MICHELLE
MARLY
˚ ˇ LÁSKY A VUNE
Mademoiselle Coco_001-003.indd 3 COCO A VUNE LASKY_2v.indd 3
29.07.19 10:09 6.11.23 13:23
PROLOG 1897
COCO A VUNE LASKY_2v.indd 9
6.11.23 13:23
Jedna, dva, tři, čtyři, pět… jedna, dva, tři, čtyři, pět… Z úst jí nevycházely žádné zvuky, přestože pohybovala rty. Nehlučně počítala kameny v mozaice u nohou. Nerovné říční kameny, ošlapávané po tisíce let, byly zapuštěny do podlahy ve formě geometrických obrazců nebo mystických zobrazení. Tady bylo pět hvězd, tamhle pět květin, někde také pětiúhelník. Toto uspořádání nebylo náhodné. Dozvěděla se, že pro členy řádu cisterciánů má číslo pět symbolický význam: znamená čisté a dokonalé ztělesnění věcí. Například růže mají pět okvětních lístků, jablka a hrušky strukturovaná jádra v pěti paprscích. Člověk má pět smyslů a o pěti Kristových ranách se hovoří při každé pobožnosti. Jeptišky ji však nepoučily, že pět je také číslo lásky a Venuše, a že tvoří nedělitelný součet mužského čísla tři a ženského čísla dvě. Tuhle pro čtrnáctiletou dívku veskrze zajímavou informaci našla v knížce, kterou si tajně četla v podkroví. Klášterní knihovna skrývala neuvěřitelné poklady: ne že by byly skandální, ale určitě se nehodily pro oči dospívající dívky. 11
COCO A VUNE LASKY_2v.indd 11
6.11.23 13:23
Třeba středověká kázání Bernharda von Clairvaux, v nichž připomínal svým mnichům, jaký význam mají vonné látky při modlitbách a rituálech. Zakladatel řádů cisterciánů dokonce svým spoluvěřícím radil, aby si při pohledu do vlastního nitra představovali voňavá ňadra panenky Marie, opěvovaná v náboženských chvalozpěvech. Kadidlo, jasmín, levandule a růže na oltáři přispívaly k tomu, aby se meditace prohloubila pomocí vjemu vůně. Pro osiřelou a osamělou mladou dívku zůstávaly však vůně získávané z rostlin z klášterní zahrady jen vzdáleným snem, stejně jako představa hledání útěchy na kyprých ňadrech milé matky. Chovanci se museli pravidelně drhnout levným jádrovým mýdlem, aby smyli špínu po práci na poli nebo v kuchyni. Tak byli cítit čistotou, a ne potem z úzkosti a vyčerpání – o vůni se tady nedalo mluvit. S hrubými bílými prostěradly, které prala, v případě potřeby spravovala a pečlivě skládala v prádelně, se zacházelo jemněji než s kůží sirotků. Jedna, dva, tři, čtyři, pět… Když čekala s ostatními dívkami ve frontě na zpověď, krátila si čas počítáním. Poté, co čekaly nekonečně dlouho jako vojáci na nádvoří kasáren, přistupovaly jedna po druhé ke zpovědnici. Předpokládala, že jeptišky vyžadovaly to nepohnuté držení těla, které žádné dítě nemohlo dlouhou dobu vydržet, aby se měly z čeho zpovídat. Zpravidla žádná z nich od poslední zpovědi minulou sobotu nezhřešila. Tady nahoře, na větrné skále, na níž byl ve 12. století postaven klášter Aubazine, nebyla ke hříchu příležitost. 12
COCO A VUNE LASKY_2v.indd 12
6.11.23 13:23
Už skoro dva roky žila v tomto odloučeném světě uprostřed Francie, dostatečně daleko od hlavní silnice do Paříže, aby ji nenapadlo utéct. Uplynulo víc než sedm set dní od smrti matky a okamžiku, kdy ji otec posadil na koňské spřežení a dopravil do cisterciáckého kláštera. Prostě jen tak. Jako by byla náklad. Potom navěky zmizel a pro křehkou duši holčičky nastalo peklo. Začala toužit po okamžiku, kdy bude dost stará na to, aby mohla klášter opustit a začít samostatný život. Možná jí k tomu dopomůže šicí jehla. Kdo uměl šít a byl vytrvalý, mohl se dostat až do Paříže do módního salonu. Slyšela o tom vyprávět, ale v podstatě nevěděla, co si pod tím má představit. Znělo to však slibně. Spojení módní salon v ní vyvolávalo vzpomínku na krásné látky, šustící hedvábí, voňavé volánky a nejjemnější krajky. Ne, že by její maminka byla nějaká dáma. Živila se jako pradlena a otec byl podomní obchodník. Nikdy neprodával tak luxusní zboží a vzpomínku na krásné věci si vždycky spojovala s maminkou. Tolik jí chyběla. Někdy cítila skoro závrať, jak toužila po bezpečí, které u ní nacházela. Teď však byla odkázána sama na sebe, prožívala tvrdé zacházení a dril, tresty a čas od času boží odpuštění. Přitom nechtěla nic jiného než trochu náklonnosti. Byl to hřích, z něhož se měla zpovídat? Bude pro ni jednou tohle tajemství příliš těžké a nenajde klid? Možná, uvažovala v duchu. Ale třeba také ne. Nepřizná se faráři, že chce v životě prostě jen lásku. Dneska ne. A pravděpodobně příště také ne. V duchu počítala kamínky mozaiky na cestě, jak se blížila ke katedrále: Jedna, dva, tři, čtyři, pět… 13
COCO A VUNE LASKY_2v.indd 13
6.11.23 13:23
PRVNÍ DÍL 1919 –1920
COCO A VUNE LASKY_2v.indd 15
6.11.23 13:23
KAPITOLA 1
Žluté reflektory pronikaly mlhou stoupající od Seiny, která halila jasany, olše a buky na pobřežní silnici jako bílý lněný šátek. Étiennu Balsanovi mlha připomínala rubáš. V duchu viděl obraz mrtvého těla na márách: prostěradlem přikryté roztrhané údy a spálenou kůži. U nohou zemřelého byla buková větvička, na prsou krucifix. Vedle hlavy mu stála miska se svěcenou vodou, jejíž vůně tlumila pach smrti. Světlo svíček vrhalo na mrtvolu, kterou jeptišky upravily tak, aby zmírnily příšerný pohled, strašidelné stíny. Étienne si nechtěně pokusil představit, jak byl asi krásný obličej jeho přítele zohavený. Znal ho tak jako sám sebe. Z pravidelných rysů, elegantní křivky rtů a rovného nosu toho nejspíš moc nezbylo, pomyslel si. Když se auto zřítilo bez překážek ze svahu, narazilo na skálu a vzňalo se, většina kostí nezůstala na svém místě. Dát nebožtíka aspoň trochu dohromady vyžadovalo velkou obratnost. Cítil vlhké stružky na tváři. Že by v autě pršelo? Chtěl zapnout stěrače a hledal páčku tak hekticky, že vůz sklouzl do 17
COCO A VUNE LASKY_2v.indd 17
6.11.23 13:23
strany. V panice sešlápl brzdy a na postranní okna vystříklo bláto. Konečně začaly stěrače fungovat. Ale nepršelo. Z očí se mu řinuly slzy a zaplavila ho taková vlna únavy a smutku, že se málem zhroutil. Pokud však nechtěl skončit jako jeho přítel, musel se soustředit na cestu. Auto stálo uprostřed cesty. Étienne se přinutil k pravidel nému dýchání, zastavil stěrače a oběma rukama objal volant. Když sešlápl plyn, motor zařval, kola se protočila. Přískokem se auto ocitlo zpátky na silnici. Cítil, jak se mu srdce pozvolna zklidňuje. V tak pozdní hodinu po půlnoci nebyl naštěstí v protisměru žádný provoz. Přinutil se k soustředěnému pohledu na silnici. Doufal, že nenarazí na nějaké zvíře. Opravdu nechtěl přejet třeba lišku, jeho povaze spíš odpovídal hon na lišku v koňském sedle. Jeho přítel byl stejného názoru, láska ke koním je spojovala. Arthur Capel, věčně mladý, který nikdy nebyl schopen odložit svou chlapeckou přezdívku Boy, byl vynikajícím hráčem póla. Boy byl bonviván, zároveň intelektuál a šarmantní muž, pravý gentleman, britský diplomat, kterého povýšili ve válce na kapitána, a typ, který se s každým hned spřátelil. Étienne považoval za štěstí, že se mohl počítat k jeho nejstarším a nej lepším přátelům… Po opálené tváři mu zase sklouzla slza. Nepustil však volant, aby si ji utřel. Nesmí se nechat rozptylovat proudem vlastních myšlenek, pokud chce dojet do Saint-Cucufa se zdravou kůží. Tahle cesta byla poslední službou, kterou mohl mrtvému příteli prokázat. Musí sdělit tu hroznou zprávu Coco, dřív než se to 18
COCO A VUNE LASKY_2v.indd 18
6.11.23 13:23
zítra dozví z novin nebo telefonátem senzacechtivých sousedů. Není to hezký úkol, ale musí ho splnit. Coco byla Boyova velká láska. O tom nebylo pochyb. Nepochyboval o tom nikdo, tím méně Étienne. On je kdysi seznámil. Jednou v létě, na své usedlosti. Boy přijel do Royallieu kvůli koním – a odešel s Coco. Přitom Coco byla vlastně přítelkyně Étienna. No, když se to tak vezme, asi nebyla. Tenkrát po večerech zpívala v posádkovém městě Moulins dvojsmyslné písně v šantánu a přes den spravovala kalhoty důstojníkům, s nimiž se po nocích bavila. Něžná, klukovská, hezká jako obrázek, radující se ze života, křehká a přitom nepochopitelně odvážná a energická. Přesný opak typu grande dame, jakým se snažily být mnohé mladé dívky v době Belle Époque. Étienne se s ní rád zabavil. Ujal se jí, když se mu nečekaně objevila přede dveřmi, ale nic kvůli ní na svém životním stylu nezměnil. Na začátku ji vlastně ani nechtěl mít u sebe, ale byla tvrdohlavá a prostě zůstala. Rok, dva … už si ani nevzpomínal, jak dlouho žila po jeho boku, aniž ji vnímal jako partnerku. Vlastně teprve Boy mu otevřel oči ohledně její vnitřní krásy a síly. Ale to už bylo pozdě. Takže příteli postoupil svou milenku, která ani nebyla jeho jedinou, tak jak to bylo v době před válkou zvykem. Ale zůstal jejím přítelem. A zůstane jím i po Boyově smrti – to si přísahal. jjj
19
COCO A VUNE LASKY_2v.indd 19
6.11.23 13:23
Musí přestat šílet. Gabrielle se už celé hodiny převalovala v posteli. Na chvilku vždycky upadla do zdánlivě hlubokého spánku, ale zas a znovu se probudila leknutím, zmatená a napůl ve snu, který hned zapomněla. Sáhla vedle sebe, zda tam ucítí známé tělo, s nímž by se cítila v naprostém bezpečí. Ale polštář byl prázdný, lůžko netknuté, a v tom okamžiku Gabrielle procitla úplně. Jasně. Boy tu není. Odjel včera – nebo to bylo už předevčírem – do Cannes, aby pronajal dům, v němž chtěli spolu strávit sváteční dny. Bylo to něco jako vánoční dárek. Milovala Riviéru a bylo pro ni velmi důležité, že chtěl strávit Vánoce s ní, a ne se svou ženou a dcerkou. Dokonce mluvil o tom, že se nechá rozvést. Jakmile najde vhodnou vilu, měla za ním přijet. Ale ještě nezavolal, dokonce ani neposlal krátký telegram, aby ji ujistil, že dorazil do jižní Francie v pořádku. Že by si to nakonec rozmyslel? Od Boyovy svatby, která se konala asi před rokem a půl, v ní znovu hlodaly pochybnosti. Nejdřív ji ohromilo, že před ní dal přednost ženě, která ztělesňovala všechno, čím Gabrielle není: vysoké blondýně, bledé a blazeované, bohaté, příslušnici britské šlechty, což Boyovi umožnilo společenský vzestup do britské horní vrstvy. Mohl by toho však dosáhnout i bez takového spojení. Byl synem loďařského makléře z Brightonu, ale dotáhl to do funkce poradce francouzského prezidenta Clemenceaua a účastnil se jednání mírové konference ve Versailles. K čemu ještě potřeboval šlechtickou manželku? A navíc: Už deset let spolu Boy a Gabrielle žili. Pevně počí20
COCO A VUNE LASKY_2v.indd 20
6.11.23 13:23
tala s tím, že se jednoho dne vezmou. Copak nebyla dobrou partií? No jistě, na svůj prostý původ by nejradši hodila tmavý neprůhledný šátek. Ale vypracovala se vysoko. Jako Coco Chanel se stala náramně úspěšnou módní návrhářkou a k tomu velmi bohatou ženou. Začala jako kloboučnice s kapitálem dávného přítele Étienna Balsana a její jednoduché a elegantní kreace brzy vzbudily pozornost Pařížanek. Žádné peří ani komplikované nástavce na kloboucích – po dlouhé době překypující dekoracemi se dámám začala líbit jednoduchost. Senzaci nakonec vyvolaly volné námořnické blůzy, které navrhla v Deauville. Gabrielle zavrhla korzet a šila pro ženy kalhoty. Potom přišla hladová léta první světové války, a tak se zcela pragmaticky odvážila vytvářet jednoduché funkční šaty z levných úpletů a slušivá pohodlná pyžama, v nichž ženy utíkaly do sklepů před německými nálety. Vznešené dámy se o její kreace přímo praly. Téměř každá žena, která si na sobě dávala záležet, včetně šlechtičen, přicházela ke Gabrielle a chtěla se oblékat u Coco Chanel. K čemu Boy potřeboval oddací list s jednou z toho stavu? Gabrielle se vypracovala nahoru a udělala si jméno. Jak mohl obětovat jejich velkou lásku kariéře, když i tak se už octl na samém vrcholu? Gabrielle to nechápala – a nikdy nepochopí. Zármutek se jí zažíral do kostí jako tuberkulóza. Ale potom se k ní přece jen vrátil. Svazek, který svazoval Boye a Gabrielle, byl silnější než zlaté prsteny, které si vyměnil s Dianou Wyndhamovou, dcerou lorda Ribblesdala. Samozřejmě že váhala, ale za chvilku mu znovu padla do náruče. Radši 21
COCO A VUNE LASKY_2v.indd 21
6.11.23 13:23
přijmu novou roli milenky než se ho úplně vzdát. Takové bylo její heslo. Co mluvilo proti takovému ujednání? Nic. Nebo přece? Vždyť se všechno vyvíjelo tak dobře. V hloubi duše ji však jako moli sžíraly pochybnosti. Boy žil odděleně od své ženy a většinou bydlel v Paříži. Ale čas od času bylo nutné, aby se po boku manželky ukázal. Gab rielle ho nechala jít, protože si mezitím byla jistá, že se vrátí. Jejich láska byla silnější než všechno ostatní. Láska jim vydržela navzdory všem bouřím už deset let a nikdy nepomine. Jestli je něco navěky, tak spojení mezi nimi dvěma. Gabrielle o tom byla pevně přesvědčená. Ale přesto ji občas pronásledovaly temné myšlenky a padala z nebeských výšin blaha jako Lucifer. Tak jako dnes v noci. Otočila se na druhou stranu, odkopla přikrývku, zamrazilo ji, a tak si ji znovu přitáhla až k bradě. Proč se Boy od svého odjezdu ještě nepřihlásil? Připomnělo mu kouzlo Vánoc jeho devítiměsíční dcerku? Oživla v něm myšlenka na rodinu tak, že potlačil vzpomínku na milenku, kterou nechal ve vile u Paříže a která tam na něj čeká? Odjel na jih Francie ne proto, aby našel dům pro sebe a Gabrielle, ale proto, aby se smířil v Cannes se svou ženou? Vždyť před odjezdem mluvil o rozvodu! Gabrielle se zmocnila panika. Teď už vůbec neusne. Nevstala a nerozsvítila světlo na nočním stolku, nevzala si zábavnou knížku, která by ji rozptýlila. Nechala se trýznit svými démony, aniž proti tomu něco podnikla. Nakonec se vyčerpáním přece jen ponořila do neklidného spánku… 22
COCO A VUNE LASKY_2v.indd 22
6.11.23 13:23
Probudilo ji zavrzání. Nezaměnitelný zvuk pneumatik na štěrku. Pneumatik automobilu, který zabrzdil. Do ticha noci pronikl ke Gabrielle oknem ložnice šramot. Vzápětí se rozštěkali psi. Ještě v polospánku si pomyslela: Boy! S jásavým pocitem přemýšlela, zda se pro ni vrátil. Nechce, aby za ním jela sama. Zachvěla se radostí. Tak bláznivý může být jen Boy. Jak ho milovala! Bylo úplně jedno, jestli prožijí Vánoce v jižní Francii nebo v této odlehlé vile v Saint-Cucufa. Vila La Milanaise, v níž v létě voněly růže a šeřík, byla v období severofrancouzské zimy trochu bezútěšná. Proto se rozhodli pro pobyt na Azurovém pobřeží. Ale opravdu pochmurně mohlo být jen tam, kde nebyli pohromadě. Proč to hned nepochopila? V tu chvíli se ozvalo zaklepání na dveře. „Mademoiselle Chanel?“ Byl to hlas jejího služebníka Josepha Leclerca. Ne očekávaný šepot milence. Najednou byla úplně vzhůru. jjj Étienne Balsan nejenže znal Boye Capela skoro tak dobře jako sebe sama – také Coco znal téměř tak dobře jako jeho přítel. Když vešla do salonu, kam ho uvedl Joseph, jako první ho napadlo, jak málo se za třináct let od jejich prvního setkání změnila. Ve svých šestatřiceti působila stále ještě jako dítě. V ten okamžik mu připadala skoro jako chlapec, malý, křehký, s plochou hrudí a úzkými boky, s nakrátko ostříhanými černými 23
COCO A VUNE LASKY_2v.indd 23
6.11.23 13:23
vlasy, rozcuchanými jako po mileneckém objetí. Kdyby si nepamatoval, jak se ta drobná postava v bílém hedvábném pyžamu dokáže rozžhavit, považoval by ji za nepřitažlivé hermafroditní stvoření. O chvíli později se vyděsil. Podíval se jí do očí a spatřil smrt. Uměla vždycky skrývat city pod fasádou lhostejnosti, jen čas od času tmavé oči umožnily vhled do její hluboké duše. Teď měla v obličeji bolest, zoufalou, ničivou bolest. Neukápla jí však ani slza. Mlčela. Stála tam beze slova v bílém oblečení, držela se zpříma jako Marie Antoinetta před gilotinou. Bylo to strašné. Kdyby se rozplakala, Étienne by věděl, co má udělat. Mohl by ji vzít do náruče. Ale z tichého utrpení a očí bez jediné slzy mu pukalo srdce. „Je mi moc líto, že ruším uprostřed noci,“ začal. Trochu se sebral a přerývaně pokračoval. „Měl jsem za to, že Boyovi dlužím, abych ti tuhle zprávu předal já… Z Cannes telefonoval Lord Rosslyn…“ Zhluboka se nadechl. Bylo pro něj neuvěřitelně těžké předat Coco tu zprávu. „Boy měl hroznou nehodu. Auto sjelo ze silnice. Boy řídil, jeho mechanik seděl vedle něj. Mansfield utrpěl těžká zranění. Pro Boye přišla pomoc příliš pozdě.“ Podařilo se mu to vyslovit. Coco však stále nereagovala. Étienne si opožděně uvědomil, že jí špatnou zprávu sdělil už sluha. Samozřejmě. Joseph jí musel vysvětlit, proč vpustil do domu uprostřed noci cizího člověka a proč ji tahá z postele. Ale proč nic neříká? 24
COCO A VUNE LASKY_2v.indd 24
6.11.23 13:23
Jen aby přerušil ticho, Étienne pokračoval: „Policie to asi ještě vyšetřuje… Dosud není známo, co se přesně stalo. V Paříži o nehodě ještě nevědí, jen že k ní došlo někde na Riviéře. Zdá se, že selhaly brzdy…“ „Mademoiselle rozuměla, pane,“ vpadl mu do řeči Joseph. Étienne sklíčeně přikývl. Ještě nikdy se necítil tak nesvůj. Viděl před sebou ženu, která vzlykala, aniž prolila jedinou slzu. Každá buňka jejího těla vyzařovala nepochopení a zoufalství. Na vlastní oči viděl, jak ji stále víc zaplavuje smutek. Ale pořád ještě neplakala. Beze slova se otočila a odešla z pokoje. Dveře za ní zapadly. Étienne zůstal bezradně stát. „Mohu vám něco nabídnout, pane?“ zeptal se Joseph. „Šálek kávy?“ „Dal bych si prosím dvojitý koňak.“ Joseph nalil velkorysou dávku. Étienne sevřel baňatou skleničku mezi prsty, aby zahřál sebe i nápoj, když se dveře salonu znovu rozlétly. Coco se vrátila. Tentokrát v cestovním kostýmu se sukní ke kotníkům, s pláštěm přes ruku a s taškou, do níž očividně zabalila jen to nejnutnější. Tašku držela tak pevně, že jí na ruce vystupovaly klouby. Byla to jediná vnější známka napětí. Tvář vypadala stejně jako předtím, jako maska. Z očí jí vyzařovala prázdnota. „Můžeme se vydat na cestu,“ prohlásila pevně. Étienne v rozpacích zavrtěl hlavou. Opětovala jeho pohled, ale neřekla nic. 25
COCO A VUNE LASKY_2v.indd 25
6.11.23 13:23
V okamžiku úplné bezmoci přikývl. Jako kdyby věděl, kam chce jet. Ale vůbec netušil, co hodlá uprostřed noci podniknout. Spolkl velký doušek koňaku, doufal, že ho to uklidní. Marně. Všiml si, že se mu ruka se skleničkou chvěje. „Myslíš se mnou?“ Zaváhal, zmatený, nejistý, zda by radši necestovala se šoférem – ať už to bylo kamkoliv. „Pojedeme na Riviéru.“ Zase ten rozhodný tón, který vůbec neodpovídal jejímu strašidelnému zjevu. „Chci ho vidět. A chtěla bych vyrazit hned, Étienne.“ „Cože?“ Zalapal po vzduchu a obrátil do hrdla další lok koňaku. „Venku je to nebezpečné. Na silnicích je tma a mlha…“ „Brzy se rozední. Nesmíme ztrácet čas. Na Azurové pobřeží je daleko.“ Otočila se k odchodu. Étienne si vyměnil s Josephem bezradný pohled. Proč ne nechá šoféra, aby se připravil na cestu za svítání? Jde jeho přátelská povinnost tak daleko, že musí vyhovět jejímu šílenství? Ale ona není šílená, uvědomil si smutně. Bez dalšího komentáře za ní vyšel do noci.
26
COCO A VUNE LASKY_2v.indd 26
6.11.23 13:23
KAPITOLA 2
Veselá vánoční nálada, která je uvítala v Cannes, připadala Gabrielle bolestně hlasitá a křiklavá. Z kaváren a restaurací na promenádě zněly tóny anglických koled smíšené s rytmy jazzu. Jako ústupek četným turistům z britských ostrovů a ze Spojených států. Kromě ve Francii obvyklých zvonečků byly palmy ozdobeny také papírovými hvězdami, aby se cizinci cítili na Riviéře jako doma. Počasí bylo vlídné, vítr se utišil a nad zálivem se jako inkoustově modrá tylová látka posetá průhlednými flitry rozprostřelo jiskřící hvězdné nebe. Na bulváru Croisette vládla elegance, z drahých automobilů vystupovalo panstvo v drahých večerních toaletách před drahými luxusními hotely. Byl Štědrý večer: všude bouchaly zátky od šampaňského, stoly prostřené vybraným porcelánem, broušeným sklem a stříbrem byly ozdobené jmelím a větvičkami palem, hosté pojídali ústřice a v chladících místnostech čekaly vánoční dorty, až je budou na závěr servírovat jako dezert. Už z pomyšlení na slavnostní večeři se dělalo Gabrielle špatně od žaludku. Byla 27
COCO A VUNE LASKY_2v.indd 27
6.11.23 13:23
na cestě téměř dvacet hodin, ale od odjezdu se její pocit vnitřního zoufalství, bolesti a strnulosti nezměnil – nemohla uvěřit tomu, co se stalo.
Když Joseph zaklepal na dveře, dostala obrovský strach. Boy by nebudil sluhu, použil by vlastní klíč a přišel za ní do ložnice bez cizí pomoci. Došlo k něčemu, co narušilo řád. V podvědomí jí už narůstalo podezření, že se muselo něco stát, ale setřásla je. Potom jí však dobrý věrný Joseph zasadil ránu. Opatrně, ohleduplně, účastně. Samozřejmě na sobě sluha nikdy nenechal nic znát, i když byl bez pochyby zprávou, kterou pan Balsan přinesl, také otřesen. Najednou bylo všechno jinak. Gabrielle cítila po celém těle, jak se jí život rozpadá na kousky. Poté, co zprávu pochopila, začala doufat, že jde o omyl. Pár minut se groteskně držela té naděje. Avšak rychle si uvědomila, že Étienne by nejel uprostřed noci z Royallieu do Saint-Cucufa pro nic za nic. A Joseph by nevstoupil v tuto hodinu do ložnice z nějakého rozmaru. Ne, Boy už není na světě. Najednou se jí nezdálo nic důležitější než ho vidět. Jedině tak uvěří, že opravdu zemřel. Asi se chtěla přesvědčit, že netrpěl. Chtěla držet stráž u jeho rakve. Byl to její muž, i když ne manžel, a přesto nejdůležitější část jejího života. Ne část – byl její celý život. Bez Boye už nic nemá význam. Nejedla, když Étienne po cestě zastavil v hostinci, jen nu ceně vypila kávu, kterou přinesl, nic jiného nechtěla. Ani nevystoupila z auta. Seděla na kožené sedačce jako zkamenělá. 28
COCO A VUNE LASKY_2v.indd 28
6.11.23 13:23