Pro Lyssu Keuschovou.
Protože jsi moje redaktorka.
Protože jsi moje přítelkyně.
Ataké pro Paula. Prostě proto.
Prolog
Londýn, nedaleko svatého Jiří na Hannoverském náměstí
Léto 1827
Plíce měl vjednom plameni. mxmxmxmxmxixiixmm
Gregory Bridgerton utíkal. Londýnskými ulicemi, netečný kzvědavým pohledům přihlížejících.
Jeho pohyby ovládal zvláštní svébytný rytmus – jedna, dva, tři, čtyři, jedna, dva, tři, čtyři – který ho nutil pokračovat dál ahnal ho dopředu, zatímco mysl se soustředila na jedinou věc.
Kostel.
Musí se dostat do kostela.
A zabránit té svatbě.
Jak dlouho už běží? Minutu? Pět? Neměl tušení, nedokázal se soustředit na nic jiného než na svůj cíl.
Kostel. Musí se dostat do kostela.
Začalo to vjedenáct. Tahle záležitost. Tento obřad. Ta věc, která se vůbec neměla stát. Ale stejně kní došlo. AGregory musí tu svatbu za každou cenu zastavit. Musí ji zastavit. Nevěděl jak ani proč, ale to, co právě teď dělala, bylo špatné.
Musí jí vysvětlit, jak je to špatné.
Je jeho. Patří ksobě. Ona to ví. Samozřejmě že to ví.
Jak dlouho takový obřad trvá? Pět minut? Deset minut?
Dvacet? Dřív se opodobné věci nezajímal. Rozhodně ho nikdy nenapadlo mrknout na začátku ana konci na hodinky.
Netušil, že bude takovou informaci potřebovat. Že na tom bude tolik záležet.
Jak dlouho už běží? Dvě minuty? Deset?
Zabočil za roh do Regent Street, akdyž se střetl súctyhodně oblečeným džentlmenem avyrazil mu kufr zruky, zabručel něco jako „omluvte mě“.
Normálně by se zastavil, aby pomohl kufr zvednout, ale dnes ráno ne.
Teď ne.
Kostel. Musí se dostat do kostela. Nedokázal myslet na nic jiného. Nesmí. Musí –
Krucinál! Prudce se zastavil, když těsně před ním projel nějaký kočár. Opřel se rukama ostehna – ne že by chtěl, ale spíš proto, že to jeho zoufalé tělo nezbytně vyžadovalo – azhluboka se nadechl ve snaze zmírnit obrovský tlak vhrudi, strašlivé pálení, svíravý pocit, že mu plíce vyskočí ztěla –
Kočár projel aGregory se znovu rozběhl. Už je blízko. Dokáže to. Od chvíle, kdy vyšel zdomu, nemohlo uplynout víc než pět minut. Možná šest. Měl pocit, že je to aspoň třicet, ale nemohlo to být víc než sedm.
Musí to zastavit. Je to špatné. Musí to zastavit. Zastaví to. Spatřil kostel. Jeho šedé věže se vdálce tyčily proti modré obloze. Někdo ozdobil pouliční světla květinami. Nedokázal určit, co je to za druh – byly žlutobílé, spíš žluté, aštědře přetékaly zkošíků. Naznačovaly slavnostní radostnou událost, ato bylo špatné. Dnešek není veselý. Ani obřad, který se slaví.
Překazí ho
Zpomalil natolik, aby dokázal vyběhnout po schodech, aniž spadne na obličej, apotom prudce otevřel dveře, víc aještě víc, až narazily do venkovní zdi. Možná se měl zastavit anadechnout se. Možná měl vstou-
pit tiše anejprve zhodnotit situaci, aby zjistil, jak jsou daleko.
Vkostele se rozhostilo ticho. Kněz přestal monotónně drmolit avšichni vlavicích se obrátili apohlédli dozadu.
Na něj.
„Ne,“ vyhrkl Gregory, ale byl tak udýchaný, že to slovo skoro neslyšel.
„Ne,“ opakoval tentokrát hlasitěji, přidržoval se okrajů lavic apotácel se dopředu. „Nedělej to.“
Mlčela, ale viděl, jak překvapeně otevřela ústa, kytice jí vyklouzla zrukou a– zatajila dech.
Ohromně jí to slušelo. Zlaté vlasy odrážely světlo azářily třpytem, který ho naplňoval silou. Narovnal se. Přestože stále ztěžka dýchal, mohl už kráčet bez podpory a pustit se lavic.
„Nedělej to,“ opakoval amířil kní scílevědomostí muže, který ví, co chce.
Který ví, co se stane.
Stále nepromluvila. Nikdo nepromluvil. Bylo to zvláštní. Tři sta největších londýnských drben ačmuchalů v jedné budově, anikdo nepronesl jediné slovo. Nikdo z něj neodtrhl pohled, zatímco kráčel uličkou.
„Miluju tě,“ prohlásil přede všemi. No a? Nemohl to držet vtajnosti. Nedovolí jí, aby si vzala někoho jiného, aniž se ujistí, že celý svět ví, že si získala jeho srdce.
„Miluju tě,“ opakoval. Koutkem oka zahlédl svou matku a sestru, které seděly strnule vlavici sotřeseně otevřenými ústy.
Šel dál akaždý jeho krok byl smělejší, jistější.
„Nedělej to,“ promluvil znovu, když vyšel zuličky do apsidy. „Neber si ho.“
„Gregory,“ zašeptala. „Proč to děláš?“
„Miluju tě,“ řekl, protože nic jiného říct nemohl. Na ničem jiném nezáleželo.
Oči se jí zaleskly azatajila dech. Zvedla hlavu kmuži, kterého si právě hodlala vzít. Nadzvedl obočí amírně pokrčil rameny, jako by říkal: Je to na vás.
Gregory poklekl. „Vem si mě,“ pronesl procítěně. „Vem si mě.“
Přestal dýchat. Všichni vkostele přestali dýchat. Upřela na něj obrovské jasné oči.
„Vem si mě,“ zašeptal naposled.
Rty se jí třásly, když zřetelným hlasem odpověděla –
Na
1. kapitola
Náš hrdina se zamiluje
Přede dvěma měsíci
rozdíl od většiny mužů, které znal, věřil Gregory Bridgerton vpravou lásku.
Musel by být hlupák, kdyby vni nevěřil, vzhledem ktomu, že:
Jeho nejstarší bratr Anthony, nejstarší sestra Daphne i další bratři Benedict aColin, nemluvě osestrách Eloise, Francesce a(hořké, ale pravdivé) iHyacinth, ti všichni –všichni – byli do svých protějšků šťastně abeznadějně zamilovaní.
Většině mužů by to jenom zvedlo žluč, ale pro Gregoryho, který se narodil smimořádně veselou, ikdyž občas (podle mladší sestry) otravnou povahou, to prostě znamenalo, že mu nezbývá než věřit očividnému.
Láska existuje.
Nebyl to chorý výplod fantazie určený ktomu, aby zachránil básníky před smrtí vyhladověním. Nedalo se to vidět, cítit, ani se toho dotknout, ale existovalo to abylo jen otázkou času, než si ion najde ženu svých snů ausadí se, bude mít děti azačne se oddávat spletitým koníčkům, jako jsou výrobky zpapírové drtě nebo sbírka str uhátek na muškátové oříšky.
Pok ud to ovšem člověk chtěl říct na rovinu, což by bylo na takovou abstraktní představu příliš určité, vjeho snech se žádná dívka nevyskytovala. Tedy aspoň ne žádná konkrétní surčitými vlastnostmi. Oženě, která mu zcela změní život audělá zněj šťastného, úctyhodného a usedlého muže, nevěděl zhola nic. Netušil, jestli bude malá nebo vysoká, brunetka nebo blondýnka. Rád by se domníval, že bude inteligentní svytříbeným smyslem pro humor, ale jak to mohl zatím vědět? Může být plachá nebo otevřená. Třeba bude ráda zpívat. Nebo možná ne. Možná bude milovat jízdu na koni apleť bude mít zhrublou od přílišného pobytu na čerstvém vzduchu.
Nevěděl. Když na tu velkolepou, úžasnou avsoučasné době neexistující bytost došlo, uvědomoval si jen to, že až ji najde…
Pozná to.
Nevěděl jak, jen věděl, že to tak bude. Stane se něco významného, co otřese zemí azmění celý jeho život… arozhodně se to nestane vpoklidu. Objeví se to vplné síle jako příslovečný blesk zčistého nebe. Jedinou otázkou zůstávalo kdy.
Do té doby neviděl důvod, proč si čekání na její příchod nezpříjemnit. Člověk se koneckonců nemusí chovat jako mnich, když čeká na pravou lásku.
Gregory byl podle všeho poměrně typický Londýňan se slušnou – ačkoli nikterak přemrštěnou – rentou, spoustou přátel adostatečně chladnou hlavou, aby poznal, kdy odejít od hráčského stolu. Na svatebním trhu byl považován za dostatečně ucházející, ikdyž ne přímo nejlepší partii (čtvrtí synové nikdy nepřitahují přílišnou pozornost), abyl vždy žádaný, když matrony ze společnosti potřebovaly doplnit počet hostů na večírku nějakým vhodným mužem.
Možná měl mít vživotě trochu určitější cíl. Nějaký směr, nebo aspoň významný úkol kdovršení. Ale to může počkat, ne? Brzy, jak si byl jistý, se něco ukáže. Nakonec zjistí, co by rád dělal aským, ado té doby –
Si moc neužíval. Tedy přinejmenším v tuto chvíli.
Na vysvětlenou:
Gregory právě seděl na kožené židli – mimochodem velmi pohodlné, na které se dobře snilo, díky čemuž neposlouchal staršího bratra, který stál přibližně metr od něj amluvil oněčem, co téměř zcela jistě zahrnovalo r ůzné obměny slov povinnost a zodpovědnost.
Gregory tomu nevěnoval valnou pozornost. Jako ostatně většinou.
Nu, občas ano, ale –„Gregory? Gregory!“
Zvedl hlavu azamrkal. Anthony Bridgerton měl zkřížené paže, což nebývalo dobré znamení. Přes dvacet let zastával povinnosti vikomta aGregory by jako první zbratrů přísahal, že je zněj velmi dobrý feudál.
„Promiň, že tě ruším zmyšlenek, ať už jsou jakékoli,“ utrousil Anthony suše, „ale poslouchal jsi náhodou – jen docela náhodou – něco ztoho, co jsem říkal?“
„Pracovitost,“ papouškoval Gregory avážně pokýval hlavou. „Smysl života.“
„Vsk utku,“ přitakal Anthony aGregory si poblahopřál k výkonu, který mu očividně vnuklo samo nebe. „Je na čase, aby sis konečně našel nějaký směr.“
„Samozřejmě,“ zamumlal Gregory, hlavně proto, že zmeškal večeři, měl hlad aslyšel, že jeho švagrová podává na zahradě malé občerstvení. Kromě toho nebylo rozumné hádat se sAnthonym. Nikdy.
„Musíš udělat nějakou změnu. Vykročit novou cestou.“
„Určitě.“ Možná tam budou chlebíčky. Sní nejmíň čtyřicet těch směšně malých jednohubek.
„Gregory.“
Anthonyho hlas podbarvil zvláštní tón, který sice nebylo možné popsat, zato ho každý snadno rozpoznal. AGregory pochopil, že je na čase věnovat mu pozornost.
„Dobře,“ prohlásil svědomím, jak to prosté slůvko dokáže získat čas pro patřičnou větu. „Asi se stanuduchovním.“
Anthony strnul. Zůstal jako bez života, ochromený a nehybný. Gregory si ten okamžik vychutnával. Velká škoda, že se kvůli tomu musel prohlásit za faráře.
„Prosím?“ vypravil ze sebe Anthony nakonec.
„Nemám moc na vybranou,“ vysvětloval Gregory. Už když ta slova vypouštěl zúst, uvědomil si, že je poprvé řekl nahlas. Nějak se tím stala skutečnější, trvalejší. „Buď armáda, nebo duchovenstvo,“ pokračoval, „amusím přiznat, že strašně špatně střílím.“
Anthony mlčel. Všichni věděli, že je to pravda.
Po chvíli trapného ticha Anthony zamumlal: „Existují i meče.“
„ Ano, ale při mojí smůle by mě poslali do Súdánu.“
Gregory se otřásl. „Nejsem moc vybíravý, ale tamější horko bych opravdu nesnesl. Ty bys tam chtěl jet?“
Anthony se okamžitě ohradil: „Ne, samozřejmě že ne.“
„A ,“ dodal Gregory, který si to začal nepokrytě užívat, „jde ještě omatku.“
Nastalo ticho.
„Jakou má souvislost se Súdánem?“ zamračil se Anthony.
„Moc by se jí nelíbilo, kdybych odjel, ajak víš, musíš ji uklidňovat pokaždé, když má obavy, protože jinak ji děsí příšerné noční můry –“
„Mlč,“ přerušil ho Anthony.
Gregory se vduchu usmál. Nebylo to fér vůči matce, která nikdy netvrdila, že by si spojila budoucnost s něčím tak neskutečným jako sen. Ale nenáviděla by, kdyby odjel do Súdánu, aAnthony by musel poslouchat její obavy.
Aprotože Gregory nijak zvlášť netoužil opustit mlžné anglické pobřeží, šlo stejně jen očistě teoretickou otázku.
„Dobře,“ řekl Anthony. „Jsem rád, že jsme si konečně mohli popovídat.“
Gregory mrkl na hodiny.
Anthony si odkašlal apotom snáznakem netrpělivosti dodal: „Aže konečně přemýšlíš osvé budoucnosti.“
Gregory cítil, jak se mu napíná čelist. „Je mi teprve
šestadvacet,“ připomněl mu. „Určitě jsem příliš mladý na to, abys slovo konečně několikrát opakoval.“
Anthony nadzvedl obočí. „Mám se spojit sarcibiskupem? Najít ti nějakou farnost?“
Gregoryho hruď se stáhla nenadálým křečovitým záchvatem kašle. „Ehm, ne,“ vypravil ze sebe, jakmile se zmohl na slovo. „Aspoň zatím.“
Anthony pohnul koutkem úst. Ale ne moc apodle běžných měřítek to ani nepřipomínalo úsměv. „Mohl by ses oženit,“ poznamenal tiše.
„To bych mohl,“ souhlasil Gregory. „Ataky se ožením. Vlastně to mám vplánu.“
„Opravdu?“
„ Až najdu tu pravou.“ Potom při Anthonyho pochybovačném výrazu dodal: „Jistě bys mi právě ty doporučil sňatek zlásky spíš než sňatek zrozumu.“
Anthony byl proslulý tím, že manželku slepě miluje, a ona na oplátku znevysvětlitelného důvodu milovala jeho. Také bylo známo, že je oddaný svým sedmi mladším sourozencům, takže když tiše promluvil: „Přeju ti, abys poznal takové štěstí, jaké prožívám já,“ neměl by Gregory cítit tak nečekaný příval emocí.
Od odpovědi ho zachránilo hlasité zakručení vjeho břiše. Vrhl po bratrovi ostýchavý pohled. „Promiň. Zmeškal jsem večeři.“
„Já vím. Čekali jsme tě mnohem dřív.“
Gregory potlačil trhnutí. Téměř.
„Kate to trochu rozladilo.“
To bylo nejhorší. Když byl Anthony zklamaný, byla to jedna věc. Ale když prohlásil, že se něco dotklo jeho manželky…
Tehdy Gregory věděl, že má problém. „Vyjel jsem zLondýna pozdě,“ zamumlal. Byla to pravda, ale to jeho špatné chování nijak neomlouvalo. Očekávali ho na večeři, aon se nedostavil. Skoro doplnil: „Nějak jí to vynahradím,“ ale v poslední chvíli si to rozmyslel. Věděl, že by tím všechno jen zhoršil, téměř jako by svou nedochvilnost zlehčoval
a domníval se, že každý prohřešek urovná úsměvem anenucenou poznámkou. Což se mu často dařilo, ale tentokrát bůhvíproč –Nechtěl.
Takže místo toho jen řekl: „Omlouvám se.“ Amyslel to vážně.
„Je na zahradě,“ pokračoval Anthony nevrle. „Myslím, že má vúmyslu tančit – na nádvoří. Věřil bys tomu?“
Gregory tomu věřil. Přesně to jeho švagrovou vystihovalo. Nebyla typ, který by promarnil nečekanou příležitost, akdyž jim počasí tolik přeje, proč nezorganizovat improvizovaný tanec al fresco?
„Dbej na to, abys provedl vkole každou ženu, uníž si to bude přát,“ doporučil mu Anthony. „Kate nemá ráda, když se některá zmladých dam cítí opomíjená.“
„Samozřejmě,“ zamumlal Gregory.
„Za čtvrt hodiny za vámi přijdu,“ dodal Anthony aposadil se ke stolu, kde na něj čekalo několik složek dokumentů. „Musím dokončit pár věcí.“
Gregory vstal. „Vyřídím jí to.“ Apotom, když bylo zřejmé, že rozhovor skončil, odešel zpokoje azamířil do zahrady.
Od chvíle, kdy byl naposled vAubrey Hall, rodném domě Bridgertonových, uplynula už nějaká doba. Samozřejmě se tady vKentu scházela rodina na Vánoce, ale po pravdě řečeno to pro Gregoryho nebyl domov, ato v podstatě nikdy. Po otcově smrti matka překvapivě přestěhovala celou rodinu do Londýna arozhodla se trávit většinu roku tam. Neřekla proč, ale Gregory měl odjakživa podezření, že se vpůvabném starém domě skrývá příliš mnoho vzpomínek.
Následkem toho se vždy cítil víc doma ve městě než na venkově. Od dětství byl jeho domovem londýnský dům Bridgertonových, ne Aubrey Hall. Přesto se na občasné návštěvy těšil. Rád si užíval předností venkova, jako je jízda na koni nebo plavání (pokud bylo jezero dostatečně teplé, aby to dovolilo), akupodivu se mu
líbilo zpomalené životní tempo. Po měsících ve městě ho přitahovalo klidné ačisté prostředí.
Ataky se mu zamlouvalo, že když přerostlo v příliš klidné ačisté, mohl odjet avšechno to nechat za zády.
Večerní slavnosti se konají na jižním trávníku, tak mu to aspoň po příjezdu oznámil majordomus. Bylo to vhodné místo – srovným povrchem, výhledem na jezero avelkým nádvořím se spoustou laviček pro méně aktivní hosty.
Už když se blížil kdlouhému salonu, zněhož se francouzským oknem vycházelo ven, uslyšel zvenku šum hlasů. Nevěděl jistě, kolik lidí pozvala jeho švagrová na večírek – pravděpodobně něco mezi dvaceti atřiceti. Poměrně málo, aby to působilo důvěrně, ale dost natolik, aby se člověk mohl vzdálit, když zatouží po troše prostoru aticha, aniž zanechá mezi shromážděnými prázdné místo.
Zatímco procházel salonem, zhluboka se nadechl ve snaze určit, jaké jídlo se Kate rozhodla servírovat. Samozřejmě ho moc nebude, neboť své hosty přecpala už při večeři.
Sladkosti, usoudil Gregory podle skořicové vůně, když došel na světle šedé kamenné nádvoří. Zklamaně si povzdychl. Měl hlad aobrovský plátek masa mu právě teď připadal jako rajská hudba.
Ale přišel pozdě, mohl si za to sám aAnthony by ho uškrtil, kdyby se okamžitě nepřipojil khostům, takže dorty asušenky budou muset stačit.
Vyšel ven, kde ho po kůži pohladil teplý vánek. Na květen bylo pozoruhodné teplo, všichni to říkali. Takové počasí zvedne člověku náladu, takže se neubrání úsměvu. Avskutku – hosté roztroušení kolem byli očividně dobře naložení: tichý šum konverzace chvílemi okořenil výbuch smíchu nebo pronikavé zachichotání.
Gregory se rozhlédl, jak po občerstvení, tak po někom známém, nejlépe po švagrové Kate, kterou by měl ze zdvořilosti pozdravit jako první. Ale jakmile očima přelétl scénu, spatřil…
Ji.
Ji.
A poznal ten okamžik. Věděl, že je to ta pravá. Zůstal strnule aohromeně stát. Nevydechl prudce, spíš zněj vzduch pomalu unikal, až vplicích žádný nezůstal, aon tam stál jako splasklý balon atoužil po něčem víc.
Neviděl jí do obličeje, dokonce ani zprofilu. Pozoroval její záda, dokonalou křivku šíje, která mu vyrážela dech, ipramen plavých vlasů kroutící se jí po rameni.
A hlavou mu letělo – jsem odsouzený kzáhubě.
Pro všechny další ženy byl odsouzený kzáhubě. Ještě nikdy necítil podobnou intenzitu, žár, vše zaplavující pocit něčeho správného.
Možná to bylo hloupé. Dokonce šílené. Nebo pravděpodobně obojí. Ale na tuto chvíli tak dlouho čekal. Najednou začalo být zřejmé, proč se nepřidal karmádě nebo kduchovenstvu, ani nepřijal jednu zbratrových četných nabídek, aby spravoval nějaké menší Bridgertonovo sídlo.
Čekal. Nic víc. Hrome, ani si neuvědomil, jak moc nedělal nic jiného, než čekal na tuhle chvíli.
Ateď tu byla.
Ona tu byla.
AGregory to věděl. Věděl.
Zvolna přešel po trávníku, na jídlo iKate úplně zapomněl. Podařilo se mu pozdravit pár lidí, které cestou minul, aniž porušil krok. Musí se jí dotknout. Musí jí pohlédnout do obličeje, ucítit její vůni, uslyšet zvuk jejího hlasu.
A pak se zastavil pouhých několik stop od ní. Úžasem ani nedýchal, naplněn pouze vědomím, že se nachází vjejí blízkosti.
Mluvila sjinou dámou, ato dost živě, což naznačovalo, že jsou dobré přítelkyně. Chvíli se na ně díval, dokud si neuvědomily, že je tam, apomalu se neobrátily.
Usmál se. Mírně zvlnil rty. Ařekl…
„Jak
se máte?“
Lucinda Abernathyová, které všichni, kdo ji znali, říkali Lucy, potlačila zasténání aobrátila se kdžentlmenovi,
který se knim připlížil pravděpodobně proto, aby vrhal zamilované pohledy po Hermione, jako ostatně všichni, kdo Hermione poznali.
Bylo riskantní přátelit se sHermione Watsonovou. Sbírala zlomená srdce stejně jako starý farář vnedalekém opatství motýly.
Jediný rozdíl byl samozřejmě vtom, že Hermione do svých exponátů nebodala ohavnými špendlíky. Vlastně si ani nepřála získávat srdce džentlmenů arozhodně se nikdy nesnažila nějaké znich zlomit. Jen se to prostě stávalo. Lucy si na to už zvykla. Hermione byla Hermione, se světlými vlasy vbarvě másla, obličejem tvarovaným do srdce avelkýma, široko posazenýma očima ve výrazném zeleném odstínu.
Lucy na rozdíl od ní… No, zkrátka nebyla Hermione, to bylo jasné. Byla prostě sama sebou avětšinou to stačilo.
Na první pohled byla oněco méně než Hermione. O něco méně blonďatá. Oněco méně štíhlá. Oněco méně vysoká. Její oči byly oněco méně syté – modrošedé a vlastně velice pěkné, pokud se srovnaly sněkým jiným než sHermione, ale poněvadž Lucy bez Hermione nikam nechodila, nebylo jí to moc platné.
Ktomu ohromujícímu závěru došla jednou, když nedávala pozor na hodinách anglické kompozice aliteratury ve škole pro mladé dámy uslečny Mossové, kde s Hermione tři roky studovaly.
Lucy byla oněco méně. Anebo pokud to člověk chtěl vyjádřit ohleduplněji, nebyla prostě tak úplně.
Domnívala se, že je přiměřeně přitažlivá tím zdravým tradičním způsobem, ale muži se nechali jen málokdy (tak dobře, nikdy) oslnit jejím zjevem.
Jenže Hermione… Ještě štěstí, že byla tak milá, poněvadž jinak by nebylo možné se sní přátelit.
Kjejich kamarádství přispívala iskutečnost, že vůbec netančila. Nezáleželo na tom, zda se jednalo ovalčík, čtverylku či menuet. Pokud šlo ohudbu apohyb, Hermione to zkrátka neuměla.
Ato bylo příjemné.
Lucy se nepovažovala za nijak povrchní, akdyby se jí někdo zeptal, trvala by na tom, že se kvůli své nejdražší přítelkyni ochotně vrhne pod kola kočáru, ale bylo cosi uspokojivě spravedlivého na faktu, že nejkrásnější dívka v Anglii má obě nohy levé.
Metaforicky řečeno.
Atohle byl další případ. Samozřejmě nešlo onohy, ale o muže. Pohledného muže. Vysokého, ikdyž ne přespříliš, shnědými vlasy asympatickým úsměvem. Ajiskřením vočích, jejichž barvu nedokázala vkalném večerním světle určit.
Nemluvě otom, že mu ve skutečnosti do očí neviděla, protože se na ni nedíval. Díval se na Hermione, jak už to bylo umužů obvyklé.
Lucy se zdvořile usmála, ačkoli se nedomnívala, že by si toho všiml, ačekala, až se ukloní apředstaví.
A pak udělal něco nanejvýš překvapivého. Sdělil jim své jméno – při pohledu na něj ji mohlo napadnout, že je to Bridgerton – sklonil se apolíbil ruku nejprve jí.
Lucy zatajila dech.
Vzápětí samozřejmě pochopila, proč to udělal.
Byl dobrý, to musela uznat. Opravdu byl dobrý. Nic mužům nezískalo Hermioninu přízeň rychleji než kompliment, který složili Lucy.
Jen měl smůlu, že Hermionino srdce už patřilo jinému. Přesto bylo zábavné to všechno aspoň pozorovat.
„Jsem Hermione Watsonová,“ představila se Hermione aLucy si uvědomila, že taktika pana Bridgertona byla dvojnásob chytrá. Tím, že políbil Hermioninu ruku jako druhou vpořadí, mohl ji držet oněco déle aona se musela ujmout představování.
Na Lucy to téměř učinilo dojem. Pokud nic jiného, označilo ho to za mírně inteligentnějšího, než byl průměr.
„A tohle je moje nejlepší přítelkyně,“ pokračovala Hermione, „lady Lucinda Abernathyová.“
Pronesla to jako vždy láskyplným aoddaným tónem,
možná mírně podbarveným zoufalstvím, jako by říkala –Proboha, věnujte Lucy taky letmý pohled.
Ale samozřejmě to nikdy neudělali. Kromě momentů, kdy chtěli poradit, jak na Hermione zapůsobit azískat si její srdce. Vtom ohledu byla Lucy vždy velmi žádaná.
Pan Bridgerton – Gregory Bridgerton, opravila se Lucy v duchu, protože věděla, že kromě vikomta existují ještě tři další Bridgertonové – se kní otočil apřekvapil ji přitažlivým úsměvem avlídnýma očima. „Jak se máte, lady Lucindo?“ zeptal se.
„Velmi dobře, děkuji,“ odpověděla avduchu se kopla za to, že se před slůvkem velmi mírně zadrhla. Jenže poté, co muži upřeli pohled na Hermione, se nani nikdy ani nepodívali.
Že by oni měl skutečně zájem?
Ne, to je vyloučené. Nikdy ho neměli.
Záleží na tom vůbec? Samozřejmě by bylo milé, kdyby se nějaký muž pro změnu zamiloval šíleně avášnivě do ní. Ta pozornost by jí skutečně nevadila. Ale pravdou bylo, že Lucy byla prakticky zasnoubená slordem Haselbym, ato už celá léta, takže nemělo smysl mít láskou planoucího ctitele. Kničemu by to nevedlo.
Anavíc Hermione rozhodně nemohla za to, že se narodila sobličejem anděla.
Hermione byla tedy krásná svůdnice, Lucy její spolehlivá přítelkyně avšechno na světě bylo vpořádku. Nebo pokud ne vpořádku, tak aspoň velmi dobře předvídatelné.
„Máme vás počítat mezi hostitele?“ zeptala se Lucy konečně, protože po nepostradatelných frázích typu „Těší mě“ všichni mlčeli jako zařezaní.
„Bohužel ne,“ odpověděl pan Bridgerton. „Ikdyž bych si rád připsal zásluhy za pořádání této slavnosti, bydlím vLondýně.“
„Máte velké štěstí, že vaší rodině patří Aubrey Hall,“ poznamenala Hermione zdvořile.
Atehdy to Lucinda pochopila snaprostou jistotou. Panu Bridgertonovi se líbí Hermione. Bez ohledu na to, že
Lucy políbil ruku jako první, nebo se na ni skutečně podíval, když něco řekla, sčímž se většina mužů neobtěžovala. Stačilo vidět, jak si Hermione prohlíží, aby jí došlo, že se ion připojil kdavu.
Jeho oči získaly mírně strnulý pohled. Měl pootevřené rt y. Atvářil se, že by nejradši uchvátil Hermione do náruče a odnesl si ji bůhvíkam, bez ohledu na spoustu hostů a slušné vystupování.
To ipřesto, že na Lucy upřel pohled, který mohl být definován jako zdvořilý nezájem. Nebo to možná znamenalo – Proč mi stojíte vcestě, bráníte mi uchvátit Hermione do náruče aodnést si ji bůhvíkam, bez ohledu na spoustu hostů aslušné vystupování?
Ne že by ji to přímo zklamalo. Jen… jen ji to prostě nemohlo nezklamat.
Mělo by na to existovat nějaké slovo. Opravdu by mělo.
„Lucy? Lucy?“
Lucy si rozpačitě uvědomila, že nevěnuje pozornost konverzaci. Hermione si ji zvědavě prohlížela, shlavou nachýlenou na stranu, což muži vždy shledávali velmi okouzlujícím. Lucy se oto jednou pokusila. Zmocnila se jí závrať.
„Ano?“ zamumlala, protože jí připadalo, že od ní nějaký slovní obrat očekávají.
„Pan Bridgerton mě požádal otanec,“ řekla Hermione, „ale vysvětlila jsem mu, že nemůžu.“
Hermione vždy předstírala, že si zvrtla kotník nebo je nachlazená, aby nemusela jít na taneční parket. Což by bylo vnaprostém pořádku, pokud by nepodsouvala všechny své ctitele Lucy. Což by bylo vnaprostém pořádk u, kdyby si dotyčný džentlmen nemyslel, že ho kní přistrčili zlítosti, což nemohlo být dál od pravdy.
Lucy byla, pokud to mohla sama osobě říct, velmi dobrá tanečnice. Ataké zábavná společnice.
„Rád lady Lucindu provedu vkole,“ pronesl pan Bridgerton, protože, skutečně, co jiného mohl říct?
Atak se Lucy usmála, ačkoli to vsrdci tak úplně necítila, adovolila mu, aby ji odvedl na nádvoří.
2. kapitola
Naše hrdinka projeví vyložený nedostatek úcty ke všemu romantickému
Gregory byl každým coulem džentlmen, atak dobře skr yl zklamání, když nabídl rámě lady Lucindě adoprovodil ji na provizorní taneční parket. Nepochyboval, že je to velice milá apůvabná mladá dáma, ale nebyla to slečna Hermione Watsonová.
A on čekal celý život, aby slečnu Hermione Watsonovou poznal.
Přesto to mohlo posloužit jeho cíli. Lady Lucinda byla zjevně nejlepší přítelkyní slečny Watsonové – slečna Watsonová se oní během krátkého rozhovoru, kdy lady Lucinda civěla na něco za jeho ramenem azjevně neslyšela ani slovo, očividně rozplývala. Aprotože měl Gregory čtyři sestry, oženách něco věděl. Především to, že je vždy dobré chovat se kjejich přítelkyni vlídně, tedy za předpokladu, že jsouto skutečné přítelkyně ajen nepředstírají přátelství, zatímco ve skutečnosti čekají na nejvhodnější okamžik, aby bodly jedna druhou do žeber.
Ženy jsou záhadná stvoření. Kdyby se naučily říkat, co si opravdu myslí, svět by byl mnohem jednodušší.
Slečna Watsonová alady Lucinda však působily vkaždém ohledu přátelsky aoddaně, pomineme-li Lucindinu roztěkanost. Apokud se chtěl dozvědět oslečně Watsonové víc, bude nejlepší začít ulady Lucindy Abernathyové.
„Jste vAubrey Hall už dlouho?“ zeptal se Gregory zdvořile, zatímco čekali, až začne hrát hudba.
„Teprve od včerejška,“ odpověděla. „Avy? Zatím jsme vás tu na žádné slavnosti neviděly.“
„Přijel jsem až dnes,“ odpověděl. „Po večeři.“ Ušklíbl se. Teď, když neměl před očima slečnu Watsonovou, si vzpomněl, že má hlad jako vlk.
„Určitě byste rád něco snědl,“ vykřikla lady Lucinda. „Nechtěl byste se místo tance radši projít po nádvoří? Můžeme to vzít kolem stolu sobčerstvením.“
Gregory by ji nejradši objal. „Jste poklad, lady Lucindo.“
Usmála se, ale byl to zvláštní úsměv, jehož podstatu nedokázal zcela určit. Byl si téměř jistý, že se jí jeho kompliment líbil, ale bylo tam iněco jiného, trochu žalostného amožná ismířeného.
„Určitě máte bratra,“ poznamenal.
„Mám.“ Usmála se jeho úsudku. „Je očtyři roky starší než já apořád by jedl. Když přijede ze školy domů, divím se, že ve spíži vůbec něco zbyde.“
Gregory si položil její ruku do ohbí lokte aspolečně popošli kokraji nádvoří.
„Tudy,“ prohlásila lady Lucinda azatahala ho za ruku, když se pokusil zahnout proti směru hodinových ručiček. „Pokud ovšem nedáváte přednost sladkostem.“
Gregoryho obličej se rozzářil. „Je tu iněco pikantního?“
„Chlebíčky. Jsou malé, ale velmi chutné, hlavně ty svajíčkem.“
Trochu nepřítomně přikývl. Koutkem oka totiž zahlédl slečnu Watsonovou abylo obtížné soustředit se na něco jiného. Zvlášť když ji obklopovali muži. Gregory si byl jistý, že sútokem čekali, až někdo odvede lady Lucindu od jejího boku.
„Znáte slečnu Watsonovou dlouho?“ zeptal se co možná nejlhostejnějším tónem.
Po krátké pauze odpověděla: „Tři roky. Chodíme spolu do školy ke slečně Mossové. Nebo jsme spíš chodily. Letos jsme studia dokončily.“
„Můžu předpokládat, že koncem jara vstoupíte do londýnské společnosti?“
„Ano,“ přisvědčila apokývla k obtěžkanému stolu. „Několik posledních měsíců jsme strávily přípravami, jak to Hermionina matka ráda nazývá, anávštěvami domácích večírků amenších slavností.“
„Dopilovat pozlátko?“ zeptal se súsměvem.
Zvlnila rty. „Přesně tak. Už teď je ze mě nablýskaný svícen.“
Pobavilo ho to. „Pouhý svícen, lady Lucindo? Nepodceňujte se, prosím. Určitě jste nejmíň jedna ztěch fantastických širokých váz, které poslední dobou všichni potřebují vobývacím pokoji.“
„Hmm,“ zabručela, jako by oté představě skutečně uvažovala. „Zajímalo by mě, co by byla Hermione?“
Šperk. Diamant. Diamant zasazený do zlata. Diamant zasazený do zlata obklopený…
Vší silou zastavil směr svých myšlenek. Této vzletné slovní gymnastice se může oddávat později, až od něj nebude nikdo očekávat, že přitom bude udržovat konverzaci. Navíc súplně jinou mladou dámou. „To nevím,“ odpověděl nenuceně apodal jí talířek. „Koneckonců jsem slečnu Watsonovou sotva poznal.“
Mlčela, jen mírně nadzvedla obočí. Ato samozřejmě ve chvíli, kdy se Gregory mimoděk ohlédl přes rameno, aby se na slečnu Watsonovou lépe podíval.
Nepatrně si povzdychla. „Asi byste měl vědět, že miluje jiného.“
Gregory přitáhl svůj pohled zpátky kženě, jíž měl věnovat pozornost. „Prosím?“
Pokrčila rameny apoložila si na talíř několik jednohubek. „Hermione. Miluje jiného. Myslela jsem si, že byste to rád věděl.“
Gregory na ni civěl sotevřenou pusou apotom, navzdory nejlepšímu úsudku, se znovu ohlédl po slečně Watsonové. Bylo to výmluvné, soucit vzbuzující gesto, ale nemohl si pomoct. Chtěl… Panebože, chtěl se na ni dívat
a nikdy stím nepřestat. Pokud to nebyla láska, neuměl si představit, co jiného.
„Se šunkou?“
„Cože?“
„Se šunkou.“ Lady Lucinda mu nabízela vservírovacích kleštičkách chlebíček. Tvářila se tak vážně, až ho to pobouřilo. „Dáte si?“ zeptala se.
Něco zabručel apřistrčil kní talířek. Apotom, protože to tak nemohl nechat, pronesl upjatě: „Nic mi do toho není.“
„Mluvíte otom chlebíčku?“
„Oslečně Watsonové,“ vyštěkl.
Samozřejmě že svou odpověď nemyslel vážně. Pokud šlo oněj, bylo mu do Hermione Watsonové velmi mnoho, nebo přinejmenším velice brzy bude.
Trochu mu zkřížilo plány, že ji očividně nezasáhl stejný blesk zčistého nebe jako jeho. Nikdy ho nenapadlo, že až se zamiluje, nebude jeho vyvolená city opětovat, ato stejně naléhavě. Ale vysvětlení, že si myslí, že miluje někoho jiného, přinejmenším neranilo jeho hrdost. Bylo mnohem příjemnější domnívat se, že je poblázněná do někoho jiného, než že je jí naprosto lhostejný.
Zbývá ji jen přimět, aby si uvědomila, že ať už je ten druhý muž kdokoli, není pro ni ten pravý.
Gregory nebyl tak domýšlivý anemyslel si, že si omotá kolem prstu každou ženu, kterou spatří, ale rozhodně neměl sněžnějším pohlavím potíže a vzhledem ke své reakci na slečnu Watsonovou si neuměl představit, že by mu dlouho odolávala. Možná bude muset zapracovat, aby si získal její srdce aruku, ale oto bude vítězství sladší.
Nebo si to tak alespoň namlouval. Pravdou bylo, že oboustranný neočekávaný blesk by způsobil mnohem méně problémů.
„Nic si ztoho nedělejte,“ chlácholila ho lady Lucinda, mírně natáhla krk aprohlížela si chlebíčky, na nichž pravděpodobně hledala něco exotičtějšího než britské vepřové.