Bonifác nastupuje
Za starých časů panoval v Čechách král – jakpak se honem jmenoval?
Teď jsem to zapomněl! Ale to nevadí! K jeho dvořanům patřil také kouzelník Čaryfuk. Ten musel skoro každého dne čarovat před králem, královnou i jejich hosty. Často je obveseloval od rána až do tmy.
Večer si dělal Čaryfuk kouzla doma sám sobě pro radost. Ten to uměl! Když se mu nechtělo spát, proměnil svůj starý střevíc v krásnou bílou postel. Lehl si a proměnil druhý střevíc v slavíka. Slavík si sedl na pelest postele a krásně zpíval, až Čaryfuka uspal. Ráno kouzelník přečaroval zase postel i slavíka ve střevíce, obul si je a šel po své práci.
A to všechno dovedl jakoby nic.
Táhla léta, Čaryfuk stárnul, hlava mu zbělela a paměť mu přestávala sloužit. Kolikrát si spletl kouzelná říkadla a byla z toho ostuda. Jednou k němu přišla stará babička a náramně prosila, aby ji udělal aspoň o čtvrt století mladší. Čaryfuk byl dobrák a každému rád vyhověl. Ale babičce pomoct nemohl.
„Kdybych dovedl dělat ze starých lidí mladé, nejdříve bych se omladil sám. Ale to nejde. Nanejvýš tě mohu omladit tak na tři dny. Pak z tebe zase bude stará babka jako dřív.“ Ale stařenka moc prosila, aby ji omladil, třeba jen na ty tři dny.
Zároveň s babičkou přišel nějaký mladý muž a také měl veliké přání: „Ó, mocný kouzelníku, pohlédni na mou tvář! Už mi přešlo
7
pětadvacet let, a ještě mi nerostou vousy. Jsem jen pro smích svým kamarádům. Říkají mi holopiště. Prosím tě, vyčaruj mi pod nosem pěkný knírek!“
Čaryfuk mu to slíbil a od babičky se také dal uprosit. Nahlédl do svých kouzelnických knih a uvařil dvě vodičky. Kdo užívá jednu, omládne o pětadvacet let, a kdo se napije druhé, tomu narostou krásné vousy.
„Tu máte,“ pravil návštěvníkům a každému podal pohár s tajemným nápojem.
Ale běda! Jeho staré oči už dobře neviděly a on vodičky popletl. Babička se napila, a vtom jí vyrostl pod nosem mohutný černý knír. Ale ještě větší hrůza byla s mladíkem. I ten se napil a hned omládl o pětadvacet let. Najednou tu místo něho leželo na zemi nemluvňátko, kňouralo a dumlalo si prstíčky.
Babička se podívala do zrcadla, jak omládla, a zděsila se. Vrásčitý starý obličej jí zůstal, ale přibyl bohatýrský vous. Začala ječet, hubovat a hrozit ubohému kouzelníkovi. Do toho začalo děťátko plakat –takže byl hluk, až se lidé na ulici zastavovali. Čaryfukovi dalo mnoho práce, než svou chybu zase napravil.
A ten den večer si sedl a řekl si: „Jde to se mnou z kopce. Musím si najít nějakého chlapce a vyučit ho, aby mi pomáhal. Ne moc chytrého, aby mě v kouzlech nepředhonil. Ale ne zas hloupého, aby se ničemu nenaučil. Také nesmí být bázlivý – to u kouzelnictví nejde. Ale ne zas aby byl moc troufalý a drzý! Musí umět číst a psát – to se rozumí. Ale nějakého přeučeného nechci!“
I začal se Čaryfuk poptávat známých měšťanů, kdo by chtěl dát syna k němu do učení. Také královských dvořanů se ptal. Ale nikdo se nehlásil. Připevnil tedy na městskou bránu, kde lidé nejvíc chodili, takovouto vyhlášku:
8
PŘIJME SE
ne mladý, a ne starý – ne hloupý, a ne chytrý ne malý, a ne velký – ne veselý, a ne smutný ne zvědavý, a ne nevšímavý – ne bázlivý, a ne drzý ne neučený, a ne přeučený
HOCH NA ŘEMESLO KOUZELNICKÉ
Zacházení slušné, nejvýš jeden pohlavek za den.
Stravu si může vyčarovat podle chuti pětkrát denně. Kdo se přihlásí, ať zaklepe o půlnoci sedmkrát na mé dveře.
PRVNÍ PRAŽSKÝ DVORNÍ KRÁLOVSKÝ
KOUZELNICKÝ MISTR
ČARYFUK
Lidé se zastavovali a četli vyhlášku. Mnoho chlapců pak škemralo u svých maminek: „Mami, dej mě učit tomu kouzelnictví! Já chci být čarodějem!“
Ale maminky je ulekaně zarazily: „Mlčíš kluku! Každý čaroděj je spolčený s čertem – a když umře, ďábel si jej odnese rovnou do pekla.“ Klukům se zatajil dech a kolena se jim strachy rozklepala. To byly ovšem jen hloupé povídačky, ale tenkrát lidé na čerta věřili.
A zatím Čaryfuk uměl všecko z prastarých knih, ve kterých je zapsána veškerá lidská moudrost.
9
Každý den o půlnoci čekal ve své čarodějnické kuchyni, kdo zaklepe sedmkrát na dveře. Usadil se v pohodlném křesle a na opěradle se uvelebili jeho dva přátelé. Vlevo stoletý havran, vpravo černý kocour se zelenýma očima. Všichni tři hleděli napjatě na dveře.
Devět nocí čekali marně. Teprve desátého dne, právě když odbila dvanáctá, ozvalo se sedm úderů.
„Vstupte!“ zvolal Čaryfuk, havran zakrákal a kocour zamňoukal.
Klika cvakla a vstoupil kluk v obnošených šatech, s ježatou hlavou, s nosem hezky do kopečka a uzlíkem v ruce. Trošku se uklonil a řekl:
„Dobrou půlnoc přeji, pantáto kouzelníku! A vám také, pantáto mňoukavý a pantáto krákavý!“
Čaryfuk se usmál pod vousy a myslel si: No, bázlivý není, když přišel sám o půlnoci! Ale drzý také ne, protože pěkně pozdravil. Malý není, velký není – snad by se mi hodil! Potom řekl nahlas: „Vítám tě! Ty chceš být mým učedníkem? Jakpak se jmenuješ?“
„Bonifác,“ řekl chlapec.
„Kolik je ti let?“
„Tolik, co ukazují hodiny, když schází ještě jedna do poledne.“
„Jedenáct,“ řekl kouzelník. „No, trochu vtipu v sobě máš, třeba nevypadáš moc chytře.
A proč jsi přišel sám? Kde máš rodiče?“
„Můj otec odešel tam, kam každý musí, kam se žádnému nechce a odkud se ještě nikdo nevrátil. Maminka, chudák, šla za ním.“
„Tedy jsi sirotek!“ pravil Čaryfuk a chlapec se mu začal líbit. „Ale jestlipak umíš číst a psát?“
„Když bylo zeleno, honíval jsem krávy na pastvu. Když bylo žluto, honíval jsem husy po strništi. A když bylo bílo, honíval jsem pero po papíře.“
„To znamená, žes chodil do školy jen v zimě. A odkud jsi?“
„Když jede vůz do našeho kraje, čtyři koně jej sotva utáhnou. Když jede z našeho kraje, uhání sám i bez koní,“ odpovídal hbitě hoch.
10
„Jsi tedy z hor,“ odvětil stejně rychle čaroděj. „A jak ses sem dostal?“
„Hledal jsem, kde by mohli dva pracovat, aby mohlo dvaatřicet kousat!“
„Tak jsi hledal práci, abys měl co jíst. Rozumím!“ kývl kouzelník. „U mě možná zaměstnání najdeš. A co hlad – nemáš?“
Chlapec mlčky přikývl. Čaryfuk povstal, mávl kouzelnou hůlčičkou nad stolem a zamumlal: „Čáry, máry, fuk! Umělec, věnec, brablenec!“
Na stole se objevil talíř vonné polévky, mísa pečeně, půl bochníku chleba a džbánek studené vody.
11
„Jez a pij!“ kývl Čaryfuk. „Já ti zatím ve vedlejší světnici nachystám
lůžko.“ Bonifác usedl za stůl – ale kouzelník hned neodešel. Potichu rozžehl v peci oheň a dal na něj veliký hrnec. Dovnitř strčil havrana a přikryl nádobu těžkou pokličkou.
Tak! Teď si toho synka vyzkouším, pomyslel si. Dokud bude oheň mírně hřát, havran bude spokojeně podřimovat. Až začne dno trochu pálit, havran se pokusí uletět a začne nadzdvihovat pokličku.
Uvidíme, co udělá Bonifác!
Není-li nevšímavý, odtáhne hrnec z ohně. Jestli je příliš zvědavý, podívá se pod pokličku a havran vyletí. Pak ho nepřijmu!
Připravil všechno a odešel. Za chvíli začal havran v hrnci řádit. Lomcoval pokličkou, jako by se něco kdovíjak vařilo.
Bonifác zvedl hlavu a položil vidličku. Poslouchal, co to? Rozhlédl se a spatřil, že v krbu hoří oheň a na něm cosi kypí v hrnci. Vyskočil, odstrčil nádobu a zavolal na Čaryfuka: „Pantáto, pantáto! Poklička se plaší! To něco, co máte v hrnci, se vám převaří!“
Kouzelník přišel, osvobodil havrana a řekl udivenému Bonifácovi: „Dobře, že ses do hrnce nepodíval! Nepotřebuji učedníka příliš zvědavého! Ale ty se mi líbíš. Zůstaneš u mě a začneš se učit kouzelničit.“
Bonifác se učí
Bylo časně ráno. Skoro ještě úplná tma. Člověk sotva rozeznal pět prstů, když si je dal k nosu. A v tom šeru tahal někdo Čaryfuka za nohu. Mermomocí jej chtěl vzbudit. Kouzelník zvedl hlavu. Co to?
Bonifác!
„Pantáto kouzelníku, už je ráno! Pojďme se učit čarovat!“
12