Titulní list
Charlotte Linková Osamělá noc
IKAR
Osamela_noc.indd 1
06.10.2023 11:35:57
Charlotte Link E I NS A M E N AC H T Copyright © 2022 by Blanvalet Verlag, a division of Penguin Random House Verlagsgruppe GmbH, München, Germany Alle Rechte vorbehalten Translation © 2023 by Blanka Pscheidtová
ISBN 978-80-249-5204-8
Osamela_noc.indd 2
06.10.2023 11:35:58
PRO L O G P O N D Ě L Í , 2 6 . Č E RV E N C E 2 010
Ležel na gauči, zíral ven do zahrady a čekal, kdy už tenhle den skončí. Letní dny byly horší, protože se cítil ještě víc vyloučený než jindy. Bezmračné modré nebe, vůně květin a čerstvě posekané trávy, teplý vzduch. Život. Tady uvnitř byl navzdory červencovému vedru opravdu chládek. A samota. Alvin Malory se rozhlédl. Pokoj byl malý a stísněný. Příliš zaplněný ošuntělým nábytkem. Nebylo to místo, kde by se člověk mohl cítit příjemně. Jeho pokoj nahoře v prvním patře se mu líbil víc, ale aby se tam dostal, musel by vstát a pachtit se do schodů. Už při té představě se otřásl. Jeho bolavé končetiny. Jeho sípavý dech. Navíc byly schody úzké, s ostrou zatáčkou. Nenáviděl stoupání do schodů. Nenáviděl cestu dolů po schodech. Nenáviděl ležení tady v obýváku. Nenáviděl svůj život. Kolem se povalovaly vyjedené hliníkové boxy a polystyrénové krabičky, velké papírové kelímky, většinou taky prázdné. Dneska si objednal indické jídlo. Několik porcí rýže a jehněčího kari, chicken vindaloo, zeleninou plněné pečivo, fritované taštičky, chlebové placky. A colu. Litry coly. Dezert z medu, kokosu a mandlí, přeslazený. Popravdě to bylo několik dezertů. Z toho, co objednal, by se bez problémů dosyta najedla velká rodina. Musel obaly odklidit, než se rodiče vrátí domů. Matka o všem věděla, otec neměl tušení. Matka se později obalů od jídla zbaví, protože v popelnici přímo před domem by si jich otec mohl všimnout. Alvin pokaždé všechno nacpal do odpadkového pytle a postavil ho do spíže, úplně dozadu, někam pod polici. Matka ho později vynesla. 3
Osamela_noc.indd 3
06.10.2023 11:35:58
Se sténáním se zvedl. Jako vždycky, když se bez zábran najedl, ho začaly trýznit výčitky svědomí. Zase selhal. Zase se nedokázal ovládnout. Zase ztratil kontrolu. Zítra – zítra toho nechá. Nic si neobjedná. Určitě ne. Zítra to zvládne. Podvědomě ale věděl, že to nedokáže. Alvinu Malorymu bylo šestnáct let, měřil metr pětasedmdesát centimetrů a vážil sto šedesát osm kilo. Odšoural se do kuchyně, vzal ze skříňky odpadkový pytel, odploužil se zpátky do obýváku, posbíral zbytky svého hodování a všechno odnesl do spíže. Každému chlapci jeho věku by tahle činnost zabrala nanejvýš pět minut, ale Alvinovi to nakonec trvalo dvacet minut. Sklánění a zvedání krabiček… chození kolem stolu… z obýváku do kuchyně… z kuchyně do obýváku… Jenom z toho ho bolely všechny kosti a byl zalitý potem. Především mu ale bylo těžko u srdce, a navzdory vedru měl pocit, že uvnitř mrzne. Jako by se jeho duše chvěla zimou. Cítil téměř nesnesitelný smutek smíšený se zoufalým vztekem. Naprosto jasně viděl sám sebe, jak se plíží domem a potí se, místo aby jako ostatní mladí lidé jeho věku ležel na pláži nebo hrál s přáteli fotbal a lízal zmrzlinu. Bylo léto a měl prázdniny. Viděl sám sebe s ohromným břichem v teplákách velikosti XXXL. Viděl své oteklé nohy. Viděl se v celé své osamělosti, kterou dokázal zmírnit jenom tím, že jedl. Když jedl, nebyla mu zima. Když jedl, necítil se osamělý. Rozhlédl se po kuchyni. Ještě tu stály přikryté podnosy s koláčky a dorty, v lednici byly chlebíčky, pivo a limonáda. Včera slavili matčiny narozeniny. Byli tu hosté. Alvin právě přemýšlel, jestli by si otec všiml, kdyby si ukrojil kus dortu, když někdo zazvonil u domovních dveří. Polekaně sebou trhl. Když byl sám doma, skoro nikdy nikdo nezazvonil. Samozřejmě kromě rozvážkové služby s jídlem. Ale ta tady dnes už byla. Z okna kuchyně neviděl, kdo stojí za dveřmi. Chvíli přemýšlel, jestli nemá předstírat, že nikdo není doma. Třeba je to obchodní zástupce s vysavači. Nebo někdo od Svědků Jehovových. Váhal. Zvonek se ozval znovu. Když teď otevře, možná zapomene na dort. Jeho tělu by to prospělo. Hlavně v případě, že si otec zapamatoval, kolik dortu ještě zbylo. 4
Osamela_noc.indd 4
06.10.2023 11:35:58
Alvin se na bolavých nohou belhal k domovním dveřím. Otevřel. Za necelých patnáct minut si zoufale přál, aby to neudělal.
Od té doby, co byl Isaac Fagan v penzi, trávil každý den dlouhé hodiny ve své zahradě. Pěstoval růže, které šplhaly po zdi jeho malého domku. Podél plotu, který ohraničoval jeho pozemek, vyrážely do výšky ostrožky a slunečnice. Rozkvetlý ráj, zdálo se mu. Jako vdovec žil už dlouhá léta sám, ale díky své zahradě se nikdy necítil doopravdy nešťastný. Při péči o rostliny pociťoval intenzivní radost. Srdce by mu zlomilo jenom to, kdyby ho někdo chtěl z jeho ráje vyhnat. Toho dne sekal trávník. Teď v červenci to nemusel dělat tak často jako v dubnu, kdy mohl téměř přihlížet, jak tráva roste a sotva ji stačil sekat. Isaac ale miloval sekání trávy, protože miloval vůni posečené trávy. Dnes si ten požitek zase jednou dopřál, přestože ve skutečnosti to nebylo nutné. Kráčel podél plotu a hráběmi vyškrabával zbytky trávy, které unikly ze sběrného koše sekačky. Procházel kolem místa, kde stál sousední dům v těsné blízkosti hranice jeho pozemku. Měl rád rodinu Maloryových, která tam žila. Předchozí den byl pozvaný na oslavu narozenin paní Maloryové a vlastně se mezi všemi těmi lidmi cítil moc dobře. Maloryovi ale bohužel ani kvůli večírku neuvedli svou zahradu do řádného stavu. Trávník už dávno volal po sekačce, keře po ořezání. A na záhonech bujel plevel. Na druhé straně ale manželé tvrdě pracovali. Kde měli najít čas, aby se o tohle všechno postarali? Ano, syn Alvin, ten by občas mohl pracovat venku. Nejspíš by to prospělo i jeho postavě. Isaacovi připadal Alvin milý a zdvořilý, ale byl opravdu neforemně tlustý a působil velmi nešťastně. Byl pořád sám, zjevně neměl vůbec žádné kamarády. To bylo u šestnáctiletého chlapce zvláštní. Isaacovi bylo jasné, že příčinou je pouze jeho zjev. Chudák. Zadíval se přes plot. Alvin měl přece prázdniny. Opravdu by mohl… Ale on skoro pořád ležel na gauči v obýváku a zabýval se tím smartphonem nebo jak se jmenoval ten krám, který měl dneska v ruce skoro každý, a zíral do něj, jako by se právě tam odehrával skutečný život. Isaac to právě na tomhle místě u plotu viděl pokaždé, 5
Osamela_noc.indd 5
06.10.2023 11:35:58
když se podíval do obývacího pokoje rodiny Maloryových. I teď se tam zadíval a očekával, že uvidí Alvina ležet na gauči. Místo toho polekaně ustoupil. Co to zahlédl? Přímo na druhé straně skleněných dveří, uvnitř v pokoji, se něco krčilo… mohutná, tmavá, do sebe zhroucená postava… Isaac přimhouřil oči. Co to je? Člověk? Nebo zvíře? Nebo nějaký předmět? Nedokázal to pořádně rozeznat. Obvykle tam nebylo nic. Ale teď tam něco je. Přistoupil blíž k plotu, nahnul se nad ním. Ode dveří ho dělilo jen několik metrů. To něco se pohnulo. Vztyčilo se to a dívalo se na Isaaca Fagana. „Ach bože,“ zaúpěl Isaac. Poznal Alvina, ale vlastně jen proto, že to stvoření za dveřmi mělo Alvinovu postavu. Obličej se skoro vůbec nepodobal tváři, na kterou byl u něj zvyklý. Oči měl nepřirozeně vytřeštěné a strnulé, rysy stažené do groteskního šklebu a kolem úst pěnu, která neustále vytvářela nové bublinky. Alvin zvedl ruku a položil ji na skleněnou plochu v prosebném gestu. Bezvládně klouzala po skle dolů. Alvinova hlava klesla dopředu, začal zvracet, vypadalo to, jako by dávil krev. „Ach bože,“ mumlal Isaac, „ach bože!“ Co se to jen stalo? Ta pěna… epileptický záchvat? Vytřeštěné oči… Isaac začal přelézat plot. Musí se nějak dostat do sousedního domu. Věděl, že pan a paní Maloryovi tady jako obvykle nejsou, chlapec byl sám a stalo se mu něco hrozného. Plot se pod jeho tíhou zakymácel. Isaac se chvíli obával, že se zřítí do zapleveleného záhonu na druhé straně. Pro muže jeho věku představoval i nízký plot značnou překážku. Ale nějak se mu to podařilo, přestože mu povědomý zvuk prozradil, že si roztrhl kalhoty. Stál na druhé straně mezi květinami, plevelem a vysokou trávou a utíral si pot z čela. Před sebou měl terasové dveře a za nimi viděl Alvina, velikou, neforemnou, nehybnou masu. Ležel tam úplně zhroucený. Isaac byl několika kroky na úzké terase, kde stály blízko u sebe dvě židle a malý stolek. Pokusil se zatlačit do dveří, ale byly zamčené. Přitiskl tvář na sklo, aby viděl dovnitř, rozeznal nábytek v obýváku a chodbu k domovním dveřím. Všechno vypadalo jako kdykoliv jindy. 6
Osamela_noc.indd 6
06.10.2023 11:35:58
Ale úplně jiné bylo to, že tady ležel Alvin a nehýbal se. Isaac se rozběhl kolem domu, zkusil otevřít zářivě zelenou barvou natřené domovní dveře, ale nešlo to. Jako soused vlastnil druhý klíč k domu Maloryových pro případ, že by si někdo zabouchl dveře. Na to měl přece pomyslet hned, ale byl naprosto zmatený. Rozběhl se po chodníku zpátky ke svému domu. Hned v předsíni stál telefon. Vytočil číslo tísňového volání. „Sanitku,“ požádal. „Rychle, prosím!“ Nadiktoval adresu. Ženský hlas na druhém konci vedení potvrdil, že vůz je na cestě. Žena chtěla slyšet podrobnosti o napadeném a jeho zraněních, ale Isaak o tom nedokázal nic říct. Nakonec prostě položil sluchátko, vyndal ze zásuvky klíč od domu Maloryových a spěchal zpátky. Supěl a potil se. Nebylo to jenom horkem. Způsobilo to rozčilení a strach z toho, co najde. Sotva vkročil do domu, pocítil ohrožení. Nejdřív si myslel, že Alvin je nemocný, že utrpěl záchvat mrtvice nebo jiný druh fyzického selhání, ale teď jako zvíře, které větří nebezpečí, věděl, že šlo o něco jiného. Cítil zlo, násilí… stalo se tady něco děsivého, něco velmi zlého, a přesahovalo to všechno, čeho se kdy bál. „Alvine?“ zavolal tiše. „Paní Maloryová? Pane Malory?“ Nedostal odpověď, ale to přece bylo jasné. Alvin nebyl schopný reagovat. A jeho rodiče byli v práci. Náhle si uvědomil, že celý dům páchne alkoholem a cigaretami. Bylo to víc než překvapivé, i když se tu včera konal narozeninový večírek. Nahlédl do kuchyně. Všude láhve od piva, většina otevřených, ale nedopitých. Cigaretové nedopalky ležely na stole a byly roztroušené po celé podlaze. Hrnky na čaj, které Alvin jako malý chlapec vyrobil ve škole a které paní Maloryová hrdě předváděla každému návštěvníkovi, někdo smetl z police nad myčkou, takže se roztříštily na tisíc kusů. „Ach bože, ach bože,“ vzdychal Isaac zděšeně. Měl strach. Opravdový strach. Napadlo ho, že vyjde ven a počká na příjezd sanitky, ale to mohlo trvat dlouho. Alvinovi možná šlo o minuty nebo dokonce vteřiny. V obýváku to vypadalo stejně hrozně jako v kuchyni. Zvenku to přes sklo pořádně neviděl. Nedefinovatelné skvrny na koberci a gauči, cigaretové oharky, propálené díry. Otevřené, převrácené láhve. Scéna, jakou Isaac u téhle rodiny v životě nezažil a která určitě nesouvisela 7
Osamela_noc.indd 7
06.10.2023 11:35:58
se včerejší oslavou. Cateringová služba všechno uklidila a paní Maloryová by neopustila svůj dům v takovém stavu. Alvin ležel přímo před dveřmi na terasu a vypadalo to, že za celou dobu, kdy Isaac volal sanitku a bral si klíč, se nepohnul. Isaac u něj těžkopádně poklekl. Dotkl se jeho ramene. „Alvine? Chlapče! Vnímáš mě? Co se stalo?“ Alvin nevydal ani hlásku. Isaac měl strašné podezření, že už nedýchá. Neviděl totiž žádné zvedání a klesání chlapcova těla, ale možná to bylo jeho tloušťkou. Měl by mu nahmatat pulz. Alvin měl jednu ruku pohřbenou pod sebou, druhá, s níž sahal na skleněnou stěnu, ležela pro Isaaca v nedosažitelném místě. Navíc měl strach se Alvina dotknout. Chlapec vypadal tak těžce zraněný, že by snad mohl zemřít pouhým závanem. Pokud ještě vůbec žil. Kdy už proboha přijede ta sanitka? Isaac mezitím ucítil ostrý zápach zvratků, ale kromě toho ještě něco… něco nedefinovatelného… nějak chemického… U chlapcovy hlavy uviděl zelenou plastovou láhev a sáhl po ní. Byla prázdná. Užasle hleděl na etiketu s černou lebkou a varováním, že výrobek je třeba uchovávat mimo dosah dětí. Vysoce agresivní čistič odpadů. Isaac používal ten samý. Proč leží prázdný vedle Alvinovy hlavy? Vzpomněl si na pěnu u Alvinových úst a krev a vzklíčilo v něm děsivé podezření. Ale to nemůže být pravda. V životě ne. Alvin by nikdy v životě nevypil čistič odpadů! A co když to neudělal dobrovolně? Isaac se znovu rozhlédl v pokoji. Buď byl Alvin z nějakého důvodů úplně mimo, kouřil, opíjel se, rozléval kolem alkohol, vypaloval díry do potahů gauče, a nakonec si vzal život za pomoci čističe odpadů. Nebo… to byl někdo cizí. Zločinci. Přepadli Alvina a nejpříšernějším způsobem ho umučili. Je sporné, jestli to přežije. Jestli vůbec ještě žije. Venku zastavilo auto. To musí být záchranka. Isaac se namáhavě zvedl a kulhal k domovním dveřím. Láhev s lebkou ještě pořád držel v ruce. „Rychle!“ zakřičel. „Rychle! Stalo se něco strašného!“ Rozplakal se. Rozčilením, stresem, otřesem. Ani si to neuvědomil.
Osamela_noc.indd 8
06.10.2023 11:35:58
PRV N Í Č Á S T
Osamela_noc.indd 9
06.10.2023 11:35:58
P O N D Ě L Í , 16 . PRO S I N C E 2 019
Anna Carterová ten večer ničeho nelitovala víc než volby své obuvi. Měla na sobě pletené šaty tyrkysové barvy, které se na ní Samovi mimořádně líbily. Ne že by se řídila podle Samova vkusu, ale u těchhle šatů se s jeho hodnocením shodovala. V sobotu zahlédla v jednom obchodě v centru pár hezkých kotníčkových bot z měkké kůže s deseticentimetrovými tužkovými podpatky, které měly přesně stejnou barvu jako šaty. Jaká je pravděpodobnost, že člověk sežene tyrkysové kotníčkové boty? Vtrhla do krámu, kde vyšlo najevo, že v její velikosti už boty nemají, takže si vzala o číslo menší, a to byla samozřejmě chyba. Teď ke konci večera ji nohy tak bolely, že už se předem děsila, jak sejde po schodech dolů a na parkoviště na druhé straně ulice. Vzdychla. Kromě ní sedělo u dlouhého prostřeného stolu ještě osm lidí, čtyři muži a čtyři ženy. Byli to účastníci kurzu vaření pro nezadané, který začal v listopadu, a v příštím vánočním týdnu měl skončit mimořádně slavnostní večeří. Sedmý týden už se setkávali každé pondělí ke společnému vaření v prostorách seznamovací agentury Trouvemoi, kterou před několika lety založila Annina přítelkyně Dalina a přivedla ji k působivému úspěchu. Anna na její obchodní model nahlížela skepticky, ale Dalina veškeré její pochybnosti smetla ze stolu. „Tohle je model budoucnosti. A přítomnosti. V západních společnostech nikdy nebylo tolik nezadaných. Už žádní nedobrovolní singles. Uvidíš, že to bude fungovat skvěle.“ A měla pravdu. Trouvemoi nabízela turistiku pro singly, víkendy pro singly, městské procházky pro singly, speed dating, romantické večeře při svíčkách a tak podobně. A kurzy vaření pro singly. To poslední měla na starosti většinou Anna. Protože uměla skvěle 11
Osamela_noc.indd 11
06.10.2023 11:35:59
vařit. Vnímala jako ironii osudu, že se musela uchýlit právě k Dalině, jejíž nápady v ní nikdy nevzbuzovaly nadšení. Po svém pobytu na klinice. Po ztrátě zaměstnání. Vlastně po ztrátě sama sebe. Neměla na vybranou. Musela jí být vděčná. „Hej, Anno, jste tu ještě s námi?“ zeptal se někdo. Zřejmě se pohroužila tak hluboko do vlastních myšlenek, že už nevnímala okolní zábavu. Musí se vzpamatovat. Vždyť je placená za to, že tady sedí a konverzuje. Lidé, kteří si objednali ten drahý kurz, se měli cítit příjemně. Uvolněně. A v nejlepším případě se dokonce zamilovat. „Ano, jistě,“ řekla a vykouzlila na tváři úsměv. Muž, který ji oslovil, se jmenoval Burt. Anně připadal mimořádně nesympatický. Příliš halasný, necitlivý. Často prohlašoval, že se nikdy netají svým názorem a byl na to náležitě pyšný. Ve skutečnosti to znamenalo, že lidem narušoval jejich komfortní zónu, každému na potkání říkal, co si o něm myslí, a překračoval všechny meze. Občas někoho svou neomaleností dohnal až k slzám. „Právě jsme se všichni usnesli, že se příští sobotu ještě jednou setkáme. V nějakém pubu. To by mohlo být cool, že?“ Proboha, pomyslela si Anna, další setkání už ne! V podstatě ji nikdo nemohl nutit ke schůzce mimo kurz, to k její práci nepatřilo. Ale dobře věděla, jak by na to zareagovala její šéfka Dalina: Samozřejmě že půjdeš s nimi. Je super, že se v té skupině cítí dobře. Ale neměli by se dál scházet někde jinde, nýbrž tady, na dalším kurzu vaření. A to bude tvůj úkol. Půjdeš s nimi a postaráš se o to, aby se pokud možno hned přihlásili na pokračování od ledna. Nenápadně vytáhla pravou nohu z boty a dopřála jí trochu úlevy. Kéž by neměla takové bolesti. Kéž by jí bylo líp. Psychicky. Kéž by před ní nový rok nevyvstával tak bezútěšně a nepřehledně. Věděla, že existují lidé, kteří s nadšením vítají každý další rok, kteří vstupují do ledna s očekáváním, že všechno bude lepší, že je čekají samé dobré věci. Takový pocit Anna ještě nezažila. V blížícím se novém roce viděla pustinu a prázdnotu ještě neobdělaného pole. Jiní už měli před očima klasy, lehce se vlnící v letním vánku. Ona viděla sucho a bodláky. A nezměnily to ani roky terapie. Nasadila úsměv a doufala, že nedopadne úplně žalostně. „Dobrý nápad,“ prohodila vesele, „jenom se musím podívat… doufám, že to klapne. Tak těsně před Vánocemi…“ 12
Osamela_noc.indd 12
06.10.2023 11:35:59
„Vy přece nemáte muže ani děti, tak byste neměla být v předvánočním stresu,“ poznamenal Burt se svou vrozenou empatií. „Proč byste si nezašla s přáteli do pubu? To je určitě lepší než sedět sama doma.“ „Mám přítele, se kterým budu trávit Vánoce,“ ujistila ho Anna. „Ano, pravda, jistě, váš přítel,“ prohodil Burt a znělo to nějak vulgárně. Účastníci kurzu už Sama viděli, protože ji po večerním vaření občas odvážel. „Proč si ho vlastně nevezmete?“ „Burte, to je ale opravdu Annina věc,“ připomněla mu Diane, světlovlasá mladá žena, tak atraktivní, že Annu opakovaně udivovalo, proč vyhledává akce pro nezadané. Její problém možná spočíval v tom, že byla extrémně plachá a zdrženlivá. Anna se podívala na hodinky a zatvářila se překvapeně, přestože už minimálně hodinu sledovala minutovou ručičku a modlila se, aby se pohybovala rychleji. „Deset hodin!“ vykřikla. „Proboha, jak tady vždycky ten čas letí!“ Vrátila nohu zpátky do boty a potlačila bolestné zaúpění. Vstala. „Tak kdo mi pomůže?“ Všichni se začali těžkopádně zvedat, snědli toho až moc a někteří pili alkohol. S radostí by zůstali sedět v teple a dál hověli své večerní lenosti. Ale tenhle prostor měli k dispozici do desáté hodiny a dobře věděli, že Anna to bere velmi vážně. Burt zůstal sedět a s požitkem popíjel své červené víno, zatímco ostatní pomáhali sklízet ze stolu. Jako vždycky s sebou všichni měli plastové dózy, do nichž si rozdělili zbytky jídla. Ohromná myčka byla za chvíli plná a v chodu, lednička uklizená, pracovní plochy setřené, svíčky sfouknuté. K Anniným úkolům patřilo, že sem hned ráno zajde, vyklidí myčku, vezme ubrusy na vyprání a vrátí židle na místa. Teď už chtěla jenom domů. Časem si i Burt uvědomil, že večer skončil, a neochotně se zvedl. Procházeli chodbou a Annu ovládl pocit, že až se teď skupina vyhrne ven do noci, do klidu, tmy a chladu pozdního prosincového večera, a zahltí ji na chvíli hlasy a smíchem, připraví ji tak o její kouzlo, naruší její klid. Protože svět byl vlastně temný, mlhavý a tichý. V dálce šumělo moře. Anna tolik toužila po tom být sama, až to skoro bolelo. Kulhala přes ulici. Určitě má na nohou pořádné puchýře. Několik taxíků čekalo na ty, kteří holdovali alkoholu. Ostatní 13
Osamela_noc.indd 13
06.10.2023 11:35:59
nastoupili do vlastních vozů. Také Anna otevřela dveře svého modrého fiata. Konečně, pomyslela si. Konečně klid.
Projížděla pozdně večerním Scarboroughem. Mlhou, která stoupala z moře, probleskovalo vánoční osvětlení domů, obchodů a ulic. Mokré výpary ale spoustu světla spolykaly. Večer působil chladně a bezútěšně, ale Anna věděla, že spousta lidí je venku. V restauracích, pubech, barech, klubech. Všude se konaly vánoční večírky, všude byla hudba a smích, spousty alkoholu a exaltovaného veselí. Lidé měli na hlavách papírové kloboučky a s každou další hodinou budou ztrácet zábrany. Anna vůbec nebyla fanouškem podobných akcí. Vlastně nebyla doopravdy schopna té uvolněné veselosti. Vzpomínala na školní večírky s víceméně povinnou účastí. Jen výjimečně prožila něco podobně trýznivého. „Pozor!“ vykřikla najednou nahlas, prudce vytržená ze skličujících vzpomínek, a dupla na brzdu. Přímo před ní se z mlhy vynořil malý červený renault, k němuž už se přiblížila nebezpečně blízko. Musím se víc soustředit, pomyslela si. Jela pomaleji, udržovala za červeným autem přiměřený odstup. Rozeznávala, že řidič před ní má dlouhé světlé vlasy. Tedy zřejmě spíš řidička. Projela kolem Lindhead School, definitivně opustila městskou zástavbu a jela po Lindhead Road. Ve tmě po obou stranách silnice spíš jenom tušila louky a pastviny protkávané ploty a kamennými zídkami. Tu a tam minula nějaký dům, dvůr, hostel. Jinak vnímala jenom okolní rozlehlost a ticho. Tady už začínal národní park North Yorkshire se svými údolími, pahorky, lesy a polnostmi. S bezpočtem legendárních a oblíbených turistických tras. Ale i tady už se ztratili lidé. Nezřídka. Na odbočce Linhead Road/Harwood Dale Road náhle červené auto zabrzdilo tak prudce, že Anna, která se k němu znovu přiblížila, stihla zabránit nehodě jen ostrým dupnutím na brzdu. Její auto zastavilo prakticky na místě a motor s tichým zarachocením ztichl. „Co to s ní je?“ vykřikla. Teprve pak si všimla důvodu chování řidičky před sebou. Na křižovatce, kde se oddělovala silnice do Scalby, stál muž. Přinejmenším 14
Osamela_noc.indd 14
06.10.2023 11:35:59
se zdálo, že jde o muže vzhledem k jeho výšce a mohutnosti. Byla to vysoká postava s širokými rameny. Holínky, parka. Kapuce stažená hluboko do čela. Stál tak, že řidička před Annou musela zabrzdit, aby ho nepřejela. Přistoupil ke dveřím spolujezdce a otevřel je. Anna užasle sledovala scénu. Proč ten muž, proč vůbec někdo v tuhle hodinu stál na téhle opuštěné křižovatce? Byla tady naprostá pustina, Scarborough daleko za nimi. Do Scalby jedním směrem byl ještě slušný kus cesty. Do Harwood Dale druhým směrem totéž. Kdo a proč stál v mokré, studené a mlhavé prosincové noci na tomhle rozcestí? Muž nastoupil do auta. Anna zalapala po dechu. Ta žena přece nemohla tak pozdě večer a na tomhle místě dovolit cizímu muži, aby nastoupil do jejího vozu. Ani to nevypadalo, že ho nechala nastoupit dobrovolně. Proběhlo to hrozně rychle. Ona z nutnosti zabrzdila a on byl v příštím okamžiku vedle jejího auta a o vteřinu později uvnitř. I kdyby se pokusila aktivovat centrální zamykání, pravděpodobně by se jí to nepodařilo dost rychle. Anna se zadívala do auta před sebou. Dlouhé světlé vlasy řidičky… Klidně to mohla být Diane. Diane z kurzu vaření pro singly. Anna věděla, že bydlí v Harwood Dale. A v tuhle dobu mohla být přesně tady. Měla červené auto? Anna si nebyla jistá. Zablikala reflektory, aby řidičce dala znamení, že tu není sama. „Vystup a pojď sem,“ zamumlala. „No tak, dělej!“ Žena, možná Diane, si musela světelného signálu všimnout, ale zjevně se nesnažila opustit své auto. Protože nemohla? Ohrožoval ji ten člověk? Byl ozbrojený? Anna pátrala v paměti, jestli zahlédla něco v jeho rukou, ale neuvědomovala si to. Všechno se stalo tak nečekaně, tak rychle. Nebo tady ten muž čekal, protože byli s řidičkou domluvení? Ale na takovém místě… Kdo by si tu dával schůzku? Zatímco Anna ještě přemýšlela, jak by se měla zachovat, dalo se červené auto do pohybu. Musím zůstat za nimi, pomyslela si. Červený vůz zmizel za zatáčkou směrem na Harwood Dale. Anna otočila klíčkem v zapalování. Motor krátce zavrčel a zmlkl. „Zatraceně!“ vykřikla. Vlhkost. Při takové vlhkosti se její prastaré auto prostě chovalo nevypočitatelně. 15
Osamela_noc.indd 15
06.10.2023 11:35:59
„Tak dělej,“ zamumlala, „pohni!“ Věděla, že mezi jednotlivými pokusy je nejlepší počkat několik minut, aby se zvýšila šance, že motor naskočí. Během těch minut ale mohlo dojít k nejhoršímu. Pokusila se nastartovat několikrát za sebou. Motor pokaždé jen tiše zachraptěl. Čekala. Třásla se. Neustále se dívala do zpětného zrcátka, aby mohla okamžitě zapnout varovné blinkry, kdyby se v dálce objevila světla reflektorů. Stála nešikovně uprostřed silnice. Nějaká nehoda by teď všemu nasadila korunu. Ale noc zůstala temná a tichá. Po pěti minutách se pokusila znovu nastartovat a tentokrát motor naskočil. Konečně. Jela dál. Přehnanou rychlostí. Věděla, že auto se ženou a cizincem může být dávno za horami. A ona si ani nepoznamenala číslo. Ať dělám cokoliv, dělám to špatně. Projela kolem hostelu Woodpeckers Cottage, kde ale nesvítilo jediné světlo. Budova vypadala opuštěně. Možná tady majitelé přes zimu vůbec nejsou. O kus dál byl přímo před jednou ovčí pastvinou parkovací pruh. Když Sam poprvé vezl Annu domů, na úplném začátku jejich vztahu, zastavili se tady a celé hodiny se líbali v autě. Byla jasná letní noc, světlo na obloze až do ranních hodin. Anna si vzpomněla na kouzlo, které tenkrát cítila. Jako by se všechno obracelo k dobrému. Definitivně. Teď zahlédla červené auto právě v tom parkovacím pruhu. Stálo těsně u plotu pastviny, tedy dost velký kus od silnice. Světla byla zhasnutá. Anna si ho všimla jen proto, že se na zlomek vteřiny objevilo ve světelném kuželu jejího vlastního reflektoru. Ale už to místo přejela. Zpomalila. Proč tady zastavili? Že by přece jenom milenci? Kteří se tam muchlají stejně jako Anna a Sam tenkrát? Měla bych se vrátit, napadlo ji. Ujistit se. Mezitím pokračovala v cestě hlemýždím tempem. Nebyla si jistá. Podívat se tam a zesměšnit se? Nebo se dokonce vystavit nějakému nebezpečí? Co jí bylo do těch lidí? Naznačila té ženě pomoc, ale nedočkala se žádné reakce. Nemusela přece odjet, nebo ano? 16
Osamela_noc.indd 16
06.10.2023 11:35:59