První kapitola
Moje milovaná babička, zkráceně babi, pracovala celý život jako pokojská. Jdu v jejích stopách. Pochopitelně je to řečnická figura. Doslova v jejích stopách jít nemůžu, protože žádné nemá, aspoň teď už ne. Zemřela před více než čtyřmi lety, když mi bylo pětadvacet (tedy čtvrt století), a už předtím přestala chodit na procházky, protože k mému zděšení náhle těžce onemocněla.
Hlavní smysl tkví v tom, že je mrtvá. Zemřela, ale já na ni nezapomenu, nikdy. Teď kráčím v jejích stopách a stále jsem své drahé zesnulé babičce nesmírně vděčná, protože to ona ze mě udělala, co jsem.
Právě babička mě naučila všechno, co znám, například jak leštit stříbro, jak číst v knihách i v lidech a jak si uvařit šálek dobrého čaje. Jen díky ní jsem povýšila v kariéře pokojské v Regency Grandu, pětihvězdičkovém butikovém hotelu, který se pyšní sofistikovanou elegancí a patřičnou etiketou moderní doby. Věřte mi, že jsem začala úplně odspoda a na tuto velkolepou pozici jsem se postupně vypracovala. Jako každá pokojská, která kdy prošla
lesklými otáčivými dveřmi Regency Grandu, jsem nastoupila na
pozici zaučující se pokojské. Nyní však, pokud ke mně popojdete blíž a přečtete si mou jmenovku – příhodně umístěnou nad mým srdcem –, uvidíte na ní velkými tiskacími písmeny
MOLLY
tedy moje jméno a pod ním malým ozdobným písmem:
Hlavní pokojská
Ráda bych vám vysvětlila, že není žádná maličkost stoupat po společenském žebříčku v pětihvězdičkovém butikovém hotelu. Přesto vám mohu s velkou hrdostí oznámit, že toto vznešené postavení zastávám už nepřetržitě tři a půl roku, což dokazuje, že nejsem žádná pochybná existence. Ředitel hotelu pan Snow o mně nedávno řekl na jedné schůzi před všemi členy personálu: ”Molly je zaměstnankyně, která si zaslouží naši vděčnost.“
Odjakživa jsem měla potíže porozumět skutečnému významu, který se skrývá za slovy, ale už jsem se v chápání toho, jak se lidé vyjadřují, dokonce i ti cizí, hodně zlepšila. Proto vím, co si teď myslíte. Že je moje práce podřadná, že jde o pozici, za kterou bych se měla stydět, a ne být na ni hrdá. Nepřísluší mi radit vám, co si máte myslet, ale PMSN (což znamená podle mého skromného názoru) se zcela mýlíte.
Odpusťte. To vyznělo kapánek nevlídně. Když ještě žila moje babička, radila mi, jak si mám vyložit tón hlasu, a vysvětlovala mi, kdy mě někdo pravděpodobně uráží. Ale je tu jedna zajímavost –přestože zemřela, stále slyším v hlavě její hlas. Není zvláštní, jak může být člověk přítomen i po smrti, stejně jako byl ve skutečném životě? Poslední dobou o tom často přemýšlím.
Chovej se k druhým tak, jak by sis přála, aby se oni chovali k tobě.
Všichni jsme stejní, jen každý jinak.
10 | N ita P rose
Nakonec všechno dobře dopadne. A pokud to dobře nedopadlo, pak ještě není konec.
Díkybohu že stále slyším babiččin hlas, protože dnešek nebyl dobrý den. Vlastně byl ten nejhorší, jaký jsem přibližně za čtyři roky zažila, a babiččina moudrá slova mi dodávají sílu současné ”situaci“ čelit. Když říkám ”situaci“, nemyslím tím definici ve slovníku, která znamená ”okolnosti“ nebo ”stav událostí“, ale to, co tím termínem označuje ředitel hotelu pan Snow – ”problém kolosálního rozsahu s omezenými možnostmi řešení“.
Nebudu přikrášlovat něco, co je opravdu obrovská tragédie –dnes dopoledne zemřel na podlaze naší čajovny slavný muž. Moje dobrá přítelkyně Angela, hlavní barmanka v naší hotelové restauraci a grilu Social, shrnula tu ”situaci“ slovy: ”Molly, do roztočeného ventilátoru právě narazil obrovský pytel sraček.“ Protože mám Angelu moc ráda, odpustím jí, že použila SSNK – sprosté slovo nejvyššího kalibru. Také jí odpustím, že je nezdravě posedlá podcasty o skutečných kriminálních případech, což by mohlo vysvětlovat, proč ji tak mimořádně vzrušilo, že přímo v našem hotelu skonala VIP osoba.
Dnes měl být v Regency Grandu mimořádný den. Světově proslulý spisovatel J. D. Grimthorpe, autor bestselerů ověnčený rozmanitými oceněními, mistr detektivek s dvaceti romány na kontě, se chystal v naší nedávno zrestaurované majestátní čajovně pronést veledůležitý projev.
Od časného rána všechno probíhalo zcela hladce. Pan Snow mě pověřil, abych uvařila čaj, a i když to udělal hlavně proto, že ještě nenajal personál pro mimořádné události, který by měl provoz čajovny na starosti, věděla jsem, že babička by byla hrdá, kdyby mě viděla, jak přebírám nové profesní povinnosti, ačkoliv ve skutečnosti mě samozřejmě neuvidí, protože je mrtvá.
t ajem N ý host | 11
Dnes jsem na svou směnu přišla brzy, úhledně jsem upravila elegantní novou místnost a připravila čajový servis pro pětapadesát hostů (přesně), kteří dostali propustky VIP. Mezi ně patřily početné členky literárního spolku DLASK – Dámské literární asociace senzačních knih, které si už několik dní před událostí zarezervovaly pokoje ve čtvrtém patře. Týdny se po celém hotelu ozvěnou rozléhalo šuškání a domněnky. Proč chce J. D. Grimthorpe, samotářský spisovatel, který si až do nynějška urputně střežil soukromí, najednou učinit veřejné prohlášení? Hodlá pouze propagovat novou knihu? Nebo se chystá oznámit, že napsal svou poslední?
Jak se ukázalo, tu poslední už rozhodně napsal, ačkoliv jsem přesvědčená, že to pro něj bylo stejně velké překvapení jako pro všechny ostatní, kdo před sedmačtyřiceti minutami přihlíželi, jak se v čajovně hroutí na podlahu se vzorem rybí kosti.
Chvíli předtím než vyšel na jeviště, VIP fanoušci záhad, sečtělí vědátoři i reportéři šuměli očekáváním. Místnost prosycovala kakofonie klábosení a pronikavého cinkání stříbrných příborů, zatímco hosté si dolévali šálky s čajem a cpali do úst poslední jednohubky. Jakmile však vstoupil J. D. Grimthorpe, ve vteřině se rozhostilo ticho. Spisovatelova vytáhlá, ale impozantní postava se tyčila na pódiu, karty s poznámkami v rukou. Všichni ho pozorovali, jak si několikrát odkašlal.
”Čaj,“ pronesl do mikrofonu a pokynutím ruky požádal o šálek.
Díkybohu jsem byla informována o jeho specifických potřebách a předem se obrátila na kuchyňský personál, aby připravil servírovací stolek přesně podle jeho přání – s medem, bez cukru. Zaučující se pokojská Lily, kterou jsem pověřila vším, co souviselo s přípravou čaje pana Grimthorpa během jeho pobytu, chvatně přešla do akce. Roztřesenýma rukama nalila slavnému spisovateli
šálek a spěšně ho donesla k pódiu.
12 | N ita P rose
”Takhle ne,“ zavrtěl hlavou, když od ní převzal šálek, sestoupil z jeviště a osobně došel k pojízdnému servírovacímu stolku. Z dózy na med sundal stříbrné víčko, lžičkou z nádobky si nabral dva obrovské kopečky zářivě žlutého medu a vmíchal si je do čaje, přičemž lžička při dotyku s okrajem šálku tlumeně zacinkala. Lily, která rychle popošla dopředu, aby ho obsloužila, najednou vůbec nevěděla, co si má počít dál.
Celá místnost přihlížela, jak pan Grimthorpe zvedl šálek, dlouze se napil, pak polkl a vzdychl. ”Zahořklý muž potřebuje víc medu,“ vysvětlil, což v davu vyvolalo tlumený smích.
Nedůtklivost pana Grimthorpa byla už dlouho charakteristickým rysem jeho věhlasné osobnosti a ironií bylo, že čím hůř se choval, tím víc podle všeho prodal knih. Kdo by zapomněl na ten neblaze proslulý okamžik, který se před několika lety prohnal
YouTubem jako virová nákaza? Tehdy jeden zanícený fanoušek (kardiochirurg, který šel nedávno do důchodu) přistoupil ke spisovateli a sdělil mu: ”Chci se pokusit napsat román. Můžete mi s tím nějak pomoct?“
”Můžu,“ přisvědčil pan Grimthorpe. ”Hned jakmile mi půjčíte skalpel. Rád bych se pokusil o operaci srdce.“
Dnes ráno jsem si na to video vzpomněla, když pan Grimthorpe nasadil lstivý úsměv, loudavým krokem došel na pódium, kde do sebe hodil několik hlubokých doušků oslazeného čaje, a pak položil šálek na zem před sebe a pohlédl na zbožňující dav. Vytáhl karty s poznámkami, ztěžka se nadechl a za mírného pohupování ze strany na stranu konečně spustil.
”Určitě všichni přemýšlíte, proč jsem vás sem dnes svolal,“ začal. ”Jak víte, raději slova píšu, než říkám. Moje soukromí bylo dlouho mým útočištěm a osobní minulost zůstávala zastřená tajemstvím. Ale ocitám se v choulostivém postavení, kdy před vámi, moji příznivci a obdivovatelé, navzdory dlouhé a legendární
t ajem N ý host | 13
pověsti musím odhalit své slabiny – což prosím berte jako slovní hříčku.“
Na okamžik se odmlčel a očekával smích, který v pravý čas přišel. Zachvěla jsem se, když přejížděl pronikavýma očima po místnosti, jako by někoho nebo něco hledal.
”Uvidíte,“ pokračoval, ”že chovám tajemství, které vás nepochybně překvapí.“
Náhle se odmlčel. Položil si jednu ruku s dlouhými prsty na límec, jako by se ho marně snažil uvolnit. ”Pokouším se vám povědět…,“ zasípal, ale z jeho hrdla už žádná další slova nevyšla. Otevřel a opět zavřel ústa. Najednou působil velmi vratce, jak se vpředu na pódiu stále dramatičtěji kymácel ze strany na stranu. Jediné, na co jsem v tu chvíli dokázala myslet, byla zlatá rybka, kterou jsem jednou v obchodě s domácími mazlíčky viděla vyskočit z akvária a ležet na podlaze, kde mrtvičně lapala po dechu.
Pan Grimthorpe znovu uchopil svůj šálek s čajem a napil se.
A pak se, dřív než tomu kdokoliv stačil zabránit, zčistajasna sklátil a zřítil se z pódia do davu, kde spadl přímo na Lily, mou nešťastnou zaučující se pokojskou. S hlasitým žuchnutím spočinuli společně na zemi, přičemž se porcelánový šálek roztříštil v nespočet střepů ostrých jako břitva a lžička na podšálku nevýrazně cinkla o podlahu se vzorem rybí kosti.
Rázem se rozhostilo ticho. Nikdo nemohl uvěřit, co se jim právě odehrálo před očima. Pak vypukla panika a všichni – fanoušci, hosté, portýři i učení vědátoři – se nahrnuli do přední části místnosti.
Ředitel hotelu pan Snow se shrbil nad levým bokem pana Grimthorpa a poplácal ho po rameni. ”Pane Grimthorpe! Pane Grimthorpe!“ opakoval znovu a znovu. Slečna Serena Sharpová, osobní sekretářka pana Grimthorpa, se objevila po jeho pravici a položila svému zaměstnavateli na krk dva prsty. Lily, moje zaučující
14 | N ita P rose
se pokojská, se zoufale snažila vykroutit zpod spisovatelova těla.
Napřáhla jsem paži, abych jí pomohla, a ona mě popadla za ruku.
Zatáhla jsem a přisunula ji k sobě.
”Udělejte místo! Ustupte!“ volala osobní sekretářka pana Grimthorpa, zatímco do sebe fanoušci a VIP hosté strkali.
”Zavolejte sanitku! Okamžitě!“ zavelel pan Snow svým nejautoritativnějším hlasem. Číšníci, hosté, hoteloví poslíčci i recepční se rozprchli do všech směrů.
Byla jsem u té ”situace“ natolik blízko, že jsem slyšela, co slečna
Serena Sharpová řekla, když odtáhla prsty z Grimthorpova krku.
”Bohužel je příliš pozdě. Je mrtvý.“
t ajem N ý host | 15
Druhá kapitola
Stojím v kanceláři pana Snowa a držím šálek čerstvě uvařeného čaje. Třesou se mi ruce a srdce zběsile tluče. Podlaha pod mýma nohama se naklání, jako bych byla na pouti ve strašidelném domě, což rozhodně nejsem.
Ten čaj není pro mě. Je pro Lily Finchovou, kterou jsem přijala před třemi týdny – drobnou a tichou Lily s vlasy po ramena černými jako uhel a vyplašenýma očima. Právě v tuto chvíli se třese na kaštanově hnědé kožené židli a po tvářích jí tečou slzy. Přivádí mě to zpátky do doby, kdy jsem sama seděla na stejné židli, kde je teď Lily, a ustrašeně jsem čekala, až o mém osudu rozhodnou jiní. Stalo se to přibližně před čtyřmi lety. Uklízela jsem střešní apartmá, když jsem narazila na hosta, o kterém jsem si myslela, že jen tvrdě spí, avšak ani ti nejtvrdší spáči nepřestávají zcela dýchat. Rychlé zkontrolování pulzu pana Blacka odhalilo, že ve skutečnosti leží v posteli v hotelovém pokoji mrtvý – dočista mrtvý. A i když jsem od té chvíle dělala, co jsem mohla, abych se s tou nanejvýš neobvyklou ”situací“ vyrovnala, všechny prsty najednou ukazovaly na mě jako na vražedkyni. Mnozí v mém okolí – včetně
policie a znepokojivého počtu mých kolegů – předpokládali, že jsem pana Blacka zavraždila já.
Jsem pokojská, ne vražedkyně. Nezabila jsem pana Blacka –chladnokrevně ani vlažně, když už jsme u toho. Falešně mě obvinili. Ale za pomoci některých velice hodných lidí jsem byla očištěna. Přesto si ta zkušenost vyžádala svou daň. Pochopila jsem, jak riskantní může být práce pokojské. Nesestává jen z vyčerpávající dřiny, náročných hostů nebo čisticích chemikálií, které představují největší nebezpečí. Nese s sebou předpoklad, že pokojské jsou delikventky, vražedkyně a zlodějky – za všechno vždy může pokojská. Už jsem si vážně myslela, že skon pana Blacka je pro mě začátkem konce, ale nakonec všechno dobře dopadlo, jak babička odjakživa tvrdila.
Nyní v kanceláři pana Snowa pohlédnu Lily do očí a ucítím, jak její strach jako elektrický proud proniká přímo do mého srdce. Kdo by se jí divil, že se bojí? Já ne. Koho by proboha napadlo, že jednoho dne přijde do práce, aby obsluhovala světoznámého spisovatele, a stane se svědkem toho, jak dotyčný umírá v místnosti přeplněné zbožňujícími obdivovateli a novináři cvakajícími spouštěmi fotoaparátů? A jak by si ubohá, smůlou pronásledovaná pokojská mohla kdy představit, že nejenže toho spisovatele bude obsluhovat v okamžiku jeho skonu, ale také mu poslouží jako smrtelná postel?
Chudinka Lily. Ubohá nešťastnice.
Nejsi sama. Zůstanu s tebou navždy – odrážejí se mi jako vždy hlavou babiččina slova. Kéž by je Lily slyšela. ”Šálek dobrého čaje vyléčí všechny neduhy,“ prohlásím a podám Lily hrnek, který držím v rukou.
Vezme si ho, ale mlčí. To není u Lily nic neobvyklého. Dělá jí potíže vyjadřovat se slovy, ale poslední dobou se v tom hodně zlepšila, aspoň se mnou. Od pracovního pohovoru, který jsem
t ajem N ý host | 17
s ní vedla já a pan Snow, dosáhla značného pokroku. Tehdy to šlo tak mizerně, že se oči pana Snowa za brýlemi ze želvoviny dvojnásob zvětšily, když jsem mu oznámila: ”Nejlepší naší kandidátkou na tu práci je Lily Finchová.“
”Ale během celého pohovoru skoro nepromluvila!“ ohradil se.
”Nedokázala vymyslet jedinou odpověď, když jsem ji požádal, aby nám pověděla své největší přednosti. Molly, proč byste si pro všechno na světě vybrala právě ji?“
”Smím vám připomenout, pane Snowe,“ podotkla jsem, ”že samolibá sebejistota není zrovna prvořadou vlastností, kterou bych brala v potaz, když přijímám pokojskou? Jistě si vybavíte, že jistý bývalý zaměstnanec hotelu měl sebedůvěry na rozdávání, a přesto se ukázalo, že byl pěkný všivák. Nevzpomínáte si?“
Pan Snow téměř nepostřehnutelně přikývl, ale dobrá zpráva je, že v něm teď dokážu číst mnohem líp, než když jsem před sedmi a půl lety v hotelu Regency Grand jako pokojská začínala. Ten nepatrný pohyb hlavou naznačil ochotu nechat finální rozhodnutí ohledně Lily na mně.
”Slečna Finchová je rozhodně tichá,“ poznamenala jsem. ”Ale od kdy je klíčovou schopností pokojské hovornost? Mluviti stříbro, mlčeti zlato. Neříkáte to neustále, pane Snowe? Lily potřebuje zácvik – který jí hodlám poskytnout –, ale dejte na má slova, že je to včela dělnice. Má všechno, co je potřeba, aby se stala hodnotnou členkou úlu.“
”Dobře, Molly,“ zamumlal pan Snow, ačkoliv jeho našpulená ústa naznačovala, že o tom není zcela přesvědčený.
Během několika týdnů, kdy jsem Lily zaučovala, udělala jako pokojská obrovské pokroky. Zrovna nedávno, když jsme se setkaly s našimi milými častými hosty panem a paní Chenovými před jejich střešním apartmá, Lily skutečně promluvila. Tehdy použila slova v přítomnosti hostů úplně poprvé.
18 | N ita P rose
