C H I RU R G O VA DCERA AUDREY BLAKE
K APITOL A 1 Pro ty, kdo přicházeli do boloňské Grande Ospedale della Vita e della Morte, nebyla bolest ničím neobvyklým, avšak nikdy předtím nebyla tak zjevná jako u hordy pacientů, kteří tu dnes čekali na ošetření. Nora už si zvykla na ty štvané duše, co se belhaly, kulhaly či byly přinášeny do Via Riva di Reno z uliček Quadrilatera. Sama dnes ráno kráčela těmi úzkými středověkými uličkami do trefně pojmenovaného Velkého špitálu života a smrti, avšak její krok byl rázný a pevný, na rozdíl od vystrašených, nemocných a krvácejících trpitelů, kteří se sem den po dni táhli v nekonečném procesí z chudinské čtvrti. Problém byl v tom, že navzdory její nejlepší péči, brilantně vydedukované diagnóze a odborné léčbě toho pořád ještě příliš mnoho záviselo na náhodě. Zkušeně přehlédla čekárnu a v duchu se modlila, aby všechny roztřídila přesně. Život a smrt. Křik, žadonění a sténání sice byly působivé, nicméně ne tak důležité jako jejich příčiny, a ty bylo třeba odhadnout rychle. Zanedbaná tichá horečka se mohla roznést vzduchem, pokud by pacient nebyl uzavřen do karantény. Zlomené ruce musí čekat, třebaže nesmírně bolí. „Dottoressa.“ K Nořině paži se natáhl chlapec držící v náruči ještě mladší dítě. Nebyla doktorka, zatím ne, ale při tom oslovení jí stoupl do tváře ruměnec. Už brzy. „Un momento.“ Zahleděla se přes jeho hlavu na ženu, která se v záři pozdně odpoledního slunce opírala o dveře nemocnice. Dýchala ztěžka a jednotvárně, jako když dítě bez zájmu buší do kláves
8
Audrey Blake
klavíru, aby si odbylo cvičení, ke kterému je přinutili. Nora zapomněla na prosakující ránu na tváři dítěte, které měla před sebou, a přispěchala k ženě. „Signora, co se děje?“ Ta žena byla zjevně chudá a zcela určitě se jí rozběhl porod, jenže ženy rodívají doma. Nešourají se do nemocnice horkými prašnými ulicemi podpírajíce si břicho rukou, obzvlášť když tam na odděleních tolik řádil erysipel. Mnoho potenciálních pacientů se kvůli vysoce nakažlivé horečce zdráhalo vyhledat pomoc, protože lidé ve městě se chopili špatných zpráv o nemocnici a roznesli je ještě dřív, než si horečky všimli i lékaři. „Už to trvá noc a den. Potřebuju pomoc.“ Žena zalapala po dechu a pak zaskřípala zuby, jak ji sevřela kontrakce, jež dorazila jen malou chvilku po té předchozí. „Piero! Rychle!“ zavolala Nora a podepřela ženu paží. Touhle rychlostí to dovnitř možná nestihnou. Piero, nejmohutnější ze zřízenců, se k nim přiřítil s kolečkovým křeslem, usadil pacientku a objel s ní registrační stůl, aniž by třeba jen na chvilinku zpomalil. Nedbal na protestující dav čekajících pacientů a řítil se s ní chodbou na ženské oddělení. Nora spěchala za ním. Volnou postel nenašla, takže spěšně vztyčila provizorní zástěnu. „Tohle bude copy dup, ne?“ zašeptal Piero Noře. „Možná bych ji měl nechat v tom křesle.“ Nora se zamračila při vzpomínce na to, co žena říkala. Už to trvá noc a den. „Za chvíli to bude,“ obrátila se k ní Nora. Co ji to napadlo, že se táhla až sem? „Polož ji na stůl, ať ji mohu prohlédnout,“ přikázala Pierovi. Navzdory jejímu pokročilému těhotenstí i úpěnlivému sténání Piero ženu bez potíží zvedl na stůl a Nora z něj mezitím odstranila balíky vypraného ložního prádla a lahvičky s pečlivě namíchaným mazáním i úhledně vylisované pilulky z lékárny sestry Madonny Agnes. Jakmile získala trochu prostoru na práci, rozhrnula ženě sukně, jejichž lem byl stejně jako všechno ostatní ve městě umazaný tou samou, věčnou rezavě hnědou barvou. Na okamžik se překvapeně zarazila, protože očekávala, že uvidí hlavičku dítěte. Teď se ovšem zdálo, že zatím ani nepraskla voda, a když Nora sáhla dovnitř, aby hlavičku nahmátla, nezjistila vůbec žádnou dilataci čípku.
Chirurgova dcera
9
Něco se jí muselo promítnout do tváře, protože žena se zvedla na loktech a mlaskla, aby si získala Nořinu pozornost. „Umřu?“ domáhala se. „Samozřejmě že ne,“ odvětila Nora. Snažila se předstírat, že vůbec není zmatená a vyděšená. „Jak se jmenujete?“ „Mám pocit, že tohle mě zabije,“ odvětila místo toho žena a konec věty zanikl v dalším zasténání. Během kontrakce sevřela dlaně v pěst, a když stah konečně odezněl, zhroutila se zpátky na stůl. „Už jste někdy rodila?“ ptala se Nora. „Čtyřikrát. Dvě děcka ještě žijou,“ zalapala po dechu. „Nikdy jsem neměla potíže, ale…“ Zkřivila tvář a znovu se ocitla v jiné sféře, kde ji plně zaměstnávalo soustředění a bolest. Piero vrhl na Noru tázavý pohled, na který neměla odpověď. Za posledních třicet let se všechny studentky medicíny Boloňské univerzity specializovaly na porodnictví, pokud z nich prostě rovnou neudělali porodní báby. Považovalo se za přirozené, že budou své dovednosti uplatňovat na jiných ženách, a tak Nora chodila na přednášky navíc, studovala a pilovala své schopnosti. Jenže teď netušila, co dělat, a život té ženy si cenila na víc než svou vlastní pýchu. „Netuším,“ sykla. „Proboha… sežeňte někoho!“ Sice nevěděla, co si počít, ale nebylo třeba žádných velkých znalostí, aby viděla, že nezbývá mnoho času. Nikdy se s takovým případem nesetkala, zato znala rizika vleklého porodu, mezi něž patří záchvaty, mrtvice, horečka omladnic. Piero se na ni bezvýrazně zahleděl. „Koho?“ „Kohokoliv. Vypadám snad, že jí dokážu pomoct?“ Profesor Perra zvládal obtížné porody dobře. Sestra Paula Benedicta také. S trochou štěstí bude jeden z nich poblíž. Piero odspěchal a Noře zahořely líce studem a pocitem marnosti. Zavolala na vrchní sestru Marii Celeste a požádala ji o horkou vodu a hadry. Společně se šlachovitou jeptiškou pak obrátily pacientku na bok a bezvýsledně se pokoušely tlumit její bolesti protitlakem na záda. Pak kolem zástěny prošla další žena. Rozepínala si manžety na rukávech a sukně se jí za chůze pohupovaly ze strany na stranu. Měla u sebe doktorskou brašnu, avšak Nora si ji odnikud nedokázala vybavit.
10
Audrey Blake
„Tak co tu máte?“ pronesla rázně. Byla vysoká a na to, že pracovala v nemocnici, měla kadeře černých kudrnatých vlasů sepnuté trochu halabala. Jemná linie její čelisti ostře kontrastovala s přísným, soustředěně nakrčeným obočím. Sestra Maria Celeste si úlevou oddechla a Nora se trošku uvolnila. Ať už je ta žena kdokoliv, sestra jí věřila. „Nejsem si jistá,“ přiznala Nora. „Kontrakce jsou rychlé, v intervalu méně než třicet vteřin –“ „To vidím,“ přerušila ji žena. „A předpokládám, že vůbec není otevřená, jinak byste pro mě neposlaly. Změřila jste jí pánev?“ „Jenom jsem zkontrolovala čípek,“ začervenala se Nora. Dostávala od té ženy pěkně naloženo, ale stále netušila, o koho jde. „Živé děti už se jí narodily, takže pánev by měla mít širokou dostatečně.“ „To, že předtím rodila, neznamená, že se jí tělo nemohlo změnit. Podívejte se na ni,“ odsekla žena. „Krátký krk, shrbená záda. Tyhle příznaky musíte rozeznat.“ Odstrčila Noru ramenem od stolu. „Nechte mě podívat.“ Sáhla pacientce pod sukně, aniž by s ní prohodila jediné slovo. Nora vyslala ztrápený pohled k Pierovi, který nad ženinými sehnutými zády bezhlasně vyslovil dottoressa. „Přesně, jak jsem si myslela,“ pravila dottoressa vzápětí. „Hroutí se jí kosti. Špatná výživa. Předozadní rozměr pánve je méně než pět centimetrů a ze strany na stranu taky nic moc.“ Natáhla ruku a začala se přehrabovat v Nořině otevřené brašně. Nora jí nebránila. Četla už o případu, kdy se ženina pánev po několika porodech zúžila, ale úplně na ně zapomněla, dokud jí to tahle tajemná lékařka nepřipomněla. „Háček s sebou nemám,“ pronesla tiše. V Londýně viděla kraniotomie, při kterých doktoři zabili a odstranili dítě po kouskách v naději, že tím zachrání matku, ale v tomto případě by ji něco takového použít nenapadlo, protože tohle katolická církev zapovídá. Doktorka na ni překvapeně pohlédla. „Pane na nebi, to doufám.“ Vytáhla skalpel a prohlédla si ostří. „Háček,“ zamumlala si pro sebe opovržlivě. „Vy musíte být ta Angličanka, co experimentuje s éterem. Připravte si jehly, já zatím promluvím s pacientkou. Provedeme císařský řez.“
Chirurgova dcera
11
Nora silou vůle přiměla ruce i oči ke klidu a jen přikývla, protože se nezmohla na slovo. O císařském řezu čítávala jako by to byla pohádka či mořská příšera. Věděla o jediném případu, kdy byl v Anglii tento řez proveden a přežila jej matka i dítě. Ten příběh byl skoro sto let starý, spíš legenda než skutečnost, a figurovala v něm venkovská porodní bába jménem Alice O’Neilová, která k operaci použila břitvu, zatímco chlap běžel celou míli pro hedvábné nitě a krejčovské jehly. Tady na kontinentu nebyly císařské řezy mytickou záležitostí, nicméně pořád se konaly vzácně a bývaly smrtící. Za celý rok, který v Boloni strávila, Nora ani jeden neviděla a vůbec nečekala, že uvidí. Něco z jejího strachu na ní muselo být vidět. Dottoressa naklonila hlavu ke straně. „Vy jste ještě žádný neviděla?“ „Ne,“ přiznala Nora a propadala se studem do země. Teď ji vyžene nebo pošle sehnat někoho kompetentního. „Dokážete se řídit mými pokyny?“ Nora přikývla jako dítě slibující poslušnost, aby na ně nevzali rákosku. „Dobrá. S éterem jsem to ještě nezkoušela a slyšela jsem, že máte spoustu zkušeností.“ Nora otevřela ústa, ale žena jen povytáhla obočí. „Ano, hned to bude,“ řekla tedy raději a odběhla pro odpařovač.
„Usnula,“ pronesla Nora o pět minut později a zvedla inhalační masku z pacientčina obličeje. „Dala jsem jí dvacet kapek. To by nám mělo poskytnout –“ Odmlčela se v půli slova. Doktorka už provedla první řez. „O tom svém zázračném léku mi povíte později. Musíme pracovat,“ odsekla. „Vždyť jsme nezkontrolovaly, zda je opravdu v bezvědomí,“ sykla Nora, vyděšená velikostí řezu. Také ještě nezměřila pacientčin tep a dechovou frekvenci, nezbytné ukazatele pro bezpečné použití éteru. „Je v bezvědomí,“ odvětila žena. „Ani se necukla. Po tak dlouhém porodu není času nazbyt. Potřebuju pomoct s retraktory.“ Nora přiskočila ke své brašně.
12
Audrey Blake
„Moje jsou venku na stole. Támhle, vedle nohy.“ Doktorka netrpělivě trhla hlavou a Nora se natáhla přes stůl a tápala, dokud je nenašla pod změtí sukní. „Stojíte mi ve světle,“ napomenula ji doktorka. „Už jste se přece operací účastnila, tak se snažte, ať to nevypadá, že tahle je vaše první.“ Nora sevřela rty, aby se jí nechvěly, a odsála krev tampónem tak rychle a dovedně, jak jen uměla. Připravila si retraktory a čekala na doktorčin příkaz. „Musíte být rychlejší. Cévy jsem podvázala už před drahně dlouhou dobou.“ „Omlouvám se, doktorko…“ Nora čekala, zda jí ta žena či sestra Maria Celeste prozradí chybějící jméno. Nikdo neodpověděl. „Tampón.“ Nora znovu odsála krev. Operační rána se táhla podélně mezi pánevní kostí a žebry, asi palec vpravo od pupku. Řízla snad ta doktorka naslepo? Anebo udělala něco, aby se pokusila vyhnout placentě? Rána znepokojivě krvácela, ale z toho, co měla Nora načteno, bylo zřejmé, že kdyby skalpel zasáhl placentu, byly by teď v krvi po lokty. „Jak jste–“ „Potřebuju víc místa. Opřete se do toho.“ Nora zatáhla za retraktory a hleděla při tom na krev a tekutinu řinoucí se z rány. I kdyby se odvážila, stejně by nebyl čas vyjádřit pochybnosti. Doktorka ji odstrčila a vnořila ruce hluboko do rány. Nora sebou trhla. Ta žena jednala bez jakékoliv pokory či opatrnosti, docela jako Liston a Vickery, londýnští chirurgové proslavení svou rychlostí a zbrklostí. „Dítě je obličejem napřed,“ zamumlala dottoressa. „Dneska jsou to samé potíže.“ Zatáhla, svaly předloktí se jí napjaly a vytáhla ven dítě celé od krve a mazu. Vyzáblé paže se prudce natáhly a rozpřáhly do stran jako ručičky kompasu. „Žije,“ vydechla Nora dlouho zadržovaný dech a stažená hruď jí povolila. „Ona ano,“ pravila doktorka bryskně a strčila novorozeně, které už se rozplakalo, sestře Marii Celestě. Pak popadla jehlu a odstrčila Noru loktem. „Zase mi stojíte v cestě,“ utrhla se na ni.
Chirurgova dcera
13
Nora nechtěla dostat vynadáno potřetí, proto ustoupila, přestože ji štvalo, že ztratí z dohledu okraje rány a bleskově – téměř chaoticky – poletující jehlu. Šije ve vrstvách? Jakým stehem? Nora věděla, že jednou z hlavních potíží při císařském řezu je vhodný steh: musí být dostatečně pevný, aby vydržel silné poporodní stahy, a přitom nepříliš invazivní, protože v opačném případě by mohl způsobit infekci. Slabé stehy se zpřetrhaly a zanechaly dělohu otevřenou – což znamenalo dlouhou a bolestivou smrt. Podíváš se, než tu ránu obvážeš, řekla si Nora, ale když nastal čas, byla vyslána k pacientčině hlavě, aby zkontrolovala tep a dýchání, zatímco obvazy dostala na starost sestra Maria Celeste. „Jak dlouho potrvá, než se probere?“ tázala se doktorka. „Nevím jistě, ale mělo by to být každou chvíli,“ odvětila Nora a přála si, aby mohla poskytnout přesnější odpověď. Ovšem i nejasná odpověď jí připadala lepší než špatná, a tak držela jazyk za zuby, když doktorka podrážděně stiskla rty. Nora se v přestávkách mezi kontrolováním pacientky tiše věnovala otírání nástrojů a vymývání tampónů. Pacientčiny zornice reagovaly normálně a zachvěla se, když ji Nora píchla do prstu. „Už jen minutu nebo dvě, víc ne,“ řekla opatrně Nora. Doktorka pokývla a dál zasypávala sestru Marii Celeste pokyny. „Jen tekutiny, vývar, mléko, odvar z ječmene, kolik toho jen snese. A dávejte pozor na obvaz.“ Pacientka zasténala. „Všechno je v pořádku. Daří se vám dobře a dítěti taky,“ sklonila se k ní Nora. Její slova zněla zastřeně a neohrabaně, protože vůbec nečekala, že je vysloví, a když na ně teď došlo, ovládla ji úleva. „Ležte klidně. Musíte odpočívat.“ Ženiny oči zamrkaly, otevřely se a slepě zapátraly po místnosti. Chladná zpocená ruka zašátrala po Nořině zápěstí a pak se jej chopila překvapivou, avšak bleskově ubývající silou. Panika. „Tiše,“ zašeptala Nora a přerušila tak zděšené blábolení v nesrozumitelném italském dialektu. Když viděla, jak se doktorka stojící vedle mračí, dodala: „Někdy jsou po probuzení zmatení.“ „Slyšela jsem o tom.“
14
Audrey Blake
Přihlížela, zatímco Nora uklidňovala pacientku a kladla jí otázky. Zjistila její jméno – Lucia. Víc jim neřekla. „Podstoupila jste operaci,“ informovala Nora Luciu, když viděla, jak žena šátrá prsty po splasklém břichu a hledá dítě. „Vaše dcera je v pořádku, a hned jak se vám zahojí stehy, budete moci jít domů,“ ujistila ženu kráčejíc vedle nosítek, zatímco je dva zřízenci odnášeli. „Zrovna támhle je prázdná postel,“ řekla Noře sestra Maria Celesta. „Po té dívce s opařenýma rukama.“ Erysipel uchvátil další oběť. „Je čerstvě povlečená,“ dodala sestra, což byl její způsob, jak Noru popohnat. „Jistě. Děkuji. Dohlédnu, aby Luciu uložili.“ Když se Nora vrátila ke stolu, byla už zástěna pryč a doktorka si ukládala nástroje zpátky do brašny. „Neměla jste jí toho tolik naslibovat,“ mračila se. „Tohle byla ta snadná část. Neopodstatněný optimismus lékařské pověsti nepřispívá.“ „Ale operace se přece povedla,“ namítla Nora. „Zotavení je vždycky komplikované, ale copak je pár povzbudivých slov na škodu?“ „Na vašem místě bych si tolik nadějí nedělala. Je vyčerpaná. Porod trval příliš dlouho. To nikdy nevěstí nic dobrého.“ Doktorka s cvaknutím sepnula sponu na své brašně. „Ovšem ten váš éter nám pomohl. Bez něj by ji šok a bolest zabily.“ Nora se na ni kradmo zahleděla. „Vy jste ho ještě nikdy nepoužila?“ „Ne. Byla jsem v Egyptě a léčila si tuberkulózu. Teprve minulý týden jsem se vrátila do Boloni,“ podotkla suše. „Ach tak.“ Nora byla v rozpacích už předtím a tohle odhalení všechno jen zhoršilo. Jak má doktor správně zareagovat, když mu jiný doktor poví o své smrtelné nemoci? Ale aspoň měla ta žena dobrou barvu. Vlastně působila jako ztělesnění zdraví, byla baculatá, avšak atraktivní a za celou dobu ani jednou nezakašlala. „Zdá se, že vám pobyt v zahraničí prospěl. Vůbec bych to do vás neřekla,“ pravila Nora, protože ji nic lepšího nenapadlo. „Díky. Ale myslím, že jsem byla pryč příliš dlouho. Odjela jsem před dvěma lety, víte, ale práce mi chyběla a byla jsem z toho
Chirurgova dcera
15
nervózní. Tedy ne že by si mě sama nenašla. Je zvláštní, kolik žen začne rodit, zrovna když jsem v dosahu.“ Nora znovu váhala, jak odpovědět, ale nakonec jí představivost selhala a tak se jen usmála. Potom si vzpomněla, co ji jen chvilinku předtím tak překvapilo. „Vy už jste dělala císařský řez bez anestezie?“ Žena jí věnovala pobavený pohled. „A jak jinak jsem je měla dělat?“ Nora si v duchu prošla uplynulou hodinu a skládala si dohromady informace ze strohých pokynů, kterými ji ta žena zasypávala. „Ale já myslela, jestli jste je dělala na živých matkách.“ „Samozřejmě.“ „A přežily?“ „Nemálo ano.“ Zvedla oči v sloup. „Věřte mi, stačí to umět a mít trochu štěstí. Vy Angličané jste tak konvenční.“ „Já ne,“ namítla Nora, přestože to mělo být zjevné. Kdyby ano, copak by byla tady? „Ano, uznávám, že vaše zběhlost v používání éteru je překvapující. Ráda bych se dozvěděla víc.“ Za řeči počastovala Noru zatím nejvlídnějším pohledem, a tak dívka sebrala kuráž. „Možná že až ten případ sepíšete–“ zarazila se, protože doktorka odmítavě odfrkla. „Sepíšu? Kdo má na tohle čas? Navíc už jsem vám říkala, že podle mě nemá valnou šanci. Když dítě nemůže ven, je mnohem lepší ho vytáhnout hned, jakmile porod začne – někdy i předtím – aby žena nebyla tak vyčerpaná.“ „Ale stejně, váš chirurgický um –“ „Si určitě zaslouží pozornost všech těch zapšklých chirurgů, které jste znala v Anglii. Ale ti si to stejně nikdy nepřečtou, tak k čemu by to bylo? Na to, aby se tu techniku naučili, už jsem toho o úspěšných případech sepsala dost.“ „Skutečně?“ Něco na Nořině otázce doktorku podráždilo. Zcela vyrovnaně odvětila: „Ano. Nemůžete-li najít mou knihu o porodnictví, snadno naleznete tu, kterou napsala má matka. Možná jste o ní slyšela? Nové umění –“
16
Audrey Blake
Nora ji přerušila: „Marenco z Bagnacavalla je vaše matka?“ Nora vlastnila starý výtisk z druhé ruky, protože žádné novější nebyly k mání, a přestože autorova sebevědomá tvrzení ohledně císařského řezu byla stejně děsivá jako fascinující, Nora pro ně mnoho praktického využití neměla, protože nechápala, co má znamenat prostý zápis: Operační rána signory B byla uzavřena obvyklým způsobem. Záhada děložního stehu ji dráždila jako vyrážka. Už byla tak blízko… Úsměv, jehož se jí dostalo, byl spíše úšklebkem. „Ano. Byla.“ „Nevěděla jsem, že jde o ženu.“ „Vy toho vůbec moc nevíte,“ odvětila doktorka suše. „Ne dost na to, abyste dokázala pomoct ženám, které budou vaši péči potřebovat. Vy a já spolu budeme muset znovu pracovat a já ocením, budete-li příště lépe připravena a nebudete se mi tolik plést pod nohy.“ Nora polkla. „Ano, doktorko –“ „Marenco.“ Natáhla se pro ručník a začala si osoušet ruce. „Povídali mi o vás – o studentce Horace Crofta.“ Odhodila ručník stranou. „Jste dobrá, ale ne tolik, jak jsem čekala. Zůstaňte u pacientky, dokud nebude schopná vypít vývar.“