9788024298511

PROLOG

Byly dvě odpoledne, 7. května 1915. Lusitanii zasáhla dvě torpéda za sebou a loď se rychle potápěla. Na moře se s nejvyšší možnou rychlostí spouštěly záchranné čluny. Ženy a děti stály seřazeny ve frontě a čekaly, až na ně přijde řada. Některé z nich dosud zoufale svíraly v náruči své manžele a otce; jiné k sobě křečovitě tiskly děti. Nějaká dívka stála sama, trochu stranou od ostatních. Byla mladá, nemohlo jí být víc než osmnáct. Nezdálo se, že by se bála, a vážnýma klidnýma očima hleděla přímo před sebe.

„Promiňte.“

Když se tak blízko za ní ozval mužský hlas, trhla sebou a obrátila se. Toho člověka, který na ni promluvil, si mezi cestujícími první třídy už párkrát všimla. Bylo na něm cosi záhadného, co podněcovalo její fantazii. S nikým nemluvil. Pokud někdo oslovil jeho, co nejrychleji se ho zbavil. Také měl ve zvyku nervózně se ohlížet přes rameno rychlým, podezíravým pohledem.

Všimla si teď, že je velice rozčilený. Na čele mu stály kapky

potu. Bylo zjevné, že ho zcela ovládá strach. A přitom jí nepřipadal jako člověk, který by se bál smrti.

„Ano?“ Vážně, tázavě se na něj podívala.

Stál a díval se na ni s jakousi zoufalou nerozhodností.

„Musí to být,“ mumlal si pro sebe. „Ano – jinak to nejde.“

Nahlas pak prudce řekl: „Vy jste Američanka?“

„Ano.“

„A vlastenka?“

Dívka se zarděla.

„Myslím, že na takovouhle otázku nemáte právo! Samozřejmě že ano!“

„Neurazte se. Nedivila byste se, kdybyste věděla, kolik je v sázce. Ale musím někomu důvěřovat – a musí to být žena.“

„Proč?“

„Protože ‚ženy a děti napřed‘.“ Rozhlédl se a ztišil hlas. „Mám u sebe dokumenty – životně důležité dokumenty. Pro Spojence mohou znamenat vítězství nebo porážku ve válce. Chápete? Ty dokumenty se musí zachránit! A větší šanci mají u vás než u mě. Převezmete je?“

Dívka napřáhla ruku.

„Počkejte – musím vás varovat. Může to být riskantní –jestli mě sledovali. Myslím, že ne, ale člověk nikdy neví. Pokud ano, budete v nebezpečí. Máte dost odvahy, abyste to dokázala?“

Dívka se usmála.

„Nebojte se, dokážu to. A jsem hrdá na to, že jste si vybral mě! Co s nimi mám pak udělat?“

„Čtěte noviny! Podám inzerát do Osobních zpráv v  Timesech pod značkou ‚Kamarád z lodi‘. Když nic nevyjde do tří dnů – budete vědět, že jsem šel ke dnu. Pak odnesete balíček na americké velvyslanectví a předáte ho velvyslanci do vlastních rukou. Je to jasné?“

„Naprosto.“

„Tak se připravte – rozloučím se s vámi.“ Uchopil její ruku do svých. „Sbohem. A hodně štěstí,“ řekl hlasitěji.

Dívka sevřela balíček, který mu ležel v dlani.

Lusitania klesala a stále více se nakláněla k pravoboku. Rychlý příkaz, a dívka zaujala své místo ve člunu.

9 )

PRVNÍ KAPITOLA

Mladí dobrodruzi, s. r. o.

„Tommy, starouši!“

„Pentličko, starucho!“

Oba mladí lidé se nadšeně pozdravili a na chvíli přitom zablokovali východ z metra na Dover Street. Oslovení „starouši“ a „starucho“ byla značně zavádějící. Kdyby se sečetl věk obou dvou, nevyšlo by víc než pětačtyřicet.

„Už jsem tě neviděl celé věky,“ pokračoval mladík. „Co pořád děláš? Pojď, někde něco slupneme. Tady už po nás začínají zle koukat, stojíme jim v cestě. Tak jdeme.“

Dívka souhlasila a oba vykročili po Dover Street směrem k Picadilly.

„Tak co,“ řekl Tommy, „kam půjdeme?“

Slaboučký podtón obav v jeho hlase neunikl bystrým uším slečny Prudence Cowleyové, kterou její blízcí přátelé z nějakého záhadného důvodu oslovovali Pentlička. Okamžitě pochopila.

„Tommy, ty jsi švorc!“

„Ale kdepak,“ prohlásil Tommy nepřesvědčivě. „Válím se v penězích.“

„Tys nikdy neuměl lhát,“ pokárala ho přísně Pentlička, „i když je fakt, že se ti jednou povedlo přesvědčit sestru Greenbankovou, že ti doktor předepsal pivo jako posilující lék, ale zapomněl to zapsat do karty. Vzpomínáš?“

Tommy se zasmál.

„To si piš! Ta zuřila, když na to přišla! Ale ona nebyla tak špatná, stará Greenbanková. Starý dobrý špitál – předpokládám, že vás demobilizovali jako všechno ostatní, co?“

Pentlička povzdechla.

„Ano. Tebe taky?“

Tommy kývl.

„Před deseti měsíci.“

„Co odstupné?“ naznačila Pentlička.

„Už je pryč.“

„Ale Tommy!“

„Ne, holka, žádné rozhazování! Takové štěstí nemám. Prostě životní náklady – ujišťuji tě, že běžný obecný neboli domácí život je dneska, jestli to nevíš –“

„Můj hochu drahý,“ přerušila ho Pentlička, „není nic, co bych nevěděla o životních nákladech. Stavíme se tady u Lyonsů a každý zaplatíme za sebe. A nic nechci slyšet!“ Pentlička vyrazila první po schodech do patra.

V čajovně bylo plno a oni chvilku hledali stůl. Přitom tu a tam zachytili útržek konverzace.

„No a představ si, ona si sedla a rozplakala se, když jsem jí řekla, že jí ten byt přece jenom nepřenechám.“

„Tak výhodná koupě se hned tak nevidí, to mi věř. A vypadá úplně jako ten, co si Mabel Lewisová přivezla z Paříže –“

„Je to zvláštní, co takhle člověk zaslechne,“ podotkl tiše

Tommy. „Dneska jsem na ulici potkal nějaké dva chlápky a ti si povídali o ženské jménem Jane Finnová. No slyšelas někdy takové jméno?“

Ale právě v té chvíli se zvedly dvě postarší dámy a posbíraly své balíčky a Pentlička se obratně protáhla na jednu z uprázdněných židlí.

Tommy si objednal čaj a loupáky. Pentlička se rozhodla pro čaj a toust s máslem.

„A ty čaje nám doneste každý zvlášť v konvici,“ přikázala přísně.

Tommy se posadil proti ní. Když si sundal klobouk, objevila se hříva zrzavých vlasů, pečlivě uhlazených a sčesaných dozadu. Tvář měl příjemně ošklivou – nedala se dost dobře popsat, ale nepochybně šlo o tvář sportovce a gentlemana. Hnědý oblek byl dobře střižený, ale nebezpečně se přiblížil konci své životnosti.

Jak tam tak seděli, byli v podstatě ztělesněním moderního páru. Pentlička si nemohla dělat nárok na označení krasavice, ale v jemných rysech drobné tváře, v pevné bradě a velkých, široce posazených šedých očích, hledících zasněně zpod přímky tmavého obočí, se zračila osobitost a šarm. Na černých, rovně střižených vlasech měla malý zelený klobouček a velice krátká a poněkud obnošená sukně odhalovala neobvykle štíhlé kotníky. Celkově se dalo říci, že se statečně snažila vypadat elegantně.

Konečně přinesli čaj, Pentlička se probrala z úvah a nalila ho do šálku.

Tommy si pořádně ukousl z loupáku a řekl: „Tak co jsi celou tu dobu dělala? Naposledy jsem tě viděl tenkrát v nemocnici v roce 1916.“

„Tak dobře, nejdřív já.“ Pentlička polkla štědré sousto toustu s máslem. „Zkrácená biografie slečny Prudence

( 13 )

Cowleyové, páté dcery arciděkana Cowleyho z Little Missendellu, hrabství Suffolk. Slečna Cowleyová opustila radosti (a nudu) rodinného života hned na počátku války a odjela do Londýna, kde nastoupila v nemocnici pro důstojníky. První měsíc: Každý den umyla šest set čtyřicet osm talířů. Druhý měsíc: Povýšena k utírání výše zmíněných talířů. Třetí měsíc: Povýšena k škrábání brambor. Čtvrtý měsíc: Povýšena ke krájení chleba a másla. Pátý měsíc: Povýšena o patro výš k povinnostem uklízečky s mopem a kbelíkem. Šestý měsíc: Povýšena k obsluze u stolu. Sedmý měsíc: Příjemný vzhled a milé chování udělalo takový dojem, že je povýšena k obsluze zdravotních sester! Osmý měsíc: Drobný zádrhel v kariéře. Sestra Bondová snědla vejce sestře Westhavenové! Velká hádka! Vinna je samozřejmě obsluha. Nepozornost v tak vysoce důležité záležitosti nemůže být jen tak přehlédnuta. Zpátky k mopu a kbelíku! Pýcha předchází pád. Devátý měsíc: Povýšena k uklízení na pokojích, kde jsem se setkala se svým kamarádem z dětství poručíkem Thomasem Beresfordem (ukloň se, Tommy!), kterého jsem neviděla pět dlouhých let. Dojemné setkání! Desátý měsíc: Pokárána vrchní sestrou za návštěvu kina s jedním z pacientů, konkrétně s výše zmíněným poručíkem Thomasem Beresfordem. Jedenáctý a dvanáctý měsíc: Návrat do  hodnosti pokojské, tentokrát s  naprostým úspěchem. Na konci roku odchází z  nemocnice s velkou slávou. Poté  nadaná slečna Cowleyová řídila postupně zásobovací dodávku, náklaďák a generálské auto. To  poslední bylo  nejpříjemnější. Byl to dost mladý generál!“

„Co byl zač?“ ušklíbl se Tommy. „Ti papaláši jezdili tak leda ze štábu do Savoye a ze Savoye do štábu. Nuda, ne?“

„Teď si honem nevzpomenu, jak se jmenoval,“ přiznala Pentlička. „Abych ale pokračovala, to byl svým způsobem

vrchol mé kariéry. Pak jsem vstoupila do vládních služeb jako kancelářská síla. Pořádali jsme několik velice příjemných čajových dýchánků. Hodlala jsem se stát ještě zemědělskou dělnicí, listonoškou a řidičkou autobusu, abych vyčerpala všechny možnosti ženské dobrovolnické kariéry, ale překazilo mi to příměří. Mnoho dlouhých měsíců jsem se zuby nehty držela ve vládních službách, ale bohužel nakonec došlo i na mě. Od té doby hledám zaměstnání. Tak – a teď je řada na tobě.“

„Mě tak často nepovyšovali,“ posteskl si Tommy, „a taky to nemám tak pestré. Znova jsem odjel do Francie, jak víš. Pak mě poslali do Mezopotámie, tam jsem byl podruhé raněný a dostal jsem se do nemocnice. Potom jsem uvízl v Egyptě až do příměří, ještě chvíli jsem se tam kopal do zadnice, a jak jsem ti už říkal, nakonec mě demobilizovali. A deset dlouhých únavných měsíců od té doby hledám práci. Jenže žádné zaměstnání není! A i kdyby bylo, mně by ho nedali. K čemu bych jim byl? Co vím o obchodě? Nic!“

Pentlička zachmuřeně pokývla.

„Co kolonie?“ navrhla.

Tommy zavrtěl hlavou.

„Kolonie by se mi nelíbily – a já jim nejspíš taky ne.“

„Bohatí příbuzní?“

Tommy zase zavrtěl hlavou.

„Ale Tommy, ani prateta?“

„Mám starého strýčka, který se víceméně válí v penězích, ale ten mi není k ničemu.“

„Proč ne?“

„Jednou mě chtěl adoptovat. Odmítl jsem.“

„Myslím, že jsem o tom něco slyšela,“ podotkla Pentlička pomalu. „Odmítl jsi kvůli své matce –“

Tommy se zarděl.

( 15 )

„Ano, bylo by to vůči ní sprosté. Jak víš, neměla nikoho než mě. Ten stařík ji nenáviděl – chtěl mě od ní dostat. Čistě ze zlomyslnosti.“

„Tvoje matka je po smrti, ne?“ naznačila taktně Pentlička. Tommy kývl.

Pentliččiny velké šedé oči se zamžily.

„Jsi slušný kluk, Tommy. Vždycky jsem to věděla.“

„Ale hlouposti,“ přerušil ji rychle Tommy. „No, takže takhle si stojím. Už jsem na tom dost zoufale.“

„Já taky! Dělala jsem, co jsem mohla. Obešla jsem kdeco. Odpovídala jsem na inzeráty. V rámci zákona jsem vyzkoušela snad všechno. Šetřila jsem a škrtila a škudlila! Ale není to k ničemu. Budu muset odjet domů!“

„A ty nechceš?“

„Samozřejmě že nechci! K čemu to je, být sentimentální?

Táta je moc hodný – mám ho hrozně ráda – ale nemáš ponětí, jaké mu dělám starosti! On má takové ty mile viktoriánské názory, že krátké sukně a kouření jsou nemorální. Umíš si asi představit, jak ho rozčiluju. Hluboce si oddechl, když mě válka odvedla. Chápej, nás je doma sedm. Hrůza! Pořád jen domácí práce a schůzky počestných matek. Já byla vždycky černá ovce. Nechci se tam vrátit, jenže – Tommy, co jiného můžu dělat?“

Tommy smutně potřásl hlavou. Chvilku bylo ticho, a pak

Pentlička vybuchla:

„Prachy, prachy, prachy! Myslím na peníze ráno, v poledne i večer! Asi je to ode mě přízemní, ale tak to prostě je!“

„U mě taky,“ souhlasil procítěně Tommy.

„Uvažovala jsem o všech představitelných způsobech, jak je sehnat,“ pokračovala Pentlička. „A jsou jenom tři! Zdědit je, vyvdat je nebo je vydělat. To první nepřipadá v úvahu. Žádné bohaté příbuzné nemám. Jediné příbuzné jsou v domovech

16 )

pro přestárlé dámy! Vždycky pomáhám starým dámám přecházet ulici, zvedám starším gentlemanům balíčky, kdyby se z nich náhodou vyklubali výstřední milionáři. Ale nikdo z nich se nikdy ani nezeptal, jak se jmenuju – a hodně z nich ani neřeklo děkuju.“

Chvíli bylo ticho.

„Moje nejlepší šance,“ pokračovala Pentlička, „je samozřejmě svatba. To jsem byla ještě malá, když jsem se rozhodla vdát se pro peníze. To by ostatně udělala každá holka, která umí trochu přemýšlet. Sentimentální rozhodně nejsem.“

Odmlčela se. „Nemůžeš přece říct, že jsem sentimentální,“ dodala příkře.

„To určitě ne,“ ujistil ji rychle Tommy. „Slovo sentiment by v souvislosti s tebou nemohlo nikoho napadnout.“

„No to nebylo zrovna zdvořilé,“ odsekla Pentlička. „Ale asi jsi to myslel dobře. Tak vidíš. Jsem naprosto ochotná to udělat – ale žádného boháče jsem nikdy nepotkala! Všichni kluci, co znám, jsou na tom stejně mizerně jako já.“

„Co ten generál?“ ptal se Tommy.

„Ten nejspíš v míru někde prodává jízdní kola,“ vysvětlila Pentlička. „Ne, prostě nikde nic. Ale ty by sis mohl vzít nějakou bohatou.“

„Já jsem na tom jako ty. Taky žádné neznám.“

„To nevadí. Vždycky se můžeš s nějakou seznámit. Když já vidím muže v kožichu vycházet z Ritzu, tak k němu nemůžu přiběhnout a říct: ‚Koukejte, vy jste bohatý a já se s vámi chci seznámit.‘“

„Tím chceš říct, že když já uvidím podobně oblečenou ženu, tak to tak udělat můžu?“

„Hlouposti. Šlápneš jí na nohu, zvedneš jí kapesníček nebo něco takového. Když si bude myslet, že se s ní chceš seznámit, zalichotí jí to a nějak ti to už usnadní.“

( 17 )

„Přeceňuješ moje mužné kouzlo,“ zabručel Tommy.

„Naopak můj milionář,“ pokračovala Pentlička, „by nejspíš utíkal, co by mu nohy stačily. Ne, s manželstvím je to těžké.

Takže zbývá – peníze vydělat!“

„To jsme zkoušeli a neuspěli,“ připomněl jí Tommy.

„Všechny běžné způsoby jsme zkoušeli, to máš pravdu. Ale co zkusit ty neběžné? Tommy, pojď, budeme dobrodruzi!“

„No jasně!“ odpověděl Tommy vesele. „Čím začneme?“

„V tom je ta obtíž. Kdyby se o nás vědělo, tak by si nás mohli lidi najímat, abychom za ně páchali zločiny a tak.“

„Moc pěkné,“ podotkl Tommy. „Zvlášť od dcery duchovního!“

„Z morálního hlediska,“ připomněla mu Pentlička, „by se provinili oni, ne my. Musíš uznat, že je rozdíl, jestli třeba ukradneš diamantový náhrdelník pro sebe, nebo jestli tě někdo najme, abys ho ukradl.“

„Jenže kdyby tě chytili, tak by v tom vůbec žádný rozdíl nebyl.“

„Možná ne. Jenže mě by nechytili. Já jsem na to hrozně chytrá.“

„Přehnaná skromnost byla vždycky tvůj nejtěžší hřích,“ poznamenal Tommy.

„Nech si to. Koukej, Tommy, zkusíme to? Uzavřeme obchodní partnerství?“

„Myslíš tím společnost pro kradení diamantových náhrdelníků?“

„To bylo jenom pro ilustraci. Uzavřeme – jak se tomu říká v účetnictví?“

„Nevím. Nikdy jsem žádné nevedl.“

„Já ano – ale vždycky jsem to pletla, zapisovala jsem čísla Dal na stranu Má dáti a naopak, tak mě nakonec vyrazili. Já už vím – podnik se společnou účastí. Vždycky mi to připadalo