PRoLoG
„Osmnáct!“ zařvala Viv, když opsala šavlí ve vzduchu oblouk a odsekla nemrtvému monstru hlavu od těla. Zasmála se, a ještě než se stihlo skácet k zemi, vrazila do něj ramenem a jeho kosti se rozlétly do všech stran. Pak ustoupila dva kroky bokem, vrátila zbraň do původní polohy a mocnou ranou zasáhla dalšího netvora do hrudníku. Úlomky jeho žeber odskakovaly od čepele jako třísky při sekání dřeva.
„Devatenáct!“ Zašklebila se, až se jí zablýskly špičáky, a vyrazila dlouhými kroky kupředu.
Každý nádech jí hladce procházel plícemi, svaly se napínaly a uvolňovaly v bezchybném rytmu, krev hučela v žilách. Představovala dokonalou ukázku mládí, síly a moci a byla odhodlaná ze všech těchto tří kvalit vytřískat, co se dá.
Armáda Variny řečené Bledá stála shromážděná před baštou mezi duby. Tvořili ji vyzáblí kostliví vojáci, kteří navzdory vyschlým tělům projevovali překvapivou hbitost. Mlčky, jak už to u nemrtvých bývá, útočili na Viv krátkými meči a kopími a ona se jim vyhýbala nebo je odrážela stranou, neúnavná jako mořský příboj.
Byla daleko před ostatními Rakemovými havrany, které vedla do útoku. Většinou to byli staří válečníci. Staří a pomalí.
Snažili se držet mladou krev vzadu, ale to nebylo nic pro ni.
Kdesi před ní stála nekromantka a Viv se k ní chtěla dostat jako první. Až ji ti loudové konečně doženou, najdou ji, jak si dává pohov vedle hromady pobitých nepřátel.
Její skóre se zvyšovalo s každým úderem šavle. Stále to však nestačilo. Popadla válečné kladivo, které jí viselo u pasu, pustila se do boje oběma rukama a za pomoci kladiva a čepele si prorážela cestu skrz zástupy kostlivců. Štíty nemrtvých pod jejími ranami odlétávaly stranou, kroužková zbroj se trhala jako papír a lebky pukaly jako přezrálé melouny.
Za ní se ozývaly drsné výkřiky, jak se Rakemova družina vypořádávala s těmi několika málo kostlivci, které za sebou zanechala, nebo s těmi, kteří se je snažili obklíčit. Někdo na ni zavolal, aby trochu přibrzdila. Pohrdavě se zasmála.
A právě v tu chvíli se jí v noze rozhořel studený oheň, který během půl vteřiny začal pronikavě pálit. Zapotácela se a přenesla váhu na druhou nohu právě ve chvíli, kdy se z dlouhé rány ve stehně vysunul rezavý hrot kopí. Zbraň nepřítele znovu vyrazila vpřed a ona jen nevěřícně zírala, jak jí probodává kalhoty a mizí v její noze v řezné ráně dokonale rovnoběžné s tou první. Hned nato se objevila krev. Hodně krve.
Zařvala bolestí, odrazila kopí stranou a následně se rozmáchla šavlí vzhůru, čímž přesekla kostlivce vejpůl. Jeho rohatá přílba následkem mocné rány s neuvěřitelnou rotací vystřelila k obloze, což působilo doslova vtipně. Viv by se tomu i zasmála, kdyby ji nepřepadla hotová agónie, když se její váha po úderu přenesla zpátky na zraněnou nohu, a ta se pod ní podlomila jako rákos.
Najednou ležela na boku v mechu a bahně a z nohy jí prýštila krev.
Spatřila, jak se nad ní tyčí další kostlivý mstitel, v jehož prázdných očních důlcích se mihotaly pramínky modrého světla. Na čele mu jasně zářil Varinin symbol – diamant, z něhož po stranách vybíhají čárky připomínající rohy. Sledovala, jak zdvihá zrezivělý štít a chystá se jí jeho spodní hrot vší silou zarazit do těla.
Viv neslyšela nic než vrzání jeho šlach a svůj vlastní přerývaný dech.
Válečným kladivem, které už nedokázala udržet pevně v rukou, jen tak tak odrazila hranu štítu stranou. Oči se jí zalily slzami bolesti. Její chabá rána nemohla kostlivci vyrazit štít z rukou a ten jej pozvedl k dalšímu úderu. Kovová deska se na ni řítila v úhlu, v němž bylo nemožné odrazit ji pomocí šavle. Mohla jen šokovaně sledovat, jak chladná ocel letí k jejímu krku.
Někdo chraplavě vykřikl a kupodivu to nebyla ona.
Rakem se přiřítil jako beranidlo a vrazil do netvora ramenem. Když se kostlivec zapotácel, trpaslík ho zneškodnil jediným úderem svého palcátu.
Viv si všimla, jak se při pohledu na ni zatvářil zklamaně, a její nevolnost ještě zesílila.
„To se ti fakt povedlo, Viv. Klobouk dolů. Zůstaň na fleku a snaž se pokud možno neumřít.“
Jen co to řekl, byl pryč a Viv se zatajeným dechem napjatě poslouchala, jak kolem ní v útoku proběhli Rakemovi Havrani coby halda čepelí, luků a magického ohně, která proměňovala řady nepřátel před sebou na pouhé hromádky zlámaných kostí.
Chvíli nato zmizeli v mlze a ona zůstala sama. Ležela na zemi a nechápavě sledovala, jak jí z nohy proudem vytéká život.
„Pořád mezi živejma, co?“
Viv se tak tak probrala k vědomí. Měla pocit, že se co nevidět pozvrací. Možná už se stalo.
První, co spatřila, byly Rakemovy pronikavé oči, které se zaleskly nad jeho prošedivělým plnovousem spleteným do copánků. Protřepala hlavu, aby se probrala, a rozhlédla se kolem sebe.
Okraj zorného pole měla rozmazaný, jako by jí do očí zatekl olej. Nějak se jí podařilo opřít se zády o jeden z dubů. Zjistila, že si předtím nejspíš zvládla odtrhnout spodní část košile a ovázat si ránu, do níž vložila hrst mechu. Látka byla skrz naskrz prosáklá a země pod ní představovala směs bahna a krve.
Při pohledu na tu spoušť začala opět ztrácet vědomí a Rakem ji probral překvapivě jemným plesknutím do tváře.
Povzdechl si a potřásl hlavou.
Bylo po bitvě, jinak by tu nebyl. A pokud by to Viv nestačilo jako důkaz, stáli za ním i ostatní a evidentně nikam nespěchali.
„Říkal jsem si to hned, jak ses k nám přihlásila. Doufal jsem, že se třeba mejlím, ale kdepak, dopadlo to přesně tak, jak jsem čekal. Mladej bojovník, hloupej bojovník. Než jeden zmoudří, stojí ho to spoustu krve a času.“ Odvrátil pohled, jako by viděl stín věcí, jež možná nadejdou, a pak se otočil zpátky k ní.
„Každýmu nováčkovi dávám šanci padesát na padesát. Kouknu mu na ruce, na paže. Žádný jizvy? Pak je to fifty fifty, že ho hned první rána dostane pod drn.“
Rukou v rukavici popleskal Viv po svalnatém předloktí.
Hora svalů, ale kůžička jako u miminka. Viv pohlédla přes jeho ruku na svou zuboženou nohu.
Rakem se postavil a Viv vzhledem k jeho výšce ani nemusela zdvihnout zrak, aby mu viděla do očí. „Tak co? Dostane tě tahle rána pod drn?“
Viv potlačila nával nevolnosti a přimhouřila oči. Cítila se jako hlupák. A pocit, že je za hlupáka, v ní vyvolával nespokojenost. A nespokojenost je jen krůček od vzteku. „Ani náhodou,“ procedila přes zaťaté zuby.
Zasmál se. „V tom případě bych řekl, že se z toho vylížeš.
Prozatím jsi ale vyřízená.“
„Dostali jste ji?“ zeptala se Viv.
„Ne. Podle všeho tady ani nebyla. Jen tu speciálně pro nás přichystala tuhle drobnou šlamastyku. Vyrazíme na sever. Dostaneme ji.“
Viv se usilovně snažila zapřít levou nohu o kmen a s jeho pomocí vstát. Zraněná noha jí připadala dvakrát tak těžká a každý úder srdce v ní rezonoval jako zlověstný gong. „Kdy vyrážíme?“
„My? Vždyť jsem ti říkal, že ty jsi vyřízená. Nejbližší pobřežní město je prý jen pár mil odsud. Nechám tě tam odvézt. Ty se pěkně vykurýruješ a my tě pak na zpáteční cestě vyzvedneme. Pokud v tý době budeš ve formě, vezmeme tě zpátky do party. Vidím to na pár tejdnů. A jestli tě tam pak nenajdem…?“ Pokrčil rameny. „Nebude žádná hanba, když to vodpískáš.“
„Ale…“
„Už není o čem diskutovat. Dneska jsi udělala pitomou chybu. Štěstí, že ještě dejcháš. Jestli máš chuť udělat podobnou
blbost co nejdřív znova, tak potom…“ Věnoval jí nesmlouvavý pohled. „Chceš, abych ti řekl, jaký šance ti dávám na druhej pokus?“
Viv ale nebyla žádný hloupý ork, takže držela klapačku.
Viv ležela na zemi uprostřed nemožně malého pokojíku. No, skoro na zemi. Dům nebyl postaven s ohledem na orčí proporce a lůžko by potřebovala podstatně delší. Aspoň o metr. Kdosi kvůli ní shodil slaměnou matraci z rámu postele na zem, a jelikož jí přečnívaly nohy, podepřeli jí alespoň zraněnou pravačku jejím batohem, aby ji měla ve zdvižené poloze.
Bolelo to jako čerti ze všech osmi pekel.
Když se cestou sem kodrcala v horečce na nosítkách tažených mulami, v jednom kuse kašlala uprostřed oblaku zvířeného prachu cesty – a že byl ten oblak setsakra hustý.
Viv byla na lůžko upoutaná odhadem nějaké dva dny; chvílemi při vědomí, chvílemi mimo sebe, zmítaná kolotočem cyklických snů a pulzující bolesti. Několikrát za ní přišel a zase odešel jakýsi doktor. Nebo možná nikdo takový nepřišel a byla to jen opakující se halucinace. Matně si vybavovala tvář onoho muže, v níž se zračila pro ni nesrozumitelná směsice lítosti a zmaru.
Teď už jí hlava fungovala dobře, což s sebou neslo i tu nepříjemnost, že nyní všechno cítila zcela jasně. Těžko říct, zda to byla změna k lepšímu.
K tomu všemu byla navíc hladová jako vlk.
Rozhlédla se po místnosti, která byla prakticky prázdná. Strohý rám postele, vedle něj malý stolek s lucernou a umyvadlem. Šedivé neohoblované dřevo tvořící stěny. Malé okýnko kryté okenicemi namísto skla. Ve vzduchu zachytila pach moře, slanomilných travin a rybiny. Naproti oknu stála u zdi stará námořnická truhla, o kterou byla opřená její šavle spolu s primitivní dřevěnou berlou. Její válečné kladivo tu chybělo.
A to bylo asi tak vše, co stálo za řeč.
V domě panovalo naprosté ticho. Jediné zvuky, které slyšela, přicházely zvenku – šustění trávy, vzdálený hukot vln a občasný pokřik racka.
Viv byla při smyslech ani ne hodinu a naznala, že pokud by měla tenhle pohled snášet ještě jednou tak dlouho, tak se z toho jednoduše zblázní.
Alespoň že nohu měla teď už čistě ovázanou a fixovanou pomocí dlahy, aby se jí koleno neohýbalo. Nohavici kdosi odstřihl. V místech, kde předtím krvácela, měly obvazy malinko jinou barvu, ale oproti mechu a špinavé vlněné košili to byl rozhodně pokrok.
„Do háje,“ utrousila.
Kousek po kousku začala zdvihat zadek na rám postele, a nakonec s bolestivým syknutím přetočila zraněnou nohu. Zvládla si obout levou botu, ale pravačka jí natekla natolik, že ji musela nechat bosky. Vyhoupla se na nohy a došla k umyvadlu s vlažnou vodou, kde se co možná nejlépe vydrhla žínkou, kterou tam našla. Díky této hygieně si už nepřipadala tak nechutně, a tak se kulhavým krokem vydala ke dveřím. Pokaždé, když pravou patou dostoupla na zem, se jí před očima lehce zatmělo. Zatnula zuby, obrátila se a neochotně se chopila berle.
Sžíralo ji, když si musela přiznat, o kolik je to s oporou lepší. Když už stála u truhly, čistě ze zvyku si připnula k boku šavli. Záhy zjistila, že pokoj se naneštěstí nachází v patře, z něhož vede dolů jen úzké schodišťátko. S funěním sestupovala dolů a na každém druhém schůdku se jistila berlí. Šavle, pohupující se jí u pasu, jí to příliš neusnadňovala. S každým jejím nárazem do rozbolavělé nohy jí při pomyšlení na Rakema naskočil nový a ještě jadrnější přídomek. Ne že by to byla jeho vina, samozřejmě. Přesto bylo mnohem příjemnější proklínat někoho jiného, i když by vlastně měla proklínat samu sebe.
Po cestě ze schodů ucítila vůni slaniny, což pro ni bylo dostatečným povzbuzením, aby pokračovala v sestupu.
Schodiště ústilo do dlouhé roubené jídelny hostince nebo taverny či jak se tomu tady říká. V jedné stěně stálo velké kamenné a zcela studené ohniště, které zívalo do místnosti jako velká a dosti zklamaná ústa. Ze stropu visel železný lustr, který se nakláněl na stranu pod tíhou silné vrstvy skapaného vosku. Zavěšené či přibité na trámech tu byly skleněné rybářské plováky, plynové lampy, rybářské sítě a pár opotřebovaných vesel s vyrytými jmény. Těch několik málo stolků, které se zde nacházely, zelo prázdnotou.
Podél zadní stěny se táhl dlouhý bar, o nějž se opíral hostinský zaujatý cíděním měděného korbelu. Tvářil se přesně tak znuděně, jak si tohle místo zasluhovalo. Byl to vysoký mořský muž s prošedivělou bradkou. Měl protáhlý nos, dlouhé vlasy zastrčené za špičatýma ušima a předloktí zdobená tetováním.
„Brýránko, slečinko,“ zachraptěl. „Něco k snídani?“
Viv nepamatovala, že by ji vůbec kdy někdo oslovil slečinko.
Přelétl ji pátravým pohledem, když uviděl šavli, pozvedl obočí a pak se vrátil ke korbelu, který dosud leštil.
„Máte slaninu?“ zeptala se Viv.
Přikývl. „K tomu vajíčka? A brambory?“
Mocně jí zakručelo v břiše. „Jo.“
„To bude rovnejch pět měďáků.“
Poplácala se po opasku, hledajíc portmonku, načež pohlédla ke schodišti a zaklela.
„Zaplatím příště. Přinejhorším se budu muset vyškrábat po těch schodech zase nahoru.“
Muž jí věnoval křivý úsměv. „Nehodláte mi, doufám, utýct bez placení? Já jsem totiž rychlej běžec. Raději sedněte na jednu z těch stoliček, dokud ještě můžete.“
Viv byla natolik zvyklá, že z ní její vzhled činil z pohledu druhých zřejmou hrozbu, že ji upřímně zaskočilo, když si tenhle mužík dovolil utrousit nenucený vtip na její účet, byť šlo o docela nevinný žertík. Usoudila, že pajdající orkyně nebudí až takový strach.
Když provedla doporučený manévr, hostinský zmizel vzadu. Viv si přitáhla další stoličku, aby se mohla bosou nohou opřít o jednu z bočních výztuh.
Bubnovala prsty o pult a snažila se rozptýlit dalším studiem interiéru, jenže tu vážně nebylo nic, co by stálo za povšimnutí. Její mysl dokázaly zaměstnat jen zvuky a pachy vycházející ze zadní části hostince.
Když pak hostinský přinesl pánev a položil ji na pult spolu s vidličkou a ubrouskem, Viv tak spěchala, aby se co nejdřív pustila do jídla, až se málem holou rukou chytila horké rukojeti.
Hašé z brambor, křupavého, tučného vepřového a dvou rozkvedlaných vajec pořád ještě bublalo. Viv se málem rozplakala radostí.
Všimla si, že hostinský zpoza baru sleduje, jak hltá jídlo, a snažila se zpomalit, ale brambory byly příjemně slané
a bohatě obalené vejcem a bylo těžké je do sebe doslova nenaházet. Zvuky, které při jídle vydávala, nepatřily k dobrému vychování, ale rozhodně byly upřímné.
„Je vám líp?“ zeptal se mořský muž, když sebral z baru prázdnou pánev.
„U všech bohů, to teda jo. Děkuju. Uhm, jmenuju se Viv.“ Zase ten kyselý úsměv. „Těší mě, Viv. Tvý jméno jsem slyšel hned tehdy, jak ses tu objevila. Už jsme se vlastně potkali, ale nedivím se, že si to nepamatuješ. Při všem tom rozruchu.“
Na žádný rozruch si nevzpomínala, ale jeho pobavený tón ji zaujal. „Takže Havrani zaplatili za moje ubytování?“
„Doufal jsem, že uvidím samotnýho Rakema,“ řekl barman. „Každopádně ten, co tě tu nechal ubytovat, byl vcelku gentleman. Zaplatil na čtyři dny dopředu. Říkal, že do tý doby to rozchodíš. Mimochodem, já jsem Brand.“
Podal jí ruku a ona mu s ní potřásla. Oba měli silný stisk.
„Tak co, nepůjdeš si zase lehnout?“ zeptal se.
„U všech pekel, to ani náhodou. Asi by mi z toho hráblo.
Ehm. Kde to vlastně jsem?“
Jeho úšklebek vystřídal veselý úsměv. „Dovol, abych tě jako první uvítal v městečku Šerák, které je pravou perlou západního pobřeží! Velmi malé části západního pobřeží. A tohle tady je pohostinství Bidýlko, můj podnik.“
„Zdá se, že je tu neskutečnej klid.“ Skoro měla chuť říct šílenej klid.
„Bývá tu i rušno, když připlujou lodě. Ale pokud si tu chceš odpočinout a zotavit se, po většinu dní tě hluk obtěžovat nebude.“
Viv přikývla, vyhoupla se na zdravou nohu a podepřela se berlí. „Tak ještě jednou díky. Asi se budeme vídat často.“
S teplým jídlem v břiše se cítila víc jako dřív. Pomyšlení na to, že by si mohla trochu zapajdat po městě, pro ni teď bylo podstatně lákavější než před pár minutami. Kloubem prstu zabušila
na pult. „Myslím, že se půjdu podívat na místní památky.“
„Tak to se uvidíme za deset minut,“ odpověděl Brand.
Viv se zasmála, ale bylo to trochu na sílu.