Kapitola 1
Svištím si to směrem k zatáčce Shuttlecock a vím, že si koleduju o malér, ale směju se – je mi to jedno. Znovu jedu Velkou národní, poprvé po téměř osmi letech, až na to, že v tomhle případě nejde o dostih na sedm tisíc dvě stě metrů přes třicet překážek na závodišti v Aintree. Tahle Velká náro dní je úplně jiný typ závo du: jedná se o nervy drásající jízdu jako na horské dráze, při níž člověku drkotají zuby a svírají se hýždě; jízdu dvanáct set metrů dlouhým ledovým korytem Cresta Run ve švýcarském Svatém Mořici.
Když vjíždím na prudký rovný úsek Junction Straight, přitáhnu se na saních víc dopředu. Nejsou to ledajaké sáňky z dřevěných latěk, na jaké si sednete a vozíte se ze zasněženého kopečka v místním parku, ale pětatřicetikilový skeleton z ušlechtilé oceli a uhlíkových vláken, s noži ostrými jako břitva a madly, kterých se držíte.
Přenesení váhy dopředu mi dodá větší rychlost – a rychlost je to, co se počítá. Rozdíl mezi výhrou a prohrou se měří v tisícinách vteřiny.
Rychlost, rychlost, rychlost.
Jen díky rychlosti můžete vyhrát – samozřejmě za předpokladu, že to s ní nepřeženete a nenabouráte se.
Neslyším nic než hukot větru a neustálé klapání nožů o led, přitom se řítím téměř stovkou tváří dolů korytem a na prudkém svahu stále nabírám to prchavé zrychlení. Hledím před sebe a pátrám po známých orientačních bodech, ale kvůli vibracím vidím rozmazaně. Takhle rychle jsem v této fázi závodu ještě nikdy nejel.
Spíš cítím, než vidím prudkou změnu směru: to Junction Straight přechází do pravotočivého úseku zvaného Rise, kde trať skutečně mírně stoupá, a následné přetížení vtlačí mé tělo do saní.
Bleskově projíždím p o d můstkem Nani’s Bridge a malým zákrutem do úseku zvaného Battledore.
A náhle je tu neblaze proslulá zatáčka Shuttlecock, v níž už vyjelo z dráhy tolik závodníků, že dokonce vytvořili zvláštní klub. Hlavou se mi honí zásadní otázka: nejedu příliš rychle na to, abych ji stihl vybrat?
Posouvám tělo na saních dozadu, což mi umožňuje aspoň trochu řídit tím, že silněji přitlačím zadní část vnitřního nože na led. Ale neměl bych taky začít „hrabat“?
Na nohou mám speciální boty se třemi zubatými kovovými hroty na špičce – něco na způsob jedem napuštěné čepele, kterou měla ve filmu Srdečné pozdravy z Ruska připevněnou na špičce boty Rosa Klebbová, jenže tahle věc je trochu větší. To jsou moje „hrábě“ –jediný prostředek, který mě může zpomalit.
Mám zarýt hroty do ledu? Anebo raději riskovat, že v Shuttlecocku vyletím?
Na rozdíl od olympijské bobové dráhy, kde jsou vnější stěny zatáček konkávní, takže pomáhají udržet bob v korytě, má mnoho zatáček na Crestě stěnu konvexní, což má opačný účinek. Kámen na curling vypuštěný na začátku bobové dráhy dojede až dolů, zatímco z koryta Cresty by vylétl hned v první zatáčce. Proto je zapotřebí velké zručnosti, abyste se v něm udrželi, ale takto konstruovaná dráha je p ovažována za b ezp ečnější pro závo dníka, který přestane ovládat skeleton, protože trať obklopují takzvaná měkká pole vystlaná slámou a kupami prašanu, aby se minimalizovalo riziko případných zranění.
Uchyluji se ke kompromisu.
Mírně spouštím levou nohu, abych trochu zpomalil a tu velkou levotočivou zatáčku do pravého úhlu vybral.
Shuttleco ck přechází do ostřejší zatáčky a já cítím, že mi setrvačností vylétly nohy doprava do vzduchu, a tak přenáším váhu víc doleva. Tady už jsem v předchozích jízdách vyletěl a jsem pevně rozhodnutý, že se to nebude opakovat.
Tentokrát ne. Ne v tomhle závodě.
V důležitém závodě o modrou stuhu, kterého jsem se tolik toužil zúčastnit. 10)
Nakláním se víc doleva, tak moc, jak si jen troufám, a držím se saní, co mi síly stačí.
A znovu se chechtám.
Aspoň vím, že žiju.
Cresta Run mi svého času zachránila život, o tom nemůže být pochyb.
Naro dil jsem se ve stejném ro ce, kdy byl můj otec Jim Pussett poprvé vyhlášen žokejským šampionem, jímž se stává vítěz největšího počtu dostihů steeplechase v sezoně. Do mých dvanácti let získal tento titul ještě šestkrát. A nasbíral by jich víc, nebýt ošklivé zlomeniny nohy, kvůli níž nemohl téměř celé dva roky do sedla.
V mých očích, stejně jako v očích všech ostatních, to byl hrdina. Když se po zranění vrátil a v poslední den skokové sezony znovu získal titul po trojnásobném vítězství v Sandownu, brečeli prý i dospělí chlapi.
Já jsem brečel taky, to vím určitě.
A plakal jsem znovu, když o čtyři měsíce později zahynul při autonehodě cestou na dostihy v Newton Abbotu v jižním Devonu. Jel jsem tehdy s ním v jeho zbrusu novém, skvělém sportovním jaguaru stříbrné barvy, když za deštivého srpnového odpoledne na dálnici M5 jižně od Tauntonu ztratil řidič před námi kontrolu nad vozidlem a vyjel doprava do středových svodidel. Tak jako při dostizích, když před ním upadl kůň, provedl otec úhybný manévr a strhl jaguar doleva, a já se mohu pouze domýšlet, proč si nevšiml do dávky v krajním pruhu. Možná se nacházela v mrtvém úhlu zpětného zrcátka anebo déšť zhoršil viditelnost.
Ze sedadla sp olujezdce jsem varovně vykřikl, ale bylo p ozdě, příliš pozdě.
Kolize s do dávkou se relativně dala přežít, ale náraz byl tak prudký, že nás otočil o sto osmdesát stupňů, takže se teď přímo proti nám řítila auta jedoucí v pomalém pruhu – a pomalá opravdu nebyla.
Jasně jsem viděl, jak se na mne valí náklaďák plně naložený cihlami. Jeho světlomety plály jako oči plné hněvu a ze zablokovaných pneumatik se kouřilo.
V posledním okamžiku před srážkou strhl otec volant, takže ná-
kladní auto do nás nenarazilo čelně na mé straně, ale bokem do dveří řidiče.
Díky otcově manévru jsem nebyl na místě mrtvý, on sám však jím téměř jistě zpečetil vlastní osud. Náklaďák plný cihel narazil do hliníkového boku jaguaru a prorazil kov jako papír. Otec vyrazil bolestný výkřik, který téměř stejně rychle odezněl, a pak se rozlehl strašlivý skřípot, jak se to, co zbylo z auta, převrátilo na bok a náklaďák nás zdánlivě nekonečně dlouho tlačil před sebou po vozovce.
Vzp omínám si, že když konečně všechno utichlo, do cela mě překvapilo, že jsem nejen při vědomí, ale zřejmě i zcela nezraněn. Nic mě nebolelo, stejně jsem se však nedokázal pohnout.
Ven jsem se nemohl dostat ze dvou příčin. Zaprvé, auto leželo na boku na dveřích spolujezdce, a zadruhé, na klíně mi seděl otec: spojené síly nárazu a gravitace ho odhodily ze sedadla řidiče na mne.
Promluvil jsem na něj, ale odpověď nepřišla.
I když mi bylo teprve dvanáct, smrt pro mne nebyla něčím neznámým. Prarodiče z matčiny strany chovali ovce na vřesovištích North York Moors a já jim téměř od chvíle, kdy jsem začal chodit, každé velikonoční prázdniny pomáhal s jehňaty. Nestávalo se často, aby novorozené jehně neb o ro dící ovce umřeli, ale za ta léta jsem to přesto nejednou zažil. Jak p okaždé říkával můj nesentimentální dědeček, bylo to otravné, ovšem nic, kvůli čemu by měl člověk brečet. Finanční ztráta ho mrzela mnohem víc.
A pak tu byli psi.
Nejen ti ovčáčtí na farmě, ale i naši vlastní rodinní, stejně jako kočky, křečci a morčata – ti všichni pravidelně přicházeli a odcházeli. A já jsem pro ně truchlil. S opravdovým zápalem.
Nicméně až do svých dvanácti let nezemřel v mém okolí nikdo, koho bych znal, tím méně někdo tak blízký, jako byl můj vlastní otec.
Přesto jsem hned věděl, že je mrtvý.
Jeho hlava mi spočívala na hrudi ve zvláštním úhlu, otevřené oči nemrkaly.
Zachoval jsem naprostý klid, dokonce jsem na něj tiše promluvil, poděkoval jsem mu, že se vystavil bočnímu nárazu, a vysvětlil jeho neslyšícím uším, že nepotrvá dlouho a přijde pomoc.
Uplynula však celá hodina, než přijela záchranná služba a vy-
prostila nás ze zkroucené změti hliníkového plechu, což bylo vše, co z jaguaru zbylo.
Dva statní hasiči nakonec mechanickými nůžkami o dstranili vzpříčené dveře na straně řidiče a vplazili se dovnitř. Pak ze mě sundali otce.
Nechtěl jsem ho pustit a zoufale jsem se ho držel, ale hasiči mi ho vytrhli z náruče.
B ěhem té uplynulé ho diny mi otec připadal blízký jako snad nikdy předtím. Vždycky měl moc práce: brzy vstával, aby absolvoval ranní jízdy na koních, pak vyrazil na dostihy a domů se vracel v lepším případě vyčerpaný, v horším p otlučený a p ohmožděný. To vše nejméně šest dní v týdnu, každý týden v ro ce, ve všepohlcující touze být nejlepší, stát se šampionem.
Někdy se večer nevrátil vůbec a já brzy zjistil, že nemocnice budou podstatnou součástí mého mladého života: matka mě pravidelně odkládala u přátel nebo sousedů, aby sama mohla zodpovědně o djet na úrazové o ddělení ležící nejblíž závo dišti a zachránit, co ještě zachránit šlo.
Odjakživa nesnášela, když musela z tribuny přihlížet, jak její manžel závodí, a radost z jeho početných vítězství u ní nikdy nepřehlušila hrůzu z představy, že vedle jeho těla zhrouceného na trávníku zastavuje sanitka. Na dostizích už ostatně nebyla celá léta, od chvíle, kdy měl v Newbury hrozivý pád a skončil v místní nemocnici s nesčetnými zlomeninami lebeční kosti a obličejem tak oteklým, že nebyla schopná rozeznat, který z šesti pacientů na oddělení je ve skutečnosti její muž.
Pak už jeho ježdění nesledovala ani v televizi a raději se věnovala zahradě u našeho domu v Lambournu, kde věčně stříhala přerostlé růžové keře. Možná bylo ironií osudu, že ji nakonec o manžela nepřipravil pád na dostihové překážce, jak se vždycky obávala, ale dopravní nehoda, z níž všichni ostatní účastníci vyvázli bez zranění.
Navzdory mým protestům, že jsem naprosto v pořádku, mi záchranáři nasadili tuhý stabilizační límec, zafixovali mne na nosítkách a vrtulníkem mě dopravili do p ediatrického traumacentra v bristolské dětské nemocnici.
Chtěl jsem zůstat u otce, ale záchranáři byli k mým prosbám hluší – jejich prioritou byla péče o živé. A právě s tímto okamžikem odloučení jsem se nemohl dlouhá léta vyrovnat. (13
Měl jsem pocit, že jsem ho opustil, a žádné racionální argumenty mě nepřesvědčily o opaku. Přinejmenším ne na dlouho.
Vyšetření pomocí počítačové tomografie, testy na otřes mozku i rentgenové snímky pořízené v nemocnici dokázaly všem ostatním to, co já už jsem věděl – že jsem vyvázl bez sebemenšího zranění. Žádal jsem, aby mě odvezli zpátky k otci, to se však samozřejmě nestalo. Místo toho mě p osadili do místnosti s dětskou psycholožkou, která se mě snažila rozptýlit slovním fotbalem.
Odmítl jsem s ní hrát. „Vím, že otec je mrtvý,“ řekl jsem jí, „ale i tak mu chci být nablízku.“
Teprve mnohem později, když si mě přišla vyzvednout uslzená matka, mi došla vážnost celé situace: táta se domů nevrátí, ani dnes, ani nikdy jindy.
Slzy mi tekly bez ustání až do rána a pak ještě mnoho dalších nocí.
Hrdinové by neměli umírat. A už vůbec ne takhle.
Shuttlecock mě nedostane, tentokrát ne.
Záď saní jde do smyku, ale já se jich stále držím a řítím se přes Stream Corner dál k Bledisloe Straight. Teď už jen prosvištět pod silničním a železničním mostem, vybrat tři mírné zatáčky, ohyb zvaný Cresta Leap a pak už vzhůru do cíle.
Naprostá hračka.
Jenže ve sto třicítce bez pořádných brzd a bezpečnostního pásu není hračkou vůbec nic.
Sto třicet kilometrů za hodinu.
Takovou rychlostí jel můj otec, když auto před ním narazilo do svodidel.
Najednou jsem zase zpátky na dálnici M5, sleduji náklaďák s cihlami, který se ke mně neúprosně blíží s rozžatými světly, a výraz hrůzy ve tváři řidiče mám stále vrytý hluboko v paměti.
Zavrtím hlavou.
Teď ne! Teď ne!
Vím až příliš dobře, co se se mnou děje. Je to pravidelná předehra k ochromujícímu záchvatu paniky, při němž mi jakýsi vnitřní hlas v hlavě říká, že si nezasloužím být naživu, když je otec mrtvý.
„Ne!“ křičím. „Nic takového! Tohle se teď nesmí stát!“ Lapám p o dechu, jako by mě někdo dusil, a cítím, jak mi začíná bušit
v hrudi. Potí se mi dlaně a hrozí, že se přestanu držet madel sáněk. Zmítám hlavou ze strany na stranu a snažím se přimět zlého démona, aby se vrátil, odkud přišel.
„Teď ne, “ opakuji a nutím se soustředit na led před sebou.
Pod mosty už se jenom vezu a pokračuji směrem k cíli.
A pak najednou protnu cílovou čáru a vjedu na žluté pěnové rohože, které mi zabrání, abych pokračoval dolů na hlavní náměstí Celeriny – vesnice u dolní části trati – a dál do nemocnice, kde už skončil nejeden neúspěšný skeletonista.
Ale dnes to nejsem já, kdo potřebuje akutní operaci.
Ležím na rohoži celý vyčerpaný a stále zápasím s dechem. „Haló, haló,“ ozývá se z reproduktoru Tannoy nad mou hlavou hlasitě z věže rozhodčích. „Miles Pussett, čas padesát dvě celé dvacet čtyři setiny vteřiny. To je průběžné třetí místo.“
Hlášení mě vrací do reality a bušení srdce ustupuje. Znovu začínám dýchat a život je zase v normálu.
Ale zaznělo z věže vážně haló, haló?
Tahle fráze je vyhrazena pro jezdcův osobní rekord. Padesát dva celých a dvacet čtyři setiny je můj nejlepší osobní čas – a třetí ve Velké národní, nic menšího. A to mám zatím za sebou jen první jízdu ze tří.
Vyskočím na nohy, popadnu saně a jsem připravený vystoupat zpátky nahoru, abych si to všechno zopakoval.
Ještě jednou se zasměju.
Jen do toho.