goThiKana
Věnuji knihu všem z vás, kdo si připadají, že nikdy nezapadnou, a museli se až časem naučit, že na tom nesejde.
Být odlišný, to je dvojsečný meč.
Slibuji vám, že jednoho dne si najdete štít, který váš meč dokonale doplní.
PLAYLIST PRO ČTENÁŘE
The Passenger – Hunter as a Horse War of Hearts – Ruelle
Black Magic Woman – VCTRYS
You Belong to Me – Cat Pierce
In the Woods Somewhere – Hozier
Secrets and Lies – Ruelle
In the Shadows – Amy Stroup
My Love Will Never Die – AG, Claire Wyndham
Dinner and Diatribes – Hozier
Scars – Michael Malarkey
Secret – Denmark + Winter
Going Under – Evanescence
Heavy in Your Arms – Florence + The Machine
I Just Died in Your Arms (Cover) – Hidden Citizens
Toxic (Cover) – 2WEI
Breathe – Tommee Profitt, Fleurie
Devil’s Playground – The Rigs
A Little Wicked – Valerie Broussard
Serious Love – Anya Marina
Run Baby Run – The Rigs
Walkin’ After Midnight – KI:Theory, Maura Davis
Become the Beast – Karliene
Power and Control – MARINA
Control – Halsey
BITE – Troye Sivan
Desire – Meg Myers
Take me to Church – Hozier
Take me to Church (Cover) – Sofia Karlberg
Dark Paradise – Lana Del Rey
Big God – Florence + The Machine
Special Death – Mirah
Waiting Game – BANKS
Every Breath You Take – Chase Holfelder
Six Feet Under – Billie Eilish
Dark Horse (Cover) – Sleeping at Last Young and Beautiful – Lana Del Rey
Achilles Come Down – Gangs of Youth
Bury a Friend – Billie Eilish
Love is a Bitch – Two Feet
Arcade – Duncan Laurence
Bring Me to Life – Evanescence
We Must be Killers – Mikky Ekko
Hunger – Florence + The Machine
Lovely – Billie Eilish, Khalid
Talk – Hozier
Until We Go Down – Ruelle
Blinding Lights (Cover) – Matt Johnson, Jae Hall
All I Need – Within Temptation
Sleep Alone – Bat for Lashes
Deep End – Ruelle
The Humming – Enya
I Put a Spell on You – Annie Lennox
Found Love in a Graveyard – Veronica Falls
Dead in the Water – SPELLES
Bury – Unions
Into the Black – Chromatics
Far From Home (The Raven) – Sam Tinnesz
Bad Romance (Epic Trailer Cover) – J2, SAI
Closer (Epic Stripped Cover) – J2, Keeley Bumford
Paint it Black (Cover) – Ciara
Mad World – Michael Andrews
Haunted – ADONA
Apocalypse – Cigarettes After Sex
And So it Begins – Klergy
Goëtia – Peter Gundry
Salem’s Secret – Peter Gundry
Vampire Masquerade – Peter Gundry
Tonight Ve Dance – Peter Gundry
Quiet Moon – Colossal Music
Nevermore – Adrian Von Ziegler
AUTORČINA POZNÁMKA
Drazí čtenáři, děkuji, že jste si vybrali právě mou knihu! Moc to pro mě znamená!
Než se vrhnete do dobrodružství v Nikdyvících a ponoříte se do světa Gothikany, ráda bych vám pověděla něco o tématech, kterým se v této knize věnuji. Kdybyste snad měli pocit, že mohou ohrozit vaši pohodu nebo duševní zdraví, zvažte, jestli je Gothikana opravdu pro vás.
Tato kniha obsahuje sexuální scény zamýšlené pro dospělé čtenáře. Také se v ní objevují (nebo v ní jsou zmíněny) sebevraždy, vraždy, tragická úmrtí, duševní choroby, nezodpovědné rodičovství, sexuální zneužívání a lidské oběti.
Jedna z hlavních postav je ještě ke všemu tajnůstkářský oportunista, který vás bude dohánět k šílenství, protože jeho motivy jsou vysvětleny jen zřídka, a navíc jsem zamýšlela, aby na čtenáře působil stejně rozčilujícím dojmem jako na hlavní hrdinku – zaručuji, že budete zmatení, frustrovaní, podezřívaví a možná i trochu vzrušení.
Gothikana je úplně jiná než jakákoli jiná kniha, kterou jsem zatím napsala. Zároveň jde i o příběh, který je mému srdci nejbližší; zvláště pokud jde o Nikdyvíce, které obsahují prostředí, postavy, přírodní útvary a příběhy inspirované mými skutečnými zážitky. Pokud se odvážíte vydat na tuto cestu se mnou, doufám, že si ji užijete.
Děkuji.
„Pane,“ děl jsem, „nebo paní, nemyslete na to víc, pravda jest, mne zmohlo spaní, neslyšel jsem znenadání vaše lehké zaklepání na mé dvéře a pak nic, myslil jsem, že nic to není.“ — Otevru, — aj, ticho, — nic; venku tma a pranic víc.
Edgar Allan Poe, překlad Jaroslav Vrchlický
Nenechám tě jít do neznáma samotnou.
Bram Stoker
Útesy
Ubytovna zaměstnanců
Ubytovna profesorů
Akademický trakt
HRAD NIKDYVÍCE
Rozvaliny Hřbitov Zabijáků
Hlavní aula
Křídlo správců
Koleje
Jezero
Hlavní brána
Město
JAK TO VŠECHNO ZAČALO
Vad
Na světě není nic děsivějšího, než když vás za úplňku chytne za paži slepá stařena s mléčně bílýma očima. Stará Zelda kdysi bývala domovnicí v sirotčinci, kde Vad spolu s ostatními chlapci žil. Potom ale oslepla a správci jí povolili žít v domě dál, což byla podle Vada rozhodně obrovská chyba.
Zelda totiž věděla spoustu věcí; věcí, které by rozhodně vědět neměla a o kterých často neměli tušení ani samotní chlapci. Věděla, že se Reed utopí v tůni o týden dříve, než k tomu došlo. Věděla i o tom, jak příšerně Tora svědí kůže, přestože o tom nikdy nikomu neřekl. A Vadovi zase řekla, že jeho nejlepší přítel bude jednoho dne „žrát plameny“, ať už to znamenalo cokoliv – a Vad dobře věděl, jak moc se Vztek bojí ohně.
Ze Staré Zeldy šla hrůza na sto honů a Vad se jí vyhýbal, jak to jen šlo.
Takže když ho na jeho narozeniny přistihla, jak se v noci
plíží ve společnosti kamarádů zahradou, neměl z toho pražádnou radost.
Její vychrtlá, vrásčitá ruka mu překvapivě silně sevřela útlou paži.
„Tvoje kroky, chlapče,“ řekla třaslavým hlasem, s tváří svraštělou soustředěním a upřeným pohledem čistě bílých očí, „povedou na hrad, kam se nechodí.“
Vztek se uchechtl. „Co by dělal na hradě, Zeldo? Myslíš, že ho někam budou zvát?“ Koneckonců, všichni byli chudí jak kostelní myši.
„Najde tam mnohé,“ přerušila jeho kamaráda Stará Zelda. „A fialové oči. Najdeš tam fialové oči.“
Ajax, další z kluků zhruba Vadova věku, se málem roztrhal smíchy.
„Fialový voči? Nikdo přece nemá fialový voči, Zeldo. Maximálně tak nějaká zrůda.“
„Možná najde i chlapa se třema nohama,“ zachichotal se jiný kluk.
„Nebo holku se dvěma rohama,“ řekl další.
Vad zrudl a nenáviděl Starou Zeldu tak, jak to dovede jen sedmiletý kluk, kterého někdo ztrapní před kamarády.
Zatímco se mu ostatní dál posmívali, Zeldin stisk zesílil.
„Nezapomeň na to, chlapče. Půjde o spoustu životů a smrtí.“
O NĚKOLIK LET POZDĚJI
Corvina
Černá.
Černá barva byla všude tam, kde ostatní barvy chyběly; byla strážkyní temnot; vládla neprobádaným hlubinám.
Měla ji ve vlasech, byla na máminých šatech i na rozlehlé obloze, která je obě obklopovala. Černou milovala.
Děti z města se před nekonečnou černotou, která je každou noc na několik hodin přikryla, schovávaly ve stínech pod svými postelemi. Jejich rodiče je naučili se noci bát. Také je naučili bát se její mámy – podivné ženy s podivnýma očima, která žila na kraji města u lesa. Šuškalo se o ní, že byla čarodějkou a provozovala černou magii. Jiní zase tvrdili, že to nemá v hlavě v pořádku. Corvina si všechny pomluvy a klevety vyslechla, ale věděla, že na nich není ani špetka pravdy. Její máma nebyla žádná čarodějnice ani blázen. Její máma byla její matkou. Prostě jen neměla ráda lidi. Corvina
také lidi moc nemusela, ale na druhou stranu bylo třeba říci, že lidi z města k ní nikdy moc příjemní nebyli.
Zrovna včera viděla, jak nějaká holka zhruba jejího věku házela kamení na vránu, která se pokoušela najít nějaké větvičky na stavbu hnízda. Corvina to věděla, protože tu vránu znala. V lesích jich už moc nehnízdilo, ale ty, které tam zůstaly, znaly Corvinu i její mámu. S kouzlením to samozřejmě nemělo nic společného.
Každé ráno vedly první kroky její mámy za vranami, které kousek od jejich chalupy krmila. Máma jí v jednom ze světlejších okamžiků, kdy byla schopná mluvit, řekla, že vrány jsou chytrá a věrná stvoření, ve kterých dlí duše předků, a přes den na ně na obě dohlížejí z nebes tak, jako hvězdy v noci.
I proto je obě sveřepě chránily.
Její máma toho moc nenamluvila, ale slyšela v hlavě hlasy, které jí v jednom kuse radily. Řekly jí, aby s nikým nemluvila, aby Corvinu po tom, k čemu došlo ve škole, učila doma, a aby ji vychovávala stranou od všech ostatních. Máma jí řekla, že se nesmí toulat po okolí a ať s nikým nemluví, protože by ji zlí lidé mohli ukradnout.
Corvina nechtěla, aby ji někdo mámě ukradl.
Mámu milovala. Mámu, která voněla po šalvěji, senu a vonných tyčinkách. Mámu, která pěstovala vlastní zeleninu a výborně vařila. Mámu, která Corvinu jednou za měsíc vzala do města, i když ho z hloubi duše nesnášela, aby jí mohla vypůjčit knížky z knihovny. Pokud zrovna neučila Corvinu nebo šeptem neodpovídala neodbytným hlasům, většinu dní vůbec nemluvila. Ale Corvina věděla, že ji miluje.
Máma prostě byla taková.
Když se na svých krátkých nohách snažila s mámou udržet krok, zatímco se pod měsícem ozářenou oblohou ubíraly k průrvě v hloubi lesů, usmívala se. Zářil Inkoustový měsíc –vzácná fáze Měsíce, která nastávala jen jednou za pět let a pod jehož paprsky se Corvina také narodila. Po dlouhé době byla máma šťastná, a proto byla šťastná i Corvina. Zatímco na pasece rozkládala svíčky, vonné tyčinky, tarotové karty, z nichž ji máma učila vykládat, a krystaly, které potřebovaly dobít, desetiletá Corvina se rozhlédla po okolní temnotě a připadala si jako doma.
Pokud to její matka neměla v hlavě v pořádku, tak na tom Corvina možná byla stejně.
Ty hlasy totiž občas zaslechla také.
KAPITOLA 1
Corvina
Corvina o univerzitě Nikdyvíce nikdy neslyšela. Na druhou stranu musela připustit, že kvůli své výchově nikdy neslyšela o většině normálních věcí. Nicméně, zdálo se, že o téhle univerzitě neslyšel ani nikdo jiný.
Znovu zvedla dopis, který před několika týdny dostala – dopis psaný inkoustem na silném, zahnědlém papíru, který voněl po jejích oblíbených starých knihách – a znovu si přečetla slova, která v něm stála.
Drahá slečno Clemmová, jménem univerzity Nikdyvíce Vám s radostí oznamuji, že jste byla přijata ke studiu v naší instituci. Již více než sto let se zabýváme péčí o studenty s mimořádnými schopnostmi. Vaše jméno nám bylo doporučeno psychiatrickou léčebnou Jitřenka.
Rádi bychom Vám nabídli plné stipendium na naše bakalářské studium. Můžeme Vám zaručit, že absolutorium našeho
kurzu Vám pomůže získat cenné kontakty a otevře celou řadu možností do budoucna. Věříme, že někdo s Vašimi studijními výsledky a schopnostmi bude pro naši instituci skutečným přínosem.
Přestože chápeme, že se právě nacházíte v obtížné životní situaci, je třeba učinit rozhodnutí. Pokud potřebujete více informací, rádi Vám je poskytneme; stačí odepsat na zpáteční adresu. Pokud od Vás však neobdržíme žádnou odpověď do 60 dnů, budeme naši nabídku bohužel muset stáhnout.
Těšíme se na Vaši odpověď.
S pozdravem, Kaylin Crossová, specialistka náboru, univerzita Nikdyvíce.
Corvina nikdy v životě neobdržela dopis – ale tušila, že i kdyby jich dostávala více, jen málo dopisů nejspíš bude podivnějších než tento.
Bylo jí dvacet jedna let a celý život prožila v ústraní, kde ji doma učila její matka.
Proč by se jakákoli univerzita zajímala o studentku, která je mnohem starší, než bývá zvykem, a nemá žádné formální vzdělání? A kdo vůbec v téhle době ještě posílá ručně psané dopisy?
Nejzvláštnější ovšem bylo, že o univerzitě nikdo nic nevěděl. Zkoušela si ji dohledat – zeptala se primáře v léčebně a použila počítač v knihovně – ale bezvýsledně. Nikdyvíce existovala pouze na mapě; bylo to malé městečko na úbočí stejnojmenné hory. Nic víc se jí zjistit nepodařilo.
Škola stála na vrcholku hory, kam měla veřejnost za normálních okolností vstup zakázán. Věděla to, protože jí to
řekl taxikář – velmi příjemný muž jménem Larry – zatímco ji vezl do kopce.
„Sem na hrad už moc lidí nezabloudí,“ pokračoval Larry ve své tirádě, zatímco jeho malý černý vůz stoupal mírnými serpentinami. Corvina na něj narazila hned před nádražím. Cestou vlakem musela dvakrát přestoupit – jednou v Ashburnu a podruhé v Tenebrae – a cesta do Nikdyvíc trvala už déle než dvanáct hodin. Když mu sdělila cíl své cesty, byl Larry tak zaskočený, že se před nastartováním auta rychle pokřižoval.
„Pročpak?“ zeptala se Corvina a pozorovala, jak městečko pomalu mizí v dálce, v záplavě zeleni. Nebyla zvyklá na rozhovory, ale chtěla o škole, které se upsala, zjistit co nejvíce. Ne že by snad měla něco lepšího na práci. Život v chatě, ve které vyrostla, kde každý den vyráběla svíčky a šperky a vykládala budoucnost, aby se nějak uživila, se jí omrzel – především proto, že všichni lidé z města, kromě staré knihovnice, se na ni dívali skrz prsty. Dopis o přijetí na univerzitu si vyložila jako znamení osudu, a máma jí vždy kladla na srdce, aby znamením naslouchala. Corvina vždycky toužila zažít školní život, už jen proto, aby poznala nové tváře, nemusela studovat sama a mohla pozorovat lidi, kteří o ní ještě nic nevěděli. Chtěla začít s čistým štítem a vybudovat si svou vlastní reputaci. Na jednu stranu sice byla samotářka, ale na druhou ji zajímali ostatní lidé. Vždy, když se naskytla příležitost, pozorovala jejich chování.
„Netuším.“ Řidič pokrčil svými hubenými rameny pod tenkým béžovým sakem. „Asi kvůli pověrám. Říká se, že tam straší.“
Corvina si odfrkla. S podobnými názory měla své zkušenosti. O starých domech a věcech často kolovaly zvěsti, že jsou prokleté nebo posedlé. Rozhodla se ale, že nebude činit ukvapené závěry.
„A co vy na to? Řekl byste, že tam straší?“ zeptala se. Ta univerzita jí připadala čím dál tajemnější.
Řidič se na ni krátce zadíval ve zpětném zrcátku, než upřel pozornost zpět na silnici. „Jedete tam na návštěvu, nebo se plánujete zdržet, slečno?“
„Nějakou dobu se zdržím,“ řekla a letmo pohlédla na dopis ve své ruce, než ho uložila zpět do hnědé kožené brašny po babičce. Byla to jediná věc, kterou kdy dostala od někoho jiného než od matky.
„Tak v tom případě si dávejte pozor.“ Řidič se soustředil na řízení, protože stoupání bylo čím dál strmější. „Neřeknu vám, jestli tam straší, ale rozhodně mi na tom místě něco nesedí.“
Na několik minut se rozhostilo ticho. Corvina trochu stáhla okénko a obdivovala přírodní krásy pohoří. Nic podobného v životě neviděla. Tam, odkud pocházela, měly lesy zažloutlé listí a vzduch byl vlhký.
Zatímco si studený vítr pohrával s několika pramínky černých vlasů, které se uvolnily z jejího pevně uvázaného francouzského copu, vpíjela se pohledem do krásy tmavozelených lesů, které se rozprostíraly na všechny strany a které přerušovalo jen městečko jako malá paseka uprostřed hvozdů. Otevřeným okénkem pronikala vůně rostlin a podmračená šedá obloha byla jako z oceli.
Zatímco stoupali výše, ve ztlumeném rádiu začalo chrčet. Corvina se podívala na přístrojovou desku a řidič vzdychl. „Jako vždycky,“ řekl. „Tady nahoře není moc signál.“
Corvina se zamračila. „Jak potom škola komunikuje se světem?“
Řidič znovu pokrčil rameny. „Obvykle pošlou do města poslíčka. S dopisy a aby na internetu vyřídil nezbytnosti.“
„Jiná cesta sem nevede?“
Obvykle toho namluvila méně, i když si nebyla jistá, zda je taková od přírody, nebo jen nikdy neměla příležitost se s někým bavit. Na okraji městečka Skarsdale žila jako vyvrhel a často celé dny neslyšela zvuk vlastního hlasu.
„Ne,“ zavrtěl hlavou řidič a vytočil zatáčku.
Corvina se chytila držadla dveří, aby se nesesunula ke straně. Když poprvé usedla do auta, ochromil ji záchvat klaustrofobie. Do města s matkou vždy chodily pěšky. Nějaká auta ve městě samozřejmě viděla, ale nikdy v žádném neseděla, dokud si pro ni tedy jednoho dne nepřijeli. Zjistila s povděkem, že pokud může dýchat čerstvý vzduch, dá se klaustrofobie zvládnout.
„Máte pro mě ještě nějaké rady?“ zeptala se, když vyjeli ze serpentiny. Čím více stoupali, tím více mlha před autem houstla a vzduch byl chladnější a řidší.
Řidič zaváhal a znovu střelil očima do zrcátka, aby viděl do těch jejích, fialových. Zdědila je po mámě. „No, kolují tu zvěsti, slečno. Co je na nich pravdy, to vám nepovím.“
Další zatáčka.
Corvina vyhlédla z okénka a zhluboka se nadechla čistého, chladného vzduchu. Výhled, který před chvílí obdivovala, zmizel pod závojem husté, bílé mlhy. Někoho by to snad mohlo vyděsit, ale Corvinu podivno vždy přitahovalo.