Evropu pohlcují plameny. Dvacet sedm let trvá válka, která bude později známá jako třicetiletá . Smrt a utrpení jsou na denním pořádku, lidi kosí hlad, mor a nájezdy cizích vojsk.
Válka vstupuje do nové etapy. Vítězné otěže přebírá švédská armáda, která, jak se zdá, nejde zastavit. Situace v Čechách je zoufalá. Švédi obsadili polovinu Moravy s Olomoucí v čele. Generál Torstenson v Německu formuje novou armádu, která si klade za cíl dojít až do Vídně. Císařské vojsko čeká nejdůležitější rok války, který rozhodne o osudu celé monarchie. Do této doby je zasazeno naše vyprávění, protože ti, o nichž tady budu psát, se na všech těch událostech významně podíleli. Podíváme se spolu, jaký osud nám prozřetelnost přichystala a jak chybělo málo k tomu , abychom dnes mluvili švédsky. Masopust roku 1645 vepsal do našich dějin krvavou stopu…
Povíme si o hrdinech, kteří se zasloužili o mnohé. Toto je jejich příběh…
Prolog
Sychravý den. Podzim. Jak nesnáší podzim. Je mu zima a zebou ho nohy. Boty i punčochy má promáčené a klepe se jako osika. Navlhlý prapor jejich pluku je tak těžký, že má co dělat, aby ho udržel v ruce. Kolem něj stojí jeho bratři ve zbrani. Stojí u zdi letohrádku Hvězda a čekají na svou chvíli. Z dálky jsou slyšet zvuky bitvy. Střelba, křik, rozkazy a utrpení raněných. Nikdo neví, kdo začal. Nikdo neví, kdo vítězí. Hledí do neprostupné mlhy a čekají na rozkaz k útoku, který snad přijde každým okamžikem.
Zapře si prapor o rameno a zkontroluje si, že má vše na svém místě. Pistole za opaskem, meč, který mu věnoval otec. Ten proklatý meč, který nosil už jeho děd a který mu má přinést štěstí. Z mlhy se vyřítí jezdec a zastavuje před linií. Několik mužů to málem nevydrželo a vypálilo, ale naštěstí v jezdci poznali svého velitele hraběte Šlika.
Šlik seskočil z koně a vydal se ke svým mužům. Vůbec neřešil, že jeho splašený bělouš prchl zpátky do mlhy. Plukovník Šlik. Hrdina mnoha bitev, který celý svůj život zasvětil válce. Tak to je on . Menší zrzavý čtyřicátník , jenž vůbec nedbá na to, že je celý od bahna a krve.
„Bratři! Vojsko bylo poraženo. Nepřítel se valí na Prahu. Jsme jediní, kdo je může zastavit.“
Polkl naprázdno. Tak bitva je prohraná. Jak se to jen mohlo stát? Kde se stala chyba?
„Udržujte linie co nejdéle a zabijte každého císařského, kterého uvidíte. Modlím se za vás.“
Šlik se pokřižoval a postavil se vedle něj. Ruce se mu začaly třást ještě víc. Hrabě si toho všiml a otcovsky se na něj podíval.
„Máš strach?“
„Nemám, pane.“
„Jen to řekni, také ho mám.“
„Vy?“
„No jistě. Na tohle si člověk nikdy nezvykne.“
Z mlhy bylo slyšet, jak se k nim blíží nepřítel. Muži se začali nervózně dívat kolem sebe. Šlik si toho všiml.
„Držte linii. Nikdo se nepohne ani o krok zpět. Kdo to udělá, tomu vpálím kuli do zad.“
Jeho slova byla zbytečná. V momentě, kdy se z mlhy vynořila řada císařských, začali muži ze Šlikova pluku hromadně zahazovat zbraně a utíkat ku Praze. Ne ovšem všichni. Někteří se bili jako lvi. Zapráskala střelba z mušket a přišel boj muže proti muži. Stále stál na místě paralyzován strachem a držel hrdě jejich prapor. Šlik po jeho pravici křičel rozkazy a odrážel dotěrné útoky císařských pikenýrů.
Ucítil ostrou bolest v levém rameni. Bolest byla tak intenzivní, že upustil prapor, který skončil na zemi. Byl ihned pošlapán řadou vojáků , kteří na ně stále doráželi . Hrabě Šlik pochopil, že je vše ztraceno. Kolem sebe už mohl spatřit jen apokalypsu, jež nešla zastavit. Uchopil za loket mladého praporečníka, který vedle něj postával a držel si zraněnou ruku, a společně s ním se dal na zběsilý úprk. I ti poslední odvážní, co doposud neutekli, konečně pochopili, že je celá situace ztracená. Hrdý moravský pluk byl rozprášen a nyní hnán ku Praze. Zakopl o větev a upadl. Šlik se ho pokoušel zvednout, ale v tu ránu se kolem nich rozestavili čtyři mušketýři s napřaženými meči. Šlik tasil meč a posměšně si je měřil pohledem. Všichni byli velmi mladí a vystrašení. Šlik by jim mohl ve svých čtyřiceti letech dělat otce.
„Vy si myslíte, že dokážete zabít lva?“ Mušketýři zareagovali pozdě. Rychlým výpadem Šlik jednomu proťal hrdlo a pustil se do zbylých tří. Sledoval je ze země. Jeho velitel byl sice mrštný bojovník, ale brzy bylo vidět, že začíná polevovat a mladíkům nestačí. Jednomu z nich se povedlo Šlikovi uštědřit ránu pistolí do tváře a Šlik upadl na zem. Pistole! No ano! Rychle vytáhl pistoli, kterou měl za opaskem a zastřelil mladíka, který chtěl raněného Šlika dorazit.
„Du Schwein!“
Ani nevěděl, který z těch dvou to byl, ale inkasoval pořádný kopanec do žaludku . Ležel schoulený do klubíčka a cítil , jak do něj kopou. Smířil se s bolestí. Už jí bylo tolik, že ji nevnímal. Celý jeho svět se smrsknul do jediné myšlenky. Tak takhle vypadá smrt…
1. kapitola
Probudilo ho zabouchání na dveře a ženský křik. Když otevřel oči, spatřil, jak v místnosti stojí nasupený generalissimův sluha
Maxmilián a povýšeně na něj hledí. Markéta, děvečka z krčmy, kterou si sem včera přivedl, se chvatně oblékala a bez rozloučení a jen napůl oblečená vyběhla ven.
„Jeho Milost si vás žádá.“
„Takhle po ránu? To se mi nezdá.“
„Po ránu? Už bude poledne.“
Bolavě vstal z postele, protáhl se a zívl. Maxmilián, rozmazlený floutek, kterému bylo teprve dvacet let, po něm ze židle hodil košili.
„Oblečte se, proboha.“
„Jste nějak drzý, mladíku.“
„No dovolte, já jsem z…“
„Je mi to jedno. Počkejte venku.“
Maxmilián nijak neprotestoval a vyšel ven. Už bylo na čase. Postavil se a došel k umyvadlu. Ze džbánu si do něj nalil vodu a opláchl si obličej . Podíval se do zrcadla na zdi . Na to, že mu táhne na čtyřicet tři let , vypadá pořád obstojně. Husté černé vlasy a vous střižený dle poslední módy z Vídně. Kdepak, dobře se žije na dvoře hraběte Šlika.
S Maxmiliánem za zády opouštěl svůj příbytek na Petrském předměstí a kráčel na zámek. Slabě chumelilo a městské děti se radovaly z nového přívalu sněhu. Odplivl si a zachumlal se
do kabátu. Nesnášel tuhle zimu. Už se nemohl dočkat, až bude na zámku v teple. Maxmilián ho hrdě následoval.
„A co si vlastně Jeho Milost žádá?“
„Nic mi neřekl, jen pravil, že je to nutné.“
Otočil se na Maxmiliána, který se s ním skoro srazil.
„Nutné?“
„Ano, ráno přišel list z Vídně.“
Rychle přidal do kroku. To už měl Maxmilián co dělat, aby ho doběhl . Jeho pokus skončil neslavně, protože na náměstí uklouzl a skončil v závěji sněhu. Jen se nad tím pousmál a s tímto úšklebkem došel až do zámku . Stále měl totiž před očima
Maxmiliána, který leží na ulici a kolem něj poskakují děti a zasypávají ho sněhem.
Prošel kolem hospodářských budov, kde mu služebnictvo prozradilo, že hraběte najde v severním křídle zámku. Vydal se tedy tam. Jak procházel pod lunetovými klenbami, hlavou mu proběhlo, že už by bylo na čase, aby jejich pán zainvestoval a konečně tenhle renesanční skvost povýšil na nový a modernější barokní.
Hrabě Šlik stál u portálu ve společnosti frátera Henricuse, kterého pověřil tím, aby vyhotovil obraz celého města. Mnich v černém hábitu a kožených sandálech vypadal vedle honosně oblečeného Šlika komicky. Přistoupil k nim. Konečně se Šlik odtrhl od skici, kterou mu mnich ukazoval, a zaregistroval ho.
„No konečně jsi dorazil.“
„Omlouvám se, Milosti. Moc práce.“
„Moc práce? Která to byla dnes?“
Mnich si odkašlal. Šlik pochopil, že není vhodné takto mluvit před mužem z církve svaté.
„Omlouvám se, frátere. Dovolte, abych vám představil mého služebníka a rádce Melchiora Kašpara Seidla.“
Aby se neřeklo, tak se svatému muži uklonil. Ten mu pozdrav opětoval a raději se vzdálil. Šlik a Melchior vyrazili do zámecké zahrady. Už sněžilo pořádně.
„Stejně si tu v Plané žijeme božsky.“
„Nemohu nesouhlasit, Milosti.“
„Víš, uvažoval jsem o přestavbě zámku.“
„Já zrovna také.“
Šlik se na něj podíval a šťouchl ho loktem do žeber.
„Jen nepovídej. Už mi bude šedesát pět let.“
„Já vím, dnes máte narozeniny.“
„Už dnes?“
„Ano, Milosti. Je přece pátého ledna.“
Šlik se zamyslel. Ano, Melchior měl pravdu.
„Sakra, jsem dědek, Melchiore.“
„Jen nepovídejte.“
„Ale budu. Už to není, co bývalo. Nudím se.“
„Prý vám dorazil list z Vídně.“
„To tvrdil Maxmilián? Ale kdepak. Jen lest, abych tě sem nalákal.“
„Hezké.“
„No, co co. Od těch dob, co nebojujeme, jsi nám zlenivěl a jen proháníš ženské.“
„Však nás zase zavolají. Jste generalissimus a válka ještě neskončila.“
Šlik se ohnul a sebral hrst sněhu. Zamyšleně koukal do zahrady.
„Já se bojím, že už nezavolají. Slyšel jsem, že se vedou mírová jednání.“
„To se tvrdilo i loni, Milosti.“
„To ano, ale… No, radši toho necháme. Dnes se pomějeme. Budu slavit, jako by mi bylo teprve dvacet let.“
Šlik odhodil sníh a vracel se zpátky k zámku. Melchior si jen povzdechl a vyrazil za svým pánem. Mír. Kdyby tak už konečně zavládl v Evropě mír.
2. kapitola
Hodovní síň na zámku byla osvícena desítkami svící. Hosté na oslavě Šlikových narozenin pocházeli výhradně z Plané. Kromě samotného Šlika a Melchiora tu byl ještě městský purkmistr Albrecht, první radní Matouš a správce městské mincovny Adam. Maxmilián se oslavy neúčastnil stejně jako fráter Henricus.
Svařené víno teklo proudem a stoly se prohýbaly pod přívalem těch nejvybranějších lahůdek. Melchior si nemohl odpustit myšlenku na to, kde tolik jídla jeho pán sehnal. V Čechách byl hlad a bída. Válka už trvala příliš dlouho. Když pozoroval hosty, jak se v dobrém rozmaru cpou, tak si představil, co asi jedí lidé na venkově.
Šlik se zhluboka napil vína a dovolil si hlasité říhnutí. Hosté se dali do smíchu.
„To se nám to žije, když na to máme.“
„A za všechno vděčíme vám, Milosti.“
Melchior se podíval po prvním radním. Malý tlustý prospěchář, který se kdysi hrdě hlásil ke stavovskému povstání. Dnes? Ortodoxní katolík, který poslal své dva syny na církevní studia do Prahy. Neměl tyhle lidi vůbec rád.
„Melchiore? Ty dnes nebudeš pít?“
Melchior se podíval na spokojeného Šlika a nalil oběma pohár vína.
„S vámi budu pít vždy, Milosti.“
Šlik ho poplácal po rameni.
Všichni se zájmem sledovali Šlikova oblíbence, který měl čestné místo u stolu hned po jeho pravici.
„Kdepak. Z něj si vezměte příklad. Dvacet pět let věrné služby. A těch věcí, co jsme spolu zažili.“
„Jen nepřehánějte, Milosti.“
„A kdo přehání? Život jsi mi zachránil tolikrát, že kdybych ti za to měl vyplácet rentu, tak jsem žebrák.“
Melchior byl v rozpacích. Jeho pán měl ale pravdu. Hodně toho prožili. Dvacet pět let válek a dobrodružství. Povstání, zajetí, přechod pod Valdštejna… A všechny ty země, kde prolévali krev. Uhry, Dánsko, Německo… Příliš mnoho krve.
„Nad čím přemýšlíš?“
„Nad všemi těmi boji, co jsme zažili, Milosti.“
„Činil ses, chlapče. Jsi jako můj syn.“
Melchior se podíval na Šlika. Opravdu na něj hleděl otcovským pohledem plným něhy.
„Budu ti muset odkázat nějaké panství.“
„Co bych s ním dělal. Jsem voják, ne hospodář.“
„A proto se mi líbíš. Co vyděláš, to utratíš v mých krčmách.“
Všichni se dali do smíchu a znovu se začalo pít. Vstoupil sluha a začal odnášet prázdné džbány, aby mohl donést nové. Šlik se postavil a promnul si prošedivělou bradku.
„Chci hudbu. Umí tady někdo zpívat?“
Hosté se po sobě nelibě podívali. Nikomu se opravdu nechtělo dělat ze sebe šaška.
„Tak co bude s tím zpěvem?“
Do sálu vběhl Maxmilián. Nedbal na to, že vrazil do sluhy, který upustil drahý italský džbán. Šlik se na něj zle podíval.
„Ten džbán stál tolik, jako je tvůj roční plat.“
„Milosti, to je mi velice líto, ale je tady neodkladná záležitost.“
„Co může být tak neodkladné, že mě rušíš při oslavě?“
„Je tady posel z Vídně.“
Šlik dostal záchvat smíchu a hosté s ním. Maxmilián ho polekaně pozoroval.
„Jaký posel?“
„Nese naléhavou zprávu z generálního štábu.“
Sál najednou ztichl.
„Co se stalo?“
„To nevím, Milosti. Kurýr čeká dole.“
„Tak ho okamžitě pozvi sem!“
Maxmilián se uklonil, obešel sluhu, který sbíral ze země střepy, a zmizel na chodbě. Šlik nyní s vážnou tváři usedl zpátky za stůl a mnul si obličej. Melchior vypil pohár a naklonil se ke svému pánovi.
„Myslíte si, že to je to, co si myslím?“
„Co si myslíš ty, to nevím. Ale já si myslím, že se císař na mě nerozpomenul kvůli přání k narozeninám.“
V sále nastalo ticho, které narušoval jen praskot dřeva z krbu. Opravdu povedený závěr oslavy.
3. kapitola
V sále zůstali jen Šlik, Melchior a Maxmilián. Kurýr předal Šlikovi list. Šlik roztrhl pečeť na dopise a poslal promrzlého kurýra do kuchyně, aby se ohřál a najedl.
„Co tam stojí, Milosti?“
Melchior zpražil pohledem Maxmiliána. Ten zrudl a zadíval se do země. Šlik dočetl dopis a předal ho Melchiorovi. Rychle ho začal číst.
„Švédi?“
„To je překvapení, že?“
„U Kadaně? Jak se sem mohli tak rychle dostat? Zvědové ze Saska nic nehlásili!“
„Museli je podplatit. Maxmiliáne? Dones mapu.“
Maxmilián zmizel, aby se vzápětí vrátil s mapou, kterou rozložil na stole. Melchior zatížil mapu svícny a naklonili se nad ni.
„Švédská armáda je tady.“ Šlik zapíchl prst do Kadaně.
„Podle dopisu směřují na Horažďovice.“
„To znamená, že půjdou kolem nás. Jaký je stav naší posádky, Maxmiliáne?“
„Na panství máme pouze stovku jezdců a asi šedesát pěších, Milosti.“
„To ti bude muset stačit, Melchiore. Naše města mají pevné hradby a zbrojnice máme plné.“
„Mám zaútočit na švédskou armádu s touhle hrstkou?“
„Četl jsi ten dopis pořádně? Generál Werth pochoduje z Bavorska a maršál Götz už je v jižních Čechách. Švédi nejsou hlu-
páci a pochodují k Horažďovicím. Tam proběhne bitva. Je tu ale riziko, že nějaký jejich hrdinný plukovník vezme bandu řezníků a bude se mu chtít plenit. Ty budeš hlídkovat v okolí. Nesmí se přerušit dovoz stříbra z Jáchymova.“
„A vy?“
„Já ? Já se podle rozkazu vydám do Uher, kde na mě čeká vojsko, a podívám se na zoubek sedmihradskému knížeti, protože kdyby byla naše vojska poražena v Čechách a Švédi by se spojili před Vídní s Uhry, tak máme velký, ale opravdu velký problém.“
Melchior otevřel okno. Noční obloha byla zahlcena hustým sněžením.
„Počasí nám hraje do karet. V tomhle počasí se rychle pohybovat nemohou.“
„Díky bohu za to. Ti jen tak z tepla kadaňských domů nevylezou.“
Šlik si nalil víno a zadíval se na mapu.
„To by mohlo vyjít. Vezmeme Švédy do kleští a rozdrtíme je jednou provždy. Bude to krásná bitva.“
„My u toho ale nebudeme.“
Šlik se napil a pousmál se.
„Nebudeme. Já si budu užívat uherské pohostinnosti a ty budeš hlídat náš domov.“
Šlik přistoupil k Melchiorovi a objal ho.
„Spoléhám na tebe. Postarej se mi o panství a nedovol , aby tu zavládl chaos.“
„Můžete se na mě spolehnout.“
Šlik se podíval na Maxmiliána.
„A ty ho budeš ve všem poslouchat.“
„Ano, Milosti.“
Šlik povolil objetí a vydal se ke dveřím.
„Kam jdete, Milosti?“
Šlik se otočil a věnoval mu vřelý úsměv.
„Kam bych šel. Jdu se připravit na válku.“ . . .
Melchior opustil zámek a kráčel k náměstí. Jeho pán se důsledně připravoval na cestu, a on se musel připravit na svou novou úlohu.
Prošel kolem kostela Nanebevzetí Panny Marie a zamířil směrem k radnici. Jeho kroky však nevedly za městskou radou. Mířil do hostince, který stál hned vedle.
V hostinci bylo poloprázdno. Kromě skupiny horníků, kteří zapíjeli narození syna jednoho ze svých druhů, tam sedělo jen pár kupců. Melchior došel k výčepu, kde zrovna hostinský otevíral nad svíčkou hrdlo medoviny. Horníci si patrně vyhodili z kopýtka.
„Jsou tady?“
Zarudlý hostinský si otřel svůj velký nos a ukázal Melchiorovi posunkem hlavy za sebe, kde byla za plentou ještě jedna místnost. Melchior pokýval hlavou a vrazil hostinskému do ruky minci.
Vstoupil do místnosti, kterou ozařovala jen jedna svíčka položená na stole. U stolu tam seděli dva od pohledu drsní chlapi. Oba na sobě měli obnošené šaty, na hlavách švihácky nasazené klobouky a hráli kostky. Menší z nich kouřil keramickou dýmku. Když si všiml, že vstoupil Melchior, tak kopl toho druhého pod stolem do holeně. Ten se otočil a změřil si Melchiora pohledem.
„Ale kohopak to nevidím? Už ti přestalo chutnat na zámku?“
„No to ne, ale začalo se mi stýskat po tvém ksichtu.“
Všichni se zasmáli a začali se přátelsky objímat. Melchior si k nim přisedl a hostinský jim donesl pivo. Ten větší se jmenoval Trčka a ten menší, kouřící, byl Ambrož. Zatímco Trčka si pečlivě holil hlavu, aby vynikla velká jizva na temeni, tak Ambrož nosil dlouhé blond vlasy, které nechával, jak s láskou říkal, volně vlát.
„Tak co od nás potřebuješ?“
„Jdeme do války, Trčko.“
„Opravdu? A pořád za stejnou stranu?“
Melchior se pousmál a zalovil pod pláštěm. Vytáhl objemný váček a hodil ho na stůl. Ambrož vyndal z úst dýmku a nahlédl do váčku. Pak hlasitě hvízdl.
„Hezká sumička . A všechno poctivé jáchymovské stříbro . Copak si žádá naše hraběcí Milost?“
„Švédi zase vtrhli do Čech.“
Trčka se pousmál a napil se piva.
„To se dalo čekat, Melchiore. Ti blond zasrani si nikdy nedají pokoj.“
Ambrož se na něj zle podíval . Narážka na blond seveřany pro něj asi byla osobní.
„Dalo, ale nyní je situace jiná než dříve. Máme dvě armády a jdeme do toho. Rozdrtíme Švédy jednou provždy.“
„Já teda nikam nejdu. Já a Ambrož už jsme s válkou skončili. Neplatili dost na to, abych po sobě nechal střílet.“
„A když ti povím, že tohle, co jsem vám donesl, je pouhá záloha?“
Trčka si přisunul měšec a začal počítat. Když skončil, tak vypadal spokojeně.
„Za tohle bych pár Švédů mohl zabít. Tak o co jde?“
„Hrabě Šlik vyráží do Uher a já dostal za úkol dohlížet na pořádek.“
„Pořádek?“
„Víš, jak to myslím. Nikdo nechce vidět Švédy, co by si zablbli u nás na venkově.“
„A co s tím máme společného? Koukni na Ambrože. Ten malej záprdek sice šermuje jako čert, ale nezastaví armádu.“
„Armáda táhne na jih. My musíme jen hlídat malé bojůvky.“
„Kolik máš lidí?“
„Skoro dvě stovky.“
„To je málo, Melchiore.“
„A vaši bratři?“
„Chceš povolat vysloužilce?“
„Chci. Ti chlapi, co tu mám, jsou zobáci.“
„To bude stát víc než tenhle pytlík.“
Melchior se naklonil k Trčkovi, takže cítil jeho dech, co zapáchal zvětralým pivem a cibulí.
„Hrabě Šlik vlastní doly, viď?“
„To ano.“
„A myslíš, že nebude mít na zaplacení?“
Trčka se zamyslel a pohladil si holou hlavu.
„Ambroži? Vem si mého koně a jdi objet chlapy.“
Ambrož vyklepal dýmku na zem, zvedl se a odešel do noci.
Melchior poklepal Trčku po rameni.
„Já věděl, že se dohodneme.“
„S tebou? Vždycky. Musím ti totiž splatit Magdeburg.“
Melchior objednal další rundu piva a začal s Trčkou plánovat, co bude třeba udělat. Z vedlejší místnosti k nim doléhal zpěv horníků a večer se začal ubírat do podivně klidné atmosféry před válkou, kdy pohodu vystřídá chaos.
