C ^ ÁST PRVNÍ
Liz
Sleduju s Kirou, jak Megan a Georgie přejíždějí prsty po panelu v trupu mimozemské kosmické lodi a pokoušejí se přijít na to, jak ho otevřít a dostat z něj holky, které jsou tam zavřené. Je v něm šest komor a v každé je nějaká zajatá. Žádná z nich nemá tušení, kde je ani jak se sem dostala.
„Nemůžu se rozhodnout, jestli jsou na tom líp, nebo hůř,“ řeknu Kiře.
„Líp,“ odpoví tichým, bezbarvým hlasem. Upírá pohled na blikající světýlka a tmavou stěnu trupu. „Nevědí, čím jsme si v posledních pár týdnech prošly.“
Zabručím tak napůl na souhlas. Nejsem si jistá, nakolik se s ní ztotožňuju, občas je hrozná pesimistka. Posledních pár týdnů nebylo pro nás ostatní žádná procházka růžovým sadem, ale možná je lepší všechno vědět než nemít o ničem páru.
Možná.
To, že s Kirou jen sledujeme, jak jiné pracují, je proto, že jsme moc slabé, než abychom k něčemu byly. Z nás
šesti je pořád nejsilnější Georgie. Našla si mimozemského chlapa, a tak jedla třikrát denně a měla teplé oblečení. My ostatní jsme trčely v nákladovém prostoru a z téhle skupinky si vede nejlíp Megan. Já jsem malátná a otupělá a šíleně mě bolí prsty u nohou. Josiina noha vypadá jako zlomená na dvou místech a nikdo neví, jak to spravit. Kiře otekl kotník a je úplně zesláblá. Tiffany možná umírá, protože ji nelze probudit z hlubokého spánku. Probrala se na trošku vývaru a znovu upadla do bezvědomí.
Nepotřebujeme varování mimozemšťanů, že nás tahle planeta zabíjí. To je nabíledni.
„Otvírá se to,“ hlásí Megan a s Georgií obě couvají. Panel se za syčení odděluje od zdi, úplně jako v nějakém sci-fi filmu. Za ním je holka v tričku a kalhotkách. Kolem těla má omotané divné hadičky a zavedené do hrdla. Bezděčně se otřesu.
Georgie a Megan si tu spící prohlížejí a snaží se vymyslet, jak by ji měly odpojit. Nakonec z ní trubičky a kabely prostě vyškubávají, dokud se neprobudí a nezačne dávit.
Vzápětí se zhroutí na podlahu a zvrací zbytek trubiček, zatímco ji Megan hladí po zádech.
Vida, fungovalo to. Ať k dobrému, nebo zlému, máme dalšího člověka.
Ta nová začne vzlykat a třeští oči. Je na ní vidět, jak je zmatená a vyděšená. Kira vstane, rozpřáhne ruce a popadne ji do náruče. Vydává tiché, konejšivé zvuky, holku objímá a pomáhá jí dál od zdi. Aniž se jich někdo vůbec dotkne, najednou se otevřou zbylé komory.
„Do prdele, asi jsme něco spustily,“ uleví si Georgie a s Megan se pustí do vyprošťování další v pořadí. Než se
nadějeme, několik se jich válí na zemi. Z posledních sil se vyškrábu na nohy, abych přiložila ruku k dílu.
Jak se k nim belhám, zaslechnu hlasy mimozemšťanů.
Zrovna se po nich ohlížím, když ta, která je u mě nejblíž, začne hystericky kvílet. „Co se to děje? Kde to jsem? Kdo jste?“
Podám jí ruku. „Já jsem Liz a vysvětlím ti to, až budeme všechny, ano?“
Kvílí dál a já se musím kousat do rtu, abych ji neokřikla. Tak hele, sama se cítím pod psa a v posledním tažení jsem nejspíš hned za Tiffany, ale fňukám snad a kňourám? Nefňukám a nekňourám. Držím kurva hubu a krok.
Pomáhám vstát další, nějaké s pihami a zářivě rusými vlasy, a ta ufňukaná začne strachy bez sebe přidušeně vykřikovat. „Ach můj bože, co to je?“ Míří třesoucí se rukou před sebe. Plesknu ji přes ni.
„Není zdvořilé na někoho ukazovat,“ podotknu, jenže při pohledu na mimozemšťany číhající na druhém konci nákladového prostoru lapají i ty ostatní vyděšeně po dechu. Jedna se rozbrečí a další se mi pověsí na krk, jako by mi chtěla vylézt do náruče, aby byla v bezpečí. Zlomené prsty u nohou mě z toho bolí jak čert. Podívám se na Georgii. „Máme problém,“ oznámím jí. „Udělej s tím něco, neohrožená vůdkyně.“ „Jasně,“ opáčí a běží k mimozemšťanům. Za chvilku už všichni vylézají trhlinou v trupu, až tady zbudeme jenom my pozemšťanky.
„Pojďme se všechny tamhle posadit,“ pobízí je Kira konejšivým hlasem. „Máme rozdělaný oheň, vodu a přikrývky.“
„Je tu zima,“ kňourá jedna. „Jsem celá promrzlá a nemám žádné kalhoty. Jak to?“
„Protože tě mimozemšťani unesli, když jsi spala,“ odvětím vesele. „Nikdo z nás nemá nějaké pitomé kalhoty.“
Kira mě plácne po paži na znamení, že mám zmlknout. No dobrá, tak nemám zrovna svatou trpělivost. Já za to nemůžu.
„Deky tímto směrem,“ pobízím je a je to spíš, jako bych naháněla – prskající a vřískající – kočky než kuřata, ale podaří se nám je usadit kolem ohně a zachumlat do přikrývek, které nám poskytli mimozemšťani.
„Pořád mi je zima,“ fňuká jedna a drkotá zuby, zatímco se choulí pod přikrývkou.
Dívám se na ni a snažím se ji nesoudit. Před týdnem jsme neměly ani tohle. Přikrývky, oheň a jídlo? To je kurevský přepych. Ale na druhou stranu byly tyhle holky v komorách a neměly o ničem tušení.
„Co teď?“ ptá se Kira. Proč se dívá na mě? Já tomu tady nevelím, vedoucí je Georgie. Jenže ta je teď u mimozemšťanů, protože se je snaží přesvědčit, aby nám sem nestrkali ty svoje děsivé obličeje, takže jsem holt asi… Robin k ní coby Batmance? Něco takového.
A tak se ujmu velení. „No dobrá, děcka, posaďme se do kruhu. Zahrajeme si seznamovací hru, jak se to dělá na firemních akcích. Pracuje některá z vás v kanclu?“ Když dvě z těch ufňukaných zvednou ruce, přikývnu. Pro začátek dobré. „V tom případě víte, jak to chodí. Budeme postupovat kolem dokola a každá z vás řekne, jak se jmenuje, kolik jí je let a čím se živí. Pak vyjmenuje tři zajímavosti o sobě. Pomůže nám to se navzájem poznat.“
„Kde to jsme?“ vzlykne jedna.
„K tomu se dostaneme,“ odvětím. „Brzy. A teď do toho. Začneme od tebe.“ Otočím se k pihovaté zrzce po svém boku. S absurditou téhle situace se vyrovnává líp než většina ostatních, což je dobře. Zírá na mě, jako bych se zbláznila, ale to nevadí.
Sama už mám poměrně silný dojem, že mi přeskočilo. Vždyť si do háje hraju na moderátorku na palubě havarované kosmické lodi.
Ale ta po mém boku popotáhne, promne si obličej a rozhodne se zachovat klid. „Jme-jmenuju se Harlow, je mi dvacet dva let a studuju veterinu.“ Chvíli mrká a vypadá bezradně a opuštěně.
„A teď něco o tobě.“
„Já… nesnáším mořské plody?“
To by šlo. Ukážu na další v pořadí.
Je to ta ubrečená. Bulí a fňuká a po celou dobu jí teče z nosu. Přes příval slz se dozvíme, že se jmenuje Ariana, narodila se v Jersey a bojí se. Vedle ní sedí Claire, která má velké hnědé oči a vypadá vyděšeně. Sotva šeptá, ale nenutím ji mluvit hlasitěji. Pak je tu Nora, dravá a nasraná, Marlene s prázdným výrazem a silným francouzským přízvukem a Stacy, která brečí, i když se ze všech sil snaží nebrečet. Za to má ode mě bod k dobru. Jak se každá z nich představuje, vychází najevo, že jsou všechny stejného věku. Nakonec přijde řada na mě. Položím si ruku na prsa. „Já jsem Liz Cramerová. Je mi stejně jako vám dvaadvacet. Zadávala jsem data do počítače v malém copycentru. Vyrůstala jsem v Oklahomě a ráda lovím a střílím lukem. A před třemi týdny mě unesli ufouni.“
Všechny lapají po dechu. Ariana se rozvzlyká ještě usilovněji.
„Šetrný způsob, jak jim to sdělit,“ zamumlá Kira.
Kašlu na ni. Bude to jako strhávání náplasti. Nejlepší je to vysypat všechno naráz a nechat je, ať si to přeberou. „Pohodlně se usaďte, děcka, protože si poslechnete ten nejposranější příběh táborových ohňů všech dob.“
A pak spustím.
Vyprávím jim, jak mě před třemi týdny unesli v noci zelení mužíčci. Jak jsem se probudila v tmavém, špinavém nákladovém prostoru s hrstkou dalších, oblečených jenom v pyžamu. Jak nás chtěli prodat jako dobytek na jakési meziplanetární obchodní stanici. Že ti ufouni měli šest holek uskladněných v jakýchsi hibernačních komorách a já a moje nové nejlepší kámošky za mřížemi jsme byly „navíc“.
Z toho, jak se zajíkají, usuzuju, že jim to začíná docházet. Přesně tak, tím pravým nákladem byly ony. Já, Kira a další, kdo zůstal vzhůru? No… „Znáte to, jak jdete do potravin pro pivo, ale zrovna zlevnili bramborové lupínky, a než se nadějete, máte plný košík pytlíků? Tak mně můžete říkat Pringles.“
Nikdo se tomu vtipu nesměje. To je fuk. Stejně mi přijde legrační. Člověk si musí najít něco, čemu se dá zasmát. „Na každý pád naše mimozemské kámoše přemohla chamtivost a posbírali tolik pozemšťanek, kolik se jich vešlo do kosmické lodi. Nás bylo původně devět.“
Valí na mě oči. Ariana už zase vzlyká. Lituju, že nemám nějakou ponožku, abych jí zacpala pusu.
„Jak to víš?“ osopí se na mě Nora.
„Co jak vím?“
„Že nás hodlali prodat. Co když nás dopravovali na nějaké příjemné místo?“
Jasně, a já jsem podělaný Casper, přátelský duch. Ukážu na Kiru. Ta se na mě mračí.
„Tohle je Kira. Je z nás jediná, kdo má překladač. Měla tu ,kliku‘, že ji mimozemšťani sebrali jako první, a tak jí přicvakli na ucho nějaké zařízení, aby rozuměla všemu, co jí řeknou. Takhle jsme zjistili, co mají za lubem – že nás hodlají prodat. V tom překladači slyšela, co o nás říkají. Proto víme, že nás nevezli na planetu Malibu, kde bychom mohly popíjet margaritu a chytat bronz.“
„Liz,“ napomene mě jemně Kira. Nora se ošije. Já vím, že nemám pochopení. Vím to, ale nejsem si jistá, jestli mě to zajímá. „Má se to totiž takhle. Ti mimozemšťani nás unesli z domova a označkovali jako dobytek.“ Ukážu si na bouli na paži, v níž je malý kovový předmět, který zřejmě funguje jako GPS lokátor. „Hodlali nás vzít na masný trh a prodat jako vykrmené vepře tomu, kdo nabídne nejvíc. A zatímco někteří frajeři se svými prasaty šoustají –“
„To je nechutné,“ zamumlá někdo.
„Spousta dalších je jí,“ zakončím to. „Tak mi jistě prominete, že pro naše únosce nemám dobré slovo. Ti zelení mužíčci nebyli nijak příjemní. Měli stráže, a když jsme byly v zajetí, ti hajzlové několik holek znásilnili. Drželi nás v kleci. Nutili srát do kýblu. Zacházeli s námi, jako bychom ani nebyly lidi. A tohle potřebujete vědět, abyste pochopily, jak jsme přišly k tomu, že smrdíme, jsme vyčerpané, vyhladovělé a nemocné. Jasné?“
Všechny kolem mě přikyvují. Ariana pořád brečí. „Někdo nás sní?“
„Teď už ne,“ uklidňuje ji Kira. Mluvit by měla ona. Z nás dvou je ta milá. Jenže mě pobízí pohledem, ať ve výkladu pokračuju, a tak to udělám.
„Tihle ufouni jsou pryč. Prozatím.“ Stručně jim vylíčím naši krátkou vzpouru, a jak Georgie sejmula jednoho strážného, zrovna když nás v nákladovém prostoru vyhodili na planetu. Že jsme teď obyvatelky Nehothu, jak jsme téhle planetě začaly říkat. Je na ní zima jak v morně, plno sněhu a je naprosto nehostinná.
Naše přistání bylo kurevsky drsné. Nikdo z něj nevyšel bez šrámu – dvě dokonce umřely. Odskákaly to i tři prsty na mých nohou, takže ujdu sotva metr. Ale aspoň jsem naživu. „Když jsme vyhodnotily svoje zranění, Georgie – ta nejstatečnější a nejméně zraněná – vyrazila ven hledat pomoc v jediném teplém oblečení, jaké jsme měly k dispozici. My ostatní jsme zůstaly tady a mrzly. Zmínila jsem se o tom, že jsme byly jen v pyžamu? Moc jsme se nezahřály.“
Ta vedle mě – Harlow – vypadá zahanbeně a nabízí mi svou přikrývku. Zavrtím hlavou. Jsem tak vyčerpaná, že mi zima nevadí. Kupodivu jsem si už zvykla na to, že mrznu. Pro ni je to nové, tak ať si přikrývku nechá.
Tenhle poslední týden se skládal ze dnů, kdy jsem se pro zahřátí choulila k hromadě špinavých, zbídačelých a zraněných holek. Dnů, kdy jsme se snažily ignorovat pach těch druhých, třásly se hrůzou, kdykoli se vně polorozbitého lodního trupu něco šustlo, a děsily se toho, co s námi bude. Měly jsme mastné vlasy, zpocené podpaždí
a kýbl na hovna přetékal. Jenže jsme neměly žádné boty a skoro žádné oblečení, a tak jsme si nemohly jen tak vyjít ven, abychom se mohly umýt. Venku totiž řádila nepřetržitá sněhová vánice. Byly jsme tady uvězněné. Byly jsme v pasti a docházely nám zásoby jídla i vody. Snažím se tyhle vzpomínky zaplašit.
Každý večer jsem usínala s tím, že jsem si říkala, jestli se dožiju dalšího dne.
„Georgie šla pro pomoc,“ připomene mi Kira, když dlouho mlčím.
Přikývnu a navážu, kde jsem skončila. „Georgie se po pár dnech vrátila s velkým, mohutným modrým barbarem, který měl rohy, ocas a světélkující modré oči. Jmenuje se Vektal a je jeden z místních.“
Přeskočím část o tom, jak Georgie s Vektalem očividně šukala. Vždyť ten chlap přinesl jídlo a deky, tak co bych se starala o to, jestli mu ho potají vyhání, pokud se o nás ten Neuvěřitelný Hulk postará.
„Nechali nám nějaké zásoby a šli sehnat posily pro naši záchranu,“ pokračuju. „To jsou ti ďáblové venku.“
Pár obličejů se rozjasní. „Takže jsou hodní?“
„Jsou hodní za jistých podmínek.“ Přemýšlím, kolik jim toho mám prozradit.
Naše situace je totiž pěkně neutěšená a nemáme zrovna na vybranou.
Jak se ukázalo, planeta Nehoth není vůbec pohostinná. Nejenže je na ní zima jako v psinci a plno nestvůr, které si nás chtějí dát k obědu, náš nový domov navíc obsahuje jakýsi jedovatý plyn, který nás pomalu zabíjí. Už nás pořádně nalomil. Stranou v koutě leží Tiffany
v kómatu a já jsem tak vyčerpaná, že sotva udržím vztyčenou hlavu. Právě teď bych se nejradši natáhla na zem a spala. A bude to jenom horší. Ten prvek ve vzduchu nás zabije, protože sem nepatříme.
Ale existuje určité řešení.
Cože je teda „lékem“ proti rozsudku smrti na téhle planetě? Symbiont, kterému domorodci říkají khui a my pozemšťanky ho nazýváme „veška“.
Chceme žít? V tom případě se musíme nechat… nakazit. No dobrá, přiznávám, že jsem z naší záchrany byla původně nadšená. Ve srovnání s Kirou a její zpola prázdnou sklenicí jsem velká optimistka. Ale pomyšlení, že si mám nechat nasadit do těla nějakého brouka, který ve mně bude žít, mě kurevsky děsí.
Vypadá to, že tahle veška je řešením našich potíží, jenže to má jeden háček, jak nám sdělila Georgie.
Ta veška má totiž zájem na rozmnožování druhů, a co teda udělá, když vidí dva lidi, kteří by podle ní tvořili dobrý pár a mohli spolu zplodit dokonalé dítě? Spustí cosi, čemu se říká „rezonance“. Veška vám začne v hrudi vibrovat, kdykoli se ocitnete poblíž svého čerstvého „druha“, a nepřestane, dokud nedojde na zplození toho dítěte. A ve Vektalově kmeni dvoumetrových modrých, rohatých mimozemšťanů jsou jenom čtyři samice.
Jestliže tady zůstaneme, dostane se nám víc než jen záchrany. Dostaneme manžela. Georgii si už nárokoval Vektal, a pokud můžu soudit, je docela spokojená. Ti dva od sebe nedokážou odtrhnout zrak.
Nejenže si teda pořizujeme vešku, pořídíme si s ní i chlapa. A ani si ho nemůžeme vybrat. Nejsem si jistá,
jestli se mi tohle zamlouvá. Proto když říkám, že jsou tihle mimozemšťani hodní „za jistých podmínek“, je to pravda. Jsou na nás hodní, protože chtějí někoho, koho by mohli zbouchnout.
„Jsou hodní,“ zopakuju se škrobeným úsměvem.
„A teď už jsem fakt utahaná.“ Ignoruju Kiřin znepokojený pohled, a když mi někdo nabídne přikrývku, tentokrát si ji vezmu a stočím se do klubíčka.
„Co jí je?“ ptá se někdo. „Vypadá pod psa.“
Jsem nemocná, nejsem hluchá, pomyslím si naštvaně. Ale tolik mluvení mě zmáhá, a tak si umíním, že odpověď nechám na Kiře.
„Má tu chorobu,“ vysvětluje Kira tím svým milým hlasem. „Všechny ji dostaneme, pokud si nepořídíme symbionta.“
„To proto je tak protivná?“ zašeptá jedna z nich –možná Claire.
Jsem fakt protivná? Možná netrpělivá. Určitě vyčerpaná. A nemocná. Choulím se pod dekou. Už ani necítím ten smrad v nákladovém prostoru. Nevnímám vůbec zimu. Jenom… únavu. Hroznou únavu.
„Má den blbec,“ slyším říkat Kiru. „Dopřejte jí čas.“
To je fakt. Blbý den mám. Kdo by to byl řekl, že navzdory tomu, že mě unesli mimozemšťani a poslední týden jsem prožila v rozbitém, smrdutém a mrazivém nákladovém prostoru jen v krátké noční košili… mě může potkat něco ještě horšího? Ale ano, ovšemže může.
Důvod mé špatné nálady se ukáže chvilku nato. Zamíří přímo ke mně, ačkoli se krčím pod kožešinou a snažím se být neviditelná. Ignoruje vyděšené výkřiky ostatních
a žene se ke mně jako velká voda. Pak odhrne kožešinu a strčí mi pod nos hrnek něčeho, z čeho se kouří.
Nic neříká, jen čeká.
„Jdi pryč,“ zavrčím mrzutě a pokouším se přitáhnout přikrývku zpátky na sebe.
Mimozemšťan mi ji nenechá. Naopak ji ještě víc odhrne, abych na ni nedosáhla. Pak mi znovu strčí pod nos ten hrnek. Je jasné, že pokud chci deku zpátky, budu muset ty kouřící sračky, které mi pořád podstrkuje, vypít.
Je to hrozný hulvát.
Vytrhnu mu hrnek z ruky, zamračím se na něj a pak hrnek nabídnu nejbližším holkám. „Nemá některá z vás žízeň?“
Zavrčí, popadne mě za ruku a vede mi ji zpátky k obličeji, aby mi dal najevo, že to pití je jen a jen pro mě.
„Kdo to je?“ šeptá jedna z těch nových slabounkým, vyděšeným hláskem.
„Součást záchranné výpravy,“ pronesu suše. „Ta vlezlá, kreténská.“ Zvednu si hrnek k nosu a přičichnu si k němu. Cítím z něj maso a nějaké rostliny. Zároveň to páchne jako špinavá fusekle. A je v tom něco štiplavého, z čeho mi slzí oči. „Já to nechci.“ Pokouším se hrnek odložit. Za poslední týden se mi hlady scvrkl žaludek a z představy, že bych měla tohle spořádat, mi je na blití.
Mohutná ruka zatlačí hrnek zpátky ke mně a ten ošklivý obličej je podmračený. Mimozemšťan přešlápne z nohy na nohu a čeká. Je jasné, co mi tím naznačuje: Nepůjde nikam, dokud to nevypiju. Do háje s tím.
Napiju se vývaru a okamžitě se rozkašlu. Ti ufouni mají nějaké divné chuťové buňky. Georgie se s námi rozdělila o část Vektalových cestovních přídělů a bylo to jako se zakousnout do výtažku z pepřového spreje. Tohle smrdí jako jejich čajová verze ochucená ponožkami a chutná to ještě hůř. Zakřením se a hrnek odstrčím, jen aby mi ho mimozemšťan znovu vnutil.
„Nedivila bych se, kdybys mě to nechal vylízat z podlahy, když to vyliju,“ mumlám si pro sebe, ale znovu se napiju. Na podruhé to není tak hrozné… Co si tu nalhávám? Je to hnus. Ale piju to, protože tenhle statný a urostlý neotesanec neodejde, dokud to nevypiju. Trvá mi celou věčnost, než to po malých doušcích spolykám, a na dně hrnku zůstane škraloup, z kterého se mi zvedá žaludek, ale přinutím se spolknout i ten. Pak mu hrnek vrátím.
Mimozemšťan mi přetáhne kožešinu přes ramena a zastrkává kolem těla. Naklání se blíž a já zadržuju dech. Ve zbytku lodi je naprosté ticho a já cítím, jak se pohledy všech upírají na nás. Mimozemšťan mi narovná přikrývku, a když se na něj zamračím, pronese jediné slovo.
„Raahosh.“
Pak vstane, zamračí se na ostatní za to, že zírají, a vypadne.
„Co to říkal?“ ptá se jedna z holek.
„Nejde to dobře přeložit,“ odpovídá Kira a sahá si na ucho, na kterém má překladač. „Něco jako ‚Rozzlobený, který bručí‘.“
„Je to jeho jméno,“ řeknu, i když to jen hádám. „Nabručený parchant“ k němu sedí. Není to poprvé, kdy mě
Raahosh poctil svou návštěvou. Probrala jsem se z komatózního stavu a měla ho před nosem, lil mi do vyprahlého hrdla vodu. Udělal ze sebe mého osobního zachránce, dostavoval se, aby mi podal maso nebo pití a ujistil se, že jsem v teple.
Zkrátka se tu ochomýtá od chvíle, kdy lovci dorazili, což mě sere.
Za normálních okolností by mi nevadilo, že se objeví nějaký chlap a začne mě zahrnovat dárky, tím spíš, když umírám hlady. Jenže tyhle dary nejsou z dobroty srdce. Pan Neomalený chce družku a vybral si mě.
I když jeho hruď nevydává takové to divné vibrování. Georgie nám vyprávěla, že Vektal má khui – vešku, jak jsme si ji přezdily –, a když ta pozná, že má někdo družku, nutí ho pro ni příst a dodává mu chuť se s ní vyspat. Vektal takhle vibroval pro Georgii. Ale Raahosh je potichu.
Za což jsem vděčná… a zároveň mě to mate. Jestliže pro mě nevibruje, tak proč za mnou pořád chodí? Nedává to smysl. Hloupý mimozemšťan. Olíznu si rty a zašklebím se, protože na nich pořád mám chuť toho čaje.
„Je škaredý,“ poznamená Claire. „Vypadají všichni takhle?“
„Ne, Raahosh je z nich nejděsivější,“ odvětím vesele. Ještě že nerozumí anglicky, protože kdo ví, co by udělal, kdyby mě slyšel, jak ho pomlouvám.
Vektal je takový přerostlý hezoun. Je modrý a Georgie tvrdí, že jeho kůže je jako semiš. Má velké zahnuté rohy, které mu vyrůstají zpod vlasů a stáčejí se kolem hlavy jako u dvoumetrového berana. Je celý svalnatý, má
ocas a ty zvláštní podélné výrůstky na pažích a na čele.
Většina ostatních mimozemšťanů je stavěná podobně, jen s drobnými odchylkami ve výšce, zbarvení a rozích.
Prostě obyčejní modří ufouni.
Raahosh se od ostatních liší ve dvou věcech. Především je z nich nejvyšší. To je vlastně skoro jedno vzhledem k tomu, že mají všichni hodně přes dva metry, ale víc se nad námi tyčí. Nemá tak široká ramena jako Vektal, což znamená, že není gigantický, jenom obří. A zatímco
Vektal je ryze modrý, Raahosh má tmavší, našedivělý odstín, takže nejvíc ze všech připomíná Ijáčka.
Dojem, jaký vyvolává, ještě umocňují jeho jizvy. Jednu stranu toho svého širokého, mimozemského obličeje má celou zjizvenou, hluboké rýhy se mu táhnou po čele a přes oko a svědčí o střetu, který kdysi prohrál. Pokračují mu dál na krku a ztrácejí se pod oděvem. Z rohu mu na téhle straně hlavy zbyl zubatý pahýl, zatímco ten druhý se klene vzhůru jako elegantní připomínka toho, o co přišel. A když si k tomuhle přidáte pevné rty zaťaté nevolí a úzké oči, které mu světélkují tou divnou modří od symbionta?
Jo, myslím, že je férové říct, že Raahosh je děsivější než ostatní.
Skutečnost, že si mě nárokuje jako svůj majetek, mě… dráždí. Říkala jsem Georgii a ostatním, že bych za cheeseburger udělala prakticky cokoli. Ale aby si na mě nějaký mimozemšťan činil nárok, to mi přijde… divné. Copak nemám vůbec na vybranou? To je, jako kdybych řekla: „Já chci cheesburger,“ a někdo mi vrazil do ruky okurku a prohlásil: „Seru na tebe, dej si tohle.“
A pak, jelikož myslím na falické předměty, se znovu podívám na Raahoshe. Samozřejmě nenápadně. Ležím s přivřenýma očima, ale vidím ho, jak se s nějakým jiným mimozemšťanem pohybuje na okraji nákladového prostoru, balí věci a znovu všechno kontroluje. Georgii a Vektala není nikde vidět. Dívám se, jak se Raahosh sklání a pak se zase napřimuje.
Má hodně dlouhý ocas. Napadá mě, jestli to svědčí o tom, jak je vybavený v jiné, ehm, oblasti.
Ne že by mě to opravdu zajímalo. Třeba si tenhle parazit, když už ho musíme dostat, vybere někoho jiného než jeho. To by pana Vlezlého muselo nasrat!
Zavřu zase oči a představuju si výraz v jeho obličeji, až ho moje veška odmítne.