9788024298207

Kapitola první

Onu srpnovou noc jsem s Finnym nebyla, ale představivost mi její události vypálila do paměti, takže působí jako vzpomínky. Samozřejmě pršelo. Finny a jeho přítelkyně Sylvie Whitehouseová si razili cestu deštěm v červeném autě, které mu otec věnoval k šestnáctým narozeninám. Za pár týdnů mu mělo být devatenáct.

Zrovna se hádali. Není jasné kvůli čemu. Lidé tvrdí, že to v tomto příběhu nehraje roli. Avšak netuší, že existuje ještě jeden příběh, který se ukrývá mezi řádky, jež jsou jim důvěrně známé. A to hlavní, o čem nevědí, je příčina hádky, která je klíčová pro můj příběh.

Úplně to vidím před sebou – mokrou silnici a světla sanitek a policejních aut, která protínají tmu a varují ostatní: Před vámi je nehoda, projíždějte opatrně. Sylvii, jak sedí bokem na zadním sedadle policejního auta, podává vysvětlení a podupává přitom nohama na vozovce zmáčené deštěm. Neslyším, co říká, ale vidím, jak vysvětluje důvod hádky, a mně je všechno, všechno, všecičko jasné. Kdybychom byli spolu, všechno by bylo jinak.

Vidím je sedět v autě chvíli před onou nehodou – hustě prší a vozovka je kluzká, jako kdyby ji zrovna naolejovali. Naneštěstí jsou spolu, a zatímco sviští nocí, hádají se. Finny se mračí. Hlavou

se mu honí spousta myšlenek. Nemyslí však na déšť, na řízení nebo na mokrý asfalt pod koly. Přemýšlí o oné hádce se Sylvií a nad její příčinou, když vtom vůz cukne doprava a vytrhne ho ze zadumání. Představuji si, jak Sylvie vykřikne a jak Finny příliš prudce stočí volant na druhou stranu.

Finny má zapnutý pás. Je zcela bez viny. To Sylvie není připoutaná. Když dojde k nárazu, proletí čelním sklem do noci a zcela nepravděpodobně – skoro až zázračně – z toho vyvázne s drobnými škrábanci na obličeji a rukou. Stane se to přesně takhle, ale je to tak těžko uvěřitelné, že si to ani já nedokážu představit.

Vnímám pouze okamžik poté: stav beztíže, paže vlající ve zpomaleném záběru, vlasy zvlhlé deštěm a částečně i krví, které za ní splývají, jako by patřily mořské panně. Její ústa zakulacená ve vyděšeném výkřiku. Temná deštivá noc, která dokonale obkresluje její tělo.

A pak se Sylvie vrátí zpátky na zem. S hlasitým plesknutím dopadne na silnici a upadne do bezvědomí.

Leží zhroucená na vozovce. Finny na sobě nemá ani škrábnutí. Lapá po dechu a zírá do tmy, udivený a zároveň vyděšený. Právě zažívá svůj vlastní stav beztíže. Jeho mysl je prázdná. Nic necítí, nad ničím nepřemýšlí; prostě jen je, dokonalý a bez úhony. Vůbec neslyší déšť.

Zůstaň, pošeptám mu. Zůstaň v autě. Zůstaň tady a teď.

Jako vždy mě neposlechne.

Kapitola druhá

Phineas Smith je syn tety Angeliny. Teta Angelina není moje skutečná teta, ale mámina nejlepší kamarádka z mládí a zároveň naše sousedka. To jaro a léto před mnoha lety byly obě naše mámy těhotné. Moje máma ve vší počestnosti –přes rok a půl byla vdaná za svoji středoškolskou lásku a jejich dům s oplocenou zahradou byl plný fotografií ze svatby. Můj otec byl (a pořád je) v jednom kuse v práci, ale mámě to nevadilo, protože měla Angelinu. Ta otěhotněla se svým milencem, který byl bohatý, ženatý a podstatně starší. Kromě toho nevěřil, že by dítě mohlo být jeho. K zodpovědnosti ho dohnal až soudem nařízený test otcovství, jenž proběhl několik týdnů po Phineasově narození. Zodpovědností myslím to, že koupil tetě Angelině dům v sousedství a jednou za měsíc vypsal šek, přičemž dalších třicet dní předstíral, že ona ani dítě neexistují.

Máma byla v domácnosti a teta Angelina vyučovala výtvarnou výchovu na Vogtově základní škole naproti jejímu domu, a tak celé prázdniny trávily spolu. Vyprávěly nám, že ono léto, kdy nás čekaly, se teta Angelina s břichem tak velkým, těžkým a vypouklým, že všude vcházelo jako první, vydávala ze svého domku na Church Street do našeho velkého viktoriánského

domu na Elizabeth Street, aby strávila den s mojí mámou.

S nohama opřenýma o zábradlí terasy popíjely limonádu nebo ledový čaj a dovnitř chodily jen odpoledne, aby se podívaly na I Love Lucy. Sedávaly blízko u sebe, a my se s Finnym okopávali, jako bychom byli dvojčata.

To léto pro nás spřádaly všelijaké plány.

Phineas se narodil jako první, 21. září. A já – nejspíš proto, že jsem postrádala jeho věčné kopání – ho následovala o týden později.

V září vám lidé budou tvrdit, že jejich nejoblíbenější roční období je podzim. Během kteréhokoli jiného měsíce by je to ani nenapadlo. Jenže září by vlastně mělo patřit ještě k letním měsícům. A v St. Louis to platí dvojnásob. Lidé tu vyvěšují šklebící se strašáky na dveře, přestože je listí na stromech ještě zelené a panuje teplé počasí. A když se koncem října začne listí i počasí konečně měnit, podzim je dávno omrzel a pro změnu se těší na Vánoce. Nikdy se nezastaví. Nikdy se nezamyslí nad tím, zda už náhodou nemají všechno.

Máma mě pojmenovala Autumn. Lidé říkají „Jé, to je hezký jméno“, ale zároveň ho pouští jedním uchem dovnitř a druhým ven. Neuvědomují si, jaké významy s sebou nese – všechny odstíny rudé, změny a smrt.

Finny to pochopil dávno přede mnou. Mé jméno mělo to, co jeho postrádalo, a sice význam, historii a asociace. Překvapilo mě, jak byl zklamaný, když jsme ve čtvrté třídě listovali v knížkách o významech jmen. Každá uváděla jiný význam a původ jména „Phineas“: had, núbijského původu, věštec, hebrejského původu, arabského původu, neznámého původu. Mé jméno říkalo vše, nebyl tedy důvod ho vyhledávat. Byla jsem přesvědčená, že pokud je jméno neznámého významu a původu, nemá čím zklamat.

Nedošlo mi, že by kluk bez otce mohl ze všeho nejvíc toužit právě po původu a významu.

Během let se kolem Finnyho vynořila spousta záhad, ale teď už mi všecko, všecičko dává smysl.

Vyrostli jsme ve Fergusonu, maloměstě na periferii St. Louis, které tvoří domy ve viktoriánském slohu, kostely z červených cihel a malebné centrum s obchody, jež provozují celé generace rodin.

Řekla bych, že jsme měli šťastné dětství.

Já byla potrhlá a nikdy jsem nikam nezapadla, takže jsem až na

Finnyho neměla žádné kamarády. On mohl mít spoustu kamarádů, kdyby o ně býval stál. Sportoval a nebyl tak mimo jako já. Byl roztomilý a stydlivý a všichni ho měli rádi. Holky na něj letěly.

Kluci si ho vybírali do týmu jako prvního. Učitelé ho vyvolávali, kdykoli chtěli slyšet správnou odpověď.

Mě v dějepise nejvíc zajímaly čarodějnické procesy v Salemu.

V hodinách jsem si četla pod lavicí a odmítala jíst levý dolní roh u sendvičů. Věřila jsem, že ptakopyskové jsou vládní konspirací.

Neuměla jsem udělat přemet ani hodit, odrazit nebo nakopnout žádný druh míče. Ve třetí třídě jsem se prohlásila za feministku a o dva roky později během kariérního týdne oznámila třídě, že hodlám žít v New Yorku, nosit černý rolák a vysedávat po kavárnách, kde budu přemílat hluboké myšlenky a vymýšlet si příběhy.

Když se paní učitelka Morgansenová probrala z šoku, napsala pod můj rozesmátý portrét „spisovatelka na volné noze“ a pak ho umístila na nástěnku mezi budoucí učitele a fotbalové hvězdy.

Nechala jsem se přesvědčit, že nic lepšího asi nevymyslíme. Podle mě byla ráda, že mě mohla někam zařadit, ale říkám si, jestli by se tak starala, kdybych byla divná, a ještě k tomu ošklivá.

Odjakživa jsem slýchávala, že jsem hezká. Hlavně od dospělých. Oznamovali mi to, když mě potkali poprvé, nebo si to mezi

sebou šuškali, když si mysleli, že je neslyším. Byl to fakt, kterého jsem si byla vědoma, stejně jako toho, že moje prostřední jméno je Rose nebo že jsem levák. Jsem hezká.

Ne že by mi to k něčemu bylo. Dospělí byli přesvědčení, že je, nebo by minimálně být mělo, ale když jsem byla malá, užívali si mé krásy víc než já.

Pro ostatní děti – i pro mě – byla mou určující charakteristikou potrhlost.

Nedělala jsem to schválně a vadilo mi, když mě tak ostatní vnímali. Připadala jsem si, jako bych se narodila bez schopnosti rozeznat, zda to, co jsem se chystala říct nebo udělat, vyzní potrhle, a tak jsem byla nucena zůstat sama sebou. Krása pro mě byla pouhou cenou útěchy.

Finny mi věrně stál po boku. Odháněl tyrany, stíral posměváčky a vybíral si mě jako první do týmu. Všichni nakonec pochopili, že patříme k sobě. Přijali nás jako anomálii a většinu času mě nechávali na pokoji. A já byla spokojená, protože jsem měla

Finnyho.

Málokdy jsme trávili čas odděleně. O přestávkách jsem sedávala u hřiště a četla si, zatímco si Finny s ostatními kopal s míčem.

Byli jsme parťáci při skupinových projektech. Chodili jsme spolu domů ze školy i koledovat. Psali jsme úkoly u našeho kuchyňského stolu. A jelikož byl můj otec tak často pryč, Matky se pravidelně zvaly na večeři. Týden za týdnem jsme bez sebe pouze usínali, a i tehdy jsme věděli, že ten druhý není daleko.

Mé vzpomínky na dětství začínají létem. Vidím před sebou mihotavé světlo a zelenkavé listy. Schováváme se ve křoví nebo lezeme na stromy. Podzim, to jsou naše narozeniny, cesta do školy a zlatavá záře slunce. Vánoce trávíme u nás. Tehdy se na scéně objevuje i můj táta. Zato Finnyho otec posílá synovi dárky, které

jsou drahé a zároveň nevyzpytatelné. Třeba sadu na chemické pokusy. Nebo golfové hole vyrobené na zakázku. Finny vždy jen pokrčí rameny a odloží je stranou. Zima je bílá šmouha a studené ruce schované v kapsách. Finny mě zachraňuje, když se do mě děti strefují sněhovými koulemi. Sáňkujeme, nebo zůstáváme v teple.

Jaro je vyvedené ve světle zelených barvách. Sedím na lavičce a koukám na Finnyho, jak hraje kopanou.

Všechny tyto vzpomínky jsem si v mysli označila jako „Předtím“.

Kapitola třetí

Kráčím k autobusové zastávce s batohem na jednom rameni. Několik lidí už tam je. Postávají v rozptýlených skupinkách, ale nehlásí se k sobě. Sklopím oči k chodníku. Boty jsem si postříkala stříbrným sprejem. Mám černé vlasy i nehty. Zastavím se na rohu, stranou od ostatních. Nikdo nic neříká.

Zastávka se nachází na vysokém kopci na Darst Road. S Finnym jsme ho kdysi sjížděli na kolech. Pokaždé jsem se bála. Finny ani jednou.

Nenápadně si prohlížím ostatní, ačkoli předstírám nezájem. Je nás tu sedm. Část znám ze základky, ostatní jsem nikdy předtím neviděla.

Dnešek je můj první den na střední škole.

Opět sklopím zrak a začnu studovat lem svých černých šatů.

Před týdnem jsem je pomocí kleštiček na nehty zbavila krajek. Mámě je jedno, co nosím, pokud si udržím dobré známky. Co ale neví, je, že letos nebudu patřit mezi oblíbené dívky.

Poslední den na základce jsme se Sashou zašly do drogerie a hodinu se probíraly barvami na vlasy. Sasha chtěla, abych se obarvila na zrzavo, kvůli mému jménu. Mně to připadalo jako blbost, ale do očí jsem jí to neřekla. Po vyloučení z Bandy byla mou jedinou parťačkou a vlastně i kamarádkou.

„Čau,“ řekne někdo. Podíváme se na něj. Je to Finny, a je vysoký, blonďatý a oháknutý jako model z katalogu. Rychle se podíváme jinam.

„Čau,“ zaslechnu za sebou holčičí hlas, jehož majitelku nikde nevidím. Měla jsem ho taky pozdravit, ale jsem tak nervózní, že ze sebe nevypravím ani slovo.

Včera se u Finnyho konala grilovačka, kterou Matky nazvaly „rozlučkou s létem“. Zatímco se střídaly u grilu, já vysedávala na terase a pozorovala Finnyho, jak kope míč proti plotu. Přemýšlela jsem nad povídkou, kterou jsem začala psát předchozího večera. Byla mým prvním pokusem o gotickou romanci. Měla končit velice tragicky, a tak jsem zabíjela čas tím, že jsem pilovala poslední detaily hrdinčina neštěstí. Pak nás mámy poslaly dovnitř pro papírové talíře a Finny se mě zeptal: „Proč sis vlastně obarvila vlasy?“

„Nevím,“ odpověděla jsem.

Kdyby se někdo zajímal, proč jsme se přestali kamarádit, tvrdila bych, že to nebylo naschvál. Naše mámy by se shodly, že jsme se během těch pár let jeden druhému odcizili. Nevím, co by řekl Finny.

Na prvním stupni jsme byli pouhou odchylkou od normálu, avšak na druhém už bylo naše přátelství považováno za podezřelé, a zpočátku jsme museli ostatním vysvětlovat, jak se věci mají. Čím méně jsme se vídali, tím méně jsme se museli obhajovat.

A pak přišlo první pololetí sedmé třídy, kdy se má potrhlost zničehonic stala přijatelnou, a já zapadla do skupinky oblíbených holek, které se přezdívalo Banda. Každý den jsme spolu seděly na obědě a poté odešly na holčičí záchodky, abychom si zkont-

rolovaly účes. Týden co týden jsme si lakovaly nehty stejnou barvou. Dávaly jsme si tajné přezdívky a nosily náramky přátelství.

V dobách „Předtím“ jsem měla jen Finnyho. Nebyla jsem zvyklá na obdiv, závist nebo holčičí kamarádství, a tak nebylo divu, že jsem se jich zpočátku nemohla nabažit.

Finny se přidal k partě kluků, kteří působili jako šprti, ale zas ne tolik, aby se jim někdo posmíval. Kdykoli jsem ho ve škole potkala, zamávala jsem mu na pozdrav a on mi nezapomněl zamávat zpátky.

Měli jsme jiné rozvrhy, což znamenalo, že jsme nedostávali stejné domácí úkoly. Začali jsme se učit každý zvlášť a od té doby jsme se téměř nevídali. Být oblíbenou bylo navíc časově náročné.

S holkami jsme se každý den navštěvovaly, dívaly se na filmy a česaly se. Víkendy jsme trávily na nákupech.

Kdykoli jsme se s Finnym ocitli v jedné místnosti, neměli jsme si o čem povídat a každá minuta trapného ticha byla jako cihla do zdi mezi námi.

Najednou jsme nebyli nejlepší přátelé.

Nebyla to naše volba. Ne doopravdy.

Koukám se na své stříbrné boty a třepící se lem šatů, dokud nepřijede autobus.

Mlčky sklopíme hlavy a uděláme krok dopředu. Nastoupíme a jako na povel začneme mluvit.

Ačkoli neexistuje důvod, proč by tam Sasha neměla být, uleví se mi, když ji spatřím sedět ve středu vozu. Má na sobě černé tričko a oči si orámovala tlustou černou linkou.

„Čau,“ pozdravím ji, posadím se vedle ní a batoh si položím do klína.

„Čau,“ odpoví mi. Jelikož jsem se odmítla obarvit na zrzavo, chopila se toho sama a výsledkem je naprosto nepřirozený odstín červené. Navzájem se na sebe zazubíme. Naše přeměna je dokonalá. Nebo si to alespoň myslíme.

Nedokážu vysvětlit, proč jsme se Sashou přestaly kamarádit s Alexis Myersovou a ostatními. Možná proto, že jsem se nepokusila dostat do týmu roztleskávaček.

Přitom jsem to původně měla v plánu. Chtěla jsem se stát roztleskávačkou, být oblíbená, chodit s hráčem kopané – ta se na McClureově střední hraje namísto amerického fotbalu –, a vůbec, dělat všechno, co souviselo s členstvím v Bandě. Nedokázala jsem však přijít s vlastní sestavou, kterou bych mohla předvést při výběrové zkoušce, a tím to celé skončilo.

Já a Sasha jsme se do týmu nedostaly, ale Alexis, Taylor a Victoria ano, a ačkoli nás z Bandy oficiálně nevykoply, na obědě se nedokázaly bavit o ničem jiném než o soustředění a starších roztleskávačkách, které jim přišly ták milé !

Došlo to tak daleko, že poslední den školy přišly s vlasy spletenými do copů a nám o tom nic neřekly. Do té doby jsme nosily copy ve stejný den. Když jsme se jich na to na obědě zeptaly, jen se na sebe podívaly a zachichotaly se. Uvědomila jsem si, že odhalily pravdu, kterou jsem se usilovně snažila skrýt – že jsem hezká holka, nikoli však oblíbená. Že jsem prostě jiná. A tak jsem se rozhodla na ně vykašlat a opět se stát tou potrhlou. A Sasha mě následovala.

V autobuse se ke mně Sasha nakloní a zašeptá mi do ucha: „Vypadáš hustě.“

„Ty taky,“ zašeptám jí zpátky. Poté se vykloním ze sedačky, abych viděla dopředu, a spatřím dívku v červenomodrém dresu, jak kráčí uličkou a její blonďatý ohon se přitom houpe zleva doprava. Když se posadí vedle Finnyho, ucítím bodnutí žárlivosti.

Neuplyne ani měsíc a začnou spolu chodit. Máma mi prozradí, že se Finny se Sylvií Whitehouseovou seznámil ve škole na fotbalovém tréninku, kde roztleskávala.

„Co nám na to lidi asi řeknou?“ nadhodí Sasha. Mám sto chutí ji okřiknout, aby přestala být tak trapná.

„Nevím,“ řeknu.

Kapitola čtvrtá

Prvních pár dní se Sashou obědváme na místě, které jsem pojmenovala „Schody do nikam“. Tvoří jej betonové schodiště, které vede z předního nádvoří na nevyužívanou pláň zarostlou trávou a plevelem.

Alexis a spol. nosí dresy a pošklebují se, kdykoli nás potkají, jako by je k tomu náš nový vzhled přímo vybízel. Nově s nimi sedí Sylvie Whitehouseová, dívka z Katolické školy svatého Jana. Skoro všichni prváci jsou ze stejné státní základky, ale občas se objeví někdo z církevní školy, jehož rodiče si nemohli dovolit školné na soukromých institucích. Jsou to děcka, která měla od školky stejné spolužáky, a teď se plácají v širém moři zvaném McClureova střední.

První krušné dny si všichni hledáme své místo. A pak, krůček po krůčku, začneme uzavírat spojenectví a utvářet vzorce, které nás budou provázet po zbytek školního roku, a možná i po zbytek střední školy.

Sasha se seznámila s jinou dívkou od svatého Jana, která nosí na jednom řetízku křížek a lebku. Chodí spolu na tělocvik a tak dlouho se bok po boku procházejí po běžecké dráze, až ji Sasha přizve k nám. Brooke, jak se ona dívka jmenuje, s sebou přivede svého kluka Noaha a bratrance Jamieho. Den nato se objeví

další lidi – kamarádi toho a toho, někdo z něčí třídy, kdo se zdá být v pohodě, a tak dál. Než se nadějeme, je z nás parta, která se schází na Schodech do nikam. Někteří se po pár dnech připojí k jiným partám, jiní zůstanou. Čtrnáct dní po začátku školy je z nás partička kamarádů, kteří se scházejí na Schodech do nikam. Tvoří ji čtyři holky a tři kluci. Brooke a Noah spolu chodí a jeden pro druhého by dýchali. Dokonce jsou si podobní, mají hnědé vlasy a pihy, a když se smějí, okolo očí se jim tvoří vějířky vrásek.

Na mě, Sashu a Angie tím pádem zbývají Jamie a Alex. Angie, která je blonďatá a maličko oplácaná, je stále ještě zamilovaná do kluka z bývalé školy. Alex má krásné oči, ale je malý a je to takový

ten praštěný, rozjívený typ, který ještě musí dospět. O Jamieho tím pádem soupeřím se Sashou, která po něm od začátku hází zamilovanými pohledy.

Když jsem Jamieho spatřila poprvé, v břiše se mi roztančili motýlci. Má světlou pleť, zelené oči lemované neskutečně dlouhými řasami a tmavé, vlnité a věčně rozcuchané vlasy. Je vysoký a hubený.

Kromě toho je energický a vtipný a rád se samolibě šklebí.

Připomíná mi Puka ze Snu noci svatojánské. S oblibou vymýšlí lumpárny, do kterých naveze ostatní kluky, zatímco my, holky, sedíme na schodech a smějeme se jim. Na pláni si kopou s botou, která patří Brooke, hází zmačkané papíry do oken a parodují školní sbor. Když se žertík povede, Jamie zvrátí hlavu a z plna hrdla se zasměje. Vidím v něm Petra Pana, jak vysvětluje Wendy, že musí výskat, aby bylo vidět, že je sám se sebou spokojený.

Se Sashou soutěžíme o jeho pozornost. Sasha ho popichuje a hraje to na svoji klukovskou roztomilost. Já jsem střídavě zdrženlivá a koketní. Ona pobíhá po schodech a účastní se klučičích