Věnováno Jo
PROLOG
Lübecká zátoka, Německo, 3. května 1945
Od jihu přiletěla bitevní letadla, vyzbrojená fosforovými bombami a raketami, jimiž začala zasypávat Cap Arconu. Majestátní zaoceánská loď, napěchovaná pěti tisícovkami vězňů z koncentračních táborů, se okamžitě proměnila ve žhoucí peklo. Německá protiletadlová děla nedokázala odrážet útočné vlny, rachot kulometů a neustálé výbuchy jen stupňovaly divokou vřavu. Vyhublí vězňové se marně snažili ukrýt.
Wim musel jednat rychle. Rozhlédl se kolem sebe. Luxusní taneční sál byl posetý utrhanými končetinami. Kapající krev potřísnila kdysi tak běloskvoucí obložení stěn a zdobené stropy. Namol opilí vojáci všude kolem stříleli ve slepé panice po všem, co se pohnulo.
Přikrčil se a snažil se přimět k jasné úvaze.
Po několika minutách „tajfuny“ zmizely stejně rychle, jako se objevily, a na poničené, ale stále plující lodi zavládlo nadpozemské ticho. Pozvolna ustupovalo nářku krvácejících raněných a rozkazům vykřikovaným muži volkssturmu, lidové domobrany hitlerovského Německa, kteří nadále střežili táborové vězně. Většina esesmanů z toho pekla minulé noci dokázala vyklouznout.
Musí se odsud dostat pryč. Co nejrychleji uprchnout z lodi. To bylo Wimovi jasné. Strávil měsíce v nejhorších německých koncentračních táborech, v nelidských podmínkách, kde všichni kolem něj umírali v důsledku hladu, na nemoci a týrání. Říkali tam tomu „peklo Husum“. A pak ho sadističtí esesáci v táboře Neuengamme málem udřeli k smrti pod heslem Vernichtung durch Arbeit – „Likvidace prací“. Vězně vraždili vyčerpáním i tím, že je dohnali k naprostému zoufalství a šílenství. Neptejte se jak, ale on to všechno přežil. A teď to má takhle skončit, se svobodou na dohled?
Vzchopil se. To nikdy!
Za dvojicí německých vězňů se Wim probojoval nahoru, na palubu a na vzduch – i když nebyl sám, kdo se o to snažil. Stovky lidí po sobě šlapaly, jen aby se dostaly pryč. Tedy pokud se takovým troskám v hadrech ještě dá říkat lidé. Na palubě tihle polomrtví chudáci zoufale bojovali o cokoli, co by mohlo plavat. Když se loď začala naklánět, vrhli se na její železný trup, který se neustále zahříval. Provrtávaly je kulky německých vojáků, kteří stříleli na každého vězně, jehož dostali na mušku. Pak se letouny vrátily. Piloti si kvůli dýmu nevšimli bílé vlajky, kterou vyvěsil kapitán a zasáhli i vnitřek lodi. Vybuchla munice, střely z kulometů svištěly Wimovi kolem uší. Doběhl k malému žebříku, po němž slézal po dvou stupních, a ukryl se pod kovovým plátem. Třásl se. Po očku nahlédl přes železné zábradlí. Na palubě trvala
naprostá panika, nadávky a střelba vojáků. Když skončil tento nový útok, Wim se vyplížil zpět. Pak se rozhlédl kolem.
Moře bylo plné mrtvých těl. Páchlo smrtí a on ten pach znal až příliš dobře od chvíle, kdy ho poprvé sebrali při razii – jednom z nacistických zátahů – a vláčeli ho přes amsterdamské mučírny z jednoho tábora do druhého. V nacistickém Německu existovaly koncentrační tábory bez plynových komor. Ale byly neméně efektivní.
Místa nelidského týrání obehnaná ostnatým drátem, kde komín krematoria představoval jedinou cestou úniku. Desetitisíce uvězněných civilistů tam byly zavražděny; kolem Neuengamme se po léta barvil vzduch do popelavé šedi a z tábora se linul neustálý odporný zápach, jako odkaz jejich utrpení. Pocházeli z Ruska, Nizozemska, Polska a Dánska. Z Německa, Itálie, Belgie a Francie.
Většinou mladí muži v rozkvětu života.
Wim přežil jen o vlásek. Vážil méně než čtyřicet kilogramů, měl ale železnou vůli jít dál. Postupující osvoboditelé byli vzdáleni na dostřel, když v táboře sehnali dohromady poslední přeživší vězně a transportovali je –pěšky nebo v dobytčích vagonech – na sever, do poslední zbývající části nacistického Německa, kde mohla SS pokračovat ve své vládě teroru. Byla to cesta, která si vyžádala mnoho životů nevinných lidí.
Wim teď cítil, jak mu pod nohama klesá paluba, přičemž se loď otřásla několika výbuchy, k nimž jako by došlo v podpalubí. Podíval se na šedomodré vlny, kde právě probíhal lítý boj trosečníků o jediný záchranný kruh nebo jen o odlomené prkno.
Vojáci se teď zaměřili právě na ty přeživší, kteří se drželi na hladině a vybírali si jednoho po druhém. Rozkaz reichsführera SS Heinricha Himmlera byl jasný:
„Žádný vězeň nesmí padnout živý do rukou nepřítele.“
Rozkaz byl stále rozkazem, a tak stříleli. Vyčerpaní vězňové, kteří šťastnou náhodou unikli kulkám, teď podléhali chladu mořské vody, která zmrazila jejich svaly, takže začali zvolna klesat ke dnu Lübecké zátoky.
To byli Britové. Britové! honilo se Wimovi hlavou. Poznal obrysy „tajfunů“. Byli to osvoboditelé, na něž všichni tak dlouho čekali a kteří teď namísto toho rozsévali smrt a chaos v otrhaném, vyčerpaném a podvyživeném davu.
Pro královské letectvo byla operace Velký lodní úder obrovským úspěchem. Věřili, že zlikvidovali esesmany a vůdce nacistické strany, kteří prchali do Skandinávie. Johnny Baldwin, slavný a vyznamenaný velitel 198. perutě RAF, která útok provedla, nyní seděl o 300 kilometrů dál s ostatními piloty, v ruce lahev vychlazeného piva.
Na palubě hořící, žhnoucí lodi Cap Arcona bojoval Wim ještě stále o život. Na okamžik zalétly jeho myšlenky k matce a sestře v Amsterdamu. Musí je zase vidět, vyprávět jim svůj příběh. Cítil, jak mu horký vzduch spaluje plíce.
Wim se znovu zhluboka nadechl, zavřel oči – a pak skočil.
DÍTĚ V ÚKRYTU
Amsterdam, Nizozemsko, 1932
„Ty hajzlíku! Vím, že jsi tady, ty skrčku.“
Wim slyšel blížící se kroky. Ještě víc si strčil obličej mezi kolena a stiskl si nos, protože se bál, že bude muset ze všeho toho prachu kýchnout. Seděl v bezpečí za umyvadlem, půl centimetru silná deska ho chránila před objevením a bitím. Pro nic za nic. Jeho nevlastní otec byl tak jako tak často úplně namol a ve své zlé opilosti si chtěl opět vylít všechnu svou bídu na devítiletém nevlastním synovi.
„Pojď ven, ty skrčku, a pak uvidíš, jak to tady děláme.“
Poslouchal, jak jeho trýznitel těžce oddechuje, a nepatrnou škvírou mezi opěradlem a deskou ho teď také viděl. Hendrik Aloserij se musel podpírat oběma rukama,
aby neupadl. Levou rukou se opřel o umyvadlo a v pravé stále držel kliku dveří.
Toho sobotního odpoledne si Wim hrál v malé kuchyni, když uslyšel, jak se otevřely vchodové dveře. Podle klopýtavých kroků na schodech okamžitě poznal, že je načase se sbalit. „Rychle, vypadni odsud!“ zašeptala matka. Vyběhl po schodech nahoru do podkroví. Pod krokvemi opatrně přešlápl bokem přes tenký trámek podél svlaku. Každý krok si pro sebe počítal. Přesně po dvaceti pěti krocích se dostal za skříňku s umyvadlem. V naprosté tmě si proklestil cestu ke svému oblíbenému úkrytu, dostatečně velkému, aby se v něm mohl skrčit a se zatajeným dechem čekat, až začne otčímova prohlídka.
„Ty hajzlíku!“
Aloserijova oblíbená nadávka pronikala každým vláknem Wimova útlého těla. Zachvěl se, ale jen na okamžik. Dny, kdy se třásl jako osika, byly daleko za ním. Přesto se občas ještě probudil uprostřed noci, celý zpocený, kvůli nějakému zlému snu, ve kterém dostal další výprask.
Pozoroval, jak se Aloserijovi vzteky chvějí tenké rty. Tvář měl protáhlou, hlavu plešatou a zahnědlou, světlé oči vypoulené. Měl podlouhlé uši, tak velké, že se Wim i v této prekérní situaci musel usmívat. Byl šťastný, že to není jeho skutečný otec a že může žít s přiměřeně velkýma ušima jiného muže. A k tomu se dají přičíst ty krásné vlnité vlasy, pěkně tvarované obočí a ten vždy rošťácký pohled, díky němuž byl navzdory svému mládí oblíbený u děvčat ze sousedství.
Aloserij se s hledáním přesunul do ložnice naproti koupelně. Wimova starší sestra Jo tam měla vlastní postel vedle té, kterou musel Wim sdílet se svým nevlastním bratrem Henkem. Když Aloserij, který teď už začínal blábolit, nemohl nevlastního syna najít ani v této
místnosti, zamířil do své postele, aby se vyspal z opice. Wim ho slyšel, jak se šourá ke schodišti a pomalu sestupuje dolů. Alespoň už nebyl tak opilý jako před pár dny, kdy se po strmých schodech kodrcal po zadku.
Jejich byt na Kleine Kattenburgerstraat 78, v horním patře, nebyl ani prostorný, ani luxusní, ale ve srovnání s tím, jak na jejich malém ostrově ve východní části Amsterdamu bydlela většina ostatních dětí, si nemohli stěžovat. O tři domy dál se musel Wimův kamarád Piet Klaver dělit o ložnici se čtyřmi bratry. Jejich otec zemřel při pracovním úrazu v přístavu a oni museli vyžít ze sociálních dávek. Rodině se dařilo jen tak tak přežívat díky různým nouzovým řešením a pomoci sousedů. Za nájem platili týdně jen gulden a sedmdesát pět centů, což byl důvod, proč se i oni přistěhovali na ostrov.
Ve Wimově malém domě děti všechno slyšely. Vnitřní příčky byly ještě tenčí než venkovní cihly, a ty měly tloušťku pouhých sedm centimetrů. V zimě se na vnitřní straně oken tvořila silná námraza. Když foukal východní vítr, bylo cítit, jak všemi póry fasády proniká dovnitř chlad. Ve dnech, kdy teplota venku klesla hluboko pod bod mrazu, byl rozdíl uvnitř jejich ložnice zanedbatelný. Wimův nevlastní otec dostával výplatu v sobotu. Jako stavební dělník vydělával sedmnáct guldenů týdně. Za to trávil deset hodin denně, šest dní v týdnu, šplháním po žebřících nahoru a dolů, s pytli cementu a stavebního materiálu na ramenou. Když v sobotu odpoledne týden skončil, šel rovnou do Café De Nieuwe Aanleg, starého baru na rohu Kleinestraat a Mariniersplein. Domů se vracel až o několik hodin později.
To nedopadlo vždycky dobře. Před pár měsíci seděly děti s matkou v kuchyni u petrolejových kamen, když
uslyšely, jak se otevřely vchodové dveře, a pak silnou, tlumenou ránu. Wimova matka seběhla dolů a našla Aloserije v podivné poloze, jak leží opřený o téměř svislé schodiště, namol opilý. S houževnatostí hraničící s živelnou silou ho vytlačila nahoru po schodech a celou dobu mu hlasitě křičela do ucha, aby ho udržela vzhůru. Nahoře ho odtáhla do jejich ložnice, kde mu vyprázdnila kapsy a posbírala posledních pár guldenů, které zbyly z jeho výplaty a sotva stačily na nájem. Byla bez sebe a propukla v pláč. Děti mlčely a nevěděly, co mají dělat.
Po deseti minutách se matka trochu vzpamatovala a poslala Jo k mlékaři, aby si vypůjčila peníze. Dcera se vrátila s šesti guldeny v ruce a sklíčeným výrazem: těch šest guldenů bude muset jejich matka v následujících týdnech vrátit, jak nejlépe bude umět. Pokud tedy Aloserij nepropije svou výplatu. Pro Wima bývalo mnohem horší, když se otčím nevrátil domů opilý do němoty, ale jen silně podnapilý. Dost napitý na to, aby byl agresivní, ale ne natolik zmožený, aby okamžitě usnul. V takových chvílích Wimovi jeho úkryt nabízel jedinou záchranu. Anebo se postaral o to, aby byl venku – daleko od domova se spolu s Pietem toulal po ostrovech, s kluky z Wittenburgu, vedlejšího ostrova, hrál kuličky nebo nezbedně zazvonil u dveří chromého zelináře na Oostenburgergracht o kus dál po kanálu.
Než se přestěhovali na ostrov, měli pronajatý krásný nový dům v ulici Van Spilbergenstraat na druhém konci města. Wim nikdy nepochopil, proč jeho matka odešla za Henkem Aloserijem, mužem z Kattenburgu.
„Jsem tvůj otec,“ řekl Aloserij, když se poprvé setkali, ve snaze získat Wima na svou stranu.
„Ty nejsi můj otec,“ odpověděl Wim.
Cizí muž se na chlapce podíval s přátelským výrazem. Vytáhl z kapsy deseticent a pokusil se ho vtisknout do jeho malé pěstičky. Wimovy oči se divoce zaleskly. „Nechci tvoje peníze – a ty nejsi můj otec.“
Otočil se a vyběhl ven, kde si sedl na obrubník. Nikdy nepoznal svého skutečného otce, který zemřel na nějakou plicní chorobu krátce před jeho narozením. Jo mu už předtím řekla, že jejich matka má vztah s jiným mužem. On to také tušil. Obvykle jejich rodina do kostela téměř nechodila, ale posledních šest měsíců ho navštěvovali téměř každý týden. Do kostela Sint Annakerk na Wittenburgergracht s těmi nádhernými vitrážovými okny, vysokými skoro jako stromy, které za okny stály. Po skončení mše se po matčině boku objevoval plešatý muž s bronzovou hlavou a bledýma očima, tentýž, který se tehdy představil jako jeho otec.
Wim byl tak ponořen do myšlenek, že si nevšiml, že vedle něj už nějakou dobu sedí jeho sestra. Jo byla o více než rok starší než on, ale oba byli nerozluční. Jejich matka dbala na to, aby se Jo vždycky pečlivě oblékala, nejlépe do bílých šatů a s barevně sladěnou stuhou v tmavých vlasech. Jak to dokázala, bylo záhadou, ale s těmi pár centy, které měla, vždycky dosáhla toho, aby její dcera zazářila. Wim měl Jo obzvlášť rád a byl nesmírně hrdý na to, že je její mladší bratr; a navíc mají stejného otce. Po škole spolu vždycky trávili čas a neměli mezi sebou žádná tajemství – kromě jeho skrýše tady nahoře.
