1299. den mého uvěznění
Tma mi svědčí. Každý večer čekám, až cvakne vypínač, zhasnou stropní světla a zůstanou jen namodralé stíny zářivek v hlavní nádrži. Úplně dokonalé to není, ale dá se s tím žít. Skorotma, jako na mořském dně. Tam jsem žil, než mě chytili a uvěznili. Vzpomínky vyprchaly, a přesto pořád cítím nezkrotné proudy ledového oceánu. Tma mi koluje v žilách. Kdo jsem, ptáte se? Jmenuju se Marcellus, ale většina lidí mi tak neříká. Obvykle mi říkají chlapák. Například: Podívejte se na toho chlapáka – tady ho máme – tamhle za kusem skály vidíš jeho chapadla. Jsem chobotnice velká. Přečetl jsem si to z cedulky na stěně vedle akvária. Vím, co si myslíte. Ano, umím číst. Dokážu toho mnohem víc, než byste čekali. Z cedulky se dozvíte i další fakta: moji velikost, preferovanou stravu a to, kde bych mohl žít, kdybych nebyl uvězněný tady. Mluví se tam o mé intelektuální kapacitě a výrazné chytrosti, což z nějakého důvodu návštěvníky pokaždé překvapí: Chobotnice jsou pozoruhodně bystrá stvoření, stojí tu. Taky tam lidi upozorňují na moje maskování a radí jim, aby se dívali pozorně, protože jsem možná zrovna splynul s písečným dnem. Zato tam není nic o tom, že mám jméno. Marcellus. Ale jeden člověk, jmenuje se Terry a je to majitel Vodního světa, se o tu informaci čas od času podělí s návštěvníky, kteří se zrovna pohybují poblíž mé nádrže. Vidíte ho? Tamhle vzadu? Jmenuje se Marcellus. A je výjimečný. Je to chlapák.
8
SHELBY VAN PELT
Chlapák. No ovšem. Jméno mi vybrala Terryho malá dcerka. Celým jménem Marcellus McOlihňovič. Ano, je směšné. Spousta lidí samozřejmě dospěje k závěru, že jsem oliheň, což je urážka nejhrubšího zrna. Ptáte se, jak mi máte říkat? No, to je na vás. Možná se automaticky uchýlíte k chlapákovi jako většina. Doufám, že ne, ale pokud ano, nebudu vám to mít za zlé. Koneckonců jste jenom lidi. Musím vás upozornit, že náš společný čas patrně nebude dlouhý. Na cedulce totiž stojí ještě jedna informace: průměrný věk chobotnice velké. Čtyři roky. Délka mého života: čtyři roky – čtrnáct set šedesát dní. Přivezli mě sem jako mládě. Pravděpodobně zemřu tady, v téhle vodní nádrži. A do konce trestu mi zbývá nanejvýš sto šedesát dní.
JIZVA VE TVARU STŘÍBRNÉHO DOLARU
T
ova Sullivanová se chystá do bitvy. Ze zadní kapsy jí jako kanárčí peří visí žluté gumové rukavice. Skloní se, aby posoudila nepřítele. Žvýkačka. „Pro Kristovy rány.“ Zarazí pod okraj narůžovělé hmoty rukojeť mopu. Povrch je pošlapaný otisky podrážek a zanesený špínou. Tova nikdy nepochopila účel žvýkaček. Navíc lidé na ně tak často zapomínají. Možná majitel téhle bez ustání žvanil a ona mu prostě vypadla, nesená na vlně přebytečných slov. Tova se skloní a zaryje pod ni nehet, ale hmota se ne a ne odlepit od podlahy. A to všechno jenom proto, že někdo byl líný ujít deset kroků k odpadkovému koši. Jednou, když byl Erik ještě malý, ho načapala, jak lepí žvýkačku na spodní stranu jídelního stolu. To bylo naposledy, kdy mu koupila žvýkačky. Ačkoli to, jakým způsobem v dospívání utrácel kapesné, bylo stejně jako mnoho jiných věcí mimo její kontrolu. Tady bude nutná zvláštní výzbroj. Možná pilník. Nic, co má s sebou ve vozíku, si s tou hmotou neporadí. Narovná se a křupne jí v zádech. Když vyrazí do skladu s čisticími prostředky, zvuk se nese ozvěnou po prázdné chodbě, která se jako obvykle topí v namodralém světle. Nikdo by jí samozřejmě nemohl vyčítat, kdyby přes tu nalepenou hmotu jen tak přejela mopem. V sedmdesáti letech od ní nemůžou čekat žádné hloubkové čištění. Přesto to musí přinejmenším zkusit. A kromě toho se aspoň zabaví. * * *
10
SHELBY VAN PELT
Tova je nejstarší zaměstnankyní Vodního světa v Sowell Bay. Kaž dou noc vytírá podlahu, leští sklo a vysypává odpadkové koše. Co dva týdny obdrží výplatní pásku. Čtrnáct dolarů na hodinu minus daně a zálohy na pojistné. Neotevřené výplatnice se kupí ve staré krabici od bot nahoře na lednici, peníze se hromadí na polozapomenutém účtu v sowell bayské bance. Tova míří ke skladu s čisticími prostředky úctyhodným tempem, které by bylo působivé u každého, ale u drobné staré ženy s ohnutými zády a tenounkými kostmi je skutečně pozoruhodné. Na prosklenou střechu, podsvícenou bezpečnostním světlem ze starého přístaviště hned vedle, dopadá déšť. Stříbřité kapky bubnují na sklo a působí jako mihotavé stuhy pod zataženou oblohou. Všichni říkají, že letos byl příšerný červen. Špatné počasí Tovu netrápí, ale bylo by milé, kdyby přestalo pršet aspoň na tak dlouho, aby jí vyschla předzahrádka. Když je mokro, sekačka se ucpává. Vodní svět ve tvaru koblihy s hlavní nádrží uprostřed, menšími po obvodu a kupolí místo střechy nebyl nijak působivý co do velikosti. Nejspíš tak akorát zapadal do Sowell Bay, městečka, které samo o sobě také nebylo nijak ohromné ani působivé. Od místa, kde Tova narazila na žvýkačku, musí cestou ke skladu obkroužit celý půlkruh. Bílé tenisky vržou po podlaze v místech, která už vytřela, a nechávají na kachlíčkách nevzhledné šlápoty. Není pochyb o tom, že tu část setře ještě jednou. Tova se zastaví u nehlubokého výklenku s bronzovou sochou lach tana kalifornského v životní velikosti. Na olysalé hlavě a na zádech má zvíře vyhlazená lesklá místa po desítkách let, kdy ho návštěvníci hladí a děti na něj lezou, což mu ještě přidává na uvěřitelnosti. Tova má doma na římse postavenou fotku Erika, tenkrát mu mohlo být jedenáct nebo dvanáct: chlapec se zářivě usmívá a hladí bronzového lachtana po zádech, jednu ruku ve vzduchu, jako by se chystal házet lasem. Mořský kovboj. Snímek je jeden z posledních, na kterém Erik vypadá dětsky a nevinně. Tova si jeho fotografie uchovává v chronologickém pořadí: koláž svědčící o proměně z bezzubého miminka v pohledného teenagera v bundě z umělé kůže, vyššího než jeho otec.
POZORUHODNĚ BYSTR Á ST VOŘENÍ
11
Na jedné fotce Erik doma připichuje korzáž své dívce. Na další stojí na provizorním pódiu na skalnatém pobřeží Puget Sound a v ruce třímá trofej ze středoškolských veslařských závodů. Když prochází kolem, dotkne se Tova studené lachtaní hlavy a potlačí potřebu představovat si, jak by asi Erik vypadal teď. Pokračuje dál, protože co jiného člověku zbývá. Jde setmělou chodbou. Zastaví se u akvária se slunečnicemi velkoploutvými. „Dobrý večer, děvčata.“ Hned vedle sídlí velekrabi japonští. „Nazdar, kluci.“ „Jak se daří?“ zeptá se vranek čtyřrohých. Vlkouše očkaté nikdy moc nemusela, ale aspoň jim kývne na pozdrav. Člověk nemá být nezdvořilý, ačkoli tyhle ryby jí pokaždé připomenou hororové filmy v kabelovce, které její nedávno zesnulý manžel sledovával uprostřed noci, když mu bylo zle po chemoterapii a nemohl spát. Největší vlkouš vyplave z kamenné jeskyně s typicky nasupeným čumákem a předsazenou spodní čelistí. Tenké zoubky ční nahoru jako jehličky. Chudák nepěkná, a to je ještě velmi mírně řečeno. Jenomže vzhled klame, nebo ne? Tova se na vlkouše usměje, přestože on jí s takovým obličejem úsměv nikdy neoplatí, ani kdyby chtěl. Další akvárium je její nejoblíbenější. Nakloní se blízko ke sklu. „Tak co, pane, jakpak jste se dneska měl?“ Chvíli trvá, než ho najde: nenápadné oranžové chapadlo za kusem skály. Nechtěně na očích jako při hře na schovávanou. Jako když zpoza pohovky ční dívčí ohon nebo zpod postele čouhá noha v ponožce. „Dnes máme nesmělou náladu, co?“ Tova ustoupí a počká. Chobotnice se ani nehne. Tova si představuje, jak návštěvníci celý den klepali na sklo a nasupeně odcházeli, když nic nezahlédli. V dnešní době lidé nemají trpělivost. „Vlastně ti docela rozumím. Tam vzadu to vypadá útulně.“ Chapadlo se pohne, ale zbytek těla zůstává schovaný. Žvýkačka se urputně brání i zásahu pilníkem, ale nakonec se odlepí, a když ji Tova hází do pytle na odpadky, uslyší příjemný, pleskavý zvuk mazlavé gumy dopadající na dno.
12
SHELBY VAN PELT
A teď ještě vytřít. Znovu. Vzduch provoní ocet s kapkou citronu, odér stoupá z mokrých dlaždic. Mnohem lepší než ta příšernost, kterou tady používali, když Tova nastoupila: světle zelená břečka, která ji pálila v nose. Okamžitě se proti chemickému prostředku vzepřela. Zaprvé se jí z něj motala hlava a zadruhé nechával na podlaze nevzhledné šmouhy. A co bylo asi vůbec nejhorší, smrděl stejně jako Willův nemocniční pokoj, jako Will, když byl nemocný, ačkoli tuhle část Tova do stížnosti neuvedla. Police v komoře byly toho svinstva sice plné, ale Terry, ředitel Vodního světa, nakonec ustoupil a oznámil jí, že může používat jakýkoli čisticí prostředek, který si pořídí na vlastní náklady. Tova souhlasila, a tak si teď do práce nosí lahev octa s citronovým olejem. Nyní jsou na řadě odpadky, které musí posbírat. Vyprázdní koše ve vstupní hale, další před toaletami, a nakonec se vrhne na odpočívárnu a smete horu drobků z pultu. Není to její povinnost, tuhle část má na starosti profesionální úklidová služba z Ellandu, která dojíždí jednou za čtrnáct dnů, ale Tova pokaždé přejede hadrem prastarý kávovar a otře mikrovlnku, co je cítit po špagetách. Dnes ji ale čekají větší úkoly: prázdné obaly od jídla s sebou na podlaze. A hned tři. „To snad není pravda,“ zakleje tiše do prázdné místnosti. Nejdřív žvýkačka, a teď tohle. Zvedne obaly a nacpe je do koše, který se z nějakého záhadného důvodu posunul o několik decimetrů od místa, kde obvykle stává. Vysype jeho obsah do pytle a vrátí ho tam, kam patří. Hned vedle odpadkového koše stojí malý jídelní stůl. Tova urovná židle. A potom to spatří. Něco tam je. Dole pod stolem. Hnědooranžový chumel schoulený v rohu. Že by něčí svetr? Mackenzie, příjemná mladá pokladní, často nechává nějaký kus oděvu přehozený přes židli. Tova si klekne, aby ho vytáhla a uložila Mackenzie do skříňky. Jenomže vtom se ten chumel pohne. Lépe řečeno jedno jeho chapadlo se pohne. „Kristepane!“
POZORUHODNĚ BYSTR Á ST VOŘENÍ
13
Odněkud z té jednolité masy se vynoří oči chobotnice. Kulaté zornice se rozšíří, víčka přimhouří. Zvíře se tváří vyčítavě. Tova zamrká. Nemůže uvěřit tomu, co vidí. Jak by se chobotnice velká dostala sama ven z akvária? Chapadlo se znovu pohne. Zvíře se zamotalo do svazku kabelů. Kolikrát už se nad nimi Tova navztekala. Člověk kolem nich nemůže ani pořádně vytřít. „Zachytil ses,“ zašeptá. Chobotnice zvedne baňatou hlavu a napne chapadlo, kolem kterého má několikrát omotaný tlustý kabel, takový jako od nabíječky na mobil. Hlavonožec znovu zatahá a kabel chapadlo obemkne ještě silněji, takže se zvířecí tělo mezi jednotlivými smyčkami zaoblí a nafoukne. Erik kdysi míval takovou hračku z obchodu s různými srandičkami. Malý tkaný cylindr, do kterého jste na opačných stranách strčili ukazováčky a snažili se látku roztáhnout. A čím silněji jste tahali, tím víc se klobouk smršťoval. Tova popoleze blíž. Chobotnice pleskne jedním chapadlem o linoleum, jako by říkala: Držte se zpátky, dámo. „Dobře, dobře,“ zamumlá Tova a vyleze zpod stolu. Postaví se a rozsvítí. Místnost zaplaví jasné světlo ze stropní zářivky. Tova se začne zase ohýbat, tentokrát pomaleji, jenomže vtom jí jako obvykle hlasitě křupne v zádech. Chobotnice sebou při tom zvuku znovu škubne a překvapivou silou vrazí do nejbližší židle. Ta přeletí přes celou místnost a narazí do zdi. Pod stolem září neskutečně jasné zvířecí oči. Odhodlaná Tova se připlazí o kousek blíž a snaží se ovládnout třes v rukou. Kolikrát už procházela kolem cedulky pod nádrží s chobotnicí velkou? Nemůže si vybavit, jestli tam psali něco o tom, do jaké míry jsou chobotnice nebezpečné pro člověka. Je asi půl metru od zvířete. Zdá se, že chobotnice se smrskla a zesvětlala. Má vlastně chobotnice zuby? „Příteli,“ řekne Tova měkkým hlasem. „Teď se přes tebe nakloním a vytáhnu ten kabel ze zásuvky.“ Rozhlédne se kolem a najde přesně ten drát, který nadělal takovou neplechu. Naštěstí na něj dosáhne.
14
SHELBY VAN PELT
Chobotnice pozorně sleduje každý její pohyb. „Neublížím ti, drahoušku.“ Konec volného chapadla leží na podlaze jako kočičí ocas. Když Tova vytrhne zástrčku ze zdi, chobotnice sebou škubne dozadu, a totéž udělá i ona. Očekává, že se zvíře odplazí podél zdi směrem ke dveřím, ke kterým se natahuje. Ale ono se místo toho přiblíží k ní. Jedno z chapadel se k Tově plazí jako žlutohnědý had. Ve zlomku vteřiny se jí omotá kolem předloktí, lokte i paže jako stuha kolem kmínku májky. Tova cítí, jak se jí na kůži lepí jednotlivé přísavky. Reflexivně se pokusí ruku osvobodit, ale chobotnice utáhne stisk do té míry, že tlak začne být nepříjemný. V očích to ovšem zvířeti hravě jiskří jako nezbednému děcku. Prázdné obaly od jídla rozházené po podlaze. Posunutý koš na odpadky. Konečně to do sebe zapadá. A pak ji zvíře ve vteřině zase pustí. Tova nevěřícně sleduje, jak se chobotnice plazí ven z místnosti a opírá se o nejširší část každého ze svých osmi chapadel. Zdá se, že zvíře ještě víc zbledlo, takže kůže jako by se za ním táhla, a pohybuje se se zjevnou námahou. Tova pospíchá za ním, ale když vyběhne na chodbu, nikde ho nevidí. Otře si obličej dlaní. Zjevně přichází o rozum. No jistě, to je ono. Takhle to přece začíná, ne? Duševní rozklad staré ženy. A přesto: halucinace, ve kterých vystupuje chobotnice? Před lety sledovala, jak se totéž dělo její matce. Začalo to občasnou zapomnětlivostí – jako by jí známá jména i data najednou prokluzovala mezi prsty. Jenomže Tova nezapomíná telefonní čísla ani nemusí lovit v paměti, aby si vybavila, jak se ten nebo onen jmenuje. Podívá se dolů na paži a uvidí malá červená kolečka. Stopy po přísavkách. Napůl v mrákotách dokončí dnešní úkoly a potom udělá poslední kolečko po budově, aby všem popřála dobrou noc. Dobrou noc, slunečnice, úhoři, krabi, vlkouši, dobrou noc, mořské sasanky, koníci, hvězdice. Za zatáčkou pokračuje. Dobrou noc, tuňáci, platýsi a rejnoci. Dobrou noc, medúzy i mořské okurky. Dobrou noc, žraloci, vy
POZORUHODNĚ BYSTR Á ST VOŘENÍ
15
chudáčci. S těmi vždycky soucítila asi nejvíc – s tvory odsouzenými plavat pořád dokolečka dokola. Přesně chápala, jaké to je, nemoct se zastavit, protože když to uděláte, najednou zjistíte, že se nemůžete nadechnout. A tady ji máme – chobotnici znovu schovanou za kamenem. Vtom vykoukne kousek těla. Už zase změnila barvu a je o poznání oranžovější než v jídelně, a přesto stále bledší než jindy. Možná dostala lekci, kterou si zasloužila. Nemá se pouštět na žádné výpravy. Jak se vůbec dostala ven? Tova mžourá do akvária, prohledává vodu i rám, ale nevidí nic neobvyklého. „Potížisto,“ řekne a kroutí hlavou. Ještě chvíli postojí před akváriem a pak odejde pryč. Když stiskne odemykání na klíčích – zařízení, na které si pořád ještě nezvykla –, žluté auto tútne a zabliká. Její kamarádky, spolek dam, které si láskyplně říkají Pletařky a chodívají spolu na oběd, ji přesvědčily, že potřebuje nové auto, když začala chodit do nové práce. Je to otázka bezpečnosti, tvrdily. Přece nemůže v noci jezdit nějakým starým křápem. Celé týdny jí kvůli tomu nedaly pokoj. A někdy je prostě snazší se podvolit. Jako každý den uloží do kufru lahev s octem, protože bez ohledu na to, jak často jí Terry říkal, že si ji může nechávat ve skladu, jeden nikdy neví, kdy se mu ocet s trochou citronového oleje může hodit i doma. Pak stočí pohled k molu. V tuhle noční hodinu je všude prázdno, i rybáři, kteří chytávají večer, jsou dávno pryč. Staré přístaviště se rozkládá hned vedle Vodního světa jako jakýsi starodávný zrezivělý stroj. Zpuchřelé pilíře jsou poseté vilejši. Při přílivu na sebe vilejši nachytají mořské chaluhy, a když voda opadne, chaluhy oschnou a zůstanou na nich jako zelená krusta. Tova jde po omlácených dřevěných deskách. Starý parkovací automat stojí přesně osmatřicet kroků od místa, kde parkuje. Jako každý den. Ještě jednou se rozhlédne, jestli neuvidí nějaké lidi, někoho, kdo se zdržuje v temných stínech. Pak přitiskne dlaň na skleněnou desku automatu. Podélná prasklina působí jako stará jizva na něčí tváři.
16
SHELBY VAN PELT
Vrátí se zpátky k molu na svoji oblíbenou lavičku. Pokrývá ji vrstvička soli a tu a tam racčí trus. Posadí se, vyhrne si rukáv a prohlíží si ty prapodivné skvrny na ruce, o nichž si napůl myslela, že budou pryč. Ale jsou tam. Přejede konečkem prstu přes tu největší, která se utvořila přímo na vnitřní straně zápěstí. Má přibližně velikost dolarové mince. Jak dlouho jí asi zůstane? Udělá se z ní modřina? Dělají se jí poslední dobou snadno, navíc ranka se začíná zbarvovat do tmavočervena. Vypadá jako krvavý puchýř. Možná nikdy úplně nezmizí. Jizva ve tvaru stříbrného dolaru. Mlha stoupla, zahnaná větrem nad pevninu, odfouknutá do kopců. Na jižní straně kotví nákladní loď. Trup sedí nízko na hladině, zatížený řadou přepravních kontejnerů vyskládaných na palubě jako kostky při dětské hře. Na hladinu dopadá měsíční svit – jako by se na povrchu odrážela záře tisíce svící. Tova zavře oči a představuje si ho pod hladinou, jak ty svíčky třímá v rukou jenom pro ni. Erik. Její jediné dítě.