De ˇ soles
Upozorneni: Tato mapa je úplne k nicemu.
Nazdar vespolek!
Jsem
a obc ˇ as va ´ m sem hod ´ m ne ˇ jakou tu mys ˇ lenku. To jste nec ˇ ekali, co? Abych pravdu
r ˇ ekl, ja ´ taky ne. Norma
jezd ´ m s autobusem.
Kapitola prvni
Tom a Týna
Tohle je Tom.
A tohle je Týna.
om a Týna spolu žili ve velkém městě jako spousta jiných lišek. Týna byla ta nejodvážnější a nejstatečnější liška, jakou kdy Tom poznal. Na mámu ani tátu si nepamatoval, ale Týna s ním byla odjakživa. Vždycky zařídila, aby měl co jíst a kde spát.
Když se zrovna nestarala o Toma, potulovala se s kamarádkami po městě. Znala každou ulici, každé temné zákoutí, každou popelnici a každou skrýš. Byla to DRSŇAČKA. Na nějaké hihňání, čichání ke kytkám nebo čtení komiksů
ji neužilo. Kdepak, na něco takového neměla čas a vůbec jí to nechybělo, ne ne.
Tom byl oproti tomu roztomilý lišáček. Většinou se držel hezky blízko doupěte schovaného pod trnitým křovím v rohu obrovského parku. Nejradši se slunil na trávníku, hrabal se v listí a olizoval kornouty od zmrzliny. Týna mu
k tomu čas od času přihodila nějakou tu sváču
navíc.
Lahoda. . .
Týna měla ráda kafe.
Udržovalo ji
Ovšem někdy to s ním kapku přehnala, to se pak roztřásla a rozštěkala, takže si jí Tom musel sednout na hlavu, aby se zas uklidnila.
Klídek, Týno.
Díky, brácha.
Prostě Tom a Týna byli skvělá liščí dvojka a nic jim nechybělo. Tedy skoro nic. Poslední dobou totiž Toma občas tak divně píchalo u srdce. Přepadlo ho to vždycky, když Týna někam zmizela a nechala ho v doupěti samotného. Nebo když viděl, jak klábosí s kamarádkami Smítkou a Houští. Nebo když sledoval, jak se v parku mrňaví človíčci drží za ruku
s velkými člověky. Občas ho to chytlo v noci.
Sedával na velikém kameni, zíral do temného nebe a vzdychal.
Jednou odpoledne ležel Tom stočený do klubíčka v doupěti a zvenku k němu dolehla melodie. Někdo brnkal na kytaru a k tomu vysokým, pisklavým hláskem zpíval hezkou písničku.
Nazdar, ty můj velkej kámo, nazdar, drahej amígo! Já nikdy nejsem sám, když nej kámoš přijede k nám.
Chytneme se kolem ramen, na sebe se usmějem, budem zpívat, tančit, skákat, osamělí nebudéééém…
Tom se vyškrábal z doupěte.
„To je ono!“ vykřikl. „Jsem OSAMĚLÝ! Potřebuju kamarády.“
Podíval se na lučního koníka, který předtím zpíval tu písničku.
„Nazdar! Budeš se mnou KAMARÁDIT, koníku?“ zeptal se Tom. „Ty rád zpíváš, já rád zpívám – máme hodně společného!“
„To určitě!“ řekl koník a rychle odhopkal pryč.
Tom nejdřív svěsil ocas, ale pak si zamnul tlapky. Když teď ví, proč ho tak píchá u srdce, může s tím něco dělat. A nejlíp hned.
Vrkúú… Vrkúú…
„
NEVID
Í Š TAM NEK DE K E C UP?“
„Vrkúú… Vrkúú…
ANINE . ALE HELE , COBYSREKL TATARCE?“
„NO JO, TAK ASPON TAT ARKU . Vrkúú … Vrkúú…“
Na okraji koše seděli dva holubi a oďobávali
zbytky chipsů, jablek a kdoví čeho ještě. „Ahoj!“
pozdravil Tom. Znal je od vidění. Jednomu z nich chyběla noha a druhý nosil sluneční brýle.
„Dej si odchod,“ řekl jednonohý holub.
„Já jsem Tom. A vás znám!“ odpověděl Tom.
Holub se na něj zamračil.
„Bodejť by ne,“ prohlásil holub v brýlích.
„Tvoje sestra mu ukousla nohu.“
Tom zrudl. „Jejda… To mě mrzí,“ hlesl.
„Co chceš, kluku?“ zeptal se jednonohý.
„No, já jenom, když vás tu tak vidím,“ začal
nesměle Tom, „že je mi v doupěti samotnému
trochu smutno. Tak jsem si říkal, jestli byste to… se mnou nechtěli kamarádit?“
Holubi zakroutili hlavami.
„Tobě asi přeskočilo, kámo,“ řekl ten s jednou nohou. „Pěkně děkuju. Nerad bych přišel i o druhou nohu.“
A pak oba poodlétli k jinému koši co nejdál od lišáka.
„To nic,“ uklidňoval se Tom a poplácal se po hlavě. „Aspoň jsi to zkusil. To je hlavní.“
Už už se o tom chystal složit píseň, když si všiml dvou podezřelých stínů na lavičce. Měly vousky! A dlouhé ocásky! Tomovi se nakrabatil
čumák strachy. KOČKY! Jedna zrovna dopíjela něco z plechovky a druhá se olizovala na neslušných místech. Občas toho nechaly a zlověstně zamňoukaly.
Tom zakňučel a pokusil se nenápadně vytratit. Nejdřív zvedl jednu tlapku a opatrně došlápl