9788024299907

NESTANOU‑LI SE FILOZOFOVÉ KRÁLI, NENÍ

PRO

OBCE KONCE BĚD

PLATÓN (427–347 př. kr.)

V KONTEXTU

IDEOLOGIE

Racionalismus

ZAMĚŘENÍ

Králové filozofové

PŘEDTÍM

594 př . kr. Athénský státník Solón sepisuje zákoník, který se stal základem řecké demokracie.

asi 450 př . kr. Řecký filozof Prótagorás říká, že politická spravedlnost je vnucením lidských myšlenek, nikoli reflexí přirozené spravedl nosti.

POTOM

335–323 př . kr. Aristotelés prosazuje „políteiá“ (konsti tuční vládu) jako nejpraktičtější způsob řízení státu.

54–51 př . kr. Cicero píše spis De republica, kde se přiklání k demokratičtější formě vlády, než jakou vykresluje Platón ve své Ústavě

Koncem 6. století př. Kr. za čalo v Řecku dlouhé období prosperity a kulturního roz machu. Po celých dalších 200 let, které dnes nazýváme „klasickým obdobím“, vzkvétalo umění, litera tura, architektura, věda a zejména filozofie. Kultura tohoto řeckého období pak významně ovlivnila celou dnešní západní civilizaci. Na samém počátku klasického období svrhl lid městského státu Athény tyranského panovníka a za vedl určitou formu demokracie, kde byli úředníci vybíráni z řad běžných občanů losem a rozhodnutí přijí

Úlohou panovníka je pomáhat lidem dosáhnout „blaženosti“.

Aby člověk věděl, co to „blaženost“ vlastně je, potřebuje inteligenci a znalost etiky a morálky.

Tyto schopnosti a znalosti mají pouze filozofové

Politická moc by se měla soustředit v rukou filozofů.

Nestanou-li se filozofové králi, není pro obce konce běd.

malo demokratické shromáždění. Na shromáždění mohli promlouvat a volit všichni občané Athén, nevo lili se žádní zástupci, kteří by pro mlouvali a volili za ostatní. V této souvislosti však musíme mít na paměti, že „občané“ tvořili menšinu obyvatel Athén – jednalo se pouze o svobodné muže (tj. nikoli otroky) nad 30 let věku, jejichž rodiče po cházeli z Athén. Ženy, otroci, děti, mladší muži, cizinci ani přistěhoval ci v první generaci neměli právo se demokratického procesu účastnit. Díky tomuto novému politic kému prostředí se Athény rychle

vypracovaly na hlavní kulturní

centrum oblasti a přitahovaly tak přední myslitele té doby. Jedním z nejvýznamnějších byl athénský občan Sókratés, jehož filozofické rozpravy zpochybňující obecně přijímané pojetí spravedlnosti či ctnosti mu vyneslo značnou popu laritu a řadu mladých následovníků. Bohužel jeho názory přitáhly i ne chtěnou pozornost úřadů, které pře svědčily shromáždění k vynesení rozsudku smrti nad Sókratem za kažení athénské mládeže. Nejvýznamnější ze Sókratových mladých žáků Platón sdílel zvída

Z demokracie vzniká tyranie. Platón

vou povahu i skeptické postoje svého učitele a po jeho nespravedli vém soudu a rozsudku smrti pro padl deziluzi z athénského politic kého systému.

tech, po uznání a bohatství. Jako vhodná cesta k dosažení těchto hodnot může posloužit politická moc, takže se tento problém na politickém kolbišti ještě zesiluje. Touha po moci vedená pohnutkami, které Platón považoval za špatné, přináší jen konflikty mezi občany. Pokud se všichni snaží jenom posí lit svou politickou moc, podkopávají tím stabilitu a jednotu státu. Ať už ze souboje o politickou moc vyjde vítězně kterákoli strana, nutně tím druhé straně zabraňuje dosáhnout jejích cílů, což plodí nespravedlnost neboli bědy, které jsou v přímém protikladu k úhelnému kameni Platónova pojetí blaženosti. Za východisko z této situace po važoval Platón skupinu lidí, která podle něj dobře chápe význam bla ženosti: filozofy. Pouze oni podle něj dokážou docenit význam ctností oproti požitku z obecného uznání či peněz, protože sami zasvětili životy snaze o dosažení blaženosti. Díky tomu nelační po slávě ani bohatství a netouží ani po politické moci, což je paradoxně předurčuje k tomu stát se ideálními vládci. Takto zjedno dušeně se Platónův postoj jeví ❯❯ Viz též: Konfucius 20–27

Platón se postupem času stal stejně významným filozofem jako jeho učitel Sókratés a ke konci živo ta upřel myšlenky k otázkám politi ky. Své nejdůležitější názory shrnul ve spisu Ústava. Vezmeme‑li v úva‑ hu Platónův urozený původ i zkuše nost se Sókratovým odsouzením, těžko nás překvapí jeho odpor vůči demokracii. Ovšem ani na ostat ních existujících formách vlády nenašel Platón mnoho pozitivního. Všechny stávající vládní systémy podle něj vedou stát k „bědám“.

Blaženost

Abychom pochopili, co Platón v tomto kontextu myslel „bědami“, musíme mít na paměti pojem eudaimonia, tedy „blaženost“, která byla pro starověké Řeky základním životním cílem. Žít „blaženě“ ne

Sókratés raději vypil jed, než by odvolal své názory. Po zkušenosti se Sókratovým soudem a trestem se Platón obrátil proti demokratickému politickému systému Athén.

znamenalo jen dosáhnout materiál ního zajištění, úcty ostatních či radosti ze života. Spíše se jednalo o život v souladu se základními ctnostmi, tedy život v moudrosti, zbožnosti, a především spravedl nosti. Hlavním úkolem státu se pak podle Platóna stává podpora těchto ctností, která má pomoci občanům dosáhnout blaženosti. Témata jako ochrana vlastnictví, svoboda a sta bilita považoval za důležitá pouze v případě, že pomáhala vytvářet podmínky, ve kterých mohou ob čané žít blaženě. Podle jeho názoru však do té doby nikdy žádný poli tický systém nedokázal tuto úlohu splnit – naopak, chyby stávajících systémů podporovaly „bědy“, tedy opak ctností.

Důvodem tohoto zásadního se lhání je podle Platóna sklon vládců, jak monarchů či oligarchů, tak i vůdčích osobností demokracie, sledovat spíše svůj vlastní zájem než zájem státu a jeho lidu. Platón tuto tendenci vysvětluje obecnou neznalostí ctností, které vedou k blaženosti. Kvůli této neznalosti lidé naopak lační po špatných vě cech, zejména po pomíjivých slas

jako argument, že „filozofové mají vždycky pravdu“, což vysloveno ústy filozofa vyvolává značné po chybnosti o jeho tvrzení, že filozo fové netouží po moci. Při hlubším zkoumání však najdeme mnohem bohatší a rafinovanější zdůvodnění.

Ideální formy

Od Sókrata převzal Platón myšlen ku, že ctnosti nejsou vrozené, ale závisí na znalosti a moudrosti.

Abyste tedy mohli žít ctnostně, po třebujete nejprve porozumět základ ní podstatě ctnosti. Platón rozvinul myšlenky svého učitele a ukázal, že sice dokážeme rozeznat jednotlivé případy kvalit, jako jsou spravedl nost, dobrotivost či krása, nedoká žeme však nahlédnout, odkud se bere jejich základní podstata. Můžeme je napodobovat, například se můžeme chovat způsobem, který považujeme za spravedlivý, ale jed ná se vždy pouze o imitaci, nikdy se nedokážeme skutečně chovat přesně podle těchto ctností.

Ve své teorii idejí Platón říká, že existují ideální archetypy ctností (vlastně archetypy všeho existují cího), které představují jejich zá kladní a skutečnou podstatu. To, co vnímáme jako případy ctností, jsou pouze příklady těchto idejí a ukazují

Majitel lodi znázorňuje obecnou populaci a nemá žádné znalosti mořeplavectví.

Platón použil metaforu lodi, aby vysvětlil, proč by v čele státu měli stát filozofové. I když nelační po moci, je zkušený kormidelník jediný, kdo může udržet správný kurz – stejně jako filozof jediný má schopnost vládnout spravedlivě.

Největším pak trestem jest býti pod vládou špatnějšího, jestliže člověk sám úřadu nepřijímá. Platón

Lodníci, kteří představují politiky, navzájem soupeří o přízeň majitele lodi.

vždy pouze malou část jejich celé podstaty. Jedná se vlastně o jakési nedokonalé odrazy či stíny skuteč ných idejí.

Tyto ideální formy existují ve světě idejí, zcela mimo svět, ve kterém žijeme my. My se jim mů žeme přiblížit prostřednictvím filo zofického tázání a zkoumání. Právě tato schopnost dává filozofům jejich mimořádnou způsobilost definovat jednotlivé prvky blaženosti a žít sku tečně ctnostný život místo pouhého napodobování příkladů ctností.

Z toho Platón vyvozoval, že dobrého státu lze dosáhnout, pouze pokud vládu v něm převezmou ctnostní lidé, a že pouze filozofové si nade vše váží vědomostí a moudrosti, a tedy i ctnosti, zatímco ostatním záleží především na uznání a bohatství.

Z toho vyplývá, že jedině zájmy filo zofů přinášejí obcím užitek, a proto se musejí stát „v obcích filozofové

Kormidelník, tedy filozof, není nikterak zapojen do boje o moc.

králi“. Platón zašel ještě dále tvrze ním, že by filozofové neměli mít jen právo, ale dokonce povinnost ujímat se vládních úřadů, aby se zabránilo konfliktům a nespravedlnostem, které v sobě nesou jiné formy vlády.

Vzdělání králů

Platón si uvědomoval, že je jeho po hled utopistický, a jako další mož nou cestu navrhoval, že by se mohli oddat „nynější takzvaní králové a panovníci upřímně a náležitě filo zofii“. Vzdělávání potenciálních pa novníků se mu jevilo jako praktič tější řešení. Ve svých pozdějších dialozích Politikos a Zákony popi suje Platón model státu, ve kterém lze tohoto cíle dosáhnout výukou filozofických schopností nutných k pochopení blaženosti, stejně jako se lidé učí jiným dovednostem užitečným pro společnost. Platón ovšem upozorňuje, že ne každému

Demokracie jest … rozkošná ústava, bez vlády a pestrá, udělující jakousi rovnost stejně rovným i nerovným.

Platón

čínských mudrců, například Konfu cia a Mocia. Je možné, že Platónovo dílo ovlivnilo indického myslitele

Kautilju, když sepisoval pojednání o výchově budoucích panovníků.

Ve středověku se Platónovy myšlenky rozšířily do islámského světa a od tud do křesťanské Evropy, kde je svatý Augustin zapracoval do cír kevního dogmatu. Později se jeho učení ocitlo ve stínu myšlenek

Aristotelových, jehož nadšení pro demokracii lépe souznělo s názory politických filozofů období renesance. Pozdější myslitelé považovali Platónovy politické postoje za ne přijatelně autoritářské a elitářské.

občanu je dáno dostatečné nadání a inteligence k tomu, aby se těmto znalostem a dovednostem naučil, a doporučuje proto, aby se lidem, u kterých je vzdělávání vhodné, tedy úzké intelektuální elitě, vzdě lání nenabízelo, ale přímo vnuco valo. Lidé vybraní do vedení státu díky svému „přirozenému nadání“ by měli být odděleni od svých rodin a vychováváni společností, aby cítili oddanost pouze vůči státu. Platónovy politické spisy vý znamně ovlivnily celý antický svět, zejména Římskou říši. Nacházíme zde stejné postoje ke ctnostem a vzdělání jako v politické filozofii

V moderním světě plném boje za zavedení demokracie jako by pro ně nebylo místo. Kritici vyčítali Platóno vi podporu totalitního, nebo přinej menším paternalistického systému vlády, kde se moc soustřeďuje v ru kou elity, která si osobuje schopnost vždy vědět, co je dobré pro všechny ostatní. V poslední době však mezi politickými teoretiky znovu získává na oblibě zejména jeho centrální myšlenka „králů filozofů“. ■

Císař Nero prý během požáru Říma stál stranou a nikterak nepomohl. Někteří tvrdí, že za vzestupem takových tyranů stojí právě Platónův ideál králů filozofů.

Narodil se kolem roku 427 př. Kr. a jmenoval se původně Aristoklés. Přezdívku Platón („široký, mohutný“) získal díky své svalnaté postavě. Pocházel z významné athénské rodiny, která od něj zřejmě očekávala, že se bude věnovat kariéře politika. Místo toho se ale stal studentem filozofa Sókrata a byl účasten u toho, když se jeho učitel rozhodl raději zemřít, než by odvolal své výroky. Platón posléze hodně cestoval po Středozemí a po návratu do Athén založil filozofickou školu zvanou Akademie. Mezi jeho četné studenty patřil také mladý Aristotelés. Platón se věnoval výuce a psaní filozofických dialogů, ve kterých většinou vystupuje jeho učitel Sókratés a rozebírá s ostatními postavami otázky filozofie a politiky. Předpokládá se, že Platón vyučoval až do pozdního věku. Zemřel ve stáří přibližně 80 let v roce 348 nebo 347 př. Kr.

Hlavní díla

asi

399–387 př. Kr. Kritón asi 380–360 př. Kr. Ústava asi 355–347 př. Kr. Politikos, Zákony

OBEZŘETNÝ PANOVNÍK NEMŮŽE A ANI NESMÍ

DRŽET SLOVO

NICCOLÒ MACHIAVELLI (1469–1527)

NICCOLÒ MACHIAVELLI

V KONTEXTU

IDEOLOGIE

Realismus

ZAMĚŘENÍ

Státnictví

PŘEDTÍM

4. stol . př . kr. Kautilja radí panovníkovi, aby se nebál udělat cokoli, pokud to povede k prosperitě státu.

3. stol . př . kr. Chan Fej považuje za přirozeně lidské sledovat vlastní prospěch a vyhýbat se trestu a jeho legistická vláda vytváří přísné zákony.

51 př . kr. Římský politik Cicero ve spisu De Republica prosazuje republikánské zřízení.

POTOM

1651 Thomas Hobbes popisuje v Leviathanu život v přirozeném stavu jako „otravný, zvířecí a krátký“.

1816–1830 Carl von Clausewitz rozebírá politické aspekty války v knize O válce

Niccolò Machiavelli je zřejmě nejznámější (a velmi často špatně chápaný) teoretik na poli politiky. Jeho práce inspirovaly vznik pojmu machiavelismus, synonyma manipulativního, proradného a celkově egoistického chování politiků, kteří věří, že účel světí prostředky. Tím ale dochází k velkému zjednodušení, protože záběr politické filozofie Machiavelliho Vladaře je mnohem širší a velmi originální. Machiavelli žil v překotných politických časech na počátku období, které dnes nazýváme renesance. Pro evropskou historii šlo o zásadní zlom, kdy středověké pojetí křesťanského světa ovládaného Boží prozřetelností ztrácelo na síle a nahrazovalo je přesvědčení, že lidé sami dokážou ovládat svůj osud. Renesanční humanismus pomalu rozkládal moc církve a bohaté italské městské státy, například Machiavelliho rodná Florencie, zaváděly republikánský systém. V mladých republikách však získávaly zásadní moc bohaté a vlivné rody, které usilovaly pouze o rozšíření svého vlivu. Ve Florencii to byla rodina Medicejských.

Machiavelli pracoval pro Florentskou republiku jako diplomat a státní úředník. Díky této zkušenosti a rozsáhlým znalostem antické římské společnosti a politiky si Machiavelli osvojil nekonvenční přístup ke studiu politické teorie.

Realistický přístup

Machiavelli věnoval velmi málo pozornosti tomu, jak by společnost měla správně vypadat. Místo toho pokládal „za vhodnější dívat se na věci tak, jak se mají ve skutečnosti, než jak se zvnějšku jeví“. Šel přímo k podstatě věci a pojímal politiku ne jako odvětví morální filozofie nebo etiky, ale v čistě praktickém a realistickém kontextu.

Na rozdíl od dřívějších myslitelů nenakazoval Machiavelli státu rozvíjet morálnost svých obyvatel, ale zaměřil se striktně na jejich blahobyt a bezpečnost. Tradiční pojmy dobra a zla proto nahradil jinými termíny, jako jsou prospěšnost, nutnost, úspěch, nebezpečí nebo újma. Machiavelli kladl efektivitu vlády nad její morálku a při popisu úspěšného panovníka si vystačil bez jakékoli ideologie nebo moralizování. Namísto toho

… a musí ho dosáhnout jakýmikoli prostředky včetně podvodu a intrik.

Za blahobyt státu odpovídá panovník… Obezřetný panovník nemůže a ani nesmí držet slovo.

Panovníkova morálka není tak důležitá jako prospěch státu…

… protože ho budou hodnotit podle výsledků, nikoli podle prostředků, kterými jich dosáhl.

Pud sebezáchovy Nedostatek osobitosti

Důvěřivost

vyzdvihoval vlastnosti jako výkonnost či prozíravost.

Ústředním bodem jeho politické filozofie je renesanční pohled na lidskou společnost v čistě lidském kontextu, zcela oproštěném od náboženských konceptů prosazovaných církví. Machiavelli začíná analýzou lidské povahy založenou na pozorování lidského chování a jednání v průběhu historie. Jeho pohled je naprosto realistický, někdy až cynický a výrazně se liší od dřívějších politických myslitelů. Dospěl k závěru, že většina lidí je od přírody sobecká, neuvážlivá, má sklon k nestálosti a snadno podléhá klamu. Na první pohled by se mohlo zdát, že tyto vlastnosti zcela znemožňují vytvoření efektivní a stabilní společnosti, ale podle Machiavelliho některé z těchto lidských slabostí naopak významně napomáhají vytvoření úspěšné

Schopný vůdce umí využít lidské slabiny svých poddaných k dosažení velkých cílů, stejně jako umí ovčácký pes ovládat stádo ovcí.

Nestálost

společnosti. Nutnou podmínkou je ale správné vedení.

Využití lidské povahy Například vrozená lidská sobeckost se projevuje v pudu sebezáchovy. Pokud však lidé stojí tváří v tvář agresi nebo nepřátelství, dokážou reagovat statečně, tvrdě pracovat a vzájemně spolupracovat. Machiavelli rozlišoval mezi původní, základní lidskou přirozeností, v níž nenajdeme nic podobného ctnosti, a sociálně získanou povahou, která se projevuje ctnostným chováním prospěšným pro společnost. Veškeré záporné vlastnosti základní lidské povahy lze obrátit k obecnému užitku, například lidský sklon napodobovat ostatní namísto vytváření vlastního úsudku. Machiavelli si všímal, že tato vlastnost vede lidi k následování příkladů, poslouchání vůdce

a ke spolupráci. Další slabosti, například nestálost a důvěřivost, umožňují šikovnému vůdci snadno manipulovat ostatními a přimět je k poslušnosti. Vlastnosti jako sobectví a sebestřednost, které se projevují v lidské dychtivosti po osobním prospěchu a osobních ambicích, mohou při vhodném vedení fungovat jako významný motivátor a také jsou velmi užitečné jako osobnostní rysy vladaře. Základními prvky, které dokážou proměnit lidské slabosti původní přirozenosti v pozitivní společenské dispozice, jsou společenská organizace a to, co Machiavelli popisoval jako „prozíravé“ vedení – tedy vláda, která směřuje k úspěchu státu.

Rady novým panovníkům Machiavelli psal své (pro mnohé neslavně) proslulé pojednání ❯❯

NICCOLÒ MACHIAVELLI

Vladař ve stylu praktických příruček pro začínající vladaře zvaných Specula principum (zrcadla pro knížata), které se těšily značné oblibě po celé období středověku a v renesanci. Knihu věnoval členu vlivné rodiny Medicejských a shromáždil v ní pro mladého panovníka užitečné rady, jak pracovat se základní lidskou přirozeností tak, aby fungovala ve prospěch státu. Pozdější výklady díla však naznačují, že Machiavelli žánr jen chytře využil, aby tajemství dobře známá

vládnoucí vrstvě zpřístupnil i širší veřejnosti. Začal výkladem o sobecké lidské povaze a způsobech, jak s ní manipulovat a tvarovat ji, aby následně obrátil svou pozornost k vlastnostem vůdce nezbytným k prozíravému vládnutí.

Vlastnosti vůdce

Sandro Botticelli vložil do obrazu

Klanění tří králů z roku 1475 podobizny členů vlivného rodu Medicejských, který ve Florencii vládl v době, kdy Machiavelli psal Vladaře

vellimu ovšem neuniklo, že i tyto motivace jsou výrazem lidské povahy a vrozené sebestřednosti a že je lze také dobře využít k obecnému prospěchu.

Analogii mezi vojenským a politickým vůdcem rozvedl Machiavelli ještě dále, když mezi další aspekty virtú zařadil například odvahu, disciplínu a organizovanost. Rovněž vyzdvihl důležitost rozumného zhodnocení situace před započetím jakékoli akce. Panovníkova rozhodnutí by se neměla spoléhat na to, jaké chování bychom si od lidí ideálně představovali, ale musí počítat s tím, jak se budou chovat ve skutečnosti (tedy sobecky).

Při hodnocení způsobu vládnutí berme v úvahu, k jakým to vedlo výsledkům, spíše než použité prostředky.

Niccolò Machiavelli

nutného řešení akutních problémů účel vždy světí prostředky.

Výsledek se počítá

Úspěch vladaře se měří podle

Vladaři nikdy neměli nouzi o vhodné záminky k porušení slova. Niccolò Machiavelli

Mohlo by nás zmást, že Machiavelli používal pro tyto vlastnosti termín virtú (tedy „ctnost“), ačkoli se jeho pojetí výrazně odlišuje od našeho moderního pojetí morální ctnosti i od významu, který tomuto termínu přisuzovala církev. Jako křesťan obhajoval Machiavelli křesťanské ctnosti v každodenním životě, ale pokud jde o činnost panovníka, musí se podle něj morálka podřídit zájmům státu, zejména prosperitě a bezpečnosti. V tomto směru se jeho výklad ctnosti blíží spíše římskému pojetí, kdy ztělesnění ctnosti představoval vojenský vůdce hnaný kupředu vysokou ambicí a touhou po slávě, což je téměř v přímém rozporu s křesťanskou oslavou skromnosti a pokory. Machia­

Machiavelli považoval sociální konflikt za nevyhnutelný důsledek lidského sobectví (v kontrastu ke středověkému křesťanskému názoru, že sobectví není přirozená vlastnost). Aby se vladař vypořádal se sobeckostí, musí zapojit válečnou taktiku.

Ačkoli Machiavelli pokládal člověka do značné míry za strůjce vlastního osudu, všímal si také vlivu nevypočitatelné náhody, kterou nazýval fortuna. Rozumný panovník se musí zabezpečit proti vrtochům náhody i proti nestálosti lidské povahy, která také spadá pod pojem fortuna. Život, a zejména politický život, podle Machiavelliho provází nekonečné soupeření mezi silami virtú a fortuny. V tomto směru můžeme pozorovat analogii mezi životem a válečným stavem.

Užitečná konspirace

Při analýze politiky využíval Machiavelli válečné teorie a dospěl k názoru, že základem politického

života je konspirace. Stejně jako úspěch ve válce závisí na špionáži, rozvědce, kontrarozvědce a léčkách, úspěch v politice vyžaduje diskrétnost, intriky a lsti. S myšlenkou konspirace pracovali vojenští teoretici již dlouhou dobu a mnoho politických vůdců ji využívalo, ale Machiavelli jako první v západním světě přišel s konkrétní teorií politické konspirace. V tradičním pojetí stála lest v přímém protikladu k myšlence, že by stát měl zaštiťovat morálnost svých obyvatel, takže Machiavelliho myšlenky vzbudily u konvenčně smýšlejících lidí doslova zděšení.

V soukromém životě nelze podle Machiavelliho intriky a lsti morálně ospravedlnit, ale jejich využití v zájmu úspěšné vlády je velmi prospěšné a snadno omluvitelné zájmem o obecné dobro. Machiavelli ale zašel ještě dále, když tvrdil, že panovník musí k tomu, aby mohl formovat nežádoucí vlastnosti lidské povahy, nezbytně využívat lsti a úskoky a předvídavě porušovat vlastní sliby, protože držením slova by mohl oslabit svou vládu a ohrozit stabilitu země. Pro vládce absolutně platí, že v případě

výsledků jeho činnosti a jejich přínosu pro stát, ne podle jeho morálky nebo ideologie. Machiavelli ve Vladaři doslova říká: „Při posuzování lidské činnosti, zejména skutků vladařových, proti nimž není odvolání, se hledí na výsledek. Panovník se musí starat, aby zvítězil a podržel si moc; prostředky, jimiž to dokázal, shledají lidé vždy čestnými a každý je bude chválit. Lid dá vždycky jen na zdání a na výsledek věcí a na světě není nic než lid.“ Na druhé straně ale zdůrazňuje, že se jedná pouze o případy obecného prospěchu a že to v žádném případě nelze chápat jako příkladné společenské chování.

Podobné jednání lze ospravedlnit, pouze pokud je jeho cílem veřejný užitek. Machiavelli rovněž zdůraz­

Úkolem panovníka je zajistit blahobyt a bezpečnost svých obyvatel…

ňuje pravidlo, že intriky a podvody lze používat pouze jako prostředek k dosažení cíle – nesmějí se v žád ném případě stát cílem samy o sobě. Proto je nutné omezit jejich používání pouze pro politické a vojenské vůdce a podřídit je striktní kontrole.

Machiavelli si od vojáků vypůjčil i další strategie, například použití nátlaku a násilí. Takové praktiky sice opět nejsou morálně omluvitelné v soukromí, ale při sledování společného cíle se jejich využití naopak doporučuje. Politika násilí vytváří mezi lidmi bázeň, která vladaři zajišťuje bezpečnost. Machiavelli se ptá, zda je pro vladaře lépe být obáván nebo milován a v odpovědi opět zní typický pragmatismus. V ideálním případě by se měl panovník těšit obojímu, ale ve skutečnosti nejde strach s oblibou dohromady. A vzhledem k tomu, že obávaný vladař je silnější, přispívá strach ❯❯

… aby toho dosáhl, musí někdy použít lsti, úskoky či intriky

Machiavelli neschvaloval použití sporných metod při dosahování úspěchů v osobním životě, ale vladař měl podle něj využít všechny dostupné prostředky k zabezpečení budoucnosti státu.

více k prosperitě státu. Panovník, který získal moc prostřednictvím svých virtú, má nejjistější pozici, protože se vypořádal s veškerou opozicí a získal si respekt lidí. Aby si ovšem jejich podporu zachoval a udržel se u moci, musí neustále upevňovat svou autoritu.

Ideální republika

Ačkoli má Vladař formu příručky pro budoucího úspěšného panovníka, Machiavelli působil jako státník Florentské republiky a ve svém méně známém díle Rozpravy nad prvními deseti knihami Tita Livia vehementně obhajoval republikánství před monarchií či oligarchií. Ač katolík, stavěl se proti zásahům církve do politického života.

Za ideální formu vlády považoval systém blízký římské republice –se smíšenou ústavou, s účastí občanů a s dobře organizovanou občanskou domobranou namísto armády nájemních žoldnéřů. Tím by se podle něj ochránila svoboda občanů a minimalizoval by se sociální konflikt mezi obyčejnými

Je mnohem bezpečnější, když už se jednoho z obou musíme vzdát, být obáván než milován. Niccolò Machiavelli

účelné politické kroky zaměřené na dosažení stanoveného cíle.

Živý odkaz

Machiavelliho Vladař ovlivňoval celé generace vládců po autorově smrti. Studovali jej anglický král

Jindřich VIII., římský císař Karel V. Habsburský, Oliver Cromwell či Napoleon. Inspirací touto knihou se netajily tak rozdílné osobnosti jako například marxistický teoretik

Antonio Gramsci nebo fašistický diktátor Benito Mussolini. Stejně jako příznivci i kritici

Italský diktátor Benito Mussolini vládl silou a bez ohledů spíše prostřednictvím strachu než obliby. Podle svých slov se inspiroval Vladařem

lidmi a vládnoucí elitou. Založení takové republiky nebo reforma existujícího státu do takové podoby by vyžadovala vedení osoby vybavené patřičnými virtú a pronikavým úsudkem. Pokud by se schopnému vůdci, nejspíše s použitím diskutabilních metod, podařilo založit ideální politickou společnost, měl by pak neprodleně zavést nutné zákony a nastavit uspořádání společnosti tak, aby se zajistilo její další pokračování jako ideální republiky – jednalo by se tedy o využití pragmatických prostředků k dosažení kýženého cíle.

Machiavelli svou filozofii stavěl na osobní zkušenosti a pečlivém studiu historie. Zpochybňování nadřazenosti církve a konvenčních postojů k politické morálce vedlo k zákazu jeho děl katolickou církví. Politiku pojímal jako čistě praktickou nauku, nikoli jako filozofický či etický vědní obor. Za úkol státu proto nepovažoval morální hodnoty, ale čistě praktický prospěch a místo etických postojů a teoretických hodnot se soustředil na čistě

Machiavelliho díla se vždy rekrutovali z různých stran politického spektra – katolíci jej obviňovali z podpory protestantských nároků a naopak. V každém případě nelze popřít obrovský vliv, kterým jeho dílo zapůsobilo na hlavní proud evropského politického myšlení.

Jeho úvahy jasně prozrazují renesanční kulturní kontext s velkým důrazem na humanismus a s odklonem od náboženství, s důvěrou v empirické zkoumání a s odmítáním víry a dogmatu.

Zároveň se Machiavelli zapsal jako první, kdo použil objektivní a vědecký přístup ke studiu politické historie.

Objektivitu nelze upřít ani jeho poněkud cynické analýze lidské povahy, na kterou později navázal Thomas Hobbes se svým krutým popisem života v takzvaném přirozeném stavu. Machiavelliho utilitářský postoj se výrazně prosadil v liberalistických tendencích 19. století. Obecněji se jeho vydělení morality a ideologie z politiky stalo základem hnutí, kterému se s odstupem času začalo říkat politický realismus a které se uplatnilo zejména v mezinárodních vztazích.

Machiavelistické chování Termín „machiavelismus“ se dnes běžně používá jako pejorativní

Každý vidí, jakým se zdáš být, ale málokdo vycítí, jakým opravdu jsi. Niccolò Machiavelli

přesně takové machiavelistické metody, ale jejich činy většinou nikdo podrobně nezkoumá. Lidé přehlížejí způsob, jak vládce úspěchu dosáhl, a soustředí se pouze na výsledek. Zdá se, že máme sklon hodnotit své vůdce podle toho, čeho dosáhli, aniž bychom se ptali, jak to dokázali.

označení chování politiků podezíraných (případně usvědčených) z pletichaření a podvodů. Typickým současným příkladem takového politika je americký prezident Richard Nixon, který se snažil ututlat vniknutí do prostor kanceláří svých politických protivníků a jejich odposlouchávání a byl nucen po tomto skandálu odstoupit Možná se Machiavelli snažil ve Vladaři mezi řádky naznačit i to, že úspěšní vládci asi používají

Budeme­li tuto myšlenku sledovat ještě kousek dále, mohli bychom se zamyslit nad tím, jak často shledáváme poraženou stranu ve válce morálně diskutabilní, zatímco vítěz takovému hodnocení uniká. Výsledkem je známý závěr, že historii píší vítězové. Chceme­li kritizovat Machiavelliho, musíme se nejprve zamyslet sami nad sebou a nad tím, nakolik jsme připraveni přehlížet podezřelé machinace našich vlád, pokud nám výsledky jejich politiky vyhovují. ■

Richard Nixon rezignoval na post amerického prezidenta v roce 1974, když se ukázalo, že schválil vniknutí do ústředí Demokratické strany a instalaci odposlechu. Takové jednání bývá označováno za machiavelistické.

Niccolò Machiavelli se narodil ve Florencii do rodiny právníka a podle všeho studoval na florentské univerzitě, ale o jeho životě víme jen velmi málo až do roku 1498, kdy se stal vládním úředníkem Florentské republiky. Následujících 14 let vytrvale cestoval po Itálii, Francii a Španělsku v rámci různých diplomatických misí. V roce 1512 byla Florencie napadena a k moci se vrátila rodina Medicejských. Machiavelli byl křivě obviněn z konspirace proti Medicejským, uvězněn a mučen. Po propuštění se uchýlil na statek nedaleko Florencie, kde se věnoval psaní. Zde napsal Vladaře i další politické a filozofické knihy. Snažil se znovu získat přízeň vládnoucí rodiny, ale marně. Po svržení Medicejských roku 1527 se ucházel o místo v nové republikánské vládě, ale nezískal ho právě kvůli svým kontaktům s rodinou Medicejských. Téhož roku zemřel.

Hlavní díla asi 1513 (vydáno 1532) Vladař asi 1517 (vydáno 1531) Rozpravy nad prvními deseti knihami Tita Livia 1519–1521 O umění válečném

ŽÁDNÝ VŠEOBECNĚ PLATNÝ ZÁKONNÝ PRINCIP NEMŮŽE BÝT ZALOŽEN

NA BLAŽENOSTI

KANT (1724–1804)

V KONTEXTU

IDEOLOGIE

Svoboda

ZAMĚŘENÍ

Osobní zodpovědnost

PŘEDTÍM

380 př . kr. Platón v Ústavě tvrdí, že hlavním cílem státu je zajistit štěstí všech lidí.

1689 Ve svém Druhém pojednání o vládě John Locke uvádí, že „společenskou smlouvou“ se lidé vzdávají práva na sebeobranu ve prospěch panovníka.

POTOM

1851 Pierre ­Joseph Proudhon prohlašuje, že základem společenské smlouvy by měly být vztahy mezi jednotlivci, nikoliv vztah mezi jednotlivci a panovníkem.

1971 Ve své knize Teorie spravedlnosti propojuje John Rawls Kantovu ideu autonomie s teorií společenské volby.

Vroce 1793 napsal velký německý filozof Immanuel Kant pojednání

O obecném rčení: je‑li něco správné v teorii, nemusí se to ještě hodit pro praxi, které dnes nese jednoduché označení

Teorie a praxe Esej vznikla v roce významných politických změn: George Washington se stal prvním prezidentem USA, německé město

Mohuč se prohlásilo svobodnou republikou a Velká francouzská revoluce doznala svého vrcholu popravou krále Ludvíka XVI. a Marie Antoinetty. Kantova

Každý jednotlivec hledá a pociťuje blaženost zcela odlišným způsobem

žádný všeobecně platný zákonný princip nemůže být založen na blaženosti.

esej se nevěnuje pouze politické teorii a praxi, ale rovněž legitimitě samotné vlády. Jednalo se o téma, které se stalo obrazně řečeno otázkou života a smrti.

Svým tvrzením, že „žádný všeobecně platný zákonný princip nemůže být založen na blaženosti“, polemizuje Kant s postojem řeckého filozofa Platóna před 2 000 lety. Kant ve své eseji prohlašuje, že blaženost není vhodným podkladem zákonů. Nikdo se nemůže – nebo by se neměl – pokoušet předepsat, co představuje blaženost pro jiného člověka, a proto zákony založené na blaženosti nemohou být zavedeny účinně. „Neboť… nanejvýš rozporná a přitom vždy proměnlivá iluze, na jejímž základě

Francouzský král Ludvík XVI. byl popraven v roce 1793. Kant vnímá Velkou francouzskou revoluci jako varování všem vládám, aby vládly pro blaho všech lidí.

Znamená to, že ji nelze použít k ustavení pevných principů, které by vyhovovaly všem.

Jelikož zákony musí být platné pro všechny a vyjadřovat obecnou vůli

člověk určuje svoji blaženost,“ napsal Kant, „činí jakékoli pevné principy nemožnými a samu blaženost jako princip zákonodárství nevhodnou.“ Za zcela zásadní naproti tomu považoval, aby stát ponechal na vůli lidí, aby v mezích zákona „o svoji

blaženost usilovali takovým způsobem, který se jim zdá nejlepší, pokud přitom ovšem neporušují onu všeobecnou zákonnou svobodu, a tedy právo ostatních poddaných“. Kant uvažuje nad tím, jak by se vyvíjela společnost, v níž by lidé žili „v přirozeném stavu“ a mohli o svých touhách svobodně rozhodovat. Vnímá tuto situaci jako konflikt zájmů. Jak byste se například zachovali, pokud by se soused nastěhoval do vašeho domu a vás z něj vyhodil, přičemž by neexistovaly žádné zákony, které by mu v jeho počínání zabránily nebo vás odškodnily? Kant označuje přirozený stav za recept na anarchii, v níž nelze spory urovnat mírovou cestou. Z toho důvodu lidé ochotně „opouštějí přirozený stav… aby se podrobili vnějšímu veřejnému a právnímu útlaku“. Kantův postoj vychází z původní ideje společenské smlouvy anglického filozofa Johna Locka, který říká, že lidé uzavírají se státem ❯❯

smlouvu, v níž se dobrovolně vzdávají části svých svobod výměnou za ochranu, kterou jim stát poskytuje.

Všeobecný souhlas

Kant vyslovil názor, že vlády musí mít na paměti následující: vládnou pouze se souhlasem lidu – ne se souhlasem několika lidí, nebo dokonce většiny, ale všech obyvatel. Záleží na tom, aby nikdo nemohl vznést námitku k navrhovanému zákonu. „Neboť je­li zákon vytvořen tak, že by veškerý lid k němu nikterak nemohl dát svůj souhlas, pak není spravedlivý; je­li však možné pouze to, že s ním lid souhlasí, pak je povinností považovat takový zákon za spravedlivý.“

Tato Kantova idea je důležitým vodítkem občanovi i vládě, jelikož říká, že přijme ­li vláda zákon, který občan považuje za špatný, je stále morálně povinován jej zachovávat. Můžete si myslet, že je špatné odvádět daně vládě, která je využije k financování války, a to proto, že válku považujete za nespravedlivou či zbytečnou, přesto byste měli své daně platit, protože „je přece vždy možné, že je válka nevyhnutelná a daň nezbytná“. I když jsou podle

Kanta lidé povinni dodržovat zákony, musí nést i zodpovědnost za své vlastní morální volby. Říká, že základem morálky je „kategorický imperativ“. Myslí tím, že člověk by se měl řídit pouze maximami neboli zásadami, o nichž se domnívá, že by měly být závazné pro všechny. Každý člověk, jak říká, by měl jednat tak, jako by každou svou morální volbou tvořil zákon.

Veřejná vůle

„Nikdo mě nemůže nutit, abych byl šťasten způsobem, jakým si představuje blaho ostatních lidí.“

Immanuel Kant

Jádrem Kantovy filozofie – platném v morálce i politice – je myšlenka nezávislosti. Tedy idea, že vůle každého člověka je a musí být zcela nezávislá. Svoboda neexistuje vně nějakého zákona, nýbrž jen v rámci zákona vytvořeného vlastním přičiněním. Vazba mezi morálními a veřejnými zákony je přímá: legitimita morálky i zákonů vyplývá z toho, že jsou založeny na racionálních potřebách lidí; společenská smlouva je „spojením soukromých vůlí všech jedinců v národě“.

Většina lidí bude souhlasit, že jízda na červenou nebude dobrý nápad, pokud tak budou jezdit všichni.

Kantův kategorický imperativ říká, že bychom měli jednat pouze v souladu se zásadami či maximami, u nichž bychom chtěli, aby se staly obecným zákonem. Stát by neměl přijímat zákony, které nesplňují toto kritérium.

Veřejný zákon by měl být doslova „aktem veřejné vůle“. Souhlasíme ­li tedy, že nám bude někdo vládnout, musíme se logicky podřídit veškerým zákonům, které vládnoucí vrstva přijme. Ze stejného důvodu ale pozbývají na legitimitě zákony cizích vlád, např. okupačních či koloniálních mocností. Kant se ptá, zda by vláda měla ze své pozice podporovat blaho svého lidu. Je přesvědčen, že jelikož každý jedinec sám nejlépe ví, co ho činí šťastným, pak by měl jakýkoliv zákon usilující o zvýšení blaha lidí vycházet z jejich skutečných přání, nikoliv z představ vlády, co by pro lidi bylo dobré. Stejně tak by vláda neměla po nikom vyžadovat, aby činil šťastným ostatní. Neměla by vás například nutit k pravidelným návštěvám vaší babičky, a to přestože by se takovou péčí posílilo všeobecné blaho všech babiček v kraji.

Stát bez blaženosti?

Někteří teoretikové tvrdí, že Kant nedoceňuje, jak důležitou roli

Veškeré právo spočívá pouze v omezení svobody druhých.

Immanuel Kant

hraje blaho v uvažování vlád. Kdyby k němu vlády nepřihlížely, neusiloval by stát o nic víc než jen o fyzickou ochranu svého obyvatelstva. Nestavěly by se nemocnice, galerie umění ani muzea, silnice či železnice, nevznikaly by vzdělávací ani jiné instituce pečující o blaho lidí. Takový postoj může být z logiky věci správný, ale reálně by v takovém státě většina z nás žít nechtěla.

Přesto však někteří myslitelé v posledních padesáti letech využili této Kantovy interpretace k obhajobě privatizace státního

průmyslu a zrušení sociálního zabezpečení, které omezuje individuální svobodu tím, že nutí lidi platit daněmi na štěstí jiných. Jiní teoretici ale považují tento výklad Kanta za zavádějící. Tvrdí, že Kant nemusí nutně říkat, že usilování o blaho by nemělo hrát v uvažování vlády žádnou roli, ale jen to, že blaho by nemělo být jediným kritériem. Mimo to Kant zdůrazňuje, že blaha může být dosaženo až tehdy, je ­li ustaveno stabilní zákonodárství, které zakotvuje roli státu. V Teorii a praxi říká: „Věta, že ‚veřejné blaho je nejvyšším zákonem státu‘, nikterak neztrácí svou vážnost a hodnotu, avšak veřejné blaho, které je nejprve třeba vzít v úvahu, je právě ono zákonné zřízení, které každému skrze zákony zajišťuje jeho svobodu.“

Práva a blaho

Dva roky před Teorií a praxí v pojednání zvaném K věčnému míru

uvádí Kant dva druhy povinností vlády: chránit práva a svobody svého lidu jakožto záležitost spravedlnosti a podporovat společenské blaho, aniž by tím poškozovala práva a svobodu lidí.

Immanuel Kant Německý filozof Immanuel

V posledních letech teoretici zvažují, zda se vlády, stále silně ovlivněné užší interpretací Kantových sdělení, nesoustředily až příliš na ekonomiku a nepustily ze zřetele společenské blaho. V reakci na tuto kritiku pověřil v roce 2008 francouzský prezident Nicolas Sarkozy tým pod vedením amerického ekonoma Josepha Stiglitze vypracováním zprávy, která by změřila úroveň „štěstí“ v jeho zemi. ■

Intervence v Afghánistánu se možná nesetkávala s podporou obyvatel USA a Evropy, avšak podle Kanta tato nespokojenost neopravňuje jednotlivce k tomu, aby neodváděli daně.

Kant se narodil v pruském Královci (nyní Kaliningrad v Rusku), kde strávil celý život. Jako čtvrtému z devíti dětí luteránských rodičů se mu dostalo vzdělání na luteránské škole, která u něj probudila lásku k latině i silný odpor k náboženské introspekci. Ve věku 16 let začal studovat teologii, ale záhy u něj převážil zájem o filozofii, matematiku a fyziku. Po 15 letech, kdy na univerzitě v Královci pracoval jako neplacený učitel a pomocný

knihovník, se ve věku 46 let stal profesorem logiky a metafyziky. Svými Kritikami si získal mezinárodní věhlas a nepřestal přednášet až do konce svého života. Mnohými je považován za největšího myslitele 18. století.

Hlavní díla 1781 Kritika čistého rozumu (přepracovaná 1787) 1788 Kritika praktického rozumu 1793 Teorie a praxe

V KONTEXTU

IDEOLOGIE

Realismus

ZAMĚŘENÍ

Diplomacie a válka

PŘEDTÍM

5. stol . př . kr. Sun‑c’ konstatuje, že umění války je pro stát životně důležité.

1513 Niccolò Machiavelli prohlašuje, že i v době příměří musí být vladař ozbrojen a v pohotovosti k přípravě na další válku.

1807 Georg Hegel tvrdí, že historie je boj o uznání, který ústí ve vztah pána a raba.

POTOM

1935 Německý generál Erich Friedrich Wilhelm Ludendorff rozvíjí myšlenku „totální války“, která mobilizuje veškeré fyzické a duševní síly národa.

1945 Adolf Hitler cituje ve své poslední vůli psané v bunkru „velkého Clausewitze“.

VÁLKA JE POKRAČOVÁNÍM POLITIKY JINÝMI PROSTŘEDKY

CARL VON CLAUSEWITZ (1780–1831)

Jen málokterá věta z teorie války měla tak široký dosah jako prohlášení pruského generála Carla von Clausewitze „válka je pokračováním politiky ( Politik) jinými prostředky“ vyňaté z jeho knihy O válce, vydané po jeho smrti, v roce 1932. Tato věta je pouze jednou z řady tezí, které vzešly z Clausewitzova úsilí pohléd nout na válku v širším kontextu a analyzovat její filozofické základy, podobně jako filozofové zkoumají roli státu. Německý výraz Politik slouží k označení politiky a jejích nástrojů a vystihuje tak zásady řízení i onu praktickou stránku.

Válka vede k politice

Pro Clausewitze je válka střetem nepřátelských vůlí. „Válka není nic jiného než jakýsi rozšířený souboj,“ píše, „akt násilí s cílem donutit pro tivníka, aby se podřídil naší vůli.“ Cílem je odzbrojit protivníka, aby chom nad ním získali nadvládu. Ve válce není jediný rozhodující okamžik – poražený stát bude hle dat východisko ze své situace pro střednictvím politiky. Clausewitz

Otto von Bismarck se zasloužil o to, aby byl Vilém I. roku 1871 jmenován německým císařem. Bismarck za tímto cílem vyprovokoval válku s Francií.

vášnivě proklamuje, že akt války má vážné poslání, není pouhým dobro družstvím. Je vždy, jak říká, politic kým aktem, při němž se jeden stát snaží vynutit svou vůli na druhém –nebo riskovat podrobení. Válka je nástrojem politického řešení konfliktu, které je ale dosa žitelné i jinými prostředky. Clause witzovým záměrem není upozornit na bezohlednost politiků, kteří vytáhnou do boje, ale zajistit, aby ti, kdo válku vedou, si byli vždycky vědomi svého hlavního politického cíle. ■

V KONTEXTU

IDEOLOGIE

Liberalismus

ZAMĚŘENÍ

Modernizace

PŘEDTÍM

1776 Vůdcové americké revoluce prohlašují, že přetvářejí politický systém ve prospěch lidu.

1788 Immanuel Kant tvrdí, že pokrok není automatický, musí být podporován vzděláváním.

POTOM

1848 Auguste Comte se domnívá, že společnost prochází třemi stadii vývoje do osvíceného racionálního věku vědy.

1971 Peruánský kněz Gustavo Gutiérrez ve své Teologii osvobození prohla šuje, že se křesťané musí osvobodit od nespravedlivých ekonomických, politických nebo sociálních struktur.

VZDĚLANÁ A MOUDRÁ VLÁDA POZNÁ, CO JEJÍ SPOLEČNOST POTŘEBUJE K ROZVOJI

JOSÉ MARÍA LUIS MORA (1780–1850)

Mexiko procházelo ve 30. letech 19. století silnými turbulencemi. Vleklá válka za nezávislost zane chala zemi rozpolcenou a zatrp klou. I přes konečné dosažení nezá vislosti na Španělsku v roce 1821 se v zemi po následujících 55 let vystřídalo 75 prezidentů a moc bohatých velkostatkářů, armády a církve zůstala stejně pevná jako dříve. I latinskoameričtí liberálové, silně ovlivněni osvícen skými filozofy 18. století i politic kým vývojem ve Francii a Spoje ných státech, věřili, že tato zakořeněná moc blokuje společen ský pokrok. Mladý mexický liberál José María Luis Mora začal vystu povat proti zatvrzelému konzervati smu, který jeho zemi vládl. Hlásal, že společnost se musí pohnout kupředu nebo zahyne. Stejně jako dítě potřebuje péči svých rodičů, aby vyrostlo, i „moudrá vláda pozná, co její společnost potře buje k rozvoji“. Morovu volání po modernizaci se ale nedostalo sluchu. Pro svůj odpor proti jmenování Maxmiliána císařem byl uvězněn a poté co rozhořčil prezidenta Santa Annu, byl poslán do vyhnanství do Paříže. Padesát let po nezávislosti bylo Mexiko chudší než kdy předtím. ■

Císař Maxmilián se stal v roce 1864 vládcem Mexika přes silné protesty opozičních liberálů, jako byl Luis Mora. O tři roky později byl Maxmilián svržen a popraven.

VŮLE K MOCI

V KONTEXTU

IDEOLOGIE

Nihilismus

ZAMĚŘENÍ

Morálka

PŘEDTÍM

1781 Kantova Kritika čistého rozumu popisuje rozdíl mezi představou a světem, kterému se snaží porozumět.

1818 Schopenhauer vydává Svět jako vůle a představa, v němž navazuje na Kanta, a prohlašuje, že rozkol nemůže být nikdy překonán.

POTOM

1937 Bataille odmítá jakoukoli politickou interpretaci Nietzscheho jako zcestnou.

1990 V knize Konec dějin a poslední člověk využívá Francis Fukuyama Nietzscheho metafory Posledního člověka k popisu zjevného triumfu kapitalistického hospodářství volného trhu.

Jméno Friedricha Nietzscheho stále vyvolává negativní reakce. Jeho rozmanité

a těžko pochopitelné spisy a niterná kritika morálky budí kontroverzi

i bez z velké části nepodloženého spojení s fašismem. Podobně jako Marx a Freud byl i on – slovy francouzského filozofa Paula Ricoeura –vůdčím světlem „školy skepse“, odhodlaný zbavovat přijímané myšlenky a potěšující domněnky jejich závoje. Jeho filozofie se označuje za nihilistickou, což znamená, že popíral možnost dopátrat se pravdivého poznání.

Na rozdíl od metodicky založeného myšlení tradiční filozofie se

Viz též: Immanuel Kant 126–129 ■ Jeremy Bentham 144–149 ■ Georg Hegel 156–159 ■ Karl Marx 188–193

Vůle k moci…

… a právě tato honba nám umožní i v nelehkých dobách vést dobrý život

nicméně stranil častých náznaků směrem k politické filozofii. Právě to příliš nerezonuje s tolik populárním vnímáním Nietzscheho coby ukázkového nacisty. Nietzsche nebyl antisemitou. Antisemitismus i jeho průvodní jev – nacionalismus byly projevem zkrachovalých jedinců obviňujících ze svého neúspěchu ty ostatní. Se svým přítelem Richardem Wagnerem se Nietzsche rozešel částečně právě pro jeho čím dál hlasitější horlení pro německost a otevřený rasismus. Ani to však jeho sestře nebránilo v tom, aby Nietzscheho práce nezfalšovala. Spisy svého bratra se pokusila prezentovat v světle, které bylo německým nacionalistickým a antisemitským kruhům, v nichž se pohybovala, nakloněno daleko příznivěji.

Vůle k moci

Nietzscheho známá věta „vůle k moci“ se poprvé objevila v jeho

není pouhou potřebou dominovat a řídit.

Je to honba za cíli převyšujícími pouhou snahu o přežití…

krátké knize, kterou sám považoval za své opus magnum – Tak pravil Zarathustra. V tomto hutném literárním textu vystupuje jako hlavní postava Zarathustra, která nese poněmčené jméno zakladatele staroperského náboženství Zoroastery, jenž pozoruje pokleslý svět a pokouší se lidi naučit novému způsobu myšlení a žití.

Nejednalo se o typické filozofické či politologické dílo, po stylistické stránce se blížilo spíše epické básni, v níž byly ústřední myšlenky zřídka vyjadřovány přímo, spíše se halily do metafor. Hlavní myšlenky však vyzněly jasně. Pro Nietzscheho nepředstavovala vůle k moci pouhou potřebu dominovat a řídit. Nemusel mít nutně v úmyslu popsat vůli k moci nad ostatními. Spíše se pokusil vyjádřit ji jako nekonečnou honbu za cíli a jako nejvyšší životní úspěchy, které, jak věřil, byly ❯❯

Nietzsche se narodil v Prusku silně věřícím rodičům. Po dokončení studia teologie a filologie zavrhl náboženství. V brzkém věku 24 let se stal profesorem klasické filologie na univerzitě v Basileji. Zde se setkal a spřátelil s Richardem Wagnerem, který měl na jeho počáteční tvorbu silný vliv. Jeho akademický zájem se ale záhy stočil od filologie směrem k filozofii. Nietzsche se ztotožnil s nihilismem, který zdůrazňoval bezvýznamnost existence, ale tvrdil, že řecká tragédie překonala tento nihilismus stvrzením jeho bezvýznamnosti – téma, jež prostupovalo všemi jeho pozdějšími spisy.

Pro zhoršující se zdravotní stav a prodělaný záškrt byl Nietzsche nucen se svého profesorského postu roku 1879 vzdát. Začal putovat po Evropě, a přestože i nadále pokračoval v psaní, nebylo jeho dílo přijímáno. V roce 1889 prodělal těžký infarkt a krátce po dovršení věku 56 let zemřel.

Hlavní díla

1872 Zrození tragédie 1883–85 Tak pravil Zarathustra 1886 Mimo dobro a zlo

hnací silou lidského chování –bez ohledu na to, o jaké cíle se ve skutečnosti jedná. Při svých úvahách se nechal silně ovlivnit četbou děl německého filozofa Arthura Schopenhauera. Ten svoje pochmurné vnímání reality, které žádné hod notě nedávalo šanci stát se smysluplnou, rozjasnil, kdyby ničím jiným, tak alespoň „vůlí žít“ –zoufalou snahou každé živé bytosti ve vesmíru uniknout finalitě smrti. Nietzsche vyvinul stejný koncept, přesto však zcela protikladný –pozitivní: Nebyl to zápas proti něčemu, ale zápas k získání něčeho. Nietzsche se domníval, že vůle k moci je silnější než samotná vůle k životu. I ti nejprivilegovanější lidé svádějí boj za své cíle i za cenu riskování vlastního života. Existují i vyšší hodnoty než jen prosté přežívání a to, co by mělo vytyčit cestu plnohodnotnému životu, je právě ono úsilí jich dosáhnout.

Kritika spokojenosti

Vůle k moci byla odpovědí na utilitaristické myšlení, které začínalo pomalu dominovat sociální filozofii, podle níž lidé jednoduše usilovali o vlastní štěstí a tím největším

Kněží jsou nejďábelštějšími protivníky… nenávist v nich dorůstá obřích a zlověstných rozměrů, jež je povahy duchovní a nanejvýš škodlivé. Friedrich Nietzsche

člověk je poslem konce samotných dějin, kdy veškeré smysluplné snažení navždy ustane. Nemáme­li ovšem setrvávat v pohodlí a pasivitě k okolnímu světu, nýbrž usilovat o vyšší cíle, otázkou zůstává, co je těmito vyššími cíli myšleno. Nietzsche se v tomto smyslu vyjádřil zcela jasně. Zarathustra, tvůrce systému morálky, se má stát rovněž tím, kdo jej zničí. Morálka, kterou zachováváme, je zkažená a bůh, jehož uctíváme, je jen o málo víc než ztělesnění naší vlastní nedostatečnosti.

„Bůh je mrtev,“ napsal Nieztsche.

životním cílem bylo spokojené bytí. Nietzsche se domníval, že utilitarismus a plod jeho učení – sociální filozofie – jsou zvulgarizovaným vyjádřením myšlení anglické buržoazie – lehkovážné a šosácké.

V díle Tak pravil Zarathustra zaznívají argumenty proti takovému stylu sociálního myšlení. V postavě Posledního člověka zosobňuje opovrženíhodné stvoření vyhledávající pohodlí a s pasivitou „mžourající“ na okolní svět. Poslední

„Člověk jest cosi, co musí býti překonáno. Vzchopíte se k tomuto překonání?“ táže se Zarathustra davu.

Odmítnutí staré morálky Nietzscheho pozdější díla Mimo dobro a zlo a Genealogie morálky přinášejí objasnění jeho tvrzení, že je nutné skoncovat s konvenční morálkou. Obě se zabývají historií a kritikou západní morálky – v níž každé „dobro“ je vždy vyvažované protikladem, „zlem“. Nietzsche věřil, že tato forma morálního myšlení leží u kořenů všech našich stávajících systémů morálky a sama čerpala ze starověkého aristokratického řádu. Morálka „pánů“ sahající do počátků antického Řecka byla primárním systémem morálního uvažování a rozdělila svět na „dobrý“ a „zlý“, na „život­potvrzující“ a „život­popírající“. Panské hodnoty zdraví, síly a bohatství tvořily jeho dobrou stránku, zatímco na opačném pólu stály hodnoty „otroků“ ztělesňované nemocí, slabostí a chudobou.

Nietzsche ostře odsuzoval sociální filozofii utilitaristů a přirovnával ji k vepřům v chlévě – pasivní, přízemní a sledující pouze vlastní pohodlí.

V době antiky byly nejvíce oslavovanými vlastnostmi vlastnosti lva – síla, vitalita a moc.

Nietzsche ostře kritizoval nahrazování „život­potvrzujících“ hodnot hodnotami „život­popírajícími“ –historickou změnu, z níž obviňoval rozvoj monoteistických náboženství.

V reakci na panskou morálku si otroci vytvořili svůj vlastní morální systém. Tato nová morálka otroků uchopila antiteze morálky pánů a představila je ve své podstatě jako dobré. Došlo tak k převrácení hodnot morálky pánů: tam, kde morálka pánů oslavovala sílu, oslavovala morálka otroků slabost atp. Otroci tak mohli žít s vědomím svého skutečného místa v životě, aniž by propadali nenávisti a odporu vůči sobě samým. Například popřením přirozené nerovnosti mezi lidmi ve prospěch jakési náhražkové, idealizované rovnosti mezi otroky a pány dodávala morálka otroků jim samým možnost uvažovat o sobě samých jako o rovných pánům, přestože realita stvrzovala pravý opak. Nietzsche přirovnával tuto morálku otroků ke křesťanství a judaismu, které podle něj nabízely iluzorní řešení životních problémů. Tak pravil Zarathustra dosazuje na místo svržených božstev

V dnešní době se více uctívají vlastnosti beránka –pokora a nevinnost.

zavedených náboženství postavu „nadčlověka“ (v němčině Übermensch). Lidstvo je jen pouhým mostem mezi zvířetem a nadčlověkem, který má přijít. Nadčlověk není konečnou bytostí, určitě ne doslovně vyšším vývojovým stadiem, než je lidstvo. Nadčlověk je člověkem, který ovládl sama sebe a dovede hledat svou vlastní pravdu, zůstává „věrný zemi“ a odmítá ty, kdo mluví o „nadpozemských nadějích“, ať už jsou jakékoli.

Antipolitické myšlení

Nietzscheho silný důraz na individualismus vedl mnohé k závěru, že byl antipolitický. Třebaže mohla jeho slova politicky vyznít, za Nietzscheho odmítnutím morálky se jednoznačně skrývá nihilismus, který má s pochopením fungování veřejného života pramálo společného. Ve svých spisech se obrací vždy k jednotlivci, nikdy k hnutím či organizacím. V tomto smyslu

se pohyboval „mimo pravici nebo levici“, jak tvrdí francouzský filozof Georges Bataille. Přesto však hluboce ovlivnil pravicové i levicové politické myslitele. Francouzský filozof Gilles Deleuze vyzdvihl ve své knize Nietzsche a filozofie Nietzscheho zájem o vůli k moci. Deleuze označil vůli k moci jako sklon k odlišení se, k přistupování k věcem jiným způsobem a jako středobod „empirického“ odmítnutí veškerých transcendentních nebo nadpozemských úvah o skutečném světě. Nietzsche se stal z pohledu Deleuzeho filozofem odlišení a také vzdoru vůči omezením. Konvenční morálka vede pouze k „truchlivým vášním“, které „znehodnocují život“. Nietzsche postupně zaujal kritický postoj mezi poststrukturalistickými mysliteli, kteří se zajímali o přeměnu systémů nadvlády, včetně systémů, které usilovaly o zrovnoprávnění, jako například marxismus. ■

■ Adolf Hitler 337

POLITIK ÚSTUPKŮ KRMÍ KROKODÝLA V NADĚJI, ŽE HO SEŽERE JAKO POSLEDNÍHO

WINSTON CHURCHILL (1874–1965)

V KONTEXTU

IDEOLOGIE

Konzervatismus

ZAMĚŘENÍ

Politika bez ústupků

PŘEDTÍM

cca 350 př . kr. Politik a rétor Démosthenés kritizuje athénské spoluobčany za podcenění imperiálních ambicí Filipa Makedonského.

1813 Nová vojenská tažení Napoleonovy armády vedou k vytvoření aliance evropských mocností, která ho poráží u Lipska.

POTOM

1982 Margaret Thatcherová se odvolává na Chamberlaina, když je nucena ke kompromisu s Argentinou ve válce o Falklandy.

2003 Prezident George Bush a premiér Tony Blair upozorňují na nebezpečí ústupků při vstupu do války s Irákem.

Vpolovině 30. let 20. století nebyl výraz „ústupek“ ještě poskvrněn pachutí slov zbabělost a potupa, kterou mu měly přinést nastávající události. Smířlivá politika se stala po první světové válce normou tím, jak se evropské země snažily uvolnit – slovy Churchilla – „hrozivou nenávist a nepřátelství přetrvávající v Evropě“. Mezitím si však Velká hospodářská krize začala po celém světě vybírat svou daň a v Německu se dral k moci Adolf Hitler. Tehdy si Churchill a jen několik málo ostatních uvědomili,

jaké nebezpečí tato politika skrývá. Výdaje na obranu se v Británii vlivem hospodářské krize silně omezily. Potřeba nového vyzbrojení proti Hitlerovi dolehla na národ, který se ještě potýkal s následky první světové války a jehož vojenské zdroje byly rozmístěné většinou na odlehlých základnách britského impéria, v ekonomicky extrémně těžké době. Představa nové konfrontace s Německem, která měla zastavit Hitlera, byla konzervativním premiérem Stanley Baldwinem i jeho nástupcem, též konzervativcem Nevillem Chamber­

Politik ústupků se domnívá, že není dostatečně silný, aby porazil tyrana.

Proto sahá k ústupkům, aby se vyhnul válce.

Jeho ústupky ho činí slabším

Jeho ústupky dodávají tyranovi sílu

Churchill odsoudil dohodu ujednanou Chamberlainem s Hitlerem v Mnichově roku 1938 jako „totální, ničím nezmenšenou porážku“.

lainem zavržena. Uspokojení diktátorových stoupajících požadavků se jim zdálo jako praktické i přípustné.

Churchillova neoficiální vojenská a vládní tajná služba ho nepřetržitě informovala o nacistických plánech a pohybech i o nepřipravenosti britských vojenských sil. Před Hitlerovými záměry varoval Churchill parlament již v roce 1933 a nepřestával bít na poplach ani v dalších strhujících proslovech,

které ovšem narážely na samolibost posluchačů a jakožto válečnému

štváči mu vysloužily místo v zadních lavicích parlamentu.

Mnichovská dohoda

Smířlivý přístup byl v britské politice natolik zakořeněn, že Británie neprojevila žádný odpor proti Hitlerovu systematickému porušování podmínek Versailleské smlouvy, ke kterým se Němci zavázali na konci první světové války a jež zahrnovaly i demilitarizaci Porýní, ani proti jeho antisemitské legislativě. Hitler tím byl povzbuzen a v roce 1938 anektoval Rakousko a téhož roku v Mnichově donutil

Chamberlaina, aby souhlasil s připojením Sudet k Německu výměnou za falešný příslib míru.

Hitler byl touto snadnou kořistí omámen. Měl v plánu „rozdrtit“ Československo svým příchodem do Prahy ve stylu „šok a úžas“, a místo toho ji nalezl „v podstatě naservírovanou jejími přáteli na stříbrném podnose“. Churchill Mnichovskou dohodu odsoudil. Prohlásil, že sycení naci­

Winston Churchill Jako syn anglického lorda Randolpha Churchilla a americké

bohaté dědičky Jennie Jeromové se sir Winston Leonard Spencer­

Churchill o sobě jednou vyjádřil jako o „anglicky mluvící unii“.

Vzdělání získal na státní škole

v Harrow a vojenské akademii

v Sandhurstu. V 90. letech

19. století působil jako válečný dopisovatel informující

o kubánském povstání proti

Španělům, o britských bojích

v Indii a Súdánu a o búrských válkách v Jižní Africe. Jeho

kariéra v Dolní sněmovně, kterou započal jako poslanec za liberály

Mohli jste si vybrat mezi hanbou a válkou. Zvolili jste hanbu a budete mít válku.

Winston Churchill

stické zrůdy ústupky jen posílí její apetit. Ostatní politici Hitlerovi věřili, a proto zůstával Churchill se svým postojem osamocen především mezi konzervativci, kteří ho zavrhli. Po celou dobu kategoricky odmítal s Hitlerem či jeho zástupci jakkoli vyjednávat. Tento radikální, leč odůvodněný nesmlouvavý vzdor proti tyranii i za cenu záhuby nakonec dokázal nacisty porazit. ■

a později konzervativce, trvala 60 let. Za druhé světové války stanul v čele vlády národní jednoty a roku 1951 získal post ministerského předsedy znovu. Churchill byl plodným spisovatelem a za své šestidílné dějiny druhé světové války obdržel roku 1953 Nobelovu cenu za literaturu.

Hlavní díla

1953 Druhá světová válka

1958 Dějiny anglicky mluvících národů 1974 Kompletní projevy

NEJVĚTŠÍM ZLEM JE NEOMEZENÁ VLÁDA

FRIEDRICH HAYEK (1899–1992)

V KONTEXTU

IDEOLOGIE

Neoliberalismus

ZAMĚŘENÍ

Ekonomika volného trhu

PŘEDTÍM

1840 Pierre­‑Joseph Proudhon obhajuje spontánně řízenou společnost bez autorit a jmění označuje za analogii autority.

1922 Rakouský ekonom

Ludwig von Mises kritizuje centrálně plánované hospodářství.

1936 John Maynard Keynes tvrdí, že klíčem k úniku z hospodářských recesí jsou vládní výdaje.

POTOM

1962 Americký ekonom Mil ton Friedman označuje konku renční kapitalismus za zásadní předpoklad politické svobody.

1975 Margaret Thatcherová označuje Hayeka jako svůj zdroj inspirace.

Rakousko­‑britský ekonom

Friedrich Hayek připsal ke své práci Ústava svobody z roku 1960 doslov „Proč ne jsem konzervativec“, v němž varoval před neomezenou vládou. V roce 1975 předstoupila nově zvolená pre miérka britské konzervativní strany Margaret Thatcherová před své spolustraníky a položila tuto knihu na stůl se slovy „V tohle věříme“. Thatcherová nebyla jediným konzervativním politikem, který obdivoval Hayekovy myšlenky. Hayek se stal záhy téměř idolem mnoha pravicových politiků.

Svobodné trhy reagují na individuální potřeby.

Centrální plánování nemůže reagovat na měnící se potřeby každého jednotlivce.

Podle Hayeka volný trh spontánně propojuje disponibilní zdroje s jejich využitím prostřednictvím nabídky a poptávky. Znalost, která by umožňovala vědomě tyto změny řídit, daleko převyšuje možnosti kteréhokoli jednotlivce.

Proto je nutné zajistit, aby trhy fungovaly svobodně

Proto centrální plánování vyžaduje nátlak a omezení svobody všech…

Je­‑li poptávka po produktu vyšší než nabídka

jeho cena vzroste

a vlády omezily své působení a tím se spontánně ustavil ve společnosti řád.

a vede k neomezené totalitní vládě

Největším zlem je neomezená vláda.

V tomto smyslu se může zdát podivné, že tak pevně trval na svém vyjádření, že není konzer vativec. Tato dvojznačnost jeho postoje byla skutečně natolik zjevná, že mnoho komentátorů označovalo Hayeka nebo některé politiky, například Margaret Thatcherovou či amerického prezi denta Ronalda Reagana, kteří bojo vali za myšlenku neregulovaného volného trhu, za „neoliberály“.

Hayek versus Keynes

Princip volných trhů vychází z jádra Hayekovy myšlenky, že „největším

zlem je neomezená vláda“. Hayek poprvé upoutal pozornost veřejnosti ve 30. letech, když se postavil proti návrhům britského ekonoma Johna Maynarda Keynese k řešení Velké hospodářské krize. Keynes tvrdil, že jediný způsob, jak se vymanit z roztočené spirály nezaměstna nosti a stagnujících výdajů, spočívá v rozsáhlých vládních intervencích a veřejných pracích. Hayek trval na tom, že tato opatření pouze povzbudí inflaci, a období poklesu označil za nevyhnutelnou – ba přímo nutnou – součást hospo dářského cyklu.

Je­‑li nabídka produktu vyšší než poptávka

Tehdejší tvůrce hospodářské politiky sice přesvědčily argumenty Keynese, ale Hayek na svých idejích dále pracoval. Centrální plánování označil za předem odsou zené k nezdaru, jelikož plánovači nemohou nikdy získat veškeré informace nutné k tomu, aby zohlednili měnící se potřeby jednot livců. Je naprostou iluzí si myslet, že plánovači vševědoucně uspokojí takové množství různorodých potřeb.

Kamenem úrazu centrálního plánování jsou informace a přesně s tím si poradí volný trh. Jednotlivci mají jasnou představu o svých potřebách, o níž si může centrální plánovač nechat jenom zdát. Hayek tvrdil, že volný trh odhaluje tyto potřeby dokonale a nepřetržitě, a to prostřednictvím cenového mecha nismu – ceny svým kolísáním signalizují rovnováhu mezi

jeho cena klesne

Spotřebitelé mohou mít potíže s obstaráním produktu a budou muset zaplatit vyšší cenu

Dodavatelé zvýší produkci, aby dosáhli vyššího zisku.

Spotřebitelé snadno produkt seženou a možná zaplatí i nižší cenu

nabídkou a poptávkou. Rostoucí ceny napovídají, že je zboží nedo statek, a klesající, že je ho nadby ­tek. Trh může rovněž pobídnout lidi k využití těchto znalostí a reakci na ně – například rozší řením produkce za stavu nedo statečné nabídky lze dosáhnout dodatečných zisků. Hayek nepo važoval cenový mechanismus za vědomý produkt lidské invence, ale za pří­klad řádu v lidské společ nosti, který se ustavuje spontánně, podobně jako jazyk.

Ztráta svobody

Po čase si Hayek začal uvědomovat, že rozdíl mezi plánovanou ekonomi kou a volným trhem nebyl pouze otázkou špatného hospodaření, ale fundamentální záležitostí politické svobody. Plánované ekonomiky ovládají lidské životy. V roce 1944, uprostřed bojů druhé světové války,

Dodavatelé sníží produkci

se Hayek rozhodl napsat svou proslulou knihu Cesta do otroctví, kterou chtěl varovat lidi své druhé domoviny – Británie – před nebez pečím socialismu.

V Cestě do otroctví Hayek tvrdí, že vládní dozor nad našimi ekono mickými životy se rovná ❯❯

Požadavku rovnosti hmotného zabezpečení může vyhovět pouze vláda s totalitními pravomocemi. Friedrich Hayek

Ekonomická regulace

není jen řízením jednoho úseku lidského života, který lze oddělit od ostatních –je to regulace prostředků pro všechny naše cíle.

Friedrich Hayek

A co hůře, komplexní ekonomický plán neponechává žádný prostor pro individuální volbu v jakémkoli aspektu života.

Vláda potřebuje omezení

Své úvahy o vazbě mezi volnými trhy a politickou svobodou Hayek nejvíce rozvedl v Ústavě svobody Přestože volné trhy považoval za primární mechanismus, který má do společnosti vnést řád, roli vlády nikterak nezpochybňoval.

totalitářství a z nás všech činí otroky. Věřil, že mezi výstupem socialistického direktivního řízení ekonomiky a výstupem fašistického zřízení nacistů – jakkoli mohou být záměry jejich politik odlišné – není v zásadě žádný rozdíl. Podle Hayeka vyžaduje zavedení hlavního hospo dářského plánu do praxe – i toho, který má přinést prospěch každému – delegování tolika klíčových bodů politiky na nevolené techno kraty, že se celý program musí stát nevyhnutelně nedemokratickým.

Zásadním úkolem vlády, jak tvrdil Hayek, bylo zachovávat „panství práva“ a činit tak prostřednictvím naprostého minima intervencí do lidských životů. Strukturu, které se mají jednotlivci při svém jednání držet, ustavuje „občanská asociace“.

Základy práva tvoří všeobecné zásady chování, které se utvářely spontánně a časově předcházely vzniku vlády. „Soudce,“ píše Hayek, „je v tomto smyslu institucí spontánního řádu.“ Právě odsud pochází Hayekovo tvrzení, že není konzervativcem. O konzervativcích prohlašuje, že se děsí demokracie a jakýchkoli změn, jelikož se obávají nekontrolované spole čenské síly. Hayek neshledává

problém v demokracii ani ve změnách, nýbrž ve vládě, jejíž vliv není udržován v řádných mezích. Trvá na tom, že „nikdo není způsobilý vládnout neome zenou mocí“ – což, jak dodává, platí i pro „lid“. Přiznává však, že „moc, kterou má moderní demo kracie, by byla ještě nepřijatelnější v rukou nějaké úzké elity“. K zákonům, které jsou koncipo vány k napravení konkrétního selhání, se stavěl Hayek kriticky. Věřil, že je potřeba udržet donuco vací moc vlády ve společnosti na naprostém minimu. Dokonce ještě důrazněji vystupoval proti myšlence „sociální spravedlnosti“. Trh, říkal Hayek, je hra, „v níž nemá smysl označovat výstup za spraved livý či nespravedlivý“. Dospěl k názoru, že „sociální spravedlnost je prázdný pojem, který nemá ve skutečnosti žádný význam“.

Jakýkoli pokus o redistribuci bohat ství – například snaha financovat sociální blahobyt prostřednictvím vyšších daní – ohrožuje podle Hayeka svobodu. Opravdu zapo třebí je pouze základní záchranná síť, která „ochrání potřebné před akty zoufalství“.

Po dlouhou dobu se k Haye kovým idejím hlásilo jen několik málo stoupenců. Keynesiánská ekonomika dominovala v pováleč ných letech politikám všech západ ních zemí. Mnohé z nich budovaly stát blahobytu i přes Hayekovo varování. Ropná krize a ekonomický propad 70. let však mnoho lidí přivedly zpět k Hayekovým myšlenkám a v roce 1974 byl jejich nositel – k překvapení mnoha –oceněn i Nobelovou cenou

za ekonomii. Od tohoto okamžiku se staly Hayekovy myšlenky výzvou všem, kdo se snažili zpochybnit neregulované volné trhy jakožto cestu k ekonomické prosperitě a individuální svobodě. V 80. letech 20. století prosazovali Reagan a Thatcherová hospodářské poli tiky, které měly zredukovat rozsah státu blahobytu a omezit zdanění i regulace. Inspiraci v Hayekově myšlení našlo i mnoho vůdců revo lucí proti komunistickému režimu ve východní Evropě.

Politiky šoku

Hayek se označoval za liberála, což mnohé popouzelo. Ohradil se

Friedrich Hayek

Ronald Reagan a Margaret Thatcherová nadšeně uvítali Hayekovu koncepci omezené vlády, nižších daní a menšího rozsahu veřejných služeb.

i bývalý předseda britské Liberální

strany David Steel, který tvrdil, že svoboda je možná pouze za před pokladu „sociální spravedlnosti a spravedlivého rozložení bohatství

a moci, což pro změnu vyžaduje jistý stupeň aktivních vládních intervencí“. Nahlíženo liberální optikou je slovy kanadské novi nářky Naomi Kleinové daleko ­spornější Hayekova spojitost se „šokovou doktrínou“. Podle ní jsou lidé ochotni akceptovat „pro své konečné dobro“ řadu extrémních opatření volného trhu – např. překotnou deregulaci, privatizaci státních odvětví a vysokou neza městnanost – tím, že jsou vtlačeni do stavu „šoku“, ať už skrze tvrdá ekonomická opatření, nebo brutální vládní politiky. Hayekova ideologie volného trhu byla kladena do spojitosti s řadou krutých vojenských diktatur v Jižní Americe – včetně režimu generála Augusta Pino cheta v Chile – paradoxně přesně

s oním druhem totalitních režimů, proti kterému se Hayek vymezoval. Hayek byl skutečně s těmito režimy ve styku, ovšem – jak sám vždy zdůrazňoval – pouze v rovině ekonomického poradenství. Hayek zůstává vysoce kontro verzní postavou – zastánci volného trhu a pravicovými politiky je osla vován jako obhájce svobody, levico vými je naopak zavrhován. Ti v jeho idejích spatřují příčinu celosvěto vého posunu k tvrdému kapita lismu, který mnohé uvrhl do bídy a prohloubil propast mezi bohatými a chudými. ■

Vláda natolik silná, aby vám dala všechno, co chcete, je dostatečně silná, aby vám vzala všechno, co máte.

Gerald Ford

V poválečné Evropě zvítězily ideje Johna Maynarda Keynese nad Hayekovými. Klíčová odvětví jako železnice byla ovládána podniky řízenými státem.

Friedrich Hayek se narodil roku 1899 ve Vídni. Ihned po skončení první světové války se zapsal na Univerzitu ve Vídni, která se řadila mezi tři nejprestižnější ústavy pro studium ekonomie na světě. Začal studiem práv, ale brzy se nadchl pro ekonomii a psychologii. Východisko z bídy, která po válce sužovala nejen Vídeň, spatřoval v socialismu. Po přečtení Socialismu – zdrcující kritiky centrálního plánování od Ludwiga von Misese – se v roce 1922 přihlásil ke studiu ekonomie. V roce 1931 odešel na Londýnskou školu ekonomie, kde přednášel o Misesově

teorii hospodářských cyklů a začal se kriticky vymezovat proti Keynesovým příčinám Velké hospodářské krize. V roce 1947 založil s Misesem Montpelerinskou společnost liberálů. O tři roky později se připojil k chicagské škole ekonomů volného trhu v čele s Miltonem Friedmanem. Ještě do Hayekovy smrti v roce 1992 se jeho idejím dostalo velké pozornosti.

Hlavní díla

1944 Cesta do otroctví 1960 Ústava svobody

VOLEBNÍ LÍSTEK, NEBO KULKA

MALCOLM X (1925–1965)

Chceme svobodu jakýmikoli prostředky. Chceme spravedlnost jakýmikoli prostředky. Chceme rovnost jakýmikoli prostředky.

Malcolm X

V KONTEXTU

IDEOLOGIE

Občanská práva a rovnost

ZAMĚŘENÍ

Sebeurčení

PŘEDTÍM

1947 V důsledku kampaní Mahátmy Gándhího za osvobození Britové opouštějí Indii.

1955 Afroameričanka Rosa Parksová odmítá opustit své místo v „bělošské sekci“ autobusu, čímž podněcuje Martina Luthera Kinga k zorganizování přímé akce.

POTOM

1965 V reakci na zavraždění Malcolma X vzniká Strana černých panterů za sebeobranu – militantní černošské hnutí.

1965 V USA je schválen zákon o hlasovacích právech, který obnovuje rovná hlasovací práva pro všechny občany a ruší zákon vyžadující od občanů absolvování testu gramotnosti.

Američané černé pleti by se měli účastnit voleb

HČernošští voliči by měli volit pouze kandidáty, kteří slibují, že se postaví za jejich práva

Avšak politici často po nástupu do úřadu neplní své sliby učiněné před volbami.

nutí za občanská práva v poválečné Americe bylo jádrem dlouhotrvajícího boje za nastolení sociální a politické rovnosti v celé společnosti. Způsoby a prostředky, jakými se mělo této změny dosáhnout, však nebyly vůbec jasné. Vedoucí osobnosti boje za občanská práva jako Martin Luther King našly inspiraci v nenásilných protestech Mahátmy Gándhího v Indii a vytvořily podobné hnutí, které si záhy začalo získávat sympatie ve všech vrstvách společnosti. Příliš pomalé tempo změn a setrvalý útlak černošského obyvatelstva v Americe však mnohé donutily k přehodnocení tohoto přístupu.

setkat s přímou akcí, a bude­li nutné, i silou. Národ islámu zakazoval svým členům účastnit se politického procesu. Jakmile Malcolm v roce 1964 Národ opustil, aby založil svou vlastní stranu, začal obhajovat i politickou angažovanost a vyžadovat rovná volební práva. Předjímal utvoření černošského volebního bloku, který by se ve volebním čase domáhal skutečné změny a přímo ovlivňoval

jednání bělošských politiků ve prospěch větší sociální a politické rovnosti. Přesto však zůstával Malcolm skeptický ohledně dosažitelnosti skutečné změny v Americe jen za pomoci širšího volebního práva.

Nejvíce jej zneklidňovaly rozpory mezi sliby politiků v předvolebních kampaních a jejich skutečnými činy po zvolení do vlády.

Rok činu

V roce 1964 pronesl Malcolm v Detroitu řeč, při níž vyslal směrem k politikům vážné varování: pokud oficiální politika neuzná potřeby černošských obyvatel, budou nuceni vzít věci do svých rukou a bude následovat násilí. „Mladá generace,“ řekl Malcolm, „je nespokojená a ve své frustraci volá po činu. Není již nadále ochotna přijímat status podřadné třídy a nezajímá ji, jestli proti ní stojí většina.“ Prohlásil, že černí Američané „naslouchali klamu, lžím a falešným slibům bílého muže už příliš dlouho“. Nezačne­li volební systém naslouchat potřebám černých voličů se skutečnou vážností,

Afroameričané nesou ulicí rakev a nápis „Zde leží Jim Crow“ na protest proti segregačním zákonům „Jima Crowa“ z roku 1944, které legitimizovaly protičernošský rasismus.

nezbude mnoho jiných alternativ než místo volebních lístků použít zbraně; volební lístek, nebo kulka. I přes významný vliv ve své době se po Malcolmovi dochovalo jen málo myšlenek v psané formě. Jeho ideje však nadále utvářejí a ovlivňují agendu pro občanská práva svým důrazem na silnější propojení a posílení vazby černých Američanů na jejich africké dědictví. ■

Jestliže politici nezjednají rovnost, kterou slibovali ve volbách, měli by se Afroameričané uchýlit k násilí, aby dosáhli svých cílů.

Volební lístek, nebo kulka.

Malcolm X byl jednou z vůdčích postav Národa islámu, radikální organizace hlásající ideje rasového separatismu a černošského nacionalismu. Opřen o tuto organizaci formuloval nový pohled na boj za občanská práva, který se silně vymykal představám hlavního proudu reprezentovaného Kingem. Odmítal lpět na nenásilí – Malcolm byl přesvědčen, že boj za rovnost je úzce svázán se schopností lidí rozhodovat o svém vlastním životě, a proto se měl podle něj jakýkoli pokus o omezení tohoto práva

Malcolm X Malcolm X se narodil jako Malcolm Little v Omaze v Nebrasce roku 1925. Již v útlém dětství se stal svědkem rasismu namířeného proti jeho rodině, a především otci, baptistickému pastorovi. Smrt otce v roce 1931 byla předzvěstí rozpadu celé rodiny. Malcolmovu matku prohlásili za duševně chorou a zavřeli ji do psychiatrické léčebny, děti rozmístili do náhradních rodin. Malcolm propadl pouličnímu zločinu a v roce 1946 se dostal za loupež do vězení. Ve vězení prožil Malcolm jisté náboženské a sociální prozření, konvertoval k islámu a připojil se

k sektě Národ islámu (NOI). Po svém propuštění přijal jméno Malcolm X a stal se veřejnou osobou a tváří černého nacionalismu v Americe. V roce 1964 se s NOI rozešel, stal se sunnitským muslimem a podstoupil svou hadži do Mekky. Veřejně vystupoval v Africe, Evropě a USA. V roce 1965 byl zavražděn třemi členy Národa islámu. Hlavní dílo

1964 Autobiografie Malcolma X (spolu s Alexem Haleym)

V KONTEXTU

IDEOLOGIE

Islám

ZAMĚŘENÍ

Aktivismus za lidská práva

PŘEDTÍM

1953 Státní převrat podporovaný CIA svrhává íránského ministerského předsedu Muhammada Mosaddeka.

1979 Islámská revoluce vedená Ajatoláhem Chomejním odstraňuje autokratickou monarchii a nastoluje Islámskou republiku, která zavádí řadu represivních zákonů.

POTOM

2006 V Teheránu dochází k mírovým demonstracím za ženská práva a několik demonstrantů je odsouzeno do vězení a k tělesným trestům.

2011 „Arabské jaro“ přináší do mnoha zemí severní Afriky a Středního východu, nikoliv však do Íránu překotné sociální a politické změny.

ŽÁDNÝ ISLÁMSKÝ ZÁKON NEŘÍKÁ: PORUŠUJTE PRÁVA ŽEN

ŠIRÍN EBADIOVÁ (1947)

Postavení lidských práv v islámských zemích vznáší otázky, které zásadně ovlivňují politické myšlení. Především účast žen na veřejném životě byla silně okleštěna rozmáhajícím se fundamentalismem a s ním související genderovou diskriminací prosazovanou bezpočtem zpátečnických zákonů. Hledání správné odpovědi na tuto problematiku, a především role západního práva, intenzivně zaměstnává islámské myslitele.

Širín Ebadiová byla za svůj aktivní boj za lidská práva vyznamenána Nobelovou cenou. Před íránskou revolucí roku 1979 pracovala jako soudkyně, ale zákony nového režimu, které omezily práva žen, ji donutily právnické kariéry zanechat.

I přesto Ebadiová věří, že práva žen jsou zcela v souladu s islámem, a dodává, že silná pozice žen v íránské společnosti v předešlé době jasně dokazuje, že příčina problému nespočívá v islámském právu, ale v režimu samotném. Ožehavým tématem je i role západních národů a jejich hodnot

Íránské ženy protestují v roce 1979 proti zákonům vyžadujícím zahalování na veřejnosti. Ebadiová má za to, že útlak režimu mohou zvrátit pouze Íránci samotní.

prosazovaných v tomto prostředí. Ebadiová tvrdě odmítá západní intervence v Íránu se slovy, že i přes selhání režimu v dodržování lidských práv, genderovou diskriminaci a celkový úpadek demokracie by byla jakákoli účast cizích zemí nevhodná a škodlivá – spíše by situaci ještě zhoršila. Ebadiová se naopak domnívá, že změna musí přijít zevnitř, a poukazuje na ženské hnutí v Íránu, které je ve srovnání s ostatními islámskými státy relativně silné. ■

Beauvoir 284–289 ■ Alí Šaríatí 323

V KONTEXTU

IDEOLOGIE

Studia války

ZAMĚŘENÍ

Empirická politická věda

PŘEDTÍM

1881 Ruský car Alexandr II. je zavražděn sebevražedným atentátníkem.

1983 Dva sebevražedné bombové útoky na americké a francouzské kasárny v Bejrútu jsou označeny za akt islámského džihádu.

2001 V reakci na útoky al­Káidy 11. září vedou USA útok na Irák a Afghánistán.

POTOM

2005 V Londýně umírá 52 lidí při sérii bombových útoků na autobusy a vlaky.

2009 Po 26 letech končí na Srí Lance občanská válka, při níž provedli Tamilští tygři 273 sebevražedných útoků.

2011 USA ukončuje svou vojenskou přítomnost v Iráku.

SEBEVRAŽEDNÝ TERORISMUS

JE PŘEDEVŠÍM ODPOVĚDÍ NA CIZÍ OKUPACI

ROBERT PAPE (1960)

Sebevražedný terorismus byl dlouho považován za projev náboženského fundamentalismu poháněného přísunem stále připravených mučedníků. Americký politický vědec Robert Pape nashromáždil důkazy, kterými doložil, že se ve skutečnosti jedná spíše o taktiku sekulární než náboženskou, která je součástí rozsáhlé kampaně za odstranění okupačních sil z oblasti považované pachateli za domovinu.

Strategická odezva

Existuje pouze malá spojitost mezi sebevražedným terorismem a islámským fundamentalismem či jiným ze světových náboženství.

Robert Pape

Papova publikace Zemřít pro vítězství z roku 2005 zkoumá všechny známé případy sebevražedného terorismu mezi lety 1980 a 2003 – tedy celkem 315 útoků. Pape zjistil, že útoky nebyly vysvětleny individuálními motivy či přesvědčením, a našel jen malou spojitost mezi náboženstvím a sebevražedným terorismem. Přišel tedy s myšlenkou „kauzální logiky sebevražedného terorismu“, která naznačuje, že takové akce jsou strategickou odezvou na cizí okupaci demokratickou mocí. Papův výzkum odhalil, že každá teroristická kampaň a více než 95 procent všech sebevražedných bombových útoků sleduje v jádru myšlenku osvobození národa. Z Papeových argumentů lze dovodit, že užití vojenské síly cizími mocnostmi s cílem podrobit si či reformovat jinou společnost povede pouze ke stupňování sebevražedných útoků, než aby tomu bylo naopak. Neboť, jak tvrdí Pape, sebevražedný terorismus není důsledkem existujícího přísunu fanatiků, ale „jevem taženým poptávkou“. ■