Rijekaznamenávobecnéchorvatštině„řeka“.Nežjsemdospěl,nepřipadalomitozvláštní,teprvekdyžjsmesepřestěhovaliajábylvdennodennímstykusdalšímijazyky, uvědomiljsemsi,žejeto,jakobyněkdopojmenovalměsto LesneboVrch,anižbyktomupoužilarchaismus.
Tímtoalenekončí.Rijekasetakjmenujeproto,žejednímzjejíchhlavníchzeměpisnýchznakůje–užasitušíte–řeka,kterájíprotéká.NesejménoRječina,cožjevchorvatštinězdrobnělápodobaslova„řeka“.Vážně.Mámetutedy městozvanéŘeka,jímžprotékáVelkářeka.
Navíctařekanenínijakzvlášťvelká...
Čekaljsempředbabiččinýmbytemadoufal,žeměužkonečněpřejdetoúpornéboleníhlavy.Drželoseměposlední dvadny,občassepřihlásilotupýmdloubnutímvespáncích nebozaočnímibulvami,abylospíšotravnénežskutečně bolestivé.Tuatamjedoprovodilstav,kdysvětlabylanáhle přílišostráazvukypřílišhlasité.
Notářkaměve-mailuinformovala,žepaníKovačová, babiččinasousedkanapatře,mipředáklíč.
ObličejahlaspaníKovačovésivybavujujakomatnou vzpomínkuzdětství,jetospíšdojemnežjasnápodoba.Byl
tamalejedenprvek,kterýanitrochunezmatněl:kdyžjsem jakomalýprocházelkolemjejíchdveří,vždyckyjsemodtamtudcítilvůničerstvěupečenýchkoláčů.Teďsezedveří žádnávůněnešířila,stejnějakosepodedveřmibabiččina bytunelinulolehkéaromalevandule.
Byljsemzvědavý,jakbudebytvypadat,cosevněmza uplynulýchdvacetletzměnilo.
Apakseohlásilonenznámýsvíravýpocitveútrobách. Pocitviny.
Uvědomovaljsemsiale,žestímnicnenadělám.Soustřediljsemsenaseznamúkolů:zajítdodomu.Setkatse spaníKovačovou.Vzítsiodníklíč.Zajítnahrob.Zadva dnysesejítsnotářkouazjistit,jaktovypadásbabiččinou poslednívůlíazávětí.Pokudbudetřeba,jednoidruhévyřešit.Vrátitsedomů.
ZnovujsemzaklepalnadveřepaníKovačové.Jenjsem toudělal,vlevémuchumiluploapištivésyčení,kterése vněmozvalovzápětí,měpřinutilozavřítočibolestí,protoževespáncíchmiznovuzatepalo.
„Doháje,“zavrčeljsem.
Pojednomnebodvouhlubokýchnádešíchbolestizvukyodezněly.Byljsemvděčný,žeikdyžpravémuchumi luplotéměřihned,jakjsemnaletištivKrkuvystoupilzletadla,neboleloto.
Potřásljsemhlavou,abychsijipročistil.Ve-mailustálo vpoledne,atakměnapadlo,žesiněkamvyšlaazdrželase.
Nebožebyzapomněla?
Naschodechserozlehlykroky.Bylytokamennéschody, stejnějakodůmpřesstoletstaré.Nakloniljsemsepřeszábradlízedřevaakovua–nebylatopaníKovačová.Uviděl jsemženupřibližněvmémvěku.Zvedlakemněhlavu,jak stoupalaposchodech,apochvilcetichaseusmála.„Byla jsemzvědavá,jestlitěpoznám.“
Zamžikaljsem.„Promiňte,já–“
Párposledníchschodůvyběhla,pakpředemnoustanulaapodalamiruku. „Pavle,zaboraviosime?“ zeptalase.
Prohlíželjsemsiji:bylasnadopůlhlavymenšínežjá, temněblondvlasymělavzaduspletenédonepořádného uzluatrčelaznichjednatakovátahůlka,cosezapichujedo účesu.Vypadlamizpaměti?Uvažovaljsem,jakměmůže znát,odkudví,žesejmenujuPavel,cožjechorvatskápodobaméhosoučasnéhojménaPaul.Apakjsemjinajednou uviděl,jenžeteďjakodítě,smnohemkratšímivlasy,mezeramimezizubyvusměvavémobličejiavyhublejší.
„Katrina?“
Přisvědčilaahnědéočisejírozzářilyradostí.Katrina Kovačová,sekteroujsemsihrávalnadvoře,kdyžjsemovíkendechbývalubabičky.Sekteroujsemsenejednoupopral,atodoslova–mlátilijsmedosebe,zápasilianadávali si,uštědřovalisimodřinyaškrábance.Avjejížspolečnosti jsemsekdysihodnědávnocítiltakydobře.
„Páni,“vydechlaaměřilasimě.„Tyjsialevyrostl.“Zamyšleněseusmála.„Pamatuju,žejsembývalavětšínežty.“
„No,možnáocentimetr,“poznamenaljsemanajednou jsemsiživěvzpomněl,jakjsmesespolusještědalšímidětmizdomuměřiliustaréhoprkna,kteréjsmenašlinadvoře apostavilihokezdi.
„Jo,tobylazřejměmojezlatáéra,“utrousila.„Kolikměříš?Stodevadesát?“
Zavrtěljsemhlavou.„Božemůj,kdepak.Uberdeset.“
„Znašjošuvijekhrvatski?“ položilamidalšíotázku.Čekaljsemji.Báljsemsejí. Umíšještěchorvatsky?
Celýnesvůjjsemseusmál.
„Kdyžsemluvínebokdyžčtu,většiněještěrozumím. No,musísemluvitpomaluazřetelně.Ale...pořádnějsem chorvatskynemluviluž...dlouho.“Hodnědlouho.
„Taktoradšianinezkoušíš?“usmálasevyzývavě. „Daj, kolikološemožebiti?“
Jakjetošpatné? Napadlomě,žejetonejspíšhodně špatné.
„Jakološe,mislim.Znamriječialisebojimsegramatika isintaksaisveostalosujakološe.“
Zamrkala.„Panečku,tonenívůbectakzlé,jakjsemčekala,“pochválilamě.„Použiljsisprávnáslovavíceméněve správnémvýznamu.Mášdivnýpřízvuk,alepodleměto jde.“
„Přidávášmibodyzaodvahu?“
Zaškaredilase,alepaksepotutelněusmála.Jsouvěci, kteréseočividněnezměnilyanipouplynulýchdesetiletích: napříkladjejípovaha.„TakžesiteďříkášPaul?“
Přikývljsem.„Ano,bylojednoduššípoužívattuhlepodobukřestníhojména.“
„Vidíš,mojirodičebyliprozíravíadalimihnedzkraje mezinárodněpoužitelnéjméno.“
Paksejíobličejprotáhl,protožejsmesiobapřipomněli, pročjsmetady.
„Jemimoclíto,žetizemřelababička,“pravilaKatrina slaskavýmsmutnýmúsměvem.Natáhlakemněrukualehce,snepatrnýmnáznakemrozpaků,mijipřiložilanapředloktí.
„Děkujuti.“Máodpověďodráželarozpakyjejíhodoteku.Vezdvořilostníkonverzacinejsemmocdobrýakdyž nejsemzrovnavpohodě,hovorminejde.Avpohodějsem opravdunebyl.
Ticho,ježnastalo,sezdálobýtnekonečné,aletrvalo nejspíšjenpárvteřin,nežznovupromluvila:„Přineslajsem klíče.“Vyndalajezkapsyapodalamije.
Vzaljsemsije,odemklapřipadaljsemsinemotorně, protoževtéchvílisezapojilasvalovápaměť,jenžejábyl
teďodostvyšší,nežkdyžjsemsityhledveřepravidelně sámodemykal.
Vzaduvhlavěmitepalo.Nebraljsemnatozřetel.
Apakužjsmeseocitlivevnitřajásáhlpovypínačina levéstěně,kterýtambylodpradávna.Světloodhalilostále stejnoupředsíň,dveřepořádtéžebarvyastejnětmavoukamennoupodlahu.Zevšehovšakvanuldojemprázdnoty amněsesevřelohrdlo,jakmicosinaokamžiknebodva zatlačilonaspánkyahnedzasepolevilo.
„Poslyš,nenítinic?“zeptalaseKatrinasrukoupoloženounamémrameni.
Otočiljsemseazavrtělhlavou.„Ne,to–topřejde.“Zadívaljsemsenadveřenadruhémkoncipředsíně.„Musím nazáchod.“
„Samozřejmě,“přisvědčila.„Chceš–chceš,abychodešla?Nebomámpočkatvenku?“
Obrátiljsemse.„Ne.Rádbych...rádbychzašelnajejí hrob.Semsemůžuvrátitpozději.Nevadí?Nahřbitovtrefím,alekdybysmimohlaukázatcestukehrobu.Mámtotiž dojem,žejsemzapomněl,kdeje.“
Súsměvempřikývla.
„Jistě.Počkámnatebevenku.“
Nechalaměsamotnéhovpředsíni.Bylototamstejné, jakjsemsitopamatovalz...převelicedávnédoby.Sevřelyse mivnitřnosti,náhlemivyschlovústech.Srdcemibušilo, téměřdrželorytmusstupoubolestívzaduvlebce.
StáljsemvpředsínivetvarupísmeneL,donížseotevíralydveřerůznýchmístnostíbytu.Všechnyvypadalytak, jakjsemsijepamatoval,istudenoukamennoupodlahu jsemměldobřeuloženouvpaměti–alenictunevonělo tak,jakbymělo.Žádnéaromavaření,žádnávůněčerstvě pečenéhochleba,pečenýchbrambornebopizzyprávěvytaženézpece.Jenčirýstojatývzduch.
Setrvaljsemtamještěchvíli,mysleljsem,žesespustí slzy,alenespustilyse.Přešeljsemkmaličkémuzáchodu nakoncidelšíhoramenepředsíně,vykonalpotřebu,umyl sirucevmnohemvětšíkoupelněhnedvedleavyšeljsem zbytu.Vduchujsemsipředstavovalodfajfkovanépoložky. ZChorvatskajsmeodjelitéměřokamžitěpoválce.Rijeka mělavraných90.letechštěstí.RozpadJugoslávieznamenal promnohélidispoustuutrpení,strachismrt.Nazákladní školesemnoudotřídychodiloněkolikdětíuprchlíků,některézChorvatska,některézBosny.Vmířemožnostímezi násvětšinouzapadly.Sněkterýmijsemseskamarádil.Některésnámichodilyroky,jinétudnesbyly,aledruhýdenuž ne–odjelyzapříbuznýmiarodinnýmipřátelimimoChorvatsko,někdysrodiči,někdybeznich.Internetamobilní telefonyjsmeznalijenzamerickýchfilmůamítkamarády nadopisováníbyloněco,cosimojegeneracenikdyneosvojila.Dostaljsemjednozprvníchživotníchponaučení:lidé námvstupujídoživota,lidénášživotopouštějí.Pokračují dál. Stáljsemvhřejivémslunciadívalsenahrobprarodičů.Na fotografiipoužiténanáhrobkujsemvidělstaršíženu,než jakjsemsibabičkupamatoval,alepořádvypadalazdravě. Dostalainfarkt,informovalimě,vespánku.Netrpěla.Zato milosrdenstvíjsembylvděčný.
Podjejímobrázkemajménembylafotografieajméno méhodědy.Vystouplápísmenaošlehalyživly,takžeostře kontrastovalasbabiččinýmjménem.Adesetiletíuplynulá meziúmrtímjednohoadruhéhobylazřejmá,anižbylonutnéstudovatletopočty.
Odešelnapočátkudevadesátýchlet,běhemjediného léta,kdyjsemchodildojazykovéškoly,místoabychtrávil letníprázdninyubabičkyadědy.KdyžjsemsevrátildoRijeky,mělužpopohřbu.
Zfotografiesenamědívalmuž,kteréhojsemsipořád ještěpamatoval:srdečnýpohled,protáhlýhranatýobličej spevnoubradoujakofilmováhvězda.Vdalšímostrémkontrastubylobličejnababiččiněfotce,mnohemstaršínežobrázek,kterýsemivryldopaměti.Pořádtoalebylamimo jakoukolipochybnostona:jasnéoči,koutkyústneustále pozvednutévnáznakuúsměvu.Vevzpomínkáchjsemjividělsestáleusmívat,ikdyžsenamězlobila–někdyobzvlášťvtakovésituaci.Sámmámobčastakytutendenci, aleumámyjsemjinikdynezaznamenal.Museltobýtrodovýznakvyskytujícíseobgeneraci.
Akdyžjsemseteďdívalnatyfotky,zhloubimyslise bezzvanívynořovalyvzpomínky,naštěstínetybolestné. Kdyžjsembylmalý,lidé,hlavněbabiččinypřítelkyně,mi říkali,jakmocjsemjípodobný. Tyoči, shodovalise.Neměl jsemzdání,očemmluví.Promaléhoklukajsouočijako oči.
Kdyžjsemsealeteďdívalnafotografiebabičkyadědečka–ano,rozhodnějsemměljejíoči.
Snímekbylčernobílý,nebyloznějtedyznát,žebabička mělamodréoči,alejájeponízdědil–anešlojenobarvu. Soustřediljsemzraknafotkuabylotopatrnéipodletvaru očíapohledu...
Mámočipobabičce,akdyžužjsmeutoho,podědovi mámzcelajistěbraduatvarčelisti,ikdyžmámširšíobličejnežon.Teďjsemsivšiml,žemámadědilaopačněnež já,cožmipřišlodocelalegrační:velkéhnědéočiměladědovy–tedysvéhootce–aktomumatčinulehcezakulacenoubradu.
Vrátiljsemsedoaktuálnídoby,nahřbitov.Bolesthlavy zasenaněkolikminutustoupilaamnětoudělaloradost, protože...no,ibezníjsemsecítildosthrozně.
Zvedljsemzrakodnáhrobku.
Oněkolikřadpředemnouprobíhalnevelkýsmuteční obřad.Jenněcomálopřesdesetpozůstalých,všichnivčerném,hlavyskloněné.Mladílidé,jakjsemsivšiml,mladší nežjá.Kamarád?Apakjsemzpozorovalrakev.Malá.Velikosti,jakoubyrakevnemělanikdymít.Vpopředístála žena,vzlykalaatřáslase,ajakzačalizřízencispouštětrakevdohrobu,užtovsoběneudržela.Jejínářeksemizařízl doušíadopozadílebkysemizaťalabolest.Zavřeljsemoči, silouvůlejsemsejisnažilzahnatabolestustoupila.Žena stálenaříkala,alezjevnějioslabovaloutrpení,protoženaříkalaopoznánítišejinežpředchvílí.
Vtéchvílijsemsivšimlještějednépostavystojícíněkolikmetrůodtruchlících.Tadyněconehrálo.Byltovousatý mužvkrátkémtmavomodrémkabátěasčepicínahlavě. Byltovůbecmuž?Postavabylavysoká,hubená,aletělo bylozvláštníaobličejrovněžtak.Viděljsemskupinkusicezeznačnédálkynato,abychrozeznalpodrobnosti,ale instinktminapovídal,žetadyjeněcošpatně,hodněšpatně,a–
Aopětbolest,pichlavábolestvpozadíočí.Zaťaljsem zubyazhlubokasenadechl.Kdyžjsemseznovupodíval, viděljsemjenpozůstalé;rakevužspočívalavzemi.Vysoký mužvkrátkémkabátěbylpryč.
Vuplynulýchdvoudnechjsemmocdobřenespal.
Nanávratunespavostiserovnýmdílempodepsalystarostispřípravoucestyasmutekvespojeníspocitemviny–obojímipěknězamotalohlavu.Žádnýpodivnýmužmezi hrobynikdynestál–neboano,alemuselpřijítněkomuna hrobanicdivnéhonaněmnebylo.Stejnějakovmracích,
jimižjsmevčeraprolétali,nebylyžádnésvíjejícísetemné obrysyastejnějakovpotemnělémparkupředdomem,kde bydlím,senepohnulaanijednasocha,kdyžjsemodjížděl naletiště.
OtočiljsemseaKatrinapořádstálaopáructivýchkrokůopodálaupíralapohlednanáhrobek.Buďnamněnebylabolestznát,nebosedomnívala,žejetojenzármutek. Tvářilasesmutně,smutněji,nežbychodníočekával,jak jsemsiuvědomil.Vypadalatak,jakjsemsecítil,amožná ještěoněcosklíčeněji.
„Jetidobře,Paule?“zeptalaseměajejíočisenamě usmívaly,ikdyžseleskly.
Přikývljsemakonečnějsemsiuvědomil,jakmije,jak mibyloceloutudobuodchvíle,kdyjsemdostalzprávu,že babičkaumřela:smutno,ale...odtažitě.
„Mámasisbabičkoupravidelnědopisovala,“poznamenaljsem.„Jenžedopisynenahradíosobnístyk.Prostěse... vzdálíte.Vím,žetozníhrozně,alejetotak.Mělijsmevplánuzanípřijet,alecestajenákladnáavždyckysenašlo něconaléhavějšího,cobylonutnézaplatit.“Odmlčeljsem seazlehkazavrtělhlavou.„Stejnětakjsemzamýšlelzůstatvkontaktustebou.Jenžepaksepodívášdokalendáře azjistíš,žeuběhlouždvacetletneboivíc,ačekátěcestado Chorvatska,pohřebaposlednívůle,alerodičůmzdravotní stavneumožňujetoabsolvovat,ataktozůstanevšechnona tobě.“
Položilamirukunarameno.„Jo,jetohnus.“ Zasmáljsemse.„Toje.“
Zehřbitovajsmeodcházelimlčky,míjelijsmeřadyomšelýchnáhrobků,cypřišeaojedinělépalmyapodnohama námtišekřupalštěrk–takovásituacemijakomalémuklukovipřipadalavždyckytaktrochujakozjinéhosvěta,když jsemsbabičkouchodívalnahrobjejíchrodičů.Nahřbitově
bylyikočky,vdocelahojnémpočtu.Nemělyobojky,abyly totedyasitoulavékočky,alezdálysedobřeživenéanebyly prašivéanijednooké.Patrněseoněstaralymístnístařenky, napadlomě,zúctykletitérijeckétradici.
Tichonebylonepříjemné,atakjsmejezachovali,ikdyž jsmenastoupilicestuznávršízpátkykbabiččiněbytu,když tujsemsemuselnamístězastavit,protožejsemněcoucítil.Vůněvycházelazpekárny,kteroujsmeprávěmíjeli,ana mězapůsobilajakovolánísirényzdávnýchčasů.Otočil jsemse,abychsenakrámekpodíval.Otevřenédveřezvaly dovnitř.
„Příchuťdomova?“pousmálaseKatrina.
Uvnitřvůněvířilyamísilysejednasdruhou,symfonie čerstvéhopečivaamoučkovéhocukruaskořiceaořechů amákuasýra.Atamzasklemnakulatépánvijsemtouviděl: burek.
JedenjsemsiobjednalapakjsemseobrátilkeKatrině, jestlisidásemnou,aonaodpovědělaprostě:„Pozvánína bureknikdyneodolám.“Chvílinatojsmebyliužopětvenku aburekzavinutýdovoskovanéhopapírumipořádně,přitomalepříjemněpálilprsty.
Bureknenínicsložitého,nasebenaskládanévrstvytenkéhotěstasenaplnísýremavložísedopece,odkudsepo chvílivytáhnetahledobrota,kteroukdyžjíte,musítedržetoběmarukama.Dělásejichmnohodruhů,plnísemasemnebojablkynebočímvásnapadne(apodletoho,zjaké částiBalkánupocházíte,můžetezažítpěkněvášnivédiskuzeotom,cojeaconenísprávnýburek),akdyžjedobrý, takjeprostědobrý,alekdyžjevynikající,pakjezkrátka božský.Vybaliljsemjedenkonecazačalnanějfoukat,jak měktomuvybídladesítkyletuchovanásvalovápaměť.
Nežjsemsedonějzakousl,vůněseznovuzmocnila méhomozkuaodvleklaměrovnoudodevadesátýchlet.