Japonské okénko:
O pomíjivosti
Nic netrvá věčně, a tak bychom si měli vážit v životě všeho, co nás – byť jen na chvilku – potěší či nám dodá chuť do dalšího konání. V této souvislosti jsou dnes už celosvětově oblíbené japonské koncepty. Ty se totiž často soustřeďují na hloubku aktuálního prožitku, který tak může přinést určitý způsob naplnění. Události posledních let nás vedou k úvahám o tom, jak je důležité žít v přítomnosti a jak se srovnat s věcmi, které nemůžeme ovlivnit. Jsme vystaveni nutnosti přijímat změny a čím dál tím víc si uvědomujeme, že k tomu, abychom život „ustáli“, potřebujeme být především v souladu sami se sebou. Bez toho totiž můžeme jen stěží zvládnout všechny zkoušky, které nám život připravuje.
Existuje bezpočet návodů na „šťastný a spokojený život“, ty ale nebudou fungovat, dokud si neuvědomíme, že život není a ani nemůže být jen sledem radostných událostí. Ve skutečnosti je to totiž přesně naopak. Život představuje náročnou cestu, na níž je třeba přijmout karty, které nám byly rozdány, a hrát s nimi podle svých možností tak, abychom si alespoň občas vytvořili prostor pro spokojenost
(i sami se sebou). Takový přístup vyžaduje určité úsilí a ovšem i pozornost k detailu, jakou nacházíme v některých východních filozofiích. Japonské ani jiné východní přístupy nám samozřejmě nenabídnou na stříbrném podnose konkrétní řešení našich problémů. Vzhledem k poněkud odlišnému pohledu na život nám ale mohou ukázat význam duchovní roviny uvažování, na kterou se na Západě někdy zapomíná, i když se bez ní lze v životě jen těžko obejít.
U zimní řeky oďobávají kachny zbytky zeleně.
Jedním z japonských konceptů, který se dnes šíří v západním světě, je ikigai, překládaný vznešeně jako „smysl života“ (v okénku O hledání smyslu života o něm bude ještě pojednáno podrobněji). Ten je ve své nejznámější interpretaci představován obvykle v podobě Vennova diagramu, v němž se protínají různé stránky naší existence (co máme rádi, co potřebuje svět, co nás uživí atd.). „Smysl života“ je v něm ukazován jako průnik více z nich. V základním pojetí ale ikigai poukazuje spíše na jednotlivé (a zcela konkrétní) prvky života, jejichž význam se navíc může v průběhu času měnit. Není to primárně filozofický pojem, nýbrž označení souboru drobných impulsů, které nám dávají sílu vstát ráno z postele, i když zrovna neprožíváme šťastné období. Různí lidé přitom nacházejí své ikigai v odlišných věcech.
Vraťme se ale nejprve ještě na chvilku k samotné pomíjivosti. S ní se úzce pojí japonský koncept wabi-sabi, který směřuje k pokoře a také ke všímavosti, pro niž se dnes
s oblibou používá anglický termín mindfulness. Definovat přesně, co všechno v sobě wabi-sabi obsahuje, není jednoduché. Obvykle se vysvětluje jako „tlumená krása“, „patina“, „potěšení z nedokonalosti“ a podobně. Wabi-sabi v sobě ale může nést i „chudobu“ či „osamělost“, nikoli ovšem nutně v negativním slova smyslu. Ve spojení s uměním se tento koncept vykládá jako druh neokázalé, či dokonce skryté krásy (často bývá spojován například s čajovým obřadem), je ale zároveň vyjádřením takového přístupu k životu, který v sobě zahrnuje i duchovní rovinu. Wabi-sabi zkrátka představuje něco víc, než jsme obvykle připraveni vnímat běžnými smysly.
„Vzadu za zástěnou, která tvořila hranici osvětleného prostoru zvíci pouhých dvou rohoží, visela od stropu dolů v jediné souvislé černi hustá, vysoká tma. Blikotavé světlo svíček nedokázalo prorazit její temný masiv a odráželo se od ní jako od černé zdi. Viděli jste už někdy barvu ‚temnoty ozářené světlem svíčky‘? Je to substance poněkud odlišná od tmy, jakou známe například z nočních ulic. Připadalo mi, že je prosycena mikroskopickými částečkami připomínajícími jemný popel, v němž každé zrnko hraje duhovými barvami. Instinktivně jsem zamrkal, aby mi nevnikly do očí.“
(Džun’ičiró Tanizaki)9
9 Tanizaki, D. Chvála stínů. Překlad V. Winkelhöferová. Košice: Knižná dielňa Timotej, 1998, s. 49–50.
To, co označujeme jako wabi-sabi, souvisí s nacházením potěšení v tom, co je nedokonalé, nestálé či neúplné. Tento koncept sice asi není možné přesně popsat slovy, určitě jej ale lze pocítit. K tomu je třeba se povznést nad materiální rovinu žití spojenou s čistě rozumovým chápáním. Jde totiž o citlivé vnímání a prožívání věcí, které nás obklopují, přičemž důležitou složku tohoto procesu tvoří i intuice, vycházející z aktuálního naladění. Wabi-sabi nepředstavuje všudypřítomnou součást života, nýbrž možnost, která se člověku otevře, pokud je ochoten připustit, že některé druhy prožívání souvisejí s tím, co nás přesahuje. To může být přítomno v (jakémkoli) druhu víry, ale také v umění, například v hudbě či v poezii. Anebo dokonce jen v novém úhlu pohledu.
V životě se dennodenně setkáváme s věcmi a jevy, které jsou nestálé, nedokonalé a neúplné, a přesto nám přinášejí potěšení. Stačí, aby nastaly vhodné okolnosti či abychom sami změnili směr uvažování. Koncept wabi-sabi představuje jistý způsob ocenění pomíjivosti života a také přijetí nevyhnutelného.10 Je to stav mysli, který není sdělitelný slovy, ale k němuž lze dospět i skrze docela běžné jevy a události. Mohou jej probudit zvuky přírody (třeba krákání vran nebo kvílení silného větru), ale také houkání sanitek nebo zkouška sirén – i takovéto zvuky v nás mohou za určitých okolností někde uvnitř vytvářet harmonický pocit z toho, že něco funguje. Hloubka života totiž nespočívá jen ve velkých věcech, ale i v mnoha
10 Podrobně o konceptu wabi-sabi pojednává kniha E. Korena Wabi-sabi pro umělce, designéry, básníky a filozofy. Překlad M. Wells. Praha: Kavka, 2016.
nenápadných a přehlédnutelných detailech, které poukazují na jeho vnitřní podstatu.
Mám pocit, že jsem celoživotním vyznavačem tohoto konceptu, přestože jsem o něm déle než osmdesát let nevěděl.
Ale někdy se shodneme na stejné filozofii, aniž o tom máme tušení. Miluju poezii, a tam to asi začíná, protože básně (ne básničky) si všímají toho, co je krásné. Proto bych doplnil jednu svou:
Koukám, co to vzduchem létá
v restauraci Na rychtě
A byla to omeleta přistála mi na ksichtě.
K pomíjivosti se vztahuje i japonský pojem mono no aware, který by se dal přibližně vysvětlit jako intenzivní (někdy snad přímo vzrušující) pocit pramenící z nestálosti věcí či jevů. Někdy se v souvislosti s ním mluví o „dojemné kráse“ či o „souznění“, jindy třeba o „hlubokém prožitku bolesti“, o „účasti“ či „zármutku“. Je úzce spjatý s jemností a pomíjivostí přírody, včetně samotného člověka, a vyjadřuje zvýšenou vnímavost vůči nevyhnutelné prchavosti světa. Mono no aware souvisí s japonským chápáním přírody coby místa naplněného duchovní mocí božstev kami a přízraků jókai, spjatých s japonským původním náboženstvím, kultem šintó.
V souvislosti s pomíjivostí můžeme mluvit také o „náladě věcí“ či přímo o „energii věcí“. Ta totiž v japonské kultuře skutečně existuje. Nejde samozřejmě o to, že by energii vyzařovaly vedle živých organismů i samotné neživé předměty. Energie, která může za určitých okolností z předmětů vycházet, je obvykle dána lidským působením. Máme-li například hrneček jako památku na někoho blízkého, je pro nás krásný a těší nás, že ho máme, i když je už trochu zašlý, či dokonce otlučený. Jeho „ohmatanost“ či vznešeněji „patina“ odkazuje k principu wabi-sabi („opotřebení“ tu představuje přidanou hodnotu), zatímco vzpomínku na blízkého člověka, kterého jsme ztratili (a připomínáme si ho tím, že z hrnku po něm pijeme nebo v něm máme třeba tužky), lze chápat jako prožívání v duchu mono no aware.
Ty jsi odešel, já tu ještě zůstávám. Dvě tváře jara.
Pomíjivost je zároveň důležitou složkou japonského
buddhismu, tam se pro ni používá výraz mudžó, v překladu „nestálost“. Tento termín v sobě ale neobsahuje tak výraznou estetickou rovinu jako mono no aware. Mudžó znamená především živoucí vědomí pomíjivosti, zatímco mono no aware lze chápat například i jako vnímavost vůči emocím vzbuzovaným konkrétními předměty. Takové emoce přitom umožňují doslova pocítit (či v některých případech si dokonce vychutnat) duchovní podstatu času. „Pohnutí“, které takto vzniká, nevychází ovšem ze samotného předmětu. Má co dělat s celkovou zkušeností, proměnou a rozložením času, v němž se objekt nachází –a v němž se i mění.
Japonské koncepty týkající se pomíjivosti obecně ukazují na to, že je důležité vztahovat se k přítomnosti. Jen pokud jsme přítomni v daném okamžiku svého života, můžeme si vychutnat drobné radosti, ale i přijímat vše obtížné s potřebnou stručností. Pomíjivost je přirozenou součástí života a je dobré ji přijmout.
Dlouhé večery.
Přemítám, co tu bude za tisíce let.
„Bylo to den poté, co napadl čerstvý sníh, měl jsem nějaké jednání s jistým člověkem, a tak jsem se ohlásil listem, v němž jsem se opomenul zmínit o chumelenici z předchozího dne. Obratem mi přišla pozoruhodná odpověď: ‚Vážně si myslíte, že se budu zabývat záležitostmi člověka, který nemá
tolik vkusu, aby si všiml, že napadl sníh, a učinil
o tom alespoň letmou zmínku ve svém listě? Váš politováníhodný cynismus mě zaráží.‘ Dodnes
na to vzpomínám, i když pisatel je dávno mrtev.“
(Jošida Kenkó, 14. století)11
11 Zápisky z volných chvil. Překlad P. Geisler. Praha: Odeon, 1984, s. 232.
Změna versus stereotyp a řád
Říká se, že změna je život. Svět se neustále mění a my jsme dennodenně nuceni se přizpůsobovat novým podmínkám a situacím. Zároveň nám ale tyto každodenní změny přinášejí nové zkušenosti a tím nám umožňují se rozvíjet. Ať už se naše situace zlepší, nebo zhorší, nové podmínky nás nutí se adaptovat a hledat další motivace. Překonáváním výzev, se kterými se v životě setkáváme, se učíme novým věcem a posouváme se dál. Když se naučíme žít ve sledu neustálých změn, může nám to také pomoci lépe zvládat stres. Se světem plným neustálých změn a nejistoty jsme se všichni setkali už jako děti –ještě jsme se tolik nevyznali v tom, jak co funguje, a tak pro nás lecjaká dnes už každodenní zkušenost byla nová, neznámá, jiná. Zároveň jsme ale ještě neměli od života žádná velká očekávání, a tak nás tolik netrápilo, když se ukázalo, že něco je jinak, než jsme si mysleli. Zkrátka jsme na základě této zkušenosti upravili svá očekávání.
Nejen v dětství je ale nejistota přirozenou součástí života. Je proto dobré si uvědomit, že i když máme zrovna teď
Změna versus stereotyp a řád pocit, že jsme ve svém životě dosáhli rovnováhy, tato rovnováha je vždy velmi křehká. Není ovšem vždy jednoduché se vyrovnat (vidíte, zase jsme u rovnováhy) s tím, že se cokoli kdykoli může vyvinout jinak, než jsme si plánovali. V souvislosti se změnou se (zvláště v angličtině) často opakuje ustálené spojení „i tohle přejde“ (this too shall pass).
Podle Wikipedie je to perské přísloví, podle různých jiných zdrojů tuto větu poprvé vyslovil jeden nebo druhý moudrý duchovní vůdce. Základní myšlenka je ale jednoduchá –cokoli, co se v tuto chvíli děje, ať už je to dobré, anebo špatné, jednou skončí. Něco vydrží chvilku, něco dlouhá desetiletí. Motýl, který si vám sedl na klopu, asi za chvíli uletí. Odřené koleno se zahojí. A neúspěšná snaha uběhnout maraton buď nakonec skončí úspěchem, nebo skončí sama snaha, protože bude přehlušena jinými prioritami.
Jedenáct jezdců projelo sněhovou pláň –bez ohlédnutí.
Svět je zkrátka neustále v pohybu. Nic netrvá věčně a všechno kolem nás se neustále proměňuje. Něco rychle, něco tak pomalu, že když se pořád díváme, ani to nezaznamenáme. Až s odstupem si všimneme, že rozkvetlé stromy najednou opadávají a sousedovic syn je o hlavu vyšší, než byl před půl rokem. Život je neustálým proudem proměn. Změna život pohání a je důkazem toho, že jsme nezamrzli v čase. S tím je dobré se smířit a existenci změny jako něčeho všudypřítomného přijmout. Můžeme tak snížit svůj strach z nejistoty. Není dobré se stresovat něčím, co je přítomno v každém okamžiku, ba co snad
dokonce každý okamžik samo vytváří. Když pochopíme, že situace se neustále proměňují, dokážeme si lépe uvědomit, co se děje právě teď. Kde v tomto konkrétním okamžiku jsme a jak se cítíme. Budeme se pak méně fixovat na budoucnost, protože si budeme uvědomovat, že ta přijde tak jako tak. Není potřeba se jí bát ani se ji snažit předčasně přivolat.
Vědomí všudypřítomné změny nás může motivovat k tomu, abychom víc ocenili to, co máme právě teď. Žijeme pak vědomě a intenzivněji. Přijetí toho, že nic není navždy, nám může také pomoct v rozvíjení schopnosti přizpůsobovat se novým situacím a adaptovat se na změny. I když se stane něco, co v nás vyvolá tíseň, můžeme si říct: „Ano, teď je to nepříjemné, ale to přejde.“ Když si uvědomíme, že nepříjemná situace (brzy) skončí, můžeme lépe regulovat své emoce, či dokonce pocítit určité zadostiučinění z toho, že takovou situaci dokážeme opravdu prožít. Uvědomění si a zpřítomnění negativních prožitků může dokonce snížit nebezpečí, že zabředneme do dlouhodobých negativních emocí. Je dobré se naučit čelit nepříjemným situacím s vědomím, že jsou dočasné. Takový přístup posílí naši emocionální odolnost i schopnost vyrovnávat se s různými životními situacemi.
Zápis v deníčku ze srpna 2018 Před dvěma lety jsem se v Nice stala svědkem teroristického útoku. Sledovala jsem (velmi zblízka) surovou vraždu mnoha lidí, přejetých náklaďákem. Já i moje rodina a přátelé jsme ale všichni nepředstavitelnou souhrou okolností přežili.
A toho večera (nebo spíše už rána) jsme všichni společně
seděli v pokoji a přemýšleli nad smrtí a životem. Nad tím, jaká to byla hrůza. A nad tím neuvěřitelným štěstím, které nás potkalo. Nad tím, že žijeme. A jeden moudrý muž, jehož zážitek z útoku byl asi nejhorší, protože šel mezi mrtvé na ulici zpátky hledat, jestli tam neleží tatínek, kterého jsme chvilku před útokem ztratili z dohle
du, mi toho dne řekl: „Lidský život je jako kniha. Každý den začneme žít novou stránku. A dokud žijeme, kniha pokračuje dál, každý den přibývají další a další stránky.
A dokud stránky přibývají, život nekončí. Naše knihy se dnes ještě nezavřely. Pokračují dál. A zítra opět otočíme stránku. I přes to, co jsme zažili, budeme žít dál.“
Otočení stránky pro mě znamená vzpomínku na zážitek, který mi změnil život. Připomínku, že žiju dál. Že když mám pocit, že je všechno špatně, druhý den zase vyjde slunce. Že se probudím. Zároveň také symbolizuje nový začátek. Přelom mezi dvěma etapami. Jakési uklidnění, že ne všechno bude vždycky stejně, ale to je v pořádku. Otočení stránky znamená, že lidi se mění, všechny dny nejsou stejné. A že změna je v pořádku. Změna utváří svět.
„Co připomíná minulost a už není k ničemu
Rohož lemovaná brokátem prodřeným až na osnovu. Paraván s čínskými malbami, začernalý, špinavý a odřený. Malíř, který špatně vidí. Sedm nebo osm stop dlouhý příčesek, který už je vyrudlý. Tkanina bronzové barvy vybledlá došeda. Milovník zesláblý stářím.“
(Sei Šónagon, 10. století)12
12 Zápisky z volných chvil. Překlad M. Novák. Praha: Odeon, 1984, s. 131.
Ukázali jsme si, že změna je nedílnou součástí života. Neméně důležitou roli v něm ale hraje také stereotyp a řád – vše je opět potřeba vyvážit. Stereotypy jsou užitečným zjednodušením, které nám pomáhá zpracovávat informace o světě. Nesmí se to ale samozřejmě přehnat. I v jazyce, kterým mluvíme, najdeme stereotypy, které nám usnadňují porozumění. Když posloucháme, jak někdo mluví, nerozebíráme jeho promluvu po jednotlivých hláskách, abychom pochopili význam, ale rovnou zpracováváme co největší celky, které známe. To mohou být jednotlivá slova, ale i celá slovní spojení. Je pro nás mnohem jednodušší vnímat řeč, která obsahuje známé celky, než řeč, v níž se vyskytuje množství neznámých slov či gramaticky netypických spojení.
Rádi bychom věřili, že naše kniha bude „jednodechovka“. To je pojem, který jsme objevili na webové stránce Čeština 2.013, kde lze najít nespisovná, zato někdy trefná pojmenování. Je to nové slovo, které se běžně v našem slovníku nevyskytuje. Když jste ho četli, možná jste se na mžik zastavili. Zpracovat ho pro vás ale jistě nebylo nijak zvlášť náročné – strukturou se podobá mnoha jiným slovům, která znáte, a dvě slova, z nichž se skládá, jistě nepotřebujete dělit na hlásky, abyste je pochopili. Pokud by ale někdo uprostřed věty najednou použil slovo „gahlawpesdzum“, nejspíš už mu jednoduše a rychle význam nepřisoudíte, protože se běžným českým slovům nepodobá.
13 Čeština 2.0. Online. Dostupné z: https://cestina20.cz/. [citováno 2024-02-19].
A podobně je to i v jiných situacích. Stereotypy nám umožňují rychleji a účinněji reagovat na náhle vzniklé nové situace, neboť přitom využíváme již existujících, či dokonce zažitých schémat. Nemusíme si tak lámat hlavu s tím, co si myslíme o každé maličkosti, se kterou se setkáme – každý z nás nejspíš ví, jak reagovat, když ho někdo pozdraví. Stereotypy nám pomáhají identifikovat se s určitými skupinami i s celými kulturami, a tím v nás posilují velmi důležitý pocit sounáležitosti. Také nám mohou pomoci lépe zvládnout nejistotu a složitost světa – nabízejí totiž určitý zjednodušený rámec, který nám pomáhá interpretovat události, s nimiž se setkáme, a lépe chápat chování druhých.
V domku rybáře
voní sušené ryby.
Horký letní den.
Když se něco stane stereotypem, nemusíme nad tím už hluboce přemýšlet. Místo náročného hledání zcela nového řešení situace nám postačí rozpomenout se na řešení jiné, ale podobné situace. Když nám doma dojdou vajíčka, řešení se bude asi dost podobat situaci, kdy nám došel chleba. Řád a organizovaný přístup nám může zjednodušit a usnadnit jednotlivé činnosti, ale také nám umožňuje se lépe vyznat ve složitějších situacích. Vždy je ovšem dobré si uvědomit, že může nastat nějaká nenadálá změna, která bude vyžadovat zcela nové řešení. Proto i stereotyp v životě je užitečný jen v určitých mezích.
„Stres je často způsobený tím, že narazíte na něco nečekaného. Když voják cvičí, připravuje se na situace, které mohou nastat, prochází si je, přemýšlí, co pak bude dělat, jak ho to ovlivní. Až to přijde, bude třeba méně zaskočený, méně ve stresu, víc bude vědět, co má dělat, a podobně.“
(Karel Řehka)14
Příliš stereotypní myšlení či nadměrný řád někdy negativně ovlivňují přístup k novým zkušenostem a příležitostem. Mohou totiž vést ke značně zkresleným pohledům, například k tomu, že to, co neznáme, budeme považovat a priori za špatné, či dokonce nebezpečné. Proto je třeba rozlišovat, kdy nám stereotyp přináší užitek a kdy nás naopak omezuje. V dnešní době jsme dokonce svědky toho, že se úporná snaha vyhnout se stereotypu sama stereotypem stává – příkladem mohou být různé subkultury, ale i dnes velmi oblíbené „opouštění komfortní zóny“.
Vyhledávání změn za každou cenu ale také nemusí být vždy přínosné. Změna není vhodná tam, kdy nepředstavuje řešení, nýbrž útěk či únik od problému, který tím pádem zůstává nevyřešený a někdy v budoucnosti se nejspíš opět vynoří.
14 Wirnitzer, J. Běžíme o život, ale uděláme vše, abychom se válce vyhnuli. Že mám mlčet, je scestný nesmysl, říká Řehka. Online. Deník N. 1. 2. 2024. Dostupné z: https://denikn.cz/1337978/bezime-o-zivot-ale-udelame-vse-abychom-se-valce-vyhnuli-ze-mam-mlcet-je-scestny-nesmysl-rika-rehka/. [citováno 2024-02-05].