Existuje spousta teorií, jak se ráno nejlépe probudit. Někteří doporučují postupně se rozjasňující světelný signál, který člověka probere tak něžně jako falešný východ slunce. Jiní se raději drží hlasitých zvuků, burcujících spáče okamžitě vlnou strachu. Já zase přísahám na to, že vás nic nevytáhne z peřin efektivněji, než když si vám na hlavu sedne váš pětiletý bráška.
„Bože, Ismaile, VYPADNI!“ křičím, ale můj hlas tlumí tíha jeho těla.
Ismail se jen s chichotem zavrtí přímo na mém obličeji. Taky se nakonec musím smát, když ho shodím. Plácne sebou na postel a řehtá se jako maniak. Na nic nečekám a hned ho začnu lechtat pod paží, na což podle očekávání reaguje radostným jekotem.
„Pšššt,“ zakryju mu pusu s opatrným pohledem ke dveřím, „nebo dostanem vynadáno.“
Ismailův úsměv pod mou dlaní pomalu vadne.
„Co děláš tak brzo vzhůru?“ zeptám se a sáhnu po telefonu, abych se podívala, kolik je hodin. Displej ale zůstává tmavý. Znovu na něj poklepu. Nic. Přidržím knoflík zapínání, a když uvidím jen ikonu vybité baterky, stáhne se mi
žaludek. Jeden pohled na nabíječku mi prozradí, že byla celou noc vypojená ze zásuvky.
„Sakra,“ vyskočím s tichým zaklením z postele. Nezbyde mi než se podívat na hodiny na stěně. „Zaspali jsme!“ informuju Ismaila. Jeho trochu přerostlé černé vlasy trčí všemi směry a pyžamo se Spidermanem má po naší lechtací šarvátce celé pomačkané. Normálně ho budí a chystá do školy ammi – sama nevím, proč to dneska neudělala. Musím si dát sprchu. A asi vypravit do školy i bráchu. A dát mu snídani. A… do háje! Nechtěla jsem náhodou vstát dřív a zopakovat si látku na písemku z biologie? Za-trace-ně!
„Kde je ammi?“ zeptám se Ismaila. Pěkně se na ni zlobím. Mně se v noci vybil telefon, ale co tak omlouvá ji? Má vstávat jako první. Tohle všechno je její práce. Když se budím, sedí už Ismail většinou u snídaně.
„Spí,“ natáhne se brácha ležérně na moji postel. „Pokoušel jsem se ji vzbudit, ale nepomohlo to.“
Asi jí je dnes zase špatně. Občas má dny, kdy se nemůže zvednou z postele. Snídá, teprve když se vracím ze školy. V takovém dni u nás zavládne chaos a naplní mě úzkostí a zmatkem. Většinou jsem ale vzhůru dost brzy na to, abych její úkoly vzala do svých rukou.
„Fajn, dobře,“ snažím se získat nad vším zase kontrolu. „Jo, jasně… To zvládneme. Ze všeho nejdřív ti musíme obléct školní uniformu.“
Ismail pohrdavě odfrkne, než se znovu rozesměje.
Tak tohle bude dřina.
„Já nechci skořicový polštářky! Chci palačinky!“ shodí Ismail papírovou krabici, až se cereálie vysypou na stůl. Jeden kousek seberu a strčím si ho do pusy – částečně proto, že jsou vážně dobré, a částečně, abych bráchu neseřvala, i když se mi teď zrovna chce. Nechápu, jak tohle ammi každý den zvládá – když je člověk ve stresu, Ismail mu umí docela slušně lézt na nervy.
„Jdeme pozdě. Na palačinky není čas,“ zvednu krabici a posbírám ten svinčík kolem. „Vlastně nestíháme ani snídani, jenže já vím, že když se nenajíš, budeš protivnej a tvoje učitelka pak zase ammi vynadá. Takže ty polštářky pěkně sněz. Hele, dokonce ti je trochu osladím,“ hodím do misky špetku cukru, ale bráška mi vyrazí lžičku z ruky a znovu se rozhihňá.
„Ismaile!“ křiknu. „To už není legrace. Jdeme pozdě! Nemůžeš se prostě normálně najíst? Prosím?“
„Nechci polštářky! Chci palačinky!“
Grrrrrrrr. Přísahám Bohu, že mě ten kluk jednou přivede k šílenství. Ačkoli už je mu pět, někdy se chová jako tříletý.
Při pohledu na hodiny mě znovu zachvátí panika. Měla jsem mu prostě vrazit do ruky banán a vystrkat ho ze dveří. Zadívám se do jeho rozesmáté tváře s rošťácky hnědýma očima a pochopím, že pokud s ním mám něco pořídit, budu ho muset převézt.
„Tak jo, víš co? Dneska do školy vůbec nemusíš chodit,“ prohodím.
Hned se mu rozsvítí kukadla. „Fakt?“
Kývnu, zatímco utírám rozsypaný cukr ze stolu. „Jasně, prostě zůstaneš doma. Ammi není dobře, takže bude celý
den v posteli. Až přijde z práce abu, budete spolu jen sami dva. Asi se mu ale nebude líbit, že se ulejváš.“
To ho přesvědčí. Jeho úsměv okamžitě pohasne. Skoro mě to mrzí, ale donutím se dělat, jako že se nic nestalo. Nasadím klidnou masku. Jako ammi. Znovu mu podám lžičku. Tentokrát ji přijme.
„Můžu se kouknout na nějaký video?“ zeptá se s ještě pořád prázdnou pusou. „Jedno z těch tvých?“
Neměla bych mu to dovolit – dobře vím, že je to zlozvyk.
Stejně tak mi je ale jasné, že v této chvíli je nejlepší, aby bylo po jeho. Telefon se mi ještě nabíjí, a tak popadnu ammiin iPad, otevřu svůj youtubový kanál a podám přístroj Ismailovi.
Točit videa mě baví ze všeho na světě nejvíc. Vytvářím nejrůznější podivnosti – remaky filmových scén (většinou z Disneyho filmů) s hračkami a předměty z domácnosti, někdy taky natočím Ismaila, jak blbne, občas nějaký stop motion animák. Ismail mi často pomáhá – snad proto se mu ty věci tak líbí. Většinou mu hotové klipy ukazuju za odměnu, ale dnes povolím, protože extrémní situace si žádá extrémní řešení.
Konečně se pustí do jídla, a tak mu můžu v klidu namazat chleba se sýrem na oběd do školy. Bože, jak jsme jen mohli takhle zaspat? Jak natírám majonézu na krajíc, v hlavě se mi promítá, co mě asi potká ve škole. Slečna Kirtleyová ve vrátnici ošklivě sjede každého, kdo se opováží přijít pozdě. „Nikam to nedotáhneš, když ani neumíš přijít včas, Amani,“ řekne mi. A pak budu muset vklouznout do tiché třídy, kde už všichni budou zabraní do práce. Nejradši
bych se na to vykašlala a zůstala doma, ale stejně jako Ismaila mě odrazuje představa, že bych musela celý den strávit s abuem, když ammi nahoře odpočívá. To by bylo i na mě trochu moc.
Najednou se ozve abuův hlas – jako bych ho svými myšlenkami přivolala. Srdce mi začne divoce bušit ze strachu, že bude zuřit, když nás s Ismailem uvidí ještě doma, a navíc zjistí, že chleby mažu já, zatímco ammi nahoře vyspává. Otočím se a div nepustím nůž z ruky. Potom ale zjistím, že
Ismail jen zapnul na iPadu televizní vysílání. Abu se zubí přes celou obrazovku. Čekali byste, že už jsem si zvykla.
Abu celá léta moderuje Zvířecí kliniku – dětský pořad o zvířátkách a veterinářích. Nedívám se na to pěkně dlouho. Teď ale mluví v nějakém ranním vysílání pro dospělé, kde dělá
Zvířecí klinice reklamu.
„Hele, Maani, abu!“ zaraduje se Ismail s pusou plnou obdivu a (zaplať Pánbůh) cereálií.
Oba se díváme na verzi našeho táty, kterou doma nikdy nemáme. Chápu, že je to jeho práce a že tam takový být musí, ale mně vždycky připadá, že je v televizi někdo úplně jiný. Dokonce vtipkuje s moderátory na pohovce, zatímco hladí kočku. I ostatní mají na klíně nějaké drobné zvířectvo.
Smějí se, jako kdyby nikdy neslyšeli nikoho tak vtipného jako abua. Musím se usmát. Svoji práci vážně dělá skvěle.
Abu byl celé roky opravdový veterinář – za mlada. Potom mu nabídli tu práci v televizi, za kterou dostal daleko víc peněz. Často musí svůj pořad někde propagovat, a tak tam baví lidi roztomilými chlupáči a ujetými fakty ze zvířecí říše.
Soustředím se na to, abych namazala na Ismailův sendvič pořádnou vrstvu majonézy, protože vím, že to tak má rád. Zrovna okrajuju z chleba kůrku, když se z iPadu ozve poplašený křik. Moderátoři vyskočili na nohy a na abuově plnovousu visí… kočka. Táta se ji pokouší setřást, ale zvíře se ho drží jako o život. Blonďatá hlasatelka vřeští a kočka se houpe ve vzduchu. Než se naděju, vypukne vřava i mezi ostatními zvířaty. Ještěrka se zaplete do vlasů té blondýně a taky se ne a ne pustit, zatímco morče vyrazí do publika.
„Sundejte ze mě tu zatracenou potvoru!“ vzteká se táta. Blondýna dál ječí.
Potom abu zakopne a padne na znak na pohovku. Hlasitě to práskne a pak už jsou z něho vidět jen nohy za gaučem. Někdo se konečně probere a pustí předpověď počasí.
Krve by se ve mně nedořezal. Zato Ismail se chechtá tak, až mu teče mléko po bradě, a já se bojím, aby nevdechl snídani.
„Viděla jsi to, Maani?“ podívá se na mě uslzenýma očima. „Abu měl na obličeji kočku! A sekl sebou!“ Znovu se rozesměje.
Tak tohle bude průšvih. Velký průšvih. Roztřesu se strachy. Abua to určitě ztrapnilo a… ponížilo.
„Tak pojď, Ismaile,“ poručím přísněji než obvykle. „Musíme jít. Teď hned.“ Popadnu nedojedenou misku cereálií a postavím ji do dřezu.
„Hej! Moje polštářky!“
„Takže teď o ně najednou stojíš?“ strčím mu namazaný chleba do svačinové krabičky.
„Já chci ammi!“ popotáhne plačtivě.
Místo odpovědi mu naplním láhev vodou.
„Proč ještě spí?“ zeptá se. „To mě ani neodvede do školy?“
„Ne. Dneska půjdeš se mnou.“
Musíme jít. Vypadnout z domu co možná nejdřív. Pořád vidím před očima, jak abu padá s tou kočkou ve vousech.
„Obuj se.“
„Ale ammi mě vodí vždycky,“ stěžuje si Ismail od stolu.
„I když je nemocná. Tak proč dneska ne?“ Mluví tak tichým a zranitelným hláskem, že hned poznám, že je mu do breku. To mi láme srdce.
„Neboj, bude to zábava. Jenom my dva. Můžeme po cestě sfouknout pár pampelišek, co říkáš?“ Ismail foukání do pampelišek přímo u nás na zahradě miluje.
„Ale ammi pro mě přijde?“ zvedne bráška oči.
„Já ti nejsem dost dobrá?“ zavtipkuju.
„Já chci ammi!“
Slyším, jak se mu do hlasu vkrádá pláč. Ne, ne, ne! Ne teď!
Najednou si přeju, aby mu bylo aspoň o pět let víc. Miluju ho celým svým srdcem, ale starat se o něho bývá někdy peklo – zvlášť ve chvílích, kdy už jsem dost vystresovaná z toho, že zase přijdu pozdě. K tomu písemka z biologie, abu, ammi a tak vůbec… Musím rychle do školy. Tam se vždycky z nějakého důvodu uklidním. I když nejsem zrovna premiantka třídy, chodím tam ráda, protože vím, co se bude dít, na jaké hodiny mám jít, kam se kdy vydat… Vím, o čem se budeme učit a znám všechny ve třídě jménem. Ve škole panuje řád a jistota. Desetkrát deset je vždycky sto. Zato doma… „No tak, nebuď smutnej,“ utěšuju Ismaila, i když rovnou vím, že to dělám ještě horší. A opravdu: hned mu kapou krokodýlí slzy.
„Víš co? Mám parádní nápad, co podnikneme,“ pokouším se ho rozptýlit a zároveň rozveselit. „Ukážu ti supertajnou cestu do školy, o které nikdo neví. Dokonce ani ammi ne.“
„Fakt?“ popotáhne Ismail. „Ale ammi přece ví všechno.“
„Tohle ne. Tohle znám jenom já. Ukážu ti, kudy chodí do školy velké děti, chceš? Musíš mi ale slíbit, že to nikomu neřekneš. Můžu ti věřit?“
Bráška horlivě kývne.
„Fajn. A teď honem obouvat, jinak na tu tajnou cestu nebudeme mít dost času.“
Ismail vyrazí do předsíně. Díky Bohu.
Teď už jen zbývá vymyslet si rychle nějakou tajnou cestu do školy.
Vyučování uplyne podivně rychle. Možná je to tak vždycky, když člověk přijde pozdě (a snaží se zapomenout, jak se jeho táta ráno ztrapnil v televizi). Z většiny hodin si odnášíme domácí úkoly a ze zbytku aspoň připomínku, že máme brzy něco odevzdat. Pátou hodinu jsem měla biologii – ještě teď, když se pomalu blížím k bráně školy, mi z té písemky třeští hlava. Uprostřed čtvercového dvora stojí velká nástěnka. Většinou ji plní plakáty zvoucí na diskotéky, třídní schůzky nebo školní výlety. Teď tam ale visí jen odpočítávání – jedno jenom a pouze pro nás z jedenáctého ročníku.
ZBÝVÁ: 22 DNÍ
Dvaadvacet dní do závěrečných zkoušek. Do konce školy. Pořád tu jsou sice poslední přípravné ročníky na studium, ale to není to samé. Přichází konec jednoho období. Pokaždé když si na to vzpomenu, mám žaludek jako na vodě. Jako bych se v autě řítila na nedostavěný most. Na takový, jaký vídám v laciných akčních filmech nebo kreslených seriálech. Až na to, že mi chybí schopnost odvrátit nevyhnutelnou
havárii. Dokonce ani neumím řídit. To proto se většinou poslední dobou školnímu dvoru vyhýbám. Nepotřebuju si neustále připomínat svoji děsivou budoucnost.
Skloním hlavu a přidám do kroku. Minu nástěnku se znepokojivou vyhlídkou na příští léta a zamířím k uměleckým učebnám, kde už čeká Huda. Zrovna si povídá s Ezrou Fitzgeraldem od nás z ročníku. Huda prostě zná úplně VŠECHNY. Když spolu jdeme po chodbě, každý druhý na ni kývá nebo si s ní plácne, a někdy ji dokonce i obejme. Že se ale kamarádí s Ezrou, jsem netušila. Náš ročník se dělí na dvě poloviny: skupinu X a skupinu Y. V každé skupině jsou tři třídy. Rozdělení vzniklo vlastně jen kvůli registraci, protože ve skutečnosti na různé předměty chodí směska lidí z obou. Přesto však mezi skupinami vládne nevyřčená rivalita. Skupina X má spolužáky z týmu Y za nuly, zatímco Y (včetně mě a Hudy) zase X považuje za potížisty. Proto mě tak překvapuje, že se tu Huda klidně vybavuje zrovna s Ezrou, nejpopulárnějším klukem z X. A taky s pěkným pitomcem. V deváté třídě mě dokonce nazval ručníkářkou, což jsem mu nikdy neodpustila.
Huda si na to ale očividně nepamatuje, když se teď spolu hlasitě smějí. Stojím příliš daleko, abych pochytila, o čem si povídají. Marně si lámu hlavu, jestli ti dva společně chodí na nějaký předmět, ale pochybuju, protože Huda je ve všem nejlepší, zatímco Ezra… No, řekněme, že není ve skupině X náhodou.
„Bude to úlet!“ zajásá nadšeně, když už jsem v doslechu.
Huda si mě konečně všimne a usměje se. „Tak zatím, jo?“ pozdraví Ezru a hned zamíří za mnou.
Když se Ezra otočí, naše oči se setkají. Skoro bych přísahala, že jeho úsměv zhořkl. Jeho oči se okamžitě zapíchly do mého šátku, který si teď instinktivně upravuju na hlavě, což je asi hloupost, protože ten samý kluk si před pár vteřinami vesele povídal s podobně zahalenou Hudou. Proč si ji neměří se stejným pohrdáním jako mě?
Nad odpovědí nemusím dlouho bádat. Huda prostě zapadá. Vždycky a mezi všechny. Je jedním z těch lidí, které všichni milují a hned jim důvěřují. Docela ironie, když si uvědomíte, kolika pěstounskými rodinami už prošla. No dobře, teď jsem možná trochu přestřelila. Ačkoli se to stydím přiznat, docela jí její schopnost zaplout do davu závidím. Co bych za to dala, abych se mohla kamkoli zařadit a hned nevyčnívala. Huda to zvládá naprosto přirozeně –ani nad tím nepřemýšlí.
„Co to bylo?“ zeptám se, jakmile Ezra zmizí z doslechu. Marně skrývám podráždění v hlase. „Co myslíš?“ nadhodí nonšalantně. Sama netuším, jestli mi to dělá schválně. Možná opravdu neví, co mě na jejím povídání s Ezrou udivuje.
„Odkdy jste vy dva tak dobří kámoši?“
„Žárlíš?“ šťouchne mě z legrace loktem do žeber, než si mě jednou rukou přitáhne do náručí. „Neboj, Amani, tebe mi nikdo nenahradí. Myslela jsem, že to po těch letech už víš. Jsi moje nejlepší kámoška!“
Setřesu ji. „Taky jsem neříkala, že jste s tím klukem nej kámoši, jen… vždyť je to Ezra! O čem si s tebou vůbec povídá? Teda kromě toho, jak často chodí do posilovny.“
„Třeba kolik pije denně proteinových koktejlů,“ odpoví Huda.
Než se stihnu ovládnout, vyprsknu smíchy. „A jaký má na břiše pekáč buchet. Čím víc buchet, tím líp.“
„Slyšela jsem, že to dopracoval k šestnácti. Pokud zvládne i osmnáct, trhne světový rekord.“
Se smíchem projdu bránou na hlavní silnici.
„Ale vážně. Co ti chtěl? Otravoval tě?“ vzpomenu si na tu starou hloupou poznámku.
„Ezra? Kdeže. Jen jsme si povídali o tom souboji kanadských žertíků.“
„Bože, takže už to začíná?“
Na Blithe Academy čeká na jedenácté ročníky dlouholetá tradice. Posledních pár týdnů školy na sebe spolužáci chystají nejrůznější více či méně pitomé kanadské žertíky. Většinou to začíná jako vyjádření rivality mezi skupinami, ale nakonec se přidají úplně všichni a intenzita rošťáren roste. Nevím, jak dlouho to tu takhle funguje, nicméně rozhodně celou dobu, co na školu sama chodím. Dosáhlo to takových rozměrů, že nás raději pouštějí dřív na svatý týden. Loni vytáhli všechny jedenácťáky na nouzové shromáždění tři dny před začátkem zkoušek – někteří spolužáci si tehdy mysleli, že na školu zaútočili teroristé nebo nějaký jiný cvok s puškou. Učitelé sezvali všechny na chodbu a řekli jim, že mají prázdniny. Tím to skončilo. Odvedli je ze školního pozemku a hotovo. Nemohli si ani sbalit věci ze tříd. Jedna holka, kterou znám, musela ve výtvarce nechat stát nedodělanou sochu a nesměla si ani umýt ruce. Tak se učitelé báli, co studenti zase provedou – i teď se pořád snaží mít navrch. Abych se přiznala, vůbec se jim nedivím. Zažila