PROLOG
„Valerie?“
I z pouhého znění toho hlasu jí po zádech přeběhl mráz. Dosud očima proplouvala mezi řádky dnešních novin, které vzrušeně oznamovaly druhé vítězství Baracka Obamy v prezidentských volbách, ale její pozornost se během vteřiny obrátila zcela jiným směrem. Odložila noviny na stůl, hned vedle skleničky se zbytkem červeného vína. Pomalu se k němu otočila čelem. Při pohledu do jeho tmavých, téměř černých očí se jí dech zachvěl, ale ona si s vypětím všech sil zachovala kamennou tvář. Zavřel za sebou dveře. Jeho snědá pleť působila v kontrastu s čistě bílým oblekem téměř ohnivě, jako když plameny polykají křehký novinový papír a mění jej v prach. Měřil si ji klidně, ale cosi v jeho očích vypovídalo o surovém, trýznivém hladu, který ho za ní přivedl. Nitro se jí chtivě sevřelo a ona v koženém křesle, které ji zezadu objímalo, poposedla. Všimla si, jak si olízl rty, když k ní přistoupil. Dýchal zrychleně. Zorničky měl rozšířené. Čelo se mu lehce lesklo potem a jeho havraní vlasy byly u kořínků zvlhlé.
Znala ho sotva rok. A přesto ho znala dost dobře na to, aby pouze na základě těchto drobných detailů poznala, co se stalo.
„Někoho jste zabil,“ poznamenala. Mezi prsty jedné ruky už několik desítek minut protáčela cigaretu. Nebyla zapálená – k tomu jí chyběl oheň.
Mezi tmavým obočím se mu objevila hluboká vráska.
Udělal těch několik posledních kroků, které je od sebe dělily, a vztáhl k ní ruku, aby ji pohladil po líci. „Jak to víte?“
„Vím,“ zašeptala. Koutky úst jí bezděky cukly v náznaku drobného úsměvu. „Znám tenhle výraz.“
Chytil ji za ruku a cigaretu jí z neklidných prstů vzal. „Jaký výraz?“ zeptal se zaujatě a sáhl do jedné z kapes svých kalhot. Vytáhl zapalovač – malý, kovový, precizně zdobený. Ozvalo se cvaknutí a ze zapalovače vyšlehl malý, sytě oranžový plamínek. Valerie jej upřeně pozorovala, jak se mihotá a chvěje.
„Tenhle,“ promluvila nakonec a opět k němu zvedla zrak. Její lodičky s tupým klapnutím dopadly na podlahu, kam je nechala spadnout. Složila si nohy pod sebe tak, aby si mohla v křesle kleknout. Špičkou jazyka si přejela po rtech a ochutnala tak sladce chemickou příchuť své rtěnky. Vzápětí ústa poslušně pootevřela, aby jí do nich mohl vložit uzmutou cigaretu.
Znala ten výraz. Viděla jej už několikrát předtím –když před několika měsíci vpravil kulku mezi oči té kryse Langermeierovi. Když tomu zbohatlickýmu, lakotnýmu praseti Kozárovi přišil ruku k desce stolu nožem. Když sem tam projel nějakou ze svých děvek nebo když se jedné z nich před nedávnem zbavil – dívky sotva dvacetileté, nadané tanečnice, ovšem s drzým jazykem, který jí vysloužil kulku do temene hlavy. Pokaždé měl tenhle výraz – na první pohled ztvrdlý a chladný, jako výraz
kata vykonávajícího svou rutinu, ovšem v očích mu jiskřilo vzrušení a divoká radost.
Naklonil hlavu na stranu. Plamínek mezi nimi dál tiše plápolal.
„Zdá se, že toho začínáte vědět nějak moc,“ zareagoval na její mlčení. Nemusela své myšlenky verbalizovat, on moc dobře věděl, co se jí honí hlavou. Stejně jako věděl, že ji nic z toho, co kdy udělal, nikdy skutečně nevyděsilo. Překvapilo? Možná. Strach? Ten nikdy nepohnul jediným svalem v její tváři.
Pomalu ruku se zapalovačem přesunul pod její bradu. „Měla byste si dávat pozor.“ Zahloubaně sledoval plamínek, který nyní tancoval jen asi dva centimetry od její kůže – ne dostatečně blízko, aby ji spálil, ale pořád dost na to, aby jí tím hrozil. „Víte přece, co s takovými dělám, ne?“
„Ano,“ zašeptala bez váhání. Cítila ten žár a přemýšlela, zda to udělá – zda ji spálí, nechá ji se svíjet v bolestech, zatímco jí do masa vyškvaří díru. Jen z toho pomyšlení se jí klín svíral – bylo na tom cosi vzrušujícího. To vědomí, že by ji mohl kdykoliv zabít. Stačilo by jen, aby ho to napadlo.
Kdesi uvnitř si však byla jistá tím, že to neudělá. I toto pouhé vědomí ji vnitřně naplňovalo víc než celý její dosavadní život. Miloval ji způsobem, jakým ji nikdo nikdy milovat nedokázal – způsobem ničivým, krutým, ale zato bezpodmínečným.
Toužila po lásce celý svůj život. Byla s tolika muži a prošla tisíci zklamáními, když zjistila, že ji nemilují způsobem, po kterém prahla. Šla ve svém hledání tak daleko, že když nechtěně otěhotněla, rozhodla se si dítě
nechat, v naději, že možná právě ono jí poskytne, co hledá.
Jenže jakkoliv ji její syn upřímně miloval, ona mu to nikdy nedokázala opětovat. Hleděla do té dětské tvářičky a necítila nic. Nyní už chápala proč – jeho láska možná byla bezpodmínečná, ale zároveň příliš čistá. Nevinná, slabá a hloupá.
Pak ale potkala jeho. Až tehdy pochopila, proč celý život nezapadala, proč byla pro všechny příliš velké sousto. Láska pro ni totiž byla otázkou života a smrti. Některým ženám jako důkaz postačí prsten – zlatý či stříbrný, s kamínky či bez. Pro ni byl ale jediným přijatelným důkazem dar života. Mohl jí držet nůž pod krkem, mohl ji kdykoliv zabít nebo zranit, ale nikdy to neudělal. Bylo to jako milovat Boha. Ona se ale toho svého mohla dotknout. Mohla se s ním milovat, zatímco jí do ucha šeptal chlípná slůvka.
Právě v tom tkvělo to kouzlo. V ostří nože, které nikdy nepřitlačí natolik, aby vytryskla krev, v žáru ohně, který sice pálí, ale nikdy nesežehne. Život a smrt, nebe a peklo, ctnost a hřích. Až ve chvíli, kdy jí cestu zkřížil on, pochopila, že ona v lásce nikdy nehledala důvod žít. Hledala v ní důvod zemřít.
„Dávejte si pozor, Valerie,“ zamumlal a pomalu posunul zapalovač níž. Žár plamene se jí opřel nejprve do tenké pokožky krku a postupně putoval níž, přes klíční kosti a dekolt až k límečku jejího kostýmku. Zavřela oči. Srdce jí pod hrudní kostí zběsile bušilo.
Plamen krátce olízl bílou látku límečku a pach spáleného hedvábí se ve vzduchu promísil s kouřem z cigarety. Než se však žár stihl do látky skutečně zakousnout, on ruku i se zapalovačem náhle stáhl. „Co je tohle?“
Valerie oči zase otevřela a zpod řas se na něj podívala. „Co?“
Zrak upíral na její hrudník. Valerie měla tuto část svého těla velmi ráda – byla její největší předností a ona ji ráda ukazovala v těsných, lichotivých modelech s hlubokými výstřihy. Věděla, že i on má oblé křivky jejích ňader rád –stejně jako měl rád rusovlásky. Modré oči. Bledou, čistou pleť. Ona dříve neoplývala ničím z toho, ale život s ním jí dal peníze, a tedy i možnost zcela přizpůsobit svůj vzhled jeho preferencím.
S hloubkou výstřihu se však tentokrát přepočítala. Nehleděl na ni toužebně, fascinovaně ani chtivě. Sice se k ní sklonil natolik, že se jejich ústa málem potkala v polibku, ale namísto vzrušeného jste tak krásná, ve které doufala, se jí dostalo pouze: „Víte, že nemám rád levný holky.“
Zarděla se tím nejhlubším ponížením, jaké kdy cítila.
„Nevytáhl jsem vás ze sraček jenom proto, aby se z vás stala laciná děvka,“ zavrčel jí do rtů a jeho prsty ji stiskly v pase takovou silou, až bolestí zalapala po dechu.
„Dám si pozor,“ přislíbila roztřeseně. V duchu se peskovala za tu pošetilou chybu – kdyby víc poslouchala, kdyby se nad tím víc zamyslela…
On ale stisk hned zase uvolnil. „Věřím vám,“ řekl už smířlivějším hlasem a vztáhl ruku k její tváři, aby jí zastrčil pramínek rusých, barvených vlasů za ucho. „Nejste tu dlouho. Vím, že některé věci potřebují čas, ale…“
Rty se otřel o její. Valerie vzdychla, a když pocítila vlhké mihnutí špičky jeho jazyka, tiše zasténala.
„Měla byste vědět, že trpělivostí zrovna neoplývám,“ zašeptal. Nebyla si jistá, zda to znělo jako varování,
výhrůžka, anebo spíš příslib. „A stejně tak jako jsem se vás ujal, se vás můžu zase zbavit. Takže na vašem místě…“
Krátce ji políbil. „… bych si začal dávat pozor velmi, velmi rychle.“
„Nezklamu vás,“ zašeptala v odpověď, a když jeho prsty začaly útočit na knoflíčky jejího kostýmku, prohnula se v zádech ve snaze mu usnadnit přístup. Těsná sukně jí nedovolovala roztáhnout nohy dost na to, aby mu mohla nabídnout přístup mezi svá stehna, ale z jeho hladového počínání odhadovala, že i tento kus oděvu bude dřív nebo později následovat osud jejího saka, které mezitím skončilo na podlaze.
„Doufám, že budete schopna tomu slibu dostát,“ zavrněl, jak si tak prohlížel bledou kůži jejích ramen, kterou právě odhalil. Sklonil se k ní a políbil tmavé znamínko nad její pravou klíční kostí.
„Dostojím,“ zašeptala mu do ucha a ovinula mu obě paže kolem širokých ramen, jako by mu už nikdy nechtěla dovolit se od ní vzdálit. Byla odhodlaná splnit každé jeho přání, tohle i kterékoliv jiné.
I kdyby ji to mělo stát život.
5. listopadu 2019
Setkala jsem se s tím klukem, co mi na instagramu reagoval na inzerát. Valentin by měl na rekrutování novejch lidí začít používat sociální sítě, dost by to všem ulehčilo život. Vždycky se tam někdo najde. Tenhle kluk je prej dokonce baleťák. Slečnu Gorski klepne. Ale zas je celkem hezkej. A teplej. O to Valentinovi šlo.
Prej potřebuje prachy. Jasně že potřebuje prachy, každej do Sphinx přijde s tím, že potřebuje prachy.
Ale vypadá to slibně, myslím, že se mi povede ho do Sphinx dotáhnout. Snad mi pak Valentin dá pokoj.
„Ta kočka má čtyři oči,“ zabrblal mi Kit do ucha.
Vzhlédl jsem k obří kamenné hlavě, co se tyčila nad vchodem do průjezdu. Vystupovala ze štítu domu a v ladném oblouku shlížela na každýho, kdo do Sphinx vstupoval. Skutečně měla čtyři oči – a všechny se teď upíraly právě na nás.
„Jup,“ pokýval jsem hlavou. „A taky čtyři ocasy.“
Kit se nechápavě rozhlídl. „Co? Jaký ocasy? Kde je vidíš?“
„Sou z druhý strany baráku, nad zadnim vchodem.“ Začal jsem v kapse lovit peněženku, aby nebylo vidět, jak přemáhám úšklebek. Chudák kluk. Nikdy nepoznal, když si z něj někdo dělal prdel. Aspoň Meluzína můj joke pochytila, protože se vedle něj začala pobaveně culit. Už vzápětí se otřásla zimou. Nesněžilo, ale lednová noc nám všem trochu zalézala pod límce.
Že jsme byli všichni natolik opilí, aby nám návštěva strip klubu Sphinx připadala jako dobrý nápad, nebylo až tak překvapující. Koneckonců, během pátečních nočních tahů městem se vám jako dobrý nápad jeví kdeco.
Že jsem s tím nápadem přišel já? Absolutně nulovej efekt překvapení.
Že nás dovnitř pustili tak snadno, už ovšem trochu překvapující bylo. Opravdu jim stačila jen občanka a vstupný – zatraceně drahý vstupný, ale když do sebe několik hodin obracíte jednoho lítacího jelena za druhým, máte najednou o hodnotě peněz značně zkreslenou představu. To byl ovšem problém pro moje zítřejší já, které bude pravděpodobně bez oběda.
Studený průjezd nás dovedl ke schodišti vedoucímu kamsi do útrob domu. Už tady jsme slyšeli hudbu linoucí se z prostor pod námi. Jak jsme procházeli, rozhlížel jsem se kolem. Strávil jsem čtyři roky svýho života studiem umění a během té doby jsem kolem tohohle baráku chodil každý den na tramvaj. Nikdy jsem se nedobral k závěru, v jakém slohu nebo stylu byl postavený. Brána připomínala gotický ústupkový portál, štít se nesl v duchu secese, jeho zdobení místy přecházelo až do baroka a doplněný byl o klasicistní sloupy, jimiž odkazoval do dávné antiky. Vchod byl ověšen fialovými ledkami a označen strohým nápisem Sphinx, který promlouval jazykem postmoderny. Kočičí hlava jej střežila jako hlídací chrlič a jen umocňovala moje přesvědčení, že ten dům byl svědectvím veškerých uměleckých projevů, s jakými lidstvo během své existence přišlo.
Komise u maturity by s mou definicí pravděpodobně spokojená nebyla, ale já jsem sem nepřišel skládat zkoušku.
„Jak moc myslíš, že budou ty holky nahý?“ zeptal se Kit, zatímco jsme scházeli kamenné schody. Nad hlavami nám zářily drobné žárovky, ovšem poskytovaly pouze tolik světla, abychom se cestou dolů nezabili.
„Jak to asi tak máme vědět?“ otočila se na něj Meluzína. „Ptáš se, jako bysme sem lezli každou noc.“
Zatvářil se dotčeně. „Tak byl to Mikulášův nápad, koho jinýho se mám jako ptát?!“
„Já tu ale nejsem kvůli holkám, vole,“ zasmál jsem se, ovšem vzápětí jsem si od Meluzíny vysloužil káravý pohled. Zvedl jsem ruce na obranu. „Hele, sem all for girl power, ale hezký kluci sou hezký kluci, jasný?“
Jenom obrátila oči v sloup. Schody skončily a před námi z příšeří vyvstal těžký sametový závěs. Meluzína se na nás podívala, jako by se ptala, zda tedy skutečně jdeme, a když jsme oba přikývli, natáhla ruku a závěs odhrnula.
„Panejo,“ nakrčila uznale bradu, když se před námi otevřel spoře osvětlený prostor hrající tóny fialové, modré a bordó. Ve vzduchu byl cítit pach tabáku a nad stoly se vznášela lehká kouřová clona. Můj pohled okamžitě upoutalo pódium ve tvaru písmene T, na které dopadaly dva velké kužely světla. V jejich objetí tancovala u tyče blonďatá tanečnice, oděná ve šněrovaném crop-topu, který jí na plochém bříšku vytvářel pavučinu, a koženkových kraťáscích. Dlouhé nohy jí zvýrazňovaly síťované punčochy a vysoké kozačky s podpatkem, který nemohl být určený pro běžnou chůzi.
Nebylo tu ani zdaleka tak plno, jak jsem čekal, zato jsem však mezi návštěvníky klubu postřehl několik mužů v draze vypadajících oblecích. Na okamžik jsem si ve svých roztrhaných džínách a obyčejným triku, které jsem si v předchozím baru ještě navíc pobryndal, připadal poněkud nepatřičně.
Meluzína byla jako vždy o krok napřed. Zatímco já s Kitem jsme téměř hypnotizovaně sledovali tanečnici na pódiu – byť každý z úplně jinýho důvodu –, ona už
nám vyhlédla místa. Než jsme se nadáli, čapla nás každého za jednu ruku a táhla nás kupředu.
Kráčeli jsme clonou kouře a neonových světel, kterými byly uličky mezi místy k sezení lemovány. Cestou jsme míjeli jednu z obsluhujících dívek, která směrem k baru nesla tác s prázdnými sklenicemi. Nemohla být o moc starší než my, ale dlouhé nalepené řasy a rudá rtěnka jí několik let rozhodně přidaly. V jedné ruce měla tablet a mělká záře obrazovky osvětlovala její kulatý obličej rámovaný pramínky tmavých vlnitých vlasů. Věnovala nám úsměv a drobné kývnutí a já koutkem oka postřehl, jak se Kit málem přetrhl, aby kývnul zpátky.
K našemu stolu zamířila jen chvíli poté, co jsme se v kožených křeslech uvelebili. Každému z nás donesla sklenici vody – pozornost, co v naší zemi, kde je voda dražší než pivo, vůbec není standard. Po celou dobu měla na tváři úsměv a lehce se vlnila do rytmu písně, která se klubem nesla. Ostré hrany jejích jehlových podpatků tlumil koberec, takže mezi hosty procházela takřka neslyšně, kratičká sukně fantazii příliš nerozvíjela a těsný korzet měl zjevně taky docela opačný účel.
„Nápojový a jídelní lístek najdete pod tímto QR kódem,“ ukázala nám čtvereček vyražený na kartičce drahého papíru, a než zmizela, zlehka se zadečkem otřela sedícímu Kitovi o rameno. Ten se rozsvítil jako vánoční stromeček a já s Meluzínou jsme jen tak tak udrželi smích na uzdě – ovšem pouze do chvíle, než se slečna dostatečně vzdálila.
„Shit,“ shrnul to Kit, který se záhy taky začal tlemit, „tak tohle bude dobrodrůžo.“
Zatímco si do mobilu skenoval kód, rozhlížel jsem se kolem. V nejbližším okolí pódia bylo několik stolů oddělených od zbytku prostor klubu, pravděpodobně nějaká VIP sekce. Některé stoly zely prázdnotou, u zbytku seděly menší či větší skupinky mužů, mezi nimi i pár žen.
Spousta z nich byli cizinci – stůl nejblíže k nám mluvil hlasitou němčinou, o kousek dál seděli Číňané a jinde jsem zase spatřil dvojici mužů s arabskými rysy.
Sledoval jsem Němce. Na stole měli rozložené karty a skleničky s něčím, co vypadalo jako whiskey.
Pokynul jsem jejich směrem hlavou. „Ti asi nehrajou prší, co?“
Meluzína zvedla zrak a zavrtěním hlavy doplněným o pobavený úšklebek mi dala za pravdu.
„Dáme si koktejl?“ nadhodil Kit, který měl nos zabořený v mobilu.
„Myslíš jako jeden dohromady?“ uchechtla se Meluzína, a když jsem si kód načetl taky, pochopil jsem – ceny tady rozhodně nebyly určený pro chudý vysokoškoláky.
„A proč ne?“ pokrčil Kit rameny. „Když se na nějakym shodnem…“
Nadechl jsem se.
„Ne,“ utnula mě Meluzína okamžitě. „Tu tvojí krvavou rajčatovou kejdu ne.“
Zase jsem pusu zavřel.
Nakonec jsme si každý objednal sklenku něčeho, co se skrývalo pod názvem Modrý plameňák – koneckonců, byli jsme tu poprvý a pravděpodobně naposled, a jelikož budu už tak zítra bez oběda, ať to aspoň stojí za to.
Než nám ovšem nápoje přinesli, atmosféra klubu zhoustla očekáváním. Hudba utichla a blonďatá tanečnice
se ztratila kdesi za oponou. Němci se přestali věnovat kartám a uvelebili se ve svých křeslech. I Kit s Meluzínou si změny nálady všimli a Kit mi posunkem úst naznačil jediné.
Půlnoc.
Pódium na chvíli zcela zhaslo a klub se ponořil do mělkého přítmí. Jenom nad hlavami nám zářil velký křišťálový lustr, kdesi za námi z šera vystupoval podsvícený bar a na stolech svítily malé baňkové lampičky, jejichž měkké světlo vše halilo závojem křehké intimity. U vedlejšího stolu krátce zazářil zapalovač, jak si někdo zapálil cigaretu.
Dolehly ke mně kroky. Sebejisté údery podpatků, jak se po pódiu rozmístilo několik postav.
Naklonil jsem se dopředu.
První tóny hudby. Pódium se zalilo světlem a odhalilo štíhlá těla oděná v odvážných kostýmech nejrůznějších střihů i barev. Stříbrná a zlatá, fialová a rudá. Náboj úderné choreografie otřásl pódiem i vším v jeho bezprostřední blízkosti a světla reflektorů se roztříštila o oslnivě třpytivé látky.
Uměli se hýbat, všichni do jednoho. Věděli, co dělají, a dělali to s vášní. Sledoval jsem dívky v popředí, načež mou pozornost upoutal mužský tanečník ve středu. Nezaostával za zbytkem ani o píď – měl pod kontrolou každou část svého těla. Rozhalenou košili mu v pase svíral korzet, nohy mu jako šperk zdobily podvazky a na podpatcích se pohyboval snad s ještě větší jistotou než dívky kolem něj. Vystoupení postupně odhalilo další tanečníky a moje teplé srdíčko zaplesalo. Duchem jsem se vnořil do pulzující hudby a na chvíli docela zapomněl,
že jsem tady jenom ze srandy. Bylo to až hypnotizující –nevěděl jsem, co se děje nebo kam se mám dívat, a byl jsem tím docela a zcela fascinován.
Několik dívek sešlo z pódia. Následovaly rytmus choreografie až mezi stoly, bez špetky studu nebo hanby. Působilo to ohromně empowering – byla to koneckonců práce, za kterou by nad nima kdekdo ohrnul nos, ale ony ji vykonávaly hrdě, náležitě pyšné na svá těla, která dávaly na odiv. Ladné kroky, pohyby boků, stínohra svůdných křivek krmících hladové pohledy. Jak tak tancovaly mezi stoly, čas jim protékal mezi prsty společně s bankovkami, které jim ti cizí muži dychtivě zastrkovali do dekoltů a za pas.
Muži jsou vlastně neuvěřitelně hloupá stvoření, přemítal jsem, zatímco jsem to všechno pozoroval. Žijí v přesvědčení, že mají navrch, že to oni drží v rukou otěže reality, a přitom ženě stačí jenom zhoupnout boky, usmát se, mrknout. Stačí jí pouze existovat a muži už jsou ochotni zaprodat svoji duši, jen aby si získali její pozornost. Myslí si, že existuje pro ně, a ona přitom existuje pro sebe a jen využívá jejich naivity, aby dostala to, co chce.
My teplí na tom samozřejmě nejsme o nic líp. Stačila váha dlaně na rameni a já věděl, že jsem jeho, ještě předtím, než jsem se vůbec otočil.
Přehodil přese mě nohu. Ruce mi sklouzly na jeho boky a ochotně mu dopomohly k tomu, aby se mi usadil na klíně. Shlížel na mě tmavýma očima, na rtech hravý, troufalý úšklebek. Váha dlaně se mi z ramene přesunula na krk a já bezmocně polkl, pohled odevzdaně upřený na jeho tvář.