Zima 2019
„Co to sakra bylo?“
Cosi zlověstně zaškrábe o spodek člunu, Elis proto začne plácat vesly.
S Nickem veslují už skoro půl hodiny, víceméně v naprosté tmě, náhlý zvuk ho vyděsí.
„Do prdele! Udělala se tam díra?“ zalapá po dechu poté, co se mu podaří s člunem uhnout asi metr dozadu do černé vody jezera. Z úst mu stoupá pára, kterou následně pohlcuje chladný noční vzduch.
„Ne,“ řekne Nick, sedící na přídi, „k proražení týhle plastový vany by bylo potřeba něco sakra ostrýho.“
Znovu k očím zvedne dalekohled a zadívá se do tmy před nimi.
Elise jeho odpovědí neuklidní.
„Říkal jsem ti, že jsme si měli vzít záchranný vesty,“ zasyčí. „Je uprostřed zimy, voda ledová. V žádným případě bysme nemohli zpátky plavat!“
Gestikuluje přes rameno. Daleko ve tmě na okraji pláže je ještě vidět lampa na skautské chatě, u níž člun ukradli. Jeden z mála světlých bodů mezi lesními svahy obklopujícími jezero.
„Neměli bychom se otočit? Zkusit to radši za denního světla?“
Jen co Elis dopoví větu, mraky se roztrhají. Vyhlédne z nich měsíc v úplňku a promění černou vodu jezera v tekuté sklo.
„Podívej!“ řekne Nick vzrušeně. „Už jsme skoro tam. Je dobře vidět těžní věž a observatoř.“
Ukáže na ostrov, který se zvedá hned za přídí. U břehu se sice převaluje hustá mlha, ale ve slabém měsíčním světle se těsně nad korunami stromů rýsuje věž s kopulí.
Elis se zachvěje. Nejspíš na něj působí noční chlad a vlhký vzduch, ale úplně jistý si tím není. Nepříjemný pocit ho provází od chvíle, kdy s loďkou odrazili od skautského mola.
Znovu pohlédne směrem k pevnině.
Je k ní daleko, příliš daleko.
Trochu si povytáhne čepici a rukávem bundy si otře čelo.
Oba jsou oblečeni v černém, mají rukavice, kanady a pletené čepice.
Urbexerské uniformy, jak tomu říkají.
Nick skloní dalekohled a podívá se na hodinky.
„Je skoro půlnoc. Natoč to doleva a vem to podél ostrova. Já budu dávat pozor na další kameny,“ nařídí. „Přístaviště by mělo být na jižní straně.“
Elis se neochotně opět chopí vesel. Skřípění jejich držáků se mísí se šploucháním vody.
Jak tak obeplouvají ostrov, z mlhy se vynořují další části. Smrky na břehu balancují na ostrých kamenech, které vybíhají daleko do jezera. Největší z nich trčí jako hrozivé zuby dravců, jen několik metrů od břehu a od plastového trupu člunu.
Elis vesluje opatrně. Z kamenů nespouští oči, jen občas pohlédne na světlo u skautské chaty.
Nick jako by si uvědomil, že je nutné sobě i Elisovi trochu zvednout náladu.
„Myslíš, že ti dva praštěný ufoni, co nám dali mapu, se dívají v tom svým řadovým domku na vesmírný porno?“ řekne přes rameno. „Převlíkají se za mimozemšťany a hrajou si na ně?“
Elis se ušklíbne.
„Jasně,“ odpoví. „Pořád mi nejde do hlavy, jak jsi je dokázal přemluvit, aby nám pomohli.“
„To byla hračka,“ zasměje se Nick. „Podařilo se mi je přesvědčit, že taky věřím tý historce o Gunnaru Irvingovi, létajícím talíři a o mimozemšťanovi. Taky jsem jim dal knihu Martina Hilla a napsal do ní, že the truth is out there. Slintali blahem.“
Elis se zasměje a nálada se opravdu trochu zlepší.
„Tamhle je přístaviště!“ ukáže Nick.
Z mlhy se vynoří popraskané cementové molo. Na samém konci je vidět nakřivo upevněnou promáčknutou ceduli. Díky měsíčnímu světlu je možné přečíst nápisy na ní.
„Nebezpečí sesuvu půdy. Vstup zakázán!“ řekne Nick. „Jsme tu dobře.“
Člun připoutají k rezavému žebříku, na záda si hodí ruksaky a vylezou nahoru. Elis se otočí k pevnině.
Také jižní břeh jezera je z větší části zalesněný a potemnělý, ale na ostrohu nad vodou se tam tyčí velká budova připomínající zámek. Její fasáda je tlumeně osvětlená.
„Jak je daleko do Stjärneholmu, co myslíš?“ zeptá se Elis.
„Možná pět nebo šest set metrů,“ odpoví Nick. „Je to podstatně blíž než k tý skautský chatě. Ale nemusíš se bát, rodina Irvingů se sem nedívá. Ta se věnuje sledování létajících talířů.“
Než se otočí a vykročí směrem k pobřeží, udělá přehnané gesto k noční obloze.
Elis ještě několik vteřin postojí. Znovu se zachvěje zimou, ale možná to má jiný důvod. Nepříjemný pocit ho tak docela neopouští.
V místě, kde molo vstupuje na břeh, stojí rozeklaná bouda bez dveří. Nick se zastaví, rozloží rukou nakreslenou mapu a snaží se v mlze a matném světle zorientovat.
„Tudy!“ řekne a jde ještě asi deset metrů podél okraje lesa. „Tady vede ta stará cesta!“
Mezi několika smrkovými kmeny se táhne cesta, dva pruhy vyježděné pneumatikami, téměř zcela zarostlé. Elis a Nick si zapnou čelovky až v místě, na nějž není od vody vidět.
Mlha v lese je hustší, světlo čelovek má mléčnou barvu.
Zem pokrývá mech a kapradí. Místy jsou tu větrem popadané stromy nebo díry po propadu půdy. Všude vyčnívají křivé kamenné zuby, stejně jako ty ve vodě.
„Strašidelný,“ zamumlá si Elis, aniž ví proč. Normálně se tmy nebojí, ale ostrov i les v sobě mají cosi, co v něm strach plíživě vzbuzuje.
Nick se chová naprosto lhostejně. Zastaví se a posvítí si na velký kamenný blok vedle cesty, světlý a jemnozrnný kámen, který se slabě leskne.
„Ryolit,“ řekne spokojeně a blok poplácá. „Skalistý ostrov je jedním z mála míst v celé Skandinávii, kde se tahle hornina vyskytuje. Koukni sem!“
Nick ukáže na nápis vyrytý v kameni.
„GUS 2009,“ přečte Elis.
„Göinge UFO Society,“ usměje se Nick. „Dokonce i název je srandovní. Ale aspoň víme, že ti dva nekecali.“
Nick vytáhne multifunkční nástroj a vybere ostré dláto.
URBX 2019, vyryje.
„Máme důkaz, že jsme došli přinejmenším stejně daleko jako oni.“
Dál sledují vyježděné koleje v cestě. Stromy se k nim natahují tak blízko, že musejí několikrát odsunout větve, aby prošli.
Cesta se na jednom místě propadla, prohlubeň je téměř metr hluboká.
„Tady se to probořilo,“ říká Nick. „Celej ostrov je jako švýcarskej sejr. Štoly jsou plný vody a můžou se kdykoli zřítit.
Utopit nás stejně jako ty chudáky v roce 1965.“
Zasměje se, ale Elisovi to tak vtipné nepřipadá. Představa černé vody pod nohama není vůbec příjemná.
Po několika stech metrech se na okraji kuželů světla objeví něco velkého. Vysoká ocelová brána s hnědými skvrnami, na pletivu povívají šedé lišejníky připomínající obrovské pavučiny.
Nad bránou se klene kovový oblouk s rezavými písmeny:
DŮL HVĚZDA
Dole, po obou stranách hrubého řetězu, jímž je brána uzavřená, visí dvě cedule. První je stejná jako ta na mole.
Nebezpečí sesuvu půdy. Vstup zakázán!
Na druhé ceduli stojí jediné slovo.
NEBEZPEČÍ!
Nick už prohmatává řetěz.
„S tím nehnem,“ poznamená. „Lézt na tuhle hrůzu by se mi teda fakt nechtělo. Co říkáš?“
Zamíří čelovkou vzhůru. Plot i brána v něm jsou nejméně čtyři metry vysoké. Nahoře jsou nástavce ve tvaru písmene Y, jimiž prochází rezavý ostnatý drát.
„Ale díky našim přátelům ufonům máme zadní vrátka.“
Nick se znovu podívá do mapy a vydá se doleva podél plotu.
Elis dál stojí a upírá oči na bránu. Výstražných nápisů už viděl spoustu, nikdy jim nevěnoval pozornost.
Tenhle ho ale čímsi znepokojuje.
Rzí, typem písma, vybledlou žlutou barvou. Nebo možná jen tím stručným sdělením.
NEBEZPEČÍ!
Bezděčně polkne.
„Tak na co kruci čekáš?“ zašeptá Nick přes rameno. „Dělej!“
Elis neochotně odtrhne oči od cedule a jde za ním.
Nick se po chvíli zastaví u velkého keře, který si našel cestu skrze plot. Naposledy se podívá na mapu, přikrčí se a zamíří do houštiny.
„Tady je to!“ Poté co odhrne několik větví, uvidí prohlubeň podobnou strouze.
Prohlubeň je mělká, nejprve si musejí zmáčknout ruksaky, prostrčit je, pak se protáhnou za nimi.
„Do prdele,“ vydechne Nick, když se vynoří z křoví na druhé straně a oklepává si z kalhot špínu a staré listí.
„Nechápu, že to ti dva ufonský tlustoprdi zvládli. Ale bylo to před deseti lety, v tý době byli možná o něco hubenější.“
Elis ho neposlouchá, nervózně si kolem sebe svítí čelovkou. Ano, je to vzrušující, nicméně napětí a úzkost ho stále neopouštějí. Za plotem roste jiná vegetace. Žádné jehličnany, ale náletové břízy, jejichž kmeny se přízračně lesknou. V mlze za nimi se rýsují důlní budovy. Vypadají jako velké pochmurné stíny.
„Konečně!“ vydechne Nick nadšeně. „Jsi ready vrátit se v čase do roku 1965?“
Elis mu neodpoví.
Čím blíž jsou k budovám, tím víc loňská tráva pod jejich nohama přechází v holé betonové skvrny a štěrk. Pak se před nimi otevře plocha sevřená dvěma ponurými budovami.
Ta napravo je dvakrát větší než ta vlevo, sedlovou střechu i stěny má ze zrezivělého vlnitého plechu. Pod střechou se táhne zástup oken.
Nick k nim otočí kužel lampy.
„Podívej, okna nejsou rozbitý. A nikde tu ani nejsou žádný graffiti.“
Elis chápe, že to je dobrá zpráva: hodně dlouho tu nikdo –nebo skoro nikdo – nebyl. Přesto je pro něj těžké projevit patřičné nadšení. Vždyť se ocitli v nitru opuštěného ostrova, uprostřed studeného temného jezera, a nikdo o jejich přítomnosti tady neví. Ostrov je navíc podkopán důlními šachtami, které jsou plné vody a mohou se kdykoli propadnout.
Podívá se na mobil. Jediná blikající čárka. Síla signálu mu na náladě nepřidá.
„Slabej signál, co?“ pronese Nick. „Podle našich ufonů tady rádiový vlny rušej mimozemšťani. Když mi to říkali, úplně
jim hořely oči. Já se na to ptal jednoho kámoše, co dělá u mobilního operátora, a on tvrdil, že je to jednoduchý: problém s pokrytím je způsobenej tím, že se jezero nachází na dně hlubokýho kráteru. Tolik k Aktům fucking X.“
Nick se vydá podél tovární budovy. Elis si schová telefon a jde za ním.
Znovu se ukáže měsíc. Z mlhy a tmy na opačném konci plochy se vynoří velká ponurá betonová věž.
Měří snad patnáct metrů. Boční strany jsou otevřené, odhalují tři patra.
„Těžní věž,“ vysvětlí Nick, když přejede po pochmurné budově světlem. „V ní vyjížděly z dolu vozíky. A tam nahoře…“
Na ploché střeše věže, vedle kola výtahu, lze rozeznat temnou kopuli, kterou viděli z hladiny jezera.
„Observatoř Bernharda Irvinga,“ zamumlá Elis. Konečně se dostaví správné objevitelské vzrušení. Odfoukne všechny nepříjemné pocity.
„Přesně tak,“ usměje se Nick. „To je to místo, kde přistál ten obrovskej tvor s rudýma očima.“
Jdou blíž, kamení jim skřípe pod botami. Když Elis posvítí na zem, zjistí, že ve štěrku jsou kousky rozbitého černého skla.
Nick přistoupí k věži a zadívá se na ni.
„Poctivej materiál,“ zhodnotí, poté co si posvítí na šest betonových sloupů, na nichž věž spočívá. „Tohle tu vydrží ještě dalších sto let.“
Zastaví se u mechem porostlého poklopu na zemi.
„A tady pod tím je šachta. Tudy se do ní vchází.“
„Hm,“ zabručí Elis.
Ten se snaží vymyslet, jak se dostat nahoru do věže. Od země do prvního patra je to minimálně sedm až osm metrů. Po levé straně věže stoupají ocelové schody, jenže část vedoucí ze země do prvního patra chybí.
„Schody jsou odříznutý,“ pronese. „Takže ufoni nekecali.“
„Ještě že nás nějaký odříznutý schodiště nezastaví!“ Nick poplácá Eliho ruksak. „Ale než vyndáme lano, mám ještě jeden nápad. Podívej!“
Ukazuje kuželem čelovky. Z prostředního patra věže vede k tovární budově šikmá lávka, končí u vikýře s dřevěným poklopem.
„Tudy tam určitě vjížděly vozíky, když je vyzdvihl výtah. Uvnitř nejspíš bude drtič kamene a možná i schodiště, který není odříznutý. Tohle bude podstatně jednodušší způsob, jak se tam dostat, než viset na pitomým laně, co říkáš?“
Elisovi nezbývá než souhlasit. Je nejméně o patnáct kilo těžší než Nick a šplhání se pokud možno vyhýbá.
Brána do budovy je zavřená a zamčená, ale když Elis vezme za kliku, rám dveří povážlivě zavrzá. Podívají se na sebe.
Nick shodí ze zad ruksak a vytáhne z něj páčidlo. Oba vědí, že porušují pravidla. Urbexeři se do objektů vlámat nesmějí.
Ale tohle je zvláštní případ. Tohle se děje jednou za život.
Dveře téměř okamžitě povolí. Jakmile Nick na páčidlo přitlačí, ozve se bouchnutí a otevřou se.
Za nimi se rozkládá velká tmavá hala, která je cítit kamenným prachem, olejem a holubím trusem.
Uprostřed stojí velký drticí stroj, sahá skoro až ke stropu.
Hned vedle něj se nachází úzké schodiště vedoucí ke dveřím do sklepa. Ty jsou zavřené. Za normálních okolností by začínali průzkum tam, v nejhlubším místě budovy, a pak by se metodicky propracovávali nahoru.
Jenže této noci žádná běžná pravidla neplatí. Namíří svítilny na strop. Spatří lávku podepřenou dřevěnými kůly, kterou viděli zvenčí.
„Bingo!“ Nick si posvítí na dřevěné schody, jež leží těsně pod vstupním otvorem.
Náhle sebou trhnou – ozval se jakýsi zvuk. Cosi živého se vzneslo k horní části schodů, zaplácalo to křídly a vyletělo ven do tmy.
„Holubi,“ oddechne si Elis. „Vždycky člověka vyděsej.“
„Tebe určitě,“ ušklíbne se Nick. „Tak se mi zdá, že jsi dneska v noci extra vyklepanej. Bojíš se snad mimozemšťanů se svítícíma očima?“
„Drž zobák,“ zamumlá Elis.
Nick začne stoupat po vrzajících schodech.
Zjistí, že poklop nahoře na střeše se dá snadno otevřít. Žebřík do věže je asi pět metrů dlouhý. Ve skutečnosti jde o část úzkorozchodné železniční trati, která se směrem k tovární budově poměrně strmě svažuje. Celá konstrukce vypadá díky kovovým příčkám mezi kolejnicemi jako mohutný žebřík.
Nick nejistě položí nohu na první příčku, pak se skloní, chytí se oběma rukama kolejnic a začne šplhat vzhůru. Elis závistivě sleduje jeho plynulé pohyby.
„Easy peasy!“ řekne Nick, poté co všechny příčky zdolá. „Teďka ty!“
Elis napodobuje Nickovu techniku šplhání. Snaží se nedívat se dolů. Ne že by se bál výšek, ale pocit, že se plazí po šedesát let staré kovové konstrukci, je dost nepříjemný i bez toho, že ví, do jaké hloubky může spadnout, navíc když pod ním leží samé kameny a rozbité sklo. Jen co se dostane k šibenici, v kovu zapraská. Zvuk zarezonuje mezi budovami a jeho srdce udělá několik zběsilých dvojitých úderů.
Elis si otře pot, který mu navzdory chladu prosákl čepicí. Jsou teď ve druhém, prostředním patře věže. Jak se dalo čekat, kolejnice se tu táhnou k velkému otvoru uprostřed podlahy, kam kdysi vyjížděl výtah s vozíky naloženými horninou.
Nick už otvor obešel a zamířil k venkovnímu schodišti. Elis ho následuje. Jsou poměrně vysoko, nejméně deset metrů.
Schodiště nad nimi pokračuje až na střechu, Nickovy dychtivé kroky rozechvívají ocel. Elis spěchá, aby s ním držel tempo.
Vyjdou ven a postaví se doprostřed střechy. Napravo od nich se zvedá staré zrezivělé kolo výtahu, nalevo temná kopule.
„Bernhardova observatoř.“ Nick to pronese takřka slavnostním tónem.
„Nedivím se, že si ji postavil právě tady,“ říká Elis a ukazuje přitom na vrcholky stromů. „Je odsud vidět na celý jezero.“
Ocitli se nad mlhou, která se právě rozprostírá nad černou vodou. Za jezerem se rozkládají zalesněné svahy, ve všech směrech stejně vysoké a strmé.
„Jako bys stál uprostřed trychtýře a koukal se nahoru. Ty kráso!“
Mezi mraky je vidět úplněk a hvězdná obloha. Hvězdy se zdají být jasnější, zářivější.
„Veškerý světlo je zastíněný okrajem kráteru,“ říká Nick. „Dokonce i Stjärneholm je skoro ve tmě.“
Elis se otočí a zadívá se na stejné místo za vodou. Je dobře vidět, ale na budovu své velikosti má nezvykle slabé venkovní osvětlení. Znovu pohlédne na observatoř.
„Je to tady fakt síla.“
„Já ti říkal, že to bude stát za to!“ Nick ho bouchne do zad. „Pojď, kouknem se, co je uvnitř!“
Spodní část observatoře je postavená z betonu, kopuli pokrývá odlupující se rezavě zbarvený plech. Přímo před sebou mají obyčejné dveře.
Nick zastrčí do škvíry v nich páčidlo, co nejblíž k zámku. Dveře sice zavrzají, ale nepohnou se. Nick se zapře nohou o stěnu a zkusí to znovu, ovšem se stejným výsledkem.
„Pusť mě k tomu!“ vyzve ho Elis. Zapře nohu o stěnu stejným způsobem, jako to před chvílí udělal Nick, a celou vahou se opře do páčidla. Ozve se tupé zadunění. Dveře se otevřou, ale on se současně skácí na záda.
Než se stihne zvednout, Nick už je v observatoři.
„Wow!“ vykřikne. „Pojď se podívat!“
Vnitřek kopule je postavený z černě natřeného dřeva. Plošina na podlaze naznačuje, kde kdysi stál dalekohled. Nicka
však upoutá něco jiného. Téměř celý obvod kopule obíhá police pokrytá podivnými předměty. Jsou na ní knihy, zažloutlé časopisy, několik nesourodých hrnků na kávu, tmavé skleněné nádoby s jakýmsi kalným obsahem.
Na jiné části police, která působí děsivěji, jsou seřazeny plastové hlavy různých velikostí. Hlavy panenek, figurek akčních hrdinů, je tu dokonce i hlava z figuríny. Všechny mají prázdné oční důlky, slepě zírající do temné místnosti. Elisovi přejde po zádech mráz.
„Koukni na to!“
Nick posvítí na strop.
Elis si teprve teď všimne, že na vnitřní straně kopule jsou připevněné předměty.
Modré, hnědé, velké, malé.
Papír, plast, sklo. Vystřižené z novin a časopisů, vytrhané z hraček a hlav panenek.
Mráz se mění v chvění.
Strop je plný očí.
Stovek očí.
„Co to sakra je…?“ vydechne Nick.
Elis neodpovídá. Zmocňuje se ho další pocit. Sílí s každým nádechem a je umocňován očima, které je sledují ze stropu.
„Podívej se na tohle.“
Nick posvítí na zeleného mimozemšťana, na hračku s trčícími pružinovými tykadly. Když do něj cvrnkne ukazováčkem, anténky se rozkmitají.
„Nevezmeme to těm ufonům? Jako poděkování za pomoc?“
„Nesahej na to!“ okřikne ho Elis.
Nick se zasměje.
„Proč ne?“
Elis neumí kloudně odpovědět. Nepříjemný pocit se stále stupňuje.
Nick vytáhne z batohu fotoaparát a začne fotit, jeden snímek za druhým.
Světlo blesku se odráží od kopule, od stěn, od skla, kovu a plastu v ní. Od očí na stropě.
Blesk.
Tma.
Blesk.
Tma.
Oči tam nahoře jako by mrkaly.
Jako by se hýbaly.
Dívaly se na ně.
Elise znovu přejde mráz. To, co v něm sílí, už není pocit. Pochopil, že tohle není zapomenuté místo. Není to opuštěná ruina.
Někomu to tu patří. Někomu, kdo tady shromáždil artefakty. Jsou pro něj důležité a pečlivě je uspořádal. Pod kopulí si zařídil malou svatyni, jejíž význam sám nechápe. Zato Elis si je něčím jistý.
On a Nick právě teď a tady nejsou urbexeři.
Jsou vetřelci.
Znovu si vzpomene na nápis na bráně.
NEBEZPEČÍ!
A na vysoký plot, na ostnatý drát táhnoucí se po obou stranách.
Patrně proto, aby nepustil dovnitř nepovolané osoby. Ale možná stejně tak proto, aby někoho jiného zadržel uvnitř.
„Musíme zmizet,“ zamumlá.
„Musím nejdřív dofotit.“
Nick dál fotografuje, blesk šlehá. Pohybuje se tak vzrušeně, že narazí do police. Jedna z tmavých skleněných nádob spadne dolů, ozve se rána, sklo se roztříští.
Její obsah, tekutina s pronikavým zápachem alkoholu, vyteče na podlahu. Tekutina obsahuje jakési malé bílé kuličky.
Elis zděšeně ucouvne.
Po podlaze se rozkutálejí oči různých velikostí.
Nepocházejí z panenek nebo z hraček, ale z kdysi živých tvorů.
Elis a Nick s čelovkami namířenými na podlahu několik vteřin strnule stojí.
„Co to sakra…,“ hlesne Nick. „Myslíš, že to jsou zvířecí oči?“
Vzrušení v jeho hlasu se vytratilo a nahradilo ho cosi úplně jiného. Nejistota, strach.
„Musíme odsud vypadnout,“ řekne Elis. „Okamžitě.“
Nick ho tentokrát poslechne.
Noční obloha se téměř úplně zatáhla a měsíční světlo je čím dál slabší. Rozběhnou se ke schodům.
V polovině cesty se ve tmě ozve známý zvuk. Máchání křídel, přichází z nitra budovy.
„Holubi,“ komentuje to Nick. „Něco je muselo vyplašit.“
Spěchají k okraji výtahové šachty. Vidí dolů skrze otevřený střešní poklop.
V továrně svítí červené světlo. Rychle se přibližuje směrem k nim, pak jim zmizí z dohledu a místo něj se ozve zavrzání dřevěného schodiště.
„Někdo sem jde!“ sykne Nick.
Vypnou čelovky a pospíchají ke kovovému schodišti.
„Dej mi lano,“ řekne Elis. „Můžeme se spustit dolů z tý odříznutý části.“
Nečeká na odpověď a začne klesat dolů. Současně si sundá ruksak, aby dosáhl na lano a hák na jeho konci.
Měsíční světlo zcela zmizí, schody se ponoří do tmy. Na nejspodnějším stupínku Elisovi málem ujede noha. Na poslední chvíli se mu podaří zachytit se zábradlí a nezřítit se.
Zachytí Nicka, který doskočil těsně za ním, a poručí mu, aby byl zticha.
Slyší svůj dech, do něj ale nepřeslechnutelně zní zvuk kovu. Krátké údery odrážející se mezi budovami. Někdo se blíží po kolejích. Někdo mnohem větší a těžší než oni.
„Dělej!“ zasyčí Nick.
Společně zaklesnou hák o zábradlí a shodí dolů ruksaky. Elis se oběma rukama chytí lana, odrazí se z posledního
schodu a po zádech se vnoří do tmy. Mříží v posledním schodu nad sebou ještě zahlédne Nickovy nohy.
„Pojď!“ sykne, ale Nick se ani nehne. „No tak, Nicku!“ zopakuje Elis, když sklouzne ještě o kousek níž. Cítí, že se lano chvěje. Sílící vibrace. Těžké kroky scházející po schodech.
„Nicku!“ zavolá, ale jeho kamarád jako by byl opařený. Stojí čelem ke schodišti, kroky se stále přibližují.
Elis se zase spustí o něco níž.
„Nicku!“
Vzápětí ztichne, protože mříží zahlédne obrovskou siluetu, která se zvolna blíží. Má to hlavu, kolem níž se šíří rudá záře.
Elisovi se zastaví srdce. Je to obrovské černé stvoření s rudýma očima, přesně jako v historce o UFO. Zalapá po dechu.
Dál je slyšet kroky.
Buch.
Buch.
Buch.
Křik přijde tak nečekaně, že se Elis málem pomočí, současně mu ale srdce začne znovu bít.
Tím, kdo křičí, je Nick. Řve hrůzou.
Nepřestává křičet, i když by mu měl docházet vzduch v plicích.
Řev pak náhle ustane a nahradí ho nepříjemně znějící rána.
Elis vidí, jak se Nickovy nohy zvedají ze schodů. Špičky jeho bot se vznášejí několik centimetrů nad nimi, jako by ho ono stvoření zvedlo do výšky.
Skrz mřížku se rozstříkne něco mokrého a horkého, udeří to Elise do obličeje, donutí ho přimhouřit oči.
Krev.
Nickova krev.
Když Elis oči znovu otevře, vidí, jak se jen několik centimetrů od něj mihne Nickovo padající tělo. O vteřinu později dopadne s tupým žuchnutím na zem.