Únor 1936
Kalábrie, jižní Itálie
Ochromená vyčerpáním jsem jeptišku následovala.
Snažila jsem se zapamatovat si, kde jsme na chodbách kláštera zahnuly, ale když jsme se konečně zastavily, stejně jsem byla úplně ztracená.
„Jsme tady,“ sdělila mi a otevřela dveře do mé cely. „Najdeš tu všechno, co potřebuješ.“ Povzbudivě se usmála. „Brzy se tu budeš cítit jako doma.“
„Grazie, sorella,“ hlesla jsem.
„Ráno tě některá sestra zavede k matce představené. Buona notte,“ dodala, obrátila se a znovu vykročila po dlouhé chodbě.
Zvedla jsem lucernu a rozhlédla se po místnůstce. Přepadl mě takový pocit osamění, až mi do očí vhrkly slzy. Dnes jsem poprvé odjela z domova – a už se mi stýskalo po rodině. Přes postel u nabílené zdi byla přehozená ovčí kůže, další ležela na kamenné podlaze pod úzkým oknem. Ta holá komůrka byla prostornější, než na co jsem byla zvyklá. Ještě nikdy jsem neměla takové soukromí a svobodu vlastního prostoru – ale
Blanchard
domov to přece jen není. Jak se mi podaří usnout bez uklidňující blízkosti mé sestry Paoly a tichého oddychování mé nejstarší sestry Teresy ve vedlejší posteli?
Ztěžka jsem dosedla na postel. Byla jsem daleko od všech, které jsem milovala, a mohla jsem si za to sama. Moje rodina oslaví poslední večer před Teresinou svatbou a pochutná si na mimořádné hostině. Uměla jsem si je představit, jak se budou smát, zpívat a tančit při veselých tónech houslí a akordeonu, ruku v ruce se sousedy a přáteli. Před očima se mi vynořil výhled na vesnici z našeho statku na úbočí asi patnáct minut chůze od domu – chaotické uspořádání červených terakotových střech a vápnem nabílených zdí v údolí kolem řeky. Vesnička Bruzzano se nachází na samé špičce Itálie, co by kamenem dohodil od ostrova Sicílie. Řeka Bruzzano pomalu teče k východnímu pobřeží a kolem ní ční horský masiv Aspromonte, tyčící se jako strážce až k samotnému okraji kalábrijského pobřeží. Příval čerstvých slz se změnil v dýchavičné vzlykání. Zhroutila jsem se na pohodlnou ovčí kůži.
Před dvěma dny si mě otec zavolal do jídelny. Jeho obličej připomínal bouřkový mrak. Ve dvaačtyřiceti byl díky tvrdé práci na statku fyzicky zdatný a silný, a navzdory dlouhým hodinám a ustavičným starostem, zda zajistí dost jídla, aby nás další rok uživil, na svůj věk nevypadal. Měl husté vlasy protkané jen několika šedými pramínky, které se leskly mezi černými kadeřemi. Často nám opakoval, že mu šednou vlasy, protože musí zaopatřit pět dětí. Když jsem pohlédla na mámu, o tři roky mladší než on, která pro nás dělala první poslední, ale vlasy už měla skoro šedé, pomyslela jsem si, že má možná pravdu. Nejstarší z nás byl jedenadvacetiletý Vincenzo, pak o rok mladší Teresa, osmnáctiletá Paola byla skoro o dva roky starší než já a nakonec následoval čtrnáctiletý Antonio. Ale nejvíc starostí jsem mu působila já.
Ozvěny války
„Pásla jsi včera ovce místo Vincenza?“ uhodil na mě, když dopil své caffè e latte.
„Ne, tati,“ zašeptala jsem. Stála jsem před ním bosá na holých dlaždicích. Kryla jsem Vincenza, který měl hlídat ovce na našem třicetiakrovém statku. Coby ovčák je měl ochraňovat před divokými zvířaty, hlavně vlky. Než však odjel s armádou do Afriky, chtěl ve vesnici navštívit dívku, svou poslední amore. Do války ho měli doprovázet dva nejlepší kamarádi, bratranci Stefano a Angelo Modaferiovi z vedlejší vesnice. Byli jako naši bratři; když jsme vyrůstali, trávili u nás doma spoustu času, stejně jako Vincenzo u nich – nicméně i přes jejich vtipy a šaškování jsem si někdy nebyla jistá, jestli je mám ráda. Uměli být přezíraví, povýšení a k vzteku. Tahali nás za vlasy, brali nám sušenky a odmítali s námi hrát fotbal, protože jsme byly holky.
Ale pomáhat Vincenzovi mi nevadilo, protože to ve mně vyvolávalo pocit, že jsem součástí jejich bezstarostného a divokého světa. Toužila jsem po klučičí svobodě.
Táta se na mě upřeně díval a jeho tmavé oči, obvykle plné laskavosti k svým dcerám, byly tvrdé jako obsidiány. „Nelži mi, Giulio.“
„Nelžu.“ Věděla jsem, v jakém průšvihu by se Vincenzo ocitl, kdyby táta zjistil, že se odplížil do vsi, místo aby vykonával svou práci. Táta mě už mnohokrát přistihl při lži, ale tentokrát jsem nesměla připustit, aby se dozvěděl pravdu. Byla jsem velmi opatrná. A i když si se mnou jeden kluk z vedlejšího statku přišel zahrát karty a nabídl mi mou první cigaretu, potáhla jsem z ní jen jednou, než jsem mu ji zase vrátila.
„Mamma mia! “ Udeřil do stolu. „Tak kdo to byl? Viděli ho ve vesnici, když měl být u ovcí. Kdyby se třeba jen jedné z nich něco stalo…“
Trhla jsem sebou a křečovitě polkla. „Každý, kdo si myslí,
Blanchard
že ho viděl, se určitě plete,“ zalhala jsem. Teď už jsem v tom lítala až po uši, takže jsem nemohla couvnout.
„Testa dura!“ zahřměl táta a sepjal ruce, jako by žádal Boha o pomoc. „Povědělas matce, že půjdeš pomoct tetě Francesce do restaurace. Ale dnes ráno jsem na poště mluvil se signorou Lipariovou a ta se zmínila, že tě zahlédla jít opačným směrem, ke statku. A navíc tě její synovec viděl na louce.“
Zavrtěl hlavou. „Ani nevím, odkud mám začít. Jako by nestačilo, že jsi kouřila, navíc jsi zůstala sama s chlapcem, a ještě mi lžeš? Víš, jak nenávidím lhaní! Velice jsi mě zklamala.“
Srdce mi pokleslo.
„Ale tati…“
Zvedl ruku, aby mě umlčel. „Basta! Už to stačilo, Giulio! Nehneš se na krok z domu, dokud neusoudím, že ses poučila. Ve svém věku bys měla mít víc rozumu. Myslel jsem si, že ses po té nehodě na kole poučila.“
Sklopila jsem oči. Vzala jsem si bez dovolení kolo, abych si vypůjčila bílou halenku jako součást uniformy na týdenní fašistický průvod. Svou halenku, která měla velkou skvrnu od bláta a byla roztržená od toho, jak jsem po posledním průvodu honila Antonia, jsem schovala. Jenže cestou domů jsem píchla. Máma se o té halence dozvěděla a oprava pláště stála tátu spoustu peněz.
„Rozmazloval jsem tě a toleroval tvoje neuvážené způsoby už příliš dlouho. Musíš se naučit poslušnosti a pochopit, kde je ve vesnici, kam patříš, tvoje místo.“
Viděla jsem rudě. „Nikdy sem nebudu patřit!“ vykřikla jsem. „A proč bych tě měla na slovo poslouchat, když si kluci dělají, co chtějí?“
„Protože to tak zkrátka chodí. Jestli se nenaučíš úctě a dál budeš vyvádět takové vylomeniny, nikdo tě nebude chtít.“
„To je mi fuk! K čertu s tím, jak to chodí. Snad si ne-
Ozvěny války
myslíš, že chci uvíznout tady ve vesnici na konci světa mezi lidmi, kteří si nevidí ani na špičku nosu?“
Otec vstal tak rychle, až se jeho židle převrhla a spadla na zem. „Mám v úmyslu najít ti manžela, který tě zkrotí a naučí respektu.“
„Radši umřu, než abych si vzala někoho, koho mi vybereš.“
Naše nosy se téměř dotýkaly.
„Běž do svého pokoje!“ zařval. „A nevycházej, dokud nepřijdeš k rozumu.“
„Toho se nedočkáš!“ zaječela jsem. Obrátila jsem se na podpatku, rozběhla se do našeho pokoje a zabouchla za sebou dveře.
Ještě při vzpomínce na tu hádku ve mně kypěla krev. Rozvzlykala jsem se, zabořila obličej do ovčí kůže a vztekle bušila do polštáře, dokud jsem nebyla úplně vyčerpaná.
Rozechvěle jsem se nadechla a zadívala se na stíny, které lucerna vrhala na stěnu cely. Teď jsem tady a musím toho co nejlépe využít. Panna Marie vyslyšela mé modlitby a poskytla mi příležitost k tomu, o čem jsem vždycky snila.
Ze školy jsem odešla téměř před dvěma lety, když mi bylo čtrnáct. Zprvu jsem s Paolou pomáhala otci na statku. Kromě hlídání stáda ovcí jsme pěstovali pšenici a pečovali o olivový hájek, malý citrusový sad a vinici. Chovali jsme prasata, slepice a kozy. Navíc jsme měli dojnici Bellu a osla Benita, který dostal jméno po Il Ducem, ministerském předsedovi Mussolinim. Pomáhala jsem dojit ovce, připravovala mléko k výrobě sýra, mlátila pšenici po sklizni, abych oddělila zrno, které se pak mlelo na mouku na chleba a těstoviny, a trhala olivy, z nichž se lisoval olej, hrozny na víno a citrusové ovoce. Zdálo se, že své povinnosti nikdy nevykonávám tak dobře jako Paola. Kdykoliv jsem mohla, zmizela jsem za babičkou Marianou, máminou matkou, která byla maga, kouzelnice, tradiční lidová léčitelka.
Blanchard
Léčitelství mě odmalička zajímalo a moc ráda jsem s ní chodívala, když sbírala plané byliny na okolních kopcích a vysvětlovala mi, kde je hledat a k čemu jsou. Bavilo mě pozorovat ji v rušné ošetřovně, kterou si zařídila v obývacím pokoji svého domu, jak se v bylinkách přebírá a léčí s nimi lidské nemoci. Ale scházet se s babičkou byla další věc, kterou mi táta zakázal. Jeho mladší sestra zemřela poté, co ji léčila žena, která se také vydávala za magu, ale ve skutečnosti to byla strega praktikující čarodějnictví. Nikdy však nezašel tak daleko, aby babičce zabránil navštěvovat nás doma, protože věděl, že by to mámě zlomilo srdce. Zdráhavě tedy respektoval její místo v naší rodině pod podmínkou, že nikoho z nás nikdy léčit nebude.
Občas na mě křičel a trestal mě za to, že jsem ho neposlechla, protože jsem se k babičce dál tajně vykrádala, kdykoliv to jen šlo. Nakonec tedy usoudil, že bude lepší, když budu pracovat v restauraci jeho sestry, kde budu neustále zaneprázdněná vařením a přípravou jídla. Kdykoliv mě teta Francesca v restauraci nepotřebovala, pomáhala jsem Paole na statku.
Otec nevěděl, že mi teta Francesca dopřává svobodu, kterou by mi sám nedovolil. Když hosté odešli, často mě nechala listovat ve fascinujících časopisech, které vycházely ve velkých městech na severu, jako byl například Milán. Ženy se tam oblékaly úplně jinak než já, prakticky a nezávisle. Dokonce jsem na stránkách těch časopisů našla inzerát hledající dobrovolné ošetřovatelky pro Červený kříž. Mohly se navzdory pravidlům katolické církve a fašistické nauce, která nám byla vtloukána do hlavy ve škole, stát něčím víc než jen manželkami a matkami, jež budou navždy poslouchat své manžely a otce? Pokud si ženy z těch časopisů mohly vybrat, jak chtějí žít, třeba bych to dokázala taky. Nehodlala jsem prožít život jako vězeňkyně.
Ozvěny války
Po hádce s tátou jsem se rozhodla utéct. Přihlásím se k Červenému kříži v Reggiu a raději se stanu ošetřovatelkou, než abych si vzala manžela, kterého mi otec vybere a s nímž uvíznu ve vesnici jako v pasti. Reggio, největší město v Kalábrii a hlavní město naší provincie, bylo přes čtyřicet mil vzdálené na opačném západním pobřeží.
A tak jsem si sbalila věci a vydala se po silnici k pobřeží, kudy jezdil autobus do Reggia. Vtom mě dohonila teta Francesca. Prosila mě, ať se vrátím, než mě někdo uvidí, a slíbila mi, že má nápad, jak bych mohla dosáhnout svého.
V restauraci jsem čekala v kuchyni a vařila omáčku na večerní menu, zatímco teta Francesca, máma a babička Mariana si tlumeně povídaly.
„Co si s ní počneme?“ zašeptala máma vyděšeně. „Mannaggia! Vím, jak je tvrdohlavá, ale v životě by mě nenapadlo, že udělá takovou hloupost. Jestli se to Andrea dozví…“
„Teď je v bezpečí, Gabriello,“ chlácholila ji babička.
„Ale tady zůstat nemůže a mám strach, že jestli půjde domů, udělá další pitomost, nebo až se s Andreou pohádají příště, znovu se pokusí utéct.“
Při mámině hlubokém povzdechu jsem se shrbila nad hrncem. Styděla jsem se, že jsem ji zklamala. Měla pravdu, nemohla jsem se vrátit domů. Kdyby táta zjistil, že jsem se pokusila o útěk, můj život by nadobro skončil. Rodinná čest znamenala všechno a svými činy bych rodinu zahanbila. A i kdyby se nedozvěděl, co jsem provedla, nemohla jsem mu odpustit, co řekl. Vzpomínka na to ráno ve mně znovu zažehla planoucí a výbušný hněv. Nadechla jsem se, abych se uklidnila.
„Allora, mám nápad,“ prohlásila teta Francesca. „Mohly bychom vyřešit tenhle problém tak, aby s tím Andrea souhlasil, a současně Giulie dopřát vzdělání, které potřebuje, aby naplnila svou touhu stát se léčitelkou.“
13
Blanchard
„Basta,“ utrousila máma příkře. „Tohle jsme už probraly. Andrea o tom nechce ani slyšet.“
Připlížila jsem se ke dveřím, abych lépe slyšela, a pohlédla na ty tři ženy s hlavami těsně u sebe. Bylo uklidňující vidět babičku Marianu s dlouhými vlasy spletenými do copů, stočenými na temeni. Odjakživa působila nezlomně a konejšivě.
„Mariano, nezmínila ses mi, že znáš toho proslulého bylinkáře bratra Fortunata?“ zeptala se teta Francesca. Byla jako vždy bezvadně upravená v na míru ušité sukni a halence, které jí nepochybně ušila Teresa z látky koupené v Miláně. Dlouhé vlasy měla vpředu rozčísnuté na pěšinku a vyčesané do moderního drdolu vzadu na hlavě, ani jeden pramínek na nesprávném místě. Krátce jsem se dotkla svých kadeří. Stejně jako ty její byly husté a černé, ale vzpurné, a když jsem si je narychlo splétala do copu, volné pramínky se mi kroutily po zádech a kolem obličeje.
„Sì,“ přisvědčila babička a překvapeně povytáhla obočí.
„A že teď žije v klášteře Panny Marie, kde znáš abatyši?“ pokračovala teta. „Díky tvým stykům by tam Giulia mohla jít studovat bylinkářství pod dozorem mnichů.“
Tento nový návrh mě vyvedl z míry. Možná v babičce bylo víc, než jsem tušila.
„Co myslíte?“ zeptala se teta a pohlédla od mé babičky k matce. Byla jsem si jistá, že stejně jako já tají dech.
Máma zavrtěla hlavou. „Opravdu si myslíte, že by to šlo?“ zeptala se. Hnědé vlasy se jí vlnily kolem hlavy jako svatozář. Aspoň jsem věděla, po kom jsem své nepoddajné kadeře zdědila.
Babička jí stiskla ruku a upřela na ni prosebné zelené oči. Ani ty nebyly v této části Kalábrie moc obvyklé a také jsem je zdědila po ní. „Giulia má dar od Boha a byla by urážka Ježíše i Panny Marie, kdyby nemohla své nadání rozvíjet.“ Omluvně pokrčila rameny. „Bratr Fortunato má mimořádné znalosti
Ozvěny války
bylinné medicíny, a to nejen našich místních bylin, ale i těch rostoucích jinde v Itálii nebo v Evropě. A pokud je Giulia aspoň z poloviny tak dobrá, jak si myslím, slušně se uživí. Jakmile se její pověst rozšíří, budou ji navštěvovat lidé zdaleka.“
Při jejích slovech mě zašimralo v břiše. Často jsem přemýšlela o silném poutu, které mě s ní pojilo, a jak jsme zkrátka poznaly, co komu je, když se necítil dobře.
Kalábrie je prastaré místo a lečitelství se tu provozuje po tisíce let. Mnohé rituály a tradice se předávají z generace na generaci, z matky na dceru. Zaříkávačky většinou pomáhaly lidem „postaru“ – kombinací bylinné léčby, rozumných opatření, pověr i víry v Boha, Ježíše, Pannu Marii a všechny katolické svaté. Babička v těch tradicích, které od ní mnozí místní obyvatelé očekávali, pokračovala. Jak mi vysvětlila, existuje mnoho možností, jak léčit nemoci, ale pokud v některou z nich pacient nevěří, je mnohem těžší – ne-li nemožné – ho uzdravit.
„Ale co Andrea?“ zeptala se máma a sklesle odtáhla ruku. „Nedovolí to.“ Když si máma vzala tátu, pokojně se vzdala jakékoliv myšlenky, že by se stala léčitelkou. Ačkoliv měla nadání, její vášeň nesahala tak hluboko jako ta moje a babiččina. Babiččin svět byl doménou žen a kouzel, nevyzpytatelný a neovladatelný. Tomu otec nerozuměl. Ale nejvíc ho zneklidňovalo, když babička léčila lidi z uřknutí, il malocchio. Věřil, že aby takové případy vyléčila, uchylovala se k čarodějnictví.
Teta Francesca přikývla. „Přemýšlela jsem o tom…“ Ačkoliv byly samy, naklonila hlavu blíž k mámě a babičce. „Andrea nemusí vědět, že tam Giulia studuje, jen že se učí u jeptišek, jak se má chovat.“
Máma znepokojeně vykulila oči a zavrtěla hlavou.
„Promysli si to, Gabriello,“ pronesla babička rázně. „Mohla by to být dobrá příležitost, jak Giuliu a Andreu do-
15
Blanchard
stat od sebe a dát jim čas, aby vychladli. Giulia by zas mohla s klidnou hlavou myslet na budoucnost a nikdo by si nemusel dělat starosti, že zase uteče. A Andrea by taky dostal, co chce – disciplinovanou dceru.“
Nebyla jsem si jistá, jaké pocity ve mně vzbuzuje představa, že bych šla do kláštera. Bylo to izolované místo vysoko v horách nedaleko odsud. Pomyšlení, že se přihlásím k Červenému kříži, bylo podbarvené dobrodružstvím. To, že bych trávila dny s mnichy a jeptiškami, působilo ve srovnání nudně. Ale šla bych kamkoliv, abych se dozvěděla víc o léčitelství. A jestli mě to odvede od táty a zbaví jeho hněvu, tím lépe.
„Ale co až se vrátí domů?“ zeptala se máma.
„Na manželství zatím není připravená. A až se naučí něco pořádného, může do rodiny přinést slušný příjem. Proti tomu Andrea určitě nebude nic namítat.“ Jestli si babička myslela, že je to dobrý nápad, možná bych tak opravdu mohla dostat, co jsem chtěla – jiný smysl života než manželství a děti.
„Taky chci, aby byla Giulia šťastná, ale tohle je vyloučené.“ Máma zoufale zvýšila hlas. Sklonila hlavu do dlaní a moje srdce pokleslo. Samozřejmě že to vypadalo až příliš dobře, aby to byla pravda.
„Tohle je dokonalá příležitost, jak jí pomoct k povolání, pro které se narodila,“ namítla teta Francesca. „Jestli ji na té silnici někdo viděl a můj bratr se to dozví, zvlášť poté, co ji znovu přistihl při lži, klášter je dost daleko, aby zůstala v bezpečí. Oba tak dostanou čas přijít k rozumu.“ Zaváhala. „Vím, že to znamená Andreu oklamat, ale závisí na tom Giuliina budoucnost. Mému bratrovi jde jen o to, aby ji zkrotil, a jestli se při tom něčemu naučí, určitě bude rád, když rodinu finančně podpoří stejně jako Teresa.“ Teta vypadala potěšeně a musela jsem přiznat, že v jejích argumentech nevidím jedinou chybu. Moje sestra Teresa odjakživa dělala, co se od ní očekávalo,
Ozvěny války
a táta ji v přání stát se švadlenou podporoval. Nebyla jsem si jistá, jestli mě jeptišky zkrotí, ale pokud mi táta dovolí pracovat jako léčitelka…
Máma vzdychla. „Chci, aby Giulia dostala šanci. Ale budeme muset naplánovat, jak ho přesvědčit.“
„V tom případě je to vyřešené,“ prohlásila babička Mariana, zářivě se usmála a s úlevou se znovu zabořila do židle. „Zařídíme, aby odjela co nejdřív, jinak kdoví, co by mohla udělat příště.“
„Co Giulia?“ zeptala se máma. „Neměly bychom se jí zeptat, jestli s tím souhlasí?“
„Už to ví,“ uculila se teta Francesca. „Celou dobu poslouchá u dveří, místo aby míchala omáčku.“
Máma s tetou Franceskou pověděly tátovi, že se v klášteře naskytla příležitost pracovat, a on souhlasil s tím, abych tam odjela. Připomněly mu, že potřebuju tvrdou práci a disciplínu, ne vyhrožovat svatbou.
Ten večer mě z apatie vytrhl až chladný vzduch pronikající kamennými zdmi cely. Převlékla jsem se do noční košile a vklouzla pod hrubé povlečení na malé posteli v zoufalé snaze se zahřát. Kéž bych byla stále v kuchyni v tetině restauraci, obklopená lahodnými vůněmi, klábosením, smíchem a laskavou, spokojenou tetou Franceskou! Hlasitě mi zakručelo v břiše. Věděla jsem, že bych měla být vděčná, že tu jsem, ale připadalo mi to těžké. Stýskalo se mi po matce, sourozencích, babičce i veselé optimistické povaze tety Francesky. Pořád jsem nemohla uvěřit, že jsem zmeškala Teresinu svatbu. Ráno mě teta odvezla do vesnice na dně horského průsmyku, kde na mě čekal bratr Giacomo, mnich z kláštera, s vozem naloženým zásobami. Opravdu od té chvíle uplynul teprve jeden den?
„Forza! Popadni příležitost za pačesy,“ povzbuzovala mě máma, když jsme se loučily. „Snaž se, ať jsme na tebe hrdí. Tvrdě pracuj a dělej, co ti jeptišky i mniši řeknou. Až se vrátíš
17
domů, bude všechno, co se stalo mezi tebou a tvým otcem, zapomenuto.“
Táta se na mě skoro nepodíval. To ráno zamumlal zastřené sbohem a odešel na statek, což mě ještě víc pobouřilo.
„On možná zapomene, ale já ne.“
Máma mě pohladila po tváři. „Miluje tě a chce pro tebe to nejlepší. Nechápe, jaké to je být mladou ženou, která má celý život před sebou. Jsi vášnivá a tvrdohlavá jako on. Nezapomínej, že když na to půjdeme chytře, můžeme dosáhnout, čeho chceme, dokonce i v mužském světě. Ale musíš být rozumná. Jen málokdy dostaneme druhou šanci.“
Táta si možná myslel, že tímto způsobem potlačí můj temperament a připomene mi moje povinnosti mladé ženy, ale já to viděla jako příležitost udělat něco se životem.
Až při prvním pohledu na klášter, když slunce začalo zapadat za horské vrcholky, mi došel rozsah toho, co jsem udělala.
„Domov – neexistuje krásnější pohled,“ podotkl bratr Giacomo s povzdechem.
Domov… Nikdy dřív jsem nebyla tak daleko od domova. Co si počnu sedm měsíců mezi cizími lidmi bez lásky a podpory své rodiny?
Po tvářích mi tekly slzy. Schoulila jsem se pod deku. Zítra se sejdu s matkou představenou a musím na ni udělat dobrý dojem, abych jí dokázala, že si zasloužím tu být. Bez její podpory se nenaučím, co potřebuji, abych se stala bylinkářkou – a vzala svůj život do vlastních rukou.