U VYTRŽENÍ
K
dyž o livia F letcherová znova uviděla telefonní sloup se žlutým plastovým soklem, dupla tak prudce na brzdy, že poštovní dodávka zastavila smykem. Ještě jednou si na palubce ověřila údaje ve služební navigaci. Přístroj pořád trval na tom, že jde o správnou křižovatku.
Jenže to bylo vyloučené. Na rohu měla stát pumpa a obchůdek. Vzpomněla si na dědu, který sedával za pultem, a na dva voříšky, co jí slintali na kotníky, když se tam stavovala pro láhev limonády bez cukru. Pozemek teď tvořila jenom hlína posetá kamením. Skoro se tomu ani nedalo říkat pozemek. Prostranství splynulo se zbytkem krajiny.
Zatímco na pustou parcelu celá paf zírala, zavál do kabiny vítr prosycený prachem, a tak vytáhla okénko.
Po téhle trase předloni jezdívala. Byla si jistá, že ještě před pár týdny tu benzinku cestou do Runyonu míjela. Charlie, doručovatel, který měl tuhle trasu normálně na starost, neříkal, že by pumpa nebo ten děda zmizeli. Nebyla tam cedule s nápisem NA PRODEJ ani nic jiného, co by naznačovalo, že ji strhli. Stejně tak se jí ovšem Charlie ani slůvkem nezmínil, že se hodlá na pár dní zdejchnout a že bude muset rozvážet za něj.
Olivia usoudila, že poštovní navigace kecá, a tak vytáhla telefon, aby mrkla na Mapy Google. Mobil ukazoval sotva jednu čárku signálu. Celkově vzato mohla mluvit o štěstí, že má uprostřed coloradské pouště aspoň tu.
Mapa se v telefonu pomalu načítala. A ve shodě s poštovní navigací hlásila, že jde o správnou odbočku.
„Ach jo,“ zamumlala Olivia a zahnula s dodávkou na polňačku do Moffatu. Snad jí tam někdo poví, co se s tou pumpou stalo.
Když Moffatem projížděla naposled, byl to shluk oprýskaných domů plus kemp pro karavany, kde si lidi drželi odstup. Všichni na ni působili jaksi pobožně. Co věděla, nebyli to žádní mormonští fundamentalisti nebo tak něco, prostě lidi, kteří mají rádi svůj klid.
Soudě podle okolní krajiny a tvaru hřebene, k němuž se blížila, si byla Olivia jistá, že určitě jde o cestu do Moffatu – až na to, že nikde neviděla farmu se zchátralou stodolou, kterou si pamatovala. Po obou stranách se táhla jenom otevřená planina s trsy plevele a zakrslými stromy, napůl zkamenělými z vyprahlého vzduchu.
Vyjela na vrchol hřebene, odkud se naskýtal výhled na Moffat. Žádnou vesničku však nespatřila. Dokonce i silnici, pokrytou hlínou a štěrkem, bylo vidět jenom částečně. Šlo o jedinou známku, že tu kdy žili lidé, a to skoro zanedbatelnou. Připomínalo jí to tam území k testování atomových bomb v Nevadě – po výbuchu jedné z nich.
Dojela dodávkou přesně na místo, kde se podle poštovní navigace měl nacházet střed Moffatu, a zastavila. Ocitla se v naprosté pustině.
„No tohle,“ zabručela a zavrtěla hlavou. Obrnila se před vichrem plným štěrku, otevřela dveře a vystoupila. Opálenou rukou si zastínila oči a hledala stopy po vísce. Pokud je v Moffatu, měla by po její levici stát řada domů, po pravici autodílna s prádelnou a přímo před ní obchůdek s potravinami hned vedle budovy zemědělských služeb.
Olivia si vybavila jméno ženy, která v potravinách prodávala. Eunice. Měla zrzavého mourka, který sedával na pultě jako boubelatý král a dožadoval se pohlazení od každého, kdo vešel. Jenže obchod už tu nebyl. Ani Eunice. Ani boubelatý kocour.
Olivia si z očí odhrnula pramínky vlasů a vytřela si z nich prach, který se na ni neustále snášel. Na konci cesty stával autokemp, kde Eunice bydlela. Teď se ovšem zdálo, že existuje jen v Oliviiných
vzpomínkách. Ohlédla se na balík pošty ve voze, který měla doručit do poštovní přihrádky v obchodě. K tomu už nedojde.
Co teď?
Chtě nechtě si připadala hloupě. Předtím ale dvě hodiny pendlovala sem a tam po silnici vedoucí k odbočce na Moffat.
V duchu polkla nadávku a zavolala svému zeťovi, zástupci šerifa v Cooperu. Ten už to nějak vyřeší. Vycházeli spolu bezvadně a volali si i několikrát denně.
„Co se děje, Olivie?“ zeptal se zvesela.
„Ericu, bude to znít pitomě. Nechci, aby sis myslel, že se tchyně pomátla.“
„Snad jsi někoho nezabila?“ zažertoval.
„To zas ne.“
Jeho tón náhle zvážněl. „Tak o co jde?“
„Mně… zmizela jedna vesnice.“
Dlouhá odmlka. „Moffat?“ V hlase mu nezazněl ani náznak překvapení.
Olivia strnula. „Jo, jak to víš?“
„Mám před sebou chlápka s náklaďákem plným zeleniny, který tvrdí totéž. Vydrž. Něco mi hlásí do vysílačky.“
Olivia kopala špičkou boty do země a čekala, až zeť domluví. Pod vrstvou prachu se lesklo něco kovového. Ze zvědavosti si klekla, aby si to prohlédla zblízka.
„Hm, to je divný,“ ozval se opět na lince Eric. „Podle telefonní ústředny jsou prý všechna čísla odpojená. V poslední době jsem neslyšel, že by se tamtudy mělo prohnat tornádo. Radši brnknu šerifovi. Netušíš, kolik tam žije lidí?“
„Padesát osm,“ odpověděla bez váhání.
„Ty to víš z hlavy?“
Olivia ometla dlaní kovovou ceduli, která jí ležela u nohou. Stálo na ní:
vítá vás moffat, 58 obyvatel
Přečetla mu nápis do telefonu a pak řekla: „Ericu… přijde mi, že je ta obec úplně pryč.“
„Pryč? Není tam ani živáčka?“
„Tím myslím, že tady nezbylo vůbec nic. Ani lidi, ani domy.“ Když se Olivia napřímila, zamrazilo ji v zádech.
Pryč. To slovo jí znělo v hlavě, snažila se představit si vísku takovou, jaká bývala: budovy – lidi.
Zapadalo už sluníčko a stíny se prodlužovaly. Všimla si, že tu a tam vyčnívají kusy ohořelých polámaných prken. Jako obří ulomený zub trčela ze země prasklá tvárnice.
Vybavily se jí středoškolské hodiny dějepisu a příběhy o starověkých městech pohřbených pod hlínou. Jednoho dne lidi prostě všechno zasypali a odešli. Nikdo nevěděl proč.
Vichr nabíral na síle, a tak znova nasedla do auta a zamkla dveře.
Buď ty lidi a jejich vísku něco odneslo, anebo odešli dobrovolně a vymazali veškeré stopy svojí existence.
Vlastně nevěděla, který scénář ji děsí víc.
Když d iane M c G illisová v drahém kalhotovém kostýmku, s platinově blond vlasy, vysoko posazenými lícními kostmi a útlým nosíkem – což je obojí dílo špičkového plastického chirurga z Beverly Hills – otáčí klíčem od dveří budovy, v níž se nachází její pracovna a která stojí pouhých pár bloků od Bílého domu, připomíná spíš někdejší modelku a dnešní lobbistku než sériovou vražedkyni. Je 9:47, což znamená, že má za sebou hodinu pilates a cestou do práce se v džusovém baru zastavila pro svůj zelný čisticí koktejl. Já s neupravenými vlasy staženými do culíku, v džínách a špinavém svetru upíjím tři hodiny staré latté ze Starbucks a přála bych si mít čas zajít do posilky, neřkuli hodit prádlo do pračky nebo se třeba jenom osprchovat.
Podívám se na poloprázdné kelímky a nádobky od rychlého občerstvení, roztroušené kolem monitorů a kamer v našem pronajatém podkrovním bytě naproti pracovně McGillisové. Asi bych je měla uklidit. Asi bych měla udělat spoustu věcí. Momentálně si ale nejvíc přeju, aby v případu McGillisové nastal zlom. Není to typická sériová vražedkyně a její oběti ani jejich rodiny – o většině lidí u FBI nemluvě – netuší, co je ve skutečnosti zač.
Musela jsem poprosit pár lidí o laskavost, aby se vyšetřování vůbec rozjelo. Jednou z podmínek sledovačky bylo, že musím odmakat ty nejhorší směny, aby ostatní z týmu mohli trávit normální čas s rodinami.
„Zkoušela trik s vajíčkem?“ zeptá se mě přes hlasitý odposlech dědeček.
Zatímco pozoruju McGillisovou, přehrabuje se děda ve starých složkách ve sklepě svého zchátralého sídla v Los Angeles. Úplně jsem zapomněla, že ho mám na drátě. „S vajíčkem ve váčku? Ona nedělá představení pro děti, dědo.“
Číslo zvané „vajíčko ve váčku“ vypadá v podstatě tak, jak napovídá název: je k němu zapotřebí dřevěné vajíčko a sametový pytlík. Vejce se vloží do sáčku a zmizí. Kouzelník obrátí váček naruby, aby dokázal, že tam vajíčko není. Ve správných rukou je to ve skutečnosti mnohem působivější, než jak to zní. Můj děda, jeden z posledních velikánů magie, dokázal u publika vyvolat výbuchy smíchu, když sledovalo, jak nešťastný dobrovolník na jeho pokyn vejce marně hledá. Tomu, co provádí McGillisová, to bylo na hony vzdálené. Její dobrovolníci obvykle umírali. Rozmrzele si odfrkne. „Ne. Ne. Ten fígl s cikánským vejcem.“
„A to je co?“
„Má jít o takový očistný rituál. Médium řekne klientovi, aby si na seanci přinesl čerstvé slepičí vejce. Přejíždí mu vajíčkem po celém těle a pak klienta požádá, aby ho rozbil. Uvnitř je krev, vlasy a další sajrajt. Klient je oklamán, protože si vejce přinesl sám.“
Upravím stativ, abych mezerou mezi závěsy v podkroví líp viděla. „A médium ho vymění za jiné, předem připravené, když se klient nedívá?“ zeptám se.
„Ano. Spoj se dá zakrýt vteřiňákem. Občas tu záměnu provádějí za zády, nebo využijí komplice. Má tahle čarodějnice pomocníka?“
„Jo,“ odpovím a přiblížím oko k dalekohledu namířenému na okno McGillisové. Vidím, že se baví se svým asistentem Leem Martinem. Je hubený jako lunt, táhne mu na třicítku a vypadá skoro stejně elegantně jako McGillisová. „Zrovna na něj koukám. Takový nenápadný týpek. Studoval na Vassaru. Nejsme si jistí, jestli v tom jede taky.“
„Určitě jo,“ odpoví děda. „To on za ni dělá všechnu špinavou práci. Už se některá z obětí přihlásila?“
„Ne. Snažíme se sestavit seznam klientů, sledujeme, kdo tam chodí. Třeba nám někdo z nich pomůže.“
„Vždycky tam můžete poslat mě,“ nabídne se děda.
„Bacha, abych tě nevzala za slovo.“
Kdybych nevěděla svoje, řekla bych, že jeho nabídka zní zcela upřímně. Samozřejmě musím mít na paměti, že je to profesionální šejdíř, který si svůj um lháře piloval bezpočet hodin před zrcadlem. Musím však uznat, že poslední rok je to mezi námi lepší. Buď už není takový mizera jako dřív, anebo se ze mě stala větší mrcha a nenechám si od něj nic líbit.
Odjakživa jsme spolu měli mírně řečeno rozpačitý vztah. Odešla jsem z domova, jakmile to šlo, hlavně abych se vymanila z jeho stínu. Přísně vzato jsem rodinu opustila v Mexiku. Ten večer jsem se málem utopila při úniku, který zinscenoval pro mezinárodní televizní vysílání. Nějak jsem nevěděla, jestli by ho takový konec vůbec zarmoutil, pokud by mu přinesl dostatečnou publicitu.
Můj táta, dobrák jeden, byl pro mě vždycky spíš jako starší brácha než otec. Když jsem se narodila, byl ještě mladý a k tomu pořád každým coulem dědův syn. Máma s námi nežila dost dlouho, aby ve mně zanechala výraznější dojem. Říkala jsem si, že jsem po ní, a promítala si do jejího smyšleného obrazu takové vlastnosti, jaké jsem chtěla. Její odchod jsem dávala za vinu dědovi.
Momentálně se sice chová vstřícně, ale v době mého dospívání to býval panovačný mizera, který tátu i strejdu ponižoval přímo před mýma očima. Nic mu nikdy nebylo dost dobré. Teď už chápu, že do všech kolem sebe promítal vlastní nejistotu. Ne že by to jeho móresy omlouvalo. Postupem času jsem ale zjistila, jak vypadá opravdické zlo. Děda často bručel a říkal nepěkné věci, ale v nouzi na něj byl vždycky spoleh, když jsem se na něj obrátila. Nejtěžší bylo naučit se poprosit ho o pomoc.
Naopak Diane McGillisová je jedna z nejzáludnějších sociopatek, s jakými jsem se kdy setkala. Etablovala se ve Washingtonu jako spiritistka, ale kromě toho, že věští budoucnost znuděným manželkám politiků a neurotickým lobbistům, se taky vydává za holistickou léčitelku, která nabízí medicínské poradenství a předepisuje neověřené, ne-li vyloženě falešné léky.
Jenže to není ta nejděsivější část jejího podnikání ani důvod, proč ji z duše nenávidím. Její specialitou je balamucení lidí v pokročilých stadiích rakoviny. McGillisová provádí léčebné obřady za pomoci krystalů, rozdává speciální čaje a nabízí všehochuť dalších nesmyslů šitých na míru hodnotovému žebříčku každé z obětí – a žádný z nich nevyjde lacino. Spřátelí se s nimi, získá si jejich důvěru, přesvědčí je, aby uzavřeli životní pojistku, jejíž plnění připadne nějaké podvodné duchovní charitě, kterou sama řídí, a pak je zmanipuluje, aby ukončili chemoterapii nebo jinou formu konvenční léčby, která by jim skutečně mohla zachránit život. Pod konejšivou přikrývkou lží jim poskytuje falešnou útěchu –v kontrastu s chladnou a tvrdou realitou onkologů a nemocnic. Když jim její bláboly nepomůžou a oni umřou, zinkasuje po nich pojistné plnění. Už na cestě do hrobu jim vyluxuje bankovní konta a po jejich smrti získá jackpot. Oběti ji považují za přítelkyni, kvůli níž se klidně rozkmotří i se svými rodinami a nejbližšími. Coby protřelá manipulátorka dobře ví, na jaké struny je potřeba zabrnkat.
Zatím přivedla do hrobu nejméně čtyři lidi. Kdo ví, kolik dalších podvedla, než se před rokem a půl objevila v hlavním městě. Dvacet tisíc dolarů, které každý měsíc platí za nájem, se musí odněkud brát. Je to hnus. Zaměřuje se na mimořádně zranitelné lidi. Nejtěžší je vysvětlovat rodinám obětí, že osoba, které jejich milovaný důvěřoval a která mu na sklonku života poskytovala takovou útěchu, ve skutečnosti kvůli osobnímu zisku uspíšila jeho smrt.
McGillisová se ovšem spletla ve volbě dosud poslední oběti, jíž byla žena úřadujícího senátora. Tomu se nezamlouvalo, jaké částky manželka ještě za života léčitelce vyplácí, a o to víc se rozlítil, když se po její smrti dozvěděl, že právě McGillisová je obmyšlenou osobou. McGillisová v té bohaté ženě nejspíš spatřovala ideální cíl. Kdyby se ale předem informovala, zjistila by, že senátor Foster je členem senátního rozpočtového výboru a má na starost přidělování finančních prostředků ministerstvu spravedlnosti.
Je smutné, že se muselo stát něco takového, aby se McGillisová objevila na našem radaru. Jenže tak už to v tomhle městě chodí.
„A provádí taky okultní operace?“ zeptá se děda.
Okultní chirurgie se těší oblibě na Filipínách a v Jižní Americe. Samozvaný léčitel při ní předstírá, že pacienta „magicky“ operuje a vyjímá z těla nádory, aniž by rozřízl kůži. Ve skutečnosti pomocí eskamotáže vytahuje krvavé drůbeží vnitřnosti. Zní to směšně, vyhledávají to však tisíce lidí, kteří věří, že jde o funkční alternativu výdajů a bolestí při skutečné operaci nebo smrtelné diagnóze. Ze zoufalství tomuhle podvodu propadají i slavní, jinak inteligentní lidé jako Peter Sellers nebo Andy Kaufman. Když jsem ještě chodila na univerzitu v Miami, jednou jsem při prezentaci na hodině psychologie s využitím principu okultní chirurgie vytáhla jednomu klukovi z břicha kartu. Nikdy nezapomenu, jak pronikavě zapištěl, když sklonil hlavu a uviděl spoustu krve. Do té doby se mi docela líbil. Pak už ne.
„O tom nic nevím,“ řeknu. „Hlavně zapaluje svíčky a máchá kolem sebe krystaly.“
„Chodíš s někým zajímavým?“ zeptá se zničehonic děda. Jeho otázku přejdu. Sice nám to teď klape, ale ještě nejsme tak daleko, abych s ním řešila, jestli mám nebo nemám chlapa. „Možná tam pošleme jednu z našich agentek. Na protidrogovém je kolegyně s léčitelným lymfomem. Už se zotavuje, ale pořád vypadá pohuble.“
„Tvýho tátu nominovali na cenu Akademie kouzelnických umění pro lektora roku,“ řekne, aby rozhovor znova stočil do osobní roviny.
„Víš něco o magii svíček?“ odpovím. Hlavou se mi pořád honí dědova otázka na okultní chirurgii, vzpomínám na nesfouknutelné svíčky i na ty s barevnými plamínky, s nimiž jsem si jako malá hrála v pokojíčku. Působily skoro jako živé, ne jako bezostyšný kouzelnický trik. Na nějaké okultní operace nebo cikánské finty je klientela McGillisové vesměs až moc vytříbená, ale něčím podobným by se třeba přesvědčit nechala.
„Svíčkou se dá věštit.“
„Věštit? Jako vidět do budoucnosti?“
„Jo, nebo prostě vidět výjevy. Když se budeš na svíčku nějakou dobu upřeně koukat, začneš halucinovat. Žil tady jeden jogín,
který ve sklepě jistého producenta z Paramountu provozoval ášram. Vždycky lidi omámil houbičkami a pak je nechal zírat do plamene.“
„Zajímavé.“ Že by v tom mohly figurovat drogy, mě nenapadlo.
„Popřemýšlej, jestli se na to tátovo udílení cen nepůjdeš mrknout. Mimochodem, má novou přítelkyni.“
„To je super,“ řeknu a dál to nekomentuju. Vážně se chci vyhnout další debatě o svém osobním životě. Hlavou mi běží něco jiného. „Neslyšel jsi někdy o léčitelích, co přidávají do čajů halucinogeny?“ McGillisová by svoje bylinné čajové směsi mohla něčím vylepšovat, třeba ayahuascou. Díky tomu bychom jí mohli přišít obvinění z drogového deliktu. Zkrátka aspoň něco.
„Děláš si srandu? Tady v LA? Spíš si nedovedu představit, co by ještě nezkusili.“
Na dveře podkrovního bytu někdo zaklepe. Nevšímám si toho. Naše krycí historka sice zní, že jsem softwarová konzultantka, která si pronajímá pokoj od dvou dalších lidí na volné noze, ovšem při téhle sledovačce se řídíme zásadou pokud možno nikomu neotvírat.
McGillisová s Martinem se ztratí z dohledu. Jestli ta ženská při svých terapeutických seancích využívá nějakou drogu, nejspíš ji obstarává její asistent. Pokud se nám ho podaří chytit při činu, mohli bychom ho obrátit proti ní. Ještě před pár lety by mě nenapadlo postupovat při vyšetřování podobného případu právě takhle. Podle svého šéfa doktora Ailese se učím myslet laterálně.
Další zaklepání. Mrknu na monitor se záběry kamery na chodbě, která snímá dveře. Stojí tam mladá žena v halence a saku a v rukou drží balíček. Pod rezavými vlasy a tmavou, skoro černou rtěnkou působí nervózně.
Poklepávám konečky prstů do stolu a zvažuju, jestli mám otevřít. McGillisovou není momentálně vidět, nechce se mi ale odcházet. Rozhodnu se nebrat ženu na vědomí a doufat, že to vzdá.
Zaklepe znova. „Krucifix!“ zamručím.
„Děje se něco?“ zeptá se děda.
„Ještě ti zavolám.“ Zavěsím, narazím si čepici s logem Miamské univerzity a doplním ji brýlemi, co nosí šprtky.