9788024298313

ČASOVÉ PÁSMO: 24/7

ÚKOL: SAMOSTATNÁ

MISE

1. SITUACE: Hrozí vám, že prožijete tak pohodlný a snadný život, že umřete, aniž byste poznali svůj skutečný potenciál.

2. MISE: Osvobodit svoji mysl. Navždy opustit mentalitu oběti. Plně zodpovídat za všechny aspekty svého života. Vybudovat nezničitelné základy.

3. PROVEDENÍ:

a. Přečtěte celou tuto knihu. Prostudujte uvedené metody, přijměte všech deset výzev. Zopakujte si to. Opakování zocelí vaši mysl.

b. Vykonáváte-li svoji práci co nejlépe, bude to obtížné. V této misi nejde o to, abyste se cítili lépe. Jde o to, abyste byli lepší a více ovlivnili svět.

c. Nepřestávejte, když budete unavení. Přestaňte, až skončíte.

4. TAJNÉ: Toto je příběh o hrdinovi, kterým jste vy.

VELITEL: DAVID GOGGINS

PODPIS:

Ú V O D

UvědomUjETE SI, kým oPrAvdU jSTE A Co dokážETE?

jsem si jistý, že si to myslíte, to ale nemusí znamenat, že je to pravda. Popírání je základní komfortní zóna.

Nemějte ale obavy – netýká se to jen vás. v každém městě, v každé zemi, po celém světě se miliony lidí potulují ulicemi, mají mrtvolné oči jako zombie, jsou závislí na pohodlí, přijímají mentalitu oběti a neznají svůj skutečný potenciál. vím to, protože je neustále potkávám a býval jsem jedním z nich, stejně jako vy.

měl jsem k tomu zatraceně dobrý důvod.

život se se mnou nemazlil. Narodil jsem se v chudé rodině, vyrůstal mezi zoufalci, trápil se ve škole a byl nazýván negrem častěji, než bych spočítal.

Byli jsme chudí, přežívali na sociálních dávkách, bydleli ve státem dotovaných bytech a utápěli se v depresi. žil jsem v otřesných podmínkách a moje vyhlídky do budoucnosti byly naprosto bezútěšné.

velmi málo lidí ví, jaké to je být na dně, já to ale vím. je to jako tekoucí písek. Uchopí vás, vcucne a nepustí. když je život takový, je snadné nechat se unášet proudem a neustále činit stejné volby, které vás zabíjí.

každý z nás ale koná navyklá rozhodnutí, jež nás omezují. je to stejně přirozené jako západ slunce a zásadní jako gravitace. Naše mozky tak fungují, což je důvod, proč je motivace k ničemu. I nejlepší způsob povzbuzování nebo svépomocný fígl jsou jen dočasným řešením. Nezmění fungování vašeho mozku. Nezesílí váš hlas a nepovznesou váš život. motivace nezmění nikoho. jen já jsem mohl vyřešit svůj zoufalý život.

vyhledával jsem tedy bolest, zamiloval se do trápení a nakonec se z největšího slabocha na světě stal nejtvrdším mužem, kterého kdy stvořil Bůh.

možná jste měli mnohem lepší dětství než já a váš život je i teď hodně slušný. Pravděpodobně ale využíváte jen zhruba 40 procent svých schopností, bez ohledu na to, kým jste, kým jsou nebo byli vaši rodiče nebo kolik peněz máte.

je to velká škoda.

všichni můžeme dokázat mnohem víc.

Před lety jsem byl pozván na skupinovou diskusi v massachusettském technologickém institutu. Nikdy jsem nestudoval na univerzitě. Stěží jsem vystudoval střední školu a náhle jsem se nacházel v jedné z nejprestižnějších vzdělávacích institucí v zemi, abych diskutoval o mentální odolnosti. jeden uznávaný profesor během této debaty řekl, že máme všichni genetická omezení. že nemůžeme dělat určité věci bez ohledu na to, jak jsme mentálně odolní. když

narazíme na genetický strop, mentální odolnost je mimo hru, uvedl.

Zdálo se, že všichni přítomní přijímají jeho verzi reality, protože tento profesor s definitivou byl známý tím, že zkoumal mentální odolnost. Byla to jeho celoživotní práce. Podle mě to ale byly kraviny.

do té chvíle jsem byl zticha, protože jsem byl obklopený

chytrými lidmi a cítil se hloupě. Pak si ale někdo v publiku všiml mého výrazu a zeptal se, jestli s tím souhlasím. A když mi někdo položí přímou otázku, nejsem stydlivý.

„je lepší to prožívat než studovat,“ řekl jsem a otočil se k profesorovi. „Co jste řekl, platí u většiny lidí, není to ale stoprocentní. Někteří z nás jsou vždycky ochotní vzdorovat nepřízni osudu.“

Řekl jsem, že z mých zkušeností vyplývá, že se může kdokoli stát úplně jiným člověkem a dokázat věci, které takzvaní odborníci považují za nemožné, vyžaduje to ale spoustu odvahy, pevnou vůli a obrněnou mysl.

Filozof Hérakleitos, který se narodil v 6. století př. n. l. v perské říši, měl pravdu, když psal o mužích na bojišti. „v každé stovce mužů,“ napsal, „je deset mužů, kteří by tam neměli být, osmdesát mužů, kteří jsou pouhé cíle, devět skutečných bojovníků, kteří vyhrávají bitvy, a jeden, jenž je válečník…“

od chvíle, kdy se poprvé nadechnete, můžete kdykoli zemřít. můžete rovněž nalézt svoji velikost a stát se válečníkem. musíte se ale vyzbrojit na bitvu. jen vy můžete ovládnout svoji mysl, což je předpoklad odvážného života plného úspěchů, které většina lidí považuje za nedosažitelné.

Nejsem geniální jako profesoři z mIT, jsem ale válečník. Příběh mého podělaného života, který si přečtete, osvětlí osvědčenou cestu k sebeovládání a podnítí vás k tomu, abyste čelili realitě, byli zodpovědní, překonávali bolest, naučili se milovat věci, z nichž máte strach, radovali se z nezdarů, žili naplno a ujasnili si, kým opravdu jste.

Lidé se mění prostřednictvím studia, návyků a prožitků.

Z mého příběhu je zřejmé, čeho jsou tělo a mysl schopné, když fungují na plný výkon, a jak toho lze dosáhnout. Ať už čelíte rasismu, sexismu, zraněním, rozvodu, depresi, obezitě, tragédii nebo chudobě, podněcuje vás to k proměně. kroky, popsané v této knize, představují evoluční algoritmus, který odstraňuje bariéry, přináší slávu a trvalý klid. doufám, že jste připravení. je na čase, abyste šli do války se sebou.

1 . K A P I T O L A

M Ě L J S E M B Ý T S T A T I S T I C K Ý Ú D

A J

v kráSNé čTvrTI jSmE NALEZLI PEkLo. měSTEčko WILliamsville nabízelo v roce 1981 nejhezčí nemovitosti v oblasti Bufalla. Bylo plné zeleně a přátelské a jeho bezpečné ulice byly lemované hezoučkými domy, ve kterých žili vzorní občané. Lékaři, právníci, manažeři ocelárny, zubaři a profesionální fotbalisté tam žili s milujícími manželkami a dětmi. Automobily byly nové, silnice čisté, možnosti neomezené. Hovoříme o žijícím, dýchajícím americkém snu. Peklem byl pozemek v ulici Paradise road.

Bydleli jsme tam ve dvoupatrovém dřevěném domě se čtyřmi ložnicemi a čtyřmi hranatými pilíři rámujícími verandu, před kterou byl největší, nejzelenější trávník ve Williamsville. měli jsme zeleninovou zahradu, garáž s vozy rolls royce Silver Cloud z roku 1962 a mercedes 450 SLC a zářivý, černý Chevrolet Corvette z roku 1981 na příjezdové cestě. všichni lidé z Paradise road žili téměř na vrcholu potravního řetězce a většina našich sousedů se domnívala, že

my, takzvaně šťastná a spořádaná Gogginsova rodina, jsme na tom nejlépe. Nablýskaný zevnějšek ale skrýval mnohem víc věcí, než kolik jich odhaloval. Sousedé nás vídali během většiny pracovních dnů v 7 hodin ráno na příjezdové cestě. můj otec, Trunnis Goggins, nebyl vysoký, byl ale pohledný a měl postavu boxera. Nosil obleky šité na míru, měl vřelý a upřímný úsměv. vypadal jako úspěšný obchodník na cestě do práce. moje matka jackie byla o sedmnáct let mladší, štíhlá a krásná. já a můj bratr jsme byli upravení, nosili jsme džíny a pastelové košile a na zádech jsme měli batoh jako ostatní děti. Bílé děti. v naší verzi bohaté Ameriky byla každá příjezdová cesta prostorem přikyvování a mávání předtím, než rodiče a jejich potomci vyrazili do práce a školy. Sousedi viděli, co chtěli vidět. Nikdo nenahlížel příliš do hloubky.

Což bylo dobré. Gogginsova rodina se ve skutečnosti právě vrátila po další probdělé noci domů, a pokud byla na-

še ulice peklem, znamenalo to, že jsem žil se samotným Ďáblem. jakmile sousedé zavřeli dveře a zmizeli za rohem, otcův úsměv vystřídal zamračený výraz. dal nám příkazy a šel se domů vyspat, naše práce ale nebyla hotová. můj bratr Trunnis mladší a já jsme museli někde být a bylo na naší nevyspané matce, aby nás tam dopravila.

v roce 1981 jsem chodil do první třídy a ve škole jsem býval jako omámený. Nešlo o to, že by učitelé byli příliš přísní – alespoň prozatím. Problém byl v tom, že jsem nevydržel v bdělém stavu. Zpěvný hlas učitelky byl mojí ukolébavkou, moje zkřížené ruce na stole pohodlným polštářem a její břitká slova – když zjistila, že sním – nepříjemným budíkem,

1 6 • N I C M Ě N E Z L O M Í

který nepřestával vřískat. Takto malé děti jsou jako houby. Neuvěřitelně rychle nasávají jazyk a myšlenky a budují základy celoživotních dovedností, jakými jsou čtení, pravopis a základní matematika. já jsem ale v noci pracoval a nedokázal se většinou na nic soustředit, kromě toho, že jsem se snažil zůstat vzhůru. Během přestávek a tělocviku to ale bylo úplně jiné. Na hřišti bylo snadné zůstat při smyslech. Těžší bylo skrývání. košile mi nesměla sklouznout. Nemohl jsem nosit kraťasy. modřiny byly varovné signály, které jsem nemohl odhalit, protože kdybych to udělal, přibyly by mi další. Na hřišti a ve třídě jsem ale věděl, že jsem alespoň na chvíli v bezpečí. Byl to prostor, v němž se ke mně nemohl dostat, alespoň fyzicky. můj bratr prožíval něco podobného v šesté třídě, což byl jeho první ročník na střední škole. I on měl rány, které skrýval, a musel dohánět spánek, protože jakmile zazvonil zvon, začal skutečný život.

Cesta z Williamsville do čtvrti masten ve východním Bufallu trvala zhruba půl hodiny. masten byl tak jako značná část východního Bufalla vesměs černošská, drsnější čtvrť; na počátku 80. let 20. století to ale nebylo úplné ghetto. Tehdy tam ještě hučela ocelárna Bethlehem a Bufallo bylo největší ocelářské město v Americe. většina černých i bílých mužů měla solidní zaměstnání a vydělávala si na živobytí, což znamenalo, že byznys v mastenu byl dobrý. Pro mého otce byl dobrý vždycky. když měl dvacet let, vlastnil koncesi na distribuci Coca-Coly a čtyři doručovací trasy v oblasti Bufalla. v tomto věku si vydělával slušné peníze, měl ale větší sny a plány do budoucna. jeho budoucnost měla čtyři kolečka a diskoté-

kovou hudbu. když zavřeli místní pekárnu, pronajal si tu budovu a vybudoval jedno z prvních kluzišť, na kterých se jezdilo na kolečkových bruslích.

o deset let později byl Skateland přemístěn do budovy na Ferry Street, jež zabírala téměř půl bloku uprostřed čtvrti masten. otec otevřel nad kluzištěm bar, který pojmenoval vermillion room. v 70. letech 20. století to bylo oblíbené místo a otec tam poznal moji matku, která měla tehdy pouhých devatenáct let, zatímco on měl třicet šest. Bylo to poprvé, kdy byla mimo domov. jackie vyrostla v katolické rodině. Trunnis byl syn duchovního a znal křesťanský jazyk, takže se mohl vydávat za věřícího, což se jí zamlouvalo. Především ale podlehla jeho kouzlu.

Trunnis mladší se narodil v roce 1971. já jsem přišel na svět v roce 1975, a když jsem měl šest let, byla posedlost kolečkovými bruslemi a diskotékovou hudbou maximální. Skateland se otřásal každý večer. obvykle jsme tam přišli kolem páté odpoledne, a zatímco bratr pracoval ve stánku –připravoval popcorn, griloval hot dogy a pekl pizzu – já jsem třídil brusle podle velikosti a stylu. každé odpoledne jsem stál na stoličce, sprejoval je aerosolem a vyměňoval gumové brzdy. Zápach aerosolu mě obklopoval a pronikal do nosních dírek. oči jsem měl neustále podlité krví. Nic jiného jsem celé hodiny necítil. musel jsem to ale ignorovat a dřít. můj otec, který pouštěl hudbu, se totiž pořád díval, a kdyby některé brusle chyběly, schytal bych to. Před otevřením kluziště jsem vyleštil podlahu mopem, který byl větší než já.

1 8 • N I C M Ě N E Z L O M Í

kolem šesté hodiny nás matka zavolala na večeři v kanceláři. žila v permanentním stavu popírání, její mateřský instinkt byl ale skutečný a projevoval se snahou o normálnost. každý večer umístila na podlahu kanceláře dva elektrické vařiče, posadila se a připravila kompletní večeři – pečené maso, brambory, zelené fazolky a housky, zatímco otec řešil účetnictví a vyřizoval telefonáty.

jídlo bylo dobré, i v pouhých šesti letech jsem si ale uvědomoval, že je naše „rodinná večeře“ zoufalá imitace toho, co konzumuje většina rodin. kromě toho jsme jedli rychle. Neměli jsme čas na to, abychom si jídlo vychutnali, protože se v 19:00 otevřelo kluziště a všichni jsme museli být připravení na svých místech. otec byl šerif, a jakmile vstoupil do kóje pro dýdžeje, měl nás pod dohledem. Sledoval celý prostor jako vševidoucí oko, a když jsme něco zpackali, dal nám to najevo.

dokud svítila ostrá stropní světla, nebylo to tam nijak úchvatné, jakmile je ale otec ztlumil, kluziště zalila červená barva, odrážela se od zrcadlové koule a vytvářela iluzi bruslařské diskotéky. Během víkendů i pracovních dnů se tam nahrnuly stovky bruslařů. většinou tam přicházely rodiny, které platily 3 dolary za vstupné a půl dolaru za brusle.

Pronajímal jsem brusle a byl jsem na to sám. Nosil jsem tu stoličku jako berlu. Bez ní by mě zákazníci ani neviděli. větší brusle byly pod pultem, zatímco ty menší byly uložené tak vysoko, že jsem musel šplhat po regálech, což návštěvníky vždycky rozesmálo. máma byla jediná pokladní. vybírala od všech vstupné a pro Trunnise byly peníze vším. Počítal přicházející zákazníky a v reálném čase kalkuloval

příjmy, aby měl hrubou představu, co může očekávat, až po uzavření kluziště přepočítá peníze v pokladně. A bylo lepší, když tam bylo všechno.

všechny peníze byly jeho. my ostatní jsme za tu dřinu nedostali ani cent. moje matka neměla nikdy vlastní peníze. Neměla bankovní účet ani kreditní karty. otec všechno kontroloval a my jsme věděli, co by se stalo, kdyby v pokladně něco chybělo.

žádný zákazník o tom samozřejmě nevěděl. Pro návštěvníky byl Skateland snový podnik, vlastněný a provozovaný naší rodinou. Táta pouštěl vinylové ozvěny disca a funku a zárodky burácejícího hip-hopu. Basy se odrážely od červených stěn, zněly tam skladby místního oblíbence ricka jamese, hity kapely Funkadelic George Clintona a první nahrávky hip-hopových inovátorů run-dmC. Některé děti bruslily rychle. I já jsem to míval rád, bývalo tam ale hodně tanečníků na bruslích.

rodiče zůstávali jednu nebo dvě hodiny v přízemí a bruslili nebo sledovali, jak jejich děti krouží po kluzišti, posléze se ale vytratili do patra, a když jich tam byl dostatečný počet, Trunnis opustil kóji pro dýdžeje a připojil se k nim. Táta byl považován za neoficiálního starostu mastenu a byl falešný politik do morku kostí. Zákazníci byli jeho cíle a netušili, že mu na nich absolutně nezáleží, bez ohledu na to, kolik jim nalil drinků nebo s kolika z nich se objal. Znamenali pro něj peníze. když někomu nalil drink zdarma, udělal to, protože věděl, že si dotyčný člověk koupí dva nebo tři další.

I když jsme občas organizovali celonoční bruslení a čtyřiadvacetihodinové bruslařské maratony, Skateland se

obvykle zavíral v 10 hodin večer. máma, bratr a já jsme pak pokračovali v práci, lovili krvavé tampony z toalet plných výkalů, větrali oba záchody, ve kterých se držel marihuanový opar, seškrabávali žvýkačky z podlahy kluziště plné bakterií, čistili kuchyň a dělali inventuru. Před půlnocí jsme se polomrtví dopachtili do kanceláře. já a bratr jsme si tam lehli na pohovku, hlavy jsme měli proti sobě a máma nás přikryla dekou. Strop se přitom otřásal basovými tóny funku. máma pořád pracovala.

jakmile vešla do baru, Trunnis ji přiměl, aby hlídala u dveří nebo běžela do sklepa a přinesla bedny s alkoholem. vždycky bylo třeba vykonat nějakou podřadnou práci a ona se ani na chvíli nezastavila, zatímco otec sledoval celý bar. rick james, rodák z Bufalla a jeden z nejbližších přátel mého otce, se tam zastavil pokaždé, když byl ve městě, a na chodníku zaparkoval svůj Excalibur. To auto bylo znamením pro obyvatele chudé čtvrti, že dorazil Superfreak. Nebyl jedinou celebritou, která tam chodila. o. j. Simpson byl jednou z největších hvězd NFL a se spoluhráči z týmu Bufallo Bills byl pravidelným návštěvníkem, stejně jako Teddy Pendergrass a Sister Sledge. Pokud tato jména neznáte, vyhledejte si je.

kdybych byl starší a můj otec byl dobrý člověk, možná bych byl na tyto kulturní chvíle hrdý, děti ale takový život neláká. jako bychom se všichni rodili s patřičně seřízeným morálním kompasem bez ohledu na to, kdo jsou naši rodiče a co dělají. když máte šest, sedm nebo osm let, víte, co je správné a co je na prd. A když se narodíte do smršti strachu a bolesti, uvědomujete si, že to tak nemusí být a že vás prav-

2 2 • N I C M Ě N E Z L O M Í

da sžírá jako střepina v provinilé mysli. můžete to ignorovat, pulzující bolest ale neustává, zatímco dny a noci splývají do rozmazané vzpomínky.

Některé okamžiky ale vyčnívají a situace, o které právě přemýšlím, mě tíží dodnes. Byl to večer, během něhož přišla máma do baru dříve než obvykle a nachytala otce, jak lichotil ženě, která byla o deset let mladší než ona. Trunnis si všiml, že ho pozoruje, a pokrčil rameny, zatímco máma na něj zírala a vypila dva panáky whisky johnnie Walker red, aby se zklidnila. její reakce se mu vůbec nelíbila.

věděla, co se děje, že Trunnis vozil prostitutky přes hranici do Fort Erie v kanadě. Letní chata, patřící řediteli jedné z největších bank v Buffalu, sloužila i jako bordel. otec dal bankéřům svoje holky k dispozici kdykoli, když potřeboval větší půjčku, a vždycky ji dostal. máma věděla, že mladá žena, kterou pozorovala, byla jednou z prostitutek. Už ji předtím viděla. jednou je nachytala při sexu v kanceláři na pohovce, na níž spaly její děti téměř každou noc. když je tam našla, ta žena se na ni usmála. Trunnis pokrčil rameny. máma o tom věděla, vidět to na vlastní oči bylo ale vždycky velmi nepříjemné.

kolem půlnoci jela matka se členem ostrahy do banky, aby vložila peníze na účet. Naléhal na ni, aby opustila otce. Chtěl, aby od něj odešla během oné noci. Patrně věděl, co se stane. matka to také věděla, nemohla ale utéct, protože neměla žádný nezávislý zdroj obživy a nechtěla nás nechat v jeho péči. kromě toho neměla žádné právo na společný majetek, protože si ji Trunnis nikdy nechtěl vzít, což byla hádanka, kterou teprve začínala rozplétat. matka pocházela

ze solidní rodiny, patřící ke střední třídě, a byla vždycky ctnostná. otec to nesnášel, choval se k prostitutkám lépe než k matce svých dětí a takto ji uvěznil. Byla na něm stoprocentně závislá, a kdyby ho chtěla opustit, musela by odejít s prázdnýma rukama.

S bratrem jsme se ve Skatelandu nikdy dobře nevyspali. Strop se příliš otřásal, protože se kancelář nacházela přímo pod kluzištěm. když tam matka během oné noci vstoupila, byl jsem už vzhůru. Usmívala se, všiml jsem si ale, že měla v očích slzy. vzpomínám si, že jsem cítil pach whisky z jejích úst, když mě co nejněžněji vzala do náruče. otec tam přišel po chvíli, neupravený a naštvaný. vytáhl pistoli, kterou měl schovanou pod polštářem, na kterém jsem spal (ano, čtete správně, pod polštářem, na němž jsem spal v šesti letech, byla nabitá zbraň!), ukázal mi ji a pak ji zastrčil do pouzdra, jež měl pod nohavicí. ve druhé ruce měl dvě hnědé, papírové nákupní tašky, ve kterých bylo téměř 10 000 dolarů.

Až do té chvíle to byla běžná noc. rodiče cestou domů nemluvili, napětí mezi nimi ale doutnalo. máma vjela na příjezdovou cestu na Paradise road před šestou ráno, o něco dříve než obvykle. Trunnis vyklopýtal z auta, vyřadil alarm, vysypal peníze na kuchyňský stůl a šel nahoru. Následovali jsme ho a máma nás oba uložila do postele, políbila na čelo a zhasla světlo. Pak se odebrala do ložnice, kde na ni čekal a hladil svůj kožený opasek. Trunnis neměl rád, když na něj máma zírala, obzvláště na veřejnosti.

„Tento opasek cestoval až z Texasu, aby tě zmrskal,“ řekl klidně. Pak s ním začal švihat. matka se někdy bránila