s Minivilkou trávit svůj čas, jsou ta slova stejně dobrý začátek jako každý jiný. Bylo nebylo, byl jednou jeden dům. Jaký dům vidíte, když zavřete oči? Kolik má pokojů a co je uvnitř? Pokud byste v něm žili, kde byste spali, jakou barvu by měly ručníky pro hosty a jak byste si připravovali čaj? Jaká hudba by se odrážela ode stěn? Hrála by z luxusního přehrávače, nebo ze staré Victroly? Pokud máte rádi pohádky, možná jste si představili kamennou chaloupku s úzkými, klenutými dveřmi – museli byste se skrčit, abyste se hlavou nebouchli o dřevěný rám, a když se pozorně podíváte, možná na zaobleném dřevě uvidíte mělký důlek od nespočtu návštěvníků, kteří se neskrčili. Možná proto je hned vedle vchodu přívětivý, polstrovaný otoman, abyste se mohli svalit a chvíli si mnout kebuli, než se rozkoukáte. 7
AUDRE Y BURGESOVÁ
Nebo možná nejste pohádkový typ. To nevadí. Moje kamarádka Gwen se taky nevyžívá v prskavkách a perníčcích a dům v její hlavě je skleněná záležitost na pláži, se všemi povrchy hladkými a světlými jako v Supermanově Pevnosti osamění, jen se tam vyskytuje podstatně víc plavčíků a Prady. Taky má z nějakého důvodu jako mazlíčka delfína? Prostě to přijměte. Každý si může vymyslet svoje vlastní zdi i zajímavosti, které jsou uvnitř nich, aniž by člověk musel přemýšlet, jak dobře se dají vyčistit delfíní bobky z italské kůže. (Ne, taky netuším, proč toho delfína pouští na gauč, ale soudit ji nebudu.) No nic. Ať je váš dům jakýkoliv – ať si místo, kde strávíte své bylo nebylo, vysníte jakkoliv –, je váš, protože jste ho tak stvořili. Sami si vyberete nábytek a umění, konzervy naskládané ve skříňkách, úchytky, kterými ty skříňky budete otevírat, protože je to vaše představivost a ona je vaše jediné omezení. Moje taky, ale já umím ještě něco jiného: já svou fantazii přetvářím ve skutečnost. Tu schopnost mají patrně i jiní lidé – pomocí neomezeného množství peněz a času dávají svým snům reálnou podobu –, ale to není můj případ. Já mám malý dům, který je zároveň hodně, hodně velký. Vlastně spíš vilu. Vilku. (Nelíbí se jí, když ji píšu s malým písmenem.) A Vilka je jako plátno pro zvláštní druh umění. Je to galerie malých snů – některé jsou moje vlastní, některé jsem zdědila, některé se mnou velkoryse sdílí přátelé a rodina a lidé jako vy. A já těmi sny plním celý svět. Můžu vytvořit malou koupelnu s azurově modrou vanou na ozdobných nožičkách nebo ložnici s maličkými růžičkami na každém povrchu. Když do jídelny nemůžu najít tu správnou kredenc, můžu vyrobit takovou, jakou tam chci mít, protože ti, kteří mě to naučili – děda Lou a jeho žena Trixie –, mi předali všechno, co věděli o truhlářství, malování, řezbářství a šití. A co mě nenaučili, to jsem se naučila sama. Vím, které drahokamy vypadají jako voda a jaké pero umí nakreslit ten nejpřesvědčivější 8
PO PROUDU ČASU
řetízkový steh na utěrku, která je příliš malá na vyšití. Umím být eklektická nebo tradiční, moderní nebo romantická, a Vilka ty sny vstřebává do svých zdí. Nebyla jsem si jistá, jestli nebo jak se o ně podělit s někým dalším. Ale jsem ochotná to zkusit.
9
·2· PARKHURST, ARIZONA, 2015
Tahle čajová konvička chce být součástí pokoje, ale nikdy do něj nemůže patřit doopravdy.
Myra přestala psát a zadívala se na kurzor myši, který na ni blikal a čekal na její další postřeh. Každé slovo bylo pečlivě uvážené a všechna písmena byla sytě růžová. Když zavřela oči, viděla zírající tváře z tisíců obrazovek, dychtící vkročit do té malé místnůstky. Ustoupila od stolu, dřepla si na půdě srubu před široký podstavec Minivilky a nakoukla do drobné knihovny v zadní části domu. Váhavě natáhla prsty ke konvičce pokryté malovanými porcelánovými sedmikráskami a přistrčila pod ni stříbrný podnos, aby tak zkusila zakrýt, jak moc se ke krbu v knihovně nehodí. Po obou stranách malovaných plamenů postavila houpací křeslo. Bylo to špatně. Všechno to bylo špatně. Hůř, bylo to pod její úroveň. „Tohle nejde,“ zhoupla se na kolenou dozadu a zírala do místnosti. „Dám tomu ještě chvíli, ale nemyslím si, že změním názor.“ Gwen vzhlédla od notebooku s pečlivě neutrálním výrazem, aniž by vynechala jediný úhoz. Myra viděla, že se snaží neotočit 10
PO PROUDU ČASU
oči v sloup. „Kolik tejdnů už na tý knihovně děláš? Jak dlouho je podle tebe ještě bude zajímat Nancy Drew a případ kam mám sakra dát tu konvičku?“ „Řeklas, že ji musím použít. Byl to tvůj nápad, ne můj.“ Práce na knihovně byla pro Myru, jako všechny práce na Vilce, jen pro ni. Ale její příběhy, fotografie i komplikované opečovávání domu zaujalo pozornost jejích sledujících – nejdřív stovek, potom tisíců a pak (jak?) stovek tisíc –, kteří na stránce Minivilka Myry Maloneové netrpělivě očekávají každý nový příspěvek. Ta stránka byl Gwenin nápad a když se několik týdnů po jejím založení začaly objevovat u Myřina vchodu miniatury, Myřin šok ustoupil rozpakům. Vilka byla její. Nezvala do ní návštěvníky. Ale Gwen se do balíčků dívala každý týden a na sociální sítě Vilky vesele přidávala přehnaná poděkování za každého maličkého porcelánového klauna nebo malý pár mosazných kozlíků do ohniště, které ten týden bez vyzvání dorazily poštou. „Řekla jsem, že musíš zkusit použít něco z toho, co ti lidi posílají,“ řekla Gwen. „Jako experiment. Nemusíš použít všechno – ani bys neměla, protože čím budeš vybíravější, tím víc se budou snažit dostat dovnitř. To zvýší sledovanost.“ „Vrátím věci zpátky tak, jak byly. Tohle nepůjde.“ Gwen pleskla notebookem o široká prkna půdy. „Ani by mě nenapadlo pochybovat o úžasné Myře Maloneové, ale nech mě něco zkusit.“ Postavila se, došla k Myře, sebrala konvičku z Vilky a v dlani pečlivě zkoumala její křehký porcelán. „Vážně?“ Myra s úlevou vzhlédla. Nebylo obvyklé, aby Gwen pochopila závažnost podobných rozhodnutí. „Jo. Je to jenom hloupá konvička, ne starověkej mayskej amulet, kterej za něco musíš úplně přesně vyměnit, aby tě nerozmáčknul obří balvan. Škoda. Posouváš ji tu z místa na místo už dvacet minut, tak jsem se těšila, že by to mohlo bejt něco důležitýho.“ „Víš, že tě tu nikdo nedrží, viď? Můžeš vyrazit zpátky do kanceláře a nechat mě tu pracovat.“ 11
AUDRE Y BURGESOVÁ
„Taky tě mám ráda, Myro.“ Gwen vyplázla jazyk a rázem z ní byla zase sedmiletá holka, která si dobírá svou kamarádku z dětství, ačkoliv jim oběma bylo třicet čtyři. „Navíc je sobota, v sobotu vždycky aktualizujeme stránky. Nezapomeň, že Minivilka je i moje investice – pořád počítám s tím, že to bude velká věc. Vtip byl rozhodně úmyslnej.“ Vzala z rohu knihovny malého houpacího koníka a nechala si ho na dlani pohupovat sem a tam, do stejného rytmu, jakým zadumaně pokyvovala hlavou. Od oprýskané barvy červeného sedla se odráželo světlo, zatímco Gwen bez jediného slůvka zvažovala a zamítala nápady. Pozorovat Gwen bylo jako pozorovat diváka při tenisové hře, kterou nikdo jiný nevidí. „Mohla bys dražit místo. Jakože prodávat místa ve Vilce. Celý místnosti, který by si lidi mohli vyzdobit.“ Zajíkla se. „Soutěž esejí!“ „Ne.“ Myra si nemyslela, že musí něco dodávat. Vzala houpacího koníka Gwen z ruky a postavila ho zpátky do rohu knihovny. „Opatrně, prosím,“ řekla. „Toho koně jsem vyráběla s Trixie a dědou.“ Gwen se zamračila, spíš kvůli odmítnutí jejího úžasného nápadu než za pokárání s houpacím koněm. Byla organizátorka. Žádný malý nápad nebyl uchráněn před její snahou ho rozvést; v hlavě se jí rodily rozsáhlé multimediální říše. Myra si občas přála, aby Vilku Gwen nikdy neukázala. Ale to by znamenalo vrátit se o pár desítek let zpět do doby, kdy jim bylo oběma sedm a Gwen se, potom co se přistěhovala do sousedství, vecpala k Myře na půdu a oznámila, že budou už napořád nejlepší kamarádky. V té době to bylo skoro osmnáct měsíců, co Myra naposledy opustila dům. Když ji konečně propustili z nemocnice, bylo Myře pět a půl. Půl roku bojovala o život a když se prodrala zpět do světa živých, zjistila, že ji v něm všechno převyšuje a děsí. Byl příliš veliký. Bezpečně se cítila jen ve srubu. Byla v něm v bezpečí, protože její dědeček, děda Lou, sám sbil trámy a zdi dávno předtím, než se narodila, a tím základy obdařil klidem, 12
PO PROUDU ČASU
který z něj vždy vyzařoval. Byla v něm v bezpečí, protože jeho půda chránila Vilku, která patřila Trixie – dědově ženě – před tou nehodou, která ji zabila a málem zabila i Myru. Byla v něm v bezpečí, protože Vilka chránila Myřinu duši způsobem, který neuměla vysvětlit, dávala jí k prozkoumání nové světy – v mnohem přijatelnějším měřítku – a ty světy zase nechávala mizet. Bylo to tajemství mezi domem a Myrou. Myra vymezovala hranice svého života podle zdí, které ho obklopovaly. Zůstala uzavřená stejně jako Vilka samotná, zamčená na petlici ve svém vlastním těle. Jediné její přátelství existovalo proto, že ho Gwen stvořila čirou silou vůle – nic jiného jí ani nezbývalo –, když si po schodech razila cestu do podkroví od základní školy, během vysoké školy i na postgraduálu, jen aby Myru našla přesně tam, kde ji nechala: uvnitř, nahoře, jak zařizuje místnosti, které nikdo jiný nevidí. Až si konečně Gwen před šesti měsíci dupla a trvala na tom, že je Vilka moc krásná na to, aby ji nesdílela s okolním světem, ve vzteku vyhodila výtisk nejnovější Myřiny povídky do vzduchu a křičela, že je načase, aby se ty stovky stran dostaly někam, kde si je budou moct prohlédnout ostatní. Když neukážeš sama sebe, ukaž aspoň svoje dílo. Ukaž příběhy o tom, co děláš. Ať přijde svět za tebou. Teď už bylo příliš pozdě rušit pozvání – Gwenino rozhodně, o zástupech virtuálních návštěvníků, které přilákala, ani nemluvě. Teď měla Myra tuhle konvičku – vlastně stovky konviček různých velikostí a vzorů. Měla krabice a tašky překypující konvičkami na čaj, na kávu, na čokoládu, dokonce i několik maličkatých mosazných samovarů. Všechny toužící po místě ve Vilce. Myra nepřítomně sevřela kamenný přívěsek ve tvaru žaludu, který nosila na krku, a posouvala ho na řetízku ze strany na stranu, když se opět zadívala na knihovnu. Na mořených třešňových policích ležely svazky Plathové a Boudelaira, čekající, až bude vedle mramorovaného krbu a jeho veselých malovaných plamenů prostřena pozdní svačina. 13
AUDRE Y BURGESOVÁ
Tahle čajová konvička chce být součástí pokoje, ale nikdy do něj nemůže patřit doopravdy. Myra přesně věděla, jak se ta konvička cítí. Uklidila ji zpět do obalu, oprášila si ruce o předek kalhot a zbavila se tak posledních stop po venkovním světě na své kůži. Pod ní, v částech srubu, kterým se vyhýbala, se o všechny zdi opíraly vratké stohy neotevřených krabic a přepravek a tím zužovaly chodby a zmenšovaly místnosti. A pod tím, schované pod krabicemi, ležely obálky stále křiklavějších barev, jejichž odstíny žluté a oranžové a rudé měly za úkol předat stejně důležité varování jako u jedovatých zvířat. Pozor. Pozor. Ignoruj mě jen na vlastní nebezpečí. Nezbývá moc času.
14
·3· PARKHURST, ARIZONA, 1987
„Jsou tu nějaký holčičky, který hledají dárky? Ne? Tak si myslím, že s touhle lodí budu muset zase zpátky do obchodu s dárky.“ Děda Lou držel obě dlaně na čele jako kšilt a otáčel hlavou ze strany na stranu jako periskop, slepý k páru blonďatých culíčků, které poskakovaly těsně pod hranicí jeho zorného pole. Myra věděla, že ji vidí. Věděla, že ji škádlí. Ale dědeček měl specifický styl škádlení, který se mohl z žertu rychle proměnit v netaktnost, když mu trvalo příliš dlouho poznat, že se jeho šestileté vnučce vtip nelíbí. Když si Myra uvědomila, že skákáním jeho pozornost ne upoutá, zakřičela: „Dědo, jsem tu já! Já tu jsem! Já hledám dárky!“ „Ty? Ale běž. Ty nejsi malá holčička. Už jsi určitě dost stará, abys mohla řídit.“ „Dědo! Ne. Je mi teprv šest.“ „Jsem si jistej, že jsi na to stará dost, ty můj dubínku.“ Vzal Myru do náruče a přejel svými drsnými prsty po náhrdelníku, který ještě od té doby, co jí ho Trixie jako dárek k pátým narozeninám připnula na krk, nesundala. „Dubínku“ jí říkávala Trixie a v rodině už ta přezdívka, potom co si Lou Trixie vzal, 15
AUDRE Y BURGESOVÁ
když byly Myře dva roky, zůstala. „Trixie by měla radost, kdyby viděla, jak jsi na ten přívěsek opatrná, Myro.“ Myra přívěsek sevřela v ruce a jako vždy ji překvapilo, jak je težký a hřeje. „Připomíná mi ji. Mám z toho být smutná?“ „Myšlenky na lidi, který máme rádi, jsou vždycky trochu smutný, když už tu s námi nejsou. Ale jsou i trochu šťastný. A teď se pustíme do lekcí řízení.“ Lou vedl Myru k autu, otevřel dveře na straně řidiče svého obrovského Lincolnu, limuzíny, která se tak moc nehodila do horského předměstí na okraji oblasti Mogollon Rim s nezpevněnými cestami, jež obvykle využívaly jen pick-upy a SUV. Posadil ji za volant a ruce jí položil na široké kovové kolo obalené v kůži. Myra za autem uslyšela výkřik. „Tati? Co si myslíš, že děláš?“ Myřina matka, s natáčkami ve vlasech a se zapálenou cigaretou pohupující se mezi dokonale namalovanými rty, běžela po štěrkové cestě směrem k nim. Síťové dveře u vchodu do srubu za ní sykly a s prásknutím se zabouchly. „Vyndej ji odtamtud.“ „Nedělám vůbec nic, Diane. Jen předstírám, že jí dávám lekce řízení.“ „Pokud vím, tak řízení není legální zábava pro šestileté děti, tati.“ „Kdo ví, jestli není talent od přírody? Mám v autě pár telefonních seznamů, co jí můžu hodit pod zadek, a můžu dupnout na brzdy, když to bude potřeba.“ Myra koukala z jednoho dospělého na druhého a čekala, až vtip dozní, jako vždycky. Lou byl vždycky šprýmař, ale jeho schopnost číst reakce ostatních na jeho vtipy se od té nehody snížila. Trixie působila jako tmel, dílek skládačky, který dovedl rodinu k harmonii, ale po její smrti se jejich vztahy rozladily. „Co tady děláš, tati?“ Myra si oddychla. Boční útok – změna tématu – dědu občas vykolejil, odlákal k jinému hovoru. A opravdu, odstoupil od dveří auta, dostatečně daleko na to, aby Myra mohla vyklouznout zpoza volantu. Běžela k matce a zatahala ji za ruku. 16
PO PROUDU ČASU
„Děda říká, že má nějaký dárky a že potřebuje někoho, komu by je dal, aby je nemusel vozit zpátky do obchodu s dárky.“ „Dárky, jo?“ Diane ukázala na kufr limuzíny. „Copak tam máš tentokrát?“ Lou si o sebe zamnul dlaně způsobem, který vypadal méně jako radost a víc jako snaha si zahřát ruce. Ze rtů mu pomalým hvizdem unikl vzduch, který se v zimním listopadovém vzduchu změnil do oblaku páry. Lehký vánek ze severu ho odfouknul směrem na jih, přes ledový okraj arizonských hor dál k poušti, kam se Lou později vrátí. „No, tak se na to hned podíváme, co?“ Šel pomalu ke kufru auta jako moderátor televizní soutěže a podal Myře klíčky. „Jen do toho, dubínku.“ Než Myra strčila klíček do zámku a odemkla, zhluboka se nadechla. Kufr se otevřel s boink, které ji pokaždé překvapilo, byl to spíš čertík v krabičce než auto, tím spíš, když nikdy nebylo jisté, co je uvnitř. Bylo tomu tak i tentokrát. Louova vysoká, hubená postava zaduněla smíchem, jak se uchechtl, když si jako Santa Claus přejel palci pod kšandami. „Slyšel jsem tě, jak jsi na poslední návštěvě říkala, jak moc ti chutnají,“ řekl. „Když dělala Trixie to dušené, pamatuješ?“ Myra si to nepamatovala, a i kdyby měla paměť na dušené maso, takovou, kterou si lidé obvykle nespojují s šestiletými dětmi – typem lidí, kteří nejsou známí svým uměním docenit dušené –, obsah kufru by stále nedával smysl. V prostoru mezi koly bylo vyskládaných minimálně šest plochých přepravek plně naložených nízkými modrými konzervami, které měly všechny stejnou etiketu. „To jsou… to jsou vídeňský párky?“ zašeptala zmateně Diane, což si Lou očividně vyložil jako úžas. „To teda jsou! Za tu cenu jsem je tam nemohl nechat, obzvlášť potom, co Myra tak zhltla ten slanej koláč. Nemohla se ho nabažit, pamatuješ?“ 17
AUDRE Y BURGESOVÁ
„Tati.“ Diane zavrtěla hlavou. „To si sotva pamatuju já. To bylo… kdy, na Nový rok? Dva, tři roky zpátky?“ „No, já si to pamatuju dokonale. Bez ohledu na to, co řekneš, se na něj Myra vrhla jako prase ke žlabu. Trixie o tom mluvila každou chvíli, no ne?“ Lou otázku namířil za Dianina záda, jako by za ní její nevlastní matka stála, místo aby ležela v rohovém hrobu pod říční břízou na hřbitově Saint Mark’s, hodinu jízdy odtud. Jako by si dala ruku v barvě pečicího papíru v bok a přitakala, dejme tomu třeba „Pravda pravdoucí, Lou,“ a pomohla zmateným příjemcům Louovy štědrosti vyložit plný kufr vídeňských párků. A opravdu, vídeňské párky by dávaly stejný smysl jako cokoliv jiného o Trixie, která jim do života vstoupila tak zvláštně a náhle, jako z něj odešla. „Dobře. To je… moc hezký. Myro, můžeš dědečkovi poděkovat?“ Myra na ty malé modré konzervy zírala a naprosto jistě věděla, že je matka s otcem pečlivě vyskládají do prádelny. Každý den jednu otevřou a budou hledat nové recepty a dušeniny a pokrmy, které jim poslouží, dokud nebude spořádán poslední mokrý, gumový válec. Budou je servírovat na jejím tácku se Starostlivými medvídky s elastickými nakládanými okurkami, které zabírají ve svých velkých zavařovacích sklenicích místo ve spíži od dědovy poslední návštěvy velkoobchodu. Když příště jedla před dědou, držela Myra odhodlaně pusu v nepřetržitém výrazu znechucení. Kdyby ne, kdo ví, co by ji mohlo čekat v kufru plném překvapení? Natáhla se pro modrou konzervu a chytla ji tak, jak by asi držela vlhký spadlý list nebo neobyčejně slizkého červa. „Děkuju, dědo.“ „Nemáš zač, zlatíčko. Pěkně si je užij, hm?“ „Ano, dědo.“ „Chceš jich pár hned?“ „Ne, děkuju.“ 18
PO PROUDU ČASU
„Zůstaneš tu dneska přes noc, tati?“ Diane mluvila nad Myřinou hlavou, jak nakukovala do auta, aby se podívala, jestli má Lou na předním sedadle cestovní tašku. Co Trixie zemřela, byl otec častý neohlášený host jejich srubu, obvykle se objevoval okolo večeře a sedával se svým zetěm v zadním pokoji, kde spolu hrávali hry, dokud jeden nebo druhý neusnul jako děti na pyžamové party. Dave byl stejně tichý, jako byl Lou společenský, a oba se vzájemně doplňovali způsobem, který Diane nutil si ve vlastním manželství připadat jako třetí kolo u vozu – ale aspoň si díky otci mohla popovídat s někým dalším, což bylo něco, co Dave ani Myra často nedělali, oba uzavřeni do světů ve svých hlavách. „Ne, dneska ne. Jsem jen na krátkym výletě pro zásoby do spíže. Měl bych se vydat na cestu zpátky, než se setmí. Ale než pojedu, měla by se Myra podívat na zadní sedadlo.“ Myra, která stále ještě znechuceně zírala na svou konzervu vídeňských párků, se vyděšeně podívala na Diane a stejné zděšení viděla i na matčině tváři. „Už máme jídla dost, vážně. Jestli nám dáš ještě něco, budeme muset k domu přistavit –“ „Není to jídlo.“ Lou se natáhl pro Myřinu ruku, kterou mu váhavě podala. Konzervu s párky položila na zem, kde by ji – s trochou štěstí – mohl děda svým Lincolnem přejet. „Tak ty zadní dveře otevřeme, co říkáš, broučku?“ Myra dveře u dědečkova auta nesnášela. Byly těžké, otevíraly se, jak se jim zachtělo, a nejednou jí přiskříply prsty. Držela se zpátky a zavrtěla hlavou. „Můžu se jít dívat na televizi?“ zeptala se matky. „Myro, buď slušná.“ „To je dobrý, Diane. Pravděpodobně se ještě nevzpamato vala z těch párků. Pojď, Myro. Otevřu ti je.“ Vzal za chromovanou kliku, dveře velké jako vrata od stodoly otevřel dokořán a máchl před sebou rukou jako kouzelník. „Je to všechno tvoje, zlatíčko.“ 19
AUDRE Y BURGESOVÁ
Myra pustila Louovu ruku a opatrně udělala krok vpřed, pak dva a pak vylezla úplně nahoru na chladnou kůži zadního sedadla. Byla příliš velká, než aby viděla všechny detaily najednou, i přesto, že jich už tolik znala. Viděla vlnky a spirály bílého vyřezávaného štítu Vilky, který se klenul nad maličkými okapy, jejichž odraz se zrcadlil v oknech z opravdového skla. Rukama přejela po široké, špičaté střeše, na níž byly stovky malých šindelů a jeden z čelních rohů objímala kruhová věžička. Dům byl obrovský, byl usazený na desce z překližky, která byla ohraničená maličkým plůtkem z kovaného železa a tlačila na zadní stranu předního sedadla. Nad cestičkou k přednímu vchodu, namalovanou tak, aby připomínala kamenné dlaždice, visela na háku lucerna. Myra za sebou slyšela, jak se děda směje. „Z toho auta už ji možná nikdy nedostaneme, Diane.“ Strčil hlavu dovnitř. „A možná tu stejně bude muset zůstat. Bylo skoro nemožný ten dům dostat dovnitř a budete mi muset pomoct ho dostat ven.“ Diane strčila hlavu do auta hned vedle hlavy svého otce a zalapala po dechu. „Tati, je obrovskej.“ Váhavě natáhla prst k železnému plotu. „Tos – tos postavil ty?“ „Sem tam nějakou maličkost. Kousek po kousku. Bejval menší, protože ještě nemíval tohle.“ Rukou něžně pohladil základnu. „Ale dům samotnej patřil Trixie. Měla ho, když se přistěhovala, a uložili jsme ho rovnou na půdu, jak byl velkej. Občas s Myrou chodily nahoru a hrály si s ním. Myslím, že vždycky plánovala, že ho jednou předá Myře.“ Myra se matce o Vilce nikdy nezmínila. I když jí Trixie nikdy přímo neřekla, že je maličký dům jejich tajemství, Myra ho schovala do kapsy jako poklad, speciální místo, které se vyskytovalo jen na půdě dědečkova domu ve tvaru písmene A, jenž stál u ohybu řeky, prchavá kouzelná bublina, která neexistovala nikde jinde. Poté co Trixie zemřela a Myra se konečně vymotala 20