Eleanor Shearer
Reka mevola voladomu_003.indd domu.indd 3 1 reka me
07.12.23 15:37 07.12.2023 13:16
Všechny postavy v této knize jsou fiktivní a jakákoli podobnost se skutečnými osobami, ať živými, nebo mrtvými, je čistě náhodná.
Přeložila Petra Diestlerová
RIVER SING ME HOME Copyright © Eleanor Shearer, 2023 The right of Eleanor Shearer to be identified as the Author of the Work has been asserted by her in accordance with the Copyright, Designs and Patents Act 1988. First published in 2023 by Headline Review, an imprint of Headline Publishing Group. Translation © Petra Diestlerová, 2024 ISBN 978-80-249-5185-0
Reka me vola domu.indd 4
07.12.23 15:37
Pro mámu, tátu, Cal a Jeanette
Reka me vola domu.indd 5
07.12.23 15:37
RACHELINA CESTA, 1834–1835 TR VĚ ZÁ
ATLANTSKÝ OCEÁN
É
N O VY RO ST
Dominika Martinik
Y
NÁVĚTRNÉ OS TROV
KARIBSKÉ MOŘE
Guadeloupe
Svatá Lucie Svatý Vincenc
Barbados
Grenada Tobago Trinidad
VENEZUELA
Georgetown BRITSKÁ GUYANA
0 0
RIVER SING ME HOME_FINAL.indd 6
Reka me vola domu.indd 6
100 100
200 200
300
300 míle 400 kilometry
28/10/2022 09:17
07.12.23 15:37
V Rámě je slyšet hlasité bědování, přehořký pláč. Ráchel oplakává své syny, odmítá útěchu, protože její synové už nejsou. Jeremjáš 31,15
Rozbij vázu a láska, která slepí střepy, je silnější než láska, pro niž byla její dřívější souměrnost samozřejmostí. Derek Walcott: Antily: zlomky epické paměti
Reka me vola domu.indd 7
07.12.23 15:37
Země na ostrově byla úrodná, ale všechno zapouštělo mělké kořeny. Když přišly hurikány, vyvrátily i ty nejpevnější stromy, a když přišli běloši, vyrvali děti z náručí jejich matek. A tak jsme se naučili žít bez naděje. Pro nás byla jedinou jistotou ztráta. Mnozí z nás už o jeden domov přišli. O domov s hlubokými kořeny a s dlouhou řadou předků vedoucí daleko do minulosti. Tyhle kořeny nás nezachránily. Tyhle kořeny hnily v podpalubí otrokářských lodí, ve tmě a ve špíně. Zůstalo nám toho jen málo, co bychom mohli zasadit v novém světě, a všechno, co jsme měli, nám mohli vzít bílí muži. A tak jsme se snažili obývat jen povrch ostrova. Sázeli jsme třtinu, ale nic vlastního. Když se matkám narodilo dítě, odvracely hlavu a odmítaly se mu podívat do očí. Snažili jsme se proplouvat tímto polovičatým životem, životem bez dějin či budoucnosti, ale naše nekonečná přítomnost se uměla napínat, roztahovat se časem, až naše životy opět získaly pohyb a barvu. V noci jsme dětem šeptali příběhy o starých bozích z našich vlastí, jazykem, jemuž bílí muži nerozuměli. Pořád přicházely hurikány. Pořád nám brali děti a prodávali je za moře. Ale když je prodávali, měly v sobě semínko, které jim zpívalo o jiném životě. Všechno zapouštělo mělké kořeny. Ale to, co se nemohlo zanořit do hloubky, se roztahovalo do šířky, plazilo se do oceánů a provrtávalo se k okolním ostrovům, kde se i další snažili žít bez vzpomínky na včerejšek a myšlenky na zítřek, a nedařilo se jim to. Bez kořenů všechno umírá. Mnozí z nás zemřeli, rukama bílých mužů nebo v žáru poledního slunce. Půdu sytila naše krev a kořeny si braly výživu z našich těl. A díky tomu byly ty kořeny silné. Mělké, ale silné. Pro tento nový svět nakonec přece jen existovala naděje.
Reka me vola domu.indd 9
07.12.23 15:37
Barbados Barbados Srpen 1834 August 1834
RIVER SING ME HOME_FINAL.indd 3
Reka me vola domu.indd 11
28/10/2022 09:17
07.12.23 15:37
11
IB
t was the blackest the night and Větve Rachel was yla nejčernější částpart nociofa Rachel běžela. jí roz-
running. Branches her skin.dusot Birds, screeching, took díraly kůži. Kdyžtore ptáciatzaslechli jejích kroků, s vřískotem vylétali do vzduchu. Půda byla rozblácená a hrboflight at the pounding of her strides. The ground was latá, kluzká po nedávných deštích, a ona uklouzla a tvrdě narazila muddy and uneven, slick with the residue of recent rains, and do drsné kůry palmy. Svezla se na zem, kde pochodovali mravenci she slipped, falling hard against the rough bark of a palm tree. a hemžili se brouci a nevidění červi vrtali v zemi. Sípavě nabírala She slid down to the soil, to where ants marched and beetles do plic těžký vlhký vzduch. Cítila na jazyku jeho vlhkost, s kyselou scurried and unseen worms burrowed through the earth. With příchutí vlastního strachu. ragged breaths she gulped the heavy, humid air into her lungs. Co to udělala? se. Veitstmě za ní se tyčila silueta větrného mlýna SheOhlédla could taste dampness on her tongue, tinged withcukthe rovaru na plantáži Providence, s lopatkami roztaženými do stran acidic bite of her own fear. jako čtyři nabroušené dýky vyřezávající do oblohy rozzuřený kříž. What had she done? Hrůza jí drásala hrdlo, jako by ten mlýn měl oči a mohl pošeptat She looked behind her. Looming in the darkness was the dozorci, co viděl. outline the mill Providence plantation, arms přes splayed Ještěof nebylo přílišonpozdě. Ještě mohla přeléztits zpátky zeď out like four sharp-edged daggers marking into a přeběhnout přes pole napůl osázená třtinou,ans angry jámamicross čekajícími na zelená stébla. se vrátit své mill chýše,itself jednoho the sky.mladá Terror clawed at Mohla her throat, as ifdothe had dřevěného čtverce mezi mnoha dalšími, a natáhnout se znovu eyes and could whisper to the overseer what it had seen. na spací rohož, odřenou dotenka čtyřiceti lety užívání. Mohla tam It was not too late. She could still climb back over the wall počkat na svítání a na další den dřiny... andVyškrabala creep through fields of half-planted se nathe nohy a znovu se dala do cane, běhu. where Nohy jigaping nesly hlouběji mezi jen napůl zřetelné stíny lesa. 5 Bolelo ji na hrudi. Chtěla se zhroutit, ale nemohla, její tělo ji samo od sebe hnalo dál a dál od Providence. Každá prasklá větvička
RIVER SING ME HOME_FINAL.indd 5
Reka me vola domu.indd 13
13
28/10/2022 09:17
07.12.23 15:37
zněla jako výstřel, kvákání ropuch se měnilo ve vzdálený křik pátrajících mužů. Nesmí se zastavit. Samotná, zablácená, unavená tak, že to cítila až do morku kostí, a hlavou se jí pořád dokola honila otázka – Je tohle svoboda? Prázdný les. Ona, prchající, žaludek sevřený hrůzou. Je snad tohle to, v co celou dobu doufali? Den předtím všechny otroky z Providence shromáždili před velkým domem. Očekávala je tam řada bělochů s kamennými výrazy – pán plantáže na koni, vedle něj dozorce a na schodech domu pánova manželka a jeho tři děti. Běloši se upřeně dívali na otroky. Otroci jim pohled opláceli. Všichni věděli, co přijde. Někteří z otroků se dokonce usmívali. Rachel k nim nepatřila. Byla dost stará, aby si pamatovala, že zvěsti o konci otroctví se v dřívějších dobách šeptem šířily už několikrát. Neuvěří tomu, dokud to sama neuslyší přímo z pánových úst. Pánovo čelo pod řidnoucími vlasy se v horku lesklo potem. Když pobídl koně vpřed, Rachel zahlédla obličej jeho ženy, rty měla sevřené do opovržlivé čárky. A tenhle výraz víc než cokoli jiného zmírnil Rachelinu nevíru. Dovolila si doufat. Pán mluvil stručně. Řekl jim, že král vyhlásil zrušení otroctví. Od zítřka začne platit nový Zákon o emancipaci. Jsou volní. Někteří lidé plakali. Jiní křičeli a tančili radostí. Proměnili se v masu řvoucích zpocených těl, řeku, která se vylévá z břehů. Pán a dozorce marně štěkali rozkazy, přes ten rámus je nebylo slyšet. Nakonec vjel pán tryskem na koni do davu, jen aby je zase umlčel. Kůň kopl jednu ženu do hlavy, na místě zemřela. Ale zemřela svobodná. To není všechno, řekl pán. Už sice nejsou otroci, ale místo toho jsou jeho učni. Podle zákona pro něj musejí pracovat ještě šest let. Nemůžou odejít. Až vyjde slunce, Rachel s ostatními se vrátí na pole, aby dokončili sázení. Budou o třtinu pečovat až do příští sklizně, a pak do té další. Šest let sklízení a sázení a zase sklízení. 14
Reka me vola domu.indd 14
07.12.23 15:37
Svoboda byla jenom jiné jméno pro život, jaký žili vždycky. Davem se prohnalo zlověstné zahučení. Dozorce sáhl po pušce, kterou měl přes rameno. Sto párů očí sledovalo oblouk jeho paže. Pánův kůň prudce frkl, otěže měl pevně utažené. Sykot utichl a dav umlkl. Rachel si vyslechla zprávy o té duté svobodě mlčky. Celé roky žila v neustálém příšeří. Ti, které milovala, byli dávno pryč. Její život se smrskl na velikost plantáže, na rutinu nekonečné dřiny a dlouhé stíny toho, co kdysi bývalo. Takže to svým způsobem dávalo smysl. Svoboda byla prázdnota, která se dala zaplnit pouze cukrovou třtinou. Ten večer se nic nezměnilo. Tlak země pod jejími zády. Tvar jejích končetin, tenkých a šlachovitých. Zatuchlý pach její chýše. Dny dřiny před ní, její život nalinkovaný stejně úhledně jako brázdy na poli. Když usnula, zdálo se jí o matce. Nebo to možná byla jen představa matky, obrys čehosi teplého a laskavého. Svoji matku si nepamatovala. Matka stála před ní, ale Rachel si jaksi uvědomovala, že tam zároveň není. Byla kdesi daleko za mořem. Byla křehká, jako proužek dýmu. Nemohla se zdržet dlouho. Matka pronesla jméno a Rachel věděla, že je to její jméno – jméno, které měla mít předtím, než se nějaký běloch rozhodl říkat jí Rachel. To, co běloch dá, může vždycky zase vzít. Ale tohle druhé jméno – to patřilo jí. Rachel je zopakovala. Ty slabiky jí zněly v ústech zvláštně, ale když zvuky proneseného slova rezonovaly jejím tělem, dodávaly jí sílu. Dokázala se postavit a nehrbit se přitom. Cítila příjemnou tíhu svého těla, pevného a silného. Matka ucouvla a začala se rozplývat, kapku po kapce, sákla do země pod sebou. Když zmizela, hlína se leskla temnou, sytou rudou barvou. Rachel se probudila do hluboké tmy – zběsilá, roztřesená a zalitá potem – a její tělo se ne a ne uklidnit. Pohybovalo se, aniž to po něm chtěla, poháněl ho pouze nějaký živočišný instinkt, který ho přiměl vylézt z chýše, rozvinul se do plné velikosti a vyrazil z Providence do noci. 15
Reka me vola domu.indd 15
07.12.23 15:37
V lese si Rachel tu otázku položila znovu: je tohle svoboda? Prudký zlom, tělo hnané na útěk, mysl ochromená hrůzou, když vidí, jak se dějí věci, nad nimiž nemá vládu? Stromy neměly žádnou odpověď. Jejich listy ševelily ve větru a Rachel si představovala, že ji popichují – Co teď? Její tělo se pohybovalo bezmyšlenkovitě, poháněné zoufalou vlastní vůlí. Běžela dál. Během té bezměsíčné noci neměla jak odměřovat čas, ale podle pálení nohou poznala, že utíká už hodinu nebo i déle, když to zaslechla. Tak slabě, až se zprvu domnívala, že si to jen namlouvá. Zpěv. Zahlédla jiskřičku světla, která se mihotala mezi kmeny. Postupovala zvolna, hlavou se jí honily myšlenky na duchy a noční přízraky. Avšak když zpěv, doprovázený bubnováním, zesílil a zaplnil les zvuky, její strach ustoupil. Ty tóny byly radostné a lidské a vábily ji k sobě. Mýtina. Kroužek holé země sevřený mezi stromy. V jeho středu tancovaly kolem praskajícího ohně tucty lidí, a další postávali na okrajích. Zatímco tanečníci vířili kolem, Rachel slyšela útržky různých slov a melodií, které se slévaly do jedné. Něco z toho bylo anglicky, ale zněly tam i jiné jazyky, starší jazyky, které nepromlouvaly k jejím uším, nýbrž k jejím kostem. Rachel stála ve stínu a dívala se. Když byla mladší, občas se účastnila tanců, ale ne takto. Tamty tance byly vždycky vklíněny do života plantáže. Odehrávaly se v otrockých ubytovnách nebo na tržišti nedalekého městečka. Každou chvíli se tam mohl objevit bělošský kolemjdoucí nebo se v okně velkého domu mihla pánova tvář, která všem přítomným připomněla, že jejich radost není bez hranic, že nemůže překročit meze otroctví. Tahle mýtina jiskřila úplně jinou magií. Bez přítomnosti vtíravých očí, které by porušily kouzlo, se tanečníci pohybovali s ničím nezatíženým půvabem. Naléhavé vábení bubnů lákalo Rachel blíž, blíž, na světlo. Stalo se z ní jedno tělo mezi mnohými, houpající se v rytmu bubnů. Začala si podupávat nohou a broukat si vlastní písničku. 16
Reka me vola domu.indd 16
07.12.23 15:37
Nějaká žena natáhla ruku, oči měla vytřeštěné a bílé, s mihotavými kroužky ohně uprostřed. Chytila Rachel za zápěstí. Tichým a sladkým hlasem zazpívala pokyn. „Tancuj!“ Rachel to strhlo do davu. V jediném okamžiku ztratila veškeré povědomí o vlastním já. Neměla počátek ani konec, žádné okraje či meze. Celé její tělo se rozpouštělo do rytmu. Tanec čeřil dav jako vodu a Rachel se poddala hudbě. Všechna bolest v jejím těle se rozplynula. Z plic se jí vyřinula píseň, o níž ani nevěděla, že ji v sobě má. Kdosi ji držel za ruku, natáhla se a chopila se ruky někoho dalšího, a ten se chytil jiného. Plameny šlehaly k obloze a Rachel připadalo, jako by viděla, jak ten řetěz rukou stoupá k nebesům, jak řada lidí prostupuje časem a prostorem, spojená jediným rytmem bubnů. Když poslední oharky ohně uhasly, všichni dotancovali. Začínalo svítat, mezi stromy pronikalo našedlé světlo a vycházející slunce zrušilo magii, která je spojovala. Lidé se začali rozcházet, většinou mířili k západu, se sluncem v zádech se vraceli na své plantáže. Rachel postávala na kraji mýtiny, mezi dvěma mohutnými duby, a na chvilku ji napadlo, jestli by se neměla vydat za nimi. Bylo docela možné, že si její nepřítomnosti v Providence ještě nikdo nevšiml. Ale váhala příliš dlouho. Zakrátko byli všichni pryč a ona osaměla. Vyklouzla východním směrem, zpátky do lesa. Ze všeho toho běhání a tancování na ni dolehla tíha. Bolelo ji celé tělo. Vynucovalo si pomalý krok. Hrůza z počátku útěku zeslábla v jakousi otupělost a ona se skrze koruny stromů zadívala k nebi. Ve tmě to bylo jaksi snazší – měla v sobě zrnko tajemství, budila dojem, že noc skrývá mnoho možných světů, jejichž hranice jsou prodřené dotenka, takže skrze ně může projít kdokoli. Slunce bylo připomínkou nekonečného pochodu, jímž jeden den přechází do dalšího, nezastavitelného běhu času, který Rachel celý život zotročoval. Ale přesto ji sužovala otázka – Co teď? Čišela z ní únava, beznaděj. Z Providence utekla čistě proto, aby přežila. Nyní bezcílně bloumala podrostem; nebyla tu stezka a ona klopýtala o obnažené kořeny. V hlavě jí bušilo žízní a údy 17
Reka me vola domu.indd 17
07.12.23 15:37
jí těžkly, ale tělo ji neslo vpřed, dál a dál od Providence. Kromě tlumených úderů jejích chodidel do země nebylo slyšet nic než švitoření vlhovců, kteří jí poletovali nad hlavou. Vystoupala po mírném svahu. Když se dostala na vrchol, náhle se před ní objevilo moře. Uviděla, jak se dole pod ní rozlévá, a zastavila se. Dorazila na hranice ostrova. Stoupající slunce si máčelo spodní paprsky ve vodě na obzoru. Proti šedivému nebi mělo moře překvapivý odstín modré, tečkovaný bílozlatým sluncem. Ten výbuch barev přeťal smyčku strachu, která se Rachel předchozího večera obtočila kolem hrdla. Jako by se vnořila do mírných převalujících se vln, rozhostil se v ní mír. Po celý její život jí nic nepatřilo, ani ty děti, které vytlačila z vlastního těla. Dokud byl celý její svět vmáčknutý mezi zdi Providence a jeho hranice hlídal dozorcův bič, připadalo jí, jako by neexistovalo nic, co by nevlastnili běloši. Ale teď tady bylo moře. Širé, vzdorné a nevlastněné, protože copak by na ně někdo, třeba i běloši, mohl vznést nárok? Ať už by po něm chňapali jakkoli, jeho vody by jim protekly mezi prsty a vrhly se zpátky do hlubin. Na plantáži Rachel všechno nutilo, aby si připadala maličká. Když se před ní nyní táhlo moře, připadala si maličká jinak – ne malá sama o sobě, ale jako nepatrná součást všeho, co ji obklopovalo. Ponořená v nekonečném moři. V této nové malosti byla svoboda, závratný pocit, že se nachází ve světě, nejen že jím prochází tempem, které určuje bílý muž. Ta otázka se jí znovu vynořila v hlavě – Co teď? Tentokrát působila jinak – mířila vpřed, ven, přes vodu. Neohlížela se přes rameno na někoho, kdo by ji snad mohl pronásledovat. Sevření plic povolilo, zase mohla dýchat. Pohledem zabloudila od obzoru dolů pod kopec. Na první pohled bylo úbočí opuštěné. A přece... Trochu se předklonila, zastínila si oči před sluncem. Připadalo jí, že asi v polovině svahu rozeznává šikmou střechu chýše, schoulené mezi stromy. Potom ji zezadu popadly hrubé ruce a kdosi jí přetáhl přes hlavu pytel páchnoucí kouřem a vlhkou hlínou.
18
Reka me vola domu.indd 18
07.12.23 15:37
12
IZ
t was the blackest part of night andmuž Rachel was plantáže Providence se the kdysi jeden pokusil
running. Branches torenikdy at hernepoznala skin. Birds, screeching, uprchnout. Rachel nikoho jiného,took kdo by at to udělal. Samozřejmě, lidéstrides. o útěku The mluvili – v noci si flight the pounding of her ground was o tom šeptali nebo to tiše mumlali, když se belhali z polí – a vždycmuddy and uneven, slick with the residue of recent rains, and ky se šířily zvěsti o někom, kdo znal někoho z jiné plantáže, kdo she slipped, falling hard against the rough bark of a palm tree. utekl. Jenže Barbados byl malý a hustě osídlený. Kam by se dalo She slid down to the soil, to where ants marched and beetles utéct, aby vás tam nevyčenichali psi? scurried unseen worms burrowed theněco earth. With A takand Rachel po celé dětství vnímalathrough útěk jako nepředragged breaths she pojem gulpedpříliš the heavy, humid intovůbec her lungs. stavitelného – jako abstraktní, aby air se dal uskutečnit. Zdálo se to nemožné, až to náhle nemožné nebylo. Jednou She could taste its dampness on her tongue, tinged with the ráno sebite probudili on byl pryč. Rachel bylo deset let. acidic of heraown fear. Jmenoval se Atlas. Byl to uzavřený člověk – nemluvný od doby, What had she done? kdy přišel o manželku, kterou prodali i s jeho dítětem v břiše. RaShe behind her. Looming the se darkness chel holooked nikdy neslyšela mluvit o útěku. in Prostě vytratil. was the outline the mill onplantáž Providence plantation, its arms se splayed Celýof den působila jinak. Zdi, které ji lemovaly, zdály out like four sharp-edged marking an vysoko angry cross into tenčí, a třtina už nevypadaladaggers jako něco, co se tyčí nad jejich hlavami. Muži i clawed ženy stáli v očích. the sky. Terror at víc herzpříma. throat, Něco as if jim the jiskřilo mill itself had Dozorcům a předákům to neuniklo a děsili se toho, bičem se oháeyes and could whisper to the overseer what it had seen. něli ještě víc než obvykle. Bělochům i černochům připadalo stejIt was not too late. She could still climb back over the wall nou měrou, že by se svět mohl změnit – dokud Atlase nepřivlekli and creep through fields ofránou half-planted cane, where gaping za soumraku zpět sthe krvácející v lýtku, jak se do něj zahryzl pes. Narušení očekávaného řádu věcí bylo pouze dočasné; Rachel 5 tehdy pochopila, že sice můžou utéct, ale ukrýt se nemůžou. Jejich těla se vždycky vrátí, mrtvá či živá, na Providence.
RIVER SING ME HOME_FINAL.indd 5
Reka me vola domu.indd 19
19
28/10/2022 09:17
07.12.23 15:37
Atlasovi za trest uřízli nos. Rána se zanítila, ze zejících děr v obličeji mu vytékal páchnoucí hnis a on zemřel. Tato vzpomínka – na Atlase, jeho útěk, jeho zajetí a jeho agónii – se Rachel vybavila, když začala dávit a drsná látka pytle jí ucpávala nos a ústa. Zápěstí jí pevně svíraly mozolnaté dlaně – nemohla se bránit jinak než tím, že kroutila hlavou a bolavýma nohama se zarývala do země. Neměla tušení, kam ji ty ruce vlečou – dopředu, dozadu, nebo do opačných stran, aby ji roztrhly vedví. Snažila se vykřiknout, ale neměla hlas, a kromě toho, kdo by ji slyšel? Kdo by jí přispěchal na pomoc? Stejně jako Atlas se pokusila o nemyslitelné a světu musí být opět navrácen řád. Už se nehýbala, ruce s ní přestaly smýkat. Dýchala přerývaně, do dechu jí pronikal strach. Něco jí napovědělo, že ji vzali na nějaké uzavřené místo – ačkoli stěny neviděla, cítila, jak ji tísní. Rozhostilo se ticho. Ten člověk ji držel v železném sevření. Strachy marně škubala končetinami – ať se snažila, jak chtěla, nedokázala se vyprostit. Přes bušení vlastního srdce Rachel zaslechla tiché kroky. Jakýsi ženský hlas – hluboký a velmi blízko – řekl: „No?“ Vedle Rachelina ucha se ozval mužský hlas. „Našli sme ji u lesa.“ „Uprchlice?“ zeptala se žena. Muž neodpověděl. Rachel se přestala bránit. Přestala i dýchat. Běh jejího života nebyl v jejích rukou. Čekala. Žena řekla: „Ukaž mi ji.“ Stejně rychle, jako ji zahalil, ten pytel zmizel a Rachel zamžikala, otevřenými dveřmi jí do obličeje posvítil proud jasného slunečního svitu. Byli v chýši, stejně malé a anonymní jako ty v otrocké vesnici na Providence. Ale něco bylo jinak. Nepáchlo to tam jako na Providence, kde bylo všechno cítit sladkou třtinou a trpkým zoufalstvím. Zvenku vál dovnitř svěží slaný vzduch. A když Rachel natáhla hlavu, zjistila, že ruce, které ji drží, jsou stejně tmavé jako ty její. Před ní stála vysoká žena s vlasy ostříhanými velmi nakrátko. Pleť měla hladkou, bez vrásek a známek stáří, ale něco v jejích očích prozrazovalo, že už má za sebou mnoho let života. 20
Reka me vola domu.indd 20
07.12.23 15:37
Žena se na Rachel dívala. Její pohled měl v sobě cosi ostrého, pronikavého. Rachel si před ním připadala nahá, jako by z ní zůstala jen její samotná podstata. „Utikáš?“ Rachel se neodvážila promluvit. Žena ji přejela pohledem od hlavy k patě, zaznamenala každou část jejího těla. Zvolna přikývla. „Pusť ji.“ Ruce jí vyhověly. Rachel klopýtla dopředu, koleny dopadla na zem. Vzhlédla k té vysoké ženě, jejíž tvář byla nehybná jako z kamene. Žena ji vzala za bradu. Měla drsné, upracované dlaně a její prsty Rachel trochu studily na kůži. „Vim, proč si tady.“ Rachelin hlas zněl tence, skoro jako šepot. „Co tim myslíš?“ „Máš to napsaný ve tváři. Tvoji malí. Chceš je najít.“ Chýši zaplnili duchové. Ve stínech se krčily všechny Racheliny ztracené děti. Nemusela ani otočit hlavu, aby je viděla. Věděla, že kdyby se pokusila pohlédnout na ně zpříma, zmizely by. Doprovázely ji neustále, v koutku oka nebo při usínání, po mnoho let. Počítala je jedno po druhém. Celkem jedenáct dětí. Micah. Vysoký a silný. Vzali jí ho, ještě mu nebylo deset, protože věděli, že na trhu bude vypadat dost starý na tu nejtěžší práci. Mary Grace. Po té noci, co ji na poli napadl dozorce, už nikdy nepromluvila. Prodali ji, protože její němotu považovali za známku nenapravitelného poškození. Z němé otrokyně, která nedokázala říct ano pane, ne pane, hnedle pane, nemohlo vzejít nic dobrého. Mercy. Skoro stejně vysoká jako Micah a taky prodaná mladá – jakmile usoudili, že vypadá jako „dobrá na chov“. Samuel. Zemřel na horečku krátce po druhých narozeninách. Kitty. Umřela v pěti letech na stejnou nemoc. Cherry Jane. Vzali ji na práci do velkého domu, kvůli kůži v barvě medu. Rachel ji zahlédla jen tu a tam – jak jede na voze na trh s ostatními domácími otroky nebo vylévá kbelík vody 21
Reka me vola domu.indd 21
07.12.23 15:37
z kuchyňských dveří. Jednoho dne skončilo i tohle. Cherry Jane byla pryč. Thomas Augustus. Malý. Přehlížený. Zůstal s ní nejdéle ze všech, až do čtrnácti, kdy jim konečně došlo, že už je skoro muž. Když ho odváděli, stěžovali si, že za něj toho moc neutrží. A pak tam byly ty bezejmenné. Jedno se narodilo opačně, se šňůrou omotanou kolem krku. Tři umřely v ní, krvavé děti, které jí vytekly z těla na zem. Jejich kulaté, ostražité oči se Rachel zabodávaly do kůže. Je to tak? zeptala se jich. To kvůli vám jsem odešla? Instinkt, který ji vyhnal z Providence, se v ní stále choulil jako zvíře. Rachel zavřela oči, pokusila se dosáhnout do svého nitra, pochopit. Pohled jejích dětí to zvíře neotupil, spíše je probral a ono naježilo srst. Cítila, jak se jí v nohách rozbolavělých od běhu a tance napínají svaly. Tváře těch svých dětí, které by mohly být ještě naživu – Micaha, Mary Grace, Mercy, Thomase Augusta a Cherry Jane – měla vryté pod víčky. Když otevřela oči, duchové byli pryč. Před ní pořád stála stará žena. Kývla na člověka za Rachelinými zády. „Už se vo ni postarám, Gabrieli.“ Rachel se otočila a uviděla podsaditého muže. Pokývl hlavou. Stará žena natáhla ruku s klouby zkřivenými jako kořeny stromu. „Poď.“ „Menuju se Batšeba, ale všickni mi řikaj Máma B.“ Venku před chýší se stará žena zastavila a dopřála Rachel chvilku, aby se rozhlédla po okolí. Stály na úbočí kopce, nedaleko moře. Skutečně tam byly lidské příbytky, jak viděla z vrcholu. Uprostřed mezi menšími chýšemi se tyčil velký dřevěný dům, všechny stavby musely podpírat trámy, protože stály na svažité zemi. Půda kolem nich nesla známky obdělávání, ale ne toho přísně uspořádaného, jako na plantáži. Brázdy se vlnily, měnily směr, aby mezi úrodou umožnily růst několika palmám. Rachel si pevně založila ruce na hrudi. Cítila, že ji Máma B pozoruje a čeká na její otázky. Kolem chýší se pohybovalo několik mužů a žen, pleli, ale nikde nebylo vidět žádného bělocha. 22
Reka me vola domu.indd 22
07.12.23 15:37
„Co je todle za místo?“ „Bejvala to tabáková plantáž,“ odpověděla Máma B. „Malá. Pán se dostal do nějakýho maléru. Vodjel pryč, už to bude pár rokůch, a vod tý doby sme vo něm neslyšeli.“ Rachel sledovala malého chlapce, nemohlo mu být víc než deset nebo jedenáct, jak vybíhá z jedné chýše, a bodlo ji u srdce, jako se to stávalo často, když viděla děti určitého věku. „Todle je tvoje rodina? Tvoji malí?“ „Ne. Já žádný malý nemám.“ „Tak jak to příde –“ Rachel se zarazila. V odpovědi Mámy B zaznělo něco ostrého a ona nechtěla vyzvídat. Starší žena se na ni úkosem podívala. „Jak to příde, že mi řikaj Máma B?“ Znenadání se usmála a ve tváři se jí objevily hluboké vrásky – vrásky člověka, který se často usmívá. „Nejsem ničí máma, tak se snažim bejt máma pro všecky. Moje vlastní máma, Betsy, měla dvacet malejch. Tý jako první řikali Máma B, a já sem to méno zdědila. Co pán vodjel, snažim se udržet todle místo pro lidi, kerý nemaj kam jít.“ Máma B odvedla Rachel do hlavního domu. Rachel za ní šla pomalu, opatrně, měla se na pozoru, aby zachytila jakoukoli známku, že by to mohla být past, že každou chvíli z křoví vyrazí běloši s namířenými puškami, odhodlaní odvléct ji zpět na Providence. Pro Rachel nebylo snadné začít někomu důvěřovat, ale copak měla na vybranou? Nebylo kam jinam utíkat. Vnější hranici Barbadosu vymezovalo moře – za ní nebylo nic než hluboká voda a nebe. Hlavní dveře vedly do velké místnosti s dřevěným stolem obklopeným židlemi, stoličkami a převrácenými sudy. V jednom rohu seděla žena a v hmoždíři tloukla paličkou koření. Stěny lemovaly rohože na spaní, některé prázdné a jiné dosud obsazené. Dvoje dveře, směřující doleva a doprava, naznačovaly, že v domě je místností víc, a skrze jedny z nich k Rachel doléhal šum hlasů. Máma B tleskla. Všechen ruch v místnosti ustal, z rohoží se zvedaly hlavy s pootevřenýma očima. Dveřmi nalevo prošel nějaký muž a zvědavě se na ni zadíval. Rachel se zastavila za starší ženou a pod všemi těmi pohledy ji pálila kůže. Sklopila pohled ke svým nohám. 23
Reka me vola domu.indd 23
07.12.23 15:37
„Todle je Rachel,“ oznámila Máma B. „Hledá svoje malý, dávno ztracený.“ Z toho, jak v některých tvářích v místnosti náhle škublo, Rachel poznala, že není jediná, kdo přišel o rodinu, a možná ani ne jediná, kdo se pokusil někoho z ní zase najít. Žena v rohu odložila paličku. Pomalu vstala – byla útlá, mladá a mnula si ruce. „Myslim…“ Rachel poskočilo srdce. „Jo.“ Žena přišla blíž a pohledem zkoumala Rachelinu tvář. Hlas měla tichý a vlídný. „Myslim... Nemáš cerku?“ Rachel přikývla. „Jo,“ řekla žena znovu. „Myslim, že sem ji viděla. Pár rokůch zpátky, v Bridgetownu. Tvuj vobličej má stejnej tvar. Pamatuju se na ni, páč nemluvila.“ Rachel se nepohnula. Náhle si připadala slabá, zatočila se jí hlava. V ústech jí vyschlo a roztřásl se jí ret. Před očima se jí mihla podoba Mary Grace – výraznější, ostřejší obraz než kdykoli za poslední roky, o to jasnější, že Rachel nyní věděla, že její dcera existuje na nějakém konkrétním místě. V Bridgetownu. Na druhém konci ostrova. V tu chvíli jí ta vzdálenost připadala nepřekonatelná. Máma B položila menší ženě ruku na rameno. Pak se otočila k Rachel. „Já se do Bridgetownu chystám. Můžeš jít se mnou. Můžem jít zejtra.“ Hlas starší ženy zněl tak rozhodně, že umlčel námitky, které se Rachel draly do hrdla. Tohle nebyla nabídka, byl to rozkaz. A Rachel, které se nohy podlamovaly vyčerpáním, ho přijala.
24
Reka me vola domu.indd 24
07.12.23 15:37