9788024298382

C ^ ÁST PRVNÍ

Georgie

Až do včerejška jsem já, Georgie Carruthersová, rozhodně nevěřila na mimozemšťany. Samozřejmě že je ve vesmíru možné ledacos, ale kdyby mi někdo tvrdil, že se kolem Země potloukají zelení mužíci a chystají se unášet lidi? Řekla bych mu, že se pomátl.

Jenže to bylo včera.

A dneska? Dnes je situace úplně jiná.

Předpokládám, že to celé začalo včera večer. Celkem vzato probíhalo vše jako obvykle. Vrátila jsem se domů po dlouhém pracovním dni u obslužného okénka v bance, ohřála si v mikrovlnce mraženou hotovku, snědla si ji u televize a zdřímla si na pohovce. Teprve pak jsem se dovlekla do postele. Nebyl to zrovna bujarý večírek, ale co. Bylo úterý a úterky jsou samá práce a žádná zábava. Šla jsem spát a tehdy se to všechno posralo.

Zdály se mi samé divné sny. Nic tak obyčejného, jako že vám vypadnou zuby nebo se ocitnete nazí ve třídě. Tyhle byly mnohem zlověstnější. Zdálo se mi, že jsem ztracená a opuštěná. O bolesti a studených, bílých místnostech.

O tom, že kráčím tunelem a vidím jedoucí vlak. V tom snu jsem se pokoušela zvednout ruku, abych si zaclonila oči před světlem.

Jenže když jsem tu ruku chtěla zdvihnout, nešlo to.

To mě probralo ze spánku. Zamžourala jsem do tenkého paprsku světla, kterým mi někdo mířil do očí. Někdo mi… do očí něčím svítí? Zamrkala jsem a snažila se srovnat si myšlenky. V tu chvíli jsem si uvědomila, že se mi tohle vůbec nezdá. Navíc jsem nebyla doma. Byla jsem někde… jinde.

Pak to světlo cvaklo a zhaslo a zacvrlikal nějaký pták.

Mžourala jsem, abych přizpůsobila oči temnotě, a zjistila jsem, že mě obklopují nějaké… obludy. Obludy s podlouhlýma černýma očima, velkou hlavou a hubenými, bledými pažemi. Zelení mužíčci.

Zařvala jsem. Vlastně jsem řvala, jako by mě na nože brali.

Jeden z těch mimozemšťanů ke mně naklonil hlavu a znovu jsem slyšela to ptačí cvrlikání, přestože se mu nehýbaly rty. Něco horkého a suchého mi zakrylo ústa. Dusila jsem se a do nosu mi pronikal nějaký škodlivý pach. Do hajzlu. To tady umřu? Zběsile jsem hýbala čelistmi a lapala po dechu, i když se okolní svět propadal do tmy.

Vzápětí jsem zase spala a zdálo se mi o práci. Vždycky se mi zdá o práci, když jsem vystresovaná. Celé dlouhé hodiny na mě řvali naštvaní klienti, zatímco jsem se snažila otevřít balíčky dvacetidolarových bankovek, které nechtěly povolit. Pokoušela jsem se spočítat drobné, jen aby mě něco rozptýlilo. Sny o práci jsou obvykle strašné,

ale tenhle byl úlevou. Žádné vlaky. Žádní mimozemšťani. Jen práce v bance. S prací v bance si dovedu poradit.

A to všechno vedlo… sem.

Jsem vzhůru. Probuzená, aniž bych měla tušení, kde vlastně jsem. Otevřu oči a rozhlížím se kolem sebe. Smrdí to tu jako v kanále, za sebou cítím nějakou zeď a všechno mě příšerně bolí. Myslí mi to nejasně a pomalu, jako kdybych se ještě úplně neprobudila. Údy mám těžké. Uvědomím si, že jsem zdrogovaná. Že mě někdo zdrogoval.

Kdyby někdo. Něco.

Zrychlí se mi dech, když si v duchu vybavím obrázek těch tmavookých mimozemšťanů, a začnu se po nich rozhlížet. Ale ať jsem kde jsem, jsem tam sama.

Díky bohu.

Mžourám v tlumeném světle a snažím se rozeznat svoje okolí. Vypadá to na velkou temnou místnost. Nějakých šest metrů nade mnou vychází z trubek natažených po stropě slabé oranžové světlo. Zdi jsou oproti tomu černé, a kdybych neměla dost rozumu, pomyslela bych si, že to tu vypadá jako v nákladovém prostoru z nějakého divného vědeckofantastického filmu. U protější stěny napočítám šest velikých, skoro dvoumetrových rour vyrovnaných u stěny jako šatní skříňky. Po stranách rour blikají oranžová a zelená světýlka a tvoří tečky a klikyháky, což by mohlo být nějaké mimozemské písmo. V nejvzdálenější stěně jsou podlouhlé oválné dveře. Ale k těm se nedostanu, protože jsem za jakousi kovovou mříží.

A něco tu příšerně smrdí. Vlastně to není jen tak něco, ale hned několik věcí dohromady. Jako koktejl ze chcanek, sraček a zvratků, až se mi z toho obrací žaludek.

Chci si zakrýt ústa rukou, ale moje paže reaguje zpomaleně a zmůžu se jen na to, že s ní trochu zatřepu. Br. Otáčím svou zdrogovanou, těžkou hlavu a rozhlížím se po místnosti. Jak se tak dívám, zjišťuju, že kupodivu nejsem sama. Na stejné straně mříží spí další, kupí se tu těla stočená do klubíčka. V tom slabém světle napočítám sedm, možná osm siluet přibližně mé velikosti, schoulených k sobě jako štěňata. Vzhledem k tomu, že jsme všichni na téhle straně kovových mříží, začínám mít podezření, že jsem v jakési vězeňské cele.

Anebo v kleci.

Když už musím být v kleci, asi jsem mohla dopadnout hůř. Je tu dost místa na to, abych se mohla postavit, i když o moc víc ne. Aspoň tu se mnou nejsou žádní mimozemšťani. Propadla bych panice, ale jsem na to moc mimo. Připadám si, jako bych byla u zubaře a dostala dávku rajského plynu. Sotva si dokážu srovnat myšlenky.

Bolí mě holé nadloktí a otupěle si ho promnu prsty. Na paži nahmatám několik boulí, které tam předtím nebyly, a když je mnu usilovněji, cítím, že mám pod kůží něco tvrdého. Co to má kurva znamenat? Pokouším se to ve tmě rozeznat, ale nic nevidím. Vybavím si obrázky mimozemšťanů, světlo, které mi svítilo do očí, ty noční můry, tu hrůzu – a zpanikařím. Unikne mi zakňourání.

Mé druhé paže se dotkne ruka. „Nekřič,“ šeptá nějaká holka.

Otáčím svou příliš těžkou hlavu, dokud na ni nevidím. Je zhruba v mém věku, ale blonďatá a hubenější než já. Vlasy má dlouhé a špinavé, oči v propadlém obličeji vykulené. Rozhlédne se po místnosti a pak si přiloží

prst ke rtům pro případ, že bych nepochopila její dřívější varování.

Ticho. No dobrá. Dobrá. Potlačím výkřik, který se mi dere z hrdla, a snažím se zachovat klid. Přikývnu. Nekřičet. Nesmím křičet. Snad se dokážu ovládnout. Musím.

„Jsi v pořádku?“

„Jóóó…“ huhňám, protože moje ústa nejsou schopna formulovat slova. A celá… jsem se poslintala. Paráda. Zvednu ztěžka jednu ruku, abych si ústa otřela: „Pfomiň –“

„To nic,“ říká honem, než začnu znovu panikařit. Mluví tichým hlasem, aby neprobudila ostatní. „Všechny jsme měly mírnou kocovinu, když jsme se probraly.

Každou z nás po příchodu zdrogovali. Časem to vyprchá. Já jsem Liz.“

„Georgie,“ říkám jí a dávám si záležet na tom, abych svoje jméno vyslovila správně. Promnu si paži a ukážu si na ni, na ty divné boule. „Čo še mi štalo?“

„No,“ opáčí Liz, „unesli tě mimozemšťani. Ale to je asi jasné, ne?“

Suše se usměju. Nebo se o to aspoň pokusím. Nejspíš se zase jen poslintám.

Liz se přisune blíž ke mně. „No dobrá, tak já zkusím shrnout to hlavní. Ty všechny tady?“ Ukáže palcem na ostatní, které se v kleci válejí a dosud spí. „Taky unesli. Všechny jsou ze Země, většinou Američanky. Myslím, že jedna z nich je Kanaďanka. Je ti dvaadvacet?“

„Ťjo?“

„No jo, myslela jsem si to. Nám taky. A nech mě hádat: Žiješ sama, nejsi těhotná, nemáš žádné větší zdravotní problémy a žádné blízké příbuzné?“

„Jak –“

„Protože jsme všechny na jedné lodi,“ odvětí chmurně Liz. „Každá, kterou sebrali, je na tom stejně. Až na Megan. Ta byla těhotná. Prý ve druhém měsíci a oni to z ní vysáli, jako by o nic nešlo.“ Liz se otřese. „Takže z toho soudím, že ať nás berou kamkoli, o těhotné zájem nemají. Jen o mladé a zdravé.“

Panebože. Ztěžka polknu a potlačuju nutkání zvracet.

Není vlastně kam, ačkoli začínám mít podezření, že asi vím, proč to tu smrdí jako v kanále. Ani Liz zrovna nevoní. „Jak… dlóóuho jsi tááády?“

„Já?“ opáčí. „Dva týdny. Nejdéle z nás tu je podle všeho Kira. To je ta s tím sluchátkem.“

Rozhlížím se kolem sebe, ale na nikom žádné sluchátko nevidím.

„Je to překladač,“ vysvětluje Liz. „Však brzy uvidíš.

Hrnu to na tebe všechno moc rychle, co? No dobrá, zkusme to jinak. Vidíš ty roury?“ Ukáže na protější stěnu, na ty obdélníky, které mi připadaly jako nadměrné šatní skříňky. „Kira viděla, co v nich je. Prý jsou tam další ženy, stejné jako my.“

Zajíknu se a zní to vlhce a moc hlasitě. Další lidé?

Liz ke mně vztáhne ruku, aby mi připomněla, že musíme být potichu. Přikývnu a mnu si svědící boule na paži. Liz se dívá, jestli k nám někdo nejde, a když nikoho nevidí, přisune se ještě blíž ke mně. Cítím vedle sebe pach jejího těla. Zpoceného, ale člověčího. „Takže… sebrali Kiru a prý jí pořád něco vykládali, jenže ona jim nerozuměla, a tak ji chytili za ucho a v podstatě jí na něj přicvakli jakési sluchátko, které jí to překládá. Ale nejspíš

tuhle přísavku měli jen jednu, takže ona překládá pro nás ostatní.“

„Pši-pšicvakli?“ opakuju po ní zděšená tou představou.

„Jo. Jako když se značkují krávy.“ Liz se ušklíbne. „Promiň, jsem z Oklahomy. Asi mě ta vidina neděsí tolik jako tebe. Odkud jsi ty?“

„Z Orlanda.“ Nejsem si jistá, jestli by moje rty daly Floridu, aniž bych nás poprskala.

Přikývne. „Jsme v podstatě odevšad. Na každý pád, podle toho, co Kira zachytila, jsou naši noví kámoši něco jako pašeráci. A hádej, co pašují?“

„Holky?“

„Přesně tak.“ Ukáže znovu na skříňky. „Tipuju, že si přijeli pro šest, ale šlo jim to tak pěkně od ruky, že se rozhodli nacpat pár dalších do nákladového prostoru, aby z toho vytřískali co nejvíc nebo tak nějak. Kira tvrdí, že se někdo nový objevuje prakticky obden. Soudíme, že nás sem napěchují jako sardinky a pak nás všechny prodají… co já vím kam.“ Otřese se. „Snažím se nemyslet moc dopředu, protože to bych začala ječet, a nechtěj vědět, co se stane, když ječíš.“

Ach ne. „Co –“

„Však brzy uvidíš,“ odpoví mi znechuceně. „Prostě mi věř. Ti hubeňouři nemají rádi hluk. Pamatuj na to, ano?“

Vzpomenu si, jak mě předtím varovala. „Ano. Moje… paže –“

„Myslíš ty bouličky? No jo. Mají tu nějakého doktora – nebo veterináře, kdo ví. Ukáže se, když se sem dostaneš, napíchá do tebe pár jehel, zavede ti pod kůži takovou stříbrnou věc a pak se sebere a odejde. Připadá

mi to, jako když se na farmě objeví veterinář, naočkuje krávy a strčí jim do ucha lokátor. Až na to, že my ho máme v paži. Ale vidíš, už nás zase přirovnávám ke krávám. To bych asi neměla, co?“

„Protože… krávy… jíme,“ mumlám přes sliny.

Liz se uchechtne. „Jo, víceméně. Ale myslím, že na to, aby nás snědli, si s námi dávají moc velkou práci. Ledaže bychom byly nějaká zvláštní lahůdka, což nemůžu vyloučit. Ale… jo.“

„Jo,“ opakuju po ní.

„Snaž se spát, pokud to jde,“ zašeptá Liz a poplácá mě po bolavé paži. „Spánek je prakticky jediný možný únik. Užij si ho.“

Ta Liz je pěkná optimistka. Obejmu si rukama hruď a uvědomím si, že mám pořád ještě na sobě pyžamo bez rukávů a s krátkými nohavicemi, ve kterém jsem šla spát.

Nehřeje ani toho moc nezakrývá a já nesmyslně lituju, že jsem si do postele neoblékla nějaké pořádné, flanelové.

A najednou mi je do breku. To pomyšlení, že jsem se řádně neustrojila na únos mimozemšťany. Ramena se mi otřásají smíchem, až se ten smích promění v slzy. Takže tak. Ještě včera? V ufouny jsem nevěřila. Jenže to bylo včera.

Tiše pláču, dokud znovu neusnu.

Druhý den, který trávím na kosmické lodi, zjišťuju několik věcí.

Dozvídám se, že tu není žádný záchod. Naši únosci si zřejmě to napěchování ukradených holek do nákladového

prostoru moc dobře nepromysleli. Nezbývá nám než se spokojit s kýblem v koutě, odtud ten pach kanalizace. Důstojnost? Tatam. Nic vás tak rychle nezbaví posledních zbytků lidskosti jako čekání ve frontě na nočník.

Zjišťuju, že jídlo sestává z maličkých cihliček, které vypadají jako sušené řasy a chutnají jako chcanky. Dostáváme dvě denně. Voda? Ta se dávkuje z jakéhosi kohoutku, který mi připomíná pítko pro hlodavce, akorát že je usazený ve stěně.

Otoky na mé paži po několika dalších hodinách splasknou, i když mi tam zůstává jedna tvrdá boulička. Z pohmatu a z toho, co vidím na pažích ostatních, soudím, že to je jakési elektronické sledovací zařízení, které nám zavedli pod kůži. Štítky pro dobytek, jak tomu říkala Liz.

Teď si myslím, že to vyjádřila zatraceně trefně.

Zjišťuju, že máme co do činění s dvěma druhy mimozemšťanů. Jsou tu ti zelení křehcí, kteří tomu všemu zřejmě velí, a pak takoví s basketbalovou hlavou, ti dělají ochranku. Říkám jim basketbalová hlava nejen proto, že mají nezvykle velkou mozkovnu, ale i pro jejich holou a hrbolatou, naoranžovělou kůži. Vypadá komicky nad límcem těch jejich šedivých dupaček, které pořád nosí. Navzdory tomuhle hloupému pojmenování jde z basketbalových hlav docela hrůza. Mají podivná hmyzí očička, která překrývá matná blána, a zuby jako jehly. Místo pěti prstů mají jen dva a jeden palec, a jsou vysocí. Ti malí zelení mužíci, co vydávají ty ptačí zvuky? Měří sotva metr a ukážou se jen zřídka. Zato basketbalové hlavy? Ty jsou v nákladovém prostoru pečení vaření.

A každá se jich děsí.

Tohle se potvrdí, když se další den ráno – ačkoli to může být i odpoledne – probudím a vidím, že všechny ostatní jsou už vzhůru. Poslední zbytky oblbováku vyprchaly a já potlačím zívnutí a zamrkám. Musím být potichu, protože ticho je dobré. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že se všechny přesouvají k nejzazší stěně klece a choulí se co nejdál od mříží. Na zátylku mi vstávají chlupy. Zvednu se a jdu za nimi dozadu. Chci se jich zeptat, co se děje, ale sotva otevřu ústa, Liz mlčky zavrtí hlavou. Upírá oči na něco za mnou.

Otočím se a trhnu sebou při pohledu na mimozemšťana s basketbalovou hlavou. Civí na mě skrze mříže. Trhnu sebou podruhé, když se na mě chlípně zazubí, a honem se přesunu co nejblíž k ostatním.

„Nekřič,“ varuje mě někdo šeptem. Bože, ty mě děsí. Přikývnu. Jsem odhodlaná nevydat hlásku.

Celý den s námi mičudy zůstávají v místnosti. Jako by na něco čekaly. Netroufám si pomyslet na to, co to může být. Nervózně se choulíme v jednom koutě klece a po pár hodinách do místnosti přinesou další holku v bezvědomí. Nikdo se ani nepokusí o útěk, dokud jsou dveře otevřené. Jen tam sedíme a sledujeme, jak tu nejnovější strkají dovnitř a zase za ní zavírají.

Dovedu si představit, proč se nikdo nesnaží dostat ven. Kam bychom šly? A neposlušnost musí mít strašlivé následky, když se basketbalových hlav každá v kleci tak bojí.

Někdo vezme tu novou za paži a pokouší se ji odtáhnout k našemu hloučku. Je zhruba v mém věku a má