„Héj, Hej, Héééj!“ ozývalo se z hustého
k oví na kraji lesa. Byl to dobrák pan
Hejkal, který práv svolával svá t i
hejkalátka k ob du. Maminka Hejkalová usmažila smrkové šišky a p elila je kapradinovou omá kou.
„To je v n ,“ pochvaloval si nejstarší
Rubík, sotva vrazil do dve í. Bubík i malá
Zubinka p ikývli a už se hrnuli do domku
ve k oví. Usedli ke stolu a vtom se to stalo!
Pan Hejkal dostal p íšernou rýmu. Kýchal, div šišky nevylet ly zpátky na strom.
Kýchal a nemohl p estat.
„To máš z toho, že chodíš strašit k mo álu!“ hubovala ho paní Hejkalová.
„Hep ík,“ kýchnul Hejkal a snažil se zacpat si nos. „K mo álu chodím, co sv t
sv tem stojí, a nikdy jsem takovou rýmu
nechyt! Prach, dudy, hrom a necky, za tím v zí n jaké áry!“
„Prosím tebe, jaké áry? Hlavn se nevymlouvej,“ ekla p ísn paní Hejkalová a chystala se uva it silný aj proti rým .
K plotn nedošla! V dome ku se totiž ud lal pr van, okenice se rozlétly a odn kud z komína se ozvalo hlasité chechtání.
Tak hlasité, že si všichni museli dlan mi zacpat uši.
Po chvíli in ivý smích utichl a všichni si oddechli. Do ticha se ozvalo jen Hejkalovo hlasité kýchnutí, které d ti k smrti vyd silo.
„Dávej
pozor, vždy
tím kejcháním
strašíš d ti!“ vy ítala máma, ale hlas se jí taky chv l strachem.
„Promi
te, já nerad,“ ekl sklesle Hejkal, a aby svá slova potvrdil, kýchl ješt t ikrát.
Nos už m l od rýmy opuchlý tak, že vypadal jako ervená bambule od ba kory.
„Co to jen mohlo být?“ p emýšlela nahlas maminka Hejkalová a kone n postavila konvici na plotnu.
„Nevím,“ p emítal Hejkal. „Zaru en to nebyl nikdo od nás, to bych poznal!“
Pak až do ve era popíjel aj, dával si na nos studené obklady, potil se a natíral si svou bambuli všelijakými lé ivými masti kami.
Ve stejném lese se o chlup pozd ji za aly dít ješt podivn jší v ci…
Vodník Stavidlo sed l na b ehu své t ky
a p itom si etl knížku O state ném pulci.
Náhle se ozvalo zah m ní a voda z t ky za ala po tenkých pramíncích stoupat nahoru, sm rem k nebi, až vyschla docela. 2 1
Vodník Stavidlo na to hled l s otev enou pusou. Vodníci bez vody dlouho nevydrží.
Za nou se zmenšovat, až zmizí docela.
„Brrr,“ ot epal se p i té p edstav Stavidlo.
Jednu botu m l d ravou, a tak mu z ní voda utekla, ale ve druhé jí stále ješt z stalo dost na to, aby se vydal hledat novou t ku.
Prošel les k ížem krážem, ale nikde nebyla ani louže.
Voda ve vodníkov bot pomalu vysychala a on ch adnul a zmenšoval se.
Když došel až k Hejkalovic dome ku, omdlel únavou.
Našt stí se paní Hejkalová zrovna koukla oknem ven.
„Hejkale, honem!“ k ikla na svého muže a oba vyb hli ven, aby vodníkovi pomohli.
Donesli ho dom a namo ili ho do v dra s vodou, které stálo v kuchyni.
Stavidlo hned ožil a za al se zv tšovat, až v dro prasklo a voda se rozlila po kuchyni.
„Nem žete dávat pozor?“ hubovala paní
Hejkalová a za ala podlahu do sucha vytírat.
Vodník byl v rozpacích. „Promi te, já nerad! Vono to jaksi samo vod sebe, vážn !“
„Jo, samo, to známe!“ hudrovala Hejkalka, ale už se nemra ila. 4 1
Pan Hejkal se za al smát, aby vodníka vyvedl z rozpak . Znal svou ženu a v d l,
že všechno ekne hned na prudko, ale p itom to myslí v žertu.
Hejkal vyzval vodníka, aby se posadil ke stolu. Hejkalka mu nachystala lavór s vodou, aby si do n j mohl namo it alespo
nohy, a na st l postavila aj proti rým .
„Vypijte to, a vás to postaví na nohy!
Budete z toho sucha beztak celej nastydlej!“
Vodník se uklonil a pod koval. Paní
Hejkalová se usmála a šla se podívat, co vyvád jí jejich d ti.
Stavidlo s Hejkalem z stali u stolu sami.
„Tak povídejte, co se vlastn p ihodilo?“
zeptal se Hejkal a hlasit kýchl, až se hrne ky v polici rozezn ly jako zvonkohra.
Než sta il vodník Stavidlo cokoliv íct, Hejkal se k n mu nahnul p es st l a pozvedl
hrnek s ajem proti rým . „A aby slova
od pusy lépe odpadávala, napijem se