Pro Michaela, překvapeného radostí
PODĚKOVÁNÍ
Přestože je psaní v podstatě osamělá záležitost, zjistila jsem, že mi při něm dělá společnost celá řada lidí, událostí a vzpomínek. A nikdy jich nebylo víc než u románu Dlouhá cesta domů.
Nebudu tady rozebírat témata nebo důvody, proč jsem tu knihu napsala právě tak, jak jsem ji napsala, ale chci se zmínit o několika zdrojích inspirace zahrnujících i Srdce temnoty od Josepha Conrada, Homérovu Odysseu, pozoruhodnou knihu Marilynne Robinsonové Gilead a stejně tak i starý spirituál Balzám z Gileadu.
Nadto mě jako vždy inspirovala quebecká historie, krajina i příroda, konkrétně vzpomínky na mé cesty po nádherné řece Svatého Vavřince, zejména na její nezapomenutelný severní břeh s jeho vesničkami a vesničany. Cestovala jsem velkou část života, jako novinářka i soukromě, ale ještě nikdy jsem se nesetkala s tak nesmírnou laskavostí a tak hlubokou poctivostí jako v kuchyních, na verandách a v přijímacích pokojích podél tohoto pobřeží.
Děkuji lidem z Mutton Bay, La Tabatière, St. Augustinu, Harrington Harbouru a spousty dalších přístavů. Lidem, kteří žádali tak málo a tolik dávali.
Měla jsem také štěstí, že jsem mohla strávit nějaký čas v Charlevoix, v oblasti tak krásné, až se to skoro vzpírá zdravému
LOUISE PENNYOVÁ
rozumu. Jak to teď píšu, uvědomila jsem si, že městečko Baie-Saint-Paul v této knize není zcela věrným obrazem toho reálného. Doufám, že ti, kdo tam žijí, mi odpustí jistou básnickou licenci. Obzvlášť velkorysí majitelé hostince La Muse a Galerie Clarence Gagnona.
Tato kniha vděčí za víc, než by se mi chtělo přiznat, mé pozoruhodné redaktorce Hope Dellonové z amerického nakladatelství Minotaur Books / St. Martin’s Press a také Andrewu Martinovi, Sarah Melnykové, Paulu Hochmanovi, Sassie Galanteové a Davidu Rotsteinovi.
Ve Spojeném království musím poděkovat za skvělé rady své redaktorce Lucy Malagoni a vydavateli Davidu Shelleymu z nakladatelství Little Brown.
Mnohokrát děkuji Jamiemu Broadhurstovi a lidem z Raincoast Books za to, že představil Gamache a spol. tolika Kanaďanům.
Spousta z vás mě našla prostřednictvím mého zpravodaje a webových stránek. Ty navrhla, vytvořila a spravuje pozoruhodná Linda Lyallová. Jsme spolu už od vydání Zátiší, a přesto jsme se nikdy nesetkaly. Já žiju v Quebeku a Linda ve Skotsku, ale vytvořil se mezi námi tak těsný vztah, jako bychom spolu seděly v jedné kanceláři.
Děkuji i Therese Chrisové, která je jak mou agentkou, tak kamarádkou. Připadá mi, jako by nás tehdy před lety svedl dohromady sám osud. Po pravdě jsem ji na prvním setkání málem přejela autem, ale pssst. Možná o tom ani neví.
Dále děkuji Susan McKenzieové za to, že je tak konstruktivní, laskavou a pozornou první čtenářkou. A milující kamarádkou.
Děkuji svému bratru Dougovi, který je také mým prvním čtenářem a neúnavným zastáncem. Legrační je, že jsem si většinu dětství přála, aby někam zmizel, a teď si jeho společnosti nesmírně vážím.
Nekonečné díky patří též mé asistentce Lise Desrosiersové, která je mnohem víc než asistentka. Je moje sestra, kamarádka, pomocnice, důvěrnice. Merci, ma belle.
A konečně Michaelovi, díky němuž se vyplnily všechny mé sny. Je mé srdce a domov.
Teď jsem na řadě já, milý Michaeli.
JEDNA
Když se k němu Clara Morrowová blížila, přemítala, jestli zopakuje to samé drobné gesto, které u něj viděla každé ráno.
Bylo tak malé, tak bezvýznamné. Tak snadno pominutelné. Napoprvé.
Ale proč to Armand pořád dělá?
Clara si připadala hloupě už jen proto, že o tom přemýšlí.
Jak by to mohlo mít nějaký význam? Jenže u člověka, který si neliboval v tajemstvích, to gesto začínalo vypadat nejen jako snaha chránit si soukromí, ale vyloženě tajnůstkářsky. Neškodný pohyb, který jako by volal po stínu, v němž by se mohl ukrýt.
A přece tam seděl v plném světle nového dne, na lavičce na stráni, kterou nedávno vyrobil Gilles Sandon. Prostíraly se před ním hory pokryté hustými lesy, jež se táhly od Quebeku až po Vermont. Mezi kopci se vinula říčka Bella Bella a blyštěla se na slunci jako stříbrná stuha.
Když se člověk ocitne tváří v tvář takové velkolepé nádheře, snadno přehlédne malou vesničku Three Pines, skromně se krčící v údolí.
Vysoký, ramenatý Armand se ale nekochal výhledem. Místo toho tam seděl na dřevěné lavičce s hlavou skloněnou nad knížkou a četl si.
Jak se Clara Morrowová blížila, všimla si, že to Gamache udělal zas. Sundal si brýle na čtení, pak knihu zavřel a zastrčil
si ji do kapsy. Byla v ní záložka, ale s tou nikdy nepohnul. Zůstávala stále na stejné stránce kousek před koncem knihy jako kamenný milník. Označovala místo, k němuž se blížil, ale nikdy k němu nedospěl.
Knihu nezaklapl, nechal ji klesnout vlastní vahou a samovolně se zavřít. Clara si všimla, že si nijak neoznačil, kde skončil. Nevložil do ní starou účtenku, letenku nebo lístek z vlaku, aby ho navedly zpátky na místo, kde příběh opustil. Jako by na tom ve skutečnosti nezáleželo. Každé ráno začal znovu. Postupoval k záložce, ale vždycky skončil dřív, než se k ní dostal.
A každé ráno si Armand Gamache zasunul útlý svazek do kapsy svého lehkého letního sáčka dřív, než mohla zahlédnout název.
Začala být tou knížkou maličko posedlá. A nešlo jí z hlavy, proč se Armand tak chová.
Dokonce se ho zeptala, asi před týdnem, když k němu na lavičku s výhledem na starou vesnici přisedla poprvé:
„Je ta knížka dobrá?“
„Oui.“
Armand to řekl s úsměvem, který jeho strohou odpověď zmírnil, ale jen trochu.
Bylo to takové nenápadné žďuchnutí – od člověka, který lidi skoro nikdy neodstrkoval.
Ne, pomyslela si Clara, zatímco pozorovala jeho profil. Nedalo se říct, že ji odstrčil, spíš ji nechal být a sám o krok poodstoupil. Pryč od ní. Pryč od té otázky. Vzal si svou ohmatanou knížku a vycouval.
Vzkaz to byl jasný a Clara ho pochopila, což ovšem neznamenalo, že na něj musí brát ohled.
Armand Gamache se rozhlédl po temně zeleném letním lese a po horách, které se ve vlnách táhly do dáli. Pak mu oči padly na vesnici v údolí, jež se pod nimi choulila, jako by ležela na
prastaré dlani. Stigma na quebeckém venkově, nikoli však rána, nýbrž zázrak.
Každé ráno si vyšel na procházku se svou ženou Reine-Marie a německým ovčákem Henrim. Házeli mu tenisák a nakonec si pro něj leckdy museli dojít sami, když Henriho pozornost odvedlo třepotání listu, moucha nebo hlasy v jeho hlavě. Pes se rozběhl za míčkem, pak se najednou zastavil a zahleděl se do neznáma. Svoje obří satelitní uši přitom naklápěl na všechny strany, jako by se snažil zachytit nějakou zprávu. Nevyzařovalo z něj napětí, jen zvědavost. Gamache si uvědomil, že přesně tím způsobem většina lidí poslouchá, když k nim vítr donese nějakou obzvlášť oblíbenou melodii. Nebo odněkud z dálky známý hlas.
A tak Henri poslouchal s hlavou na stranu a připitomělým výrazem v obličeji, zatímco Armand a Reine-Marie aportovali.
Se světem je všechno v pořádku, pomyslel si Gamache, jak tam tak v tichosti seděl na srpnovém sluníčku.
Konečně.
Až na Claru, která k němu každé ráno přisedala na lavičku.
Napadlo ho, jestli ji třeba neupoutalo, jak tam po odchodu
Reine-Marie a Henriho zůstává sám, a nemyslí si, že se možná cítí osamělý. Že by mohl chtít společnost.
O tom ale pochyboval. Clara Morrowová se stala jednou z jejich nejbližších kamarádek a určitě ho zná líp.
Ne, má k tomu své vlastní důvody.
Armand začínal být zvědavý. A málem sám sebe přesvědčil, že jeho zvědavost není jen obyčejná všetečnost, ale že tu promlouvají jeho profesionální zkušenosti.
Celou svou kariéru se vrchní inspektor Gamache ptal a hledal odpovědi. Ne jen pouhé odpovědi, ale fakta. Ovšem ve skutečnosti pátral po něčem mnohem prchavějším a nebezpečnějším, než jsou fakta – pátral po emocích. Protože ty ho dokázaly dovést k pravdě.
A přestože někdy pravda osvobozuje, lidi, které Gamache hledal, posílala do vězení. Na doživotí.
Armand sám sebe považoval spíš za průzkumníka než za lovce. Jeho cílem bylo objevovat. A to, co odhalil, ho stále dokázalo překvapit.
Jak často vyslýchal vraha v očekávání, že najde zkyslé emoce, zkaženou duši? A místo toho nacházel dobro, které sešlo z cesty.
I tak je samozřejmě zavíral, ale postupně začal souhlasit se sestrou Prejean, že nikdo není tak hrozný jako nejhorší věc, kterou spáchal.
Byl svědkem toho nejhoršího, ale viděl i to nejlepší. Často ve stejném člověku.
Zavřel oči a nastavil obličej časně rannímu slunci. Ty dny už měl za sebou, teď si může odpočinout. V prohlubni dlaně. A starat se o vlastní duši.
Nemusí nic objevovat, to, co hledá, najde tady ve Three Pines.
Když vedle sebe vycítil Claru, oči zas otevřel, ale nepodíval se na ni. Upíral pohled před sebe, sledoval, jak se vesnice pod ním probouzí k životu. Viděl své přátele a nové sousedy, jak vycházejí z domů, aby se postarali o květinové zahrádky, nebo se vydávají přes vesnici do bistra na snídani. Díval se, jak Sarah otevírá dveře svého pekařství. Chodila do něj ještě před rozbřeskem, napekla bagety, croissanty a chocolatine a teď nastal čas na jejich prodej. Na chvilku se zastavila, utřela si ruce do zástěry a vyměnila si pozdrav s monsieur Béliveauem, který právě otevřel koloniál. V uplynulých několika týdnech seděl Armand Gamache každé ráno na stejné lavičce a sledoval, jak stejní lidé dělají tytéž věci. Vesnice měla svůj rytmus, kadenci hudební skladby. Možná právě to Henri slyšel. Hudbu Three Pines. Byla jako broukaná melodie, hymnus, útěšný rituál.
Jeho život předtím nikdy neměl svůj rytmus. Každý den byl nepředvídatelný a zdálo se, že mu to svědčí. Považoval to za součást své povahy. Rutinu nikdy nepoznal. Až doteď.
Gamache si musel přiznat, že z toho měl trochu strach. Obával se, jestli mu ta uklidňující rutina postupně nezevšední a nezačne ho nudit. Ovšem stal se pravý opak.
Zdálo se, že mu to pravidelné opakování stejných věcí prospívá. Čím víc sílil, tím víc oceňoval řád. Vůbec mu nepřipadalo, že by ho omezoval nebo věznil, naopak zjistil, že ho každodenní rituály osvobozují.
Chaos vytřásal nejrůznější nepříjemné pravdy, ale jejich přezkoumání vyžadovalo klid. A když tu tak v tichosti seděl na sluníčku, mohl si Armand Gamache konečně svobodně prohlédnout všechny ty věci, které padly na zem. Stejně jako padl i on.
Cítil, jak ho knížka maličko tíží a dělá na kapse bouli.
Pod nimi se Ruth Zardová vybelhala ze svého sešlého domku a v patách se jí kolébala její husa Róza. Stará žena se rozhlédla, pak zvedla oči k prašné silničce vybíhající z vesnice.
Gamache viděl, jak její pohled jede po cestě stále nahoru, dokud se nestřetl s jeho očima. A upřel se do nich.
Zvedla žilnatou ruku na pozdrav. A jako by vytahovala vlajku vesnice, vztyčila Ruth jeden nekolísající prst.
Gamache jí poděkoval lehkou úklonou.
Se světem je všechno v pořádku.
Až na…
Obrátil se k rozcuchané ženě vedle sebe.
Proč je tady?
Clara odvrátila pohled. Nedokázala se mu podívat do očí, když věděla, co se mu chystá provést.
Přemýšlela, jestli by si neměla napřed promluvit s Myrnou. Zeptat se jí na radu. Nakonec se rozhodla to neudělat,
poněvadž si uvědomila, že by tím jen přesunula odpovědnost za své rozhodnutí na ni.
Pak Claru napadlo, že má spíš strach. Bojí se, že by ji Myrna chtěla zastavit. Že by jí řekla, ať to nedělá, že je to nefér a navíc kruté.
A měla by pravdu. Proto to taky Claře trvalo tak dlouho.
Každý den sem chodila odhodlaná Armandovi něco říct. A každý den zbaběle vycouvala. Nebo se spíš laskavější andělé její povahy chopili otěží a rázným přitažením ji zastavili.
Fungovalo to. Zatím.
Každý den s Armandem nezávazně poklábosila a pak odešla, rozhodnutá tam nazítří už nechodit. Slibovala sobě i všem svatým, všem andělům, bohům i bohyním, že se druhý den ráno na tu lavičku nevrátí.
Jenže dalšího rána následkem nějakého zázraku, kouzla nebo kletby zase ucítila pod zadkem tvrdé javorové dřevo.
A zjistila, že se dívá na Armanda Gamache. Že dumá o tom útlém svazku v jeho kapse. Hledí do jeho tmavohnědých přemýšlivých očí.
Trochu přibral, což bylo dobře. Ukazovalo to, že Three Pines odvádí svou práci. Uzdravoval se tu. Byl vysoký a robustnější postava mu slušela. Nepůsobil tlustě, jen solidně. Kvůli svým zraněním už kulhal méně a krok měl energičtější. Z obličeje mu zmizela šedá barva, ale na hlavě mu zůstala. Vlnité vlasy měl už teď víc šedivé než hnědé a Clara odhadovala, že do šedesátky, kterou oslaví za pár let, bude šedivý úplně.
V obličeji vypadal na svůj věk. Opotřebovaly ho starosti i obavy. Bolest. Ovšem ty nejhlubší vrásky pocházely od smíchu. Kolem očí a úst. Hluboko vrytá radost.
Vrchní inspektor Gamache. Bývalý šéf oddělení vražd Sûreté du Québec.
Ale taky Armand. Její kamarád, který si sem přišel od toho života a vší smrti odpočinout. Ne aby se schovával před
smutkem, ale aby přestal nabírat další. Aby se na tomhle poklidném místě mohl zaobírat svými břemeny a začal se jich zbavovat.
Stejně jako to dělali oni všichni. Clara vstala.
Nemůže to udělat. Nemůže přehodit svoje břemeno na něj. Nese si svoje vlastní. A tohle patří jí.
„Platí dneska ta večeře?“ zeptala se. „Reine-Marie nás zvala. Můžeme si třeba zahrát i bridž.“
Neustále to plánovali, ale málokdy se k tomu ve skutečnosti dostali, radši si povídali nebo jen mlčky seděli u Gamachových na zahradě, zatímco Myrna procházela mezi květinami a vysvětlovala, co je plevel a co jsou trvalky. Dlouhověké rostliny, jež každý rok vyrostou znovu. A které z květin jsou letničky. Stvořené tak, aby po krátkém, ale velkolepém životě zahynuly.
Gamache vstal, a když to udělal, Clara znovu uviděla nápis vyrytý do opěradla. Když Gilles Sandon lavičku postavil na místo, žádná slova na ní ještě nebyla a Gilles tvrdil, že je tam nevyryl. Ten nápis se tam prostě objevil, jako graffiti, a nikdo se k němu nehlásil.
Armand napřáhl ruku. Nejdřív si Clara myslela, že si s ní chce potřást na rozloučenou. Podivně formální a konečné gesto. Pak si uvědomila, že jeho ruka je otočená dlaní nahoru.
Vyzýval ji, ať do ní vloží tu svou.
Udělala to. A cítila, jak se jeho ruka jemně sevřela. Konečně se mu podívala do očí.
„Proč jsi přišla, Claro?“
Najednou seděla a znovu cítila pod zadkem tvrdé dřevo lavičky. Ani ji moc nepodepíralo, spíš jí bránilo spadnout.
DVĚ
„Očem myslíš, že to mluví?“ zeptal se Olivier Reine-Marie, když před ni pokládal francouzský toust s čerstvě nasbíranými lesními plody a javorovým sirupem.
„Tipovala bych astrofyziku,“ opáčila, když zvedla oči k jeho pohlednému obličeji. „Nebo probírají Nietzscheho.“
Olivier sledoval její pohled skrz tabulkové okno.
„Víš, já mluvil o Ruth a té huse,“ prohlásil.
„Vždyť já taky, mon beau.“
Olivier se zasmál a vydal se obsloužit další hosty svého bistra.
Reine-Marie Gamachová seděla na svém obvyklém místě. Neměla v úmyslu si ho zabrat pro sebe, prostě to tak vyšlo. Prvních několik týdnů poté, co se s Armandem přestěhovali do Three Pines, si sedali na různé židle u různých stolů. A každá židle i každý stůl se opravdu lišily. Nejen polohou ve starém bistru, ale svým stylem. Byly to samé starožitnosti na prodej, ze všech visely cenovky. V některých případech šlo o starou quebeckou borovici, v jiných o polstrované edwardiánské ušáky a křesílka. Dokonce tam bylo i pár moderních kousků z poloviny století. Hladkých, teakových a překvapivě pohodlných. Všechny sebrané Olivierem a jeho partnerem Gabrim tolerované za předpokladu, že si Olivier nechá svoje objevy v bistru a nebude se Gabrimu míchat do provozu nebo výzdoby penzionu.
Olivier byl štíhlý, ukázněný a vědomě se stylizoval do podoby ležérního venkovana. Každý kousek v jeho šatníku byl pečlivě vybrán, aby podpořil dojem přívětivého a mírně zámožného hostinského. Všechno na Olivierovi bylo mírné a decentní. Až na Gabriho.
Reine-Marie napadlo, jak je zvláštní, že zatímco uměřený, elegantní Olivier má vyhraněný osobní styl, jeho bistro představuje šílenou směsici stylů a barev. Přesto ani zdaleka nepůsobí stísněně nebo přecpaně, člověk má spíš pocit, že je na návštěvě u zcestovalé výstřední tetičky. Nebo strýčka. U někoho, kdo zná konvence, ale rozhodl se jich nedržet.
Oba konce dlouhého lokálu s trámovým stropem střežily dva obrovské kamenné krby připravené k zapálení. Teď uprostřed teplého léta se v nich netopilo, ale v zimě v nich praskaly a tančily plameny a zaháněly temnotu i štiplavý mráz. Dokonce i teď Reine-Marie v místnosti cítila slabý nádech kouře ze dřeva. Jako by to byl zdejší duch nebo strážce.
Velká tabulková okna nabízela výhled na vesnické domky se zahrádkami plnými růží, denivek, plaménků a dalších rostlin, které se teprve učila rozpoznávat. Domky tvořily kruh kolem návsi, v jejímž středu stály tři borovice tyčící se nad místní komunitou jako tři špičaté věže. Podle těch tří borovic se ves jmenovala. Three Pines. Nebyly to obyčejné stromy. Jejich předchůdkyně před stovkami let zasadili jako signál pro lidi unavené válkou. Že jsou v bezpečí. Že tady najdou útočiště.
Nedalo se říct, jestli domy chránily borovice, nebo stromy střežily zdejší chaloupky.
Reine-Marie zvedla šálek café au lait, a zatímco upíjela, sledovala Ruth s Rózou, které si něco šuškaly na lavičce ve stínu borovic. Mluvily stejným jazykem, bláznivá stará básnířka a její věrná husí následovnice. A obě znaly jen jednu frázi, nebo to Reine-Marie tak aspoň připadalo.
„Fuck, fuck, fuck.“
Milujeme život, pomyslela si Reine-Marie, zatímco se dívala na Ruth a Rózu, jak sedí bok po boku na lavičce, že jsme uvykli ne životu, než milování.
Nietzsche. Jak by si z ní Armand utahoval, kdyby věděl, že cituje Nietzscheho, byť jen pro sebe.
„Kolikrát ses mi posmívala, když ze mě vypadl přesně ten samý citát?“ smál by se.
„Nikdy, miláčku. Co že to o pošklebcích řekla Emily Dickinsonová?“
Vrhl by na ni přísný pohled a pak by prohlásil nějaký nesmysl, který by připsal Dickinsonové, Proustovi nebo Fredu Flintstonovi.
Uvykli jsme milování.
Konečně jsou spolu a v bezpečí. Pod ochranou borovic.
Pohledem mimoděk zalétla k lavičce na stráni, kde mlčky seděli Armand s Clarou. Nepovídali si.
„O čem myslíš, že spolu nemluví?“ zeptala se Myrna.
Mohutná černoška se rozvalila v pohodlném ušáku naproti Reine-Marie. Ze svého knihkupectví hned vedle si přinesla hrnek čaje, k němu si objednala müsli a čerstvě vymačkanou pomerančovou šťávu.
„Armand a Clara? Nebo Ruth a Róza?“ zeptala se Reine-Marie.
„No, co si říkají Ruth a Róza, to víme,“ prohlásila Myrna.
„Fuck, fuck, fuck,“ řekly obě současně a rozesmály se.
Reine-Marie si na vidličku napíchla kousek francouzského toustu a znovu zvedla oči k lavičce na stráni.
„Sedává tam s ním každé ráno,“ odpověděla Reine-Marie. „Dokonce i Armand nad tím kroutí hlavou.“
„Ale nemyslíš si, že se ho snaží sbalit, viď že ne?“ zeptala se Myrna.
Reine-Marie zavrtěla hlavou. „Kdyby ho sváděla, nosila by s sebou bagetu.“
„A sýr. Pěkně zralý Tentation de Laurier. Rozteklý a krémový –“
„Ochutnala jsi už ten nejnovější sýr monsieur Béliveaua?“ zeptala se Reine-Marie a na manžela docela zapomněla. „Le Chèvre des Neiges?“
„Můj ty bože,“ zaúpěla Myrna. „Ten chutná po kytkách a brioškách. Přestaň s tím. Chceš mě snad svést?“
„Já? Ty jsi s tím začala.“
Olivier před Myrnu postavil sklenici džusu a na stůl položil pár toustů.
„Budu vás dvě muset zase postříkat hadicí?“ zeptal se jich.
„Désolé, Oliviere,“ omluvila se Reine-Marie. „Za to můžu já. Bavily jsme se o sýrech.“
„Na veřejnosti? Jste nechutné,“ prohlásil Olivier. „Jsem si dost jistý, že Roberta Mapplethorpa soudili za obscénnost kvůli fotce rozteklého Brie na bagetě.“
„Na bagetě?“ zeptala se Myrna.
„To by vysvětlovalo Gabriho náklonnost k uhlohydrátům,“ podotkla Reine-Marie.
„I moji,“ přitakala Myrna.
„Vrátím se s tou hadicí,“ prohlásil Olivier na odchodu. „A nemyslím to jako eufemismus.“
Myrna si na silný toust namazala roztékající se máslo, zavařeninu a zakousla se do něj. Reine-Marie se napila kávy.
„O čem jsme to mluvily?“ zeptala se Myrna.
„O sýrech.“
„Před tím.“
„O nich,“ odpověděla Reine-Marie a kývla směrem k manželovi a Claře sedícím tiše na lavičce nad vesnicí. Myrna se ptala, o čem spolu nemluví. A Reine-Marie se každý den ptala v duchu na totéž.
Ta lavička byla její nápad. Malý dárek pro Three Pines. Požádala truhláře Gillese Sandona, aby ji vyrobil a umístil právě
tam. Po několika týdnech se na ní objevil ten nápis. Vyrytý hluboko, krásně a pečlivě.
„To je tvoje dílo, mon coeur?“ zeptala se jednou Armanda při ranní procházce, když se zastavili, aby se na nápis podívali.
„Non,“ odpověděl zmateně. „Myslel jsem, že jsi o to poprosila Gillese.“
Začali se vyptávat. Clary, Myrny, Oliviera, Gabriho. Billyho Williamse, Gillese. Dokonce i Ruth. Nikdo nevěděl, kdo ta slova do dřeva vyryl.
Každý den tu malou záhadu míjela při svých procházkách s Armandem. Chodili kolem staré školy, kde Armanda málem zabili. Procházeli se lesem, kde někoho zabil Armand. Oba si to moc dobře uvědomovali. Každý den se pak otočili a vrátili se k tiché vesnici a lavičce nad ní. A ke slovům, která do ní vyryla neznámá ruka…
Překvapen radostí.
Clara Morrowová Armandu Gamachovi řekla, proč tam je.
A co od něj chce. A když skončila, uviděla v jeho přemýšlivých očích to, čeho se nejvíc bála.
Uviděla v nich strach.
Zasadila ho tam ona. Vzala svůj vlastní děs a předala ho jemu. Clara toužila vzít ta slova zpátky. Vymazat je.
„Jen jsem chtěla, abys to věděl,“ řekla se zrudlými tvářemi.
„Potřebovala jsem to někomu říct. Je to všechno –“
Začínala se do toho zamotávat a o to nešťastnější z celé situace byla.
„Nečekám, že něco uděláš. Nechci, abys něco dělal. O nic nejde, vážně. Zvládnu to sama. Zapomeň, že jsem něco řekla.“
Jenže už bylo pozdě. Nedokázala se zarazit.
„Nezáleží na tom,“ prohlásila pevným hlasem.
Armand se usmál. Úsměv mu dosáhl až do hlubokých vrásek kolem očí a Clara s úlevou zaregistrovala, že v nich už žádný strach není.
„Mně na tom záleží, Claro.“
Vydala se z kopce dolů, slunce se jí opíralo do obličeje a v teplém vzduchu se vznášela jemná vůně růží a levandule.
Na návsi se zastavila a otočila se. Armand se znovu posadil. Byla zvědavá, jestli zase vytáhne tu knížku, když ho nechala o samotě, ale neudělal to. Jen tam seděl se zkříženýma nohama, jednou velkou dlaní si přidržoval druhou, usebraný a zjevně uvolněný. Hleděl přes údolí k horám. Do vnějšího světa.
Bude v pohodě, pomyslela si, když se vracela domů.
Jenže hluboko uvnitř Clara Morrowová věděla, že uvedla něco do pohybu. Viděla mu to v očích. Hluboko dole. Možná to tam tak úplně nezasadila, jako spíš probudila.
Armand Gamache si sem přišel odpočinout. Zotavit se. Slíbili mu klid. A Clara věděla, že právě porušila slib.