Kapitola
„Takhle moc to bolí?“ Doktorka Emory Charbonneauová ukázala na kresbu dětského obličeje zkřiveného bolestí, s velkými kanoucími slzami. „Nebo takhle?“ Ukázala na další kresbu, kde stažený obličej demonstroval mírnou bolest.
Tříleté děvčátko ukázalo na uplakaný obličej.
„To mě mrzí, beruško.“ Emory vsunula do pravého ucha otoskop. Dítě se rozkřičelo. Emory co nejšetrněji prohlédla uši a přitom konejšivě promlouvala. „Obě uši má ošklivě zanícené,“ sdělila dívčině vyčerpané matce.
„Pláče od chvíle, kdy se ráno probudila. To už je v tomhle období podruhé. Posledně jsem se k vám nemohla dostat, tak jsem ji vzala na pohotovost. Tam jí lékař předepsal léky, dostala se z toho a teď se to vrátilo.“
„Chronické záněty mohou způsobit ztrátu sluchu. Musí se jim předcházet, nejenom je léčit, když nastanou. Měla byste zvážit vyšetření na dětské otolaryngologii.“
„Zkoušela jsem to. Nikdo nové pacienty nepřijímá.“
„Mohu ji dostat k jednomu z nejlepších lékařů.“ Nebylo to plané vychloubání. Emory si byla jistá, že kterýkoliv z kolegů by přijal pacienta, jehož by doporučila. „Dáme tomu šest týdnů, aby se z infekce úplně vyléčila, a pak jí domluvím prohlídku. Prozatím předepíšu antibiotika a histamin, aby se odstranila tekutina za ušními bubínky. Proti bolesti jí můžete dávat dětská analgetika, ale jakmile začnou antibiotika zabírat, měla by bolest ustoupit.
Nenuťte ji do jídla, ale ať hodně pije. Pokud se to během dvou dnů nezlepší nebo pokud by jí stoupla teplota, zavolejte na číslo z této vizitky. Na víkend odjíždím, ale zastupuje mě jiný lékař. Pochybuji, že budete muset vyhledat naléhavou
4
první %
pomoc, ale kdyby ano, budete, dokud se nevrátím, ve skvělých rukou.“
„Děkuji vám, paní doktorko.“
Chápavě se na matku usmála. „Nemocné dítě není pro nikoho legrace. Zkuste si trochu odpočinout.“
„Doufám, že jedete na víkend na nějaké opravdu příjemné místo.“
„Chystám se uběhnout pětadvacet mil.“
„To mi připadá jako mučení.“
Usmála se. „O to také jde.“
Vyšly z ošetřovny. Emory vypsala recept a doplnila záznamy do karty pacientky. Když vracela kartu sestře u příjmu, ta poznamenala: „To byla vaše poslední pacientka.“
„Ano, a já pojedu.“
„Oznámila jste to v nemocnici?“
Přikývla. „A službě pro nepřítomné. Na víkend mám hlášené volno. Lékaři Butlerová a James mají službu?“
„Ano, a v čekárně na ně čeká několik pacientů.“
„Doufala jsem, že se s nimi před odchodem pozdravím, ale nebudu je zdržovat.“
„Doktorka Butlerová vám zanechala vzkaz.“
Podala jí list z notesu s hlavičkou. Zlom vaz. Říká se to tak i maratonské běžkyni?
Emory se usmála, složila list papíru a zastrčila si ho do kapsy lékařského pláště.
Sestra u příjmu řekla: „Doktor James mě požádal, ať vám vyřídím, abyste si dávala pozor na medvědy.“
Emory se zasmála. „Jestlipak pacienti vědí, že ti dva jsou párek klaunů? Vyřiďte jim ode mě pozdravy.“
„Vyřídím. Dobře si zaběhejte.“
„Děkuji. Uvidíme se v pondělí.“
„Ach, málem jsem zapomněla. Volal váš manžel a říkal, že odchází z práce a bude doma, aby vás vyprovodil.“
„Emory?“
„Tady jsem.“ Když Jeff vešel do pokoje, zatáhla zip na
5
torně, záměrně vzdorovitým pohybem ji zvedla z postele a přehodila si její popruh přes rameno.
„Dostala jsi můj vzkaz? Nechtěl jsem, abys odjela, než se dostanu domů, abychom se rozloučili.“
„Chci se vyhnout pátečnímu odpolednímu provozu.“
„To je dobrý nápad.“ Na chvíli se na ni zadíval a pak podotkl: „Ještě se zlobíš.“
„Ty ne?“
„Lhal bych, kdybych řekl, že ne.“
Hádka z předchozího večera byla pořád ještě živá. Slova, vykřičená ve hněvu a odporu, jako by se stále ještě odrážela od stěn ložnice, hodiny poté, co si šli lehnout. Ulehli zády k sobě a každý si hýčkal nevraživost, která dlouhé měsíce mírně vřela, až nakonec překypěla.
„Získám body alespoň za to, že se s tebou chci před odjezdem rozloučit?“ zeptal se.
„Přijde na to.“
„Na co?“
„Jestli doufáš, že mi odjezd vymluvíš, nebo ne.“ Povzdechl si, odvrátil pohled a ona dodala: „To jsem si myslela.“
„Emory –“
„Měl jsi zůstat v kanceláři a dokončit práci. Protože odjíždím, Jeffe. Kdybych neměla na zítřek naplánovaný dálkový běh, stejně bych si chtěla dopřát čas jenom pro sebe. Noc, kterou strávíme každý sám, nám umožní, abychom vychladli. Pokud mě běh unaví, možná tam přespím ještě i zítra.“
„Jedna noc nebo dvě můj názor nezmění. Ta tvoje umanutost –“
„U toho jsme včera večer začali. Nebudu se teď hádat.“
Právě její tréninkový program na nadcházející maraton hádku vyvolal, ale obávala se, že za tím vězí mnohem podstatnější důvody. Jejich problémem nebyl maraton; tím bylo jejich manželství.
To proto tolik chtěla odjet a přemýšlet. „Napsala jsem ti, ve kterém motelu budu přes noc.“ Když kráčeli kolem
6
jídelního pultu v kuchyni, pokývla na list papíru, který na něm ležel.
„Zavolej mi, až tam dorazíš. Chci vědět, že jsi bezpečně dojela.“
„Dobře.“ Nasadila si brýle proti slunci a otevřela zadní dveře.
„Emory?“
Přichystaná k odjezdu se otočila. Sklonil se a přejel jí ústy přes rty. „Dávej na sebe pozor.“
„Jeffe? Ahoj. Zvládla jsem to.“
Po dvouhodinové jízdě z Atlanty byla Emory unavená, ale vyčerpání způsobil stres, ne samotná jízda. Provoz na mezistátní 85 směrem na sever tak asi po hodině jízdy mimo město podstatně prořídl, když to vzala zkratkou po dálnici, která se stáčela na severozápad. Do místa určení dorazila před soumrakem, což jí trochu ulehčilo jízdu neznámým městem. Už ležela zachumlaná v posteli v motelu, ale napětí mezi lopatkami ji stále neopouštělo.
Uvažovala o tom, že Jeffovi nezavolá, aby to ještě nezhoršila. Včerejší večerní hádka byla pouhou šarvátkou. Vycítila, že v budoucnu je čeká mnohem ostřejší střet. Chtěla, aby na každém kroku té cesty se spolu dohadovali rozumně, ne podrážděně.
Ovšem kdyby byla na jeho místě a on odjel a nezavolal, jak slíbil, dělala by si starosti, jestli se mu něco nestalo.
„Už ležíš?“ zeptal se.
„Chystám se zhasnout. Chci ráno vyrazit brzy.“
„Jaký je motel?“
„Skromný, ale čistý.“
„Zneklidním, když je čistota uvedená jako součást vybavení.“ Odmlčel se, jako by očekával, že se ona zasměje. Když to neudělala, zeptal se, jakou měla cestu.
„Dobrou.“
„Co počasí?“
To už nemají o čem mluvit než o počasí? „Je zima. Ale s tím jsem počítala. Jakmile vyrazím, rychle se zahřeju.“
7
„Myslím, že je to šílenství.“
„Trasu jsem si rozplánovala, Jeffe. Budu v pořádku. Kromě toho se na to těším.“
Ochladilo se mnohem víc, než předpokládala.
Uvědomila si to ve chvíli, kdy vystoupila z vozu. Vyhlídka samozřejmě ležela mnohem výš než město Drakeland, kde strávila noc. Slunce už vyšlo, ale skrývalo se za mraky, jež halily vrcholky hor.
Pětadvacetimílový běh tady nahoře bude výzva.
Když se začala protahovat, zhodnotila podmínky. Přestože bylo chladno, na běh to byl dokonalý den. Vítr byl zanedbatelný. V okolním lese vánek rozkomíhal pouze nejvyšší větve stromů.
Dech se jí srážel v páru, která jí zamžila brýle proti slunci, takže si přes ústa a nos přetáhla rolák běžeckého dresu a ještě naposledy se podívala do mapy.
Parkoviště sloužilo turistům, kteří přijeli kvůli nedaleké vyhlídce. Rovněž sloužilo jako výchozí bod četných turistických stezek, které se od něho rozbíhaly jako loukotě kola, než se rozvětvily do klikatých cest, jež křižovaly hřeben hory.
Názvy jednotlivých stezek stály na šipkách ukazatelů.
Našla stezku, kterou si vybrala po pečlivém prozkoumání mapy přírodní rezervace a o níž si ještě zjistila podrobnosti na internetu. Takovou výzvu vítala, ale nebyla ztřeštěná. Pokud by si nebyla jistá, že to zvládne k vybranému cíli a zpátky, ani by se o to nepokusila. Nehostinný terén ji neodradil, nemohla se dočkat, až vyběhne.
Tornu zamkla do kufru vozu a připjala si ledvinku. Upravila si čelenku, vynulovala stopky na hodinkách, natáhla si rukavice a vyběhla.
8
Kapitola druhá
%
Emory přicházela k sobě postupně, ale neotevřela oči ze strachu, že světlo by trýznivou bolest hlavy ještě zhoršilo. Ze spánku ji vytrhla tak pronikavá bolest, jako by jí v lebce pracovala nastřelovací pistole. Slyšela šramot, který se v její ložnici obvykle neozýval, ale ani zvědavost jí nedodala dost odvahy, aby otevřela oči.
Navíc k tomu, že jí třeštila hlava, jí v pravé noze pravidelně pulzovala bolest. Ráno ji příliš namáhala.
Z vůně jídla se jí dělalo nevolno.
Proč cítí jídlo ve svém pokoji, když jsou kuchyně i potraviny na opačné straně domu? Ať už Jeff vaří cokoliv –Jeff nevařil.
Otevřela oči, a když neuviděla nic, co by poznávala, prudce se posadila.
Neznámé prostředí se rozostřilo a zatočilo se. Horká tekutina jí ze žaludku vhrkla do hrdla. Jen taktak se jí podařilo zvládnout, aby se nepozvracela. Závrať ji vrhla zpátky na polštář, který nebyl její, jak si uvědomila.
A muž, který se tyčil u postele, nebyl Jeff.
„Kdo jste?“ vyhrkla.
Přistoupil o krok blíž.
„Nepřibližujte se ke mně!“ Zvedla ruku dlaní dopředu, přestože neměla nejmenší šanci, že by ho odrazila. Byla slabá jako novorozeně. On byl obr.
Ale na její příkaz zůstal, kde byl. „Nebojte se mě. Neublížím vám.“
„Kdo jste? Kde to jsem?“
„Jste v bezpečí.“
To se ještě uvidí. Krátce a rychle oddychovala a srdce
9
jí divoce bušilo. Silou vůle se zklidnila, neboť věděla, že panikaření by jí nepřidalo.
„Jak je vám?“ Hlas měl hluboký a chraptivý, jako by ho nějakou dobu neužíval.
Jenom na něho zírala a snažila se pospojovat nesouvislé podněty a dospět k vysvětlení, kde se nachází a proč.
„Co dělá hlava?“ Ukázal bradou.
Opatrně si ji ohmatala a zasténala, když se špičkami prstů dotkla boule za levým uchem. Bylo to, jako by uhodila paličkou na gong, vyslala tím vlny bolesti do hlavy. Vlasy měla lepkavé a slepené krví, která jí ulpěla na prstech. Všimla si krve na povlaku polštáře.
„Co se mi stalo?“
„Nepamatujete si to?“
V mysli se vrátila nazpátek. „Vzpomínám si, že jsem běžela. Upadla jsem?“
„Myslel jsem, že se to možná dozvím od vás.“
Už chtěla zavrtět hlavou, ale pohyb byl nepříjemný a vyvolával další nápor bolesti. „Jak jsem se sem dostala?“
„Pozoroval jsem vás dalekohledem.“
Pozoroval ji dalekohledem? Ta představa se jí nelíbila.
„Odkud?“
„Z dalšího hřebene. Ale ztratila jste se mi a já jsem si řekl, že bych to měl prověřit. Našel jsem vás ležet v bezvědomí, zvedl jsem vás a přinesl sem.“
„Kde je to sem?“
Pohybem ruky ji vyzval, ať se podívá sama.
Každý pohyb hlavy znamenal nové utrpení, ale zvedla se na lokty. Chvilku počkala, až ustoupí závrať, a pak se rozhlédla, konkrétně hledala možnosti úniku, kdyby nebylo zbytí.
Byla tam čtyři okna. Dveře pouze jedny. Ve skutečnosti to byla jenom jedna místnost. Postel, na níž ležela, zabírala kout. O stěnu z půlených kmenů byla opřená složená zástěna z lištových dílů, která pravděpodobně sloužila k oddělení prostoru na spaní od zbytku místnosti.
Další zařízení sestávalo z polohovatelného křesla potaže-
10
ného hnědou kůží a podobné pohovky. Potahy na obou kusech byly zkrabacené a poškrábané, což svědčilo o desetiletích používání. Mezi nimi stál nízký stolek a na něm lampa se stínítkem z režného plátna. To vše stálo na čtvercovém koberci s lemem.
Kuchyně se otvírala do zbytku místnosti. Sestávala z dřezu, úzkého sporáku, zastaralé ledničky a stolu z javorového dřeva se dvěma židlemi s opěradly ze šprušlí, natřenými olivovou zelení. Větší část jedné zdi zabíral velký kamenný krb. V něm praskal oheň, což byl zvuk, který nedokázala určit, když se probrala.
Dopřál jí čas, aby si místnost prohlédla. Teď řekl: „Jenom jedna láhev vody, co jste měla s sebou, je prázdná. Musíte mít žízeň.“
V ústech měla sucho, ale jiné věci jí dělaly větší starosti.
„Byla jsem v bezvědomí, když jste mě našel?“
„V hlubokém. Několikrát jsem se pokoušel vás probudit.“
„Jak dlouho jsem byla v bezvědomí?“
„Našel jsem vás kolem půl osmé ráno.“
Pohlédla na náramkové hodinky a uviděla, že je dvacet minut po šesté večer. Zakomíhala nohama a odkopla přikrývky. Přehodila nohy přes okraj postele a postavila se. Okamžitě se zapotácela.
„Ouha!“
Popadl ji za nadloktí. Nelíbilo se jí, že se jí dotkl, ale kdyby to neudělal, padla by na obličej. Vedl ji zpátky ke kraji postele. Hlava jako by jí měla vybuchnout. Žaludek se jí zhoupl.
Přikryla si rukou oči, protože všechno v dohledu se střídavě přibližovalo a ustupovalo, jako vlnící se odrazy v zrcadle bludiště.
„Chcete si lehnout, nebo můžete sedět?“ zeptal se.
„Budu sedět.“
Postupně odtáhl ruce z jejích paží a nechal ji. Přešel do kuchyně, vytáhl z lednice džbán vody, naplnil sklenici a tu jí odnesl.
Podezíravě ho pozorovala a uvažovala, jestli ji omámil.
11
Droga, po které byly ženy znásilněny, byla bez chuti a zápachu, ale účinná. Oběť nejenom oslabila, ale vymazala jí i paměť. Ale kdyby měl tento muž v úmyslu nějakou hanebnost, proč by jí dával drogu, když už byla v bezvědomí?
Řekl: „Snažil jsem se do vás dostat trochu vody. Dusila jste se a vyplivovala ji.“
Tím se vysvětlovalo, proč má vpředu mokré tričko. Byla úplně oblečená, až na mikinu, rukavice a čelenku. Běžecké boty měla rovněž zuté a stály vyrovnané vedle sebe na podlaze u postele. Zvedla od nich pohled k muži, který jí podával sklenici vody. „Určitě mám otřes mozku.“
„To jsem si domyslel, jelikož jsem vás nedokázal přivést k sobě.“
„Krvácí mi kůže na temeni.“
„Už ne. Krev se poměrně rychle srazila. To jen proto, že jsem vám to čistil peroxidem, vypadá krev na vašich prstech čerstvá.“
„Pravděpodobně to bude zapotřebí sešít.“
„Hodně to krvácelo, ale rána není tak hluboká.“
K tomu zjištění dospěl sám? Proč?
„Proč jste nezavolal 911?“
„Jsem tady nahoře hodně stranou a nemůžu se zaručit za kvalitu pohotovostních služeb. Považoval jsem za nejlepší vás sem odnést a nechat vás z toho vyspat.“
Nesouhlasila. Každého, kdo se udeřil do hlavy, by měl vidět lékař, aby určil rozsah poranění, ale ještě neměla energii se o tom dohadovat. Nejdříve se potřebovala zorientovat a trochu si odpočinout, aby jí to myslelo.
Vzala si od něho sklenici s vodou. „Děkuju.“
Přestože měla hroznou žízeň, upíjela vodu po malých doušcích v obavě, že kdyby ji vypila příliš rychle, vyzvracela by ji. Trošku se uklidnila. Alespoň srdce jí už splašeně nebušilo a dýchala téměř normálně. Brzy si změří tlak – umožňovaly jí to náramkové hodinky – ale ještě se na to necítila. Sklenici s vodou musela pevně svírat, aby se jí v ruce netřásla. Určitě si toho všiml.
12
