1.1 Charakteristika sportovního tréninku
Na trénink lze pohlížet z mnoha úhlů. Společným bodem je přitom spojení s procesem cvičení, osvojování a zdokonalování vybraných pohybových činností.
Trénink je složitý a účelně organizovaný proces rozvíjení specializované výkonnosti sportovce ve vybraném sportovním odvětví nebo disciplíně.
Trénink musí současně respektovat celkový rozvoj jedince, tzn. snaha o dosažení nejvyšších výkonů nesmí být v rozporu s obecně platnými morálními, kulturními, zdravotními, ekologickými a dalšími normami společenského života.
Při podrobnějším pohledu, pokud bychom se měli vyslovit k podstatě uvedené definice cíle tréninku, je vhodné zdůraznit:
1. Trénink je proces složitý a účelně organizovaný. Činnost ve většině sportovních odvětví má podobu velmi složitých pohybů či jejich kombinací. Jejich zvládání vyžaduje přístup, který v sobě tvůrčím způsobem kombinuje různé metody, prostředky a formy tréninku. Přitom je zřejmé, že není možné tyto specifické přístupy volit náhodně (např. podle momentální nálady trenéra), ale je nezbytné je určitým způsobem plánovat, organizovat a řídit. Určitý prvek nahodilosti se v trenérské práci vyskytuje vždy, ale dobrý trenér by se jej měl snažit vždy co nejvíce redukovat a dávat přednost dobře organizovanému a systematickému vedení svých svěřenců.
2. Trénink je dlouhodobý proces rozvoje specializované výkonnosti sportovce. Např. dosáhnout vysokého výkonu ve skoku vysokém není otázkou jen jednoho týdne či měsíce. Jedná se o dlouhodobý proces, který začíná již v raném dětském věku (např. ve sportovní gymnastice či v krasobruslení již ve 4–5 letech) a vrcholí v některých sportech i po 30. roce věku závodníka. Zatímco u nejmladších adeptů sportu má trénink spíše přípravný charakter, v pozdějších letech dochází k postupnému zvyšování specifičnosti tréninku i jeho náročnosti. Ani toto se ovšem neděje ze dne na den, ale postupným kladením všeobecných a všestranných „základních kamenů“, na který plynule navazuje vysoce specifický trénink vedoucí až ke sportovnímu mistrovství.
3. Proces ve vybraném sportovním odvětví nebo disciplíně. Sportovní trénink není primárně zaměřený na např. formování postavy, zdravotní a kondiční aspekty (prevence kardiovaskulárních chorob, kompenzace sedavého způsobu života, kondiční posilování apod.) či naplnění určitých „estetických kánonů“ (např. vypracovaná muskulatura), to jsou z pohledu podstaty tréninku ve sportu efekty sekundární. Sportovní trénink směřuje k dosažení individuálně i týmově nejvyšší výkonnosti v konkrétní sportovní disciplíně a jejímu projevu výkonem v soutěžích.
Cíl
sportovního tréninku
Cílem tréninku je dosažení individuálně nejvyšší sportovní výkonnosti ve zvoleném sportovním odvětví na základě všestranného rozvoje sportovce.
Znamená to usilovat o rozvoj ve dvou oblastech – výkonnostní (tedy ve smyslu rozvoje výkonnosti v dané sportovní disciplíně) a lidské (jinými slovy výchovné, např. dodržováním zásad fair play a pravidel sportu apod.)
Úkoly sportovního tréninku
Úkoly tréninku zahrnují t ělesný, psychický a sociální rozvoj a spo čívají v osvojování sportovních dovedností (jejich technické a taktické stránky), rozvíjení kondice sportovců (ovlivnění jejich pohybových schopností) a formování osobnosti sportovců ve smyslu specifických požadavků sportovního odvětví, ale i ve smyslu širším, občanském. Ve svém komplexu i diferencovaně jsou řešeny v rámci jednotlivých složek tréninku
Osvojování sportovních dovedností v tréninku a použití v soutěžních podmínkách, včetně výběru vhodných řešení a rozvoje tvůrčích schopností, řeší systémově hlavně technická a taktická příprava.
Stimulace pohybových schopností odpovídajícím zatížením s cílem vytvořit potřebné kondiční základy sportovního výkonu je předmětem kondiční přípravy.
Ovlivňování psychiky, osobnosti a chování sportovce – ve smyslu specifických, ale i obecnějších psychických a sociálních požadavků výkonu a sportu, ve sportu řeší samostatná složka tréninku psychologická příprava, s níž je úzce spojena výchova sportovce.
Trénink probíhá jako celek se zdůrazněním té či oné oblasti. Mezi rozlišovanými složkami existují užší či volnější vztahy. Naznačené členění má význam didaktický. Postavení složek není ve všech sportech stejné, mění se také s věkem a výkonností, v průběhu ročního cyklu atd.
1.2 Pohybové a taktické dovednosti
Dovednost se všeobecně chápe jako předem (učením) osvojený předpoklad ke správnému provedení či splnění požadovaného úkolu.
Dovednosti neobyčejně zefektivňují lidskou činnost; s jejich pomocí, zejména kombinováním a přizpůsobováním aktuálním potřebám, je možné úspěšně řešit i velmi složité
Sportovní trénink
úkoly. Vyznačují se stálostí, účelovostí, rychlostí provedení a ekonomičností. Čím vyšší je úroveň jejich osvojení, tím výrazněji se uvedené znaky projevují. Platí to i ve sportu:
Pohybové dovednosti jsou učením získané předpoklady sportovce správně, účelně, efektivně a úsporně řešit pohybové úkoly.
Dovednosti vznikají na základě informací o vnějším a vnitřním prostředí sportovce, jejich syntézy, poskytující ucelený obraz o situaci, která má být programově řešena. Vytváření tohoto obrazu se děje na základě informací smyslových orgánů (zrakového, sluchového, pohybového, polohového), které jsou obsahem procesů vnímání. Opakováním vnímaných situací se schémata t ě chto obraz ů postupn ě zpev ň ují v odpovídajících vzorcích vnímání ( percep č ní vzorce ) . Tyto soubory informací se prost ř ednictvím dostředivých nervových drah přenášejí do CNS, kde dochází k jejich dalšímu zpracování v procesech programování. Zde se formuje nervový základ příslušného provedení, představa o vybraném programu. Ten se ukládá v motorické paměti. Vybraný program řešení se realizuje tím, že příslušné struktury nervových vzruchů vyvolávají v kosterním svalstvu odpovídající aktivitu. Ty se systematických opakováním zpevňují v samostatné neurofyziologické celky (vzorce vnímání, programů řešení a motoriky), které jsou vlastním základem vnějších pohybových projevů sportovců. Jsou relativně samostatné, mají potenciální povahu, mohou být spojovány a kombinovány v nové celky podle aktuálního účelu. Dovednost je tedy komplexem, který primárně podmiňují nervosvalové funkce, uplatňuje se zde ale i psychika a fyziologické funkce.
Pohybové dovednosti nejsou vrozené, ale naučené (ve speciálním procesu učením zvaném „motorické (neboli pohybové) učení“ – viz dále. Jako příklad dovednosti je možné uvést např. gymnastické salto vpřed. Tento cvik není nikomu vrozen a každý člověk se jej musí učit, pokud ho chce úspěšně zvládnout. Obdobně je to např. s podáním ve volejbale, jízdou na kole či lyžováním. Každý se je musí učit.
Dovednosti jsou specifické podle sportů. Ve sportovním výkonu dostávají kvalitativní i kvantitativní charakteristiky dovedností výkonové zaměření, jejich prostřednictvím se demonstruje sportovní výkonnost, jedná se pak o zvláštní případy – sportovní dovednosti. Způsob řešení úkolu v souladu s pravidly příslušného sportu, biomechanickými zákonitostmi a možnostmi sportovce se vyjadřuje pojmem technika. S ohledem na individuální zvláštnosti sportovců se osobité provedení pohybu označuje jako styl
Pohybové dovednosti můžeme rozdělit do tří základních skupin:
Primární dovednosti – které jsou charakteristické nejvyšší mírou všeobecnosti. Jejich učení je dáno přirozeným vývojem člověka (v rámci ontogeneze). V podstatě se jedná o základní pohyby každého člověka, jako je běh, chůze, skoky apod.
Pohybové dovednosti – jsou pohyby, které nejsou součástí přirozeného vývoje člověka, ale nesouvisí s danou sportovní specializací. Může to být např. jízda na kole
pro lyžaře, bruslení pro sportovního gymnastu či akrobatické prvky pro hráče. Tvoří podstatu tzv. všestranné a všeobecné přípravy (viz dále v kapitole Dlouhodobá koncepce sportovního tréninku)
Sportovní dovednosti – jestliže kvantitativní a kvalitativní charakteristiky dovedností dostávají výkonnostní charakter, jedná se o zvláštní případ pohybových dovedností, označovaný jako sportovní dovednosti. Jsou to tedy pohybové dovednosti, které přímo využíváme při sportovním výkonu v dané specializaci. Jedná se např. o přeběh překážek v běhu na 110 m, Ginger salto v gymnastice či střelbu golfovým úderem v ledním hokeji. Jejich nejtypičtějším rysem je komplexnost, tj. nejužší sepětí všech zúčastněných komponent, především se specifickými pohybovými schopnostmi.
Pohybové dovednosti lze v tréninkovém procesu účelně klasifikovat podle určitých rysů:
a) Přesnost pohybu, na jejímž základě se dovednosti dělí na:
hrubé, ve kterých jsou zapojeny především velké svalové skupiny, přesnost provedení u těchto dovedností není prvořadá. Příkladem může být např. úder v boxu, u kterého není podstatné, zda boxer udeří svého soupeře s přesností jednoho centimetru;
jemné, založené především na zapojení malých svalových skupiny; obvykle vycházejí z dokonalé koordinace ruka – oko. Příkladem může být střelectví či lukostřelba, kde i malá odchylka může znamenat zásadní neúspěšnost.
b) Možnosti stanovit začátek a konec
diskrétní, u kterých je možné přesně stanovit začátek a konec dané dovednosti (např. střelba v basketbalu, podání v tenise, salto v gymnastice);
kontinuální, u kterých je obtížné přesně stanovit začátek a konec dané dovednosti (bruslení, cyklistika, běh na lyžích);
sériové, které jsou chápány jako spojení několika diskrétních dovedností dohromady – např. akrobatická řada v gymnastice (rondát – přemet vzad – salto vzad).
c) Stupeň stálosti prostředí
uzavřené, probíhající v prostředí, které je předvídatelné a neměnné (např. cvičení na bradlech, která mají stále stejné rozměry, dovednost je vždy stejná, na její provedení je obdobný časový interval, vlastnosti bradel se v čase provedení dovednosti nemění apod.); průběh je standardní, usiluje se v nich o co nejvyšší přesnost, plynulost, stabilitu, z toho vyplývá požadavek maximální automatizace příslušných pohybových vzorců;
otevřené, probíhající v prostorově i časově se měnících vnějších podmínkách (např. uvolnění hráče s míčem ve fotbalu je ovlivněno postavením soupeře, počtem protihráčů, proti kterým bude prováděno, kvalitou trávníku, počasím, deformací a kvalitou míče apod.); dovednosti tohoto typu charakterizuje mimořádná variabilita provedení a navíc tvořivé uplatnění, což klade mimořádné nároky
na všechny zúčastněné procesy vnímání (senzoriku), programování (myšlení, paměť, tvořivost) i realizace.
d) Komplexnost
celkové, kde je daná dovednost chápána jako konečná (např. v gymnastice salto vpřed);
dílčí, daná dovednost tvoří jen část větší dovednosti (např. v ledním hokeji bruslení s kotoučem – jedná se o komplex dvou samostatných dovedností bruslení a manipulace s kotoučem)
Kvalita i průběh osvojování pohybových dovedností (v rámci tréninku v jeho složce – v technické přípravě) má úzké vazby na koordinační schopnosti.
Pojem dovednost je ve sportu spojen nejen se způsobem provedení pohybových úkolů, ale často i s výběrem pohybového řešení. V těchto případech získává pohybová dovednost další rozměr rozšířený o aspekt taktiky: taktické dovednosti představují další komplex znalostí, zkušeností a pohybových vzorců, které sportovec využívá pro řešení soutěžních situací.
Jejich osvojení znamená rovněž dlouhodobý tréninkový proces, integrující současně rozvoj specifických pohybových a intelektuálních schopností a využívající naučených pohybových dovedností s důrazem na výběr příslušných řešení. Součástí jsou taktické vědomosti, které zahrnují:
1. Znalost pravidel příslušného sportu (někdy lze dokonce využít určitých mezer v pravidlech)
2. Znalost hlavních zásad taktiky příslušného sportu.
3. Znalost organizace při vedení sportovního boje družstvem, skupinou, jednotlivci.
4. Znalost zásad taktického jednání v konkrétních situacích
5. Znalost materiálních a klimatických podmínek a možností jejich využití
6. Znalost zásad zvolené strategie.
1.3 Pohybové schopnosti
Pohybové schopnosti se chápou jako relativně samostatné soubory vnitřních předpokladů lidského organismu k pohybové činnosti, v níž se také projevují.
V komplexu předpokladů člověka k pohybové činnosti lze rozlišit:
vytrvalostní schopnosti – schopnosti překonávat únavu neboli dlouhodobě vykonávat pohybovou činnost určité intenzity, popř. delší časový úsek se pohybovat s co nejvyšší intenzitou;
silové schopnosti – schopnosti překonávat vnější odpor (např. břemeno) prostřednictvím svalové kontrakce;
rychlostní schopnosti – schopnosti spojené s krátkodobou (několik sekund) činností, překonat krátkou vzdálenost v co možná nejkratší době (s co nejvyšší intenzitou),
koordinační schopnosti – schopnosti řídit a regulovat pohyb (s ohledem na přesnost, rychlost, složitost pohybu);
pohyblivost – schopnost provádět pohyb v maximálním kloubním rozsahu.
Při identifikaci jednotlivých pohybových schopností se vychází z dominujících charakteristik pohybové činnosti. V každé pohybové činnosti lze identifikovat projevy „síly“, „vytrvalosti“, „rychlosti“ aj., jejich poměr se podle pohybových úkolů liší. Jde o projevy schopností člověka, o nichž vypovídají určité charakteristiky pohybů (např. jejich trvání, rychlost, překonávaný odpor, složitost pohybu, přesnost provedení apod.). To, že se člověk projevuje jako „silný“, „vytrvalý“, „rychlý“ apod., má příčinu uvnitř organismu, je to dáno vztahy, vznikajícími na základě složitých vazeb a součinnosti různých systémů v lidském těle. Tato integrace se realizuje na úrovni biochemických dějů, fyziologických funkcí i psychických procesů.
Pohybové schopnosti jsou relativně stálé v čase, jejich úroveň nekolísá ze dne na den, jejich změna vyžaduje dlouhodobé soustavné tréninkové působení.
Všeobecně je akceptováno rozdělení schopností na kondiční a koordinační. Kondiční pohybové schopnosti – silové, rychlostní a vytrvalostní – výrazně podmiňují metabolické procesy, souvisejí hlavně se získáváním a využíváním energie pro vykonávání pohybu. Schopnosti koordinační jsou dány především procesy řízení a regulace pohybu.
V těchto komplexech lze ještě pozorovat další vnitřní strukturalizaci schopností a odlišit pro praktické tréninkové účely jednotlivé dílčí schopnosti, např. výbušnou a vytrvalostní sílu, krátkodobou a dlouhodobou vytrvalost, rychlost akční a reakční, koordinační schopnosti typu orientace v čase a prostoru, rytmus, rovnováhu aj.
Pohybové schopnosti se jako obecnější předpoklady k pohybové činnosti mohou projevovat v různých činnostech, např. vytrvalostní schopnosti v atletických disciplínách, v běhu na lyžích, veslování, sportovních hrách atd. To nevylučuje ve sportu vazby i na jednu pohybovou činnost, kdy přispívají i ke specifickým požadavkům (souvisí s pohybovými dovednostmi): např. silově disponovaný zápasník nemusí být s to těchto schopností využít při odrazu, rychlost hráče košíkové je jiná než rychlost plavce. Nelze však běhat, skákat či plavat rychle, nejsou-li svaly schopné rychlé kontrakce. Obdobně cyklista a běžec na lyžích, jejichž projev vytrvalosti je spojen se specifickými pohyby, musí být disponováni pro déletrvající tělesnou práci; „část“ jejich vytrvalosti je proto obecná a část speciální.
Např. při běhu na 5000 m vykonáváme relativně jednoduchou činnost, výkon v ní je dán především úrovní rozvoje vytrvalostních schopností (samozřejmě, že roli hraje i technika běžeckého kroku určující pohybovou dovednost, na výsledku se podílí ještě celá řada dalších faktorů jako rozvržení tempa, vůle dosáhnout výkonu aj.). Jinde, např. v případě běhu na 100 m, se na výsledku budou podílet nejen rychlostní schopnosti, ale ve značné míře i koordinace pohybu, rychlost odrazu apod. Ještě složitější to bude ve sportovních hrách při slalomu.
Pohybové schopnosti nepochybně patří k významným komponentám většiny sportovních výkonů, ve svém celku mají také podstatný význam jako kondiční základ sportovní výkonnosti vůbec.
1.4 Psychika, osobnost, chování sportovce
Kromě změn v lidském organismu, ve svalech a orgánech, kromě osvojování sportovních pohybů, hraje ve sportu důležitou roli i psychika jedince. Sport, výkon i příprava na něj, klade četné nároky i v tomto smyslu.
V nejširším smyslu se psychika (duševno) chápe jako činnost mozku subjektivně odrážející okolní skutečnost.
Odraz neznamená pouze pasivní registraci okolí, jde o komplex jevů aktivní povahy, projevuje se ve vnímání, hodnoceních, chování a prožívání objektivní reality.
Individuální jednotu člověka, jednotu jeho duševních procesů a vlastností, založenou na jednotě těla a psychiky, utvářenou a projevující se ve společenských vztazích a činnostech, charakterizuje psychologie jako osobnost.
Osobnost představuje souhrn vnitřních podmínek pro vznik psychických procesů a psychických stavů spojených s aktuální duševní činností každého člověka. Tyto procesy jsou velmi proměnlivé, jejich průběh závisí na vnějších podnětech a na psychických stavech a vlastnostech sportovce. Ve sportovní praxi i v každodenním životě se s konkrétními pojmy psychických vlastností setkáváme při charakteristice jedinců i skupin (rozumný, štědrý, líný, neprůbojný, odvážný, bojácný atd.). Ne všechny psychické vlastnosti se u každého jedince zřetelně vyskytují a mají stejnou intenzitu projevu. Avšak ty psychické vlastnosti, které jsou pro daného sportovce typické, se identifikují v jeho činnostech a skutcích, výstižně jej charakterizují.
Přestože se psychologickými výzkumy ve sportu nepotvrdil žádný obecný a tedy všeplatný model osobnosti sportovce, jisté tendence se objevují. Mohli bychom to dokumen-
tovat třeba některými rysy u sportovců, kteří mají za sebou několik let tréninku a něčeho dosáhli. Byla u nich pozorována:
vyšší sebedůvěra, bojovnost, usilování o prvenství,
houževnatost v řešení problémů, tendence být dobře hodnocen a podávat výkon, počínat si efektivně,
smysl pro kolektiv, zájem o ostatní, potřeba společenského uplatnění a ocenění,
odpovědnost, trpělivost, sebekontrola,
citová vyzrálost a stálost, vyrovnanost.
Charakteristika osobnosti sportovce se obvykle koncentruje do výčtu základních, obecných a trvalých vlastností, které jsou pro něj i jeho chování typické. Vlastnosti osobnosti sportovce jsou vnitřními a všeobecnými podmínkami jeho duševní činnosti a chování. Ukazují, jaký sportovec je a jak se pravděpodobně bude chovat v různých situacích sportovních činností (v tréninku, při mimořádné zátěži, v soutěži aj.).
Podstatné vlastnosti osobnosti sportovce jsou relativně stálé a v čase málo proměnlivé. Nevylučuje se však jejich proměnlivost vlivem biologického zrání a výchovy. Velká dynamika změn osobnosti je typická v dětství. Dospělý člověk se mění pomalu, a to nejen z vnitřních příčin, ale i proto, že žije v poměrně ustálených podmínkách. Vlastnosti osobnosti sportovce jsou podmíněny biologicky i sociálně
Strukturu osobnosti dále charakterizují vlohy, schopnosti, nadání, talent; temperament; charakter; sociální role.
Vlohy jako anatomicko-fyziologické vlastnosti nervové soustavy jsou vrozenou dispozicí jedince, obecným, přesně nevymezeným předpokladem pozdějšího vývoje schopností. Schopnosti jsou chápany jako základní, obecné a trvalé vlastnosti osobnosti, podmiňující výkon v nějaké činnosti.
Nadání označuje mimořádně příznivé vlohy k jistému druhu činnosti. Projevuje se jak ve schopnostech, tak v dobrých výkonech.
Talent jako pojem blízký nadání vyjadřuje vysoký stupeň rozvoje schopností. Navíc se v talentu odrážejí další vlastnosti osobnosti, které podporují vysokou úroveň provádění činnosti.
Temperament se vztahuje k dynamice duševních procesů a k vnějším projevům psychických zážitků. Zahrnuje především citovou vzrušivost, intenzitu probíhajících psychických procesů, jejich trvalost a proměnlivost. Projevy temperamentu závisejí na vrozených vlastnostech nervové soustavy, ale mohou být ovlivněny způsoby chování, které si jedinec během svého individuálního vývoje osvojil.
Z hlediska dynamiky duševních procesů, vnějšího projevu psychických zážitků a motoriky se nejčastěji vyčleňují čtyři základní typy temperamentu: sangvinik, cholerik, flegmatik a melancholik. Jako sangvinik bývá označován člověk živý s velkou dynamikou dušev-
ních zážitků. Lehce se přizpůsobuje změnám v okolí, na události reaguje rychle. Snadno snáší nezdary a svoje city navenek projevuje živě. Cholerik je vzrušivý typ s delší dobou trvání vzrušení. Je prudký a neklidný. Svoje city prožívá a vyjadřuje bouřlivě Flegmatik je v duševních reakcích i pohybech pomalý. Obtížně se vzrušuje a city navenek projevuje nevýrazně Melancholik je vzrušivý typ, který se snadno vyčerpává a utlumuje. City prožívá hluboce a dlouho u něho doznívají. Je snadno duševně zranitelný. S krajními typy temperamentu se v praxi zřídka setkáváme. Obvykle při klasifikaci temperamentu hovoříme o tendenci k určitému typu. Sportovci jako specifická populace (bez ohledu na jednotlivé specializace) jsou charakterizováni s určitou tendencí k sangvinickému typu temperamentu.
Charakter označuje nejpodstatnější vlastnosti osobnosti sportovce, které se projevují v jeho vztazích k okolí, společnosti i sobě samému. Podstatu charakteru tvoří systém a struktura motivů, hodnot a vlastností. Charakterové vlastnosti podléhají hodnocení dle hledisek společenských a mravních zásad. Jestliže schopnosti a temperament jsou z hlediska společenského a morálně etického hodnocení indiferentní (nejsou ani dobré ani zlé), pak vlastnosti charakteru (ne všechny) a činy z nich vyplývající jsou označovány buď jako společensky prospěšné, či nepřijatelné.
Osobnost sportovce je integrálním celkem, neznamená to však strnulost, statičnost, struktura osobnosti se neustále vyvíjí.
Hlubší poznávání osobnosti sportovce je proto jedním z klíčových problémů úspěšného tréninku. Osobnost představuje východisko chování člověka, které má jak individuální, tak společenskou dimenzi.
Pojem chování označuje vnější, pozorovatelnou a tedy poznatelnou stránku všeho toho, co se děje (interakce) mezi účastníky tréninku a soutěží (sportovci, trenéry apod.).
O jeho vzniku, směru a intenzitě rozhoduje motivace jako podněcující příčina chování. Má význam energetizující, rozhoduje o dynamice chování člověka. Motivace je obtížně analyzovatelným komplexem, jehož prostřednictvím vstupují do chování i výkonu další složité proměnné psychického stavu, např. potřeby a emoce, a v neposlední míře i strukturální proměnné osobnostní, např. vůle. Může se jednat i o motivy nevědomé, podvědomé a potlačené. Je známo, že maximální výkon je zpravidla spojen se střední úrovní motivace. Motivace velmi nízká, stejně tak jako motivace velmi vysoká, vede obvykle k výkonu relativně nižšímu.
Motivace ovlivňuje aktivační úroveň člověka, která vypovídá o jeho aktuálním psychickém stavu, především z hlediska kvantitativního, tj. z hlediska intenzity napětí – „nabuzení“ organismu (CNS), které člověk prožívá. Stav velmi vysoké aktivace je doprovázen enormně zvýšeným svalovým napětím nejen v pracujících svalech. Opačný stav – příliš nízká aktivace – znamená obvykle ochablost, odevzdanost, apatii. Proto je pro výkon-
nostní maximum žádoucí optimum aktivace, psychický stav charakterizovaný jako zóna optimálního fungování.
Jedinec je ovšem současně prvkem složitějších sociálních struktur – tréninkových skupin, týmů, elementárním vztahem je vztah sportovec – trenér, chování (a také ovlivňování) má proto také sociální dimenzi, určovanou vztahy ve sportovním prostředí. Výsledkem začlenění jedince do této sítě společenských vazeb a struktur jsou sociální role. Také tyto souvislosti určují úspěšnost tréninku a soutěžení.
