Miin děda býval námořníkem. Opravdovým námořníkem, takovým, co brázdí moře na velikých lodích, které do Evropy vozí cukr, rýži a další zboží z dalekých zemí. Teď už byl ovšem několik let v důchodu. Dál moc rád cestoval a vždycky v létě jezdíval s babičkou na výlety k moři. Ale od té doby, co nebyla babička na světě, to už nebyl on, jak často říkala maminka. Trávil dny doma a nikam se mu nechtělo.
Jenže letos v zimě se něco změnilo. Když k nim děda přijel na Vánoce na návštěvu, tvářil se po dlouhé době skoro spokojeně a taky vypadal strašně tajemně.
Pak si něco dlouho šeptal s tatínkem v kuchyni. Nakonec se tatínek plácl do kolen a řekl: „To ti to trvalo, tati! A kde ho máš?“
„Kde má děda co?“ vtrhla Mia do kuchyně, protože si neodpustila číhat za dveřmi, aby jí náhodou něco neuniklo.
„Hausbót! Děda si minulý týden koupil hausbót,“ odpověděl tatínek vesele.
„Co je to hausbót?“ zeptala se překvapeně Mia.
„Hausbót je takový malý domek na vodě. Je to loď, na které se dá bydlet. Víc totiž stojí, než pluje.
Je zakotvená na jednom stálém místě, ale když chceš, můžeš na ní i vyplout. Sice ne moc rychle, ale je to paráda. Prostě chatka na vodě,“ vysvětloval tatínek.
Děda se jenom spokojeně usmíval.
Zato Mia měla oči navrch hlavy, protože se dozvěděla, že v létě bude na hausbótu trávit s dědou část prázdnin. Ona, Mia, bude bydlet na lodi! A hlavně tam s nimi bude i Nemo! A na to se těšila nejvíc.
Nemo byl dědův pes. Dostal ho před lety od kamarádů námořníků jako překvapení. Když ho Mia
spatřila poprvé, byla to jen malá bílá kulička. A když jí tehdy děda oznámil, jak se pejsek jmenuje, vyhrkla:
„Jé, dědo, Nemo přece není pes, to je rybička z animovaného filmu.“
„Rybička? Tak o tom já nic nevím,“ podrbal se děda na bradě. „Pokud se teda dobře pamatuju, Nemo byl kapitán ponorky Nautilus. Je to postava z knihy Julese Verna Dvacet tisíc mil pod mořem,“ vysvětloval tenkrát trpělivě vykulené holčičce.
Nemo rostl jako z vody a brzy se ukázalo, že z něho bude opravdu velký pes. Mia si nikdy nedokázala představit, že by ta malá chlupatá kulička mohla
takhle vyrůst, ale bylo to tak. Nemo byl totiž afghánský chrt. Jednu chvíli byl skoro vyšší než Mia. Ale Mia rostla taky, a tak ho nakonec zase přerostla. Chodila do páté třídy a po letních prázdninách jí bude už dvanáct.
A teď měl děda kromě Nema i hausbót, domek na vodě, kde se dalo v létě bydlet. Byly to opravdu báječné Vánoce a určitě to bude i báječné léto, libovala si Mia a už se nemohla dočkat.
Hausbót se ale musel nejdřív opravit. Původní majitel byl pán o hodně starší než děda. Roky již hausbót nevyužíval a ten byl už nějaký čas vytažený z vody. Stál na kůlech na břehu přehrady. Když ho Mia viděla poprvé, musela uznat, že nevypadá zrovna nejlíp, a začala se o jejich prázdninové dobrodružství trochu strachovat. Barva z trupu lodi se odlupovala ve velikých plátech, dřevo kajuty bylo staré a uvnitř to vůbec nevypadalo hezky. Všude byly pavučiny, záclonky na oknech byly potrhané a jedno okno dokonce rozbité.
Ale tatínek s dědou jezdili k přehradě celou zimu i jaro a oba pilně pracovali, aby loď byla na léto připravená. I maminka pomáhala. Ušila dědovi na hausbót nové závěsy a potahy na polštářky. Sehnala dokonce i stejně sladěné povlečení. A jednoho dne tatínek přijel domů a prohlásil: „No, Mio, tak už máme hotovo.
Myslím, že se ti o prázdninách na hausbótu bude moc líbit.“
Konečně začaly prázdniny a brzy nastal den, kdy se Mia s tatínkem vydala na cestu k přehradě. Vyrazili z města později odpoledne, dlouho jeli podél řeky, a když projeli obcí, která se podle uvítací cedule jmenovala Lhota, bylo to už podle tatínka jen kousek. Mia se dívala na ubíhající krajinu za oknem a v duchu si myslela: Dnešní noc už strávím na lodi. Po zádech jí přeběhl mráz. Byla napnutá, těšila se, taky jí však vrtalo hlavou, jaké to asi bude. Nebude se v noci na lodi bát? říkala si. Ale kdepak, děda a Nemo ji určitě ochrání.
Pokračovali ještě kus cesty rovně mezi poli a pak už úzká silnice zahnula do lesa. Po chvíli tatínek zastavil a oba vystoupili. Mia zahlédla, jak v dálce mezi stromy probleskuje voda. Tatínek vzal tašky, Mia si navlékla na záda svůj batůžek a vyšli po pěšině do řídkého lesa. Na pravé straně stálo za stromy několik menších domků, nalevo se táhla dlouhá louka, za kterou byla Lhota.
Když došli s tatínkem k zátoce, Mia konečně poprvé uviděla dědův hausbót na vodě. Byl teď po všech opravách jako ze škatulky. Vůbec ho nepoznávala. Musela uznat, ze na něm oba odvedli veliký kus práce. Celá kajuta byla nově obložená dřevem. Kromě klasických obdélníkových oken měl hausbót na každé straně a vzadu i jedno velké kulaté. Mia za ním v dálce zahlédla plout několik bílých plachetnic. Stromy na protějším břehu se skláněly nad hladinu a odrážely se v ní. Lehký vánek poháněk po hladině drobné vlnky. Byla to opravdová krása.
Jako první na palubě se objevil Nemo, zavrtěl ocasem a vesele na ně zaštěkal.
„Copak se děje, Nemo? Á, moje námořnice už je tady!“ spěchal je radostně přivítat i děda. Obratně k nim přeběhl po úzkém můstku na břeh, chytil Miu do náručí a pevně ji objal. „Tak co, jsi připravená na to nejlepší letní dobrodružství?“ zeptal se a Mia nadšeně přikývla.
Děda vzal od tatínka tašky, včetně tašky s jídlem, kterou jim připravila maminka, a vedl je na loď. Mia opatrně našlapovala po můstku, při každém kroku se trochu zhoupl. Kdyby věděla, že po něm za pár
dní bude běhat stejně rychle jako děda!
Děda Mie ukázal její postel a skříňku, kam si může uložit věci, a uvařil tatínkovi kávu. Chvíli si povídali, ale pak už se tatínek musel vydat na cestu domů.
„Dávej nám tu na ni pozor, tati,“ usmál se a poplácal dědu po rameni. Ze břehu pak ještě zamával Mie na rozloučenou a zamířil lesem k zaparkovanému autu.
Mia byla ze všeho na lodi nadšená. Celý hausbót hned musela prozkoumat. Děda jí ho předvedl od jednoho konce k druhému. A Nemo mu v tom pomáhal, běhal všude za nimi a vesele vrtěl ocasem.
Kromě postelí a malého jídelního stolu s lavicí a sedátky tu byla praktická útulná kuchyňka a malinká koupelna. Vlastně všechno na hausbótu bylo malé, ale strašně důmyslně vyvedené. Stůl byl sklopný, skříňky vysunovací, dřez se dal přiklopit, aby se tak získalo více místa na práci při vaření. V jedné skříňce byla dokonce schovaná i malá lednice. Ale nejvíc ze všeho se Mie líbilo dřevěné kormidlo, které vypadalo úplně jako na starých lodích, které viděla ve filmech o námořnících a o pirátech. Na palubě pak bylo krásné sezení s křesílky. A právě tam jim děda nachystal večeři. Naštěstí nemusel moc vařit, protože maminka jim připravila zásoby jídla na několik dní.
Byl teplý letní večer, a tak spolu seděli venku až do setmění. Zábradlí lodi bylo lemované světýlky a jejich hausbót teď zářil do tmy jako lunapark. Stejná světla děda rozvěsil i na nejbližším stromě na břehu.
