KAPITOLA 1
Takže, ujasněme si hned na začátku jednu věc: To, že jsi mě vysvobodil z té díry, ve které jsem musel žít od narození, ještě ani zdaleka neznamená, že jsme teď důvěrní přátelé nebo něco podobného. Nemám žádné přátele, ani důvěrné, ani jiné. Jasně, i bez tebe bych to zvládl naprosto v pohodě. Jen mě pusť z téhle pitomé klece a já ti to hned dokážu. Jsem na tomhle světě už rok a půl, takže jsem dospělák. To znamená, že vím, jak to na světě chodí.
Jediné, co ti můžu připsat k dobru, je to, že jsi mě nenechal v tom hrozném zvířecím útulku jako mé bratry a sestry. Všechen ten rámus a ti cizí psi a kočky a zvířata, která jsem v životě neviděl. Je tam příliš hlučno a divně to tam smrdí a vůbec. Útulek pro zvířata není prostě nic pro mě. Tak aspoň to byl chytrý nápad.
Ale to, že mě už několik hodin vozíš v tomhle obrovském autě, které ani nemůžu prozkoumat, protože se prostě nedostanu ven z boxu, ti na popularitě ubírá spoustu bodů. Je mi totiž špatně. Než ses objevil, nikdy předtím jsem v autě necestoval, a abych byl upřímný, ani trochu se mi to nelíbí. Protože jsi mě nejdřív zavezl k veterináři. Ne že bych tam někdy předtím byl, ale o to tady nejde. Veterináři jsou na mém seznamu oblíbenců až na posledním místě. I když musím uznat, že ta žena, ke které jsi mě dotáhl, byla docela přátelská. Jmenovala se Fiona, to si ještě
pamatuju. Ale ať už byla přátelská, nebo ne, dívala se mi do tlamy a do uší! A pak mi taky změřila teplotu a úplně všude mě prohmatala. A tím všude myslím VŠUDE. Už jsem si říkal: No tak, to se dělá? Jsou místa, do kterých nikomu nic není. Na to jsem citlivý. Došlo jí to, když jsem zavrčel. Bohužel to na ni neudělalo sebemenší dojem, což bylo dost odvážné.
Přiznávám, že odvážní lidé mi imponují, a proto jsem po ní nechňapl.
Stejně to nedělám rád – a když už, tak jsem vyjel jedině na svého původního páníčka, protože ten chlápek byl opravdu strašný. Do mě a mých sourozenců kopal a mlátil nás takovým tím malým jezdeckým bičíkem, když jsme hned neudělali, co chtěl. Nebo – a lidičky, to je ta nejhorší věc ze všech! – nás trestal jednou z těch odporných elektrických věcí, které měl připevněné k našim obojkům.
Chtěl nás tím nabudit a dostat do ráže, ať už to znamenalo cokoli.
Myslel si, že je super, když vrčíme a ceníme zuby, nebo dokonce koušeme. A když jsme to neudělali, nedal nám nažrat. A někdy ani vodu. Jednou jsem málem umřel žízní.
Pak přišli nějací lidé a prohlédli si mě i mé sourozence – a také ostatní zvířata v domě a na statku. Byly tam také ovce a kozy a kůň. V jednu
chvíli je odvedli a zůstali jsme jen my, psi. Mému pánovi se to nelíbilo, a tak nás čím dál víc šikanoval bičem nebo tou nechutnou elektrickou věcí, a dokonce mě nechal uprostřed zimy celou noc venku v boudě, i když mrzlo tak, že se voda v misce změnila v led, a já jsem nakonec necítil tlapky ani čenich. Můj páníček tomu říkal „zocelování“. Musel jsem se stát drsňákem. Jako bych jím nebyl už od přírody! Američtí buldoci jsou drsní, to tedy jo. No, možná jsem někdy kňučel až moc nahlas, když už jsem to nemohl vydržet. A taky jsem byl často smutný. Stejně jako moji sourozenci. A pak jsi jednoho dne přišel ty, dal jsi vědět ještě několika dalším lidem a dostal jsi nás odtamtud. Bohužel všichni moji sourozenci skončili v útulku pro zvířata, ale pořád je to lepší než tam, odkud jsme přišli.
Nevím sice, proč jsi ty lidi poslal nebo jak jsi o nás vůbec věděl, ale přiznávám, že to byl nejlepší den mého života. Ale jak jsem řekl, to neznamená, že tě přijímám jako svého nového páníčka. Ani za nic! Žádného nového páníčka nechci. A už vůbec ne takového, který je na mě hodný.
Můj starý páníček totiž takový občas byl – a pak jsem si myslel, že mě má rád, ale on mě zase zbil. Na něco takového už znovu neskočím, na to můžeš zapomenout, a taky nebudu poslouchat. Když už, tak šéfem jsem tady já, to se pozná už jenom podle jména. To totiž zní Boss, což opravdu mluví za vše. Já tady rozhoduju a teď chci, abys okamžitě zastavil, jinak pozvracím celý tenhle pitomý box.
KAPITOLA 2
Ben svraštil obočí a krátce se ohlédl přes rameno, ale hned se zase soustředil na řízení. Sám dost dobře nechápal, proč si pro tenhle výlet vybral právě svatodušní víkend. Provoz na dálnici byl vražedný, a přestože mu jeho nové tmavě hnědé BMW X5 poskytovalo veškerý myslitelný komfort, byl nyní po dlouhé cestě, kterou zpestřil nespočet menších i větších dopravních zácp, skutečně vyčerpaný. Navíc už několik minut poslouchal rozhořčené vrčení a mručení psa, kterého vezl ve velké přepravce v zavazadlovém prostoru. Skoro to znělo, jako by si Boss stěžoval. Potřebuje se snad vyčurat? Poslední přestávku měli před dvěma hodinami a Ben měl opravdu co dělat, aby dostal tvrdohlavého Bosse, který už vážil skoro padesát kilo, zpátky do boxu. Nechtěl sebe ani psa znovu vystavovat takovému stresu, zvlášť když to k cíli jejich cesty už nebylo daleko.
„Co se děje, Bossi?“ Připadal si divně, když mluvil na psa, vždyť ten mu ani nemohl odpovědět. Pro jistotu, aby lépe slyšel zvuky z kufru, ztlumil rockovou hudbu, která ho obvykle na dlouhých cestách udržovala v dobré náladě. „Za chvíli tam budeme. Možná ještě čtvrt hodiny, maximálně dvacet minut.“
No skvělé, do té doby se zaručeně zbavím své snídaně. Ale jak chceš, byl to tvůj nápad jet bůhvíkam. Mně to rozhodně nechybělo.
Ben pozorně naslouchal nevrlému bručivému odmlouvání, které se od Bosse neustále ozývalo. „Ale jdi, snad ještě chvíli vydržíš, ne? Nechce se mi opakovat ten předchozí tyátr.“
Abych byl upřímný, mně taky ne. Ale je mi vážně zle a strašně mě štve, že mi nikdo nevěří.
Ben s nedobrým pocitem zamířil na nejbližší výjezd z dálnice, kde už ukazatel označoval cíl jeho cesty, malé turistické letovisko Lichterhaven. Pronajal si tam prázdninový dům a našel si prázdné skladiště nedaleko přístavu, hned vedle loděnice. Doufal, že dopravní společnost, kterou si objednal, mu už dodala pracovní vybavení a materiál. Melanie Messnerová, jeho bytná, mu slíbila, že se postará o to, aby všechny jeho věci byly vyloženy a uskladněny podle jeho pokynů.
V Lichterhavenu chtěl žít a pracovat něco přes tři měsíce. Doufal, že mu změna místa dodá inspiraci a že konečně najde klid a pohodu, které mu v bytě v Kolíně nad Rýnem zjevně chyběly. Hlavním důvodem byly neustálé večírky a recepce, na které ho tahal neúnavný manažer. Nová výstava jeho soch, která stále objížděla Evropu, držela Bena celou zimu a jaro v poklusu. Nemusel vlastně objíždět všechny galerie, stačilo mu několik vybraných míst. Ale manažer Jochen si myslel, že by nebylo na škodu ukazovat se na veřejnosti častěji a občas poctít svou přítomností i menší galerie. V určitém okamžiku už toho Ben měl plné zuby, a tak se vrátil domů. Následovalo pár týdnů práce, než přišly další večírky. Pak už to pro něj začalo být příliš vyčerpávající a Jochenovi bez okolků řekl, že chce mít svůj klid. Jak má svými díly vyvolávat další a další bouře nadšení, když se vůbec nedostane k tomu, aby něco vytvořil? Bez dalších okolků vyhlásil pracovní klid a vydal se hledat vhodné útočiště.
Protože ho to vždycky táhlo k moři, jeho volba nakonec padla na Lichterhaven, krásné městečko přímo na pobřeží, které před lety
navštívil, aby si prohlédl malý obchod s uměleckými předměty. Tehdejší majitelka, stará dáma jménem Sybilla, se mu okamžitě zalíbila. Oslovila ho prostřednictvím jeho webových stránek a vyjádřila obdiv k jeho sochám, a protože měl takové malé obchůdky s uměním rád a Sybilla mu byla sympatická, podepsal s ní smlouvu. Od té doby obchod dostává dvakrát ročně vybrané kousky za nesmírně výhodnou cenu, takže je může dál prodávat za ceny dostupné i pro obyčejné smrtelníky.
Samozřejmě by ho nikdy nenapadlo stěžovat si, že jeho díla se prodávají sběratelům v galeriích v Londýně, Římě, Miláně, Berlíně a v poslední době dokonce v New Yorku, Chicagu a Los Angeles za vražedné pěti až šestimístné částky. Jedině tak si mohl uspořádat život tak, jak se mu to líbilo. Přesto neviděl důvod, proč by lidé s průměrnými příjmy neměli mít také možnost pokochat se některou z jeho soch nebo obrazů.
Sybilla už byla dva roky mrtvá, ale malý obchod s uměleckými předměty stále existoval. Převzala ho Sybillina praneteř, podnikavá žena kolem třicítky, která původně pocházela z úplně jiného oboru, ale zjevně ji bavilo vést tetin obchod. Aktualizovala a modernizovala webové stránky obchodu a jeho prezentaci na sociálních sítích.
Kromě zboží v obchodě pravidelně nabízela malé výstavy a autorská čtení s regionálními i celostátními umělci a působila na něj vysloveně příjemným dojmem. Před několika lety se dokonce krátce setkali na oslavě výročí firmy jeho otce, když ještě pracovala jako hlavní nákupčí v renomovaném obchodě s nábytkem Brungsdahl. Už její tehdejší postavení jasně vypovídalo o jejích obchodních schopnostech. Jeho starší bratr Peter, který nyní vedl firmu, se o Melanii Brennerové, jak se tehdy jmenovala, vyjadřoval velmi příznivě. Jejího odchodu na pobřeží litoval a říkal, že v nábytkářské firmě ji pak bylo obtížné nahradit.
„Už tam skoro jsme, Bossi.“ Ben se znovu ohlédl přes rameno. Pes tiše zavrčel. Teď už to však neznělo rozzlobeně nebo naštvaně, ale spíš žalostně. „Hele, tobě není dobře?“
Konečně jsi to pochopil.
„Doteď jsi přece jízdu v autě snášel výborně.“
No a co, teď už to neplatí.
Znepokojený Ben zabubnoval prsty na volant, ale pak se rozhodl riziko podstoupit a cestovat dál s americkým buldokem trpícím kinetózou. „Vydrž, Bossi!“
Tobě se to snadno řekne. Ty necítíš pořád v krku konzervu králíka s bramborami.
„Sakra, fakt jsi právě zakňučel?“
Ne.
„Jedu, co to dá.“
Nikdy nekňučím ani nefňukám. Jsem přece drsný… Sakra, je mi fakt špatně. Možná jsem přece jen trochu zakňoural… Ne, takhle se nebudu ztrapňovat!
Konečně Ben dorazil do cíle. Obloha byla sice zatažená a silný vítr typický pro pobřeží se opíral do keřů a stromů u cesty a třásl jimi, ale Ben to vnímal jako milé přivítání. V květináčích, balkonových truhlících a předzahrádkách už zářily bohaté trsy barevných květin, domy a pozemky vypadaly velmi udržovaně a také na okrajích silnic, dopravních ostrůvcích, veřejných prostranstvích a prostě všude, kam oko dohlédlo, byly květinové záhony a spousta zeleně. Na dětském hřišti spatřil houpačku ve tvaru mušle, téměř na každém rohu bylo možné najít další námořnické detaily, ať už to byla lodní kotva nad vchodem do hospody, mořská hvězdice navlečená na dlouhém provázku v okně pošty nebo zrestaurovaná loď z osmnáctého století uprostřed tržnice.
Na několika místech také narazil na vtipnou kreslenou postavičku,
na jejíž modro-bílé pruhované šále stálo Watti Wattwurm, zřejmě maskota tohoto turistického městečka.
Boss ale začal v boxu vyvádět stále hlasitěji, a tak Ben přestal věnovat pozornost malebnému okolí a soustředil se raději na pokyny, které mu dávala navigace.
Kaštanová ulice se nacházela na severovýchodním okraji města. Benovým novým domovem byl poslední dům vlevo a on se neubránil úsměvu, když řídil své auto protáhlou zatáčkou. Bylo to tady přesně takové, jak si to představoval. Samozřejmě viděl fotky na internetu, ale naživo byla čtvrť ještě půvabnější, než naznačovaly reklamní materiály. Nejbližší sousedé byli vzdáleni asi sto metrů, žili na farmě, kde byl podle jeho bytné i farmářský obchod a dala se tam koupit čerstvá vejce, mléko, sýry a maso.
Pro nadcházející měsíce mu jako příbytek poslouží malý hrázděný dům s doškovou střechou, v jehož předzahrádce obehnané
dřevěným plotem kvetly azalky a pivoňky. První kopretiny už také natahovaly bílé hlavičky k obloze a za několik týdnů začnou kvést hortenzie.
„A jsme tady.“ Ben spokojeně vypnul motor a podíval se na dům, ale pak uslyšel z kufru dávivé zvuky a vyděšeně vyskočil z auta. „Ale ne, zatraceně, v mém novém autě ne!“
Varoval jsem tě už dost dlouho. Páni, je mi špatně. Pryč s tím!
Ben trhl víkem zavazadlového prostoru a rozechvělýma rukama otevřel přepravku. Právě když chytil Bosse za obojek, aby ho vysvobodil ze stísněného vězení, pes začal obloukem zvracet.
„No to snad ne. Bossi, muselo to být? No tak, vylez z auta!“
Nemůžu říct, že by mě to mrzelo. Dával jsem to dost jasně najevo.
Můžu snad za to, že jsi nic nepochopil?
Boss vyskočil na silnici a otřásl se. Sliny a drobné kousky zvratků se rozlétly po Benových kalhotách a nárazníku.
Ben zaklel, uhnul stranou, ale naštěstí nepustil z ruky psí obojek. Boss okamžitě zvedl nos, zavětřil a zamířil k louce na druhé straně silnice, kde se pásl pár koní.
„Stůj, ani se nehni! Zůstaneš hezky tady.“ Ben rychle popadl vodítko, které položil vedle boxu, a připevnil ho k robustnímu postroji. Tajně si ještě jednou pogratuloval k rozhodnutí nesundat ho psovi na dlouhou cestu. Jinak by mu Boss během jedné ze tří přestávek určitě utekl. A i tady, v cíli jejich cesty, mu dalo hodně práce udržet pod kontrolou touhu mohutného čtyřnohého přítele po svobodě.
Kde to vlastně jsme? Hm, nejdřív si to tady musím pořádně očichat a označkovat ten plot.
„No tak přece tak netahej, Bossi!“ Ben obrátil oči v sloup a následoval psa k plotu, který obklopoval koňskou pastvinu.
Musíš si prostě trochu pospíšit. Voní to tu opravdu zajímavě. Vypadá to, že tudy prochází spousta psů. Nejdřív jim musím ukázat, že jsem tu byl taky.
Zatímco Ben nechal psa, aby si všechno pořádně očichal, sám se znovu spokojeně rozhlédl. Idylické bylo první a nejvýstižnější slovo, které ho napadlo, když chtěl popsat okolí. Přesně to, co po uplynulém stresujícím půlroce potřeboval. Asi o dvě stě metrů dál se zvedala hráz, která zakrývala výhled na Severní moře. Možná by se hned spontánně vydal na první průzkumnou procházku, kdyby za ním v tu chvíli někdo nezazvonil na zvonek od bicyklu. Překvapeně se otočil a spatřil ženu kolem čtyřicítky s elegantním krátkým blond účesem, která k němu s máváním přijížděla na kole.
„Dobrý den, tak už jste tady. Vy jste pan Brungsdahl, že?“ Žena před ním zastavila a s úsměvem mu podala pravou ruku. „Já jsem Elke Dennersenová, vaše sousedka. Můžete mi říkat Elke, jako všichni.“ Neurčitým gestem ukázala na ulici, po které přijela.
„Vedeme tamhle naproti s manželem farmu. Melanie mě požádala, abych na vás dohlédla a dala vám klíče od domu. Bohužel momentálně nemůže opustit obchod, protože její kolegyně Deana musela k lékaři. Naštěstí mám náhradní klíče, které vám mohu půjčit.
Melanie nebo její manžel Alex vám později přivezou správnou sadu klíčů.“ Zašátrala v kapse kalhot a vytáhla klíč od domu s oranžovou visačkou. „Tu máte.“ Zvědavě si prohlížela Bosse. „Takže ty jsi ten čtyřnohý doprovod, viď? To je ale fešák!“
No vida! Velký dík za kompliment. Boss na chvíli přestal čenichat a přistoupil blíž. Vypadáš jako docela milý člověk a máš dobrý vkus. A jsi cítit po pamlscích a jiných psech.
„Hej, Bossi, nech toho. Ne tak bouřlivě!“
„Ale co, nebojte se, on mě nesrazí. Sami máme dva psy, jen ne tak velké.“ Elke opatrně natáhla ruku k Bossovi, aby si ji mohl očichat. „Co je to za plemeno?“
„Americký buldok.“ Ben si strčil klíč do kapsy u kalhot. „Jmenuje se Boss a obávám se, že to jméno je dost výstižné.“
Elke se zasmála. „Ano, to vidím. Je pěkně silný.“
„Neznáme se dlouho a zatím spolu moc nevycházíme.“ Když se Boss pokusil znovu zamířit k pastvině, Ben zkrátil vodítko.
„Sedni, Bossi!“
Ne.
„No tak, nebuď tak tvrdohlavý a sedni si.“
Ale já nechci. A co teď uděláš?
Ben si povzdechl. „Myslím, že je trochu nahluchlý.“
Elke si psa pozorně prohlédla. „Je ještě mladý, ne? Ještě se to všechno může naučit.“
Ale to já nechci.
„Vzal jste ho někdy do výcvikového střediska pro psy?“
Ben sevřel vodítko o něco pevněji.
„Ne, k tomu jsme se ještě nedostali.“
„Můžu vám doporučit psí školu Christiny Messnerové. Není to odsud tak daleko, dá se tam dojít i pěšky. Se čtyřnohými kamarády umí zázraky, to vám tedy řeknu. Jedna moje kamarádka si před rokem přivezla toulavou fenku z Rumunska, víte, takovou tu zbědovanou pouliční směs. Štěkala a vyla ve dne v noci a člověk ji nemohl nechat ani vteřinu o samotě, protože všechno roztrhala na kusy. Ta malá se jmenuje Lilly, proti vašemu Bossovi je tak poloviční, ale je vážně poděs, to vám povídám. Rena si s tím zvířetem nevěděla rady a bála se, že fenku bude muset odvézt do útulku. Proto ji vzala k Christině. Společně absolvovaly individuální a později i skupinový výcvik. Rena tam Lilly stále bere jednou týdně, ale už jen na hraní a trochu agility. Fenka je teď k nepoznání. Je tak milá, klidná a dobře vychovaná. Stále má trochu problémy, když zůstane delší dobu sama, ale to se dá zvládnout. Takže pokud byste to chtěl zkusit: Christinina psí škola v Písečné ulici.
Podle toho, co mi řekla Melanie, tu strávíte tři měsíce, takže by to už za to stálo. Stačí jít zpátky po silnici směrem k letovisku, pak zahnout doprava a jít pořád rovně. Na třetí křižovatce odbočte doleva a pak hned zase doprava do Písečné ulice. To místo nemůžete přehlédnout.“ Znovu se zasmála. „A nemůžete ho ani přeslechnout, když tam právě probíhá hodina psích her.“
Hodina psích her? Co to je? Každopádně to zní zajímavě. Nebo… ne, vlastně ani ne. Nemám chuť chodit do psí školy, ať už je to cokoli. Rozhodně ne, pokud by tam ode mě chtěli, abych byl milý, hodný, způsobně vychovaný a všechny ty hlouposti.
„Tak co, pořád ještě se ti něco nelíbí?“ Elke se pobaveně podívala na Bosse. „Nejsi asi moc společenský, co? I když jsem si jistá, že u Christiny by se ti určitě líbilo.“
Tak to ani náhodou.
„Ale promiňte, povídám a povídám, a vy si asi chcete po dlouhé cestě odpočinout. Mám vám pomoct odnést zavazadla? Vidím, že máte auto plné k prasknutí. Mohla bych vás také provést po domě, často to dělám pro prázdninové hosty.“
„To je od vás velmi milé, ale není to nutné.“ Ben odmítavě zvedl volnou ruku a okamžitě musel chytat rovnováhu, aby ho Boss neporazil. „To zvládneme, viď? Bossi?“
Hm? Cože? Mně je to přece fuk. Objevil jsem tu další novou vůni, která je strašně zajímavá.
„Dobrá, přeji vám tedy příjemný pobyt v Lichterhavenu, pane Brungsdahle. Kdybyste potřeboval čerstvá vejce, mléko, klobásu nebo sýr, stačí se zastavit v našem farmářském obchodě. Mám také med a marmeládu, všechno z vlastní produkce.“ Než nasedla zase na kolo, padl jí zrak na otevřený kufr a nepříjemnost v přepravním boxu.
„Ach bože, neudělalo se chudáčku Bossovi při dojezdu špatně?
Měl byste to rychle vyčistit. V domě je pračka a sušička. Můžu vám doporučit nějaký sprej proti zápachu v autě. Nebojte se, nic s chemikáliemi, je to stoprocentně ekologické. Roztok mikroorganismů zředěný vodou. Můžete jím postříkat i psa, pokud se v něčem vyválel, nebo své boty či organický odpad. Prostě to používáme všude, v domě i ve stáji. Později vám ten sprej přinesu.“ Odtlačila kolo doprostřed ulice. „A nezapomeňte na Christininu psí školu. Určitě toho nebudete litovat. S tak silným zvířetem se prostě musíte naučit zacházet!“
Elke Dennersenová vesele zamávala, odjela a Ben se zamračeně podíval na Bosse. „Páni, ta ženská je fakt jako kolovrátek. Ale ta psí škola asi není tak špatný nápad.“
To tedy je – a hodně špatný! Zapomeň na to, já do toho nejdu. Boss se prudce otřásl. Raději mi dej něco na zub. Teď, když jsem se úspěšně zbavil snídaně, mám hlad jako vlk.