O DVA TÝDNY DŘÍVE
Když auto, ve kterém jedu jako spolujezdec, zastaví za obloukem táhlé příjezdové cesty mého idylického nového domova, honí se mi hlavou milion myšlenek.
Den, kdy se dospělý člověk přestěhuje do nového domu, je podle mě ne nepodobný dni, kdy dítě začne chodit do nové školy. Ten pocit nervozity provázený obavami, jestli je to správné rozhodnutí. Tupá bolest a tlak v žaludku způsobené lítostí nad tím, že musíme opustit dobré přátele, a obava, že najít si nové bude možná v tom neznámém prostředí těžší. A hlavně je tu neklamné vědomí, že další životní etapa už nikdy nebude stejná jako ta předchozí.
Jak bych mohla tenhle nový dům popsat? Pro začátek bych řekla, že se velice liší od domu, z něhož se stěhuju, i když to není nutně špatná věc. Kdo by si taky stěžoval na bydlení ve větším, že? Ale velikost není v životě to nejdůležitější, jak ženy mužům rády připomínají, takže jsem vždycky byla dost chytrá, abych dokázala dohlédnout dál a proniknout až do detailů.
Tahle nemovitost je krásná jednopatrová stavba s bílou omítkou. Má čtyři ložnice, dvě koupelny, přesně takovou
kuchyň, o jaké jsem vždycky snila, a jídelnu, která bude dokonalá pro přijímání hostů. A to jsem se ještě nezmínila o prostorném obývacím pokoji a nádherné zahradě táhnoucí se za domem kamsi do nekonečna. Avšak všechnu nádheru uvnitř domu a za ním zdaleka předčí to, co vidíte před ním. Dům nemohl být postaven na idyličtějším místě. Stojí hned za silnicí, která ho dělí od písečné pláže a moře. Je z něj výhled na záliv Solway Firth zakusující se do severovýchodního pobřeží a tvořící část hranice mezi Anglií a Skotskem. A je to moc krásná hranice. Když je takové počasí jako dnes nebo toho prvního dne, kdy jsem sem přijela na prohlídku, naskytne se vám neuvěřitelně nádherný výhled. Vidíte na míle daleko na moře a zároveň i na pevninu za zálivem, což znamená, že člověk může stát v jedné zemi a dívat se na jinou.
Je neuvěřitelné, že za jasného dne je vidět Skotsko neboli „Bonnie Banks“, jak je v minulosti mnoho lidí nazývalo. To všechno možná zní báječně, ale tohle je Spojené království, takže jak to tu vypadá za špatného počasí? Naštěstí jsem tu za takového dne ještě nebyla, ale můžu s klidem předpokládat, že toto místo má velmi odlišnou atmosféru, když nesvítí slunce, krajinu zahalí mraky a písečnou pláž popepří ledové kapky deště padající z nebes.
Ale není to ani vyhlídka na nepřízeň počasí, kvůli čemu si nejsem jistá, jestli to bylo rozumné se sem přestěhovat, ani samotná nemovitost, protože tohle je opravdu úžasné místo a každý by považoval za obrovské štěstí, kdyby mu říkalo pane. Ne, je tu ještě jeden důvod, proč mám pochybnosti o tom, co dělám, když takhle sedím ve svém autě a přemýšlím o nové budoucnosti, s níž jsem
souhlasila, a nejjednodušší způsob, jak popsat stav mé mysli v této chvíli, je tento:
Rozpolcená.
Poptejte se lidí kolem, jsem si jistá, že spousta z těch, kteří mě znají celá léta, by mě s radostí popsala. Ale kdybych se měla popsat sama, shrnula bych to do tří slov.
Holka z města.
Přesně tak, miluju betonovou džungli. Výškové budovy. Kavárny na každém rohu. Bary a restaurace otevřené dlouho do noci, a bistra, která otevírají brzy ráno. Nákupní centra a parky. Komorní divadla a prostorné holé arény. Výběr supermarketů a možnosti veřejné dopravy. A lidé, och, tolik lidí. Dojíždějící. Studenti. Prodavači. Baristé. Číšníci. Pouliční umělci. Běžci. Pejskaři. Je tu nekonečné množství míst, kam se dá jít, a lidí, kteří jsou všude. Tělo na tělo v metru, lidi před vámi a za vámi ve frontě na kávu.
Energie. Živost. Život.
Vždycky jsem žila ve velkoměstě. Především v Manchesteru, protože právě tam jsem vyrostla a strávila většinu svého dospělého života, vlastně jen s tříletou přestávkou, kdy jsem studovala na univerzitě v Yorku, a pak dvouletou pracovní stáží v největším anglickém městě, Londýně. Díky těmto zkušenostem jsem nikdy nepoznala nic jiného než nepřetržitý hluk a ruch, zvláštní pachy a vůně a možnost vždycky najít nějaký podnik, kde je otevřeno, kde si můžu dát drink, ať jsou tři hodiny odpoledne nebo ráno. Kypící život ve dne v noci, každý den. A i když to někteří lidé možná nesnášejí, já to zatraceně miluju.
Beru to tak, že město není jen velké seskupení budov, ale živý, dýchající organismus skládající se z mnoha lidí,
kteří ho nazývají domovem, a já jsem vždycky byla jednou z nich.
Až do dneška.
Teď už nejsem obyvatelkou města. Spíše jsem někdo, kdo musí nacházet úlevu a útěchu v otevřených prostorech, dlouhém tichu, a především v samotě. Z více než dvoumilionového velkoměsta jsem se přesunula do vesnice s pěti sty obyvateli a jsem si docela jistá, že do toho jsou započítány i ovce na okolních kopcích.
Sbohem, Manchestere.
Dobrý den, Arberness.
Jak jsem se dozvěděla od lidí z vesnice, většina z nich jsou ti, jejichž předkové tu také prožili celý svůj život.
Generace za generací se tu střídaly a jen málo z nich odešlo z vesnice do větších a rušnějších končin. Místo toho zůstali, protože byli hrdí na svůj odlehlý kraj a viděli krásu v tom, že žijí někde, kde není tolik lidí jako ve velkých městech a městečkách v okolí. Ale žije tu i pár obyvatel, kteří se zde nenarodili, ani neměli k vesnici žádný předchozí vztah, než se v ní usadili. Jsou to prostě lidé, kteří se vyhýbají ruchu velkých metropolí a s přibývajícím věkem zatouží po klidném životě v místě, kde o klid není nouze.
O čemž tady není pochyb.
Na tohle si bude třeba chvíli zvykat.
„Myslím, že bychom měli vystoupit a trochu stěhovákům pomoct.“
Z myšlenek mě vytrhne hlas muže, který sedí vedle mě v autě, a když se na něj otočím, vidím, že se na mě usmívá. Je to milý úsměv. Hezký úsměv. Tentýž, který mě okouzlil před lety, když jsem ho poprvé uviděla zaletět
mým směrem, a stejný úsměv provázející mě na cestě k oltáři zahalenou v bílých šatech. Jeho úsměv byl tehdy široký a určitě je široký i teď, ale nikdy jsem ho neviděla širší než v ten den před šesti měsíci, kdy jsem souhlasila, že nechám náš starý život za sebou a přestěhuju se sem, na tohle odlehlé místo, abych tu začala novou životní etapu s mužem, kterého jsem si vzala.
Ano, tohle stěhování byl nápad mého manžela. Řeknu to jasně hned teď, pro případ, že by se všechno brzy pokazilo, což je velmi pravděpodobné. Přesně tak: stěhování do téhle pustiny byl nápad a návrh Drewa Devlina, nebo spíš doktora Drewa Devlina, jak se rád představuje ostatním.
„Nestrávil jsem všechny ty roky na lékařské fakultě proto, abych byl jen jedním z mnoha dalších Drewů,“ vysvětlil mi jednou, když jsme se vraceli domů z nějaké večeře a já se ho zeptala, proč mu tak jde o to, aby mimo pracoviště uváděl svůj profesní titul. „Je důležité uvést to slovíčko navíc, nejen jméno. Tvrdě jsem dřel, abych ten titul získal, a když už nic jiného, vždycky to rozproudí konverzaci.“
Nenamáhala jsem se mu to vyvracet, ačkoli jsem ho kvůli tomu trochu popichovala, jen tak z legrace. Také jsem ho ujistila, že mně je jedno, jestli je doktor Drew, zubař Drew, nebo dokonce jen prostě Drew, protože je můj muž a já bych na něj byla pyšná, i kdyby byl něčím jiným než lékařem.
Ale i když jsem svému muži často neopakovala, jakou mám radost, že je plně kvalifikovaný a praktikující lékař, protože jeho ego rozhodně nepotřebovalo další podporu, musím přiznat, že se mi opravdu líbí, čím se živí. Je to
uznávané a velice důležité povolání, nemluvě o tom, že je i dobře placené. Pro mě je zároveň velkou výhodou, že kdykoli mám nějaké příznaky něčeho, můžu se hned zeptat na jeho odborný názor.
Nemusím se objednávat k lékaři a čekat, až mě vezme, když si můžu jen vyhrnout tričko a zeptat se muže, který leží vedle mě v posteli, jestli to moje nové znaménko nevypadá nebezpečně. Možná to není moc sexy, ale když vám táhne na čtyřicet jako mně, být sexy je skoro na úplném konci seznamu úkolů.
Avšak být manželkou lékaře není jen zábava. A to proto, že lékařská profese vyžaduje oddanost, píli a odhodlání, a hlavně ochotu pracovat dlouho do večera, abyste zvládli ošetřit všechny ty pacienty, kteří mají nemoci a potíže vyžadující zvláštní péči a pozornost. Není prostě možné, aby lékař dělal polovičatou práci. Buď všechno, nebo nic, buď poskytnout skvělou péči, nebo žádnou. A doktor Drew si vždy zakládá na tom, že poskytuje svým pacientům tu nejlepší péči, jaké je schopen. Problém byl v tom, že měl právě až příliš mnoho těch otravných pacientů, a proto ho napadlo odstěhovat se z velkoměsta a pokračovat ve své praxi někde, kde je trochu klidněji.
„Jen si to představ. S menším počtem pacientů můžu každý den končit v pět odpoledne, nebo možná i dřív,“ argumentoval, když mi ten návrh předložil. „Není to to, co jsi vždycky chtěla? Víc společného času? To se nám tady nikdy nepoštěstí. Ale když se přestěhujeme, může se to stát skutečností.“
Vzpomínám si na výraz jeho tváře, když mi to říkal, nebo si spíš vzpomínám na ty jeho pronikavě modré oči, jak se dívají do mých a vyvolávají ve mně stejně výjimečné
pocity jako obvykle. Vždycky měl nade mnou takovou moc, jakou si představuju, že mají všichni hezcí muži nad ženami: pod tím jediným pohledem srdce úplně roztálo a on vždycky dosáhl toho, co chtěl. Přispívá tomu i jeho přirozená řeč těla. Nikdy není křečovitý nebo nejistý. Vždycky se chová, jako by byl naprosto přesvědčený o tom, co říká, a myslím, že to tak většinou je.
„To víš, že chci, abys chodil domů z práce dřív,“ souhlasila jsem, protože jsem mnohem raději, když je můj muž doma ve slušnou hodinu, než když dorazí v sedm nebo v osm a brblá na tu spoustu doporučení ke specialistům, která musel napsat, a na narvanou čekárnu. „Ale je to přece jen trochu extrém přestěhovat se odsud zrovna do takové oblasti, ne? Tady máme všechno, na co si vzpomeneme. Příbuzné, přátele, všechna naše oblíbená místa.
Co bychom měli tam?“
„No, já nevím. Co třeba klid? Klid a ticho. Čerstvý vzduch. Kilometry volné přírody a prostoru k odpočinku. Dlouhé procházky po pláži. Vesnické slavnosti. Můžeš být součástí skutečné komunity a ne jenom dalším statistickým číslem namačkaným v přelidněné části země. A co je nejdůležitější, poprvé v mém životě a v našem manželství bych mohl nastolit rovnováhu mezi pracovním a soukromým životem.“
Musela jsem mu dát za pravdu. Měl přesvědčivý argument, proč bychom měli uvažovat o přestěhování. Ale byl to argument, který ještě bylo potřeba několik dní brousit a pilovat, než jsem se nakonec začala přiklánět k jeho názoru.
„Vidím, že to myslíš vážně,“ prohlásila jsem jednou večer poté, co se vrátil domů nevrlý po dalším únavném
dni. „Víš, že z toho mám obavy. Ale jestli po tom opravdu tak toužíš, tak to udělám. Budu souhlasit s přestěhováním. Ale pod jednou podmínkou. Najdeme perfektní dům. Pokud mám žít někde na konci světa, obklopená jen bečícími ovcemi a bláznivými vesničany, chci mít alespoň pěknou kuchyň. Když jsme se zasnoubili, sliboval jsi mi jídelní kout a já se ho dodnes nedočkala.“
Jídelní kout byl jen jednou z mnoha velkých cílů, které jsem si předsevzala od té doby, co jsem navázala s Drewem vážný vztah. V jeho začátcích jsme spolu často celé hodiny leželi v posteli a spřádali nejrůznější sny, některé rozumné, některé trochu bláznivější. Místa, která jsme chtěli navštívit. Auta, která jsme chtěli mít. Co bychom chtěli dělat, až budeme v důchodu. S potěšením můžu konstatovat, že mnohé z těchto snů se splnily. Ale jak už to v životě bývá, některé šly stranou. Nikdy jsem neviděla Drewa tak šťastného jako ten večer, kdy jsem souhlasila, že opustíme Manchester a přestěhujeme se do Arberness, místa, které, jak mi řekl, vybral proto, že tam párkrát byl, když se vracel jako mladý kluk z výletů do Skotska, a že tam bylo nádherně a vždycky ho to tam zaujalo. Ještě jsem nebyla tak úplně přesvědčená jako on, že ta malá vesnička je tím nejlepším místem pro začátek nové kapitoly našeho života, ale jakmile jsem to odsouhlasila, okamžitě se začalo vážně plánovat stěhování. Náš dům v Manchesteru šel na trh za velmi výhodnou cenu a my se rychle pustili do hledání nového příbytku v té vesnici. Stačilo jen pár cest na sever a našli jsme dům, který jsme chtěli.
„Je dokonalý,“ oznámil mi Drew ještě předtím, než jsem ho poprvé uviděla, ale jakmile jsem si ho prohlédla,
měla jsem stejný pocit. Jak vám potvrdí každý, kdo žije v manželství, shodnout se na něčem není vždy jednoduché, ale tohle byla jediná věc, o které jsme se nehádali. Dům byl opravdu dokonalý. Velikost, poloha, cena. Splňoval všechny naše požadavky, které jsme uvedli při prvním kontaktu s realitní kanceláří. A teď jsme tu a stěhováci do něj odnášejí naše krabice s věcmi.
A tak když s Drewem vystoupíme z auta, je to už oficiální. Teď už bydlíme tady. Ne tam, ve velkoměstě, kde je všechno známé a dostupné, ale tady, kde je všechno nové, spousta místa a zvláštně to tu voní, jako by moje nosní dírky nemohly tak úplně pochopit, proč je vzduch najednou čistý a ne zahlcený výfukovými plyny.
Udělala jsem dobře, nebo jsem udělala chybu? Bude se mi tu líbit, nebo se mi to časem zoškliví? Získám nové přátele, nebo bude mou jedinou společností během pracovního týdne jen nějaká ovce, která se zatoulá k zídce na konci naší zahrady? A zamiluju se do výhledu na pláž před domem, nebo mě její písek začne časem trápit a já zatoužím po známém doteku tvrdého betonu městských ulic, po kterém jsem kdysi chodila s takovou jistotou?
To asi ukáže čas. Ale jakmile vstoupíme do našeho nového domu a přemýšlíme o tom, z kterého konce začneme vybalovat všechny ty krabice, co se začínají hromadit na chodbě, vím, že jedna věc je jistá.
Můj manžel je velmi, velmi šťastný, že je tady.
Možná až trochu moc šťastný.
