Vražda v postranní ulici
I.
„Nebylo by pár drobnejch, když máme ten svátek, pane?“
Malý umouněný chlapec se přátelsky zazubil na vrchního
inspektora Jappa.
„Rozhodně ne!“ ohradil se Japp. „Podívej se, chlapče…“
Následovalo kratší kázání. Rošťák se lekl a dal se rychle na ústup. Cestou jen sykl na kamarády: „To mě podrž, jestli todle nejni policajt! Ňákej vyfiknutej!“
Celá banda vzala do zaječích a vyřvávala přitom kouzelné zaříkávadlo:
Pamatuj, pamatuj na pátý listopad. Spiklence nelituj, už je má v moci kat.
( 9 )
Společník vrchního inspektora, menší postarší člověk s hlavou vejčitého tvaru, se usmál pod vousy. Jeho velký knír mu dodával vojenský vzhled.
„Très bien, Jappe,“ poznamenal. „Promlouváte do duše velice dobře! Gratuluji vám!“
„Tenhle Den Guye Fawkese je jen nechutná příležitost k žebrání. Nic jiného!“ rozčilil se Japp.
„Zajímavý přežitek,“ prohodil Hercule Poirot. „Petardy a rakety vybuchují, i když ten člověk, kterého mají připomínat, i jeho čin jsou dávno zapomenuty.“
Detektiv ze Scotland Yardu mlčky přikývl.
„Řekl bych, že většina těch kluků ani neví, kdo to Guy Fawkes byl.“
„A brzy se bezpochyby ani nebude vědět, oč vlastně šlo. Vystřelují se ony feu d’artifice do vzduchu na jeho počest, nebo naopak? Byl by to zločin vyhodit anglický parlament do vzduchu, nebo ušlechtilý čin?“
Japp se zachechtal.
„Někteří lidé by určitě zvolili druhou možnost.“
Oba muži zahnuli z hlavní třídy do poměrně tiché vedlejší uličky. Právě spolu povečeřeli a teď byli na cestě do Poirotova bytu.
Stále ještě slyšeli výbuchy raket a občas se obloha rozzářila sprškou zlatých jisker.
„Noc jako stvořená pro vraždu,“ podotkl Japp s profesionálním zájmem. „Například takový výstřel by dneska v noci nikdo neslyšel.“
„Vždycky mi připadalo zvláštní, že této skutečnosti nevyužije víc zločinců,“ navázal Hercule Poirot.
„Víte, že si občas skoro přeju, Poirote, abyste se dopustil vraždy vy?“
„Mon cher!“
„Ale ano, moc rád bych viděl, jak byste na to šel.“
„Milý inspektore Jappe, kdybych já spáchal zločin, vy byste neměl nejmenší šanci zjistit, jak jsem na to šel! Vy byste si pravděpodobně ani nevšiml, že byla nějaká vražda spáchána.“
Japp se dobrosrdečně zasmál. Poirot ho pobavil.
„To je ale drzoun drzá,“ dodal shovívavě.
Nazítří ráno zazvonil na stole Hercula Poirota telefon.
„’Allo? ’Allo?“
„Haló? Jste to vy, Poirote?“
„Oui, c’est moi.“
„Tady Japp. Pamatujete si, jak jsme se včera vraceli k vám domů tou postranní ulicí? Bardsley Gardens Mews?“
„Ano.“
„A jak jsme si říkali, že by bylo snadné při všem tom rámusu někoho zastřelit? Jak všude kolem lítaly rachejtle a práskaly ohňostroje?“
„Jistěže.“
„Tak přesně v té ulici došlo k sebevraždě. V čísle čtrnáct.
Mladá vdova – paní Allenová. Zrovna se tam chystám. Nechcete se přidat?“
„Promiňte, příteli, ale volají obvykle člověka vašeho věhlasu k takovým případům? K sebevraždám?“
„Chytrý jako liška. Ne, nevolají. Našemu doktorovi se podle všeho na tom případu zdá něco podezřelého. Tak přijdete?
Mám takové tušení, že byste u toho měl být.“
„Jistěže přijdu. Číslo čtrnáct říkáte?“
„Přesně tak.“
11 )
Poirot dorazil k číslu čtrnáct na Bardsley Gardens Mews skoro ve stejnou chvíli, kdy tam zabrzdilo auto s inspektorem Jappem a třemi dalšími muži.
Dům číslo čtrnáct byl očividně středem zájmu širokého okolí. Shlukla se tu spousta lidí: šoférů a jejich manželek, poslíčků, všelijakých pobudů i slušně oblečených kolemjdoucích a nepočítaně dětí. Všichni zírali na dům číslo čtrnáct, řada z nich dokonce s otevřenou pusou.
Před vchodem stál strážník v uniformě a snažil se udržet zvědavce v dostatečné vzdálenosti od dveří. Čilí mladíci s fotoaparáty měli plné ruce práce, a jakmile zahlédli inspektora Jappa, hned se k němu hrnuli.
„Nic pro vás,“ usadil je Japp a mávl rukou. Pak kývl na Poirota. „Tady jste. Pojďme dovnitř.“
Rychle vklouzli dovnitř, dveře za nimi zaklaply a oni se ocitli ve stísněném prostoru pod schodištěm ne nepodobným žebříku.
Muž, který se vynořil na schodech, Jappa poznal.
„Sem nahoru, pane,“ zavolal na něj.
Japp s Poirotem vystoupali po schodech.
Policista jim otevřel dveře nalevo, aby mohli vejít do malé ložnice.
„Říkal jsem si, že budete chtít slyšet hlavní body, vrchní inspektore.“
„Přesně tak, Jamesone,“ řekl Japp. „Spusťte.“
Divizní inspektor Jameson si tedy vzal slovo.
„Zesnulá byla paní Allenová, pane. Bydlela zde se svou přítelkyní slečnou Plenderleithovou. Slečna Plenderleithová byla na venkově a vrátila se dnes ráno. Odemkla si svým klíčem a překvapilo ji, že tu nikdo není. Obvykle sem v devět hodin ráno přichází posluhovačka. Nejprve se vydala do patra do svého pokoje (to je tento pokoj) a potom přešla přes chodbičku
do pokoje své přítelkyně. Dveře byly zamčené zevnitř. Zacloumala klikou, zaklepala, zavolala, ale nikdo se neozval. Natolik ji to znepokojilo, že zavolala policii. To už bylo deset čtyřicet pět.
Okamžitě jsme přijeli a otevřeli dveře násilím. Paní Allenová ležela na zemi s kulkou v hlavě. V ruce držela automatickou pistoli – Webley .25 – bylo to jasné – sebevražda.“
„Kde je slečna Plenderleithová teď?“
„Dole v obývacím pokoji, pane. Řekl bych, že to je velice klidná, schopná mladá dáma. Myslí jí to.“
„Za chvíli si s ní promluvím. Teď bych si rád pohovořil s Brettem.“
Přešel v doprovodu Poirota přes chodbičku do protějšího pokoje. Starší vysoký muž vzhlédl a kývl na pozdrav.
„Nazdar, Jappe, rád tě vidím. Tohle je dost podivný případ.“ Japp k němu popošel. Hercule Poirot rychle obhlédl celou místnost.
Byla mnohem větší než ta, kterou právě opustili. Na jedné straně měla arkýřové okno. Předešlá místnost sloužila zjevně jen jako ložnice, tahle působila na první pohled jako obývací pokoj.
Stěny měly stříbrnou barvu, strop byl vymalovaný smaragdově zelenou. Modernistické záclony ladily se stěnami i se stropem. Na divanu byl stříbrozelený blýskavý přehoz, na němž ležela spousta zlatých a stříbrných polštářků. Stál tu vysoký starožitný stůl z ořechového dřeva, prádelník také z ořechového dřeva a několik moderních chromovaných židlí. Velký popelník na nízkém skleněném stolku byl plný nedopalků.
Hercule Poirot zlehka nasál vzduch. Pak se připojil k Jappovi, který stál u mrtvé a prohlížel si ji.
Mladá, asi sedmadvacetiletá žena tu ležela zkroucená na podlaze, jako by spadla z jedné z chromovaných židlí. Měla
13 )
světlé vlasy a jemný obličej. Nebyla téměř namalovaná. Byl to hezký, posmutnělý, snad malinko přihlouplý obličej. Na levé straně obličeje jí ulpěl chuchvalec sražené krve. Prsty pravé ruky svírala malou pistoli. Na sobě měla jednoduché tmavě zelené šaty ke krku.
„Tak co tady nesedí, Brette?“
Japp si prohlížel postavu schoulenou na podlaze.
„Poloha je v pořádku,“ řekl doktor. „Kdyby se zastřelila, sklouzla by pravděpodobně ze židle právě takhle. Dveře byly zamčené a okno zajištěné zevnitř.“
„Takže to sedí. Co tedy nehraje?“
„Podívejte se na tu pistoli. Ještě jsem se jí nedotkl – čekám na sejmutí otisků – ale jistě vidíte, co mám na mysli.“
Poirot s Jappem si přiklekli na podlahu a zblízka si pistoli prohlíželi.
„Vím, na co myslíte,“ řekl Japp, když vstával. „Jde o ten úhel zápěstí. Vypadá to sice, jako by ji držela, ale ve skutečnosti ji nedrží. Ještě něco dalšího?“
„Spousta věcí. Má pistoli v pravé ruce, ale jen se podívejte na to zranění. Pistole musela být blízko hlavy, těsně nad levým uchem – pozor – nad levým uchem.“
„Hm,“ zabručel Japp. „Zdá se, že je to jasné. Nemohla se pravou rukou střelit zrovna sem.“
„Přesně tak. Řekl bych, že je to zhola nemožné. Člověk by tam tu ruku dal, ale pochybuju, že by byl schopný vystřelit.“
„Takže to můžeme shrnout. Někdo ji zastřelil a pak to narafičil jako sebevraždu. Jak vysvětlíme zamčené dveře a zajištěné okno?“
Inspektor Jameson odpověděl:
„Okno bylo zavřené a zajištěné, dveře zamčené, ale nenašli jsme klíč, pane.“
Japp přikývl.
„Hm. Ten, kdo zamkl a doufal, že si nevšimneme, že chybí klíč, měl tedy smůlu.“
„C’est bête, ça!“
„Ale no tak, Poirote, nesmíte hned každého posuzovat z hlediska svého nadprůměrného intelektu! Vždyť takováhle drobnost se vlastně docela snadno přehlédne. Dveře jsou zamčené. Někdo je násilím otevře. Najde se zavražděná žena –v ruce má pistoli – jasná sebevražda – zamkla se, aby se mohla zabít. Nikoho nenapadne hledat klíč. Slečna Plenderleithová měla po pravdě řečeno dobrý nápad, když poslala pro policii. Taky sem mohlo přijít pár šoférů zvenku, vyrazit dveře a po klíči by nikdo ani nevzdechl.“
„Ano, to máte asi pravdu,“ řekl Hercule Poirot. „Tak by zareagovala většina lidí. Policie se volá až nakonec, nemám pravdu?“
Pořád si ještě prohlížel mrtvé tělo.
„Něco se vám nezdá?“ zeptal se Japp.
Vyslovil tu otázku jen tak mimochodem, ale zpozorněl.
Hercule Poirot pomalu zavrtěl hlavou.
„Jen jsem se díval na její hodinky.“
Sehnul se a dotkl se hodinek špičkou prstu. Byl to elegantní kousek posázený drahými kameny, připevněný na lesklém řemínku. Třpytil se na zápěstí ruky, která držela pistoli.
„Fajnová věcička,“ ohodnotil je Japp. „Ty musely stát majlant!“ Naklonil hlavu na stranu a zkoumavě se podíval na Poirota. „Je na nich něco?“
„Možná, že ano.“
Poirot popošel k psacímu stolu se sklopnou deskou. Z jeho vybavení se dalo usuzovat, že majitelka měla vytříbený vkus. Všechny předměty barevně ladily se zařízením pokoje.
Uprostřed stolu stál poněkud masivnější stříbrný kalamář a před ním velice pěkná zeleně lakovaná podložka s pijáky.
( 15 )
Nalevo od ní ležela na smaragdově zeleném skleněném tácku psací souprava. Obsahovala stříbrnou násadku se zeleným pečetícím voskem, tužku a dvě známky. Napravo od podložky byl stojací kalendář, na kterém se daly měnit údaje – den v týdnu, datum a měsíc. Kromě toho tu stála i sklenička a v ní nádherné zelené brko. Zdálo se, že brk Poirota zaujal. Zvedl ho a podíval se na něj zblízka. Ukázalo se, že nebyl nikdy použitý. Pouhá dekorace, nic víc. Zato stříbrná násadka s perem od inkoustu se očividně používala. Poirot stočil pohled na kalendář.
„Úterý, patnáctého listopadu,“ řekl Japp. „Včera. To je v pořádku.“
Obrátil se na Bretta.
„Jak dlouho je mrtvá?“
„Byla zabita včera večer v jedenáct třicet tři,“ odpověděl Brett bez zaváhání.
Když si vychutnal Jappovo překvapení, zašklebil se.
„Promiň, kamaráde, musel jsem si zahrát na superdoktora z detektivky. Ve skutečnosti můžu jen říct, že to bylo někdy kolem jedenácté, plus minus hodina.“
„Aha. Už jsem myslel, že se jí zastavily hodinky nebo něco takového.“
„Ale jo, ty se zastavily, jenže ve čtvrt na pět.“
„Předpokládám, že ve čtvrt na pět ji nikdo zavraždit nemohl.“
„To pusť z hlavy.“
Poirot otevřel poznámkový blok.
„Hm, dobrý nápad,“ kývl Japp, „ale máme smůlu.“
Na první stránce nebylo vůbec nic. Poirot v bloku zalistoval, ale ostatní stránky byly také prázdné.
Obrátil svou pozornost ke koši na papír.
Byly v něm dva nebo tři roztrhané dopisy a letáky. Adresátka je přetrhla jen v půli, takže se daly dobře složit a přečíst.
Žádost o příspěvek od organizace, která pomáhá vysloužilcům, pozvánka na večírek na třetího listopadu a poznámka o návštěvě u švadleny. Letáky se týkaly výprodeje v kožešnictví a nabídek obchodního domu.
„Tady nic není,“ konstatoval Japp.
„Ne, zvláštní…“ poznamenal Poirot.
„Chcete říct, že sebevrazi většinou zanechají dopis na rozloučenou?“
„Přesně tak.“
„Další důkaz, že nejde o sebevraždu!“
Vyrazil ke dveřím.
„Řeknu svým lidem, aby se pustili do práce. Půjdeme teď dolů a vyslechneme tu slečnu Plenderleithovou. Jdete taky, Poirote?“
Poirota stále ještě jakoby fascinoval psací stůl a jeho zvláštní vybavení.
Vyšel ze dveří, ale pak se zase vrátil a zadíval se na luxusní smaragdově zelené brko.
II.
Pod úzkými schody byly otevřené dveře, které vedly do velkého obývacího pokoje – šlo vlastně o přestavěnou stáj. Stěny místnosti byly nahozené tak, aby povrch zůstal drsný, na stěnách visely rytiny a dřevoryty. Seděli tu dva lidé.
U krbu se hřála tmavovlasá mladá dáma energického vzhledu. Mohlo jí být tak sedmadvacet či osmadvacet. Druhá dáma, starší rozložitá žena se síťovkou v ruce, v okamžiku, když Japp s Poirotem vešli dovnitř, zrovna cosi říkala a hlasitě přitom funěla.
( 17 )
„… a jak říkám, slečno, to byla pro mě taková rána, že jsem se málem skácela. Když si pomyslím, že dneska ráno jako z udělání…“
Mladá žena ji rázně přerušila.
„To stačí, paní Pierceová. Tito pánové jsou tuším od policie, viďte?“
„Slečna Plenderleithová?“ zeptal se Japp a popošel dál.
Slečna přikývla.
„Ano, to jsem já. Toto je paní Pierceová, která k nám chodí každý den pracovat.“
Paní Pierceová se nedala zadržet a znovu spustila.
„Zrovna jsem říkala tady slečně Plenderleithové, že zrovna dneska ráno jako z udělání moje sestra Louisa Maud musela dostat záchvat a nikdo jiný kromě mě nebyl po ruce, a to víte, krev není voda, a tak jsem si řekla, že to snad slečně Allenové nebude vadit, i když já hrozně nerada nechávám své paní na holičkách…“
Japp ji šikovně přerušil.
„Přesně tak, paní Pierceová. Teď by to chtělo, abyste vzala tady inspektora Jamesona do kuchyně, kde učiníte krátkou výpověď.“
Když se Japp zbavil hovorné paní Pierceové, která teď chrlila vodopády slov na chudáka Jamesona, obrátil se ke slečně u krbu.
„Jsem vrchní inspektor Japp. Rád bych, slečno Plenderleithová, abyste mi řekla všechno, co o celé té záležitosti víte.“
„Jistěže. Odkud mám začít?“
Dokázala se obdivuhodně ovládat. Vůbec na ní nebylo znát, že by byla zarmoucená nebo v šoku. Zdála se být snad jen poněkud nepřirozeně strnulá.
„V kolik hodin jste se dnes ráno vrátila?“
„Myslím, že chviličku před půl desátou. Paní Pierceová si vymýšlí. Vůbec tu nebyla…“
„Stává se to často?“
Jane Plenderleithová pokrčila rameny
„Tak dvakrát týdně se objeví až ve dvanáct hodin, anebo nepřijde vůbec. Má chodit v devět, ale ve skutečnosti zhruba
dvakrát do týdne cítí, ,že na ni něco leze‘, nebo některého
člena rodiny schvátí nějaká choroba. Tyhle posluhovačky jsou všechny stejné – není na ně dvakrát velký spoleh. Celkově však není špatná.“
„Jak dlouho už pro vás pracuje?“
„Něco přes měsíc. Ta předchozí kradla.“
„Pokračujte prosím, slečno Plenderleithová.“
„Zaplatila jsem taxikáři, donesla si dovnitř kufr, porozhlédla jsem se po paní Pierceové, tu jsem nenašla, a tak jsem šla nahoru do svého pokoje. Trochu jsem tady poklidila a potom jsem šla naproti k Barbaře – k paní Allenové – kde bylo zamčeno. Zarumplovala jsem klikou, zaklepala na dveře, ale nikdo se neozval. Vrátila jsem se dolů a zavolala na policii.“
„Pardon!“ vložil se pohotově do hovoru Poirot: „Nenapadlo vás, že byste se do pokoje mohla dostat násilím – dejme tomu s pomocí některého z šoférů, kteří parkují na ulici?“
Slečna Plenderleithová se na něj podívala chladnýma šedozelenýma očima a přejela ho rychlým pohledem, jako by ho hodnotila.
„Ne, nic takového mě myslím ani nenapadlo. Jestli se něco stalo, byla policejní stanice podle mého to nejpříhodnější místo, kam jsem se mohla obrátit.“
„Takže jste se domnívala – pardon, mademoiselle – domnívala jste se, že se něco stalo?“
„Přirozeně.“
19 )
„Protože se na vaše zaklepání nikdo neozval? Vaše přítelkyně si ale přece mohla vzít prášek na spaní nebo něco podobného…“
„Neužívala prášky na spaní,“ odpověděla okamžitě slečna Plenderleithová.
„Nebo mohla odejít a zamknout za sebou?“
„Proč by zamykala? A stejně by mi v tom případě nechala nějakou zprávu.“
„A nenechala – nenechala vám žádnou zprávu? Jste si naprosto jistá?“
„Samozřejmě že jsem. Přece bych ji musela hned vidět.“
Její hlas se přiostřoval.
„Nepokusila jste se podívat do pokoje klíčovou dírkou?“ zeptal se Japp.
„Ne,“ odpověděla Jane Plenderleithová zamyšleně. „To mě vůbec nenapadlo. Ale stejně jsem nemohla nic vidět, ne? Byl tam přece klíč.“
Podívala se na Jappa nevinným pohledem s očima doširoka otevřenýma. Poirot se zničehonic jen tak pro sebe usmál.
„Udělala jste pochopitelně dobře, slečno Plenderleithová,“ řekl Japp. „Předpokládám, že jste neměla důvod myslet si, že vaše přítelkyně hodlá spáchat sebevraždu?“
„Ach, jistěže ne.“
„Nezdálo se vám, že si s něčím dělá starosti – že má nějaké nesnáze?“
Mladá dáma se odmlčela a nezanedbatelnou chvíli přemýšlela, než odpověděla.
„Ne.“
„Věděla jste, že vlastní pistoli?“
Jane Plenderleithová přikývla.
„Ano, měla ji už v Indii. Vždycky si ji dávala do zásuvky.“
„Hm. Měla na ni zbrojní pas?“
„Asi ano, ale jistě to nevím.“
„Mohla byste mi teď, slečno Plenderleithová, povědět všechno, co o paní Allenové víte? Jak dlouho ji znáte, jestli má nějaké příbuzné, kde žijí – zkrátka všechno.“
Jane Plenderleithová přikývla.
„Znám Barbaru asi pět let. Seznámila jsem se s ní v zahraničí. Konkrétně v Egyptě. Právě se vracela z Indie. Já jsem studovala nějakou dobu na Britské škole v Aténách a před cestou domů jsem trávila pár týdnů v Egyptě. Plavily jsme se společně po Nilu. Spřátelily jsme se a zjistily jsme, že se velice dobře shodneme. V té době jsem zrovna hledala někoho, s kým bych si pronajala byt nebo domek, a Barbara byla sama. Napadlo nás, že bychom si mohly rozumět.“
„A rozuměly jste si?“ optal se Poirot.
„Velice dobře. Každá jsme měla své přátele. Barbara byla velice společenská, já jsem se stýkala spíš jenom s lidmi z uměleckých kruhů. A takhle nám to vyhovovalo.“
Poirot přikývl.
„Co víte o paní Allenové a o jejím životě před tím, než jste se poznaly? Znáte její rodinu?“ zeptal se Japp.
Jane Plenderleithová pokrčila rameny.
„Moc toho nevím. Za svobodna se myslím jmenovala Armitageová.“
„Co její manžel?“
„Mám dojem, že to nebyla žádná výhra. Tuším, že pil. Zemřel tak rok nebo dva po jejich svatbě. Měli jedno dítě, holčičku, která zemřela, když jí byly tři roky. Barbara o muži moc nemluvila. Myslím, že si ho vzala v Indii, když jí bylo nějakých sedmnáct let. Odjeli pak někam na Borneo nebo bůhvíkam na konec světa, kam se posílají ti různí budižkničemové. Raději jsem na tohle téma nezaváděla řeč, protože jí to nebylo příjemné.“
21 )
„Neměla paní Allenová finanční problémy?“
„Ne, určitě ne.“
„Nějaké dluhy nebo něco podobného?“
„Ale ne! Jsem si jistá, že žádné takové potíže neměla.“
„Teď vám musím položit ještě jednu otázku a doufám, že se vás to nějak nedotkne, slečno Plenderleithová. Měla paní
Allenová nějakého blízkého přítele nebo víc přátel?“
Jane Plenderleithová chladně odpověděla: „Byla zasnoubená – jestli vám to jako odpověď postačuje.“
„Jak se jmenuje její snoubenec?“
„Charles Laverton-West. Je to poslanec za nějakou oblast v hrabství Hampshire.“
„Znala se s ním dlouho?“
„Něco přes rok.“
„A jak dlouho s ním byla zasnoubená?“
„Dva… nebo spíš tři měsíce.“
„Nevíte o nějaké hádce?“
Slečna Plenderleithová zavrtěla hlavou.
„Ne. Moc bych se divila, kdyby k něčemu takovému došlo. Barbara nebyla konfliktní typ.“
„Kdy jste paní Allenovou viděla naposledy?“
„V pátek. Těsně předtím, než jsem odjela na víkend.“
„Paní Allenová zůstávala ve městě?“
„Ano. Myslím, že se chystala vyjít si v neděli se svým přítelem.“
„A kde jste strávila víkend vy?“
„V Leidells Hall ve městě Leidell. V Essexu.“
„U koho jste přespala?“
„U manželů Bentickových.“
„Odjela jste od nich až dnes ráno?“
„Ano.“
„Musela jste vyrazit velmi brzo.“
„Pan Bentick mě přivezl. Musí vyjíždět časně, protože potřebuje být před desátou ve městě.“
„Aha.“
Japp chápavě přikývl. Slečna Plenderleithová odpovídala úsečně a přesvědčivě.
Teď byla řada na Poirotovi.
„Jakým dojmem na vás osobně působí pan Laverton-West?“
Dívka pokrčila rameny.
„Záleží na tom?“
„Ne, možná že ne, ale já bych rád znal váš názor.“
„Neudělala jsem si na něj takový nebo onaký názor. Je… je mladý. Není mu víc než třicet, jednatřicet let, ambiciózní, dobrý řečník… Chce to v životě někam dotáhnout.“
„To jsou pozitiva. A co záporné vlastnosti?“
„Hm.“ Slečna Plenderleithová se zamyslela. „Na můj vkus nezajímavý. Nemá nijak zvlášť originální názory. A je dost domýšlivý.“
„To nejsou příliš závažné chyby, mademoiselle,“ namítl Poirot s úsměvem.
„Myslíte?“
Pronesla to lehce ironickým tónem.
„Možná pro vás.“
Poirot ji pozoroval a všiml si, že ji jeho poznámka poněkud vyvedla z rovnováhy. Využil toho a hned položil další otázku.
„Ale pro paní Allenovou… ne, ta by to tak nevnímala.“
„Máte naprostou pravdu. Barbara si myslela, že je dokonalý. Posuzovala ho podle toho, jak se hodnotil on sám.“
„Měla jste svou přítelkyni ráda?“ zeptal se Poirot vlídně.
Všiml si, jak sevřela prsty kolem kolena a jak jí ztuhly obličejové svaly. Přesto odpověděla věcně a bez jakéhokoli pohnutí.
„Ano, je to tak. Měla jsem ji ráda.“
( 23 )
„Poslední věc, slečno Plenderleithová,“ ozval se znovu Japp. „Nedošlo mezi vámi dvěma k nějakému nedorozumění? Nepohádaly jste se?“
„Vůbec ne.“
„Ani kvůli tomu zasnoubení?“
„Rozhodně ne. Byla jsem ráda, že je šťastná.“
Chvíli nikdo nepromluvil a pak se ještě Japp zeptal: „Neměla paní Allenová nějaké nepřátele?“
Tentokrát se slečna Plenderleithová na poměrně dlouhou dobu odmlčela, než odpověděla. Když potom promluvila, měla trochu jiný hlas.
„Nejsem si jistá, koho myslíte těmi nepřáteli.“
„Kohokoli. Mohl mít například někdo z její smrti prospěch?“
„Á… to ne, to by bylo směšné. Stejně měla minimální příjmy.“
„A ty příjmy teď zdědí…?“
Jane Plenderleithová se zarazila.
„Víte, že opravdu nevím?“ řekla poněkud překvapeně. „Vlastně mě ani nepřekvapuje, že to nevím. Kdo ví, jestli vůbec udělala poslední vůli.“
„A jinak – žádní nepřátelé?“ Japp rychle změnil téma. „Nebyl proti ní někdo zaujatý?“
„Myslím, že ne. Byla to velice jemná bytost, každému chtěla vyhovět. Měla opravdu milou, příjemnou povahu.“
Věcný tón, jakým Jane Plenderleithová až do této chvíle hovořila, se teď poprvé trochu zlomil. Poirot neznatelně pokývl hlavou.
„Takže když to shrneme,“ ujal se slova Japp, „paní Allenová měla poslední dobou dobrou náladu, neměla finanční potíže a byla šťastně zasnoubená. K sebevraždě neměla jediný důvod. Mám pravdu, slečno Plenderleithová?“
