POZNÁMKA AUTORŮ
Existuje milion způsobů, jak vyprávět příběh Lionela Messiho a Cristiana Ronalda a jak popsat fotbalovou éru, která je pojila. Každý víkend, který strávili na hřišti ve španělské lize, rozehrávali svoji minitelenovelu. Každá sezona se stávala neskutečným psychodramatem. A mimo hřiště vytvá-
řeli Messi s Ronaldem globální impéria, která jim zaručila takovou slávu, jež je obvykle vyhrazená snad jen americkým prezidentům a papeži.
Každý z nich nabízí vlastní ztělesnění sportovního úspěchu a o obou se toho už hodně napsalo. Ale každý příběh, zaměřený pouze na jednoho z nich, představuje určité vakuum.
Ať se jim to líbí, nebo ne, Messi a Ronaldo jsou od sebe neoddělitelní. Na sklonku jejich kariér už to mohou přiznat. Téměř dvě desetiletí se vzájemně předháněli. Být top hráčem především znamenalo být lepší než ten druhý.
Ukázalo se, že se nejednalo o ojedinělou bitvu. Ronaldo a Messi souběžně usilovali o to, aby vstoupili do dějin, vytvořili dvojité centrum vesmíru nejoblíbenějšího sportu na světě a přitahovali všechno, kdo se dostal do jejich oběžné dráhy.
I v době, kdy se sportovní svět měnil dramatičtěji než za jakékoli jiné období od dob vynálezu televize, bylo nejpozoruhodnější, že hráči na vrcholu zůstali stejní.
V tomto období jsme vyrůstali jako reportéři Wall Street Journal. Na prahu dospělosti jsme stanuli ve stejné době jako
Messi a Ronaldo a od té doby jsme sledovali jejich kariéry (včetně domino efektu). Už 15 let sledujeme jejich úspěchy na čtyřech kontinentech. Byli jsme u finále Ligy mistrů, na mistrovstvích světa a mistrovství Evropy. Viděli jsme, jak se vzájemně motivovali ve chvílích největší slávy, od Messiho
čtvrtého titulu Ligy mistrů z Berlína po Ronaldovo vyštvání ze stadionu na Euru 2016. Také jsme zažili, jak čelí zdrcující prohře: nejdramatičtější byl večer v Riu de Janeiru, kdy jsme se vláčeli na stadion Maracaná, celí spálení od sluníčka a nevyspalí, a očekávali jsme, že uvidíme, jak Lionel Messi vyhraje mistrovství světa na jihoamerické půdě.
Ten den měl Messi šanci stát se mistrem světa a získat převahu ve všudypřítomné debatě mezi fotbalovými fanoušky „Messi, nebo Ronaldo?“. Když neuspěl, protože Argentina prohrála s Německem, došli jsme k závěru, že tato debata nikdy zcela neskončí. A navíc je bezpředmětná.
Tahle kniha proto není pouhým životopisem dvou úžasných hráčů. Smyslem celé této knihy je poskytnout širší kontext. Nemůže totiž jít jen o tyto dva hráče.
Messi–Ronaldo poukazuje na to, jak se ve sportovním světě ve stejnou dobu objevili dva fotbaloví géniové, kteří v něm urychlili změny. Na příkladech Messiho a Ronalda si ukážeme, jakou roli hrají v moderním fotbalu moc, dosah a vliv. Jejich rivalita zcela překročila hranice fotbalového stadionu (ostatně proti sobě odehráli asi jen třicet utkání) a narušila celé obchodní a kulturní systémy, ačkoli oni sami si následky téměř neuvědomovali, respektive byli na ně krátcí.
O těchto mužích už vznikly mnohé jiné životopisy, ale žádný novinář se seriózně nezabýval jejich globálním vlivem
na tento sport, na sportovní byznys a na to, co obnáší globální sláva.
S tím souvisí ještě jedna věc: že Messi i Ronaldo si uvědomují, že jejich nejdůležitějším obchodním partnerem je ten druhý. Rivalita vzbuzuje u jinak racionálních lidí tolik energie a odhodlání, že jejich komoditou už není sport. Naopak, na sklonku jejich fotbalových kariér už nešlo o to, kdo je lepší, ale jestli je zbožňujete, nebo nenávidíte. Vrcholila debata, kterou Messi s Ronaldem už dávno neřídili. Pro fanoušky bylo snadné si vybrat, komu fandí, jelikož tito neuvěřitelní hráči jsou neuvěřitelně odlišní. Jsou pravými opaky v každém směru: jeden je velký, druhý malý. Jeden klidně vletí mezi obránce, druhý se radši mezi nimi proplete. Jeden zakončuje, druhý tvoří hru. Jeden je stydlivý a skromný, druhý je pyšný jako páv. Jistě poznáte, kdo je kdo.
V pojetí Messiho se zdálo, že je fotbal hračka – bez námahy dával úchvatné góly. V Ronaldově pojetí naopak vypadal neuvěřitelně obtížně – když střílel na bránu, vystavoval každičký napjatý sval a šlachu.
Umění ani jednoho z hráčů nevyžadovalo vysvětlivky. Děti po celém světě, od Pekingu až po Brooklyn, instinktivně tušili, že tito dva nastolují světový řád a že až daleko daleko za nimi jsou všichni ostatní. Skórovali téměř v každém zápase, který odehráli, a po celý rok hráli každý třetí den. Ale čím hlouběji jsme se ponořili do jejich příběhu a čím déle trvaly jejich kariéry, odhalovali jsme větší a větší podobnosti a shody.
Pročetli jsme důvěrné dokumenty a rozhovory z fotbalového světa a sportovního byznysu s manažery, spoluhráči a trenéry. Tato kniha je pouhý nástin galaxie, kterou oba vytvořili, se dvěma ohromnými hvězdami uprostřed. V mnoha
případech s námi mluvili i Messiho a Ronaldovi nejbližší, ovšem pouze pod podmínkou anonymity, jelikož jejich vztahy (na nichž občas záviselo i živobytí) považovali za diskrétní.
A nakonec jsme udělali to nejdůležitější, co jsme mohli v éře Messiho a Ronalda udělat: dívali jsme se pořád dokola, jak ti dva hrají fotbal.
— joshua robinson a jonathan clegg , duben 2022
PŘEDMLUVA
Curych, prosinec 2007
Dva nejúžasnější fotbaloví hráči v dějinách seděli v hledišti švýcarské opery poněkud nejistě. A přemítali nad tím, proč se obtěžovali dorazit. Seděl tam Lionel Messi s rozčepýřenými vlasy v tmavém obleku, který zakrýval jeho úzká ramena, byl tam i Cristiano Ronaldo s diamantovými náušnicemi a ve smokingu, i když bylo výslovně řečeno, že se nejedná o galavečer. Ani jeden z nich tam nechtěl být. Ani jeden z nich ale nesměl odejít.
Důvodem, proč se hrbili jako školáci v lavici, bylo prázdné místo mezi nimi.
Na jejich úplně prvním slavnostním večeru FIFA, který každoročně oslavuje neuvěřitelné schopnosti a neutuchající energii a jenž se vyznačuje nepohodlným popichováním, se odhlasovalo, že Messi s Ronaldem nejsou nejlepšími hráči roku 2007. Místo nich získal uznání a cenu brazilský hráč
Ricardo Izecson dos Santos Leite, zkráceně Kaká, který byl právě na pódiu a přebíral trofej. Byl starší než Messi a Ronaldo a podle nich i horší ve fotbale.
Minimálně další dva lidé usazení na sametových sedadlech v opeře s nimi ten večer souhlasili.
Jedním z nich byl bývalý portugalský promotér nočního klubu jménem Jorge Mendes, který se dal na dráhu fotbalového agenta, měl uhlazené vlasy a přesouval hráče z Pyrenejského poloostrova a Jižní Ameriky po Evropě s takovou lehkostí, s jakou zvládal obsluhovat všechny své mobilní telefony. Dostat Ronalda na toto pódium bylo klíčovým bodem jeho mistrovského plánu, jak ze svého svěřence udělat nejbohatšího sportovce na zemi.
Druhý Jorge v místnosti byl ještě pobouřenější. Tedy Jorge Messi, Lionelův otec, který stále trávil spoustu svého času v jejich rodném městě v argentinském Rosariu. Uběhlo sotva sedm let od té doby, co naložil svého uplakaného syna do letadla mířícího do Španělska a doufal, že zaujme trenéry z FC Barcelona. Teď se z bývalého vedoucího v hutním závodě taky stal agent (a získal klienta, který měl shodou okolností stejné příjmení jako on), jenž se snažil prokousat nejdravějším sportovním byznysem.
Ten večer dostali všichni životní lekci. Podobné předávání cen nikdy předtím ve fotbale moc neznamenalo. Trofeje, na kterých záleželo, se předávaly na hřišti, když bylo dobojováno a všichni měli na sobě šortky, a ne obleky od návrháře. Ale to se mělo změnit. Fotbal, který znali z dětství, totiž nebyl poznamenaný historicky významnou rivalitou dvou sólistů.
Ten večer v Curych nikdo netušil, že ti dva, kteří se umístili na druhém a třetím místě, brzy udělají z fotbalu individuální sport a z předávání cen se stane jejich neobvyklé bitevní pole. Ale i tak se Messi, Ronaldo a oba Jorgeové nemohli přenést přes to, že je tato akce s potenciálně dlouhodobým vlivem na přestupové poplatky a sponzorské smlouvy organizovaná jako soukromá koktejlová party Seppa Blattera. Dlouho předtím, než vyšlo najevo, že platí sám sobě desítky milionů
dolarů na nedovolených bonusech (tedy dokud se mu těchto bonusů dostávalo), si coby dlouhodobý prezident FIFA vymyslel předávání cen jako další způsob, jak se nechat obklopit fotbalovými legendami a modelkami. A letos poprvé byl tento večer vysílán živě, od začátku do konce, a Blatter hrál svou nejoblíbenější fotbalovou roli, která není střední útočník: moderátora na pódiu. Vedle něj stála dvojice švýcarských televizních osobností, jejichž úkolem bylo zajistit plynulost pořadu a opakovat to, co řekl Blatter, ve francouzštině, angličtině a němčině. K předání slavnostní ceny však prezident FIFA potřeboval ještě jednu VIP. A tou nebyl nikdo jiný než legendární kanonýr, v té době snad nejlepší hráč, jakého svět kdy viděl, trojnásobný vítěz mistrovství světa, Brazilec Pelé. Bylo to jako na předávání cen Grammy s Paulem McCartneym.
Z instituce, která kdysi bývala jen malým propagátorem fotbalových utkání, Blatter vybudoval globální kolos disponující marketingovými a televizními právy v tehdejší hodnotě asi půl miliardy dolarů. V každodenním provozu FIFA spíše připomínala hudební nakladatelství nebo středně velkou pojišťovnu než sportovní organizaci. A tak stejně jako pro každé důstojné hudební nakladatelství bylo i pro ni nutností vyrábět si své vlastní hvězdy.
Problém byl, že kolem roku 2005 se fotbalové nebe trochu zatáhlo. Čtyři muži, kteří si mezi sebe rozdělili všechny ceny, jež se udělovaly v letech 1996–2005, se ocitli na sklonku svých kariér. Věk a váha dohnaly Galácticos Realu Madrid – Zinedina Zidana, Luíse Figa a brazilského Ronalda.
Dvojnásobný vítěz Ronaldinho si stěží našel čas na zápasy Barcelony uprostřed nikdy nekončících plážových mejdanů.
Vrcholový fotbal visel tak na vlásku, že v roce 2006 mířilo
uznání za největší talent na světě za Fabiem Cannavarem.
Kapitánem italských mistrů světa, ovšem za obráncem.
Teď byl na řadě Kaká. Děcko ze Sao Paula, které vyrůstalo v rodině střední třídy, běhalo po středu hřiště za AC Milán s takovou grácií, že těžko uvěřit, že bylo střetnutí s ním noční můrou. Kaká, letošní vítěz Ligy mistrů, byl pokladem ještě předtím, než se stal pokladem stal i Cristiano, a dlouho předtím, než Leo dorostl do výšky 170 cm.
„Dámy a pánové, je to tady. S otevíráním obálek mám letité zkušenosti,“ prohlásil Blatter a myslel to naprosto vážně.
„Dámy a pánové, fotbalistou FIFA pro rok 2007 se na tomto gala večeru v Curychu stává Kakáááá.“
Kaká se zvedl. Pelé, muž, který v reklamách dokázal s nadšením mluvit o American Express i o viagře, radostně vítal na pódiu svého krajana. Messi s Ronaldem zůstali usazení.
Ještě horší pro tento nešťastný pár bylo, že před dvěma týdny zažili stejné martyrium v Paříži na předávání Zlatého míče, ceny pro hráče-jednotlivce, která byla později sjednocena s cenou FIFA. Kdo se stane držitelem trofeje, nebylo příliš velké překvapení. „Upřímně jsem to trochu očekával,“ řekl Kaká. „Vyhrál jsem Ligu mistrů a dal jsem v soutěži nejvíce gólů… To je klíčové. Je třeba hrát ve vítězném týmu.“
Ne že by Messi s Ronaldem hráli fotbal za Horní Lhotu.
Dvacetiletý Messi se probojoval do sestavy, která nastupovala za Barcelonu pod trenérským vedením bývalé holandské jedničky Frankem Rijkaardem, který si lámal hlavu nad tím, na kterou pozici driblujícího Argentince vlastně obsadit. A dvaadvacetiletý Ronaldo byl hvězdou v Manchesteru United, kde jeho manažer Alex Ferguson čtyři roky pracoval na tom, aby ho zocelil a aby z něj udělal co nejkomplexnějšího útočníka. Messi a Ronaldo už dosáhli světové úrovně,
medaile z Ligy mistrů, Premier League i La Ligy jim visely doma. Jenže Kaká obdržel dvakrát tolik hlasů než oba dva dohromady. Nejvíce potupné pro ty, co nevyhráli, pak bylo, když je Blatter pozval na jeviště a měli pózovat na společné fotografii. Pelé každému z nich předal malou trofej, menší, než dostal Kaká, a pak zjistil, že je prohodil.
Nějakým nedopatřením předal trofej za druhé místo Ronaldovi a tu za třetí místo Messimu. Blatter musel zasáhnout, přehazoval ceny mezi fotbalovými hvězdami tak, aby každý držel správnou výbavu. „Druhá, druhá je pro Lionela,“ řekl jeden z dalších dvou moderátorů na jevišti takovým tím univerzálním evropským přízvukem, jakým se ve fotbalovém světě mluví. „Vyměníte to, můžeme poprosit?“
Ronaldo se na chvíli cítil téměř trapně. Zjistil, co horšího se může stát, než když se ukáže na takovéto akci a nevyhraje: že se ukáže na této akci a je přinucen předat trofej Messimu. Prohodili si druhé a třetí místo, zatímco Ronaldo si v hloubi duše přál, aby se pod ním země rozestoupila a celého ho pohltila. Když k tomu nedošlo, musel ustát ještě poslední potupu. „Snažil jste se, snažil,“ utrousil jeden z moderátorů v doprovodu smíchu, který vycházel z publika. „Ale nepodařilo se vám to.“
Nepodařilo se mu asi usmát. Ronaldo a Messi byli nuceni stát na pódiu až do konce a vyslechnout si píseň „The Impossible Dream“ z muzikálu Man of La Mancha v podání orchestru. Nepřijeli do opery na broadwayské vystoupení. A rozhodně nepřijeli proto, aby nezvítězili.
Brzy se ale ukázalo, že tento problém je nemusel trápit příliš dlouho. Teprve v roce 2018, tedy o 11 let později, vyhrál tuto cenu někdo jiný než Ronaldo nebo Messi. Navzdory teoriím, které Kaká zmínil o vítězných týmech, byla tato cena
konečnou metou fotbalisty jako jednotlivce – a byla to cena, na které Messimu i Ronaldovi záleželo nejvíc.
Toto bylo také ojedinělým místem, kde mohli být hodnoceni nezávisle na svých spoluhráčích a okolnostech. Zde se v reálném čase posuzoval jejich historický význam. Tady se měřili Messi s Ronaldem a Ronaldo s Messim. Po celou jejich éru dostávali každý rok jeden, nebo druhý tu nejhodnotnější fotbalovou cenu pro jednotlivce. Celé jedno desetiletí spolu bojovali, dosahovali dechberoucích výsledků a nakonec po sobě zanechali potopu.
PRVNÍ ČÁST
Dva géniové
JEDNA
Z ostrova na pevninu
Byla skoro jedna hodina v noci a Cristiano Ronaldo odpočíval v chladné šatně lisabonského klubu Sporting, jako kdyby se nic nestalo. Venku byli uprostřed léta
2003 fanoušci stále v euforii z toho, co právě viděli: pokřtění nového stadionu svého fotbalového klubu, vítězství 3:1 nad Manchesterem United, a hlavně výkonu nejmladšího člena týmu.
I Ronaldovi spoluhráči byli bez sebe, když si z kotníků strhávali tejpovací pásky a snažili se pochopit, co se za poslední dvě hodiny událo. Že zrovna Cristiano?
Sedmnáctiletý mladík s blonďatým melírem ve vlasech a pupínky v obličeji dával posledních pár dní najevo, že se chystalo něco velkého – jeho spoluhráči z týmu to viděli naživo. Ronaldo překypoval gelem na vlasy a energií. Manažer Sportingu Lisabon Fernando Santos mu řekl, že nastoupí při velkém exhibičním utkání proti Manchesteru United, a Ronaldo se od té doby soustředil jen na to. „Cristiano nemusel říkat, co chce nebo co si myslí,“ řekl João Pinto, který dal ten večer za Sporting tři góly. „To, jak se cítí a co chce, mu bylo vidět ve tváři.“
A on chtěl, aby si ho všiml Manchester United.
Ve stísněné šatně pro hosty na konci chodby vládl chaos. Hráči United byli spálení od slunce, prali se s časovým posunem a také se snažili pochopit, co se v uplynulých dvou hodinách stalo. Netušili, kolik je hodin a kde jsou; včera ve 4 hodiny ráno přistáli v Portugalsku po intenzivní přípravě v USA. Jediné, co si pamatovali bylo, že je ráno vezl z letiště nějaký silně nevyspalý týpek.
Kdykoli se v tom zápase míč dostal k Ronaldovi, jako by jej elektrizoval. Na křídle létal nahoru a dolů a přes obránce přecházel s takovou rychlostí a šikovností, že manažer United Alex Ferguson prohlásil, že v poločase z toho měl obránce
John O’Shea migrénu. Roy Keane, bojovný záložník, s ním neměl tolik slitování. Podle něj hrál O’Shea jako „naprostý nemehlo“.
„Nešlo jen o to, že kolem něj proběhl,“ řekl obránce Phil Neville. „Ale ty jeho přešlapovačky, triky, pohyby a sebevědomí tohohle kluka mě úplně dostaly… jako by svou hrou říkal ,Tohle je moje pole působnosti‘.“
Hráči United nechtěli být u toho, že je nějaký klučina znemožní při přáteláku, a rozhodně tam nechtěli být teď. Přijeli do Portugalska jen ze zdvořilosti. United a Sporting před mnoha lety podepsaly memorandum o porozumění za účelem rozšíření spolupráce obou klubů, ačkoli ve skutečnosti šlo o to umožnit anglické mocnosti sledovat, jací hráči přicházejí do portugalského mládežnického týmu. Takže když se Sporting Manchesteru United zeptal, jestli může poctít nový Estádio José Alvalade svou přítomností při večerním slavnostním otevření, bylo vhodné mu vyhovět. Celá akce byla v podstatě přehlídkou klubu Sporting – po prvním poločase se dokonce domácí tým převlékl z tradičních zeleno-bílých
dresů do zlatých, které nosí venku. Hráči United stěží zaregistrovali změnu garderóby, protože ani netušili, co jsou kluci na druhé straně zač.
O 45 minut později si ale jednoho hráče všimli. Týmové opory United neúnavně hučeli do Fergusona, aby dal tomuhle chlapci, který jim tak pokazil večer, smlouvu. „Musíme ho podepsat, šéfe.“ Netušili sice, že přestupový proces už dávno začal, ale všem bylo jasné, jaká Ronalda čeká budoucnost. „Na konci zápasu,“ řekl Pinto, „jsme už věděli, že je velmi pravděpodobné, že půjde do Manchesteru. O ničem jiném se nemluvilo.“
Za zdmi šaten Sportingu věděli ještě další tři muži na stadionu poměrně přesně, co se tu noc stane: Alex Ferguson, agent jménem Jorge Mendes a Cristiano. Každý, kdo se pohyboval v Evropě ve fotbale, byl také v obraze. Hráči United byli první na světě kromě Portugalska, koho tento hráč ohromil, ale jeho jméno se dozvěděli až jako poslední.
A v létě 2003 už Cristiana Ronalda znal úplně každý.
Hvězda Cristiano Ronaldo se zrodila podobně jako spiderman Peter Parker, kterého kousl radioaktivní pavouk. O mnoho let později si všichni vyprávěli příběh o neznámém chlapci, který to natřel Manchesteru United a vysloužil si přestup do jednoho z nejznámějších klubů na světě. Popravdě tomu tak ale úplně nebylo. Ronaldo rozvíjel své superschopnosti po mnoho let a v rámci portugalského fotbalu ho dlouho přirovnávali k těm nejzvučnějším jménům.
Děti v akademii Sportingu ho přezdívali „Kluivert“, protože tím, že byl „samá ruka, samá noha“ a měl výborné technické dovednosti, připomínal slavného nizozemského útočníka, dlouhé roky hájícího barvy FC Barcelona. Manažer FC Porto
Ronalda zase přirovnával k jinému holandskému útočníkovi: „Když jsem ho poprvé uviděl hrát, řekl jsem asistentovi: ,Tady máme van Bastena juniora,‘“ řekl José Mourinho. „Ani jsem nevěděl, jak se vlastně jmenuje.“
Ronaldova popularita tak rostla, že se vyrovnala jednomu bývalému majiteli videopůjčovny, který se snažil vybudovat ve fotbale své vlastní renomé – a tím byl Jorge Mendes, který zahájil kariéru fotbalového agenta. Zanedlouho se Cristiano Ronaldo stal jeho nejvýznamnějším klientem.
Mendes byl v první dekádě 21. století v branži v podstatě nový, ale věděl, co je klíčem k úspěchu. Místo aby čekal, až za ním přijdou kluby s nabídkou, domluvil se s prodejci a sám utvářel trh. Na konci roku 2002 informoval generálního manažera lisabonského klubu Sporting Carlose Freitase, že Cristiano neobnoví smlouvu, která měla dobíhat ještě 18 měsíců, a bylo třeba dát klubům avízo, že je k mání.
Mendes vychytal načasování. Věděl, že většina evropských
vrcholových klubů po Ronaldovi půjde, včetně týmů z Premier League. Anglické týmy v čele s Manchesterem United, které se vezly na nové vlně příjmů z televize a reklamy, byly na nejlepší cestě stát se nejsilnějšími v Evropě a ukončit více než desetileté období italské nadvlády. Arsenal přivedl Ronalda na tréninky v severním Londýně a místopředseda klubu David Dein vzápětí letěl do Portugalska s nabídkou na koupi. Newcastle United Cristiana také obhlížel, ostatně před rokem už od Sportingu úspěšně koupil hráče jménem Hugo Viana. Liverpool měl Ronalda také v hledáčku a oslovil ho, i když mu něco říkalo, že by se fanouškům Reds nezamlouvalo nabírání další nové naděje místo toho, aby se klub honil za trofejemi. I Everton, druhý nejznámější tým v Liverpoolu, o Ronaldovi věděl. Klub měl v roce 2002 možnost ho