PRVNÍ KAPITOLA
Odkud s vyprávěním tohoto příběhu začít? Rozhodnutí nebylo úplně snadné, ale nakonec jsem zvolil jistou středu v době oběda. Hovor u stolu na faře sice v zásadě nesouvisel se záležitostí, o kterou nám půjde, ale přesto se dotkl jedné či dvou příhod, jež ovlivnily pozdější vývoj událostí.
Právě jsem naporcoval hovězí, mimochodem velice tuhé, a když jsem se znovu posadil, poznamenal jsem, že ten, kdo by zavraždil plukovníka Protheroea, by prokázal světu velikou službu. Podobná poznámka se pochopitelně vůbec nehodila k mému stavu.
„To se ti přičte k tíži, až toho starouše najdou v louži krve,“ prohlásil okamžitě můj mladý synovec Dennis. „Mary to dosvědčí, viď, Mary? A ještě vylíčí, jak ses pomstychtivě oháněl kuchyňským nožem.“
Mary, které měla služba na faře sloužit pouze jako odrazový můstek k něčemu lepšímu a lépe placenému, jen věcně prohlásila: „Zelenina,“ a bojovně k němu postrčila prasklou mísu.
„Byl hodně otravný?“ zeptala se moje manželka s pochopením.
Neodpověděl jsem hned, protože mi Mary právě přisunula pod nos mísu mimořádně rozvařených knedlíků. Když jsem s díky odmítl, bouchla mísou doprostřed stolu a odešla. „Škoda že jsem tak nemožná hospodyně,“ řekla moje manželka s lítostí téměř upřímnou.
Musím přiznat, že jsem s ní souhlasil. Moje paní se jmenuje Griselda, což bývá ve středověkých příbězích trpělivá manželka, takže pro ženu faráře se toto jméno velice hodí. Tím však tato vhodnost také končí. Moje Griselda totiž není trpělivá ani trochu.
Vždycky jsem si myslel, že duchovní by se neměl ženit. Proč jsem Griseldu přesvědčil, aby se za mě po čtyřiadvacetihodinové známosti provdala, je pro mě záhadou. Jsem přesvědčený o tom, že manželství je vážná záležitost a má se do něj vstupovat po dlouhém zvažování a rozmýšlení, přičemž nejdůležitějším kritériem jsou shodné sklony a záliby.
Griselda je téměř o dvacet let mladší než já. Svou krásou mě neskutečně rozptyluje, a navíc není schopná brát cokoli vážně. Je ve všem všudy neschopná a život s ní mě naprosto vyčerpává. Farnost vnímá jako jeden veliký žert, který existuje jen pro její zábavu. Snažil jsem se její způsob uvažování nějak ovlivnit, leč marně. O to víc jsem přesvědčený, že celibát je pro duchovního žádoucí stav. Opakovaně jsem to Griseldě naznačoval, ale ona se jenom smála.
„Kdyby ses, má drahá, alespoň trošičku snažila…,“ nadhodil jsem.
„To já občas dělám,“ namítla Griselda, „ale všechno je pak ještě horší. Evidentně nejsem od přírody hospodyně. Podle mého je lepší nechat všechno na Mary a smířit se s nepořádkem a nechutným jídlem.“
„Ale co tvůj manžel, drahoušku?“ ozval jsem se vyčítavě a dodal jsem po vzoru ďábla, který z vlastních důvodů cituje Písmo: „Na chod svého domu dohlíží…“
„Jen si pomysli, jaké máš štěstí, že tě lvi neroztrhali na kusy,“ přerušila mě rychle Griselda. „Nebo že tě neupálili na hranici. Kvůli špatnému jídlu, prachu a mrtvým vosám opravdu nemusíš dělat takový povyk. Pověz mi něco víc o plukovníku Protheroeovi. První křesťané měli každopádně štěstí, že v jejich době ještě nebyli žádní kurátoři.“
„Hnusný starý náfuka,“ poznamenal Dennis. „Není divu, že od něj jeho první žena utekla.“
„Nic jiného udělat nemohla,“ podotkla moje žena.
„Griseldo,“ napomenul jsem ji, „takhle nemluv.“
„Pověz mi o něm, miláčku,“ oslovila mě Griselda něžně. „O co šlo? Vadí mu, jak se pan Hawes v jednom kuse uklání a přikyvuje a křižuje?“
Hawes je náš nový kaplan. Je u nás jen něco přes tři týdny. Vyznává přísné církevní názory a v pátek se postí. Plukovník Protheroe má ostré výhrady proti jakýmkoli podobným rituálům.
„Tentokrát ne. Sice se o tom také zmínil, ale tentokrát nastaly potíže kolem té nešťastné librové bankovky paní Price Ridleyové.“
Paní Price Ridleyová je oddanou členkou naší náboženské obce. Na výročí smrti svého syna navštívila ranní bohoslužbu a vhodila do kasičky librovou bankovku. Když se později dočetla v oznámení o darech, že nejvyšší vybranou částkou bylo deset šilinků, ranilo ji to.
Stěžovala si mi na to a já jsem celkem rozumně namítl, že se musela splést.
„Nikdo z nás už není nejmladší a občas uděláme nějakou tu chybičku,“ snažil jsem se to taktně zlehčit.
( 9 )
Jenže ona se ještě víc popudila. Řekla, že to vypadá dost podezřele a že ji překvapuje, když to nevidím. Načež rázně odkráčela, nejspíš aby si postěžovala plukovníku Protheroeovi. Protheroe je typ člověka, který se s oblibou rozčiluje při každé příležitosti. A tak se rozčílil. Naneštěstí zrovna ve středu. Já ve středu ráno učím v církevní škole a jsem z toho pak celý den nervózní a rozhozený.
„No, řekla bych, že se potřebuje trochu povyrazit,“ snažila se moje žena zaujmout nestrannou pozici. „Nikdo ho neobletuje a nenazývá ho milým farářem, nevyšívá mu odporné vzorky na papuče a nedává mu na Vánoce teplé ponožky na spaní. Jeho žena i dcera ho mají plné zuby. Řekla bych, že mu dělá ohromně dobře, když se někde může cítit důležitý.“
„Nemusel se kvůli tomu chovat tak útočně,“ rozhořčil jsem se. „Myslím, že si ani neuvědomil, jaké následky mohou jeho slova mít. Chce projít všechny naše účty – pro případ zpronevěry – přesně takhle se vyjádřil. Zpronevěry! Podezírá mě snad, že rozkrádám církevní peníze?“
„Tebe by nikdo z ničeho nepodezíral, miláčku,“ řekla Griselda. „Ty jsi tak naprosto mimo jakékoli podezření, že by to stálo za pokus. To by bylo báječné. Kdybys třeba defraudoval nějaký misijní vzájemný fond. Nesnáším misionáře. Vždycky jsem je nesnášela.“
Byl bych ji za tento názor pokáral, ale v tu chvíli zrovna vešla Mary s nedovařeným rýžovým nákypem. Chabě jsem zaprotestoval, ale Griselda prohodila, že Japonci v jednom kuse jedí nedovařenou rýži a mají díky tomu skvělý intelekt.
„Troufám si tvrdit, že kdybys jedl takovýhle nákyp každý den až do neděle, pronesl bys to nejbáječnější kázání.“
„Bože chraň,“ zamumlal jsem a otřásl jsem se.
„Protheroe přijde zítra večer a projdeme spolu účty,“
navázal jsem. „Dneska musím dopsat řeč ke Společnosti mužů anglikánské církve. Při vyhledávání informací jsem se tak zabral do článku kanovníka Shirleyho, že jsem s textem moc nepokročil. Co děláš dneska odpoledne ty, Griseldo?“
„Obvyklé povinnosti,“ řekla Griselda. „Povinnosti farářovy manželky. Čaj a skandály o půl páté.“
„Kdo přijde?“
Griselda nasadila rozzářený mravopočestný výraz a začala vypočítávat na prstech.
„Paní Price Ridleyová, slečna Wetherbyová, slečna Hartnellová a ta hrozná slečna Marplová.“
„Já mám slečnu Marplovou docela rád,“ namítl jsem. „Má alespoň smysl pro humor.“
„Je to ta nejhorší drbna ve vsi,“ řekla Griselda. „Ví o všem, co se kde šustne, a vždycky z toho vyvodí ty nejhorší závěry.“
Jak už jsem se zmínil, Griselda je mnohem mladší než já. V mém věku člověk už většinou ví, že ta nejhorší možnost bývá obvykle pravdivá.
„No, mě na čaj nečekej, Griseldo,“ řekl Dennis.
„Zrádce!“ osopila se na něj Griselda.
„Ale Protheroeovi mě opravdu dneska pozvali na tenis.“ „Zrádce!“ zopakovala Griselda.
Dennis se opatrně vzdálil a my s Griseldou jsme přešli do pracovny.
„Kdopak asi přijde u čaje na přetřes?“ nadhodila Griselda a posadila se na můj psací stůl. „Nejspíš doktor Stone a slečna Cramová a možná i paní Lestrangeová. Mimochodem –včera jsem za ní zaskočila, ale nebyla doma. Ano, myslím, že o paní Lestrangeové řeč bude. Stejně – to je tak záhadné, že přijela zrovna sem k nám, usadila se tu a skoro nevychází ven, viď? Je to jako z nějaké detektivky. Znáš to – ,Kdo byla ta
( 11 )
tajemná žena s překrásným bledým obličejem? Jakou měla minu lost? Nikdo nevěděl. Čišelo z ní cosi zlověstného.‘ Jsem si jistá, že doktor Haydock o ní něco bude vědět.“
„Čteš příliš mnoho detektivek, Griseldo,“ poznamenal jsem mírně.
„A co ty?“ odsekla. „Onehdy jsem po celém domě hledala
Skvrnu na schodech, když jsi tady zrovna sepisoval kázání. Nakonec jsem přišla sem za tebou, abych se zeptala, jestli jsi ji neviděl, a co jsem zjistila?“
Bylo ve mně tolik slušnosti, že jsem se začervenal.
„Nechtěně jsem ji vzal do ruky. Zaujala mě náhodná věta…“
„Já znám ty tvoje náhodné věty,“ utrousila Griselda a působivě citovala: „,A pak se přihodila velice zvláštní věc – Grisel da vstala, přešla na druhou stranu pokoje a vášnivě políbila svého staršího manžela.‘“
Uvedla svá slova v čin.
„A to je něco tak zvláštního?“ zeptal jsem se.
„Samozřejmě že je,“ přikývla Griselda. „Uvědomuješ si, Lene, že jsem si mohla vzít nějakého ministra nebo baroneta, zakladatele bohaté společnosti, tři důstojníky a jednoho budižkničemu s dokonalými způsoby, a místo toho jsem si vzala tebe? Neohromilo tě to?“
„Tenkrát ano,“ připustil jsem. „Kolikrát jsem si kladl otázku, proč jsi to udělala.“
Griselda se zasmála.
„Dalo mi to takový pocit síly,“ zamumlala. „Ti ostatní mě považovali prostě za báječnou dívku a přáli si mě mít. Jenže já jsem přesně to, co ty vůbec nemáš rád, s čím nesouhlasíš, a přesto jsi mi neodolal! Něčemu takovému nemohla moje marnivost vzdorovat. Být pro někoho tajný rozkošný hřích je mnohem hezčí než stát se jenom dalším zářezem na pažbě.
Cítíš se se mnou strašlivě nesvůj, mám na tebe neustále špatný vliv, a přesto mě bláznivě miluješ, viď?“
„Mám tě přirozeně velice rád, miláčku.“
„Ach, Lene, ty mě zbožňuješ. Pamatuješ si, jak jsem se zdržela ve městě a poslala jsem ti telegram, který ti nepřišel, protože sestra naší pošťačky rodila dvojčata a ona zapomněla telegram doručit? Vzpomínáš, jak jsi vyváděl? Jak jsi volal na Scotland Yard a ztropil jsi tam strašný poprask?“
Byl bych rád, kdyby se mi některé věci nepřipomínaly.
Tenkrát jsem jednal skutečně velice pošetile.
„Kdybys dovolila, drahá, pokračoval bych ve své práci,“ požádal jsem ji.
Griselda si velice podrážděně povzdechla, rozcuchala mi vlasy, pak je zase uhladila a prohlásila:
„Ty si mě nezasloužíš. Vážně ne. Začnu si s nějakým umělcem. Opravdu to udělám. Jen si představ ten skandál ve farnosti.“
„Už je i tak dost velký,“ řekl jsem mírně.
Griselda se zasmála, poslala mi vzdušný polibek a odešla prosklenými dveřmi.
( 13 )
DRUHÁ KAPITOLA
Griselda dokáže člověka opravdu vyvést z rovnováhy. Když jsem odcházel od stolu, cítil jsem se v dobrém rozpoložení, abych mohl začít s přípravou skutečně přesvědčivého projevu, který mám přednést pro Společnost mužů anglikánské církve.
Teď jsem byl však najednou neklidný a znepokojený.
Právě když jsem se chystal sednout k práci, vplula dovnitř Lettice Protheroeová.
Úmyslně jsem zvolil slovo vplula. V románech se člověk může dočíst, že mladí lidé srší energií – joie de vivre, úžasnou vitalitou mládí… Podle mého názoru jsou všichni mladí lidé, s kterými přicházím do styku, jako dobromyslné bludičky.
Lettice byla dnes odpoledne obzvlášť bludičkovitá. Je to krásná vysoká dívka, má světlou pleť a duchem je většinou nepřítomná. Vplula dovnitř prosklenými dveřmi, roztržitě si sundala žlutý baret a nejasně zamumlala: „Ach, to jste vy.“ Jako by ji to téměř překvapilo.
Od usedlosti Old Hall vede lesem pěšina, která končí u naší zahradní branky, takže většina lidí, která přichází
( 14 )
z toho směru, k nám vejde brankou a prosklenými dveřmi do pracovny, místo aby obcházeli dům k hlavnímu vchodu. Nepřekvapilo mě, že Lettice přišla právě tudy, ale trochu jsem jí zazlíval její přístup.
Když člověk vejde na faru, měl by být připravený na to, že tam najde faráře.
Vešla a zhroutila se na jedno z velkých křesel. Nepřítomně si prohrábla vlasy a zahleděla se do stropu.
„Je tu někde Dennis?“
„Od oběda jsem ho neviděl. Pochopil jsem, že k vám půjde hrát tenis.“
„A jéje!“ řekla Lettice. „Doufám, že tam nešel. Nikdo tam není.“
„Říkal, že jste ho pozvali.“
„Určitě ano, ale to bylo v pátek. A dneska je úterý.“
„Je středa,“ upozornil jsem ji.
„Ach, to je strašné!“ povzdechla si Lettice. „To znamená, že jsem už potřetí zapomněla jít na oběd k jedněm lidem.“
Naštěstí se nezdálo, že by ji to nějak trápilo.
„Je tu někde Griselda?“
„Předpokládám, že ji najdete v zahradním domku – sedí Lawrenci Reddingovi.“
„Kolem něj byl kravál,“ rozpomněla se Lettice. „Otec, chápete? Otec je příšerný.“
„Jaký kra… nebo co to bylo?“ zeptal jsem se.
„Kvůli tomu, jak mě měl malovat. Otec se to dozvěděl. Proč bych se nemohla nechat vymalovat v plavkách? Když v nich chodím na pláž, proč bych se v nich nemohla nechat namalovat?“
Lettice se odmlčela a pak pokračovala.
„Je to vážně absurdní – otec zakazuje mladíkovi vstoupit do domu. My jsme se tomu s Lawrencem samozřejmě
( 15 )
vysmáli. Přijdu sem k vám a nechám se namalovat ve vašem zahradním domku.“
„Ne, má milá,“ namítl jsem. „Pokud to váš otec zakázal, tak ne.“
„Ale ne,“ povzdechla si Lettice. „Všichni jsou tak únavní. Jsem zničená. Naprosto. Kdybych jen měla dost peněz, odjela bych, ale takhle nemůžu. Kdyby tak otec měl dost slušnosti a umřel, všechno by bylo v pořádku.“
„Takové věci nesmíte říkat, Lettice.“
„No, jestli nechce, abych si přála jeho smrt, neměl by se chovat tak děsně, co se týče peněz. Nedivím se, že ho matka opustila. Víte, že jsem si léta myslela, že zemřela? S jakým mladíkem vlastně utekla? Byl milý?“
„K tomu došlo dřív, než se sem váš otec přistěhoval.“
„Zajímalo by mě, co se s ní stalo. Počítám, že Anne si brzy někoho najde. Nenávidí mě. Chová se ke mně docela hezky, ale nenávidí mě. Stárne, a to ji štve. Je ve věku, kdy se utíká, víte?“
Uvažoval jsem, jestli Lettice hodlá strávit v mé pracovně celé odpoledne.
„Neviděl jste moje gramofonové desky?“
„Ne.“
„To mě ubíjí. Vím, že jsem je někde zapomněla. A taky jsem ztratila psa. A moje hodinky jsou bůhvíkde, ale to nevadí, protože stejně nejdou. Ach jo! Já jsem tak ospalá. Nechápu proč, protože jsem vstávala až v jedenáct. Život je otřesný, nemyslíte? Ach jo, už musím jít. Mám se jít ve tři podívat na vykopávky pana Stonea.“
Mrkl jsem na hodiny, které ukazovaly půl čtvrté a pět minut. Sdělil jsem jí to.
„Ach, vážně už je tolik? Strašné. Jestlipak na mě čekají, anebo jeli beze mě? Radši půjdu a zjistím, co se dá dělat.“
Vstala a odplula ven. Cestou ještě přes rameno zamumlala: „Řeknete to Dennisovi, viďte?“
Automaticky jsem přisvědčil, ale se zpožděním mi došlo, že nevím, co mu mám říct. Nicméně jsem usoudil, že na tom s největší pravděpodobností nezáleží. Zamyslel jsem se nad postavou doktora Stonea, známého archeologa, který se nedávno nastěhoval k Modrému kanci, aby mohl dohlížet na vykopávky mohylového hrobu na pozemku plukovníka Protheroea. Několikrát se už s plukovníkem nepohodli. To, že se rozhodl pozvat Lettice, aby se na práce kolem hrobu podívala, mě pobavilo.
Připadalo mi, že Lettice Protheroeová je tak trochu koketa. Jakpak se asi snese se sekretářkou archeologa Stonea slečnou Cramovou? Slečna Cramová je zdravá pětadvacetiletá žena, hlučná a červenolící, zemité povahy, s ústy, ve kterých jako by přebývalo zubů.
Názory na ni se ve vsi rozcházely. Jedni mínili, že je to holka povětrná, druzí byli přesvědčeni, že je přísně mravopočestná a při nejbližší příležitosti se hodlá stát paní Stoneovou. V každém případě se naprosto lišila od Lettice.
Předpokládal jsem, že situace v Old Hall není zrovna ideální. Plukovník Protheroe se před nějakými pěti lety znovu oženil. Druhá paní Protheroeová je pozoruhodně hezká, nevšední žena.
Vždycky jsem se domníval, že vztahy mezi ní a její nevlastní dcerou nejsou nijak růžové.
Další vyrušení. Tentokrát přišel můj kaplan Hawes. Chtěl znát podrobnosti o mém rozhovoru s Protheroem. Řekl jsem mu, že plukovník odsuzuje jeho „katolické sklony“, ale že přišel z jiného důvodu. Rovnou jsem mu sdělil své vlastní výhrady a otevřeně jsem mu řekl, že se musí podřídit mému vedení. Přijal mé výtky vcelku dobře.
( 17 )
Když odešel, bylo mi líto, že ho nemám dost rád. Tyhle iracionální náklonnosti a averze k lidem jsou určitě velice nekřesťanské.
Ručičky na hodinách na mém pracovním stole ukazovaly tři čtvrtě na pět, což znamenalo, že je ve skutečnosti půl páté. S povzdechem jsem se vydal do salonu.
Kolem stolku s čajem se tam sešly čtyři z mých oveček. Griselda seděla s nimi a snažila se vypadat přirozeně, čímž dosáhla pouze toho, že působila ještě méně patřičným dojmem než obvykle.
Podal jsem si se všemi ruku a posadil jsem se mezi slečnu Marplovou a slečnu Wetherbyovou.
Slečna Marplová je stará bělovlasá paní. Má mírné, příjemné vystupování, zatímco slečna Wetherbyová až nepříjemně srší energií. Slečna Marplová je z těchto dvou dam nebezpečnější.
„Právě jsme se bavily o panu Stoneovi a slečně Cramové,“ zašvitořila Griselda sladce.
Vzpomněl jsem si na jeden přisprostlý vtip, který vymyslel Dennis.
Naše slečna Cramová o všechno se prd stará.
Pocítil jsem neodolatelnou touhu říct ho nahlas a sledovat reakce, ale naštěstí jsem se ovládl.
„To by žádná slušná dívka neudělala,“ podotkla zostra slečna Wetherbyová a nesouhlasně stiskla rty.
„Co by neudělala?“ vyzvídal jsem.
„Nepracovala by jako sekretářka u svobodného muže,“ prohlásila slečna Wetherbyová velmi pohoršeně.
„Ale, má milá,“ namítla slečna Marplová, „podle mého jsou nejhorší ti ženatí. Vzpomeňte si na chuděrku Mollie Carterovou.“
„Ženatí muži, kteří žijí v odloučení od manželek, jsou