| JAMES SWALLOW
Věděl Harlow, že ho někdo chce zabít? Saito se snažil vcítit do té tváře a podívat se na vše z jeho perspektivy, aby pochopil, co je to za člověka. Mohlo by mu to pomoci, až přijde chvíle toho muže zabít.
Saito zhasl displej smartphonu, vložil si jej do větrovky a soustředil se na to, aby se jeho zrak přizpůsobil večernímu šeru. Uvnitř SUV zářily pouze ciferníky na palubní desce, nastavené na červenou barvu nočního režimu. Karmínové skvrny na Saitově obličeji i na tvářích mužů jedoucích s ním ve voze dodávaly jejich tvářím nádech příchozích z pekla. Japonec byl nejmenší z nich. Muž se sporou, ale dobře stavěnou postavou, podprůměrného vzrůstu, s kulatým nevýrazným obličejem.
Na sedadle vedle Saita seděl řidič, který od chvíle, kdy se tým před dvěma hodinami sešel ve Fairhavenu, nepromluvil ani slovo.
Nyní své mlčení přerušil.
„Další odbočka. Za minutu.“
Ukázal prstem přes volant. Měl tichý hlas s novoanglickým přízvukem a hranatou tvář. Řidičovo chování Saitovi napovídalo, že dotyčný býval kdysi v předchozím životě policistou, než ho okolnosti zavály k práci v temnějším prostředí. V tom se podobali.
Vzadu v cadillacu si další dva členové likvidačního týmu zapínali bundy a kontrolovali pistole. Oba měli široká ramena a byli samý sval; jeden měl na úzké bradě matně bílou jizvu a druhý měl masivní neandrtálské čelo. Působili znuděně, jako by účast na čemsi podobném byla pod jejich úroveň. Saita to přimělo, aby se zamračil.
Po příjezdu do Massachusetts očekával obvyklý postup, ale nestalo se tak. Zpravidla Saito vedl jednotku soukromých kontraktorů rekrutujících se z žoldnéřské skupiny s centrálou v Moskvě, jíž dávali jeho nadřízení přednost. Přiznával sice, že Rusy nemá rád pro jejich hrubé chování, ale vážil si jejich schopností.
8
Tito muži však pracovali přímo pro jednoho člena výboru, pro Američana, a měli v sobě stopu jeho arogance. Jejich zaměstnavatel trval na tom, aby se jeho vlastní lidé podíleli na všech akcích na půdě Spojených států, a nikdo z ostatních členů výboru neviděl důvod to zpochybňovat.
Ten Američan Saitovi nevěřil. Z principu nedůvěřoval cizincům a dával to najevo prostřednictvím svých obchodních transakcí a podporou některých politiků. Což mu ovšem nebránilo být součástí spolku mužů z celého světa, kteří se vzájemně obohacovali svými tajnými obchody bez ohledu na národnosti. Pokud šlo o peníze, odkládal onen Američan, stejně jako ostatní členové výboru, ideologii stranou. Tohle ale bylo jeho území, takže Saito musel respektovat jeho přání.
Věren rituálům před každou misí se ujistil, že na ústí poloautomatické zbraně Glock 17 na klíně je správně nasazen tlumič. Pak spokojeně zasunul zbraň do hluboké vnitřní kapsy větrovky a čekal. Přes spodní polovinu obličeje si natáhl elastickou masku z černé tkaniny a ostatní udělali totéž.
SUV zpomalilo, nyní se už jen plížili. Vůz se tiše šinul po vedlejší silnici a nakonec zastavil sto metrů před příjezdovou cestou vedoucí k domu jejich cíle. Saito tiše vystoupil, ostatní ozbrojenci ho následovali. Když byli venku, vozidlo zacouvalo a ztratilo se v houstnoucí tmě. Čekalo na odbočce, mimo dohled z hlavní silnice, připraveno odvézt je pryč, jakmile budou s cílem hotovi.
Postupovali jistým krokem – opatrně, aby se drželi ve stínu. Před nimi byl dům z fotografie, nyní vypadající jako náčrtek uhlem, v oknech zářilo tlumené domácí osvětlení. Reflektor zapuštěný do trávníku vrhal proud světla na stožár, na jehož vrcholu se třepotala v sílícím větru americká vlajka.
„Je tam pohyb,“ upozornil muž s jizvou a naznačil směr úsečným kývnutím hlavy. Saito viděl jakousi postavu uvnitř domu,
| 9
PSANCI
| JAMES SWALLOW
jak prošla kolem jednoho z oken směrem k východnímu rohu, kde se nacházela pracovna.
Během letu do Bostonu se naučil zpaměti půdorys Harlowova domu a věděl, že k pracovně vedou boční dveře. V koutku Saitova zraku se mihl mlhavý, vzdálený bílý záblesk a uviděl paprsek světla z majáku Chatham Light stojícího dál na pobřeží, jak se sune přes stromy a pak mizí v moři. Čekal, až přes ně paprsek znovu přejde, a v okamžiku mezi záblesky majáku se přesunul přes trávník k domu. Ostatní muži postupovali ve formaci a přesunuli se na určené pozice s tasenými zbraněmi, připravenými k palbě. Dlouhé hlavně pistolí s tlumiči drželi sklopené k zemi, těsně u hrudí.
Saito nepředpokládal, že by dnes večer potřeboval jejich schopnosti. Byli zde proto, aby kryli přední a zadní část budovy pro případ, že by se cíl dostal kolem něj a pokusil se utéct. Ale to nebyl pravděpodobný scénář. Harlow byl analytik, kancelářská krysa, a bylo nepravděpodobné, že by se zmohl na odpor.
U bočních dveří Saito vytáhl z kapsy na rukávu váleček s pumpičkou o velikosti rtěnky a postříkal kliku a dveřní panty jemnou mlhou kapiček tekutého maziva. Počkal, až přes něj ještě dvakrát projde světlo majáku, pak položil volnou ruku na kliku a zvolna rovnoměrně zatlačil. Klika se jemně, bezhlučně otočila a dveře se otevřely.
Saito je otevřel natolik, aby mohl proklouznout mezerou dovnitř. Uvědomoval si, že vítr s ním dovnitř vžene proud studeného vzduchu. Zavřel dveře a vytáhl pistoli.
Ocitl se v chodbě, která se táhla po celé délce domu. Na vzdálenějším konci vrhalo mihotavé světlo z televize v obývacím pokoji na stěny náhodné stíny a Saito slyšel tlumené hlasy účinkujících z nějakého programu.
Dveře do Harlowovy pracovny byly vzdálené pět metrů a mírně pootevřené. Zatímco se tam díval, prošel mezerou
10
jeho cíl. Byl zabraný do myšlenek a poklepával si tužkou na rty. Zdálo se, že něco hledá.
Tři kroky stačily Saitovi, aby se ocitl u dveří pracovny. Položil dlaň na nelakované dřevo, zvedl zbraň do výšky prsou a vykročil dovnitř.
Harlow seděl skloněný v kancelářské židli se síťovaným opěradlem a listoval ve stohu papírů. Psací stůl a židle se nacházely uprostřed malé místnosti a každá píď stěn kolem byla obložená přeplněnými policemi s knihami, fotografiemi a dalšími předměty. Muž zachytil koutkem oka pohyb a s trhnutím se šokovaně posunul do úzkého nitra pracovny.
„Počkejte!“ Harlowovy ruce se zvedly v ochranném gestu, jako by to dokázalo zastavit kulku, která by ho chtěla zlikvidovat.
Saito neměl v úmyslu čekat a jeho prst zatlačil na spoušť. Nezajímal se o to, kdo je Harlow – kromě informací, které by byly relevantní pro úkol efektivně ukončit jeho život. Dotyčný řídil komunikační kancelář jedné z amerických bezpečnostních služeb, dříve sloužil v americkém námořnictvu na palubě jaderné ponorky, byl rozvedený otec dvou synů a vlastnil zchátralý člun a tři pušky, z nichž nejbližší se nacházela v trezoru na zbraně o dvě místnosti dál.
Život Seana Harlowa byl nadbytečný. Někdo ho chtěl odstranit ze světa, možná proto, že se stal překážkou pro naplnění ambic ostatních, anebo proto, že věděl něco, co vědět neměl. Na tom nezáleželo.
Saito byl nástrojem této chladné a nekompromisní pravdy, a pokud v sobě v souvislosti s ní přechovával jakékoli znepokojení, zatím je potlačoval. Dokud Harlow znovu nepromluvil.
„Prosím, nezabíjejte je,“ zašeptal prosebně, čímž jako by vnesl cosi důvěrného do vztahu mezi vrahem a obětí. Když Saito zaváhal, dodal ještě: „Přišel jste si pro mě. Dobře, ale oni s tím
| 11
PSANCI
12 | JAMES SWALLOW
nemají nic společného. Prosím.“ V očích se mu zaleskly třpytivé slzy a spolkl zavzlykání. „Prosím, nedělejte to.“
Harlowův pohled zalétl k zarámované fotografii na stěně. Dva dospívající chlapci se zářivými úsměvy, kteří měli tu smůlu, že se narodili s otcovým baňatým nosem, ale byli rovněž obdařeni rozesmátýma očima. Saito v těch šťastných tvářích na okamžik spatřil vzpomínku na svou vlastní rodinu a nelíbilo se mu, co to v něm vyvolalo.
Z haly uslyšel, jak se televize náhle přepnula na jiný kanál a dva mladé hlasy vykřikly radostí.
Harlowovi synové měli být tento víkend s matkou v Hartfordu, jak to určovaly podrobnosti jejich rozlukové dohody. Údaje, které Saitovi poskytli lidé toho Američana, jednoznačně uváděly, že cíl zde bude příštích osmačtyřicet hodin sám.
Očekávaným výsledkem bylo, že bude nalezen mrtvý někdy začátkem příštího týdne – poté, co jeho zaměstnavatelé nahlásí zmizení dotyčného nebo ho objeví zvědavý soused.
Plán nepočítal s dalšími dvěma cíli v podobě dvojice mladých mužů, kteří intenzivně využívali sociální sítě a jejichž mlčení by přátelé dotyčných zaznamenali během několika hodin, nikoli dnů, a jejichž eliminace by tuto operaci značně zkomplikovala.
A zatímco část Saitovy mysli propočítávala tyto nové proměnné, jiná část vyhrabávala starou vzpomínku, kterou nedokázal nikdy víc než jen napůl pohřbít, napůl ignorovat.
„Prosím, neubližujte mým chlapcům,“ žadonil Harlow. „Nebudu se bránit. Nebudu křičet ani se nepokusím o útěk. Ale dejte mi slovo, prosím vás. Jsou všechno, co mám.“
„Máte moje slovo,“ odpověděl Saito. Hlas vycházel z něj, ale jako by mluvil někdo jiný. Verze Hirošiho Saita, která už neexistovala. „Budou žít.“ Saito porušil protokol, ale teď, když už se toho dopustil, cítil nutkání dodat ještě něco dalšího, cosi jako přiznání. „Mám vlastní dítě. Dívku.“
„Jak se jmenuje?“
Saito střelil Harlowa do čela a ten se skácel k zemi. Střela z glocku mu pronikla do mozku a okamžitě ho zabila.
„Rumiko,“ řekl vrah a poprvé po dlouhé době vyslovil její jméno. „Moje dcera se jmenuje Rumiko.“
Saito opatrně vyklouzl z pracovny a vrátil se k bočním dveřím. Plán byl takový, že Harlowa zlikviduje a pak dům převrátí vzhůru nohama, aby to vypadalo jako loupežná vražda. Harlow byl zámožný muž a vědělo se, že vlastní sbírku pamětních vojenských mincí průměrné hodnoty. Saitovo počínání po vraždě mělo spočívat v tom, že naaranžuje scénu pro místní policii, sebere mince a zanechá dostatek falešných stop, aby zamlžil, co se skutečně stalo.
Z kapsy vytáhl uzavřený igelitový sáček a rozházel jeho obsah – hrst vlasů a kousků tkanin pečlivě posbíraných z nábytku v útulku pro bezdomovce několik mil odtud v New Bedfordu. Snad by ještě mohl aspoň něco z původního plánu zachránit.
Pak se z obýváku ozval dušený výkřik, který mu napověděl, že to nebude možné.
Saito se zvedl, došel na konec chodby a našel muže s hustým obočím, jak stojí nad dvěma krčícími se mladíky, kteří před ním klečeli. Starší z chlapců už byl zraněný, silně krvácel z řezné rány na tváři, kam ho stojící muž udeřil pistolí.
„Co to má kurva znamenat?“ promluvil muž a ukázal na mladíky pistolí. „Nemají tu co dělat.“
„Měl jsi rozkaz počkat venku,“ přerušil ho Saito.
„Tohle je průser,“ trval na svém druhý muž. „Vyřešíš to?“
Saito kývl ke dveřím. „Běž. Nech je tam. Nejsou důležití.“
„Cože?“ Druhému muži pod polomaskou zacukala čelist. „To je na nic. Ty máš problém oddělat děcka? Já to vyřídím.“
PSANCI | 13
„Řekl jsem, že je necháme,“ trval na svém Saito, v němž se vzedmul starý vztek.
„S tím, co říkáš, si vytři prdel,“ odpověděl muž a vypálil do mladšího chlapce dvě rány. První šla do břicha, druhá mu prošla krkem. Starší bratr vyjekl a chtěl chytit umírajícího sourozence. Třetí střela prolétla zadní částí lebky druhého z bratrů.
Harlowovi synové se sesunuli k sobě na dřevěné podlaze, kde se z nich řinula krev, zatímco muž se přesunul ke sbírce mincí vystavené na stěně a strhl police.
Saito se díval, jak oba chlapci umírají. Stará zuřivost v něm ztvrdla, zhoustla a zpomalovala, jako by mu ztuhla krev v žilách.
Konečně dokázal znovu promluvit. „Tohle… to nebylo potřeba.“
„Vážně?“ Muž zaváhal, měřil si ho pohledem. „Až příště přijedeš do Ameriky, vezmi si s sebou taky svoje zatracený koule.“
Saito stále ještě držel v ruce pistoli a na okamžik ho napadlo, že by vpálil střelu doprostřed toho hustého obočí. Jenže zrovna neměl nabito.
Nedokázal v sobě nashromáždit vztek. Procházel jím jako tekutá rtuť, nedokázal ho uchopit. Místo toho se Saito cítil uvnitř prázdný, znechucený sám sebou.
Nakonec promluvil.
„Tak to dokonči. Ať to vypadá přesvědčivě.“
Saito odešel předními dveřmi a tichým hvízdnutím přivolal zjizveného muže. Po několika minutách jej druhý muž následoval ven, pod paží nesl sbírku mincí. Když dveře s cvaknutím zaklapávaly, všiml si Saito, že jeho společník udělal v obýváku nepořádek, aby dodal na věrohodnosti lži, kterou chtěli vnutit místní policii.
Tlumený paprsek z majáku na základně pobřežní stráže se přes ně sunul, když se vzdalovali ve svém vozidle a ujížděli zpátky k dálnici Mid-Cape Highway. Sbírka mincí skončila
14
| JAMES SWALLOW
v jezeře v nedalekém státním parku, a jakmile nabrali směr na západ, Saito zatelefonoval.
Zkontroloval čas, když se šifrovaný blackphone připojil.
V Paříži, kde čekal muž, který ho řídil, bude před půlnocí.
Pytor Glovkonin to zvedl při druhém zazvonění.
„Podejte hlášení,“ přikázal.
Kdokoli jiný by převzetím takového hovoru pověřil svého podřízeného a vzhledem ke svému velkému bohatství by si to Glovkonin jistě mohl dovolit. Ale tenhle ruský oligarcha nevěřil ničemu, co se dělo mimo jeho dohled, a tak se staral sám o mikrořízení a zasahoval u svých operací do každičké jednotlivosti.
Glovkonin rád říkával, že „drží řetěz zkrátka“, ale ve skutečnosti u něj byla hluboce zakořeněná podezřívavost jednou z hlavních hnacích sil. Saito to pochopil poté, co se nechal najmout Rusem coby jeho osobní zabiják a likvidátor problémů.
„Hotovo,“ oznámil Saito. „Máte pro mě další rozkazy?“
Nastala pauza a Saito si dokázal představit, jak Rus zvažuje odpověď na tuto otázku.
„V poslední době bylo těžké vás najít. Mimo síť, jak se říká. Proč?“
Saito se usilovně snažil, aby se na jeho hlase neprojevilo náhlé napětí, které pocítil.
„Řešil jsem jiné úkoly. Přípravné práce. Prevence zpětného úderu.“
Poslední věta by snad mohla stačit, aby Glovkonina odradila od dalšího vyptávání. Velkou část Saitovy práce tvořilo zajištění toho, aby byl jeho šéf izolován od jakékoli spojitosti s nezákonnými akcemi prováděnými na Rusův příkaz.
„Dobře.“ Saito čekal, že Glovkonin ukončí hovor, ale linka zůstávala stále aktivní. „Chápu to správně, že jste to s muži mého amerického kolegy dobře odehráli? Nedošlo k žádným komplikacím?“
| 15
PSANCI
16 | JAMES SWALLOW
„Nic, co by vás muselo znepokojovat.“
Saito věděl, že Glovkonin bude chtít lepší vysvětlení, ale teď na to nebyl čas.
„Dobře,“ zopakoval Rus. „Těším se, až mu to řeknu. Myslím, že vlastně chtěl, aby byly nějaké potíže. Těžko se s tím vším tady s námi vyrovnává. Kdyby si měl na co stěžovat. Uklidnilo by ho to.“
Jak se často stávalo, Saito měl pocit, že Glovkonin mluví spíše sám k sobě nebo pro jakési neviditelné publikum, než že by očekával reakci od svého zabijáka. Když nic neodpověděl, Rus se začal nudit.
„Za pár dní budu vyžadovat vaši přítomnost. Zajistěte, abyste byl připravený vyrazit, až se s vámi spojím.“
„Rozumím.“
Saito se chystal hovor přerušit, ale Glovkonin – jako vždy –chtěl mít poslední slovo.
„Ať už děláte ve svém volném čase cokoli,“ pronesl chladně, „pokud by to narušovalo moje požadavky, nebudu vás už potřebovat.“
Linka utichla a vyřčená hrozba zůstala viset ve vzduchu.
Kdyby nadešel den, kdy by Glovkonin už nepovažoval Saita za užitečný přínos, vyškrtl by svého zabijáka z pomyslného seznamu stejně snadno jako Harlowa. Pokud by považoval
Saita za neloajálního, byl by s ním konec.
Saito se podíval na ostatní muže v autě. Možná by na něj poslal takové lidi, jako jsou oni. Výbor měl k dispozici mnoho zdrojů, které mohl nasadit, stejně jako zákeřnější způsoby, jak Saitovi ublížit.
Znovu zašmátral po pohřbených vzpomínkách míhajících se v jeho myšlenkách jako útesy rozrážející hladinu černých vod.
Tvář jeho dcery. To poslední, co mu řekla. Roky, které uplynuly od chvíle, kdy s ní dýchal stejný vzduch.
Saitův ztracený hněv se znovu rozhořel. Už teď jsem neloajální, říkal si. Už nyní jsem se vzepřel svým pánům.
Otázkou teď bylo, jak daleko to dotáhne.
Řidič si ho prohlížel. „Šéf na tebe práská bičem, co?“
Saito se otočil a ignoroval jeho poznámku.
„Odvez mě na letiště.“
O tři hodiny později už Saito seděl v nočním letadle do Káhiry a po celou cestu přemýšlel o své nezodpovězené otázce.
| 17
PSANCI
Kapitola 2
Kdyby peníze měly nějaký pach, pak by jím měl být elegantní městský dům v Saint-Germain-des-Prés cítit.
Okázalé bydlení postavené koncem 17. století pro jednoho bohatého pařížského aristokrata, který nepostřehl přicházející vítr změn, kdysi vypálila do základů volebním právem neobdařená městská chudina. Tyto radikály, kteří během krvavých dnů francouzské revoluce přivedli obyvatele domu na schody k Madam gilotině, by zhnusilo, kdyby uviděli toto místo dnes, kdyby se seznámili s jeho pověstí.
Budova měla tu výhodu, že se nacházela v jedné z nejžádanějších částí 6. arrondissementu a navzdory revolučním zmatkům přecházela v průběhu následujících staletí rukama stále výše a výše postavených zbohatlíků. Ti tak znovu a znovu zvedali hodnotu nemovitosti, až se nyní požadovaná cena pohybovala v oblasti obscénních částek. Peníze odpovídající hodnotě jediné zdejší cihly by dokázaly uživit rodinu na hranici chudoby po několik měsíců. Byla to, pokud to člověk bral poctivě, svého druhu nemravnost.
Muži, kteří dům vlastnili, to tak ale neviděli. Ti dávno mrtví, hlav zbavení aristokraté, jejichž krev potřísnila bulváry, by mohli v současných majitelích rozpoznat spřízněné duše, protože stejně jako oni kdysi považovali i tito lidé své peníze
